Tisk

Prosíme přihlašte se nebo zaregistrujte.
1 hodina 1 den 1 týden 1 měsíc nastálo
Přihlašte se svým uživatelským jménem a heslem.

[Richmond]

Já při čtení záverečného summary u Black Cryptu skřípal zubama S Gimletem samozřejmě nic nenadělám, už předem jsem věděl, že kategorie NPC a Economy budou za nula. Upřímně moc tu kategorii Economy nechápu, pokud tedy u ní nemá nějakou menší váhu v celkovém hodnocení, což myslím nemá. Slova o klonech mě také vadí. Ano můžem dungeony hodit do jednoho pytle "dungeonů", ale rozhodně to nejsou kopie. A i ty, které mají realtime bych se neodvážil soudit, že to je vše kopie DM.

Trochu mi vadí, že Chester de facto nehodnotí vůbec grafiku. On ji má zahrnutou v kategorii společně s ovládáním a zvukama, ale tahle kategorie pak je hodně málo vypovídající. Navíc Chester vždy vypíná hudbu. Mám z něj pocit, že grafiku skoro nikdy nekomentuje. Chápu, že je barvoslepý, takže na něj mohou mít některé kombinace barev negativní dopad. Ale pro mě třeba grafika podstatnou měrou doplňuje atmosféru. Kam vlastně on řadí atmosféru? Do Gameplay?

Je třeba se smířit, že dungeony a obzvlášť ty realtimové už významně nezasáhnou do TOP rankingu. Neodsuzuju ho za to, pro mě je pořád tím nejlepším bloggerem a jen díky němu jsem rozehrál a dohrál hry jako Phantasie, Might and Magic 1/2 nebo Wizardry 1-3. To mu nikdy nezapomenu. Ale prostě je to jiný typ hráče cRPG a holt to musím respektovat.

Stejně ale bude zajímavé, jak dopadnou v Gimletu hry jako Baldur's Gate (kolik třeba dá za souboje?) nebo Might and Magic 6-8. Otázkou je, kdy se k nim dostane.

[Elemir]

Jak jsem ho předtím nijak nesledoval, tak mi určité věci unikly, ale něco jsem pak pochopil i z těch diskuzí pod příspěvky. Mě osobně by asi přišlo podezřelé, kdyby měl stejně vřelý postoj k cRPG jako k celku, to podle mě taky nejde. Každý se přeci jen nějak lišíme a u něj je to holt o to více vidět, protože má široký záběr toho, co rozehrává. Už i já jsem narazil na hry, které mi tak úplně nesedí, byť jsem si třeba původně myslel, že to bude to pravé. Tady mě ale tak nějak přišlo, že potřebuje ten Black Crypt prostě jen vměstnat do těch svých kategorií a dopředu věděl, že musí udržet posloupnost DM -> EOB -> BC.

U kategorií Gimletu mám problém ještě s bodem 8 (Quest). Dungeony mohou být poměrně lineární, ta role v kobce přeci spočívá v tom, že se snažíš přežít a vymotat ven. Podle Chestera BC nepřekonává v tomto ohledu své předchůdce, přitom DM dostal za tuhle kategorii dokonce jen 3 body, tedy o bod méně než BC. Jestli to má jen hlavní nosný úkol, nebo i haldu vedlejších úkolů, by nemělo hrát zas až takovou roli. Podstatné (tedy pro mě) je, jak to sedne do celkové atmosféry hry. Ostatně přesně tohle jsem nedávno popisoval u Areny. Atmosféra hry je poměrně komplexní soubor věcí, kam patří i ta hudba a grafika a už jen v tomhle se ty hry mohou výrazně lišit.

