Prima otázka, ale složitá na odpověď

. Já měl s přesvědčením v D&D vždycky problém, ale ty hry, kde to hrálo nějaký význam, brzy přešly na systém, kdy byl efekt volby jasný hned (forma odpovědi, barevné značení). Díky tomu jsem se mohl pohodlně držet v daných mantinelech, aniž bych ale vlastně chtěl takto reagovat. Prostě jsem jenom držel určitou linku, což bylo v případě hraní za paladiny docela nutné.
BG3 mi je sympatičtější tím, že odpovídám tak, jak to cítím a přitom neumím dopředu odhadnout důsledky, protože vlastně ani pořádně neznám svoje parťáky. Podle všeho jsem hraničář, který se narodil v Baldurově bráně, ale nikdy jsem do městského prostředí nezapadl, a tak jsem před 20 lety z města zmizel. Nicméně nějaký kontakt s městem stále mám, protože mám přehled o aktuálních událostech v Baldurově bráně.
Jsem obratný silák s nižší inteligencí a průměrným charisma, který ovšem vyniká v duchovních záležitostech, protože tam, kde selže síla, tam přichází na řadu víra. Ostatně duchovní klid byl jedním z důvodů, proč jsem město opouštěl.
V základu se přikláním k dobru, ale jsem čistě pragmatický. Na oplátku něco očekávám, takže pokud mám možnost z dané situace něco vytěžit (informace nebo vliv, nikoliv však peníze apod., to mě nezajímá), tak volím tento směr. Jsem proto ochotný pomoci i zlým postavám, ale zase jen potud, pokud to nejde proti dobrému přesvědčení. Výsledek je trochu chaotický, což je ostatně vidět na (dis)approvalech parťáků.
Při komunikaci s parťáky volím takové odpovědi, které odpovídají jejich charakteru (abych se jim zalíbil), jinými slovy to hraji na všechny strany

. V principu je mi totiž jedno, jak moc jsem upřímný. Mám problém s parazitem a divočina mě naučila, že jediný, na koho se mohu spolehnout, jsem já sám. Na osudu ostatních mi až tolik nezáleží, byť mi jsou někteří sympatičtí. Ostatně oni mají taky svoje tajnosti, takže ta neupřímnost je vzájemná

.
Ve své podstatě to je opravdu podle nálady

. Jediným mantinelem je hranice neutrál-dobro a hlavně se do ničeho nenamočit, pokud to pro mě nemá žádné výhody (krást druidům idol apod.).
Se Shadowheart to není o moc jiné, jak z ní postupně vypadávají střípky z její novodobé minulosti, tak jsem docela ve střehu. Počínající romance jí sice rozvázala jazyk, ale zatím to vypadá, že Shadowheart přijala Shar zcela dobrovolně a je plně oddána službě zlé bohyni. Ke mě jí váže spíš to, že jsem byl ochotný kvůli ní riskovat a tak ví, že mi může důvěřovat a možná toho až zneužívat. Mám totiž takový pocit, že Shadowheart ztrátu paměti jen hraje. Přitom si připravuje půdu pro to, jak mě využít pro své vlastní cíle (přinejmenším mě do toho vmanipulovat). Ona si je dost dobře vědomá toho, jak vypadá a jak toho využít, má v tom tedy očividně praxi

. I když na druhou stranu mi dala šanci ze vztahu vycouvat.
Taky je klidně možné, že tohle všechno jsem si jen domyslel na základě toho, že Shadowheart je jinak docela nevýraznou postavou a tak mám potřebu si domýšlet (doufat), že to má nějaké zajímavější příběhové pozadí

. Trošku mi tou nevýrazností a zdánlivou zakřiknutostí připomíná Imoen.
Zhentarimové a jejich aktivity mě nechávají chladným, otrokářství není moje věc a dokud si mě Zhentarimové nevšímají, tak nemám ani já důvod si všímat jich. Z EA vím, že bych je mohl snadno vyhladit a to mi stačí

. I když těžko říci, jak dopadne rozhovor s nimi, to mě čeká dnes

.