Svět Might and Magic

Komunitní fórum stránek Svět Might and Magic

  • Červen 17, 2026, 21:49:43
  • Vítejte, Host
Prosíme přihlašte se nebo zaregistrujte.

Přihlašte se svým uživatelským jménem a heslem.
Pokročilé vyhledávání -

Autor Téma: Série Assassin's Creed před Origins  (Přečteno 20624 krát)

Elemir

  • Administrator
  • Zasloužilý člen
  • *
  • Příspěvků: 8113
Re:Série Assassin's Creed před Origins
« Odpověď #15 kdy: Září 16, 2021, 03:20:37 »

Po útoku na Monteriggioni následuje přesun zpět do budoucnosti, ve kterém tým Animu dojede do reálného Monteriggioni, které je nyní opuštěné a v podzemní kryptě si vybudují nový úkryt. Desmond při hledání cesty do krypty prožije část fantomových vzpomínek z útěku Ezia.

V jednotě je síla

Spolupráce s Machiavellim byla doposud celkem plodná, pokaždé mě vytočil natolik, že jsem si všechno šel zařídit sám, a to jen proto, abych mu dokázal, že to jde a že se mýlil :) V rámci sběru informací se pro mě stala velmi užitečnou Claudia, jejíž děvčata se párkrát přímo zapojila do několika úkolů. Postupně se mi podařilo získat většinovou kontrolu nad Centro a pomaluje jsem začal expandovat do okolí. Bylo to vlastně během úvodních úkolů pro Machiavelliho, kdy jsem od jednoho kurýra získal zprávu Romulova kultu. Díky tomu jsem se dozvěděl nejenom o jeho existenci, ale brzy jsem objevil i poklady, které by mohly být moje, tedy pokud získám klíč a způsob, jak ty zprávy dešifrovat. A to bylo právě mimo hranice Centro.

Během expanze na východ jsem nechtěně vtrhl do pevnosti, která byla součástí hlídkující věže Borgiů, jenomže jsem se sekl o celý blok. Ve dvěřích mě místo ostří uvítal rozesmátý obličej Bartolomějě (vůdce žoldáků z Benátek). Okamžitě začal hledat manželku, se kterou mě chtěl představit, tak jsem mu poradil, ať se koukne zase pod stůl ... jejda, z poza rohu vstoupila do sálu skutečná žena. (Kdyby někomu unikla pointa, Bartolomějův meč nese ženské jméno a Bartoloměj o něm běžně mluví jako o živé bytosti.) Setkání to bylo vskutku radostné, i když bylo vidět, že Bartoloměj přede mnou něco skrývá. Když byl nucen odejít k rozhovoru se svým podřízeným, tak mi jeho žena prozradila, že Bartoloměj nemá vše tak úplně pod kontrolou a hodila by se mu určitě moje pomoc. Samozřejmě jsem přikývl. Problémem byl velitel věže, takže přijetí úkolu mi zajistilo, že jsem se k němu mohl dostat a zlikvidovat ho. Tahle část mapy byla totiž předtím nedostupná, proto jsem skončil jinde. Bartoloměj na oplátku souhlasil, že se připojí k Bratrstvu.

Poznámka: vím, ono to vypadá divně, že se vůdce žoldáků z Benátek najednou přesune do Říma a ještě si tu jede na vlastní triko, byť je asasínem a každý by tedy čekal, že bude automaticky spadat pod velení Machiavelliho. Opověď spočívá nejspíše v útoku francouzů a snaze Cesara podmanit si Itálii silou. Krom Monteriggioni padlo i Forli, takže se dá předpokládat, že Cesare už začal řádit i ve Florencii a Benátkách.

Od této chvíle jsem mohl ve vedlejších základnách otevírat krom nevěstinců i základny žoldáků. Logicky mi tedy chyběli zloději. Ale ani setkání s nimi nebylo úplně náhodné. Při průzkumu mapy na jihovýchodě jsem objevil malou osadu, která se chovala trošku podivně. Tedy abych byl přesný, podivně se choval vstup do stok. Přesně tuhle situaci jsem zažil už v pevnosti Bartolomějě, kdy po ostranění vlivu Borgiů nešlo rekonstruovat vše, ale nejprve jsem musel rekonstruovat základnu cechu jako takovou (to bylo i v případě nevěstince Růže v rozkvětu). V tu chvíli mi bylo jasné, že jsem našel cech zlodějů, ale přesto mi to vyrazilo dech - vede ho La Volpe!

Vlastně jsem se asi neměl čemu divit, už chybí jen Antonio, Paola a Teodora. Mario je bohužel mrtvý. Naštěstí jsem na ně doposud nenarazil, ale počítat bych měl raději se vším :) Přítomnost Lišky mě však utvrdila, že ve Florencii taky přituhlo. Volpeho sólová dráha navíc dávala větší smysl, protože Volpe si myslí, že Machiavelli je zrádce a pobídl mě, abych se o tom sám přesvědčil. Společně jsme se k večeru sešli na nábřeží na jihu Centro a Machiavelliho jsme zastihli ve chvíli, kdy si bral dopis od strážných. Poté, co Machiavelli odešel, vydal Volpe příkaz k zabití stráží, ale při střetu byl napaden syn jednoho ze zlodějů, takže místo sledování Machiavelliho jsem se musel postarat o jeho bezpečí napadeného a od této chvíle jsem musel začít znovu počítat s faktorem anonymity. Heh, ještě že jsem plno věcí udělal předtím, než to začalo mít ve hře význam :) Volpe se nakonec rozhodl věřit mým instinktům a nechal se přemluvit pro spolupráci s Machiavellim.

Při dalším úkolu jsem se od Machiavelliho dozvěděl o pohybech Cesara a Rodriga, načež jsem se ho rovnou optal, zda-li tuhle informaci ví od strážných a on se jen otázal, že ano a jak to vím. Rozhodně tedy původ informace netajil, což byla dobrá zpráva a potvrdilo to mé instinkty. Ono je popravdě těžké nenechat se nahlodat Volpeho paranoiou, protože Machiavelli zmizel pár hodin před útokem na Monteriggioni, v Římě se pak stavěl docela rezignovaně vůči rozpínavosti Borgiů a nepřítel často útočí přesně, jakoby měl informace. Osobně jsem byl však toho názoru, že je to shoda náhod a Volpe to vidí jen proto, že to tak chce vidět.

Na návštěvě u sourozenců

Cíl byl nyní jasný, ale situaci zkomplikovala událost, která se odehrála při našem příchodu na most do Vatikánu. Na náměstí zastavil Cesarův kočár a z něj vystoupila Lucretia Borgi v doprovodu spoutané Kateřiny Sforza! Neměl jsem ani čas Lucretii obdivovat, protože moji pozornost upoutala právě Kateřina a ve chvíli, kdy jí začala Lucretia ponižovat a vrazila jí políček, tak jsem rázem věděl, že tahle žena zaslouží pořádný kopanec a né obdiv. Machiavelli můj výraz zachytil a připomněl mi, že můj cíl je Cesare a Rodrigo a tentokrát to nesmím zvorat. Opáčil jsem mu, že Kateřina je cenný spojenec a byla by přínosem pro naše snažení. Popravdě jsem si nebyl jist, jestli to říkám proto, že je to pravda, nebo je to spíš kvůli naší společné noci v Monteriggioni ...

Do paláce Borgiů vedla jediná cesta a pro rozptýlení myšlenek jsem se rozhodl, že zabiju každého strážného, který se na mě jen škaredě podívá. Mno, nakonec jsem je střílel i do zad ;) Nejnáročnější úsek cesty ovšem spočíval ve šplhání, protože jsem se musel dostat na střechu a odtud do soukromých komnat. Ve chvíli, kdy jsem míjel jedno z oken, tak jsem v něm záhlédl Lucretii ve společnosti Cesara. O milostném vztahu se sice mezi lidmi dávno šuškalo, ale já měl možnost vyslechnout si to na vlastní uši. O okno dále jsem pro změnu zahlédl celu s Kateřinou, ke které mezitím došla Lucretia a zranila jí nohu pohrabáčem. Prý proto, neboť měla během cesty neblahý vliv na Cesara ... jó, ta žárlivost :D

Poznámka: krom incestu mezi Lucretii a Cesarem je zajímavý i fakt, že jejich otec Rodrigo se stal papežem a přitom očividně nectil svůj kněžský stav (jinak by dodržoval celibát a tím pádem by neměl potomky).

Ke Kateřině jsem se dostal celkem snadno, ale klíč má u sebe Lucretie, která obývá pokoje pod vrcholem kupole, takže jsem Kateřinu požádal, aby nikam nechodila, za chvilku jsem zpět ... Mno, mnohem větší překvapení jsem nakonec zažil právě nahoře, kde Lucretia vrkala s místním hercem Pietrem Rossim. Realita byla trošku jiná, Lucretia předstírala milostné vzplanutí a opodál špehoval strážný, který měl Cesaremu oznámit, že mu Pietro chodí za milenkou ... jó, ta žárlivost!

Lucretia neměla kam utéct a já očividně postrádal její hbitý úsudek, protože mě nenapadlo nic lepšího, než jí rovnou kuchnout :D Opravdu hezky se rozplácla, ale hra mi rázem oznámila desynchronizaci a jel jsem nanovo. Místo čepele jsem se na ní vrhl celou svou vahou, takže se znovu rozplácla, ale tentokrát ve mě převážili i jiné pudy, takže jsem jí pomohl zpět na nohy, leč s rukama zkříženýma za zády ;) Ano, musel jsem jí nadzvednout a začít jí používat jako štít. Nebylo mi to nic platné, první várka strážných na ní vůbec nebrala ohled a s přesností hodnou japonských mistrů meče mě zasáhli. Když jsem se s nimi vypořádal, tak jsem si zopakoval skok na Lucretii, hned na to souboj s další várkou strážných a tak se to opakovalo hned několikrát. Ty dvě patra do vězení jsem šel snad půl hodiny.

Kateřina byla mým novým úlovkem náramně potěšena a protestující Lucretii uzemnila jedním dobře mířeným hodem do mříží. Pak za ní zamkla a dřepla si na zem, že prý s tou nohou nemůže chodit. Bezva, další půl hodina cesty hradem! Ale tak jsme si alespoň pár věcí ujasnili. Kateřina nebyla úplně nadšená, když jsem kvůli ní riskoval a měla výčitky, protože si myslela, že jsem jí přišel zachránit kvůli tomu, co se stalo v Monteriggioni. Řekla mi na rovinu, že ta společná noc byla jen nástrojem, jak si získat mou přízeň, protože nutně potřebovala mou armádu. Nic víc v tom nebylo. Na to jsem jí s klidem odvětil, že jsem to nijak vážně nebral a politika mě nezajímá. Ostatně vždyť já nelhal, já šel původně zabít Rodriga a Cesara, s Kateřinou se nepočítalo. Heh, a to bych zapomněl, Cesare odjel ještě před tím, než jsem vyšplhal na střechu a Rodrigo v hradu nebyl, takže lepší Kateřina v hrsti než nic ;)

Ne, vážně, trošku mě to zklamalo, ale vnitřně jsem cítil, že tohle jsou dva charaktery, které prostě dohromady nejdou a nebylo nutné, aby se v tom hra nějak víc pitvala. Např. to vysvětlovat povinností Ezia k Bratrstvu apod. Kateřina byla dobře vykreslena už ve dvojce jako vypočítavá mrcha a rozhodně to nebyla žena, která by si dělala starosti s věrností. Na druhou stranu na prvním místě v životě měla děti a rodina bylo přesně to, co jí donutilo dát Eziovi sbohem.

Když už jsem se takhle předběhl, Kateřina sice na pár úkolů zůstala, ale do děje už nijak výrazně nezasáhla. Jakmile se jí noha dostatečně uzdravila, tak nasedla na koně a zmizela. A s ní zmizela i naděje na obnovení benátského Bratrstva, respektive naděje, že se dá dohromady stará parta. Machiavelli mi to při jedné procházce městem vpálil přímo očí, ale tím mě opět jen vyburcoval. Když to nepůjde po staru, tak si prostě založíme Bratrstvo nové! A jak jsem řekl, tak jsem taky udělal. V tu chvíli se po městě objevily nové značky s lidmi v nesnázích, které obtěžují stráže. Při vysvobození jsem je mohl naverbovat a začít tak tvořit armádu asasínů. Legrační na vysvobozování je, že většinou stačí nechat konflikt rozjet a budoucí rekrut to je schopný vymlátit sám. A ještě mi za pomoc poděkuje :) Nejkurióznější byl ovšem jeden rekrut z Antico, který držel jednoho strážného pod krkem nad útesem. Dle očekávání ho pustil, ale co jsem nečekal bylo, že tam spadne za ním :D Pobil jsem tedy tři zbylé stráže a šel hledat nového rekruta.

Rekrutů lze najmout jen několik, další jsou vázáni na postup v příběhu. Jde o úplně novou mechaniku, která má dvojí použití. Pro rekruty existují tzv. offline mise (pasivní mechanika), kdy se jako jednotlivci nebo tým posílají na různé mise o různé obtížnosti a tím získávají zkušenosti (ale mohou i umřít). Lepší rekruti mohou na těžší mise atd. Druhá možnost je aktivní použití rekrutů během vlastních akcí, kdy se přivolávájí jako podpora k boji. Není to úplně špatné, normálně bych to asi moc nevyužíval, ale hra to vyžaduje povinně u některých úkolů. Už jsem takhle stihl o jednoho rekruta přijít.
IP zaznamenána
This is the end ...

Elemir

  • Administrator
  • Zasloužilý člen
  • *
  • Příspěvků: 8113
Re:Série Assassin's Creed před Origins
« Odpověď #16 kdy: Září 16, 2021, 03:20:58 »

Starý přítel

V jedné zapadlé uličce v Centro jsem našel mluvící truhlu, ale ještě než jsem zdroj záhadného zvuku stihl najít, tak mi do zad vpadla postava, kterou bych tu vskutku nečekal - Leonardo da Vinci. Byl nárámně rád, že mě vidí, a já ostatně také. Ještě raději jsem viděl, že zestárl výrazněji než-li já ;) Leonardo na nic nečekal a pověděl mi, jak je nucen pracovat pro Borgi, ale tím mě nijak nepřekvapil, to jsem věděl už od útoku na Monteriggioni. Cesareho vylepšené pušky byly dílem Leonarda. Jenomže Leonardo mě přišel varovat před mnohem ničivějšími vynálezy. Přinesl si k tomu sebou plány, podle kterých poznám, o co jde.

Leonardo mě totiž požádal, jestli bych nenašel originály a hotové stroje a vše, co s tím souvisí a zničil to. Byla by to jinak velká katastrofa, Cesare by mohl válku snadno vyhrát. Souhlasil jsem, ostatně bylo to v našem společném zájmu. Na oplátku jsem se Leonarda optal, jestli stále někde nemá plány k vylepšení skryté čepele a odpověď mě náramně potešila - Leonardo si je pamatuje. Naneštěstí nemá moc surovin, ty si budu muset opatřit sám a pak je tu problém i v našich schůzkách, tak vymyslel smluvené znamení, při kterém bychom se sešli. Vylepšení jsou totožná s dvojkou a je na ně vázaná možnost nosit lepší nátepníky.

Stroje ke zničení jsou celkem 4 - kulomet, lodní dělo s širokým záběrem, rogalo s dělem a tank. Jednotlivé mise popisovat nebudu, jen to shrnu. Všechny 4 se totiž odehrávají za branami Říma a začínají tak, že je potřeba v Římě najít velitele se znalostí polohy tábora, kde se daná zbraň vyrábí, potom se tam přesunout a ke zbrani se dostat. Většinou jde o tichý pohyb, kdy jsem nesměl být odhalen. Došlo proto i na řadu opakování. Jakmile jsem se zbraně zmocnil, tak pokaždé následovala pasáž, kdy jsem jí musel v boji použít a nakonec došlo k jejímu zničení. Nejobtížnější byla asi mise s rogalem, protože to má stejné mouchy jako ve dvojce, ale tady je potřeba se ve vzduchu držet dlouho, což se dělá tak, že si dělem zapalujete půdu pod nohama a využíváte různých sestřelených a hořících předmětů kvůli vztlaku. Jinak jdete nekompromisně k zemi. Matoucí byla i první polovina mise s tankem, kdy mi hra oznámila, že mám konstruktéra zabít, ale on byl nesmrtelný! Pokaždé mi zdrhl, zburcoval stráže a bylo po všem. Docela hodněkrát jsem si to zopakoval, než mi došlo, že z mrtvého informaci o plánech nedostanu a hra nejspíš nemyslí zabít, ale myslí zmlátit :)

Odměnou za celou akci mi byl další Leonardův vynález - padák. Akorát jsem zatím neměl příležitost si ho vyzkoušet.

O pár let později

Leonardovi je věnováno jedno DLC, které se odehrává roku 1506 a nechtěně tak vyspoileruje část zápletky. Údajně se vracím po delší přestávce a hlavně po skončeném konfliktu a mé kroky míří do Leonardovo dílny. Takže ano, hrozba Cesareho je asi pryč, protože jinak by Leonardo neměl oficiální dílnu. Leonardo byl opět rád, že mě vidí, s nadšením mi ukázal rozdělaný portrét Mony Lisy a seznámil mě se všemi aktivitami, kterým se věnuje nebo je teprve plánuje. Starosti mu dělal jen jeho učedník, který už měl být dávno zpět. Nabídl jsem se tedy, že ho najdu.

Podle Leonarda jsem začal u Volpeho v hospodě, kde byl milý učedník zabrán do kostek. Důrazně jsem mu připomněl, že by se měl vrátit, ale Salaiho odchod moc nepotěšil přítomné, kteří se za námi rozběhli a než jsem se nadál, tak jich bylo násobně více. Byli hbití, moc mi to nešlo, tak jsem vytáhl pistoli a vyřešil to rychle a stručně. Se Salai jsem se vydal k Leonardovi, ale cestou jsme naráželi na další a další nepřátele, kterých bylo najednou plné město. Ba co hůře, Leonardo v dílne nebyl, místo toho tu byl nepořádek. Nebylo pochyb, Leonardo byl unesen, ale nevěděli jsme proč. Pak si Salai vzpomněl, že Leonardo mluvil o nějaké kryptě, ale její polohu neznal a ani nevěděl, jestli k ní existuje mapa. Odpovědí by však mohly být Leonardovo obrazy z Monteriggioni.

Poklepal jsem si na čelo, vždyť ty přeci shořely. Jenomže Salai mi na to odvětil, že shořely jen některé, protože část obrazů si Cesare z vily odnesl. Dostaly se pak do sbírek místního překupníka. Nj, jenomže ten skončil v dluzích a ... a ono to bylo asi komplikovanější, ale teď si zrovna říkám, že se mi asi pletou úkoly :D Zpět! Obrazy ukradli Borgi a má je Lucretia ;) První cesta tedy směřovala mimo Řím do Ferry, protože Lucretia byla nucena se nakonec vdát za místního vévodu (Alfonse?). Cesta do paláce je čistě stealth, ale je to udělané tak, že to jde rychle a bez problémů. Lucretia nebyla úplně nadšená, ne, že by měla strach, ale hned mě obvinila z tohohle prachbídného života. Jedinou útěchou by jí bylo, kdybych se na ní vrhl. Ojo joj, to fakt vypadalo vážně, dokonce mi bez problémů prozradila, že vlastní už jen jeden obraz a ten nechala hned naložit na povoz dozadu na dvůr. No, asi by to bylo zajímavé, ale pořád jsem musel mít na paměti, že tohle je prvotřídní intrikánka a hlavně bylo málo času, manžel tu bude coby dup ;) Nenápadně jsem Lukretii natlačil k závěsům a hbitě jsem jí svázal ruce provázkem. S úsměvem na rtech jsem se rozloučil, což mi Lucretie opětovala, akorát, že to znělo jako "strážeee!" No a pak následoval rychlý parkour úprk na dvůr a prač odtud.

Od Lucretie jsem se naštěstí dozvěděl kontakt na dalšího majitele obrazů, byl jím jeden z jejích milenců. Jenomže ten se rozhodl obraz prodat, takže jsem musel vysledovat, kdo je kupcem. Celé se to ale zvrtlo, protože milence zapíchli a já musel honit poslíčka s obrazem po střechách. Další majitel byl obchodník, který svůj obraz již prodal, takže stačilo chytit kupce dříve, než odpluje. Naštěstí to byl jeden starý známý z Florencie, co byl dost znechucený současnou rolí Claudie ... aha, to byl jeden z jejích nápadníků, co nedocenil její cudnost. No, co už, řekl si o to, tak dostal po tlamě. Majitelem posledních dvou obrazů byl zbankrotovaný prodejce umění, takže jeho sbírka skončila v dražbě. Musel jsem získat vstupenku a pak sebou vzít Claudiina děvčata. Na dražbě jsem vyhledal správné obrazy, přičemž jeden byl v dobře střežené části (opět nutný parkour), označil je značkou a pak už to bylo na děvčatech, protože já měl plné práce s útěkem. Dražba se totiž konala v paláci Borgi, tedy v tom, ze kterého už jsem jednou prchal.