S pojmem klon mám problém už jako s takovým, protože to je poměrně specifický termín, který i v tom přeneseném slova smyslu z dobrých 75% naplňuje svou podstatu. Mnohem více se mi líbí like - hra podobná k. V diskuzi pod tím příspěvkem to někdo použil a v tomhle to vidím podobně. Hra může mít nějaký základní gameplay, který lze zaškatulkovat, ale to je jen forma, jak se ta hra bude zhruba hrát, nebo co od ní zhruba očekávat. Pro mě je to třeba:

Wizardry/Might and Magic styl
Dungeon Master styl
Ultima Underworld styl
a co jsem tak četl, tak by se asi dal přidat ještě Ultima styl, resp. Ultima like

Každá z těch kategorií přinesla něco specifického, co se pak dá v těch ostatních hrách najít, ale pořád jsou tu krom toho ještě hry jako je Darkspyre nebo The Summoning, které překrývají více stylů. Když o Stonekeepu prohlásím, že je inspirovaný Ultimou Underworld, tak se bez dalšího upřesnění stejně neobejdu a stejně tak si nepomůžu přirovnáním k DM, protože oboje bude vždy polovičaté Ono to škatulkování je obecně mor, ale klon je opravdu moc silné slovo. Mě ta Chesterova polemika docela překvapila, tohle jsem vskutku nečekal.

[Ringo]

37 isn't that low a score. When you're rating games from 30 years ago, there has to be a lot of room for the scale to grow.

Tohle mi Chester odpověděl na mou výtku k nízkému Score.

Pro mě velké zklamání. Já jsem vždy bral jeho GIMLET jako objektivní souhrn bodů k jednotlivým kategoriím, jakkoliv jsem mnohdy nesouhlasil s hodnocením economy a vykecávání se s NPC, což jsem mu taky napsal, že dungeon má být stísněný strašidelný prostor, kde se logicky nebudou hemžit NPC, s kterýma budu kecat a obchodovat. To by byla atmosféra stísněnosti rázem tatam.

Vždycky jsem jej bral za ikonu RPG her, který jede jednu za druhou, bez návodu a proto bude mít na hry objektivní pohled. To, že napsal, že si nechává prostor pro růst, protože zatím je u 30 let starých her jakoukoliv objektivitu maže. V duchu ví, že chce rozdávat vyšší čísla až pozdějším hrám. Přitom objektivně pro mnohé hráče může být 28 let starý Black Crypt lepší hrou než pár roků starý Legend of Grimrock, pokud zůstanu v kategorii dungeon crawler.

Jinak když už byla řeč o obíhání nepřátel, tak zrovna Crystal Dragon na to jde asi ze všech dungeonů nejlépe. Nepřítel totiž stojí na stejném políčku jako parta. Nejde proběhnout kolem nepřítele čelně, logicky, ale ve větších halách je možno obíhat je na jednom políčku jakoby po stranách. Takže jde klidně na prostoru 3x3 tancovat po celém prostoru mezi čtyřmi nepřáteli bez toho, aby vám natvrdo přítomnost nějakého nepřítele blokovala jeden čtverec.

[Elemir]

Jasně, tenhle pohled totiž přesně znám. Když jsem si začal plnit resty, tak jsem taky žil v jakési iluzi, že staré hry budou jednak krátké a kvalitativně horší, tudíž to nějak přežiju. Reálnou zkušenost jsem sice měl, ale nic jsem tenkrát vlasně vážně nerozjel a i na to málo jsem brzy zapomněl. Jenomže tohle by neměl být Chesterův případ - žít v iluzi, že směrem k moderně to bude jen lepší a lepší. Jak psal Richmond, hodnocení Baldur's Gate bude hodně zajímavé, protože už u EOB psal, že D&D rozvoj postav nemá rád a to není to jediné, co v BG najde. Pro mě osobně bude v tomto ohledu zajímavé už hodnocení Ravenloftů. Rok 1992 je ovšem nabitý mnoha zajímavými tituly, takže se dále jen tak rychle neposune.

Legend of Grimrock mě třeba zas tolik nezaujal, oba díly jsou technicky výborně propracované, ale kulhá u nich zrovna atmosféra. A ono mnoho jiných novějších her, které by obecně spadly do kategorie cRPG, už mnoho není. Pokud má navíc problém s waltzem, tak jsem zvědav, jak bude hrát ty akčněji pojaté hry, protože jinak by to musel zapíchnout někdy v roce 2002-3 a už i zde jsou hry jako Gothic nebo DeusEx. Bez nich by to totiž bylo dále už velmi rychlé - Infinity hry a jejich různé odkazy, NWN hry, Zaklínač, ten Legend of Grimrock, Might & Magic X. Nepočítám teď indie hry v duchu odkazů na staré legendární série, tady se snad zatím ani jedna tomu originálu ani zdaleka nepříblížila.

