Tisk

Prosíme přihlašte se nebo zaregistrujte.
1 hodina 1 den 1 týden 1 měsíc nastálo
Přihlašte se svým uživatelským jménem a heslem.

[Yuyana]

Můžeš prosím udělat speciální vstup s nafocenejma možnostma, pro pobavení? :-D

[Elemir]

Jj, zkusím to nacpat do jedoho obrázku.

Cardhalia pokořena, 22 hodin 15 minut. No, bude to zajímavé hodnocení

[Elemir]

Portréty všech charakterů ve hře. Nahoře hlavní charaktery, pod nimi 11 předpřipravených charakterů.

[Yuyana]

Díky. To je přesně to, co jsem potřebovala vidět :-D.

[Elemir]

Dwundur

Klidně bych se mohl těďka zabývat příbuzenskými vztahy trpaslíků, až tak propracovaný scénář Cardhalie je, ale pro samotné hraní to nemá význam, takže to přeskočím a vrhnu se rovnou na to podstatné Dwundur se skládá ze dvou pater, přičemž to nejdůležitější se nachází hned v prvním patře (obchody, kaple a vůdce klanu). Řada míst, hlavně na druhém patře, je blokována strážemi, takže ne všude se dá dostat. Později jsem se dočetl, že trpaslíky lze normálně napadnout a získat tím přístup úplně všude, ale to také znamená, že přijdete o možnost s nimi obchodovat. Je otázkou, nakolik je obchodování s trpaslíky klíčové, já si tu zřídil skladiště a časem se ukázalo, že mě hra žene dál a dál od Dwunduru, takže přestalo mít smysl se do Dwunduru vracet.





Poznámka: pokud trpaslíky napadnete, tak vás čeká souboj s Gulfem, což je onen strážce brány, co nás nechtěl do Dwunduru původně pustit. Gulf patří mezi velmi známé trpaslíky, je mu dokonce věnována kniha Gulfova sekera.

Rozhovor s osvobozeným knězem mi přihrál prima obouruční kladivo, se kterým se začala ohánět Silandra. Ve výsledku to vedlo k tomu, že Silandra začala zkušenostmi utíkat zbytku týmu (od té doby byla o level před Jekilem). Při téhle příležitosti jsem si totiž všiml, že zkušenosti se v družině dělí podle zásluh, takže Jekil se Silandrou na tom byly nejlépe, následovala Anamis, která si sem tam taky zabojovala, no a nakonec Goldar, který byl úplně poslední. Zřejmě tu platí, že postava, která potvoru dorazí, tak za ní získá ještě dodatečný bonus.

Vůdcem klanu je Dwandur. Není na tom zrovna nejlépe, protože jeho syn Delwar, který se vydal na trestnou výpravu do orčí pevnosti, zemřel. Ostatně to jsme sami zjistili a chtěli jsme to Dwandurovi sdělit, jenomže Dwandur už naši zprávu obdržel od kněze. Chtěli jsme ho požádat o vstup do dolů, kam podle Gulfa utekl stín, ale Dwandur nám vstup odmítl. Ledaže bychom našli ostatky jeho syna a tím se stali přáteli klanu.



Následovala tedy cesta zpět do orčí pevnosti, kde se v podzemí (věznici) otevřel vstup do nižších pater. Podzemí pevnosti má celkem 3 patra, která vypadají jako rozsáhlý vězeňský komplex. Není to nijak komplikované na průchod. Jediným významným puzzlem jsou tu hrátky s klíči. Nicméně velmi brzy jsem zjistil, že řadu zámků dokáže otevřít Guldar s pomocí paklíčů, takže časem se mi v inventáři začaly hromadit již nepotřebné klíče. Cílem výpravy je 3. patro a SZ cela.