Obrazy ukrývaly skryté části mapy, které jsem našel orlím zrakem a překreslené mapky jsem úhledně složil. Opravdu pár kousků chybělo, ale to podstatné jsem měl. Kryptu jsem úspěšně našel a v ní i Leonarda. Jenomže ten měl nechtěný doprovod, který mu zrovna upravoval vizáž. Až se divím, že to Leonardo tak dlouho vydržel, protože než jsem našel cestu, tak uběhlo dost času. K mému překvapení to byl jediný boj v rámci úkolu. Nejprve jsem mistrně popravil poskoky a pak i jejich mistra.

Podle všeho tu celou dobu šlo o sektu učenců, kteří uctívají číselného jednotitele, takový Pythagorejský výmysl, a Leonardo býval jejich členem. Teď zpětně mi to samozřejmě smysl dává, protože vím, jaká byla role Pythagora v tom všem. Leonardo trval na tom, že musíme do krypty a otevřel zámek. Cesta kryptou sestává z trojice parkour hádanek, ale nic komplikovaného. Na konci jsme nalezli starobylý oltář, který po aktivaci ukázal změť znaků, kterou Leonardo vůbec nechápal, neboť to nebylo to, co čekal. Mě to jasné bylo, jak jako Eziovi, tak jako Desmondovi. DLC je totiž uvozeno emailem, že jde o extra vzpomínku, kterou mi do Animu vložil vyšší kruh asasínů a o výsledku se nemám zmiňovat týmu kolem sebe. Za Ezia mi bylo jasné, že to je zpráva pro Desmonda, stejně jako konec ve dvojce, takže jsem nešťastného Leonarda vzal kolem ramen a změnil jsem téma, přičemž jsem ho vyvedl ven. Za Desmonda jde o GPS souřadnice. Proč si to ale mám nechat pro sebe, to vůbec netuším.

Zatmění Měsíce

Už ani nevím, ve které části Říma to přesně bylo, ale na jednom náměstí jsem se zaposlouchal do projevu učence, který mě zaujal natolik, že jsem vydržel až do konce ... tedy pokud by to konec mělo, ve skutečnosti rozpravu utnula skupinka vyšinutých stráží. Učenec byl Nicolaus Copernicus, u nás známý jako Mikoláš Koperník. Byl dost sdílný a bez váhání mi prozradil, že ještě včera byl Templářem, ale řád mu zakazoval sdělovat výsledky svého bádání běžným lidem, tak se rozhodl odejít. Ano, ano, odchod od Templářů, to je úplná hračka, to se prostě jen rozhodnete a jdete. Vlastně jo, jdete, ale obvykle už nikam nedojdete.

Řád to ovšem chtěl vzít rovnou z gruntu a povraždit všechny učence ve městě, takže mi Mikuláš vrazil dopis do ruky a sdělil mi přibližnou polohu dalších učenců. Mám je najít a zachránit. Je to docela lítačka, protože některé části úkolu jsou na čas, ale jinak to šlo. Zemřel akorát jeden učenec. Po akci jsem opět zašel za Mikulášem, který zrovna pozoroval zatmění Měsíce a do zad mu opět vpadla skupinka vrahounů. Jeho záchranou tohle krátké setkání končí.

Vévoda z Valois

V Římě začalo přituhovat a pomalu jsem se začal dozvídat, proč je východní část města nedostupná. Cesare si totiž již dříve přizval na pomoc francouze, což jsem samozřejmě zmiňoval, ale konečně jsem se dozvěděl, kdo je další muž z jeho blízkého okolí - Octavian de Valois. A právě on a jeho armáda tu měli základnu. Normálně by mě to asi nemuselo trápit, ale Octavian se rozhodl pokračovat na západ a tím pádem začal ohrožovat Bartoloměje. Dorazil jsem akorát včas!

Útok na pevnost jsme úspěšně odrazili, ale Octavián vítězoslavně vytáhl svůj trumf, Pantasileu Baglioni, Bartolomějovu manželku. Dal nám čas do úsvitu. Pak se máme vzdát a přijít složit zbraně. Do rána nezbývalo mnoho času a Bartoloměj byl nešťastný, dokonce zvažoval, že se opravdu vzdá. Naštěstí se mi v hlavě začal rodit plán, kterak vévodu přelstít. Ráno za ním opravdu přijdeme, ale jinak než čeká. Začal jsem proto s přípravami, ale ty se nakonec docela protáhly, protože jsem rovnou využil situace, kdy se mi zpřístupnily dříve uzamčené lokace. Zlikvidoval jsem tak třeba další věž Borgiů. Jenomže mezi tím uplynul další den a hře to vůbec nevadilo!!

Docela mě to zklamalo. Jasně je to detail, ale nebylo to poprvé, co hra nepracuje s časem korektně. Když si vezmete, kolik věcí je v té hře propracovaných, tak si pak říkáte, proč najednou taková bota? Určitě by to šlo vysvětlit simulací v Animu, ale na mě to prostě působí rušivě.

S armádou žoldáků převlečených ve francouzkých uniformách a zdánlivě spoutaným Bartolomějem, jsme se vydali do pevnosti za vévodou. Po cestě je potřeba s předstihem a potají zlikvidovat hlídky, které by mohly naší identitu odhalit, ale jakmile jsme dorazili k bráně pevnosti, tak to bylo každému jedno. Díky dřívějším známostem s francouzkami ve Florencii jsem plynulou francouzštinou odpověděl veliteli hlídky u brány a poté už jen stačilo dojít k vévodovi. A jak už to tak bývá, opět se něco zvrtlo :) Než jsem se nadál, tak jsem skákal po střechách, jen abych vévodu dohonil a zabil dříve, než on stihne zastřelit Pantasileu.

Akce proběhla úspěšně, Pantasilea přežila a Cesare přišel o vlivného spojence. Díky tomu se štěstí konečně začalo usmívat i na nás a mě se krom toho podařilo dokončit komplet rekonstrukci Říma.

Zmrtvýchvstání Ježíše

Cesarova nervozita začala být znát, očividně jsme ho zatlačili do kouta. Přešel proto do protiútoku a přestal maskovat své skutečné plány. Jemu nejde o Řád, jde mu jen o moc a půjde klidně přes mrtvoly ve vlastních řadách. Je dokonce připraven vystoupit proti církvi, což znamená, že se musí zbavit lidí loajálních vůči Rodrigovi, jeho otci. No a taky si potřebuje vyřídit účty s těmi, co se motali kolem Lucretie. Cílem se tak stal Pietro Rossi.

Pietro je důležitý i kvůli tomu, že má přístup (klíč) do hradu Borgiů. Cesare se ho rozhodl nechat zavraždit a najal si na to spolehlivého zabijáka. Celé to má být provedeno v divadle, během představení, ve kterém Pietro vystupuje. Jde o hru o Ježíšovi, konkrétně to vychází na pasáž z ukřižování, kdy má být Pietro skutečně probodnut. Příprava na akci je zdlouhavá, musel jsem sledovat vraha, kterak se připravuje a na závěr bylo potřeba provést rychlou a přesnou akci v divadle. Bohužel, vrahoun Pietra pro jistotu i otrávil, takže jsem musel Pietra dopravit urychleně k lékaři. Zadařilo se a věřím, že si Pietro do konce života na Lukrecii ani nevzpomene :) Vedlejším efektem bylo, že jsem čirou náhodou objevil zrádce ve vlastních řadách. Volpe už se chystal kuchnout Machiavelliho, ale zrádcem byl člen mé armády z Monteriggioni.

Teď mě tak napadá, úkolů v hlavní lince bylo možná o 2 více, např. vražda kardinála Franceska Borgi. V druhém jsem se musel vypořádat s nějakým bankéřem a ochránit tak svůj nový kontakt mezi senátory. Vražda Franceska byla zajímavá v tom, že se na scéně nečekaně objevil Cesare a Rodrigo. Už tady bylo vidět, že mají mezi sebou nějaký spor. Do toho jsem jim skoro před očima kuchnul dalšího člena rodiny (hezky stylově, v sedě z lavičky). Problém je, že už si přesně nepamatuju, do které části vzpomínek to patří. Zmínit bych měl ještě Romulovu zbroj, protože během pátrání po klíčích jsem zjistil, že Romulův kult je skrytě vedený rodinou Borgiů a jeho členové tak nevědomky plní jejich příkazy - oni jsou to teda magoři normálně, takže jich není žádná škoda. Finále úkolu (zisk posledního svitku a šifrovacího klíče) probíhá ve Vatikánu a zatím to byl nejnáročnější povinný stealth, co jsem ve hře absolvoval. Já mám v plánu některé záludnosti úkolů probrat v extra příspěvku, tak to víc rozebírat nebudu.

Edit: eh, zpět :) Bankéř a Francesco Borgi jsou jedna a tatáž postava :D Je to tedy stejný úkol, akorát jsem si nemohl vybavit, jak se propojily jednotlivé fáze úkolu. Tenhle úkol jinak časově předchází útoku Octaviana na Bartoloměje.
« Poslední změna: Září 16, 2021, 03:31:34 od Elemir »
IP zaznamenána
This is the end ...

Elemir

  • Administrator
  • Zasloužilý člen
  • *
  • Příspěvků: 8113
Re:Série Assassin's Creed před Origins
« Odpověď #17 kdy: Září 16, 2021, 08:22:05 »

A teď se opět dostávám k obecnějšímu souhrnu, kde bych se podíval na zoubek věcem, které se mi na Brotherhood zas tak moc nelíbí, protože ono to v mém podání možná vypadá až moc perfektně, ale mouchy to prostě má :)

Začnu hezky od základu synchronizací. Zprvu jsem tomu přikládal větší význam, ale časem jsem na plnou (100%) synchronizaci rezignoval. Pro plnou synchronizaci je potřeba vzpomínku prožít co nejvěrněji originálu, což je realizováno skrze povinný úkon, který musíte během akce udělat. Může to být časový limit, způsob zabití, použitá zbraň apod. Pokud se vám to nepovede, tak je synchronizace vždy jen 50%. U některých úkolů je to v pohodě, ale většinou jde naneštěstí o podmínku, která je dost na hraně a vede to k tomu, že ten úkol opakujete tak dlouho, dokud postup nevypilujete. Někoho to možná baví, mě rozhodně ne a osobně mě irituje, že mě hra do toho takhle tlačí, protože to číslo 50% prostě bije do očí. Jakoby to bylo vysloveně selhání. Přitom stačilo povinný úkon udělat jako bonus, za který dostanete třeba více peněz apod.

Povinné úkony často zahrnují excelentní parkour nebo souboj a tady se situace komplikuje o fakt, že ani jedno nefunguje tak hladce, jak byste si přáli. Bolístka parkouru tkví v tom, že Ezio si občas jakoby dělá co chce, protože o kousek minete nějaký prvek a naopak se o kousek přiblížíte k jinému prvku a hra to vyhodnotí opačně, než zrovna potřebujete. Např. skok na zeď přímo před vámi, když na zdi z boku je žebřík. Ezio najednou z ničeho nic skočí na ten žebřík (anebo naopak, skáčete na žebřík a Ezio se chytne římsy hned vedle něj). Ve chvíli, kdy potřebujete, aby to šlo plynule a přesně jak potřebujete, tak je to na zabití :) Řešením je akce provádět pomaleji a Ezia pečlivě rovnat, jenomže to se zas vylučuje s časovým limitem :D Realita je něco mezi a doufat.

U soubojů pro změnu dojedete na víceúčelovost některých kláves. V Brotherhood třeba existuje prima novinka s podřezáváním, což se realizuje tak, že se zbraní v ruce chytnete nepřítele pod krkem a směrovou klávesou do strany + útok ho podříznete. Skvělé na tom je, že se s tím dá udělat rychlá série zabití, takže skupinku nepřátel vyřídíte ještě před tím, než se stihnou rozehřát. Je to ideální způsob pro situace, kdy potřebujete utrpět co nejnižší poškození (viz povinný úkol pro 100% synchronizaci). Realita je ovšem taková, že podříznete první 3-4 nepřátele, ti upustí svoje zbraně a ve chvíli, kdy chcete pod krkem chytit dalšího nepřítele, tak Ezio najednou sebere spadlou zbraň :) Tím se série přeruší a mě osobně to třeba definitivně rozhodí rytmus.

Další lahůdka nastane ve chvíli, kdy sebranou zbraň odhodíte, protože najednou máte prázdné ruce a chvíli trvá, než Ezio zareaguje na příkaz, že má použít vámi zvolenou zbraň. To se děje i po vypití medicíny. Navíc je tu ještě prodleva mezi útokem a tasením zbraně, což je celkově vtipné, protože bojové akce nelze provést z klidové polohy (vyjma skryté čepele, tedy i když ... ;)), takže když chcete nepřítele nakopnout, tak musíte nejprve tasit zbraň. No a Ezio zbraň občas z nepochopitelných důvodů schová :D

Ale zpět k úkolům. Občas jsou nastavené podmínky pro splnění úkolu docela tuhé, nebo není úplně jasné, co se po vás přesně chce. To byl třeba případ vyslýchaného konstruktéra, kterého jsem měl přitom podle hry zabít. Mezi nejhorší řadím úkoly s honěním nepřátel, protože v tu chvíli se ukáže, že kdejaký ňouma je lepší sprinter a lezec než vy :) Až mě překvapilo, kolik obyvatel Říma ovládá umění asasínů. Honicí úkoly jsou v základu dva:

1) nepřítel se snaží co nejrychleji zmizet
2) nepřítel vás má někam dovést

V prvním případě nepřítel prchá, co mu síly stačí a náskok si pohodlně zvyšuje. Fígl je v tom, že musíte najít výhodu v terénu, např. si nadběhnout. To ovšem vyžaduje znalost pohybu nepřítele, takže klasika je, že první pokus projedete a pak zkoušíte, co zabere. Zastřelit ho nepomůže, to je jasný faul a vede rovnou k červené kartě ;)

Druhý případ poznáte snadno, protože nepřítel je sice rychlý, ale když se vám nedaří, tak je vidět, že zpomalí a dává vám šanci. Takového nepřítele ani nedohoníte, smyslem je, že vás má jen někam dovést a tam se spustí úplně jiný trigger, třeba přepadovka. Obvykle je to spojené s parkourem v interiérech.

Analogicky by se daly rozškatulkovat sledovací úkoly spojené se zabitím sledovaného cíle, ale tady je to matoucí jen zřídka. Většinou stačí první pokus a je jasné, že tak to nepůjde. Vzpomínám si teď akorát na jeden konkrétní případ, kdy jsem vzpomínku opakoval vícekrát a tím byl v předchozím příspěvku zmíněný bankéř neboli kardinál Francesco Borgi. V poslední fázi úkolu ho máte zabít, dokonce se mu ikona sledování změní na vraždu, ale jakmile jsem se k němu chtěl přiblížit, tak se najednou zázračně odteleportoval o kousek dál a já spustil alarm. Hra totiž požaduje, abyste ho sledovali až na konec, kde se spustí další trigger a teprve poté se stane smrtelným. A proč jsem ho chtěl vlastně zabít hned při první příležitosti? Protože se mi blbě udržovalo krytí v anonymitě kvůli množství přítomných stráží.

Tohle je totiž další bolístka. Ne vždy máte díky podobným situacím úplně volnou ruku, jak celou akci provést. Někdy je potřeba dokonce dodržet naznačenou cestu, byť byste byli přesvědčeni, že jste našli lepší způsob. Hra vám to prostě neuzná. Špatně to ve skutečnosti není, z principu fungování série je to dobře, tohle je vzpomínka a měli byste jí prožít co nejvěrněji. Problém je v tom, že to k plné volnosti prostě svádí. Není to nějaký masový jev, ale pár úkolů si zapamatujete právě kvůli těmhle "odlišnostem".

Druhé místo v neoblíbenosti by obsadily stealth úkoly. Ale zase, jako v předchozím případě, většina jich je pohodových, akorát výjimky se lépe pamatují :) Jen pár úkolů je udělaných tak, že je potřeba několika opakování, než najdete funkční postup. Nejhorší úkol byl prozatím poslední svitek k Romulově zbroji, kdy jsem se měl dostat přes hloučky kardinálů mimo dosah hlídkujících stráží po obvodu sálu. Mezi strážemi byla na můj vkus dost malá mezera, takže odhalení bylo prakticky jistota. Fígl spočívá v tom, že stráže se dívají ze strany na stranu, takže vpřed je potřeba vyrazit ve chvíli, kdy strážci odvracejí pohled od vás a v tu chvíli jim lze proklouznout za záda kam už se stráže prostě nedívají.

Rozhodně to není nic krizového, co by vadilo i při opakovaném hraní. Přijít se na to dá a splnit to taky jde. Vítku bych měl opravdu asi jen k ovládání/chování pohybu a prezentaci synchronizace. Možná i ta excelentní hbitost utíkajících nepřátel, protože to opravdu bije do očí. Jinak jsou to ode mě spíš jen rýpance. Je mi jasné, že třeba excelentní provedení boje je prostě otázkou cviku a i ten parkour by šel vypilovat. Jenomže já mám obecně averzi vůči frekvenci opakování aktivit/úkolů, protože mi na to už chybí trpělivost ;)
IP zaznamenána
This is the end ...

Elemir

  • Administrator
  • Zasloužilý člen
  • *
  • Příspěvků: 8113
Re:Série Assassin's Creed před Origins
« Odpověď #18 kdy: Září 16, 2021, 19:25:47 »

Jakoby se mi hra chtěla za to ranní rýpnutí pomstít a připravila mi na oplátku dost pekelný úkol, kde je kombinace snad všeho, co jsem zkritizoval :D

V rámci nepovinných aktivit lze ve hře narazit na dvě templářské skrýše. Ta první je dostupná už na počátku hry ve čtvrti Centro a jde o parkour kombinovaný s honičkou s templářským vůdcem. Dohonit ho samozřejmě nejde a parkour je z ranku těch lehčích, je to spíš hodně o rychlém uvažování nad změnami směru apod. Jinak jednotlivé prvky na skoky a lezení jsou rozumně rozložené. Odměna ovšem nestojí za řeč.

Druhá skrýše se odkryje později a je součástí čtvrti Campagna (vstup je ve viaduktu). Uvnitř jsem se objevil v lomu a první fáze spočívá v nalezení cesty k místnímu vůdci. Nic komplikovaného, dokonce se u toho dá bez problémů dodržet extra podmínka úkolu. Jenomže jakmile jsem se k vůdci dostal, tak následovala nepříjemná parkourová pasáž, kdy se mapa podobně jako ve dvojce natočí. Není to však o 90°, ale jen o 45° ... postava tak začne běhat a skákat diagonálně (do šikma). V tu chvíli je strašně důležité se dobře stavět do výchozí pozice a každou překážku jsem se musel v podstatě naučit metodou pokus omyl až mi z množství loadingů začaly téct nervy :D

Problém u toho činí fakt, že je to bez checkpointů, takže při loadu se to jede odznova a do toho templář po mě střílel, takže když mě trefil na překážce, tak následoval pád a load. Zatnul jsem zuby a postupně se mi povedlo dostat až k poslední překážce, kterou jsem však už neměl jak skočit, prostě Ezio vždy letěl úplně mimo. Nakonec jsem to nevydržel a musel kouknout na video. První bylo z konzole, takže nic relevantního, neboť jsem si začal myslet, že je to spíš bug, ale druhé video bylo z PC verze a dotyčný v něm skákal celkem rovně.

Vrtalo mi to hlavou, že by v tom byl nějaký fígl? I tak jsem dál tápal, ale pak mě napadlo, že je možná nutné korigovat ten šikmý skok stiskem dvou směrových kláves, aby se postava jakoby vrátila zpět do kolmých směrů. Pokus na jednoduché překážce ukázal, že by to mohlo být řešení a opravdu to nějaký vliv na výsledný skok má, ale při realizaci se nejde předpřipravit, takže jsem musel zadržet dech a doufat, že naostro stisknu klávesy tak, jak je potřeba a vyjde to. No a ono to opravdu vyšlo a hned napoprvé :)

Určitě jde o designérský záměr, aby to hráče potrápilo, ostatně za ten pocit zdolání překážek to stojí, ale ta odměna je teda bídná :D

Když to vezmu z celkového pohledu, tak dvojka je co do zdolávání překážek lépe navržená. Většinou stačí prohlédnout okolí, aby vám bylo jasné, jak polezete. Ve dvojce byla naopak místa, kde se na cestu lezení a skoků muselo příjít až při ostrém pokusu a do toho kolikrát běžel časovač. Množství opakování překážek je tak v Brotherhood nižší a nemyslím si, že je to jen tím, že jsem se už naučil postavu obstojně ovládat.
IP zaznamenána
This is the end ...