Já když cítím, že si ta hra tu stovku zaslouží, tak jí prostě dostane a zdůvodním si to v souhrnu. Anebo naopak. Vím, že ten Gimlet není přímým odrazem hodnocení, ale přesto těch 37 bodů ve mě evokuje 37%. Když si třeba vezmu Ultimu Underworld, která od něj dostala 62 bodů, tak Black Crypt je opticky jakoby o polovinu horší, což mi přijde přinejmenším divné.

Crystal Dragon mě právě docela zaujal, ale jen tak rychle se k němu nedostanu. U něj a u Black Cryptu jsem zrovna udělal výjimku a pořídil si krabice Ne že bych tu neměl Amiga verze her, ale Amiga-only hry jsem původně ze seznamu vyškrtl. Už jsem nechtěl to portfolio rozšiřovat o další platformu, ale nakonec to nešlo vynechat. Horší je to ovšem s tím notebookem, takže jestli někdy dojde třeba na Ambermoon a Amberstar, kde určitě hudba bude, tak budu muset hrát spíš na stolním PC.

[Ringo]

Já jsem třeba vesměs tahovkář a akci moc nemusím, ale s podivem je, že mi ty krokovací dungeony nikdy jako zběsilá akce nepřišly, nedávaly totiž důraz na jakousi koutoulovou zručnost, schopnost hráče v jednom akčním pohybu x stisky kláves či tlačítek pospouštět další fatality a vědět, proč to vlastně hráči pomačkali, když už ne zběsile náhodně. A to naštěstí u krokovacích dungeonů není, pro mě to vždycky byly takové pseudotahy. Krok dopředu, seknu a musím počkat, až se mi ikona meče znovu po pár sekundách aktivuje atd. Takže kromě pár úprků nebo obíhacích soubojů, kde lze snadno nacvičit prstoklad - seknu, úkrok, otočím, je to vlastně do pohody.
I proto mám rád starší hry a staré RPG, protože u těch nových je moc kladen důraz na realističnost grafiky (vymizela pixel art kresba), a vsází spíše na realtime souboje, kde člověk spíše kouká, jak ta vřava dopadne.

Zcela jsem se s ním shodnul na Shadowlands a Legend. Měl jsem krabice Legend 1 a 2, Shadowlands, Shadoworlds, protože recenze, obrázky, vše vypadalo, že to je přesně to, co hledám, než jsem po delším hraní zjistil, že to je zběsile akční, neovladatelné a v tom realtimu nebylo moc šancí koučovat 4 postavy najednou. Legend byl doslova koukačka, kdy v té vřavě šlo stihnout tak maximálně kontrolovat, kdo umírá a rychle na něj seslat heal. Krabice všech 4 her jsem prodal, protože vizuál, krása nepřebila mou neshcopnost to hrát, respektive nemožnost hry nehcat se ovládat :-) A Chester to pak rozjel taky, nedohrál a zkritizoval hru přesně stejným způsobem, jako já a ujistil mě, že mě nemusí zbavování se takových her mrzet.

Jenže, ty izometrické Baldursovky mají sioce naštěstí pauzu, ale vykazují podobné neduhy izometrických realtime RPGček. Jak jsem kdysi nenáviděl Diablo, tak jsem postupem času zjistil, že se mi lépe ovládá sólo laděné klikací Diablo klony, než se mi koučuje souboj třeba v Icewind Dale 2 s hodně pochroumaným pathfindingem.  O tom, co mi prováděly postavy v souboji navzdory mým snahám jim dát jiné příkazy bych mohl napsat humornou knihu.

Z tohoto hlediska jsem jasný staromilec, kterému se budou líbit staré dungeony a nové RPG bude kritizovat a raději se jim vyhýbat (čest vyjímkam typu Might and Magic X, úžasný dungeon, nicméně díky tomu, že vychází ze starých kořenů).

Grimrock se mi třeba nelíbil vůbec, to mě bavila už více indie Cardhalia.

