A je to. Ve finále to dělá zhruba 186 hodin hraní a o konci si lze udělat hrubý obrázek už jen tím, že se mi v rámci finále odemkl achievment, který na Steamu odemklo necelých 6% hráčů. Mimochodem mám i achievment, který získalo 2,6% hráčů, což zase vzhledem k jeho podstatě vypovídá o tom, jak moc pečlivě tu hru lidi (ne)hrají

.
Finále jsem nakonec přežil, zpětně to prostě beru jako nutné zlo, které vás dělí od finální animace. Dopředu mohu prozradit, že já a Laezel jsme ve finálním boji regulérně umřeli, ale hře to vůbec, ale vůbec nevadilo

. Finální video sice reflektuje některá rozhodnutí, ale ani zdaleka jich není tolik, kolika se Lariani chvástali. V podstatě jde jen o pár klíčových bodů a vše ostatní je jen kosmetická záležitost.
K tomu jen dodám, že jsem nepodlehl chvilkovým změnám nálad a nakonec jsem po celou dobu hry udržel střední obtížnost. Přitom jsem nepoužil jediný hořlavý/výbušný sud a z výšky jsem shodil jen minimum nepřátel

. A tuhle chybu v příští rozehrávce nudělám

. Férový přístup k soubojům se mi totiž ve hře mnohokrát nevyplatil. Ano, občas to bylo napínavé, řešení jsem taky nakonec našel, ale ... no prostě mě to nebavilo.
Hurá do finálePo návratu z House of Hope jsem Helsik předal slíbené rukavice a došel si do tábora pro Laezel. Wylla jsem propustil, protože nyní přišel čas na úkoly okolo Orpheova kladiva a to je právě ten správný čas pro naší zelenou společnici. Společně jsme zašli do stok za Vossem, který už se tu domlouval s velitelem rudých draků. Názory Emperora byly pro nás v tu chvíli vedlejší, ostatně po návratu z pekla mi beztak Emperor přestal důvěřovat a tak jsem se ani já netajil tím, že nad osvobozením Orphea skutečně uvažuji. Vossův úkol se tím ovšem neuzavřel a začalo být jasné, že ve městě už to nedořešíme. Byl čas vyrazit k chrámu Bhaala a nasednout do lodičky.
A jak už to u mě bývá, s přípravami jsem si zrovna hlavu nelámal

. Důvodem byl předpoklad, že jsem jen kousek od finále, tak jenom nakouknu co mě zhruba čeká a pak loadnu a připravím se. Moje skladiště svitků, Shadowheart, jsem proto nechal v táboře a ve složení já, Karlach, Laezel a Gale jsme nastoupili na naší testovou plavbu.
Cesta vedla hlouběji do jeskynního komplexu, kde jsme nacházeli zbytky jiných dobrodruhů a pobíhající mozečky, co před námi zdrhali. Tedy alespoň to tak vypadalo, protože oni nás ve skutečnosti lákali do pasti. Cestou jsme našli něco málo zásob, takže mě to jen utvrdilo v tom, že konec je poblíž. A taky skoro byl.
Došli jsme až na břeh podzemního jezera, ze kterého vylezl náš obávaný nepřítel - mozek s Karsuovou korunou. Vzhledem k situaci jsem zajásal, protože nic nenasvědčovalo boji a celé se to tvářilo jen jako finální hra skillchecků. První jsem hodil, druhý byl ovšem lehce mimo mé možnosti, a když se u třetího objevil nutný hod 99, tak mi začalo svítat. Na poslední chvíli zasáhl Emperor a vtáhl nás do Astrální sféry. Mozeček nám totiž zmutoval na Netherbrain a takto už ho prostě porazit nejde.
Netherbrain nám stihl prozradit jednu věc. Celé tohle byl vlastně jeho plán, protože potřeboval, abychom oslabili trojici vyvolených tím, že jednoho z nich zabijeme a získáme jeho netherstone. Tím pádem nad ním přestane mít trojka (tedy už jen dvojka) moc a on si pak v klidu najde cestu, jak ovládnout Karsuovu korunu ve svůj prospěch. Do pasti se tak nevědomky chytil i Emperor, který Netherbrain v tomto ohledu podcenil (plán mozku asi znal/tušil, ale doufal, že to stihne dřív než mozek). Netherbrain nám tedy zatleskal, protože my odstranili rovnou celou trojici