Elemir

  • Administrator
  • Zasloužilý člen
  • *
  • Příspěvků: 8113
Re:Série Assassin's Creed před Origins
« Odpověď #19 kdy: Září 17, 2021, 19:32:15 »

Hned na úvod se musím omluvit za ty různé varianty jmen postav, něco píšu zpaměti a tak si občas nejsem jistý, jak přesně se to píše. Např. Francesco vs Francesko. Musím přiznat, že jsem vůbec rád, že si ta jména vybavuji, protože jména jsou pro mě peklo :D Já jsem schopný zapomenout jméno chvilku poté, co se mi někdo představí. V tomhle mi paměť funguje v extra krátkém režimu :D

Cesta z kopce

S klíčem od Pietra je cesta do paláce Borgiů podstatně snazší, nicméně vnitřkem jsem si zkrátil jen kus cesty, co bych lezl po stěně od spodku budovy, protože v knihovně jsem musel vyskočit na římsu a dál už lézt klasicky venkem. Až mě překvapilo, proč mě to teda nevede stejnou cestou, jako při první návštěvě. Teď mi to dokonce vrtá hlavou tak, že to snad půjdu zkusit :) I když tohle bude asi jiná strana budovy, protože ve výhledu jsem měl jen jedno okno, ale za to dost důležité.

Při vstupu do budovy jsem nejprve zaslechl Lucretii, jak se služebného táže, kam zmizely její zásoby Cantarelly (arseniku). Služebný jí odvětil, že papež všechno zabavil. Při vyskočení na římsu jsem pak zahlédl Cesara, jak se žene branou dovnitř a dožaduje se slyšení u papeže. No a když jsem míjel ono okno, tak jsem uvnitř zahlédl Rodriga, kterému do zad vpadl rozčilený Cesare ... sakriš, ten musel ty schody doslova vylétnout :D

Cesare není spokojený se situací okolo armády, která se začíná rozpadat. Očividně vůbec neví, kolikátá bije, protože když mu Rodrigo sdělí, že jeho spojenec vévoda z Valoa je mrtev, tak ho to upřímně zasáhlo. Holt naše aktivity začaly nést ovoce. Cesare se proto začne dožadovat finanční pomoci, kterou mu Rodrigo odmítne poskytnout a tak Cesare přitvrdí a začne otci otevřeně vyhrožovat. Je si svou "přesvědčivostí" natolik jistý, že zatlačí ještě více a dožaduje se rovnou vydání jablka Ráje. Svou pózu dokonale podtrhne tím, že se zakousne do jednoho z jablek z mísy na stole. Úsměv mu ovšem zmizí ve chvíli, kdy do místnosti vběhne Lucretie se slovy, že ta jablka jsou otrávená!

Cesara popadl vztek, srazil Rodriga na zem a narval mu do pusy další jablko. Lucretie se snažila situaci zachránit tím, že ví, kde jablko je, ať nechá otce být, ale tím poštvala Cesarův hněv i na sebe. V tu chvíli Lucretie pochopila, že jí Cesare nemiluje a celé to byla jen hra. Jemu jde jen o moc a je ochoten jít i přes mrtvoly ve vlastní rodině. Chytne Lucretii pod krkem a začne jí bít, přičemž chce slyšet, kde jablko je.

V tu chvíli jsem mu tuhle kratochvíli přerušil, protože jsem do místnosti vpadl druhým oknem a Cesare zbaběle uprchl. Lucretie byla stále otřesená, ale rozhodla se mi pomoci. Nyní šlo o čas, musel jsem se k jablku dostat dříve. A opravdu se mi to povedlo, vyfoukl jsem ho Cesaremu doslova před nosem.

Jablko Ráje pak hraje klíčovou roli v několika dalších úkolech, kdy ho používám jako psionickou zbraň k likvidaci Cesarovo armády. Celé to končí u severní brány, kde Cesare čeká posily, ale příchozí armáda tu není proto, aby zaútočila na Řím, ale aby Cesara zatkla! Je obviněn z vraždy papeže, zrady a incestu. Hned na to je odveden. Ještě než zmizel z dohledu, tak mi několikrát zopakoval, že ho nezadrží žádné okovy. No, uvidíme.

Na nějaký čas jsem Řím opustil, ale na těch slovech bylo něco děsivého, takže jsem se v roce 1506 do Říma vrátil a vyhledal pomoc Leonarda. Jenomže než jsem mu své obavy přednesl, tak byl unesen (to je právě to DLC s kultem pythagorejců). Jakmile se situace uklidnila, tak jsem si s ním promluvil a během rozhovoru mi došlo, že Cesare bude vždy hrozbou a celý problém vyřeším jen tak, že ho zabiju. Urychleně jsem se vydal na cestu.

Má předtucha se vskutku naplnila, Cesare je svobodný a při chuti. Dostihl jsem ho na počátku jara následujícího roku u Viany, kde právě zuřila tuhá bitva. Pro Cesara ovšem ta poslední, protože jsem ho tu bez milosti popravil ... vlastně ne, Cesare trval na tom, že ho nemůže zabít žádný člověk, tak jsem ho jednoduše pustil z hradeb, ať tedy rozhodne Bůh. Tím byla hrozba Borgiů jednou pro vždy zažehnána. Jablko jsem uložil do svatyně Pythagora.

Současnost

Bingo, lokace jablka Ráje byla nyní jasná, cesta k němu se skrývá pod Coloseem. S celým týmem jsme se urychleně přesunuli do Říma, kde jsem objevil průchod do kostela Santa Maria Aracoeli. Tenhle kostel je zajímavý tím, že stojí na ruinách chrámu Juno a mě se povedlo najít jejich společné propojení. Chrám Juno je totiž další svatyně pradávné civilizace a cestou k ní se mi zjevoval hologram bohyně Juno, která mi trošku více osvětlila vztah civilizace Isu vůči lidem a naznačila mi, že jsme byli záměrně stvořeni s určitým nedostatkem. Cílem mise bylo dostat se k jablku Ráje.

Jenomže místo odpovědí jsme se dočkali nemilého překvapení. Juno skrze jablko všechny ochromila a začala mluvit o nebezpečí skrytém za křížem, které se mezi námi nachází. V tuhle chvíli nejde cokoliv ovlivnit, hra reaguje na stisk kláves tak, že Desmond postupuje s vysunutou čepelí proti Lucy, kterou nakonec zabije! Poté upadne do kómatu a hra končí.

Vzpomínka na Cristinu Vespucci

Podobně jako u dvojky, i v Brotherhood se hra po finálních titulcích vrátí zpět do Říma, takže je možné plnit zbylé aktivity nebo si tu prostě jen žít. Hru jsem ukončil už dopoledne, ale teprve k večeru jsem si mohl říci, že mám hotové vše, co mě zajímalo. Visela mi tu totiž celá mise s Cristinou, u které bylo jasné, že je nedokončená.

Ke svému překvapení jsem zjistil, že hra počítá dva druhy synchronizace. Jeden spočívá přesně v tom, co už jsem popsal, tedy splnit misi přesně podle požadavků a podle toho je to buď za 100% nebo jen za 50%. Tohle z pohledu hraní nemá na nic vliv, ale pak je tu ještě celková synchronizace s množstvím prožitých vzpomínek, která roste podle toho, kolik obsahu máte za sebou. No a mise s Cristinou je závislá právě na tomhle čísle. Aby se odhalil komplet příběh Cristiny, tak je nutné dosáhnout synchronizace 75%, což znamená splnit prakticky i všechny vedlejší úkoly.

Cristina jako taková představuje stín vzpomínek, kdy si Ezio postupně vybavuje klíčové okamžiky, které s Cristinou prožil. V první vzpomínce je zachycen okamžik jejich prvního shledání ve Florencii a chvíle, kdy jí zachrání před Vierim. V druhé vzpomínce mu Christina pomáhá uložit k odpočinku popravené členy rodiny. Mezi druhou a třetí vzpomínkou uběhne několik let a Cristina v ní už ztratila víru ve společný život a tak se zasnoubila s místním týpkem, který ovšem holduje hazardu. Ezio ho vytáhne z bryndy a důkladně mu domluví. Proti snaťku však zasáhnout nechce, cítí, že by to nebylo správné. Ve čtvrté vzpomínce se pokusí již vdanou Cristinu vylákat během karnevalu na schůzku, ale Cristina mu dá jasně najevo, že už ho nechce nikdy vidět. Pátá vzpomínka pak zachycuje řádění mnicha Savonaroly ve Florencii, při kterém je zabit Cristinin manžel a Ezio Cristinu objeví v obklíčení zloduchů. Bohužel není dost rychlý a Cristina mu umírá v náručí s tím, že přeci vždy věděl, že ho miluje a ukáže mu jeho amulet, který nosí celou tu dobu u sebe.

Napsané to tak nevyzní, ale je to další prvek, který dokresluje charakter Ezia a vysvětluje jeho chladnější postoj ke Kateřině. I pro něj to bylo jen rozptýlení, protože žena, kterou skutečně miluje, tu už bohužel dávno není. Ezio přišel skoro o všechny a jeho hrubost ke Claudii se dá vysvětlit právě tak, že Claudie s matkou jsou jediní, kdo mu zbyli a pro jejich ochranu udělá vše. Nakonec je rád, že mu Claudie stojí při boku jako rovnocenný partner a za její zásluhy se jí dostalo pocty stát se asasínem.

Musím říci, že Ezio je mi charakterově opravdu blízký, je to fakt postava, v jejíž kůži bych si dokázal život v renesanční Itálii představit. Teď už opravdu rozumím tomu, proč byl Conor z trojky tak špatně přijat, protože  Ezio je opravdu charismatický týpek, kterého si hned oblíbíte. Křečovitě vtipný Edward ze čtyřky je proti Conorovi sice lepší, ale i tak je to jen pokus o přiblížení se laťce, kterou nastavila Eziova trilogie (teď už nepochybuji o tom, že i Revelation mě  bude bavit a co více, skoro se nemohu dočkat :)). Postavil se tak po bok Bayeka z Origins.

Zítra to zkusím shrnout a možná spíchnu i nějakou tu fotogalerii.
IP zaznamenána
This is the end ...

Elemir

  • Administrator
  • Zasloužilý člen
  • *
  • Příspěvků: 8113
Re:Série Assassin's Creed před Origins
« Odpověď #20 kdy: Září 18, 2021, 17:44:15 »

Další střípky z minulosti Isu

V druhém díle potkal Ezio bohyni Minerwu, která mu vysvětlila, že oni žádnými bohy nejsou, byť je tak lidé už od počátku chápali. Isu stvořili člověka a člověk se proti nim obrátil. Lidí bylo více a válka všechny zaměstnala natolik, že Isu přehlédli varování z nebes. Všimli si, až když bylo pozdě.  Málo Isu a lidí včas ustoupilo od války. Zbudovali si úkryty a v nich katastrofu přečkali. Lidé však na tom byli mnohem lépe, protože je Isu na podobné případy fyzicky "připravili". Isu naopak v novém světě už žádná budoucnost nečekala, jen smrt. Díky svým vědomostem ale znali budoucnost a v ní čekala lidstvo (další) podobná katastrofa. Přeživší Isu se proto rozhodli zanechat vzkaz, který by lidstvo varoval. Desmond musí najít ostatní chrámy vybudované "přeživšími" Isu a v nich najde odpověď.

Ezio netušil, kde se další chrámy mohou nalézat, ale měl kliku, protože jeho přítel Leonardo da Vinci býval členem (kultu) Pythagorejců, kteří jsou zde vykresleni jako sekta, která se v touze po hledání významu čísel neštítí zabíjet. Hledají jedno jediné číslo, které v sobě údajně ukrývá základy světa. Jedno číslo, které spojuje vše. A to se má nacházet v kryptě samotného Pythagora. Leonardo díky svým výzkumům odhalil způsob, jak se do Pythagorovo krypty v Římě dostat a po menších tahanicích s kultem se tam v doprovodu Leonarda skutečně dostává. Jenomže žádné unifikující číslo zde není, jen vzkaz, který není určen ani jednomu z nich (GPS souřadnice). Ezio nakonec své jablko Ráje ukládá do chrámu Juno a díky této vzpomínce se k němu dostává Desmond.

Během cesty k jablku se střetává s hologramem další z Isu, (bohyně) Juno. Ta pak k němu postupně promlouvá celou cestu až k jablku ...

Průchod podzemím Colosea:

Svěřujeme tomuto prostoru epilog našeho konce. Nechť ho nalezne ten, jenž toho bude hoden. Ať ho navede. Ať mu zformuje cestu vpřed. Ať zachrání svět, který po sobě zanecháváme.

Na začátku jsme svěřili naše pravdy svitku. Kameni. Paměti lidí. Tyto věci se ukázaly jako pomíjivé. Očištěny ohněm. Očištěny hladomorem. Očištěny záplavou. Celý svět bude zase nevinný. Nevinný a nevědomý.

V prostoru Santa Maria Aracoeli:

Nevytvořili jsme je, aby byli moudří. A teď představují naši poslední zlomenou naději. Vy jste oni. Máte v sobě potenciál, abyste porozuměli. Ale rozbili jste naše nástroje. Nebo je obrátili proti sobě navzájem. Zničili jsme, co jsme mohli. A zapečetili, co nemohli.

Většinu. Ne vše. A rozluštit tento svět nedá moc práce. Na tomto místě je bezpečno. Je věčné. Pro uchování objektů. Slov. Moudrosti. Ale nikoli života. Málem jsme k tomu měli prostředky. Ale čas ... čas nás rozežírá. Můžeme ho rozptýlit. Můžeme ho přehlížet. Ale jeho dosah je tak velký. Jeho výdrž je nekonečná. Nemůžeme se vymanit z jeho sevření. Ne navždy.

Postupná aktivace spínačů v kryptě:

Mohla bych hovořit stovky let, a přesto byste nás neznali. Vy s pěti smysly. Nás s šesti. Navíc s tím, který jsme před vámi schovávali. Abychom byli v bezpečí. Nemůžete vědět. Můžete pouze zkoušet. Chápat se. Můžete VIDĚT. CÍTIT. OCHUTNÁVAT. DOTÝKAT SE. SLYŠET. Vědění vám bylo upřeno.

Když se poté svět stal nedodělaným, zkusili jsme na něj seslat pohromu. Chtěli jsme se s vámi spojit. Vidíte ten modrý lesk. Slyšíte ta slova. Ale neznáte.

MĚLI JSME VÁS TAK NECHAT!

Je těžké zůstat zdrženlivý. S tímhle vědomím. Očekáváme tě, Desmonde. Ty sem přijdeš. Ty to aktivuješ. Ale poznáš, teprve až bude příliš pozdě.

Z jablka vyjdou paprsky a začnou promítat zdánlivě náhodnou změť symbolů. Shaun jich několik identifikuje a vzpomene si, že zná místo, kde jsou tyto všechny symboly pohromadě. V tu chvíli vezme Desmond jablko do ruky a všichni jsou ochromeni. Tvá DNA komunikuje s jablkem. Aktivoval jsi ho. 72 dne před okamžikem probuzení. Ty, který pocházíš z našich beder a z beder našich nepřátel. Konec i začátek, kterého se děsíme a kterého si vážíme. Začíná poslední cesta. Existuje někdo, kdo by tě mohl doprovodit touto bránou. Ona neleží v dosahu našeho zraku. Horizont zatemňuje kříž. Cesta musí být otevřena. Nemůžeš se zbavit odpovědnosti. Jazýčky vah musí být vyrovnány. Desmond se začíná s vysunutou čepelí blížit k Lucy.Tvé znalosti jsou malé, musíme tě navést. Přestaň se tomu bránit. Čepel zasáhla Luciino srdce. Je konec. Čeká tě cesta. Ještě však musíš najít ji. Probudit šestou. Běž, SÁM! Desmond upadá do kómatu.

Juno stejně jako Minerwa zmiňuje stvoření lidí prostřednictvím Isu, ale oproti Minerwě zachází dále a zmiňuje i záměrné omezení lidí, kterým se Isu chtěli pojistit. Byla jim odepřena moudrost vědění. Jenomže to bylo právě toto omezení, co lidstvo svazovalo a neumožňovalo mu pochopit vzkaz z minulosti. I většina "darů" Isu se nakonec stala spíše pohromou, jako třeba jablko Ráje a jeho použití jako mocné zbraně. Vždyť i Řád a Bratrstvo jsou výsledkem boje o tyto artefakty. Lidstvo se tak muselo nejprve vyvinout, aby mohlo skutečný význam těchto předmětů pochopit. Pasáž, kde Juno zmiňuje způsob, jak vzkaz předat, souvisí zřejmě se simulacemi zmíněnými v Origins. Minerwa a Juno tak zkoumaly, jak bude která cesta úspěšná.

Stejně jako Minerwa, tak i Juno zmiňuje, že Isu zřejmě nebudeme schopni nikdy pochopit. Z dalších slov Juno je však navíc patrné, že Juno nejspíše ani nebyla nakloněna tomu, aby vzkaz zanechaly. Ono tohle je vysvětleno pro změnu v Odyssey, Juno považovala lidstvo za podřadný druh. Důležitá je i zmínka, kde Juno Desmondovi sděluje, že jeho linie vznikla spojením Isu a člověka. I tohle téma je později zpracované v Odyssey. Isu tak v podstatě žijí dál v některých rodových liniích, kterým tím byl částečně předán dar šestého smyslu (Eziovo Orlí oko, neboli alternativní způsob vidění). Hybridi navíc postrádají nervový přenašeč, který Isu dovoloval lidi kontrolovat. Přesto Juno dokázala Desmonda zcela paralyzovat, jak se o tom za chvilku zmíním, ale i to by se dalo vysvětlit. Ono tohle trošku naráží na fakt, že série Assassin's Creed nebyla vystavěna na úplně pevných základech a hodně věcí je tu jen v náznacích, které jsou pak rozvíjeny a vysvětlovány v pozdějších dílech, takže je to občas docela kostrbaté. Každopádně jablko Ráje je "čitelné" jen pro ty, co mají specifickou DNA, proto ho jiní chápou jen jako zbraň. Ostatně to bylo vidět už na konci dvojky, kde Rodrigo nebyl schopen otevřít chrám Minerwy.

Zabití Lucy je tak trochu záhadou, ale z proslovu Juno je zřejmé, že takhle to úplně probíhat nemělo. Někdo je tu prostě navíc a nepatří sem. Proč zrovna Lucy? Nejspíš s tím má co do činění zmínka o kříži, který symbolizuje Templáře. Vzpomeňte si, že Shaun pochopil význam těch symbolů, takže věděl, kudy mají dále pokračovat, to je informace, která by se Templářům, potažmo Vidicovi, náramně hodila. Lucy tak byla nejspíše vážným nebezpečím pro jejich snažení.

Něco málo jsem samozřejmě pochytil, protože při dohrávání Brotherhood jsem zjistil, že i tady je skrytá zpráva od Subjectu 16, ale vůbec jsem se k tomu ani nepřiblížil, prostě vůbec netuším, jak tuhle akci aktivovat. Mají to být opět symboly, ale ani místo, kde na 100% jeden je, mi žádný symbol neukazuje. Subject 16 přitom ví něco více o Adamovi a Evě, dokonce vycítil přítomnost Evy v algoritmu Animu, ale zpráva je dost zmatená. Subject 16 je taktéž součástí kódu, zřejmě je v něm jeho mysl doslova uvězněna, což naráží na to, že ve hře je Animus obvykle zobrazován jako malý počítač, kdežto na počátku dvojky je při útěku z Absterga zřejmé, že se v tom původním provedení jedná o superpočítač. Je tedy rozdíl mezi ním a tím, co má Bratrstvo. Lucy musela na počátku dvojky využít Animus Absterga, aby mohla zcizit databázi a aktivovat patřičnou pasáž v Desmondově DNA, bez toho by se zřejmě Animus Bratrstva "nechytil", protože ten slouží zřejmě jen jako přehrávač. Podle Subjectu 16 mám Evu najít.

Zabití Lucy v tomto kontextu opravdu nedává smysl, pokud by skutečně pracovala pro Abstergo, tak proč by Desmonda unášela? Vždyť ty informace by z něj dostali snáze u nich. No, jeden důvod mě napadá, svobodný Desmond bude dělat věci ochotněji a sám. Stačilo by ho jen sledovat. Popravdě mě už na počátku dvojky napadlo, že tu něco nehraje, protože Lucy mi úplně do oka nepadla. Původně jsem si myslel, že mají s Desmondem vztah, ale jí mnohem více zajímalo to, co Desmond zjišťuje, přitom jakoby není důvod pospíchat, protože o blížící se katastrofě se Desmond dozvídá až na konci. Do té doby pase Bratrstvo jen po úlomcích Ráje. Rozumím tomu, že je chtějí Templářům vyfouknout před nosem, ale Vidic se bez Desmonda beztak nemůže hnout dál. Jsem zvědav, co nového přinese Revelation.