Abych ale jen neplival na dnešní dobu, ak existuje žánr, kterému jsem nedávno totálně podlehl a díky dohrání Super Metroida na SNES mini jsem začal hledat obdobné hry (kdysi jem takhle propadl Castlevaniím, těm 2D s RPG vývojem). Našel jsem hry z poslední doby, Ori and The Blind Forest a Hollow Knight a musím uznat, že tyto indie počiny se plně Super Metroidovi vyrovnají, v něčem jej i předčí. Samozřejmě atmoška sci fi Super Metroida je jen jedna, ale ty nové počiny jsou opravdu povedené. Říkám tomu dungeony na placato a našel jsem si konečně z nových her i něco, co mě fakt baví :-)

Každopádně tím chci říci, že nechápu Chesterovo vyjádření, že si nechává prostor. Prostor na co? Že bude moci říci, že byť se mu x Ultimovek líbí až za hrob a stařičký The Magic Candle považuje za jednu z nej her v historii RPG žánru, tak přeci jen dá Baldursům hodnocení vyšší, protože se intuitivněji ovládají? To mi přijde jako volovina, klíčová je atmosféra a to, jak se člověk u hry bavil. K čemu mi je intuitivní ovládání, případně dokonalý ekonomický systém, když je hra jinak nudná? Naopak, mnohdy se daleko více bavím díky atmosféře u hry, která by v dílčích věcech jako je vývoj postavy, ekonomika a podobně klidně selhaly.   

[Elemir]

U akčnějších věcí mám taky určitý blok, musí se to především jednoduše ovládat a nesmí to tlačit obtížnost stylem sekám bosse o 10k HP po 2-3 HP. Rozvoj postavy u toho musí jasně kompenzovat zručnost samotného hráče. Naopak rostu u toho, když zjistím, že ten vývojový strom je ve hře jen proto, že to dobře vypadá. Právě proto jsem tenkrát začal akční RPG hrát, abych si nemusel hrát na kotoulovanou a hopsanou. Ideálem jsou pro mě různé Gothic like hry a klidně sem mohu zařadit i TES hry. Prostě nic složitého, velmi přímá akce, notně podpořená jasně viditelným progressem herní postavy.

Infinity hry (zahrnu sem i NWN) mají jednu strašnou nevýhodu a asi jsem to už jednou zmiňoval. Baldur's Gate je první a zároveň poslední hrou, kde si hráč připadá jako běžný dobrodruh v běžném fantasy světě. Nebaví mě desítky minut nahazovat postavu jen proto, že si potřebuji připravit dostatečně silný kit, jelikož tu není místo pro slabochy (datadisk k dvojce). IWD 2 a NWN už jsou stavěny na permanentní výzvě, kdy je potřeba ty postavy rozvíjet konkrétním způsobem a hledat vhodné doplňky povolání a to mě nikdy moc nebavilo. Já si prostě radši naházím něco +/- průměrného a vyrazím. V tomhle působí EOBy a Ravenlofty velmi svobodně a bylo to pro mě velmi příjemné zjištění.

Ovládání družiny v Infinity hrách je hodně o zvyku a vlastně tady vznikl můj odpor vůči kouzelnickým povoláním, protože to se realtime řídí špatně. V NWN 2 už naštěstí funguje schopná AI, ale zas je to lehké odcizení od té družiny, než když si to řídím sám. V tomhle jsem ty tahovky nakonec taky docenil. Jinak mám ale v těch hrách pořád docela slušný průnik, takže jsem schopný bez problému hrát novinky a do toho si řešit resty. Možná je to právě tím obsahem, co jsem ještě ochotný kvůli tomu či onomu zkousnout.

Když si ale teď třeba vezmu, že bych měl pokračovat některým z odkazů na Infinity hry (Divinity, Pillars of Eternity, ...), tak mě to příliš neláká. Je u nich mnohem vyšší šance, že mě nezaujmou, viz zrovna můj pokus o rozehrání Pillars. Což je právě docela zvláštní, protože u těch restů u mě funguje alespoň zvědavost, kdy dotyčnou hru na pár hodin zkusím a podle toho se rozhodnu. Z nových her mě nakonec zaujaly a potěšily jen Bard's Tale IV a to čistě hra jako taková, bez jakékoliv návaznosti na původní trilogii.

