Teprve před zápiskem k druhému datadisku mi došlo, že jsem u Wrath of the Druids opomněl časovou osu. Oba datadisky se totiž odehrávají v jiné době než příběh základní hry. Ono to na první pohled mate, protože všechny úvodní události se do Ravensthorpe nacpou už v průběhu základní hry, takže to pak vypadá, že vše začíná v roce 873. Wrath of the Druids se přitom odehrává v letech 879-882 (korunovace Flanna Sinny Nejvyšším králem Irska až smrt biskupa Eogana), tedy až 6 let po základní hře. Podobně komplikované je to u The Siege of Paris, kdy příběh začíná někdy v roce 886, což je zhruba rok po smrti jarla Sinricka. V základní hře bylo Eivor 26 let, kdežto při obléhání Paříže už jí táhlo na 40

. 3 roky po The Siege of Paris se Eivor rozhodla Ravensthorp opustit a odplout natrvalo do Ameriky.
The Siege of ParisDo Francie se Eivor dostala na pozvání Toky a Pierra. Král Karel Tlustý (Charles the Fat) se rozhodl vyhnat pohany za hranice Francie, což sebou přineslo rostoucí útlak a teror. Rok před Eivořiným příjezdem zemřel jarl Sinric, otec Toky. Byl proradně zabit během spánku biskupen Engelwinem. Vůdčí role v klanu se ujal Sinricův bratr Sigfred, protože Toka byla ještě příliš mladá a nezkušená. Jenomže Sigfred je klasický válečník a veškeré své jednání podřidil jednomu jedinému cíly - pomstě. Toka má na celou věc trošku jiný pohled, ale Sigfred je nyní její jarl a ona bude plnit jeho vůli. A co tu vlastně dělám já? Já tu hájím své vlastní zájmy

. Karlova armáda je mocná a početná. Jakmile bude hotov s pohany ve Francii, tak by mohl ve jmnénu Boha vyrazit do Anglie a pak by to byl i náš problém. Bude proto lepší, když ho zastavíme společnými silami ještě ve Francii.


Sigfred na mě zapůsobil jako buran, nikoliv jako rozvážný jarl. Je to něco na způsob mixu Ivarra s Halfdanen, což je přesně to, co nemám rád. Ve Wrath of the Druids šla vikingská linka dost stranou a to mi celkem vyhovovalo, jenomže v The Siege of Paris asi někoho napadlo, že se hra zaobírá vším možným, jen né vikingy, tak to sem lupl zpátky. No, na druhou stranu to alespoň dobře zapadá do děje, takže jsem musel akorát přetrpět tu tunu rádoby chlapáckých kydů Sigfreda, protože on má ve skutečnosti mnohem zajímavější charakter, který je pod tímhle balastem dobře schovaný.
Úvod datadisku začíná společným příjezdem do přístavu v Melunois, což je oblast na JV okraji Paříže. Kousek od přístavu je vikingská vesnice, ve které jsme našli jarla Sigfreda. Byl zrovna na hřbitově u hrobu svého bratra. V jeho obličeji bylo vidět zklamání, protože čekal mnohem početnější podporu. Ostatně právě toho se Toka obávala. Místo armády vikingů sebou přivedla jednu jedinou loď! Ale co už, pořád lepší něco než nic

. Sigfred se ukázal být dobrým hostitelem, jenomže oslavu narušil příjezd biskupa Engelwina a jeho vojáků. Naivně si myslel, že na nás může zaútočit. Poštval na nás své vojáky a odjel, což mu zachránilo život, protože těch cca 5 vojáků jsme převálcovali jak nic. Stačilo to ovšem na to, aby se Sigfred dostal do varu a ihned začal plánovat pomstu. Engelwinovi šlo zřejmě právě o tohle, prostě jen Sigfreda naštvat a donutit ho ke zbrklé akci. Toka mi bokem pověděla, že Engelwin má kontakt na krále a mohl by mě k němu dostat. Neměl bych proto s odplatou tolik pospíchat.