Zde jsme nalezli ostatky Delwara a jeho sekeru, kterou jsem se rozhodl donést jako důkaz Dwandurovi. No, to se snadněji řekne, než udělá, chodbou za námi se v tu chvíli začaly ozývat mocné kroky, které se pomalu přibližovaly. Byl to Korax, jeden z Urifielových přisluhovačů! Boj s Koraxem není až tak obtížný, dá se snadno utáhnout na valčík, ale Korax disponuje útokem, kdy družině vyrazí zbraně z rukou, což se mi bohužel přihodilo ještě v úzké chodbě, takže jsem se pro ně musel celkem složitě vracet a přitom se Koraxovi vyhýbat. Tenhle typ útoku má ještě několik dalších potvor a je to dost otravné, protože zbraně na zem spadnou tak, že první je Jekilova a poslední Anamis, přitom ze země je sbíráte v obráceném pořadí. Na bojovníky tedy dojde až nakonec. Když vám tohle potvorák udělá několikrát za sebou, tak je to skoro k vzteku





Koraxe však zabít nejde, jakmile mu začalo téct do bot, tak jednoduše zdrhl. Prý se časem znovu potkáme a pak uvidíme, zač je toho loket. Z 3. patra věznice vede tajná zkratka na povrch, která ústí do jeskyně v Šedém hvozdu. Dwandur nám za sekeru poděkoval a umožnil nám vstup do dolů.

Během výpravy podzemní věznicí jsme našli další tři knihy:

Jižní končiny

Na jih od Království se rozprostírají suché a horké země, do jejichž osídlení se nikdo nehrne. Kdo by také chtěl žít na poušti? Ale vezměme to popořadě. Hned na hranici Království, kde končí Šedý les a Křivoliny mizí v zemi, začíná se hlína měnit v béžový písek a suť. Ano, dají se zde najít lesíky a podmáčené oblasti, takové jsou však vzácné. Zpravidla se u nich drží život, těch pár farmářů, kteří netouží po ruchu střední říše. Obdělávat zem v těchto místech je těžké, nicméně dále na jih již prakticky nemožné. Rozléhají se tam nekonečné stepi a savany porostlé jen travou a několika trnitými keři. Kam až oko dohlédne není nic než vyprahlá pustina. I zde však žije mnoho zvířat, spousta z nich je vzácných a lidé ze severu rádi vyjíždějí na jejich lov. Kožešiny tvorů z těchto plání jsou vyhledávaným zbožím. Lidé nezůstávají jen u cenných kožešin, potrpí si i na kly slonů, zuby lvů a tygrů, paroží antilop a další. Domorodé kmeny, co obývají tuto zem, jsou velmi zaostalé. Dorozumívají se vlastními jazyky, které se často liší kmen od kmene. Civilizace je pokládá za divochy, my učení však dobře víme, že k divochům mají daleko. Oblékají se do lehkých kožešinových oděvů sešívaných šlachami zvířat. Tyto oděvy si bohatě a pestře zdobí různými barvivy. Jejich pestrobarevnost udává sílu kmene a postavení mezi ostatními. Na hlavách nosí zvláštní čelenky s peřím dravých ptáků a menšími trofejemi ulovené zvěře. Jejich obydlí připomínají stany a vesnice náš tábor kočovníků. Tito lidé válčí jen výjimečně. Vedou mírumilovný život v naprostém souladu s přírodou. Dodnes se vedou spory, jestli jsou to potomci lidí či šemědů, zdá se však, že jsou něčím mezi. Oni sami se neřadí nikam. I přes jejich mírumilovnou povahu jsou to dobří válečníci, hlavně s luky a oštěpy. Zatímco dále na jihozápad není nic víc než písečné duny a nejspíše není nikdo, kdo v tak vyprahlé zemi mohl přežít, na jihovýchod se savana postupně mění v džungli a podmáčenou deltu mnoha řek a říček. Bažinaté oblasti se střídají s tekutými písky a tvoří tak nebezpečnou hranici mezi stepní zemí a jihovýchodem. Zmíněná poušť na jihozápadu nese název Věčná. Nikdo ji nikdy nedokázal překlenout a spatřit zem na druhém konci. Domorodci ji říkají Shae a považují ji za posvátnou zem svých bohů a věčná loviště svých zesnulých. Za mezí bažin a pralesů na jihovýchodě se opět začíná vynořovat civilizace, i když mnozí toto pojmenování kritizují. Na písečných plážích a tisících ostrůvků Jižního oceánu se rozléhá říše Maychan, známá svou radikálností a zločinem. Jedni vidí pouze harémy, nekonečná vězení, mučírny, chudobu a nemoci vedle honosných paláců a zámků, moře plné pirátů a pašeráků a zem nesmírného bohatství nad zbičovanými zády otroků, další však dokáží hledět i na jiné stránky tohoto tajuplného světa. Maychan je znám svým mistrovským uměním všeho druhu, které je v severních zemích hojně vyhledáváno. Zdobené gobelíny a tapisérie, pestrobarevné koberce, barevné látky z nejjemnějších vláken, kvalitní zbraně, nádherné šperky a téměř nevyčerpatelné zdroje zlata a drahokamů. Maharadžové této země jsou velice mocní a nejchudší vrstvy je často pokládají za bohy. Maharadžové však jakékoliv bohy odmítají. Omezují je v jejich rozvláčněných životech plných hodokvasů, orgií, poprav, gladiátorských soubojů a marnotratnosti. Stavit se na odpor těmto pánům v lepším případě končí smrtí, v horším pak strašným a krvavým žalářem či mučírnou nebo doživotním otroctvím v dole nebo na galéře u vesla. Zámožné kupecké rodiny velmi často se zeměmi Maychanu obchodují, vysílají početné karavany napříč savanou. Mnozí se pokoušeli obeplout nehostinné pobřeží Věčné pouště, nikdy se však nikdo z takové mořeplavby nevrátil. Maychané jsou lhostejní vůči ostatním národům a za své zboží si nechávají vyplácet vysoké ceny, byť se jedná jen o cetky. Je s podivem, že nikdy nedošlo k většímu konfliktu mezi Maychanem a Královstvím. Jedni druhé považují za barbary. Maychané vedou dost válek mezi sebou, každý maharadža touží jestě po větším majetku. Tak je tato země rozdělena na desítky státečků s ostrovy země nikoho. Zločinu ráj, jak by řekli naši lidé. Rozsáhlé zlodějské sítě mají prsty dostatečně dlouhé, aby jimi dosáhly až do Království. Strašní vůdcové těchto spolků jsou často zasvěcenci temné magie smrti, co ovládají svůj vlastní kus země. Pirátství a pašeráctví se zde daří výtečně. Dále na jih se rozléhá nekonečný jižní oceán, který představuje zdroj výživy pro celý Maychan. Pevnina zde končí v několika tisících roztroušených ostrovech. Za poslední ostrov se však neodvažují vydat ani ti nejotrlejší piráti z celého Maychanu. Praví se, že v příkrovu věčné mlhy čeká zrádný vír, který pohltí všechny lodě dost troufalé na to, aby se vzdálily tak daleko od pevniny.