Bylo by docela zajímavé, a v diskusi pod hodnocením BC to někdo navrhoval, aby Chester na chvilku přeskočil a rozehrál něco novějšího, abychom viděli, jak si ten jeho Gimlet bude stát.

[Richmond]

Docela by mě zajímalo, proč tě Pillars nezaujaly? Já jsem si pořídil moc pěknou krabičku s hrou a docela se i na hraní těším. Hrál jsem to demo a to mě přesvědčilo, že to koupím. Ale slyším/čtu relativně hodně negativních nebo lépe řečeno neutrálních názorů na hru. Čekal jsem, že to bude mít fakt obrovský úspěch (nemyslím teĎ Kickstarter, ale celkové hodnocení hry po vydání), ale to se nějak nedostavilo.

[Elemir]

PoE jsem 2x rozehrál a pokaždé jsem skončil na stejném místě ve vesnici. Ze začátku to vypadá dobře, úvodní úkol dokonce ukáže zajímavé možnosti v rozhovorech a hned na to mě hra do toho všeho více zapojila skrze žoldačku, která se ke mě přidala a vypadalo to, že tu vzniká zajímavý základ družiny. Jenomže to byla jenom taková vábnička, protože o chvilku na to přišel zvrat, ve kterém jsem rázem o vše přišel a hra nastínila, o co asi dále půjde. Než jsem došel do vesnice, tak se veškerá navozená atmosféra vytratila a já ztratil motivaci cokoliv prozkoumávat, nebo se o ten svět vůbec zajímat. Jednak mi to bylo vnitřně povědomé a najednou mě to přišlo nezáživné až nudné, prostě jsem o tu hru ztratil zájem.

A čím mi to bylo povědomé? Baldur's Gate, jednoho dne ve Svítící tvrzi ... začínám si budovat vztah k Imoen a v noci za dramatických okolností přicházím o otce. Nevím proč, nevím kdo, ale najednou mě přepadne nutkání to prošetřit a do toho se ke mě přidává Imoen. Jsme sami v divočině a nevím, kam bychom měli jít ... do toho hraje podmanivá hudba. A právě tady na tom se to láme a možná za to mohla zrovna ta vesnice v PoE, která mě rychle z toho osamění vytrhla. Dorazil mě pak ještě dlouhý a nezajímavý rozhovor s jedním elfem a ani čeština to nezachránila.

Jako na PoE jsem se těšil, byť jsem to na KS nepodpořil, ale asi se k tomu už ani nevrátím. U Divinity: Original Sin mám třeba jasnější důvod, protože to je hra, kde mě nezaujal už samotný svět a určité interakce v něm, přesto to je hra, ke které se naopak možná vrátím, protože v tom vidím něco nového, něco neokoukaného.

[Milhaus]

PoE nebyla špatná hra, ale hodně to čerpá z NWN2, kterou taky dělali. Mě osobně to vcelku bavilo, ale žádné super nadšení se taky nekonalo. Pravděpodobně lepší hrou bude Tyranny, které vyšlo hned po té. Pokud bych si ale měl vybrat, hrál bych spíše NWN2, než PoE.

Divinity: Original Sin je zajímavé právě tím světem a kombinacemi různých efektů. Sud s jedem + oheň = výbuch + výpary = smrt. Sud s vodou + elektrické kouzlo = paralýza. Celkově je to docela zábavná složka hry, přemýšlet, jak tyto věci využít proti nepřátelům, nebo naopak jak se jim vyhnout.

Nejlepší hrou tohoto typu z těch novějších ale pořád zůstává ten Drakensang 1 i 2. (tedy pro mě)

[Elemir]

Mě vždycky přijde líto, když hru už odpískám, ale je pravdou, že po Baldur's Gate (tedy až dvojce), se u mě ta chuť pouštět se do podobných her začala výrazně snižovat. Začalo to u Icewind Dale 2, Lionhearth už si počkal hned několik let, mezitím jsem projel Golden Land, ale The Temple of Elemental Evil a Pool of Radiance: Ruins of Myth Drannor už jsem s klidem oželel. Sword Coast Legends jsem třeba ani nekupoval, byť to asi více vychází z větve Neverwinter Nights, tedy něco na způsob Aurora Engine. Pillars of Eternity tak u mě měly být slavnostním návratem do dob minulých.