Až v tuhle chvíli jsem dostal možnost volného pohybu, čehož jsem také ihned využil. Mapa The Siege of Paris není velká, skládá se jen ze čtyř menších oblastí - střed mapy tvoří Paříž a její přilehlé oblasti Melunois a Amienors, na západě je pak Evresin (mapa končí až na pobřeží La-Manchského průlivu). Průzkum mapy probíhá celkem rychle, výjimkou je jen samotná Paříž, protože uvnitř města se nachází několik podzemních lokací (katakomb). Jednou z nejvýznamnějších je assassínská základna v Lutetia Bureau. Základna je uzamčená třemi klíči, které je potřeba najít v přilehlých oblastech Paříže. Vede k tomu samostatný úkol. Katakomby mají hned několik vstupů, přičemž na ty nejzáludnější mě časem upozornily i vedlejší úkoly, nicméně já se je rozhodl odhalit ještě před nimi. Nakonec mi na mapě zbyla jen jedna malá truhlička v pařížské hospodě, kam se lze dostat až s patřičným úkolem.
Průzkum podzemí obsahuje jednu novinku v podobě krysích hejn (Rat Swarms). Jde o hejna, která vás dokážou velmi rychle zabít, takže se jim musíte co nejvíce vyhýbat. Krysy se většinou pohybují v omezeném prostoru, nedokážou např. vyskočit na schůdek apod. Základní obranou je máchání zbraní, kterým si je udržujete od těla. Krysy totiž nejde zabít. Na některých místech máte možnost krysy dočasně zahnat do kanálu nebo díry ve zdi. Chvilku si tam pobudou a pak opět vylezou. Občas se poblíž kanálu nebo díry objeví posuvná zeď, kterou pak můžete otvor definitivně zatarasit. A naopak, na některých místech podzemí jsou kanály a díry zakryty rozbitelnými bednami, čímž můžete krysy uvolnit do okolí - např. v jednom vojenském skladišti můžete tímto způsobem zlikvidovat místní stráže, ale lepší je krysy nechat tam, kde jsou

.


Je to právě Paříž, která nakonec začala herní dobu u průzkumu natahovat. Jižní část Paříže je přístupná bez omezení, střed tvoří červená zóna, kam časem vede hlavní úkol a sever Paříže je oranžová zóna. Na severu Paříže je přitom nejvíc zájmových bodů, takže pokud jsem nechtěl pořád prudit stráže, tak jsem se musel snažit co nejvíce držet z jejich dohledu. Likvidace stráží jinak ničemu nevadí, na hru to opět nemá žádný vliv. Šlo čistě jen o to, že jsem se snažil šetřit šípy. The Siege of Paris totiž drží obtížnost nad úrovní hráče, takže nepřátelé jsou tu celkově tužší.
Mimo Paříž jsem narazil na pár zajímavých podzemních lokací, které už na první pohled vypadaly jako doupata přívrženců nějakého kultu. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by se k těmto místům vázal nějaký úkol, tedy alespoň prozatím. Další zajímavostí byla trojice silných hrdinů, kteří byli součástí mysterií. Mysteria v The Siege of Paris jsou jinak triviální, v podstatě jen někam dojdete a něco si vyslechnete, popř. si počkáte na souboj. K dispozici je opět i stavění kamenných věžiček a obětiny. Nejzajímavější byl nakonec asi jen souboj s velkým býkem, který se umí regenerovat.


Vyjma krysích hejn je v datadisku ještě jedna novinka, která je tu ovšem čistě jen do počtu, nicméně mi to naskočilo hned na začátku Francie mezi hlavní úkoly, takže jsem to chtěl co nejdříve odmazat. Pierre je vůdcem povstalců, kteří operují v okolí Paříže a snaží se všemožnými způsoby sabotovat královskou armádu. Povstalců je však málo a jsou špatně vycvičení (rekrutují se z řad rolníků a chudiny). Dostal jsem proto za úkol jim pomoci, což obnáší to, že plníte různé mise, z nichž pak získáváte stříbrné denáry a roste vám úroveň hanby (Infamy). Za denáry si nakupujete vylepšení pro povstalce a hanba určuje úspěšnost vašich diverzních akcí (Infamy má celkem 4 úrovně). Úkoly zadává nejen Pierre, ale po úvodním úkolu se objeví další zadavatelé napříč celou mapou. Velkou nevýhodou je ovšem fakt, že vás zadavatelé pravidelně posílají někam na druhý konec mapy, takže většinu času pendlujete mezi vzdálenými body.
Na mise můžete vyrážet sami (od druhé úrovně Infamy) nebo v doprovodu povstalců. Za sólo misi je však více denárů. Obtížnost misí narůstá v závislosti na Infamy, takže ke konci je to docela tuhé (napřátelé mají lebku u HP baru). Jakmile jsem dosáhl 4 úrovně, tak jsem byl veřejně pochválen a Pierrův úkol se odškrtl jako splněný. Nicméně pro maximální vylepšení povstalců jsem musel splnit ještě hezkou řádku misí navíc. Dohromady mi to zabralo cca 4 hodiny. Jak jsem psal, je to úplně zbytečná aktivita, která nemá na nic vliv - původně jsem si myslel, že cvičím povstalce kvůli finálnímu útoku na Paříž, ale s tím to vůbec nesouvisí. Nebýt to nacpané mezi hlavní úkoly, tak bych se na to určitě vybodl, protože jde o dost repetitivní obsah.