Bible minusových následovníků

Minusi, božský, hleď na svět před tebou. Čiň, co má se stát a nedej naší víře utonout v zapomnění. Tví vyvolení budou hovořit tvými ústy k prostému lidu a hlásat tvou moudrost ku zlatému obrazu světa. Tví vyvolení budou putovat světem a šířit osvětu a božské učení. Tví vyvolení budou chránit vše dobré, jako ty chráníš nás svými poklady a kouzly. Nechť tví vyvolení nikdy nezklamou ve svém poslání, které jim bylo uloženo tebou, Minusem, božským, co střeží dobro za Branou smrti. Slyš příběhy dávné a legendy pravdivé. Hleď příkladu z nich povzíti a po jejich vzoru konati. Minus bude stát při tobě a hledět tvého štěstí. A až dojdeš svého klidu, Minus tě přijme mezi své děti. Potkáš jej za Branou smrti v rouše bílém a zlatém, jak k tobě kyne. Skloň se před jeho krásou a nech jeho moc, ať očistí tvou duši a uleví ji od břemene života skutku. Nech, ať tvou duši odmění za služby v životě vykonané. Minus na nás hledí a vybírá k sobě ty, jejichž víra nepoleví ani v jediném. Buď tedy dobrým a čiň, jak svaté písmo káže. Nenech druhé v nesnázích a pomoc nabízej druhým. Nenech sebe ztratit ve vzteku a zlobě. Neztrať se v myšlenkách jiných a hleď, aby mysl tvá jen vlastní moudrost hlásala. Nenech druhé za sebe mluvit a nestav se za záda svých blízkých. Nenech bezpráví žít po tvém boku a nestav se na odpor vyšší moci božské. Čiň dobře a pilně a hleď, ať semeno práce započaté také dokonáno jest. Nech jej vzklíčit a rozvíjet. Nech kvést jeho život a hledět na jeho krásu. Nech se uvolit učení a moudrosti dle rozumu Minuse, nech přátele své po svém boku stanout. Ať činy tvé nikdy nesejdou z cesty následovníka a tvá duše nebude zapomenuta. Připrav se na setkání s bohem a hleď, ať zklamání v tobě nenajde. Slyš věhlasu Minuse v povinnostech svých a uctívej jeho vyvolené stejně jako boha svého. Nech vyvolené kázat tobě a kynout v nebezpečí. Nech soudit je tvé skutky a posuzovat život tvůj. Nech vyvolené hledat v tobě dobro a připravovat tvou duši na život posmrtný. Minus na tebe hledí a jeho vyvolení poslouchají jeho příkazy. Slovo vyvoleného nechť slovem Minusovým jest.