Eh, málem bych zapomněl ještě na jednu důležitou pasáž zprávy Juno. Ve chvíli, kdy skáčete a hledáte cestu k jablku, Juno řekne: "Očekáváme tě, Desmonde. Ty sem přijdeš. Ty to aktivuješ. Ale poznáš, teprve až bude příliš pozdě." V první chvíli to vypadá, že mluví o momentu, kdy se k jablku skutečně dostanete a překvapivé zabití Lucy vám navíc obrátí myšlenky jinam. Jenomže to Junino oznámení vlastně nedává v tomhle kontextu smysl. Vždyť vy už tu jste, jablko máte na dosah a Juno navíc mluví v množném čísle. Juno totiž nemluví o jablku, ale poita toho všeho vám dojde v trojce, což je možná důvod, proč mě to teď tak trklo. Minerwa vás ve dvojce nabádá, abyste našli další chrámy Isu a v nich vodítka. No a ta vodítka vás mají nasměřovat na jedno místo a to je to místo, kde vás Juno a Minerwa čekají (proto to množné číslo). Pořád je potřeba mít na mysli, že jde o to samé jablko, které jen na patřičném místě aktivuje zprávy - v chrámu Minerwy zprávu od Minerwy, v chrámu Juno zprávu od Juno. Nic víc. Jo, přesně takhle se pokládají základy sérií. Vždyť je nesmysl, aby vás Isu tahali od čerta k ďáblu, když vás chtějí tak moc zachránit :D
IP zaznamenána
This is the end ...

Elemir

  • Administrator
  • Zasloužilý člen
  • *
  • Příspěvků: 8113
Re:Série Assassin's Creed před Origins
« Odpověď #21 kdy: Září 18, 2021, 17:46:08 »

Souhrn a něco málo screenshotů z Brotherhood

Přemýšlel jsem, jestli má smysl dohrání Brotherhood nějak více komentovat. Vše podstatné jsem sdělil v rámci zápisků a bylo by to tedy jen opakování jíž vyřčeného. Proto jen stručně.

Brotherhood je oproti dvojce jasný krok vpřed, byť jsem měl na počátku trochu obavy o smysluplnost herní náplně. Nakonec je to vše tak přirozeně provázané, že mi kolikrát ani nepřišlo, že se zabývám úplně zbytečnými aktivitami (kvůli odemčení komplet vzpomínek Cristiny jsem musel dělat třeba i najemné vraždy, tedy to, co jsem ve dvojce úplně ignoroval). Naštěstí to není generický obsah, těch aktivit (vedlejších úkolů) je v daném tématu jen několik. U vražd na objednávku je to cca 5 kontraktů, podobně lov přisluhovačů Borgiů atd. Přitom je to spojené s příběhem. Nájemné vraždy se například týkají kolaborantů. Klidně to tedy můžete plnit souběžně s hrou, protože to krásně dokresluje celý příběh a atmosféru.

Funkční ekonomika je další věc, kterou musím vypíchnout. Je to provedené výborně a má to ve hře svůj smysl. Není to jen nějaká okrajová záležitost. Zprvu je opravdu potřeba tomu věnovat nějaký čas, protože na tom závisí váš příjem a vybavení. O kvalitě ekonomiky svědčí i to, že se jí můžete věnovat klidně jako hlavní činnosti, byť já osobně v tom nevidím úplně smysl. Narážím tím na fakt, že odemykání exotického zboží trvá dlouho a navíc se bez něj dá v pohodě hrát. Je to spíš pro ty, co mají potřebu kompletovat sbírky na základně. Já vydržel akorát s kompletací obrazů.

Po grafické stránce je Brotherhood zas o kus dále, což je krásně vidět na kontrastu mezi podobou Říma a Florencií ve dvojce, která se vám připomene skrze vzpomínky na Cristinu. Jsou to normálně identická místa ve stejné grafické podobě, jako byly ve dvojce. Včetně té depresivní šedi. Řím je oproti tomu nádherné prosluněné město, které je však sužováno všudypřítomným tlakem Borgiů. No, nádherné, tím myslím po grafické stránce, protože kdyby Florencie a Benátky byly na stejné grafické úrovni, tak jasně vedou :) Důvod spočívá v tom, že Řím není nijak výstavní město. Je plný ruin památek a většina místního života je napěchována do čtvrti Centro, které ovšem chybí významné architektonické dominanty, jako tomu bylo právě u Benátek a Florencie. Časem jsem sice byl schopný některé uličky identifikovat, ale dost mi chyběly výraznější prvky, podle kterých jsem se mohl pohodlně řídit ve dvojce. V Říme si je hodně míst na první pohled dost podobných. Chce to opravdu čas, než začnete rozdíly více vnímat. Mimo Centro je orientace snazší, protože tam pro změnu kromě ruin památek nic moc jíného není.

Příběh Brotherhood je stejně dobrý jako u dvojky, ostatně jde o pokračování původní zápletky. Trošku mě zamrzela akorát absence nových výraznějších charakterů, protože Brotherhood raději vsadil na staré charaktery, které pod různými záminkami přesunul do Říma. Působí to trošku křečovitě, ale budiž. Větší pozornost si tak zaslouží záporáci, Lucretia Borgia a Cesare Borgia, který je tedy opravdu výborný. Rozmazlený sebestředný spratek, kterého prvně potkáváme jako samolibého tyrana, který má moc pevně v rukou, a když se jeho sen o ovládnutí Itálie začne hroutit, tak se změní v hysterického zbabělce. Lucretia mi zůstala v paměti spíš pro první okamžik, kdy jsme se potkali, neboť její vlastní proměnu rozhodilo DLC s únosem Leonarda, kdy ta pointa nevyzněla tak, jak asi měla. Zprvu bych totiž osobně neváhal a zabil bych jí, bylo mi proto divné, že jí Ezio nechal žít. No a pak je tu najednou Lucretia z DLC, která se chová v tu chvíli nepochopitelně a pochopil jsem to až ve chvíli, kdy jsem se dostal na konec příběhu hlavního příběhu. Pak to teprve zapadlo. Tady je možná škoda, že je to DLC dostupné už v průběhu hlavního příběhu. A zmínit musím i Cristinu, protože ta vzpomínková pasáž pro změnu osvětlila některé změny v charakteru Ezia. Mnohem více mě to s ním sblížilo. Klidně bych se odvážil v souvislosti s Eziem zmínit Zaklínače 3 a DLC Srdce z kamene, kdy je tu určitá podobnost mezi Eziem a Olgierdem. A jelikož Srdce z kamene je pro mě na Zaklínači 3 ta nejlepší část (tedy spolu s Krvavým baronem), tak není divu, že jsem si vytvořil takový vztah k Eziovi.

Rýpnul bych si akorát do ovládání. Ani přes určitá zjednodušení a vypilování pohybu hlavní postavy to není ono. Má to své mouchy a je potřeba se s tím sžít. Nutno však dodat, že mě to vadí míň a míň. Za některé chybky si totiž mohu sám a to tím, že mám potřebu si dělat věci po svém, přičemž hra nabízí dostatek prostředků, jak určité neduhy zmírnit, jen bych je musel začít používat ;) Třeba padák. Pokud jde o ovládání, tak jsem za celou dobu psaní deníčku opomněl zmínit, že Brotherhood už nabízí nápovědu přizpůsobenou na klávesnici + myš. Už není nutné luštit význam symbolů. Když máte použít nohy, tak je tam prostě natvrdo zobrazený mezerník atd. A rýpnout si vlastně musím ještě do jedné věci. Hra má často tendenci špatně vykreslovat obličeje postav, takže v davu často zahlédnete nějakou zrůdu s vykulenýma očima a teprve když se přiblíží, tak se vykreslí komplet texttura.

Galerie Screenshotů:















































IP zaznamenána
This is the end ...

Elemir

  • Administrator
  • Zasloužilý člen
  • *
  • Příspěvků: 8113
Re:Série Assassin's Creed před Origins
« Odpověď #22 kdy: Září 19, 2021, 20:00:25 »

Assassin's Creed: Revelations

Na úvod musím říci, že při začátku hry jsem dokonale ztuhl, protože příběh se začal odehrávat v místech, kterým se původně věnovala jednička (Acre a Masyaf), takže jsem se začal obávat o možné vyspoilování jedničkové zápletky, ale hra se naštěstí velmi rychle stočila k zcela novému místu a do Masyafu se nejspíše vrátí zase až na konci děje. Než se však pustím do popisu svých začátků v novém prostředí, tak si dovolím rekapitulaci Eziovi cesty skrze Assassin's Creed II a Assassin's Creed: Brotherhood.

Ezio, celým jménem Ezio Auditore da Firenze, se narodil 24. července 1459 a v době popravy otce a dvou bratrů mu bylo teprve 17 let. Od této chvíle začíná zcela novou etapu svého života, kdy postupně odkrývá události, které vedly až ke zradě rodiny Auditore a objevuje, že za nitky tahá mocný španělský rod Borgiů v čele s Rodrigem Borgiou. Trvá to celých 12 let, než je Ezio roku 1488, v den svých 29. narozenin, oficiálně přijat mezi Bratrstvo. O 11 let později, 28. prosince 1499, se konečně dostává skrze Andělský hrad (Castel Sant'Angelo) do Vatikánu, aby si to vyříkal s velmistrem řádu Templářů Rodrigem Borgiou, který se mezi tím stal papežem Alexandrem VI. (v roce 1492). V té době bylo Eziovi 40 let. Ezio však Rodriga nezabil a po setkání s bohyní Minerwou Vatikán urychleně opouští v doprovodu svého strýce Maria. Ještě na počátku roku 1500 oba přijíždějí do Monteriggioni, čímž se děj přesouvá z Assassin's Creed II do Assassin's Creed: Brotherhood.

Rodrigovu vůdčí roli v té době přebírá jeho syn Cesare, který se pevně ujímá velení nad papežskou armádou. Rod Borgiů navíc získal mocného spojence v podobě francouzského krále Ludvíka XII., který jim zapůjčil armádu pod velením Octaviana de Valois. Cesare, opit novou mocí, začne spřádat plán, kterak se vymanit z područí církve, tedy i otce, a podmanit si celou Itálii. Hned druhý den po příjezdu Ezia do Monteriggioni se Cesare objeví i s armádou před branami města a po velmi rychlé bitvě se zmocní Jablka Ráje a Kateřiny Sforzy. Ezio během bitvy přichází o strýčka Maria, kterého Cesare zastřelí. Zraněný a zlomený Ezio posílá matku a sestru do Florencie a sám se vydává do Říma, které se mu stane domovem po dalších 6-8 let (ze hry to není patrné).

V prvních 3 letech se Eziovi podaří, mimo jiné za pomoci matky a sestry, zcela ovládnout Římskou ekonomiku a poškodit zájmy Borgiů natolik, že Cesare neunese tíhu okolností a v srpnu 1503 po vzájemné hádce zabije svého otce (Rodriga Borgiu). Ostatně Rodrigo se pokusil Cesara zabít první, podstrčil mu otrávená jablka, ale tenhle pokus mu překazila dcera Lucretia (v té době Cesarova milenka). Cesare však stihl část otráveného jablka sníst, což ho dostatečně oslabilo a zpomalilo jeho plány na novou mobilizaci armády. Svou roli v tom sehrál i Ezio, který s pomocí znovuzískaného Jablka Ráje každý takový pokus úspěšně odrazil. Došlo to až tak daleko, že Cesaremu odmítla pomoc papežská Curie. Cesare proto sebral poslední zbytky loajální armády a rozhodl se podmanit Řím silou. Na cestě už byla i armáda papeže Julia II., kterou si Cesare přizval na pomoc.

Místo pomoci byl ale Cesare na rozkaz papeže Julia II. zatčen pro vraždu, zradu a incest. Papež ho nechal uvěznit na Andělském hradě, ale odtud se Cesaremu podařilo utéci. Na svobodě dlouho nevydržel a papež ho pro změnu poslal do vězení v Castillo de la Mota v Aragonii (Španělsko). V roce 1506 se Ezio dozví o Cesarově útěku a v březnu 1507 ho dostihne během bitvy ve Viana (též Španělsko). Cesaremu se v té době dostalo pomoci od krále Jiřího III. Navarrského, ale bylo mu to houby platné, protože před Eziovou pomstou nakonec neunikl, čímž končí příběh Assassin's Creed: Brotherhood.

Poznámka: okolnosti útěku Cesara nejsou ve hře nijak podrobně vysvětleny, obzvláště celá španělská linka, v Brotherhood je to prostě hráči předhozeno jako hotová věc. Ezio tuhle informaci získal nejspíše skrze Jablko Ráje během rozhovoru s Leonardem, protože tu existovala určitá spojitost mezi posledními slovy Cesara před jeho zatčením a právě jablkem. Co jsem zjistil, tak tohle je vysvětleno v knižní novele, nikoliv ve hře. Tuhle část trošku pomotalo i DLC s Leonardem, protože ukrytí Jablka Ráje v chrámu Juno proběhlo ještě před tím, než se Ezio vydal po stopách Cesareho (zřejmě v onom roce 1506).

Ezio se po událostech ve Viana vrací (zřejmě) do Říma, odkud roku 1509 odcestuje do Monteriggioni, kde zanechává neviditelný vzkaz s heslem do chrámu Juno. Během průzkumu pozůstalosti po strýci Mariovi nachází dopis, který ještě před Eziovým narozením napsal Eziův otec Giovanni a v němž se zmiňuje o vzácné knihovně v Masyafu. Ezio se proto roku 1510 ve svých 51 letech vydává do Sýrie. Asasínská knihovna, kterou Giovanni popisuje jako nesmírnou studnici vědění, by totiž mohla obsahovat klíč k nalezení chrámů, o kterých se zmiňovala Minerwa. A tím se příběh přesouvá do Assassin's Creed: Revelations.

Jen pro úplnost, Leonardo da Vinci byl o 7 starší než Ezio a zemřel roku 1519. Kateřina Sforza byla pro změnu o 4 roky mladší a v době Eziova odjezdu do Sýrie byla již po smrti (zemřela roku 1509 na zápal plic). Cristina Vespucci, Eziova jediná skutečná láska, byla stejně stará jako Ezio a zemřela za tragických okolností v roce 1498 (součást vzpomínek na Cristinu v Brotherhood). Eziova matka Maria zemřela roku 1504 a ve hře jsem k tomu patřičné info nepostřehl. Dalo se to odtušit akorát z toho, že na počátku DLC s Leonardem vedla nevěstinec už jen Claudia (matka se s ním už přivítat nepřišla). Mimochodem, Claudia se po odjezdu Ezia stala hlavou italské větve Bratrstva.

Probuzení do snu

Revelations začíná trošku zvláštně a to ve chvíli, kdy se Desmond probouzí na záhadném ostrově s monolity. Než se stihne pořádně rozkoukat, vybafne na něj Subject 16. Od něj se Desmond dozvídá, že tohle je testovací program z dob vývoje Animu, který mu právě zachránil život. Desmondova mysl je totiž v rozkladu, který vznikl tím, že se Desmond pokoušel "vbourat" do vzpomínek mimo jeho genetickou paměť. To samé se stalo dříve i Subjectu 16. Animus pro tenhle případ obsahuje bezpečnostní protokol, který slídění mimo patřičné vzpomínky zablokuje a vtažením mysli do tohoto hubu zabrání rozkladu osobnosti. Přesto však nemá Desmond vyhráno, proces rozkladu je jen zpomalen, nikoliv zastaven! Tomuto efektu se říká Bleeding Effect, což je na jednu stranu užitečný nástroj, protože díky němu Desmond získává schopnosti svých předků, ale na druhou stranu může vést právě až k šílenství. Jedním z projevů Bleeding Effectu je spontánní oživování vzpomínek i mimo Animus (Desmondovo vidiny ve dvojce). Cesta ven vede skrze dostatečné množství vzpomínek, které pomohou jednotlivé charaktery od sebe bezpečně odlišit.

Ostrov, hub, je místem, kam jsem se hned na počátku hry několikrát vrátil. Mezi některými monolity je něco na způsob teleportu, což jsou brány k různé úrovni vzpomínek. Zprvu mohou vstoupit jen do jednoho jediného teleportu, protože ostatní vyžadují určité množství fragmentů Animu. Ty nacházím v lokaci příběhu, takže jde zřejmě o nějaké extra vzpomínky, které se možná budou odehhrávat jinde nebo se budou týkat něčeho jiného. Zatím jsem to nezkoušel. Při návratu na ostrov se vždycky objeví Subject 16 a poví mi další kousek skládačky a do toho mohu zřetelně vnímat rozhovor týmu Animu, do kterého přibyl zdánlivě záhadný muž jménem William, kterého očividně ostatní poslouchají. Pro mě zas takovou záhadou nebyl, jeho identitu jsem odhadl ještě dříve, než k tomu rozhovor v týmu došel - jde o Williama Milese, otce Desmonda a jeho mentora.

Tým se ještě stále vzpamatovává ze smrti Lucy a snaží se pochopit, co se k sakru stalo. Při tom se dozvídám, že William byl mentorem Desmonda i Lucy a oba nás trénoval od malička - samozřejmě každého zvlášť. Popravdě moc nechápu, co je učil, když Desmond se začíná učit až v rámci dvojky skrze Bleeding Effect. Williama zároveň zajímal vztah Desmonda a Lucy, ale v tomto ohledu se dozvídá, že byli jen přátelé. Jeho fascinace Jablkem Ráje navíc všechny kolem silně znervózňuje, ale na William týmů odvětí, že on nemá tu správnou DNA. Tím mi jen potvrdil to, co jsem si o rodových liniích a vztahu lidí vs Isu už myslel.

Nevydařený příjezd

Eziův příběh na Blízkém východě začíná formou dopisu adresovanému Claudii. Příjezd do Acre proběhl v pořádku. Od místních se mi dostalo náležité podpory, poskytli mi úkryt i stravu. Přesto jsem připraven na nejhorší. Cesta do Masyafu je podle mých hostitelů plná žoldáků a banditů, kteří nepocházejí z této země. Ani se neodvažuji hádat, co by to mohlo znamenat. Masyaf už není více jak 300 let domovem asasínů a za tu dobu se mohlo stát všelico. Ale to, co jsem po svém příjezdu na toto posvátné místo spatřil, byla ta nejhorší noční můra - Masyaf padl do rukou nepřítele!

Než se Ezio nadál, ocitl se v obklíčení Templářů. Hrad se jimi doslova hemžil. Jejich vůdce, Leandros, odsoudil Ezia na smrt, ale poprava se poněkud zvrtla. Stárnoucí Ezio je stále dost nebezpečný a trikem se mu podařilo vymanit z oprátky a zmizet v okolních kopcích.

Poznámka: plavba do Acre trvala 10 měsíců, přičemž se Ezio zastavil na několika dalších místech, ale to není ve hře zmíněno. Do Masyafu se dostává v březnu roku 1511. V dopise Claudii nabádá k tomu, aby v případě toho nejhoršího nehledala pomstu, protože samotnému mu začíná unikat smysl jeho činů. Místo odpovědí přichází jen další chaos.

Ezio se po zklidnění situace šplhá zpět do pevnosti, kde v podzemí nachází zapečetěný vstup do knihovny. Od místního dělníka se dozvídá, že Templáři vlastní nějaký deník a jeden z klíčů. Tím se Ezio dozvídá, že do rukou Templářů se dostal deník Nicolo Pola, otce Marca Pola. Marco kdysi získal zpět Altaïrův kodex od Mongolů a přivezl ho do Itálie, navíc znal polohu klíčů. Před smrtí Leandros Eziovi sdělil, že jim nejde o deník ani o Altaïrovi svitky, je zajímá jen pravda a tou je poloha Velkého chrámu. Bingo, Eziovo tušení bylo správné, masyafská knihovna skutečně skrývá pravdu, která mu pomůže objasnit záhadný vzkaz od Minerwy. Ezio proto v květnu připlouvá do Konstantinopole, aby zde zahájil pátrání. S tím mu pomáhá místní vůdce Bratrstva Yusuf Tazim.

Déjà vu

V některém z dalších příspěvků postnu pár screenshotů, Revelations je graficky zas o kousek dále a hlavně úvod v Masyafu je hodně atmosférický. Přijetí v Konstantinopoli je další silný okamžik, ale po úvodním rozkoukání, které je spojené s tutorialovými úkoly, jsem zjistil, že tohle celé je mi nějak povědomé. Možná až moc povědomé!

Konstantinopol je totiž co do herní náplně přeskinovaný Řím. Některé věci byly lehce upraveny a je tu samozřejmě i pár novinek, ale jinak jde v základu o to samé. Věže Borgiů nahradila doupata Templářů a k nim se podobně jako v Římě pojí odemykání obchodů, které mi pak slouží jako zdroj financí. Rozdíl je v tom, že dobývání Templářských doupat jde o něco rychleji. Odemykání obchodů je však provázáno s identifikátorem známosti, protože každá akce proti Templářům sníží mou anonymitu. V praxi to tedy probíhá tak, že osvobodím oblast, odemknu 2-3 obchody a pak běhám snižovat anonymitu k pouličním vyvolávačům nebo kuchnu kolaboranta (plakáty už ve hře nejsou). Obchody nejsou úplně identické, stáje třeba nahradil knihkupec a do obchodů už nejde investovat.

Nejde o to, že by po mě šli stráže, protože konstantinopolská milice je neutrální, jak mi Yusuf sdělil. Naopak, milici asasíni moc nezajímají, byť dříve je s radostí lovili. Celé to změnil právě příchod Templářů, které nesnášejí mnohem více. Dokonce se toho dá využít, protože když mě Templáři napadnou, tak se do nich pustí milice a já mohu v klidu zmizet. Míchat se do souboje nemá smysl, protože u toho hrozí, že kuchnu někoho z milice a tím pádem pak musím zabít úplně všechny. Vysoká míra známosti je nebezpečná kvůli tomu, že tím Templářům odkryji svou identitu a hrozí mi, že napadnou některé z našich doupat. No a k tomu rovnou dodám, že bránění doupat je nová mechanika, která mě ale moc neoslovila. Je to taková strategická minihra, kdy nepříteli kladete do cesty překážky, rozestavujete bojovníky po střechách apod. a pak čelíte několika nájezdnickým vlnám.