Hlavní úkol pokračuje kousek od Paříže, kde jsem se měl setkat se Sigfredem. Sigfred mě vzal za hradby a společně jsme byli svědky proslovu hraběte Ody, královského správce Paříže. Odo je celkem férový chlapík a není tak úplně loajální ke králi. Pravou rukou Ody je biskup Gozlin, obávaný bojovník. Gozlin má navíc stejně obávaného bratra jménem Ebels. Odo si nás nakonec všiml a poslal za námi vojáky. Sigfred mě poslal najít biskupa Engelwina, ať to tedy zkusím po svém s diplomacií. Pak se otočil a vyrazil vstříc Odovým vojákům, aby mi získal čas.
A teď přišla na řadu poslední novinka, kterou přede mnou datadisk dobře ukrýval

. The Siege of Paris se zlehka vrací ke kořenům série, konkrétně k prvnímu dílu, kdy před každou vraždou musíte nejprve provést vyšetřování - získat důkazy, polohu cíle apod. Teprve pak je možné se k cíli přiblížit a zabít ho. Není to tak jednotvárné jako v jedničce, navíc to celé probíhá poměrně svižně a nepotřebujete získat všechny důkazy. Cíl pak můžete zlikvidovat několika způsoby. Nicméně jeden ze způsobů je vždy nastavený tak, aby vyvolal co největší efekt na okolí - exemplární vražda. V případě biskupa Engelwina jsem musel získat indicie v místní hospodě, odkud jsem si odnesl přístupové heslo do chrámu a v něm jsem pak našel mnicha, který měl biskupovi sloužit při nějakém obřadu. Nabídl jsem mu, že tu práci vezmu za něj a dle jeho rady jsem si navlékl Bellatorovu róbu. S ní jsem se pak dokázal dostat až do bezprostřední blízkosti biskupa a zavraždit ho.


Z biskupa se vyklubal pěkný úchylák. Šlo totiž o nějaký zasvěcovací obřad a biskup na mě naléhal, ať si sundám róbu. Dokonce mi slíbil, že odvolá stráže, abychom nebyli nikým rušeni

. Pochopil jsem, že mi tím hra dává šanci zbavit se stráží a tím pádem možného boje s přesilou, ale odmítl jsem to. Biskup nakonec ztratil trpělivost a došlo k boji. Nicméně stráže byly pomalé a Engelwin zase slabý. Po jeho zabití jsem se dostal do jeho pracovny, kde jsem našel informace o pobytu krále v Paříži. A aby toho nebylo málo, tak krále jsem našel v místním nevěstinci obklopeného polonahými jeptiškami

.
Sdělil jsem králi, co se zrovna přihodilo, ale nebyl nijak překvapený. Naopak mě za smrt Engelwina pochválil. Byl to prý nesvatý muž. Poté jsem chtěl krále přemluvit ke smíru mezi Francií a Anglií, ale než jsem stihl obsah své žádosti přednést, tak mě král upozornil, že pokud s ním chci o čemkoliv vyjednávat, tak pro něj budu muset nejprve vykonat službičku. Mám najít královnu Richardis, jeho manželku. Prý byla unesena lidmi spolčenými s církevními fanatiky. Dobrá tedy, pomoc jsem mu přislíbil pod podmínkou, že nechá Anglii být, ale král jen zopakoval, že o tom rozhodne Bůh. Tedy až poté, co přivedu královnu.