Trannikův deník

Již pátou noc mě děsí pořád ta samá noční můra. Nevím, jestli je to znamení, na které čekám už tak dlouho, nebo je to jen známka přepracovanosti. Posledních několik týdnů jsem si nedopřál odpočinek, neboť můj největší výtvor již nadchází své konečné podoby. Ah Mormure, můj pane, dopřej mi vítězství! Ten bláhový král na mě opět poštval své lidi! Zemřeli jako ostatní, ale okrádá mě to o čas. Ale teď, když jsem konečně schopen postavit si svou vlastní armádu krvelačných bojovníků, karta se obrátí. Nejprve si musím uklidit před vlastním domem. Ten baronský nádiva z Podolí mě už vážně štve. Asi nepochopil, že proti temné magii nelze bojovat. Srovnám jeho panství se zemí a z jeho pevnosti učiním svůj velitelský stan. Bude to rovněž zkouška pro mé čtyřruké bojovníky. Napasou se lidského masa a okusí chuť temného vítězství! Padnou všechna lidská města! Chrámy šemědů shoří na popel! A pak už je nic nezastaví! A my, můj pane Mormure, budeme konečně vládnout celému Království. Ten sen, co sžírá můj klid, jakoby mě však varoval. Již několikrát jsem se jej pomocí magie snažil analyzovat, nikdy jsem však neuspěl. Kdybych věděl, co to znamená, připravil bych se. Takhle ale musím čekat nechráněný a doufat, že to nic není. Dlouho jsem nepsal na stránky této knihy. Zlé okolnosti mi to nedovolily. Můj sen se začíná stávat skutečností. Orkové přepadli jeden z mých oddílů Throgů a zmocnili se všech ingrediencí na stavbu další armády. Nyní jsem velmi oslaben a královi lidi jsou navíc na cestě. Rozum mi říká, abych co nejrychleji zmizel, můj pán mě však nutí zůstat. Jaké jsou jeho plány? Co se mnou zamýšlí? V rukou králových vojáků zemřu a má duše bude očištěna jedním z těch jejich rituálů světla. Mormur se jí zřekne. Již v tomto vězení trávím pátý týden. Má síla mě opustila již při zatýkání. Nečekal jsem, že je bude doprovázet tak zkušený kouzelník. Teď tu hniju a jsem rád za každou krysu, kterou se mi v mé cele podaří chytit na ten zkažený chleba, co mi dávají. Můj konec se blíží. Má armáda čtyřrukých Throgů byla rozprášena. Již nikdy nedokončím svůj plán. Nechť jsem zatracen. Mormur mě opustil. Zřejmě mě potrestal za mou slabost. Nezbývá než zhynout. Toto je poslední zápis Traanika, čaroděje temnoty a srdce Artasony.

Doly pod trpasličími síněmi

Doly jsou oproti podzemní věznici o patro větší, rozlehlejší a mnohem komplikovanější. Dokonce by se dalo říci, že podzemní věznice byla jen jakési rozehřívací kolo před skutečnou zábavou, která nás čekala v dolech. Víceméně lineární průchod pater se změnil v kombinovaný, kdy jsou klíče k různým částem dolů ukryty napříč patry a do toho tu paralelně řešíte dvě puzzle. Zrádné je přitom to, že dlouho nemáte ani tušení, že jde o dvě různá puzzle, protože po celou dobu se doly tváří jako jeden velký propletený rébus. Doly jsou jednoznačně nejkomplexnější část hry a taky jsem tu strávil nejvíce času. Za to může i fakt, že jsou tu na tu dobu tužší nepřátelé, kteří se poměrně rychle respawnují. Tím se stává neustálé pendlování mezi patry mnohem náročnější. Bohužel, vyhnout se tomu nedá, ani kdybyste byli sebepečlivější.