.
V Astrální sféře jsme na nic nečekali a vydali se do lebky, kde už poblíž uvězněného Orphea čekal Emperor. Chvilku jsem zvažoval load, ale pak jsem nad tím mávnul rukou a bez jakýchkoliv otázek jsem vytáhl kladivo a rozbil pekelná pouta. Tahle akce Emperora naštvala a se slovy, že si následky vypijeme, zmizel.
Orpheus se netvářil o nic lépe, ale po krátké výměně názorů se uklidnil a souhlasil s pomocí. Porazit Netherbrain nebude jednoduché. Už jen přiblížit se k němu dostatečně blízko bude problém. Problém, který by vyřešil jen ilithid ... Orpheus navrhl, že bude dobré, pokud podstoupím proměnu a on mě hned poté odstíní od vlivu Netherbrainu. S netherilskými kameny a novými dovednostmi pak budu schopný se dostat až na dosah Karsuovy koruny a porazit Netherbrain.
Bez otálení jsem souhlasil, ale Karlach začala protestovat. Prý by se toho ráda ujala sama, protože její osud je díky vadnému srdci beztak zpečetěn a tohle je šance, jak zemřít alespoň se ctí. Nakonec jsem souhlasil a Karlach se chvilku na to proměnila v ilithida. Orpheus jí poté zbavil telepatických pout a vyrazili jsme vstříc bitvě, která se mezitím ve městě rozhořela. Karlach se tím mimochodem opravilo vadné srdce, takže se zbavila svého největšího problému ... i když, stálo to opravdu za to?
Z města se za tu krátkou chvíli stala pěkná ruina. Naším cílem byla horní čtvrť a v ní jsme vyrazili do paláce, nad kterým už levitoval Netherbrain a řídil odtud okolní bitvu. Na obloze se objevil zástup nautiloidů, stejně tak sem přílétali rudí draci, ve městě se hromadně proměňovali lidé a další rasy v ilithidy. Po chvilce jsme narazili na Vosse a šlo o velmi přátelské shledání. Přítomní githyanki byli přítomností prince nadšeni a Orpheus byl rád, že vidí svého starého přítele (takže Voss opravdu nekecal).
Cestou jsme se zastavili ve velké síni, kde nás pro změnu uvítali další spojenci. Karlach vzbudila menší rozruch, ale Withers to hned zachránil a poté se přidali další. Pořád je to přeci jen naše Karlach

. Spojenci nám přislíbili aktivní pomoc, což jsme mohli v zápětí vyzkoušet.
Na vrchol paláce vede ulička přes dlouhé nádvoří, které obklíčil nepřítel všemožného druhu - ilithidi, kultisté, skřeti atd. Na první pohled to vypadalo na tuhou bitvu, ale realita byla trošku úsměvná. Když si vezmu, jak mě ilithidi pod Moonrise Tower nepříjemně překvapili a byl jsem tuze rád za pomoc od Zevlora a žoldáků, tak tady se to přesně otočilo. Pomoc spojenců jsem sice využil, ale spíš jen kvůli rozptýlení pozornosti. Ve finále jsem vlastně ani tolik spojenců hledat nemusel, protože jejich smyslem je jen tahle jediná bitva, kterou jde ale uhrát i s hrstkou postav.
Nejužitečnější byla asi pomoc od Rolana, kdy jsem jeho magickou salvou smetl celé levé křídlo skřetích lučištníků. Bohužel, každou pomoc je možné použít jen jednou. Pro rozptýlení pozornosti jsem na další skřety nasadil trojici gnómů, které doplnila Aylin. Na druhé straně zasáhla trojice ze Železné pěsti. Ani jedna ze skupin se však nevyznamenala, hra si dokonce nevěděla rady, jestli má ty postavičky ovládat sama nebo to mám dělat já! Aylin byla ke všemu úplně marná, vůbec to nebyla ta Aylin, co statečně a dovedně bojovala v Shadowlands. Ale svůj účel s odlákáním pozornosti to splnilo, nepřátele jsme holt museli mlátit my.
Po téhle bitvě následoval výšlap na vrchol věže, kde na nás bafla celkem dvojice hlídek. Do toho na věž zaútočily i nautiloidy - na zemi se objevily oranžové kruhy, kam pak v dalším kole dopadly střely a modré kruhy, kam se teleportovaly posily nepřítele. Jenomže tenhle boj je taky bugnutý. Po první salvě se nautiloidy zbláznily a začaly útočit vícekrát za kolo, tedy značit si terén. Podlaha věže tak během chvilky zoranžověla celá