Sigfred nebyl z mého postupu zrovna nadšený. Čekal, že krále popravím, ne že se s ním budu vybavovat. Jenomže Sigfred nedomyslel důsledky. Smrt krále by na celé věci nic nezměnila, protože armáda poslouchá pouze krále a loajální je k němu i lid Francie. Proto je výhodnější diplomacie, tedy pokusit se s Karlem dohodnout. Pierre mi prozradil, že královna byla naposledy viděna v Evreux. Pátrání ve městě mě dovedlo až do místní hospody, kde jsem se dozvěděl o abatyši Euphrasii. Má prý významného hosta. Další vyšetřování mě postupně dovedlo až do podzemí, kde jsem už dříve objevil doupě kultistů.
Jedna z jeptišek mi prozradila, že abatyše postrádá asistenta, který jí měl donést obřadní dýku. Nabídl jsem proto svou pomoc. Dýku jsem měl nejprve namočit do krve a poté se vydat do svatyně. Kotel se zvířecí krví jsem našel kousek od jeptišky a cestou k abatyši jsem ještě osvobodil jednoho vězně (šlo o manžela jedné ženy, která mi poskytla nějaké informace o Euphrasii). Ve svatyni jsem záhlédl u velkého stromu Euphrasii a spoutanou královnu Richardis. Opatrně jsem se dostal až na místo určení a zapojil se do obřadu. Počkal jsem si na vhodný okamžik, a když mě abatyše požádala o dýku, tak jsem jí ji vrazil rychlým a ladným pohybem skrze oko do mozku. Holt když rituál, tak rituál

. Alternativou je prozrazení Eivořiny identity a souboj s přesilou.


Na Richardis to opravdu zapůsobilo. Bylo to sice poněkud brutální, ale královna v tom viděla Boží znamení. Byla přesvědčena, že jsem byl vyslán Bohem, abych jí ochraňoval. Tahle myšlenka se mi zrovna dvakrát nelíbila, ale budiž. Poté jsem se v doprovodu královny vydal do Lisieux. Cestou jsem se dozvěděl, že Euphrasia patřila k tajné skupině náboženských fanatiků, která věří, že ve Francii nastal úpadek víry. Do stejné skupiny patřil podle královny i biskup Engelwin. Ano, v tom má královna pravdu. Časem jsem zjistil, že jde o kult Bellatores Dei (Boží bojovníci). Během cesty jsem se navíc dozvěděl, že královna ke svému muži vzhlíží s úctou, což bylo vzhledem k okolnostem našeho setkání v pařížském nevěstinci trochu zvláštní. A v tu chvíli to do sebe také zapadlo. Z dopisů Engelwina jsem se dozvěděl, že královna má na Karla silný vliv, což kultu znemožňovalo krále ovládat. Richardis byla proto unesena a označena za posedlou. Nebýt mě, tak by zemřela a kult by získal nad králem plnou kontrolu.
V Lisieux jsme se setkali s mladým princem Bernardem. Je to Karlův syn z prvního manželství. Richardis je bezdětná, její svazek s Karlem byl čistě politickou záležitostí, ale Bernarda přijala jako svého vlastního syna. Královna mi pověděla, že Karel nebyl vždy takový. Dříve se milovali, ale Karel si sebou nesl trauma z dětství a časem se jeho povaha začala měnit. Richardis se proto rozhodla Bernarda chránit před Karlovo rostoucí temnotou a prince ukryla. No, dohoda s králem zněla přivést královnu, o synovi nepadlo ani slovo, takže jsme se bez Bernarda vydali na cestu.


Jenomže Karel se po svém synovi začal shánět. Ve skutečnosti mě neposlal zachránit přímo královnu, ale doufal, že když jí najdu, tak najdu a přivedu i jeho syna. Bylo to pro mě trošku překvapení. Podle oddanosti Richardis svému muži bych čekal, že Karlovi na Richardis záleží, ale opak byl pravdou. Král jí sdělil, že bez jejího vlivu si Bernard svého otce vyhledá sám a poté se otočil ke mě. Připomněl mi svůj slib, že o mě rozhodne Bůh a s tím se rozloučil. V tu chvíli proti nám vyrazili vojáci! Nechť Bůh rozhodne, jestli máme právo žít ...