Od cechmistra horníků jsem se dozvěděl, že skrze doly se dostanu jedině tak, že zprovozním důlní stroj. Tím se mi otevře přístup do nejnižšího patra a odtud už je to jen kousek na povrch na druhé straně hor. Stroj se nachází na 3. patře a k jeho zprovoznění je potřeba posbírat nějakou rudu (dá se případně i koupit u trpaslíků). Dostat se na 3. patro je však obtížné. Když jsem si na prvním patře zobrazil mapu kouzlem, tak jsem se zprvu zděsil, protože je tu halda uzamčených ovládacích prvků a některé místnosti jsou dokonce mimo hlavní část patra (vstup skrze extra schodiště nebo teleporty).





Teleporty na 1. patře se ovládají plošinkamu a nemají nic společného se samotnou cestou skrze doly. Do stejné skupiny patří záhadný zámek, do kterého se místo klíče strká nějaký předmět a jeden výklenek s pákou (odkryje se po spuštění důlního stroje). Celé tohle je totiž volitelné puzzle, na jehož konci vás čeká přístup do trpasličí pokladnice. Asi jsem minul nějaký hint, protože mi vůbec není jasné, jak se na jednu část puzzle mělo přijít. Resp. jak se vyhnout zběsilé kombinatorice předmětů. Tudíž jsem ho nevyřešil a časem jsem se na řešení podíval do návodu. Nicméně pokladnici jsem nechal být, neobjevil jsem jí svou zásluhou a navíc přeci nebudu okrádat své přátele

Spoiler: ukázat

Puzzle se skládá ze tří samostatných částí. Na 1. patře musíte na západě odemknout místnost s dvojicí nášlapných plošinek. Ty po zatížení zprovozní teleport v izolované části na severu. Druhá část puzzle začíná na 3 patře, kdy musíte najít vyhaslou pec, které chybí ovládací mechanismus (dvojice ozubených koleček). Jakmile kolečka nasadíte, tak je potřeba pec zapálit ohnivým krystalem. Do výklenků vedle pece je pak potřeba naskládat železnou rudu, stříbrnou rudu a zlatou rudu (výklenek se vždy zavře). Zatažením za páku se v dalším výklenku objeví destička, se kterou se dá odemknout speciální zámek na 1. patře. V nově otevřené mísnosti kousek od speciálního zámku jsou opět výklenky na rudu a po jejich správném zaplnění se odemkne skrytá místnost s nášlapnou plošinkou (nutno zatížit). Tím se na západě zaktivní jeden teleport v izolované části. K němu se ale dostanete až po spuštění důlního stroje, protože tady začíná třetí část puzzle. Po aktivaci stroje se na 1. patře odemkne přístup k výklenku s pákou (sever patra). Do výklenku patří 3 ks železné rudy (to mi právě jaksi uniklo). Zatažení za páku pak odemkne skrytou stěnu k teleportu, který se tu objevil zatížením předchozí plošinky. Na druhé straně je plošinka, která po zatížení zprovozní teleport v tajné místnosti na východě (ta, co se odemknula předtím). A právě tímhle teleportem se dostanete do pokladnice.

Jestli jste si ten spoiler přečetli, tak už asi tušíte, jak náročný průchod doly představují, protože do tohoto se vám pletou hrátky s klíči a plošinkami, které odemykají cestu vpřed. Plus aktivace důlního stroje pomocí rudy. Zbytečnost toho předchozího vám dojde až ve chvíli, kdy se objevíte u výstupu z dolů. Přesto mě silně zajímalo, k čemu to bylo vlastně dobré. Přeci by vývojáři nevytvořili něco tak komplikovaného, aby to byl ve finále fejk Navíc jsem tím v dolech strávil dost času. Kdybych se býval věnoval jen cestě vpřed, tak jsem mohl být venku mnohem dříve.





No, než jsme se k cestě z dolů vůbec dostali, tak nás na 4. patře znovu překvapil Korax. Tentokrát neutekl a zbyla tu po něm prima výbava plus klíč od dveří k východu z dolů. Cesta ven vede skrze komplikovaný systém schodišť, takže jsem začal silně uvažovat o tom, zda-li by nebylo dobré přesunout skladiště odložených předmětů právě sem. Trpaslíci byli podle všeho poslední výspou civilizace před končinami, kam právě míříme, takže pendlování mezi trpasličími síněmi a bažinami bude čím dál náročnější.