Úpravy se dočkaly i samotné souboje, kdy Ezio nešetří komby. Stejně tak přibyla jedna novinka do parkouru, kdy jednu ze skrytých čepelí nahradil hák. Pomáhá to při dlouhých skocích, nebo skoku s odrazem apod. Pestřejší je i skrývání, kdy se dá ukrýt do keřů. Cech nevěstinců nahradili cikáni, což je co do možností prakticky to samé. S tím bych měl zmínit, že po Konstantinopoli je hned od počátku k najmutí dost žoldáků, takže pro méně trénované je úvod do hry snazší. I když tohle opravdu nemohu příliš posoudit, protože po těch desítkách hodin s Eziem v kůži mi jdou jednotlivé akce výrazně lépe než na začátku :)

I přes ten pocit z přeskinovaného Říma se zatím cítím ve hře jako ryba ve vodě. Tedy minimálně změna prostředí a nový příběh jsou pro mě zatím dostačující. Jako není divu, mě Brotherhood bavil o něco více jak dvojka, takže extra porce toho samého mi vlastně ani nevadí. Ezio je stále dost charismatický týpek a je radost sledovat, jak se snaží vypořádat s rostoucím věkem. Jeden z jeho prvních komentářů v Masyafu byl, že dříve bylo lezení nějaké snazší :D Přestože Ezio vystupuje v Konstantinopoli v roli mentora a každý mu projevuje dostatečnou úctu, tak se nebojí přiznat, že svět kolem něj se změnil, a některé metody už v něm prostě nefungují. Ezio se tak krom háku seznamuje třeba s petardami.

V současné chvíli si tedy jedu svou ekonomickou linku, kdy chci nejprve odemknout maximum obchodů v dostupných lokacích a pak pokročím v příběhu dále. V Konstantinopoli jsou stejně jako v Římě lokace, kam se zatím dostat nedá. Orientace po městě je zprvu chaotická, ale pak jsem zjistil, že si některé ulice už docela pamatuji. Podobně památky. Např. po vstupu na velké kryté tržiště mi hned došlo, že je to Velký bazar. A to dějiny Osmanské říše a její pamětihodnosti nejsou nic, co bych nějak ovládal ;) O Byzancii už raději ani nemluvím.
IP zaznamenána
This is the end ...

Elemir

  • Administrator
  • Zasloužilý člen
  • *
  • Příspěvků: 8113
Re:Série Assassin's Creed před Origins
« Odpověď #23 kdy: Září 21, 2021, 06:53:59 »

Pomalu se blížím ke kompletnímu ovládnutí obchodu a k tomu se mi vyjasnilo pár drobností.

Ovládnutí Konstantinopole není nikterak problematické, protože po úvodu na ostrově Galat se mi odemknulo skoro celé město, takže jsem se mohl vrhnout na likvidaci Templářských doupat a otevírání obchodů. Ve finále je v Konstantinopoli jen jedno místo, které je v současné chvíli pro mě nedostupné a to ukrývá jen poslední rozhlednu. Ta lokace je totiž v porovnání se zbytkem města dost malá.

Nicméně renovace obchodů neprobíhá nijak závratným tempem, protože cena odemykání obchodů postupně roste, takže musím častěji postávat a čekat na výdělky v bance. Obsazení doupat pak sebou nese jednu možnou komplikaci a tou je tzv. zbabělý velitel, kterých je hned několik. Zbabělý se mu říká proto, neboť při náznaku nepokojů v červené zóně urychleně prchá a objeví se zas až další den. Je proto potřeba ho dostihnout co nejrychleji nebo vysledovat dráhu úteku a při způsobení rozruchu si tu na něj počkat.

Se zabíjením velitelů souvisí ještě pozměněná funkčnost Orlího oka (alternativního pohledu). Nově je nabindované na klávesu V a alternativní pohled nyní umožňuje sledovat trasy pohybu stráží - na zemi se objeví čára příslušné barvy. Díky tomu si lze snadněji vytipovat místo pro možné přepadení, nebo vykličkovat před zrakem nepřátel. Velitele není nutné přímo identifikovat Orlím zrakem, jde to i tipnout.

Při otevírání obchodů jsem si pak všiml, že se snižující se anonymitou se zřejmě mění i chování milice ke mě. Původně jsem si myslel, že jsou hodně benevolentní, ale jakmile jsem byl známější, tak jejich ochota promíjet přestupky viditelně klesla. Trestají třeba i vytaženou zbraň. S anonymitou souvisí ještě mechanika náhodného přepadení, kdy mě čas od času bodne do zad přisluhovač Templářů. Tím mi klesne zdraví na polovinu a zvýší se mi známost. Odměnou je alespoň to, že tihle přisluhovači mají u sebe dost peněz a dají se poměrně rychle chytit.

Konstantinopol je rozdělená na několik lokací, které odpovídají původním doupatům Templářů a po osvobození se mi zde vytvoří pobočka základny. Tu nově představuje funkční interiér, kam mohu zalézt. V Brotherhood to byla jen 2D obrazovka s příslušným menu. Tohle jsem nějak opomněl v souhrnu, protože doupata v Revelations opět slouží pro managament asasínů a to byla mechanika, kterou jsem v Brotherhood nejprve zavrhl, ale pak jsem jednu její část docela využíval.

První část jsou totiž tzv. textové mise, kdy posílám asasíny na různé mise a hra mi pak oznámí, jak to dopadlo, plus jim přičte zkušenosti atd. To mě moc neoslovilo. Druhá část je aktivní využití podpory během vlastních misí/průzkumu. Déšť střel je třeba prima pomůcka, pokud chcete zlikvidovat větší skupinu nepřátel v krátkém čase. Pomáhalo mi to tedy s úkoly, kde byla 100% synchronizace vázaná na časový interval. Jinak na 100% synchronizaci si hraje i Revelations, ale tady mi přijde, že ty podmínky jsou vybírané mnohem rozumněji vzhledem k dané situaci (povaze úkolu). Většinu vzpomínek tak mám zatím na 100%.

Cechy už jsem zmiňoval, oproti Brotherhood jsou akorát přístupné hned a stejně jako v Brotherhood se k nim pojí výzvy - zabij xy stráží tímto způsobem apod. Jestli to má nějaký hlubší význam? To netuším. Význam mají určitě cechovní úkoly, protože odemykají vedlejší vzpomínky.

Pomalu začínám tušit, k čemu jsou fragmenty Animu a tím pádem teleporty na Ostrově Animu (hubu). Jestli jsem dobře počítal, tak jich je 6 a to by mohlo odpovídat extra vzpomínkám, které mě dovedou k bonusové výbavě (krypt asasínů ve dvojce bylo taky šest, stejně tak doupat Romulova kultu v Brotherhood).

Trošku se obávám toho, že v Relevations se mi splní obavy, které jsem měl na počátku Brotherhood, tedy že půjde o celkem krátkou hru. Odsýpá to totiž nadmíru dobře a krom té jedné malé lokace přede mnou hra nic netají.

Mimochodem, když jsem popisoval zápletku s Isu, tak jsem si uvědomil, že mám doma knihu Svět Assassin's Creed, ale mě se v tom listovat zatím nechce. Chtěl bych si ty události zkusit propojit sám :) Každopádně jestli jsem si rýpl do překladu knih, tak ta příručka teprve obsahuje perly! A to jsem málem zapomněl, včera jsem si pořídil první 4 knihy novel. Celkem mě zajímá, jak to bude vypadat v knižním zpracování. Zázrak od toho nečekám a rozhodně nemám v plánu tu knižní sérii kompletovat, ale pokud chci fenomém Assassin's Creed nějak zhodnotit, tak je to potřeba vzít více zeširoka ;)
IP zaznamenána
This is the end ...

Elemir

  • Administrator
  • Zasloužilý člen
  • *
  • Příspěvků: 8113
Re:Série Assassin's Creed před Origins
« Odpověď #24 kdy: Září 25, 2021, 03:54:59 »

Kde jsem to naposledy ... jo, už si matně vzpomínám :) Za ty 4 následující herní dny se toho událo opravdu hodně, včetně toho, že jsem hru zdárně dokončil. Zprvu to tak opravdu nevypadalo, ale Revelations není zas tak krátký AC. Je tedy kratší než Brotherhood, ale čekal jsem větší rozdíl. Kouzlo té herní doby totiž tkví v jinak koncipovaném obsahu. Podobnost Konstantinopole s Římem je opravdu veliká, ale plno věcí, které byly v Brotherhood svobodně volitelné, se v Revelations nakonec objevují jako pevná součást designu a podstatné je, že to do konceptu hry dobře zapadá. Já se postupně pokusím rekonstruovat jednotlivé body postupu, leč moc ucelené to asi nebude. I malé openworldy se dají slušně popsat, pokud je volba postupu na vás, ale jakmile je vše propojeno se vším, tak to rozuzlení přijde až nakonec.

Jenom k těm časům, na HowLongToBeat jsem našel, a počítám teď pokud možno komplet obsah, že dvojka vychází v průměru na 30 hodin, Brotherhood na 27 a Revelations na 22. Protože to nemám jak ověřit, tak čistě pocitově a podle přibližně prosezených hodin - já bych dvojku s Brotherhood prohodil, Revelations víceméně sedí, byť já se pohybuju spíš při hranici 20 hodin.

V souvislosti s tím mě napadá ještě jedna věc. Revelations je na Uplay k dispozici jen ve Standard Edition, což je trošku problém, protože k Revelations existuje také rozšíření v podobě DLC The Lost Archive, které hráči přibližuje pozadí linky ze současnosti z pohledu Subjectu 16. No a tenhle přídavek je právě důležitý pro pochopení toho, proč byl Desmond unesen a proč to s Lucy dopadlo tak, jak to dopadlo. Naštěstí jsou na YT videa, takže se mohu kouknout, byť některé informace jsem už znal, protože třeba domněnku o možné zradě Lucy jsem si musel prostě potvrdit a vskutku jsem to trefil :) Jenomže já to chtěl slyšet přímo od hry, v čemž mám teda smůlu.

Vzpomínková sekvence

Začnu tím méně zajímavým a tím je "defragmentace" mysli Desmonda. Jedná se o obsah, který je vázaný na sběr fragmentů Animu, kterými se pak na Ostrově Animu odemykají speciální vzpomínky. Původně jsem si myslel, že to povede k bonusové výbavě, ale jedná se opravdu jen o doplňkový obsah, kdy se Desmond v rámci pěti separátních vzpomínek rovzpomene na svůj život a na to, kým ve skutečnosti je.

Každá vzpomínka vás přesune do prostoru se základní fyzikou a modely, přičemž vaším úkolem je dostat se skrze různé prostorové puzzle až na konec. Postavička přitom přijde o všechny své schopnosti, takže je to dost velký skok zpět a to doslova, protože zrovna absence pořádného skákání mě docela vykolejila :) Je to nezvyk, když najednou ovládáte postavičku, se kterou si musíte stoupnout správně na kraj a pak teprve skočit, protože jinak nedoskočíte. Anebo obráceně, při seskoku sice míříte na plošinku přímo pod sebou, ale postavička dopadne na okraj a sjede po něm mimo plošinku a tím pádem do záhuby :D Prostorové hrátky pak hodně spoléhají na stavění cestiček, k čemuž dostanete v rámci první vzpomínky patřičný nástroj (rovná plošinka a šikmina). S tím pak budete zdolávat nejenom běžné propasti, ale budete s tím čelit různým prouděním vzduchu, resetovacím polím, laserům apod. To vše má představovat obranný mechanismus Animu a vy se tomu musíte vyhýbat.

Vzpomínky mapují Desmondovo dětství v odlehlé kolonii, kam se Bratrstvo ukrylo. Jeho první krůčky na cvičišti až po úvahy o smyslu života v této komunitě. Desmond postupně zjišťuje, že tohle není život, který by chtěl a tak utíká. Postupně se dostane skrze různé krátké zastávky až do New Yorku, kde se poté začne živit jako barman, což je život, který se mu opravdu zamlouvá. Tedy až do té chvíle, než ho najde a unese Abstergo.

Pro hru samotnou to význam nemá. Odměnou je akorát popis Desmondova života před únosem, protože jednička AC začíná až ve chvíli, kdy už je Desmond vězněn a podstupuje své první krůčky v Animu. Krom toho se v hlavní hře odemkne Desmondův civilní vzhled, se kterým lze normálně hrát.

Příběh Subjectu 16 v rámci DLC The Lost Archive

Obsah DLC vychází z předchozího popisu vzpomínkové sekce. Princip procházení myslí Subjectu 16 je stejný jako u Desmonda. Opět je to skrze Ostrov Animu a záchranný program. Jednotlivé vzpomínky se opět aktivují v různých místech puzzle a DLC se v nich snaží osvětlit příběh Claye Kaczmarka neboli právě Subjectu 16. Jen pro připomenutí ... Na počátku dvojky se Lucy, umazaná od krve, rozhodne osvobodit Desmonda ze spárů Absterga. Desmond se během útěku dozvídá něco málo o Subjectu 16, který byl jeho předchůdcem a od něhož pocházely krvavé nápisy v Desmondovo pokoji. Subject 16 byl nucen trávit v Animu mnoho času, což vedlo k nastupujícímu šílenství a skončilo to tím, že si podřezal žíly. Mezitím se však událo něco, co způsobilo "přesun" mysli Subjectu 16 do Animu.

Monology nechávám v originále, protože jsem to přepisoval z videa s anglickou verzí hry. Je to celkem srozumitelné a hlavně každou pasáž jsem doplnil o poznámku, kde vysvětluji, co daná vzpomínka znamená, s čím souvisí a jaký to má reálně dopad. V průběhu aktivace jednotlivých vzpomínek nachází Clay různé dopisy a zprávy, jejich obsah bohužel na videu vidět nebyl, zřejmě bude součástí databáze Animu. Ty jsem si musel vyhledat na AC Wiki.

Memory One: The End is only the Beginning

Abstergo has experimented through their Animus program on 17 known test subjects. This is the story of Subject 16.

Clayův pohřeb (6. Srpna 2012) ...

neznámý muž: So we're in agreement. Reach your goal, then get out of there.

mužský hlas (kněz): The Lord is my shepherd, I lack nothing. He makes me lie down in green pastures, he leads me beside quiet waters, he refreshes my soul. He quides me along the right paths for his name's sake. Even though I walk through the darkest valley, I will fear no evil, for you are with me; your rod and your staff, the comfort me.

dětský hlas (malý Clay): And, then, we all got up and marked our favorite jobs on the board. I'm going to be an astronaut, dad.

mužský hlas (Clayův otec): Did your hear your son? The kid wants to be a spaceman.

neznámý muž: Clay Kaczmarek, few are offered the opportunity I now give you.

neznámý muž: Prove yourself, novice, and you will be one of us.

neznámý muž: Together, we will defend the free will of humanity from those who would steal it.

Poznámka: neznámý muž z monologu je někdo z asasínů. Zřejmě samotný William Miles, což naznačují další vzpomínky. Z počátku tedy k patřičnému monologu připisuji jen možného aktéra, přímo ho jmenuji jen tam, kde opravdu není pochyb. V průběhu vzpomínek jsou totiž málokdy vidět konkrétní postavy a já to z toho audia prostě nejsem schopný moc rozlišovat. Je zajímavé, že jak přijdete o obraz celé scény, tak najednou zjistíte, že v té hře nejsou nějak výjimečné hlasy, které byste od sebe bezpečně rozlišili. Identita mluvícího se dá proto kolikrát jen odhadovat z obsahu. V dalších vzpomínkách se sem tam prolíná dokonce několik hlasů najednou. Jen na okraj, já bych samozřejmě mohl použít AC Wiki a doplnit to přesně, ale to by nebylo to správné kouzlo poznání ;)

Memory Two: The Order

neznámý muž: We are not public figures and never submit ourselves to the hollow quest for fame. We move through clouded spaces.

neznámý muž: Beware the easy path. Knowledge grows only through challenge.

neznámý muž (Clayův otec): You're retiling the roof at noon, Clay.

Clay: But I'm working on a history paper.

neznámý muž (Clayův otec): Let it slide. The foreman's son just finished engineering school and he's pocketing 60k a year. Now, that's where the money is.

neznámý muž: They will throw obstacles in your path to distract you. But never lose sight of your goal.

neznámý muž: You have proven yourself worthy. Today, commit to uphold the pillars of our Creed.

neznámý muž: We are Assassins.

Poznámka: V Clayvo vzpomínkách se tu prolínají dvě roviny - okamžik, kdy ho otec nabádal ke studiu "pořádného" oboru a vstup do Bratrstva, kdy se Clay stal plnohodnotným asasínem.

Memory Three: Abstergo

neznámý muž: Break into Abstergo, gather the intel, and get out.

směs ženských hlasů: Abstergo. Hold the line ... Marnie, can you take my kids tomorrow night? I have a date ... Don't say that so loud, I'm at work! But, seriously, with my luck, I'll be home by 7:00. Hold on. Abstergo. Can I help you?

neznámý muž: For centuries we've been fighting a war against the Templars, a secret society dedicated to controlling manking. Abstergo is their front, the source of the invisible hand that circles the globe.

Clay: What am I looking for?

neznámý muž: Alan Rikkin's computer. I need more data about a program called the Animus Project.

zvuk: šílený smích

neznámý muž: Extraordinary! The amount of funding they've put into the Animus Project since the eighties. We need to go deeper next time. Find out what Abstergo's really searching for inside our DNA.

neznámý muž: I'm counting on your help, Clay.

Clay: I got into an engineering program!

Clayův otec: That's my boy! Didn't know you had it in you.

Clay: Here. Look.

Clayův otec: This isn't one of the top schools.

Clay: There's an amazing programming department.

Clayův otec: Kaczmareks build things, they don't sit at a desk.

neznámý muž (zřejmě psychiatr): Have you informed your colleagues about our sessions?

Clay: No.

Poznámka: Clay byl pověřen infiltrací Absterga, kde měl získat přístup k výzkumu jménem Animus Project. Clay byl úspěšný, ale jeho práce v Abstergu ještě neskončila. Do toho se přimíchá vzpomínka z dob studia, kdy se Clay sice dostal k inženýrskému studiu, ale dotyčnou školu si vybral hlavně kvůli špičkovému programování, což se jeho otci už tak moc nelíbilo. V té době se u Claye začaly projevovat psychické problémy a musel vyhledat patřičnou pomoc

Memory Four: The mole

Clay: Where's our team being sent?

neznámý muž: Italy, to Abstergo's new research facility. I want to know what they're after with the Animus device.

neznámý muž: Your third teammate has been kept outside the Assassin Order, waiting to be called upon.

Clay: Lucy Stillman.

neznámý muž: She's been trained to infiltrate Abstergo. Since the age of 17, the girl has lived outside our ranks. All her ties to the Assassins have been erased.

Clay: Lucy Stillman. I know you're out there.

neznámý muž: D-Day is February 1, 2011. You will be caught by their Lineage Discovery and Acquisition department.

Clay: They will bring you in as a test subject. Now, Lucy will get you direct access to the Animus at night. And once you have enough information, she'll get you out.

neznámý muž (Vidic?): Welcome to the Animus, Subject 16.

neznámý muž (Vidic?): Picture the pages of history, Mr. Kaczmarek. They are tattered, blackened, almost illegible. Useless to all but dreamers.

neznámý muž (Vidic?): Misunderstood and misused by politicians. But what if there was a way to restore history's luster? To truly know its lessons? The Animus gives us such a chance.

Clay: What are you really looking for? Last time I checked, Abstergo didn't have a history division.

neznámý muž (Vidic?): Very astute, Mr. Kaczmarek. But we do own an entertainment studio. Perhaps a period drama is in production? Contemplate that while you finish your next session.

Clay: Can I have a rest?

neznámý muž (Vidic?): Keep working and I will consider it.

Clay: You're a goog liar, Vidic.

Vidic: Get him back in there, Ms. Stillman.

Vidic: There is an old tale, passed down through the ages, that the Apple of Eden was not flesh at all, but solid like marble or bronze. They say incredible powers will be granted to the man who holds it. Truthfully, I believe such lies to be little more than blasphemy.

Vidic: If he sees the Apple, let me know immediately.

neznámý muž (zřejmě prolnutí reality a vzpomínek Animu): Have you heard of the Assissino (Assassin)?

neznámý muž (zřejmě prolnutí reality a vzpomínek Animu): Si. (Yes.) Ezio Auditore.

Vidic: Find out about this Ezio Auditore. I want his records on my desk by the end of the week.

Clay: What Apple are you looking for, Vidic?

Vidic: You really want me to answer that question, Mr. Kaczmarek? If I did, you couldn't reasonably expect to be released at the end of this experiment.

Clay: In which river do you throw the bodies?