NWN2 začíná poněkud nemastně-neslaně, ale poměrně brzy se příběh rozjede naplno, takže stačí přežít jen ten úvod. U PoE si nejsem jistý, jestli bych třeba po průzkumu té vesnice získal nějaký nový směr, resp. novou chuť do hry. S něčím podobným jsem kdysi zápasil u NWN jedničky, kde jsem si jednak musel zvyknout na hraní za jednu postavu, k tomu 3rd edice D&D a ten příběh se rozvíjel velmi pomalu a pořád jel jakoby na stejné notě, žádné velké výkyvy (obsah hry jsem docenil až při druhé rozehrávce). Celkově mnohem zajímavější byly až oba datadisky k jedničce.

No a teď je právě docela problém, jestli se mi to vyplatí lámat přes koleno a doufat. To už je mnohem pravděpodobnější, že se pokusím znovu rozehrát to Arcanum. Času nakonec bude dost, třeba jednou ta správná doba uzraje Pro letošek moc zajímavého nevyjde a u Cyberpunku 2077 začínám mít obavy.

Edit: no vidíš, já mám pořád rozehraný ještě Drakensang, k tomu se taky budu muset vrátit. A to je možná právě docela výjimka z mého prvního odstavce, na tyhle hry jsem úplně zapomněl.

[Richmond]

Když je tu řeč o NWN...Já jsem ji před nějakou dobou hrál a je to jedna z mála her, které jsem nedokončil. Skončil jsem asi kousek před půlkou a pro naprosté vyhasnutí. Přišlo mi, že se neustále opakuje stejný vzorec po celou hru. Zpětně si říkám, že jsem byl asi moc přísnej, ale tenkrát mi to tak přišlo. Prostě jsem přišel do lokace, tam posbíral místní questíky a pak zase do další lokace se sektory a to samé. Mně opravdu asi není souzený tenhle typ her

[Milhaus]

NWN jsem přišel více na chuť, až když jsme to hráli po síti ve dvou lidech a hráli tu hlavní kampaň. Do té doby jsem s tím měl též potíže. Když jsme to ale hráli dva v kooperativě, bylo to mnohem lepší a nakonec jsem se k tomu i vrátil a hrál to sólo a dohrál. Ale taky to nepatří mezi mé top hry, NWN2 je určitě lepší hrou.

Ale ta jednička mi prostě připomněla ty časy, kdy jsme hrávali dračí doupě, akorát já nebyl pán jeskyně a to za mě dělala hra. Nejlepší by to asi bylo hrát opravdu místo dračího doupěte, tedy třeba 5-6 reálných hráčů, kde každý má svojí postavu, vhodně složenou skupinu a každý tam prostě hraje svojí roli, včetně i věcí, jako přesvědčení a podobně. On tam tedy je i editor, který ta dobrodružství umožňuje udělat, tedy se to k těmto účelům obecně docela hodí i víc.

[Elemir]

Na to, za jakých podmínek ta single kampaň u NWN vznikala, je to ještě dobré. Já si na to teď vzpomněl při hraní Areny, protože ta struktura hlavního úkolu a náplň je vlastně taky na jedno brdo, ale obě hry mají svou atmosféru. U NWN jsem napoprvé neskousl hraní za jednu postavu, protože u mě to pak znamená omezené možnosti ve volbě povolání a nějak jsem už do té hry šel s nechutí, v podstatě spíše povinností. No a taky jsem moc nedával to 3D. Vlastně já asi ani nevybavuji, proč jsem to pak s odstupem času zkoušel znovu, tedy co mě k tomu přivedlo, ale najednou se to v polovině otočilo a začalo mě to bavit. Jinak jak už jsem psal, datadisky tomu daly nový rozměr a hodně se pak v nich hra zlepšila. Nicméně NWN2 jasně vede.

Jenom taková perlička, na počátku vývoje NWN stál u zrodu hry Guido Henckel (Realms of Arkania), ale odešel ještě na počátku, takže se jeho jméno tuším nikde neobjevilo.