Nakonec jsem to nechal být. Na 4. patře dolů je teleport na 1. patro, takže jsem toho využil pro poslední uvolnění inventáře a k nákupu nezbytných kouzel (prodává je kněz v kapli). Posílil jsem si léčení a k tomu dokoupil ještě něco malého. Cechmistr horníků mi za vyčištění dolů vyplatil nějakých 3000 zl, takže jsem si to mohl dovolit. Peněz jinak není nazbyt. Prodejem předmětů se toho tolik nevydělá a moc toho není ani v truhlách. Spolehnout se na nákup předmětů v obchodech je díky tomu dost riskantní, proto jsem se rozhodl vytvořit skladiště a v něm uschovat pokud možno vše, co jsme za celou dobu nalezli. Zejména lektvary a bylinky.

[Elemir]

V dolech se dá v základu nalézt trojice knih, pokladnice pak ukrývá čtvrtou:

Severní končiny

Severní končiny jsou zemí sněhu. Ne, že by v jižnějších polohách nesněžilo, ale zde sněhová pokrývka zůstává po většinu roku. Jde o kraj poněkud nehostinný a jen málo lidí z civilizovaného světa zde našlo svůj domov. Přesto tato zem není pustá. V hustých jehličnatých lesích, které se rozkládají ve velkých údolích, žijí kmeny drsných severských lidí. Mnozí je nazývají barbary pro jejich životní zaostalost a neomalené způsoby. Tento lid je hojně rozšířen po celých severních končinách. Severský barbar se v davu neztratí. Jsou o notný kus vyšší než normální lidé a jejich husté často tmavé vlasy tvoří nepropustnou hřívu. I když jsou obecně známi jako krutí a brutální, moudří dobře vědí, že mají široký potenciál i v intelektuálních činnostech. Magii se nejspíše používat nenaučí, ale jejich čistý rozum často napomáhá k tomu, že v boji zvítězí nejen pro své pružné svaly. Často jsou to hrdí válečníci, co vyhledávají boj. Zocelení zimou a větrem mají jen málo nepřátel, co by jim dokázali vzdorovat. Přesto nemají snadný život. Je to vyhledávané zboží na trhu s otroky jako oceloví gladiátoři. Věhlas černovlasých bojovníků je znám ve všech arénách. Jsou to týrané a k smrti rozzuřené válečné mašiny, které přežijí i prakticky nepřežitelné. I přes jejich zálibu v boji je jedna věc, kterou milují ještě víc. Svoboda. Tito otroci jen mlčky čekají na svou příležitost k útěku. A pakliže se jim to povede, často bývá jejich prvním cílem jejich majitel. I přes svůj osud brání svou ledovou zemi jako lvi. Nenechají si líbit plenění svých vesnic ani od otrokářů z jihu, ani od orků z východu. Tím vlastně chrání i naše země. Nebýt jich, do Království by již dávno ze severu vpadla mohutná armáda orků. Oni sami jsou však pro svou bojovnost obávanými protivníky, kteří se nezdráhají vypravovat se na jih na loupežná tažení. Ty často končí krvavým masakrem, po kterém zbyde jen pustá vesnice pohroužená v krví zbroceném sněhu. Na hranici Království je celkem klid, zato dále na západ země vedou se severskými barbary několik válek. Tato situace má za následek, že stráž barbarů polevuje a na západ tak mohou pronikat šiky orkských legií. O nějakém spojenectví nemůže být řeč, je obecně známo, že barbaři orky ze srdce nenávidí. Často se vedou bitvy tří stran, kdy barbaři ve svém bojovém chtíči zaútočí na nějakou pevnost s loupeživými úmysly a orkové se z toho pokusí vytěžit strategické vítězství. Spor pak často končí krveprolitím mezi barbary a orky. Severní země má vrásnitý charakter. Nejedná se o velehory, nicméně krajinou se táhne mnoho zasněžených hřebenů, na jejichž svazích rostou husté jehličnaté lesy. Je to divoká a nebezpečná země, ve které nebezpečí číhá na každém kroku a nejedná se jen o barbary nebo orky. Když člověk ustane všech hrozeb, často zemře chladem nebo v nehostinné ledové zemi zabloudí a zemře hlady. Krajina je poseta skalisky, nepropustnou tajgou, ledovými zamrzlými jezery a řekami. Dále na sever lesy ustupují a celá zem ztácí na své vrásnitosti. Pak následuje jen pustina věčného sněhu, kde nemohou přežít ani severští barbaři. Trpaslíci praví, že v těchto zamrzlých krajích se nacházejí bohaté nerostné suroviny, hlavně železo a zlato, ale jen málo z nich založilo své dómy právě zde. Barbaři ve svých lomech železo pro vlastní účely těží a vyrábějí z něj velice kvalitní zbraně. Jejich um je srovnatelný s trpasličím, jenže oni sázejí více na vlastní řemeslo než na trpasličí magii země. Obecně platí, že v této zemi přežijí jen ti nejsilnější. Barbaři přežívají díky svým perfektním znalostem přírody. Ten, kdo by do těchto krajin vstoupil jen pro chtíč a bohatství, zemře zimou nebo s barbaří sekerou v hlavě.