Vidic: Is that fear I heard in you voice, Subject 16? It should be.

Vidic: His readings aren't normal, Ms. Stillman.

neznámý muž: Are you there, Clay? Remember, stick to the mission.

Clay: What's going to happen to me?

neznámý muž: Don't worry. Lucy will get you out. We're a team.

Clay: Lucy?

neznámý muž: We here highly resolve that these dead shall not have died in vain.

neznámý muž: Rien ne pese tant qu'un secret. (Nic neváží víc než tajemství.)

neznámá žena: Dai nemici mi guardo io, dagli amici mi guardi Iddio! (Já budu chránit své nepřátele, Bůh bude chránit mé přátele!)

neznámý muž: Rien ne pese tant qu'un secret.

neznámý muž: That this nation, under God, shall have a new birth of freedom.

neznámá žena: Dai nemici mi guardo io, dagli amici mi guardi Iddio!

neznámý muž: Rien ne pese tant qu'un secret.

neznámý muž: Goverment of the people, by the people, for the people, shall not perish from the earth.

neznámá žena: Dai nemici mi guardo io, dagli amici mi guardi Iddio!

neznámý muž: Rien ne pese tant qu'un secret.

neznámý muž: We here highly resolve that these dead shall not have died in vain.

neznámý muž: Rien ne pese tant qu'un secret.

neznámá žena: Dai nemici mi guardo io, dagli amici mi guardi Iddio!

neznámý muž: That this nation, under God, shall have a new birth of freedom.

neznámá žena: Dai nemici mi guardo io, dagli amici mi guardi Iddio!

neznámý muž: Rien ne pese tant qu'un secret.

neznámý muž: Goverment of the people, by the people, for the people, shall not perish from the earth.

Poznámka: podle popisu informací o Lucy si začínám být jistý, že neznámým mužem (asasínem) je opravdu William Miles. William Lucy trénoval od mala, stejně jako Desmonada, to ostatně říká v průběhu základní hry. Lucy však byla od svých 17 let záměrně izolována mimo komunitu, aby se u ní zpřetrhaly veškeré přímé vazby na Bratrstvo, což z ní činilo výborného kandidáta na infiltraci Absterga. Lucy zde začala pracovat na výzkumu pokrevních linií pod vedením Warrena Vidica.

Clay měl být Abstergu podstrčen jako testovací subject a potají pak spolupracovat s Lucy na odhalení toho, co Templáři pomocí Animu hledají. Díky tomu se dozvěděl, že Templáři hledají Jablko Ráje, ale o co jde, to Vidic nechtěl prozradit. Ostatně čím méně bude Clay vědět, tím větší má šanci, že bude na konci experimentu propuštěn. Tedy tak mu to alespoň vidic slíbil.

Jenomže přetěžování Claye v kombinaci s jeho duševní poruchou vedlo k tomu, že se mu začala míchat realita se vzpomínkami, což má naznačit ta poslední část monologů, kdy se mezi sebou prolínají monology různých postav z různé doby. Clay se proto obrací na Bratrstvo, které mu jen potvrdí, že v případě nouze zasáhne Lucy a pomůže mu dostat se pryč.


Memory Five: Bleeding Effect

Juno: Clay Kaczmarek. I, who was once called Juno, have come to show you the way. Remember. In Eden.

Clay: Eve, what is this device?

Eva: Touch, Adam and you will know.

Clay: With William and Rebecca, I've been doing some amazing work. This is much, much better than my job at the accelerator. I'm happier, Dad.

Clayův otec: You know. I didn't get my check from you this month.

Clayův otec: Are you listening to me?

Clayův otec: Do these losers even pay? Or is this free labor?

Clay: Money isn't everything.

Clayův otec: You have to support this family, Clay.

Clay: Did you demand money from mom too? Is that why she left?

Clay: I can see. What has been, what will be.

Juno: Then what you must do is clear. Help Desmond Miles.

Clay: I ... No. Not me. I refuse!

Juno: Thousands of years this message waited. Soon its promise shall be fulfilled. Go forth, with eyes open to all but the truth.

Poznámka: část vzpomínky se zaobírá nevolí Clayova otce s tím, že pracuje pro organizaci, která se mu moc nepozdává. Tím se propast mezi nimi dále prohlubuje. Do toho se pak motají vzpomínky z Animu, ve kterém Clay našel mnohem více, než bych čekal, např. svou budoucí roli při záchraně Desmonda Milese. S touto rolí se rozhodně nehodlal smířit, alespoň prozatím.

Memory Six: The Truth

neznámý muž (lékař): I've administered Paliperidone.

Vidic: Thank you. Inform me when he recovers and we will return to work.

neznámý muž (lékař): You have been experimenting on him for more than a year now, the man needs a long rest.

Vidic: Stick to your field, Doctor, and I will practice mine.

Clay: How are you doing, dad? Hanging in there? I know it's hard with mom gone.

Clayův otec: Our contractor's not getting any jobs thanks to this crappy economy. I haven't been to work in a week.

Clay: That's tough. I sent a check, it should arrive today or tomorow.

Vidic: Now, to get into their mainframe.

neznámý muž: There you are Vidic.

neznámý muž: We've found a perfect candidate named Desmond Miles. His ancestral tree fits the data gathered from Subject 16's memory of Ezio Auditore. But it is quite likely that he won't cede essential details freely.

neznámý muž: Desmond is the key to the location of the Pieces of Eden. Our scientists have been running tests. If we were to place just one within a satellite and angle it toward the Earth ... well, utopia would be within our grasp.

Clay: Yes! That's it. I know what Vidic wants. We can leave.

Vidic: Lucy, this is where your background comes into play. If our experiments with Desmond in the Animus aren't going well, you will remove him from Abstergo. Take him somewhere he will feel comfortable divulging his secrets. Your Assassins should do the trick. Since Desmond will be reading our emails, we will ensure that secret communications between you and the Assassins go through unimpeded. Once you are imbedded, I will come to pick up the Animus tapes. Make sure to look very upset. You need to be convincing. Desmond will lead you to the Apple and then you bring it right to us. We're counting on you Lucy. You have served the Templar order well, and we never forget loyalty. Oh, yes. Once inside their hideout, perhaps you might ask the Assassins why they left you alone for so many years.

Clay: Lucy.

Clay: Trapped.

Clay: I have to get out of here!

Poznámka: Clay se konečně dozvídá, k čemu Vidic potřebuje Jablko Ráje. Má v plánu ho umístit na satelit Absterga a takto vylepšený satelit by pak sloužil ke snadné lokalizaci dalších artefaktů Ráje na Zemi. Je na čase jít, ale Lucy místo pomoci nechá Claye nahlédnout na záznam bezpečností kamery, kde se Clay dozvídá pravdu o tom, že Lucy nyní pracuje pro Templáře! Ti díky Clayovým objevům zjistili, že pro ně bude klíčový potomek rodu Auditore, protože v této linii existuje předek, který se dostal až k Jablku Ráje. Tím byl samozřejmě Ezio a to byl také důvod, proč potřebovali Desmonda. Jenomže u Desmonda hrozilo, že nebude spolupracovat dobrovolně, takže Lucy měla zinscenovat únos a později Jablko Ráje ukrást a předat ho Templářům. Jak už víme, tenhle plán jí překazila Juno. Nicméně Lucy nemohla nechat Claye odejít, protože se bála, aby se pravda o ní nedostala ven. V emailu se mu snažila vysvětlit, proč se k Templářům přidala - ztratila důvěru ve Williama Milese, ale pustit ho opravdu nemohla. Namísto toho ho uvěznila v Animu v nekonečné smyčce.

Memory Seven: End of the Line

Juno: Your eyes are now open. Help Desmond Miles.

Clay: I will.

Juno: They must all suffer as we suffered.

Animus: DNA and memory scanned. Upload complete. Quarantining construct Clay Kaczmarek.

Clay: We are nothing.

ženský hlas (jakoby rádio): Thursday, January 27, 2011. 2:00 PM

Clayův otec: Hi Clay. It's your dad. Pick up the phone. I know we haven't talked in a long time. I'm fixing the back porch, it's hotter than hell out here, and I could use a hand. Call me. Let me know you're okay.

Poznámka: vzpomínka končí jakoby návratem ke vzpomínce č. 1, která vlastně už sama v názvu odkazuje na to, že konec je pouze začátek. A jaký to má vlastně smysl? Jak už jsem zmínil, Clayova mysl je uzavřená ve smyčce a on musí najít cestu ven. To se provede tak, že v každé vzpomínce musíte najít všechny dostupné fragmenty Animu a teprve až je budete mít všechny (20 kousků), tak se ve vzpomínce č. 5 (Bleeding Effect) otevřou "zadní vrátka" a Clay bude schopný opustit své programové vězení.

Opět Memory Five: Bleeding Effect (konečně ten pravý konec)

ženský hlas: Your eyes are now open. Help Desmond Miles.

Subject 16: I will.

email otci: Dad, Don't worry about me, I've found my place and my purpose. There is another I must help along the same path. I want you to know that what happened isn't your fault. I will always love you and, someday, I hope you find what you're looking for.

Poznámka: nj, Clay ale zas tak moc neslavil. Napsal email otci a podřízl si žíly. Jeho mysl nakonec neunesla zrychlující se rozklad. Odraz jeho vědomí však dál žije v Animu. Clay již při svých předchozích výletech dokázal díky vlastním programátorským schopnostm odhalit skutečnosti, které nebyly určeny jemu nebo měly být skryty. Jeho hlavní vědomostí je však znalost, jak ochránit Desmonda před opravnými mechanismy Animu a v klíčový okamžik ho přivést zpět k vědomí.

A tady jsem se již předběhl, protože k procitnutí Desmonda dojde až na samotném konci hry, ale to asi nikoho nepřekvapí. Smysl DLC podle mě spočívá spíš v tom, jak rozumně vysvětlit smrt Lucy na konci Brotherhood a k tomu přiblížit charakter Claye, který je autorem skrytým vzkazů ve dvojce a Brotherhood. Bez toho se dá ovšem v pohodě žít, protože ono to třeba o civilizaci Isu nic nového neříká. Dává to smysl opravdu jen vzhledem k Lucy. Což je taky možná důvod, proč se Ubisoft nesnažil vrátit tohle DLC na Uplay. I když ... doprovodným důvodem může být i to, že The Lost Archive není ani herně žádné terno a při ceně okolo 9 EUR se to dá považovat za vyhozené peníze.
IP zaznamenána
This is the end ...

Elemir

  • Administrator
  • Zasloužilý člen
  • *
  • Příspěvků: 8113
Re:Série Assassin's Creed před Origins
« Odpověď #25 kdy: Září 25, 2021, 22:35:01 »

Pokusím se to příliš nenatahovat, takže nejprve budu pokračovat v popisu jednotlivých aktivit, přičemž něco málo zopakuju, a pak přejdu rovnou k příběhu a k tomu, jakým způsobem hra spěje do finále Eziova příběhu.

Ekonomika a základny Bratrstva

Už někde v úvodu k Revelations jsem psal, že ekonomika je obšlehlá z Brotherhood. Vlastně ona je nejenom obšlehlá, ale i zjednodušená. Opět je potřeba získat vliv nad danou čtvrtí, potom v ní rekonstruovat obchody a k tomu si sem tam přikoupit památku. Rozdíly mezi Brotherhood a Revelations jsou 4 - obchod s uměním nahradil knihkupec, v obchodech nelze investovat, neváží se k nim úkoly a každá renovace obchodu/památky zvyšuje vaši známost (Templáři mají větší přehled o vaší aktivitě). Osvobozování čtvrtí probíhá celkem svižně, drhne jen renovace, protože ve hře je o něco menší příjem a cena renovací s každým obnoveným obchodem daného typu roste. Zprvu je to třeba 1000 čehosi za první kovárnu, ale renovace té poslední kovárny už vyjde na 10 000 čehosi ... jméno té měny si ani nevybavuju :D

Nízká anonymita má neblahý vliv pro bezpečný pohyb po městě a pro bezpečnost osvobozených čtvrtí. Každá osbvobozená čtvrť obsahuje základnu Bartrstva a do té je poté možné dosadit lídra. Verbovací systém z Brotherhood tak byl povýšen na další level. Lídrem se může stát asasín na levelu 10, který poté Ezia seznámí s lokálním problémem čtvrti. Někde je to problém s vrahem, jinde s vraždící herečkou, další má problém s rivalitou mezi cikány a jinde zase řádí proradný kněz. Podstatné je, že na levelu 10 jde opravdu jen o seznámení se zápletkou úkolu, protože lídr ještě není dostatečně vytrénovaný, aby si s hrozbou poradil sám. V tuhle chvíli do toho vstupujete právě vy jako mentor, který se o své svěřence stará a předává jim své zkušenosti, což najednou působí úplně jinak, protože váš vztah k svěřencům začne být mnohem osobnější. Už to není jen pouhá minihra z Brotherhood, kterou jste mohli v klidu ignorovat.

Samotná minihra slouží pro trénink asasinů, kdy je posíláte do významných měst okolo Středozemního moře, kde se pak snažíte všemožnými způsoby snížit vliv Templářů. Měst je k dispozici poměrně dost a můžete je zcela dostat pod vlastní kontrolu. Jenomže to nemá setrvalou tendenci. Templáři se je snaží na oplátku získat zpět, takže loajalita k vám vystoupá maximálně na 50% a jakmile si daného města přestanete všímat, tak loajalita zas začne klesat a nakonec se objeví výzva, že se Templáři pokoušejí o převzetí moci. Zprvu je potřeba brát jednodušší úkoly, abyste asasíny dostali na vyšší level a zároveň jich posílat na jeden úkol více pohromadě, abyste zajistili 100% úspěch mise. Když totiž asasín zemře, tak si musíte rekrutovat nového a s ním podstoupit trénink znovu. To platí i pro přímé použití asasínů jako podpory v boji. Proto je vhodné zajistit si co nejvyšší úspěch mise.

Jakmile máte k dispozici rekruty na levelu 10, kteří už jsou nyní označováni za plnohodnotné asasíny, tak lze navštívit jedno z osvobozených doupat Templářů a k němu přiřadit vybraného asasína. Po inicializačním úkolu je pak potřeba s ním pokračovat v tréninku až na level 15, kdy vás hra vyzve k dokončení jeho inicializační mise - konečně si to vyřídíte s dotyčným padouchem. Poté se z daného asasína stává mistr asasín a zároveň Pán dané čtvrti. Nepřiřazení level 15 zůstavají jen mistry. Jinak level 15 je maximum, ale hra to označuje jako 14 + patřičný symbol, takže to na první pohled působí, jako že jde sbírat zkušenosti dále, ale opravdu už se jim nic nepřičítá :)

Výhoda lídra spočívá v tom, že dokáže ubránit základnu i bez vaší pomoci. Normálně totiž hrozí, že při vysoké známosti vás Templáři nejenom snadno lokalizují, ale pokusí se převzít i některou ze základen, což je ve hře implementováno jako další minihra, kdy si rozestavením asasínů po střechách a kladením překážek snažíte zajistit neprůchodnost k základně. Krom tutorialu mě to však ve hře nepotkalo, asi jsme měl štěstí, protože tohle se mi moc nepozdávalo. Je tedy pravdou, že já jsem si známost pečlivě umazával, takže plný ukazatel jsem měl jen v rámci několika úkolů, kde je plná známost zapříčiněná přímo průběhem toho úkolu a nejde s tím nic dělat. Nicméně Templáři mě ani v tomto případě ani jednu základnu nenapadli. Lídr základny je však 100% jistota.

Rekrutů můžete mít z počátku jen pár, další se odemykají v rámci vzpomínek atd. Rekrutovat lze občany v nouzi, kterým pomůžete nebo lze vyhledat speciální občany, jejichž osvobození je spojeno navíc s úkolem. Tihle rekruti totiž začínají na vyšším levelu, takže je s nimi méně práce. Navíc je dobré mít diverzifikovaný tým. Každý rekrut se specializuje na jiné zbraně a tohle je důležité kvůli úkolům v minihře. Ne každý asasín může na každou misi, někdy mise vyžaduje střelce, jindy kladiváře apod. Samozřejmě to lze udělat tak, že pošlete více asasínů, příčemž jeden tu kvalifikaci splní, ale pokud už máte vytrénované mistry, tak je škoda posílat na úkol dva, když to zvládně jeden. Z úkolů krom zkušeností plyne další příjem, takže je naopak vhodné dělat úkolů co nejvíce. Přinejmenším v době, kdy potřebujete peníze na renovaci města.

Lídrů je celkem 6 a tvoří páteř vašeho týmu. Pokud vynechám přivolávání asasínů do bitvy, tak tahle šestice sehraje významnou roli ke konci příběhu, kdy se o ně budete moci opřít jako o skutečnou oporu. Oni by s váma šli klidně do pekla ;) Najednou víte, že jste to ve hře nedělali zbytečně a jste za to náležitě odměněni. Tady je dobré si uvědomit, že renovace města a budování Bratrstva je běh na dlouhou trať a můžete si s tím hrát, aniž byste pokračovali v ději. Je to podobné, jako propracovaná ekonomika Říma. V Konstantinopoli je to prostě budování Bratrstva, protože ekonomika je zjednodušená a mnohem snazší je i získání vlivu v čtvrtích.

Na závěr kapitolky bych se měl zmínit ještě o cechu zlodějů, žoldnéřů a cikánů. Podobně jako v Brotherhood, i tady jsou cechy spojeny s extra výzvami (platí i pro Bratrstvo), ale pokud jde o vedlejší úkoly, tak si teď vůbec nejsem jistý, jestli je nabízejí. Pro cikány lze určitě něco plnit v rámci hlavní linky, ale jinak si nevzpomínám na žádnou interaktivní postavu, která by zadávala úkoly podobně jako La Volpe, Bartoloměj nebo Claudia v Brotherhood. U ostatních cechů jsem to pak vlastně kvůli tomu ani nezkoušel.

Sběratelská výzva

V průběhu Eziovo trilogie se sbírají různé předměty, které vám pak přihrají určitý bonus. Má to celkem sestupnou tendenci, ale zase je mnohem snažší danou sbírku zkompletovat. Pírka jsou v Revelations nahrazena fragmenty Animu, kterých je po Konstantinopoli rozházeno 50. Konstantinopol není naštěstí moc velká, ale zase je potřeba pečlivěji prohlížet různá zákoutí. 30 fragmentů je potřeba pro kompletní odemčení teleportů ke vzpomínkám na Desmondovu minulost na Ostrově Animu. To se v pohodě dá, protože těch 30 je rozesetých po střechách. Jakmile jich máte 50, tak se automaticky na mapě zobrazí pozice dalších 38 fragmentů. Zbylých 12 do sta je pak v lokaci Capaddocia, kam se dostanete později v rámci příběhu. Nicméně žádný další bonus za fragmenty není, tedy pokud nepočítám achievement ;)

Krom fragmentů se dají sbírat stránky deníku legendárního Ishak Pashi. Těch je 10 a dá se k tomu koupit mapa v knihkupectví, takže to je celkem brnkačka. Odměnou je odkrytí hrobky Ishak Pashi, ve které se dá najít jeho legendární zbroj. Je to v podstatě jednodušší, než krypty ve dvojce nebo doupata Romulova kultu v Brotherhood, kdy to bylo pokaždé 6 separátních interiérů k průzkumu. V Revelations je to jedna jediná hrobka. I když, ještě nejásejte :) Mechanika šesti krypt/doupat se v Revelations přesunula přímo do hlavního úkolu, ale k tomu se ještě dostanu.

No a sbírat lze samozřejmě opět i zbraně a zbroje, jenomže to se mi úplně nepovedlo, protože dvojice zbraní je vázaná na výzvy cechů a na to jsem se prostě tentokrát vykašlal.

Struktura hlavního úkolu

Eziovo vzpomínky jsou i nadále dělené do sekvencí, přičemž každá sekvence obsahuje dva druhy úkolu. V prvním hledáte vodítka k masyafskému klíči a v druhém vám hra odhaluje příběh konspirace Templářů a to hezky krůček po krůčku. Na pořadí úkolů nezáleží, ale důležité je vědět, že oba druhy úkolů na sebe čekají, takže dokud nesplníte oba, tak se vzpomínka neposunete. Není možné se soustředit jen na hledání klíčů nebo jít jen po Templářích. Občas to může působit i zmateně, protože se vám může stát, že vás nějaká postava zdánlivě zaúkoluje něčím, co se otevře až v další vzpomínce. Trochu tomu zmatení napomáhá i to, že zprvu plníte úkoly jen pro Yusufa, ale to je tutorial do ekonomiky a Bratrstva.

Hledání klíčů má taky dvě fáze. Nejprve musíte získat nápovědu k poloze starých spisů, které v Konstantinopoli ukryl Nicolo Polo. S nimi pak lze získat vodítko k poloze samotného klíče. Ten se obvykle ukrývá někde v podzemí a cesta k němu vede skrze nepřátele a parkour ;) Klíčů je naštěstí jen 5, přičemž tímhle způsobem hledáte 4. Na druhou stranu musím říci, že parkour je v Revelations zas o kus rozumnější. Žádné šílenosti s krátkým časovým limitem apod. Ono to bude asi i tím, že tady je parkour povinný právě kvůli tomu, že hledáte klíčové předměty pro dohrání hry, kdežto speciální zbroje v předchozích hrách byly jen bonus, takže rozhodnutí bylo čistě na vás.