. Naštěstí žádný výstřel už nepřišel. Karlach mezitím dosáhla vrcholu věže, kde je místo na odpočinek a doléčení (je tu ilithidí léčebný pod).
Malý oddych bodl, ale pořád nás čekal kus práce, protože ani tohle nebyl konec. Vyšplhali jsme po nervových vláknech na vrchol mozku a konečně jsme spatřili Karsuovu korunu! Byla sice na druhé straně, ale už byla alespoň v dosahu, stačí jen pár kroků ... Mno, jak už zajisté tušíte, tak snadné to zase nebylo

.
Na scéně se objevil Emperor, který přilétl na rudém drakovi a přivedl si sebou návštěvníky ze sna (ano, bylo jich více, konkrétně pět - Orpheus s námi šel do finále jako společník, proto jich bylo pět). V zápalu boje jsem první pokus projel, protože jsem si nevšiml, že se odpočítává počet kol (tuším 4?). Místo toho jsme všichni vyrazili vpřed a pustili se do Emperora a jeho poskoků, draka nevyjímaje. Emperor padl rychle, ale co naplat, takhle to být nemělo.
Cílem je totiž Karsuova koruna, kam musí Karlach urychleně dojít a pomocí nové dovednosti jí uklidnit a tím otevřít portál k samotnému mozku - ten je ve skutečnosti ukryt v tom větším, který slouží jen jako obal. Jenomže Emperor není jediný nepřítel, poblíž koruny stála ještě čtveřice ilithidů, kteří nám šli taky po krku.
Karlach se to nakonec podařilo, chvilku po ní jsem portálem prošel i já. Ale nikdo další. Laezel to nezvládla vůbec, ilithidi jí ochromili, srazili na zem a salva z nautiloidu jí dorazila. Orpheus se musel pro změnu postarat o Galea, který měl velké potíže už na začátku (Orpheus naštěstí umí sféru nezranitelnosti, kterou pak Galea ochránil).
Uvnitř mozku je takový menší mozek, v půlkruhu kolem něj jsou propojené plošinky a celé to levituje ve vzduchu. Na boj je celkem 5 kol, mozeček má 300 HP a prakticky žádnou odolnost. Na první pohled tedy pohoda, jenomže po dvou kolech se každé další kolo část plošinek zbortí a s tím se případná postava zbortí do propasti a zemře. No a takhle jsem umřel pro změnu já

. Mozeček navíc umí vracet úder. Je proto potřeba útočit tak, by to bylo co nejefektivnější a zároveň si hlídat plošinky (ty dotčené lehce zčervenají, v dalším kole pak zmizí a postava na nich spadne do propasti).
Ve dvou to nejde tak rychle, proto jsem se vůbec nerozpakoval dělat savy a případně se vracet. Zprvu jsem třeba netušil, jaký je mechanismus borcení plošinek, protože ta barva byla jen lehce odlišná. Ideální by samozřejmě bylo dostat dovnitř celou družinu, ale znovu už jsem to rozehrávat nechtěl. Stejně tak by bylo dobré se připravit už ve městě. Ale co už, Karlach to nakonec zvládla sama a hře byla moje a Laezelina smrt ukradená. Ve finální animaci jsme byli oba živí jak rybičky

.
Orpheus nám poděkoval a zmizel si to vyříkat s Vlaakith. Vzal si sebou Laezel, čemuž jsem nijak nebránil. Astarion se musel urychleně stáhnout do stínů, protože smrt mozku zabila i parazity a tím pádem Astarion přišel o ochranu před sluncem. Nyní je z něj zase jen obyčejný upír

. Gale se pro změnu smutně díval na řeku, protože Netherbrain spadl přímo do ní a s ním i Karsuova koruna. Mystra si tedy bude muset počkat, než korunu někdo najde a vyloví. Vlastně by bývalo bylo asi jedno, kdybych předtím kývl na nabídku Raphaela, protože korunu by stejně nezískal. Největší oslavenkyní se však stala Karlach, které se poklonil i Orpheus a to za její nesmírnou oběť. I ona se bude muset stáhnout z dohledu, protože časem v ní lidé uvidí jen ilithida. Nejlépe jsem nakonec dopadl já, protože jsme se Shadowheart konečně začali žít náš společný a svobodný život ... a to je konec příběhu.