Jinak ještě k tomu co jsem psal ohledně Infinity her, já úplně zapomněl na Planescape Torment, který jsem zkoušel mezi BG1 a BG2. Už ten mi nesedl a při druhé rozehrávce se mi to jen potvrdilo. U těhle her strašně záleží na obsahu a první dojem dělá hodně. PST byl jeden z mála restů, kde jsem to musel lámat přes koleno a možná tady se to pak úplně zlomilo.

[Milhaus]

Já to hrál po prvé za mága a víceéméně jsem se dostal do situace, že jsem nebyl schopný pokračovat, jelikož jsem nedokázal zabít žádného bosse. Do dnes si pamatuji, že tam třeba byl nějaký boss zobie v přístavu, který na rozdíl od ostatních zombií byl i hodně rychlý. Můj mág měl minimum kouzel, protože byl ještě na malé úrovni, používal jsem tedy i kouzelné hole, ale i to mi bylo prd platné, protože mě tazombie zabila jednou ranou. Odešel jsem tedy a nechal to být a podobně to dopadlo i v ostatních čtvrtích v rámci té první kapitoly, nebo co to bylo.

PT byla hra hodně odlišná, ta nestavěla na herních mechanikách, ale především na dialogách. Z pohledu herních mechanik to byla víceméně totální blbina, ale dialogy a celý ten obsah v této podobě, to povýšili na umělecké dílo, které v sobě obsahuje hodně filozofie.

Pro mě ale v té době z těchto her jasně vedl fallout, tedy v době, kdy ty hry byly jakože aktuální, jsem měl jasného krále a vlastně to zůstalo do dnes, hlavně tedy u mě druhý díl. První díl byl sice dějově dobrý, ale pořád nebyl ještě tak vychytaný a navíc neměl v sobě ani ten černý humor, který se mi ve dvojce dost líbí. Přidodobnil bych to asi gothicu1 vs gothicu2, kde g1 vede v atmosféře, ale g2 je prostě obecně lepší hra, je vychytanější, doladěná a obsahově tolik neztrácí, i když tu atmosféru už nemá tak silnou.

Baldury mi třeba nikdy nepřišly, jako top hry, i když špatné nebyly, prostě tomu pořád jakoby něco chybělo.

[Elemir]

Já si tenkrát v NWN vytvořil hraničářku a podařilo se mi dojít až někam do divočiny, kde jsem narazil na různé kmeny barbarů a orků, ale už to bylo hodně na hraně a v okolí jeskyně Oboulda Mnohošípého jsem to zabalil. Orky bych asi ještě dal, ale u těch barbarů jsem měl hodně problémy (při druhé rozehrávce jsem si na tuhle pasáž musel ke svému paladinovi přibrat NPC válečníka, abych znásobil bojovou sílu). Pamatuji si, že jsem tenkrát u hraničářky používal obouruční palcát, ale asi jsem něco zvoral i ve vývoji postavy.

U Planescape to bylo všelijaké, mě ty dialogy občas spíše ubíjely. Přišlo mi to jako xy variací, které ovšem vedly zhruba k tomu samému. Velkou roli tu ovšem sehrál celkově svět, protože to mi opravdu nesedlo, tedy vyjma té druhé poloviny, která byla pro mě naopak zajímavá. Já bych ty texty popsal spíše jako výhru kvantity nad kvalitou, přitom nosný příběh hry byl dobrý, akorát se mi to v tom zbytečně rozmělnilo. U mě příběhově vyhrává Betrayal at Krondor, to mi bylo velmi blízké a asi je to obecně to, co od fantasy očekávám.

U Falloutů třeba taky váhám, protože postapo mě taky nikdy moc nelákalo. Elex je vlastně zatím jediná hra, kterou jsem dal.

Pohled na Baldury je u mě hodně ovlivněn tím, že spolu s Might and Magic VI to byly moje dvě první RPG, do kterých jsem se naplno pustil. Top to asi není, pokud zůstanu u D&D, tak dneska bych nad ně klidně posadil oba Ravenlofty. Menší svět, ve kterém se snáze udržuje míra napětí a atmosféra.

Jinak u Gothicu to je přesně jak popisuješ a tohle se mi stalo u vícero her. Dvojka je třeba technicky a obsahově jasně vydařenější, ale jednička má mnohem hutnější atmosféru.