U starých spisů jsem si ve hře trošku naběhl, ale za to může i Ubisoft :D Jejich poloha je na mapě vyznačena stejnou ikonkou, jakou se značí knihkupec. Rozdíl je jen v tom, že ta označující svitek má černé pozadí. Zprvu mi to nedocvaklo a dokonce jsem si myslel, že se mapa bugla a některé ikonky se posunuly. Bylo mi tedy divné, že se jich hodně objevilo na místech s pamětihodnostmi, ale vrtat mi to hlavou začalo až později. On je ještě problém v tom, že ne všechny spisy jsou nutné pro nalezení patřičného klíče, takže po dvou klíčích už je těch nevyřešených ikonek na mapě zas o něco více.
IP zaznamenána
This is the end ...

Elemir

  • Administrator
  • Zasloužilý člen
  • *
  • Příspěvků: 8113
Re:Série Assassin's Creed před Origins
« Odpověď #26 kdy: Září 26, 2021, 01:32:56 »

Děj

Konečně se dostávám k samotnému ději, který se nyní pokusím volněji převyprávět. Ezio odjíždí do Sýrie najít Velkou knihovnu, kterou kdysi v Masyafu vybudoval jeho předek Altaïr Ibn-La'Ahad. Na místě však ke své hrůze zjistí, že dřívější bašta asasínů je nyní plně v rukou Templářů, kteří zde hledají způsob, jak se do knihovny dostat. Oproti Eziovi mají náskok, protože se jim podařilo získat deník Nicoli Pola a díky tomu už našli první z pěti klíčů. Ezio jen o vlásek unikne popravě a porazí templářského vůdce Leandra, od kterého si deník převezme. Nyní ho čeká boj s časem a tak neváhá a vyplouvá do Konstantinopole, kde Nicolo Polo kdysi založil svou první obchodní stanici na Blízkém východě.

Před příjezdem do Konstantinopole jsem se seznámil tureckým mladíkem, který se navracel do země ze studií v Hajji. Překvapil mě jeho rozhled a na první pohled vznešené chování, ale podle svých slov je jen obyčejným mužem. Během našeho rozhovoru jsem si nemohl nevšimnout půvabné ženy v zeleném, která si z lodi odnášela bedýnku s knihami. Byl jsem jí natolik uchvácen, že mě ani nenapadlo jí s bedýnkou pomoci. Vzápětí jsem se ale musel stydět, protože mladík k ní bez váhání přiběhl a nabídl jí svou pomoc. Ještě že mě ze břehu zachránil neznámý hlas z davu, který se pomalu přibližoval.

Než jsem se nadál, popadl mě kolem ramenou urostlý turek a měl se ke mě jako ke starému příteli. Očividně mě znal, ovšem to samé jsem nemohl říci já o něm. Představil se jako Yusuf a neopomněl mě oslovit jako mentora. Už mi trochu svitlo, ale namáhat jsem se dále nemusel, Yusuf mi bez okolků pověděl, kým je a že jsem již netrpělivě očekáván. Akorát se nesmím divit místním poměrům, protože starý sultán odjel před lety do války, která vypukla mezi jeho syny a přestal se o město zajímat. Toho využili Templáři, kteří se sem po letech vrátili a nikdo neví proč. Mezi Templáři a místními milicemi panuje rivalita, což jsem si mohl záhy vyzkoušet.

Yusuf je vůdcem malé komunity asasínů, která má základnu na Galatě. Zbytek města postupně ovládli Templáři a spolu s nimi došlo k úpadku obchodu. Ostatně tohle jsem viděl již v Římě, taktika Templářů je stále stejná. Jen mi vrtalo hlavou, jak se jim to povedlo bez pomoci z vyšších míst, protože v Římě jim podporu zajišťoval sám papež (Alexandr VI.). Cožpak tady se jim to povedlo i bez cizí pomoci? Pravda, situace v Konstantinopoli je trošku jiná, tohle původně byzantské sídlo si ještě dobře pamatuje dobu před Turky a v ulicích je pořád cítit rivalita mezi nimi a byzantinci.

Oproti Římu jsem se rozhodl pro pomalejší tempo v ovládnutí města, abych na sebe zbytečně nepoutal pozornost. Do uvolněných čtvrtí jsem začal postupně nasazovat nové rekruty, pro které jsem se stal mentorem a krůček po krůčku jsem každého z nich vytrénoval. Některým to šlo doslova samo, jiní potřebovali více času, ale ani jednomu z nich nechyběla pokora a zápal pro věc. Kolikrát jsem si u toho vzpomněl na své začátky a různé přešlapy. Nyní při mě stojí oddaná skupinka vycvičených asasínů a já pomalu začínám chápat, jaké úcty se těšil Altaïr, ale také jakou zodpovědnost to sebou přináší!

Ještě v průběhu výcviku rekrutů jsem se začal pomalu rozhlížet po stopách masyafských klíčů s čímž mi pomáhal Yusuf. Vodítko bych mohl nalézt v bývalé Polově stanici, ale ta už má nového majitele a tím není nikdo jiný, než-li žena v zeleném :) ...

Od téhle chvíle začíná být děj poněkud komplikovaný, takže se zase přepnu do třetí osoby ;) Problém je v tom, že na scénu jako obvykle vtrhne moc postav najednou a také to, že Sofia Sartor, neboli žena v zeleném, sehraje v celém příbehu důležitější roli, než by se mohlo zprvu zdát.

Sofia Sartor je vzdělaná žena (a taky velmi sympatická), která se zabývá historií a knihtiskem. Do Konstantinopole přišla hledat vzácné svazky a v příběhu přebírá roli Leonarda da Vinci jako luštitele šifer. První setkání Ezia a Sofie je ovšem čistě pracovní, pouze jí požádá, zda-li by si nemohl obchod důkladněji prohlédnout. Přitom najde tajný vstup do stok a v něm Templáře a první klíč včetně mapy. Mapa je sice dle očekávání šifrovaná, ale Sofie postupně přijde na to, že jsou v ní zaznamenány polohy starých spisů. Zrovna takových, které přišla do Konstantinopole hledat. Udělá proto s Eziem dohodu - ona mu pomůže s šiframi a on jí pak knihy zapůjčí. Ezio souhlasí, ale zároveň se rozhodne, že Sofii do samotné podstaty úkolu nezasvětí, vlastně jí ani nepoví, kým doopravdy je. Sofie by se ovšem ráda něco o Eziovi dozvěděla, ale plně respektuje jeho rozhodnutí.

Spolu s hledáním klíčů se začne postupně odvíjet zápletka Templářů, kdy se Ezio dozví, že onen mladík na lodi je ve skutečnosti princ Suleiman, syn Selima a vnuk sultána Bayezida II. Dojde k tomu náhodou, když se Ezio spolu s Yusufem snaží dostat na palácovou oslavu, aby tu odhalili možný atentát. Jeho cílem byl nečekaně Suleiman. Na celé věci bylo divné, že zcela selhala janičářská stráž a podezření tak padlo na jejich velitele Tarika.

Suleimanův strýc Ahmet, starší bratr Selima, který byl předurčen stát se novým sultánem, měl s Tarikem také spor, protože ho Tarik nepovažoval za rozhodného člověka. Suleiman proto zinscenoval rozhovor mezi oběma muži, respektive mu zavdal příčinu, a Eziovi prozradil tajný vstup do paláce, aby si mohl rohovor vyslechnout. Na první pohled to vypadalo, jakoby Tarik Ahmetovi vyhrožoval, ale něco mi na tom nesedělo. Jenomže další pátrání odhalilo, že Tarik spolupracuje s Manuelem Palaiologosem, který je synem posledního byzantského císaře a tím pádem je to člověk, který dobitím Konstantinopole přišel o možný trůn. Tarik mu zajistil zásoby zbraní, které mají odplout do Capaddocie, kde se schovává byzantská armáda.

Od Suleimana jsem získal úkol najít a vyslechnout Tarika, ale také ho pokud možno nezabíjet. Tarik byl loajální jeho dědečkovi a říši, nezaslouží si proto unáhlený soud. Ovšem úkol s touto variantou nepočítá a tak se Ezio z výšky vrhá na nic netušícího Tarika, aby se dozvěděl, že zbraně pro byzantince byly záměrně poškozené, protože Tarik se snažil válce předejít a Templáře v řadách byzantinců porazit. Ke všemu měl u sebe důkaz, který jeho slova potvrdil, takže Ezio zabil nevinného. V této chvíli je Ezio zcela nápadný a nikde po městě si nelze zajistit anonymitu. Cesta zpět k Suleimanovi je proto plná skrývání a odlákávání pozornosti, ale po rozhovoru se Suleimanem je zas vše při starém.

Do této zápletky se souběžně přímýchává další část s hledáním klíčů, kdy Ezio zjišťuje, že masyafské klíče nejsou jen pouhými klíči, ale jde zároveň o datové nosiče, které mu zprostředkují určité vzpomínky ze života Altaïra. V první vzpomínce Ezio prožívá záchranu Masyafu a Altaïrova mentora Al Mualima před křižáky, aby ho v další vzpomínce zabil, protože Al Mualim podlehl vlivu Jablka Ráje. Altaïr se rozhodne tělo Mualima spálit, aby měl jistotu, že Mualimova smrt není jen trik, jenomže s tím nesouhlasí Altaïrův přítel Abbas Sofian, jehož otec kdysi Leviantské Bratrstvo zradil (to stálo Altaïrovo rodiče život). Altaïr mu sice odpustil (Abbasův otec ho přišel odprosit a na důkaz pokání si před ním prořízl hrdlo), ale Abbas pravdu neznal a Altaïrovu shovívavost ke své osobě si vysvětlil tak, že jde o pouhou lítost. Pravda je taková, že Abbas těžce snášel Altaïrův úspěch.

Abbas se proto v záchvatu vzteku chopí Jablka Ráje a způsobí menší katastrofu, kterou Altaïr snadno zažehná. Altaïr očividně umí vliv artefaktu usměrnit, jenomže pak udělá velkou chybu, protože odchází z Masyafu a artefakt si bere sebou, čímž v Abbasovi vzbudí ještě větší závist. Abbas nechápe, proč by Jablko Ráje měl využívat jen Altaïr, proč by z něj neměli mít prospěch všichni? Mezitím se Abbas stane mentorem, ale pod jeho vedením začne Bratrstvo upadat. Peníze mizí neznámo kam a asasínská idea přežívá už jen ve starších členech řádu.

O mnoho let později se Altaïr v doprovodu Marie vrací zpět, protože ho sem žene povinnost. Nikoliv ta asasínská, ale povinnost rodiče. Jeho nejmladší syn byl Bratrstvem popraven a Altaïr chce znát důvod. Sice je přijat, ale Abbas se na něj vzápětí oboří kvůli Jablku Ráje a během roztržky jeden z Abbasových pobočníků Marii smrtelně zraní. Je to zrovna ten, který zabil jeho syna, s čímž se dokonce vytahoval a Altaïrovi prozradil, že jeho synovi nakukal, že si jeho smrt přeje sám Altaïr! Altaïr to nevydržel a vytáhl Jablko Ráje, kterým chtěl pobočníka donutit k sebevraždě, ale Marie mu v tom zabránila, za což se jí pobočník odvděčil kudlou v zádech. Během útěku, kdy Altaïr zanechává tělo Marie v hradu, se setká se svým starším synem Darimem, který mu přispěchal na pomoc a spolu pak opouštějí Masyaf.

Altaïr poté žije mnoho let v ústraní a do Masyafu se vrací až jako osmdesátiletý kmet, který doufá, že Abbas již zmoudřel a budou si moci řadu věcí vysvětlit. Jenomže Abbas se stal paranoidním a Altaïr zjišťuje, že tohle může skončit jedině smrtí. Na jeho stranu se přidá několik mladých asasínů, kteří drží Altaïra stále v úctě a nikdy nevěřili v jeho zradu. S jejich pomocí se Altaïr dostane do hradu a Abbase zastřelí. Umírajícímu Abbasovi přitom řekne pravdu o jeho otci. Altaïr se pak stane novým mentorem. Další vzpomínka zachycuje odjezd Nicoli Pola a jeho syna z Masyafu, kdy mu Altaïr svěřuje svůj kodex. Masyaf v té době čelí obléhání a Altaïr dorážejícího nepřítele poráží díky Jablku Ráje.

Ezio úplně nechápe, jaký vzkaz tyto vzpomínky v sobě nesou, ostatně jeho mysl se čím dál více plní myšlenkami na Sofii. V jednom z dopisů Claudii se přímo zmiňuje, že nikdy nedoufal, že by po smrti Cristiny mohl ještě někoho takto milovat, ale přesto se rozhodl držet si odstup, protože jeho poslání je dost nebezpečné a nerad by Sofii ohrozil. Během cesty do Capaddocie se mu podaří získat poslední masyafský klíč, který si vezme z rukou umírajícího Manuela Palaiologose. To by ale nebyl Ezio, aby se něco nezvrtlo :) Do přístavu v tu chvíli připlouvá loď, na které je Ahmet, ze kterého se vyklube Templář, tedy ta šedá eminence, co pomohla Templářům ovládnout Konstantinopol. Měl poměrně jednoduchý požadavek - masyafské klíče. Ezio odmítl, ale Ahmet mu s úsměvem sdělil, že ví o Sofii.

V tuhle chvíli se do příběhu vloží mistři asasíni ze čtvrtí, v jejichž doprovodu se Ezio vydá na místo setkání s Ahmetem. Ten mu ukáže zajatou Sofii na vrcholu Galatské věže a důrazně mu připomene, že rozhodnutí je na něm. Ezio mu klíče předá a vyběhne Sofii zachránit, jenomže místo ní nachází cizí zajatou ženu, navlečenou v Sofiiných šatech. Skutečná sofie je naopak dole a zrovna jí podrazili stoličku pod oprátkou. Měl jsem co dělat, abych k ní stihl doběhnout.

Ezio chtěl Sofii původně poslat do bezpečí, ale i tady se to zvrtlo a Sofie mu nakonec vytvořila parťáka, protože se oba pustili za ujíždějícím Ahmetem. Už jsem se docela bál, že pojedeme bok po boku, tedy já a Ahmet, až do Masyafu, ale jaksi jsme se zdrcli a skončili o mnoho metrů dále na zemi. Ono to teda probíhalo komplikovaněji, konečně došlo i na větší využití padáku, daru přítele Leonarda :) Ale to je zbytečné tu popisovat. Podstatné je, že se nám za zády vyloupla armáda janičářů v čele se Selimem, který Ahmeta bez milosti svrhl z útesu a mě vykázal z Osmanské říše pod pohrůžkou smrti. Spolu se Sofií jsme se proto vydali do Masyafu.

Otevření velké knihovny bylo snadné, ale překvapilo mě, že v knihovně nebylo vůbec nic - ani knížka! Místo toho jsem naproti sobě uviděl křeslo s ostatky asasína a ihned mi bylo jasné, že tohle je Altaïr. Kostra v rukou držela další disk, který spustil vzpomínku ze sklonku Altaïrova života. Darim se v ní podivuje, proč otec nechal vytvořit knihovnu, ve které nikdy žádné knihy nebudou. A pak pochopí, tohle není knihovna, ale hrobka. Jeho otec má v úmyslu tu skrýt Jablko Ráje a to může jedině tak, že se sám v knihovně uzamkne. Tuhle informaci nikdo jiný nebude znát a Darim má roznést, že Jablko Ráje bylo možná převezeno na Kypr.

Ezio opravdu Jablko Ráje v knihovně nachází, ale odmítá se ho dotknout se slovy, že on už toho za svůj život prožil více, než by bylo zdrávo a obrátí se přímo na Desmonda se slovy, že svou úlohu už dávno pochopil, tedy úlohu prostředníka a tuhle informaci si má Desmond vyslechnout sám. V tu chvíli se zjeví Jupiter, který Desmondovi dosti pohrdavým hlasem povykládá o posledních okamžicích Země před sluneční katastrofou a znovu mu zopakuje to, že spolu s Minerwou a Juno pracovali na způsobu řešení krize, ale neměli dostatek času. Návrhů na řešení krize bylo šest a pro každý návrh byl vybudován chrám, ze kterého pak šla data do Velkého chrámu. Bohužel, ani jeden z návrhů nevedl ke správnému výsledku. Krom toho se Desmond dozvěděl, že katastrofu přežilo cca 10 000 lidí a velmi málo Isu. Vzpomínka končí tím, že se Desmondovi odhalí poloha Velkého chrámu (New York) a v tu chvíli se Desmond probere z komatu ...
IP zaznamenána
This is the end ...

Elemir

  • Administrator
  • Zasloužilý člen
  • *
  • Příspěvků: 8113
Re:Série Assassin's Creed před Origins
« Odpověď #27 kdy: Září 26, 2021, 14:57:42 »

Před sumarizací ještě přidám menší galerii screenshotů a k tomu bych se rád na chvilku vrátil k prolínání vzpomínek na Ezia a Altaïra. Na úvod části o Revelations jsem zmiňoval, že jsem na začátku hry docela ztuhnul, protože děj se začal příliš motat okolo reálií z jedničky. Příchodem do Konstantinopole ze mě tyto obavy sice opadly, zase se vrátily ve chvíli, kdy jsem našel první masyafský klíč a v něm Altaïrovo vzpomínky. Podle všeho ale nejde o vzpomínky ze hry, tohle jsou vzpomínky mimo to, co Desmond v Animu zažil a týkají se až pozdějších událostí.

V rámci linky ze současnosti se u Desmonda ve dvojce začne projevovat Bleeding Effect, kdy spatří záhadnou ženu, kterou dokáže identifikovat až při těsném kontaktu. Nicméně z Desmondovo překvapení bylo jasné, že tuhle ženu znal jen zběžně a horko těžko si vzpomínal na její jméno. Přitom jde o Marii, která se stala Altaïrovo ženou. Původně jsem si myslel, že tahle vzpomínka, vybuzená mimo Animus, má něco společného s Lucy, něco ohledně ní mu má naznačit, ale teď si myslím, že to byla jen předzvěst pozdějších událostí, kdy se měl příběh o Altaïrovi a jeho Jablku Ráje završit v rámci trilogie. Zároveň to mělo být varování před možným splynutím charakterů, ke kterému došlo na počátku Revelation, kdy hrozilo splynutí postav Altaïra a Ezia. Důvodem je právě Bleeding Effect, kdy Desmond spontánně (bez vlivu Animu) prožívá další vzpomínky Altaïra a do toho se aktivně věnuje průzkumu vzpomínek Ezia.

Příběh o Altaïrovi z Revelations je tedy jen rozšířením a završením toho, co započalo v jedničce. Navíc mi přijde, že celý příběh je postaven bez větší vazby na jedničku, čímž chci říci, že mi nepřišlo, že by mi Revelations něco vyspoiloval. Podle mě museli vývojáři nejprve pár věcí osvětlit, aby je poté mohli propojit do většího celku, protože jednička nebyla původně vyvíjena jako Assassin's Creed, ale mělo jít o pokračování Prinnce z Persie, tedy úplně jiný příběh a herní náplň. Byla to tedy docela loterie. Assassain's Creed se klidně mohl ukázat jako slepá ulička. Osobně si opravdu nemyslím, že by ten děj byl promyšlený od počátku, o čemž svědčí i to, že na popularitě série nabrala až s dvojkou a s ní došlo i na knižní novely. První dva díly se věnují Eziovi a teprve třetí novela v řadě se najednou vrací k událostem z jedničky a herní příběh výrazně rozšiřuje. A až po ní přichází novela popisující příběh Revelations, kde je příběh o Altaïrovi ukončen stejně jako ve hře.

Smysl to tedy začne dávat až jako celek, což osobně kvituji, ale já mám tu výhodu, že dneska si ty hry mohu zahrát hned po sobě, dříve mezi nimi byla nucená pauza, což může být pro někoho problém (včetně mě, protože já si obvykle předchozí díly před novými neopakuju a i v rámci série Assassin's Creed to neberu zrovna systematicky :D). Revelations navíc nenápadně vysvětluje, proč byla hrozba splynutí charakterů Altaïra a Ezia tak akutní. Ti dva si jsou totiž hodně podobní, jak povahově tak i tím, co si museli prožít, ale tohle zkusím rozvést až v sumarizaci.

Screenshoty z Revelations

















































































IP zaznamenána
This is the end ...

Elemir

  • Administrator
  • Zasloužilý člen
  • *
  • Příspěvků: 8113
Re:Série Assassin's Creed před Origins
« Odpověď #28 kdy: Září 26, 2021, 22:41:48 »

Souhrn

Přiznám se, že nevím, jak pořádně začít. Když si pročítám svoje příspěvky a porovnávám jednotlivé hry mezi sebou, tak nacházím řadu bodů, na kterých bych mohl hodnocení postavit, ale něco mě tlačí spíše k odstupu. Dívat se na Revelations více z nadhledu, čistě pocitově. A hlavně neporovnávat. Na začátku příspěvků k Revelations jsem psal, že jde v základu o přeskinovaný Brotherhood, ale ona to tak úplně pravda není, protože s řadou mechanik se tu pracuje jinak, respektive jsou jinak propojené vůči sobě a to přináší o poznání jiný zážitek. Ve výsledku si nijak ochuzený nepřijdu, i tak těch zážitků bylo dost.

Přitom Revelations je např. ještě chudší na výrazné charaktery než Brotherhood, který si absenci těchto postav kompenzuje recyklací postav ze dvojky. Zachraňuje to v něm dvojice záporáků - Cesare a Lucrezia. V Revelations je velký prostor dán Sofii Sartorové, ke které si Ezio vytvoří mnohem hlubší vztah. Druhým kandidátem je Yusuf, vůdce cechu, kdy se mi vývojáři snažili podsunout, že tohle je ten pravý přítel, kterého přeci potřebuju. Jenomže aktivní spolupráce s Yusufem probíhá jen v počátku hry, pak se z toho stane spíše okrajová záležitost a díky tomu se to vznikající pouto zase rozpadne. Ne že bych si ve dvojce s řadou postav vybudoval podobný přátelský vztah, ale tady mi přišlo, že s Yusufem by to mohlo fungovat a hra to měla více rozvíjet.

Ono je to možná diskutabilní, z podstaty fungování Assassin's Creed jde stále jen o útržky vzpomínek, takže kontinuální budování vztahu s tím moc dělat nejde. Navíc vy tu jste v roli pozorovatele - to co se děje na obrazovce, je prostě příběh někoho jiného a vy si můžete k postavám akorát nacházet sympatie nebo antipatie. Vy se nemáte vžít do role Ezia :) Problém je ovšem v tom, že Revelations oproti Brotherhood a dvojce působí jako kontinuální zážitek a díky tomu to berete jako souvislý příběh. Dvojka např. skáče mezi vzpomínkami v rozmezí 24 let, Brotherhood už se smrskl na 6 let a Revelations se odehrává v průběhu jednoho jediného roku! V tu chvíli není mezi jednotlivými vzpomínkami dostatek času, abyste je od sebe mohli jasně oddělit. A to je právě ten výrazný rozdíl mezi jednotlivými díly trilogie. Ve dvojce si vzpomínky spojujete s postavami a lokacemi, v Revelations se na to díváte jako na celek, takže není potřeba to stavět na výraznějších prvcích.

Mě opravdu ten argument s výraznými charaktery napadnul až poté, co jsem si uvědomil, že jsem podobnou výtku měl při porovnání dvojky a Brotherhood. Ale tady mi to najednou přišlo nepodstatné. Zřejmě je to dáno i tím, že hra sleduje hned dvě linky - Eziovu "současnost" a Altaïrovu minulost. Je to završení trilogie a hlavní prostor by tedy měly mít jen tyto dvě postavy. Hra klade důraz na to, abyste pochopili jaký je mezi nimi vztah, proč Ezio Altaïra tak uctívá. Zároveň je to boj s časem, protože Ezio už není mladík a nemá další desítky let času, aby odhalil tajemství Velké knihovny. On odjíždí do Sýrie s tím, že vlastně ani neví, co ho čeká. Možná se bude muset spolehnout jen sám na sebe, a proto to musí udělat nyní a postupovat co nejrychleji, dokud má ještě sílu. Vzpomínky na Altaïra naopak popisují stárnoucího asasína, který nakonec nedokáže ani vylézt na žebřík nebo udržet meč.

V tomhle ohledu jsem měl možnost si pročíst nějaké dobové komentáře a překvapila mě u toho právě kritika věku Ezia. Já to celkem chápu, série Assassin's Creed svého času oslovila hlavně mladé, kteří s ní potom rostli a dospívali. Ono je z pohledu teenagera těžké si představit, že mi jednou bude 40 a těm Eziovým problémům budu mnohem lépe rozumět. Pro teenagera je to něco nepředstavitelného, hodně vzdáleného. Když trochu odbočím, jednou z kritik Harryho Pottera bylo, že z fajn pohádky pro děti se stal thriller pro dospívající. Nj, jenomže Harry Potter vznikal několik let a ta generace dětí mezitím vyrostla a byla připravená na dospělejší pojetí knihy/filmu. Přišlo jim to jako přirozený vývoj. Problém to byl až pro tu další generaci dětí. A podobné je to s Eziem, který ovšem zestárl mnohem rychleji, zatímco jeho mladí fanoušci zestárli jen o 2 roky.

Ezio a Altaïr spolu mají mnoho společného, dokonce sdílejí podobná traumata, která pak formovaly jejich charakter. Dokonce by se dalo říci, že Ezio je restart Altaïra v novém období. Oba začínají jako arogantní mladíci, oba v mladém věku postihne rodinná trágedie a později umírá i jejich životní láska. Ezio však má přeci jen drobnou výhodu, on dostane díky Altaïrovým vzpomínkám šanci zatáhnout za brzdu a zkusit svůj osud ještě změnit. Ne náhodou mu hra do cesty připlete Sofii, která se později stane jeho manželkou, ale to se ve hře nedozvíte. Konec Revelation působí spíš rozpačitě, právě proto, že od toho čekáte nějaké rozumné zakončení, ale opět připomenu, o Ezia tu vůbec nejde. Co je smyslem průzkumu jeho vzpomínek? Ano, správně, Desmond v nich hledá polohu Velkého chrámu. Takže jakmile je mu tato poloha odhalena, tak už víc nepotřebuje. Co je mu po Eziovi? Jemu je jedno, že vás to zajímá ;) Odpor přijmout takový konec byl ale asi značný, protože Ubisoft nechal vyrobit krátký animovaný film s názvem Assassin's Creed: Ember, kde ještě něco málo odvypráví.

Pokud bych byl opravdu dotlačen do hodnocení, tak pořadí by bylo asi Assassin's Creed: Brotherhood -> Assassin's Creed II -> Assassin's Creed: Revelations. Nicméně pokud to hodnotím z pohledu příběhu, tak Eziova trilogie opravdu funguje jako trilogie, což je podle mě to hlavní. V základu je to dobrý Assassin's Creed a rozdíly v herních mechanikách jsou klíčové spíše jen proto, abyste mohli roztřídit, který z těch tří přístupů vám sedí více. Za mě by byl ideál zkombinovat Brotherhood a Revelations. Nechat Římskou ekonomiku a nápaditost úkolů a k tomu Konstantinopolské budování Bratrstva a souboják. Čímž jsem se dostal k dalšímu zajímavému bodu a tím jsou úkoly. Ty mi v Brotherhood přišly lepší/nápaditější. Osobně si nemyslím, že prim jsou inovace za každou cenu, proto bych pracoval s tím, co už je vymyšleno a jen to vyšperkoval.

Na závěr musím vypíchnout jednu pochvalu a to směrem ke grafice a prostředí. Progres od dvojky k Revelations je opravdu výrazný. U konzolových portů jsem vždycky nesnášel, že grafika je u nich podřízena limitaci konzolí, takže ve hře se míchají textury různých rozlišení a je to i divně barevné. Revelations mi konečně nepřijde jako slepenec, ale má to jednotný rukopis. Je tedy pravdou, že vyšperkování toho na povrchu zas odskákalo to pod povrchem, ale to je celkem adekvátní cena. Je vtipné, když porazíte ženskou v dlouhé sukni a ona má ve skutečnosti viditelné nohy jen po kolena, ale je to opravdu drobnost :) Každá taková drobnost totiž znamená, že vykreslená scéna může být bohatší na objekty a detaily. Vemte si, že dvojka vyšla v roce 2009 a ta města doslova žijí. Nejsou to žádné vylidněné lokace nebo postavičky, které na vás vyskakují ze vzduchoprázna. Porovnejte to se Skyrimem, který vyšel v roce 2011 a v hlavním městě žije cca 20 lidí :D
IP zaznamenána
This is the end ...

Elemir

  • Administrator
  • Zasloužilý člen
  • *
  • Příspěvků: 8113
Re:Série Assassin's Creed před Origins
« Odpověď #29 kdy: Září 27, 2021, 02:23:26 »

Assassin's Creed I

Po drobném zaváhání jsem se nakonec rozhodl, že po Eziovo trilogii se musím opravdu vrhnout na jedničku. Chvilku mě to totiž svádělo znovu rozehrát trojku a uzavřít tak Desmondovu linku v současnosti, tentokrát včetně znalosti předchozího děje, ale závěr Revelations ve mě vzbudil dostatečnou zvědavost, abych se začal pídit po tom, co Altaïrovým vzpomínkách v Revelations předcházelo.

Na úvod musím poděkovat Ali za poskytnutí češtiny - funguje perfektně i na Uplay verzi hry. Drobný problém jsem řešil akorát s antivirem, protože Kaspersky považuje aktivitu modifikovaného spouštěcího souboru za trojana, ale je to falešný poplach. Není to poprvé, co se Kaspersky spletl, ono tohle se čas od času přihodí i jiným antivirům, takže jsem soubor AssassinsCreed_Dx10.exe dal do výjimek a je po problému. Pro jistotu jsem si dodatečně pořídil ještě DVD, které mi Flash před odesláním otestoval, jestli je to opravdu lokalizovaná verze, takže díky patří i jemu. Hrát chci ale na Uplay, tak snad nenarazím na žádný problém.

Lokalizace byl vskutku dobrý nápad. Já se jedničku už asi 2x pokoušel rozehrát, ale pro mě je to celkem náročné na poslech a jelikož hra nemá titulky, tak mi chybí i berlička v podobě psaného textu. Dabérovi Ezia je třeba perfektně rozumět a obsah rozhovorů jde celkově dobře podchytit, ale i tak je pro mě pohodlnější koukat do českých titulků. A to i za předpokladu, že je v češtině něco blbě přeloženo. Holt na to se dá nakonec zvyknout, byť za tu hodinu v jedničce bych dal za pár přehmatů dotyčnému překladateli za uši. Dabing jako takový je jinak v pohodě.

Představení Projektu Animus

Hra začíná za poměrně dramatických okolností, kdy je Desmond uvržen do Animu, ale jeho mozek odmítá aktivaci vzpomínek. Hrozí mu celkový kolaps a tak je na přímluvu Lucy Stillmanové probuzen, aby se mohl vzpamatovat. Warren Vidic, vedoucí Animu, není z nastálé situace nijak nadšený, obzvláště z toho, že Lucy zpochyňuje jeho rozhodnutí, ale sám dobře ví, že tohle nikam nevede. Proto Desmondovi vysvětlí, jak důležitá je synchronizace vzpomínek, a že by se tomu měl přestat bránit. Jenomže to se lehko řekne, Desmond tu není dobrovolně, je vězněm Absterga, tak proč by měl spolupracovat? Vidic mu pohrozí, že pokud to nepůjde po dobrém, tak ho uvedou do kómatu a až získají potřebné informace, tak jeho tělo prostě vyhodí na ulici. Pokud ovšem bude spolupracovat, tak ho propustí. Mezitím si vezme na slovíčko Lucy, které důrazně připomene, kdo je tu vedoucí, a že to rozhodnutí není ani na něm, ale pokrok ve výzkumu si žádají jeho nadřízení. Přitom se zmíní, že Lucy by přeci nechtěla dopadnout jako Layla ...

A je to tady :) Layla Hassan je klíčovou postavou současné linky v Origins, Odyssey a Vallhale. Tahle mladá egypťanka ještě během studií ohromila svými znalostmi a zaujetím pro techniku Sofii Rikkin, dceru Alana Rikkina. Alan Rikkin je přesně ten týpek, kterému Clay Kaczmarek hacknul počítač a mimo jiné je to ředitel Absterga a člen vnitřního kruhu Řádu. Layla díky tomu začala pro Abstergo pracovat a navrhla několik užitečných vylepšení pro Animus. Kvůli různým prohřeškům proti pravidlům společnosti však nebyla nikdy přijata přímo do projektu Animus, což jí dost štvalo. Proto na začátku roku 2011 na nějakou dobu Abstergo opustila a vrátila se do Egypta. Politická situace v zemi jí ovšem donutila k návratu. Jejím dalším úspěchem pak byla přenosná verze Animu, ale moc úspěchu s ní neslavila. Přesto tajně pracovala na dalších vylepšení, takže nová verze už dokázala zpracovávat DNA nepříbuzné osoby a dokonce i silně poškozenou DNA.

Změna v Laylině životě nastala až ve chvíli, kdy se díky Simonu Hathawayovi dostala do Katarské pouště, odkud měla vyzvednout zvláštní artefakt. Layla tu nachází dvojici mumií a rozhodne se na nich bez povolení nadřízených vyzkoušet svou novou verzi Animu. Chce tak Abstergu dokázat svou cenu. Jenomže ty dvě mumie patří Bayekovi a Aye a to rozhodně nejsou informace, které by se měla Layla dozvědět. Nicméně to je událost, která se stala až po Desmondovi. Průšvih, který zmiňuje Vidic, se stal ještě v roce 2011. Layla totiž Abstergo neopustila úplně dle pravidel, ona se pod záminkou dovolené zapojila do protestů proti egyptské vládě a to není úplně ideální vizitka pro zaměstnace Absterga. Vidic tak Lucy jen připomněl, že o místo v projektu Animus se dá velmi snadno přijít, takže by napříště měla splnit pokyny nadřízených bez jakýchkoliv řečí.

Edit: eh, tak nejde o Laylu Hassan, ale Leilu Marino, která údajně spáchala sebevraždu. Okolnosti její smrti jsou však klasifikovány jako tajné. A tak krásně mi to do toho pasovalo :D

Dovolím si ještě poznámečku přímo k Lucy. V Eziovo trilogii mi Lucy přišla divná, dokonce by se dalo říci až nesympatická. Pořád jsem měl pocit, že jí jde o úplně něco jiného, což asi tak mělo být, ale v jedničce má trošku jiný model a chování, takže to působí v porovnání s pozdější Lucy trošku zvláštně. Na druhou stranu, z těch několika minut se nedá moc soudit, je to opravdu jen můj prvotní pocit.

Rychlý konec?

Jakmile se Desmond vydýchal a vyslechl Vidicovo připomínky, tak se rozhodl spolupracovat. Lucy pro jistotu spustila základní testy, které slouží jako tutorial k ovládání hry a teprve poté nahrála nejstabilnější vzpomínku, na které se měl Desmond synchronizovat.

Vzpomínka začíná v podzemí Šalamounova chrámu odkud má Altaïr vyzvednout neznámý artefakt. Spolu s ním je tu Malik a jeho bratr Kadar. Malik není úplně spokojen s Altaïrovým postupem, ale jako jeho podřízený je nucen Altaïra poslouchat. Problém je v tom, že Altaïr se chová dost arogantně a jde vysloveně proti pravidlům Bratrstva (ohýbá si je podle sebe), což hned na začátku prokázal tím, že zabil nevinného starce, který se jim připletl do cesty. Největší průšvih však nastal ve chvíli, kdy se skupinka přiblížila na dosah artefaktu, ale v místnosti před nimi bylo několik Templářů v čele s obávaným velmistrem řádu Robertem de Sablé.

Ani tentokrát nechtěl Altaïr Malika poslechnout a rozhodl se zabít dvě mouchy jednou ranou, tedy krom získání artefaktu zabít Roberta. Jenomže Robert de Sablé se ukázal jako tuhý protivník a vůbec nedal Altaïrovi šanci. Nicméně Robert nechal Altaïra žít a odhodil ho na lešení. To se bohužel zřítilo a odřízlo mu cestu od Malika s Kadarem. Ti byli mezi tím napadeni a Altaïr se domníval, že byli zabiti. Bez mužů a bez artefaktu se tak navrací do Masyafu, aby svůj neúspěch oznámil mistru Al Mualimovi.

Hned u brány byl Altaïr informován, že se má urychleně hlásit u mistra, což jsem tak trochu ignoroval a nejprve jsem si prohlédl vesnici pod hradem. Tohle místo mi totiž bylo díky Altaïrovým vzpomínkám z Revelations důvěrně známé, takže mě zajímalo, jestli je tu opravdu vše stejně. No, samozřejmě úplně stejné to není, ale to nic nemění na tom, že se tu cítím jako doma. Idylku mi trochu pokazilo setkání s Abbasem u brány do hradu, protože místo pokojného pozdravu se mi dostalo uštěpačných poznámek. Jo, Abbas se ani o chlup nezměnil ;) Ta antipatie mezi Altaïrem a Abbasem mi tu však přijde výraznější.

Stejně jako nepotěšil Abbas mě, tak jsem ani já nepotěšil Al Mualima. Dokonce považoval za drzost, že se opovažuji o svém selhání mluvit bez špetky studu. Přišel jsem o dva muže a artefakt, jako by to bylo omluvitelné! K mému údivu to tak úplně pravda nebyla, zpoza schodiště mě totiž obešel zraněný a naštvaný Malik, který skrze zuby procedil, že mrtvý rozhodně není, narozdíl od bratra. Dokonce i ten artefakt donesl. Hm, tak to mi zrovna nepomohlo :) Každopádně teď už mnohem lépe rozumím tomu, co se později přihodilo okolo smrti Altaïrova syna Sefa. Z té byl obviněn právě Malik, protože Abbas jen využil toho, že jsem jako Altaïr zapříčinil smrt Malikova bratra Kadara a tak to vypado jako odplata. Jenže Altaïr nebyl hloupý a Malika ve vězení vyslech, čímž se dozvěděl pravdu. Malik za to zaplatil životem.

Poznámka: no, je to trošku zvláštní pocit, když si na základě prožitků v jedničce mohu ty údaje hned spojovat s pozdějšími událostmi, ale s tím se holt budu muset smířit. Přesně tohohle jsem se bál, ale naštěstí to jsou věci, které do sebe zapadají až v součinnosti s příběhem jedničky, pořád to není tak, že bych na základě těch pozdějších událostí dokázal odhadnout děj jedničky, to by bylo mnohem horší. Popravdě, tomuhle jsem se samozřejmě nevyhnul ani u Eziovo trilogie, konkrétně u Desmonda, protože díky odehrané trojce jsem znal konec Desmondovo linky.

Během rozhovoru s Al Muadinem byl Masyaf napaden Templáři a já byl povolán do boje. Jakmile jsme zajistili evakuaci vesničanů, tak se brány hradu uzavřely a mistr mě spolu s Abbasem a dalším asasínem poslal spustit past. Třetí člen týmu se však při skoku důvěry zranil a Abbas se rozhodl u něj zůstat. Zbylo to tedy na mě. Past z klád zabrala a Robert de Sablé byl nucen ustoupit. Čekal jsem, že to trošku zmírní můj neúspěch v Šalamounově chrámu, ale Al Mualim mě nechal zadržet a sdělil mi, že jsem zradil Bratrstvo a má náprava není možná. S těmito slovy mi vrazil dýku do břicha ...

Cesta pokání

Oproti očekávání jsem se probudil živý a zdravý, zřejmě za to mohla novinka ze Šalamounova chrámu, takže bych měl asi Malikovi poděkovat, jenomže jak se ukázalo, raději bych zůstal mrtvý. Al Muadin mi sdělil, že dostanu druhou šanci, ale nebude to zadarmo. Od této chvíle jsem opět jen řadovým asasínem a budu poslouchat rozkazy druhých. Už nebudu tím, kdo nechává svou práci dělat druhé, ale budu to já, kdo si bude muset vše zařídit sám. Hned na to mi hra na několika obrazovkách sdělila, o co vše jsem právě přišel :D Bylo prima, jak Altaïr ještě před chvilkou bojoval, to už asi nyní tak snadno nepůjde. Navíc jsem přišel i o skrytou čepel.

Mým prvním úkolem bylo najít zrádce, protože Robert de Sablé má v Masyafu informátora. U brány z hradu mě potkal jeden z mladších asasínů, který dostal rozkaz, aby mě seznámil s postupy při vyšetřování. Skoro jsem ho praštil, to přeci znám. Ostatně identita informátora je taky známá, přeci vím, jak to tu chodí, takže bude stačit, když mi rovnou řekne, kdo to je a já ho rovnou odkrouhnu. Na to mi drze odpověděl, že si to mám zjistit sám ... hmpf. Al Muadin to asi myslí vážně, takže bych se měl pohnout a něco s tím udělat, třeba je to jen test a pak mi zas vrátí všechny dovednosti.

V tuhle chvíli jsem musel hraní přerušit, posbíral jsem jen pár praporků do kolekce a vyzkoušel si parkour. Při té příležitosti jsem zjistil, že Altaïr neumí plavat, což mě moc nepotěšilo. Vyšetřování byla jedna z věcí, kterou dobové recenze docela zdrbly, tak čekám, že to nebude otázka na pár minut a moc času už jsem neměl, takže pokračovat budu zase až dnes. Pocit ze hry mám zatím dobrý. Trošku mě překvapil samotný Altaïr, protože z těch pozdějších vzpomínek ho znám jako úplně jiného člověka. To, co teď ovládám, je nafoukaný spratek, kterému ani lekce smrti charakter nenarovnala.
« Poslední změna: Září 27, 2021, 17:13:57 od Elemir »
IP zaznamenána
This is the end ...