Východní končiny

Kraje na východ od Království jsou zamlženy velkou neznámou. Ze všech cestovatelů a objevitelů se do těchto krajin vydává nejméně. Mají neblahou pověst a lidé se jich bojí. Mnoho z nich se ze svých výprav nikdy nevrátilo. Lidé o východních končinách říkají, že jsou to země prokleté a žijí tam hrůzostrašná lidožravá monstra. Jiní říkají, že se tím směrem nacházejí posvátné země, které jsou smrtelníkům zakázány. Tak jako tak zpráv o zemích na východně není mnoho a většina z nich nepochází zrovna od důvěryhodných zdrojů. Nikdo se tam nevypravuje bez pádného důvodu už jen proto, že odtud bylo vedeno nejvíce orkských nájezdů. Začněme tedy známými věcmi. Kraje sousedící s hranicemi ještě mapy zakreslují dobře, už jen z válečných důvodů, vzdálenější kraje jsou však našemu poznání skryty. Východní hranici Království tvoří z větší části masivní pruh Starých hor. Mnoho lidí je považuje za největší a nejvyšší horský masiv světa. Každý moudřejší člověk, který má dost rozumu na to, aby se zeptal největších horských znalců, trpaslíků, však ví, že tomu tak není. Trpaslíci vůbec dali našemu lidu mnoho znalostí o krajích na východě a severovýchodě. Staré hory se dále na východ a na jih ztrácejí v Šedém lese, nejrozhlehlejším hvozdem na námi známém světě. Za hranici Království se oficielně považuje řeka, které tudy protéká. Na stráž zde byla vybudována pevnost, ta však byla ztracena již dávno. Nikomu se nechtělo sloužit v tak odlehlém kraji a navíc ještě hluboko v nebezpečném hvozdu. Později se z pevnosti stala věznice těch nejhorších delikventů Království. Staré hory byly v historii mnohokrát překročeny, dodnes mapy zakreslují několik relativně schůdných průsmyků. Navíc se dají podejít s využitím labyrintu chodeb, ve kterých žijí zdejší trpaslíci. Ti své chodby dobře stráží a dovnitř pustí jen známé obchodníky nebo jiné, kteří dovedou dobře zaplatit. Krajina za horami je nehostinná a smutná. Na svazích hor se rozprostírá hustý prales, v němž žije rozličné množství nebezpečných tvorů. Mnoho lidí našlo v těchto zelených hlubinách svůj konec. Dále na východ či severovýchod les postupně ustupuje, až přechází v zemi ještě více nehostinnou. Močály a bažiny, které se rozkládají stovky mil na sever a východ, poskytují jen málo chuti všem, kteří by chtěli vést svou cestu zrovna sem. Tento kraj nese název Garreton, mezi lidmi je však znám jako místo posledního vítězství. Bitva u Slepého jezera znamenala hlubokou ránu pro šiky orků a byla poslední velkou bitvou války. Země je dodnes poseta mohylami a hroby, i když se mnohdy jedná jen o shnilou kaluž bahna. Mnoho vojáků zde padlo. Kraj pro lidi památečný však nevnáší do našich map mnoho světla. Pokud je nám známo, hlouběji do země močálů se nikdo nikdy nevydal a co leží na jejich konci vědí momentálně jen orkové. Šedý les rovněž představuje velkou neznámou, moudří ovšem vědí od různých druidů a hraničářů, co leží na druhé straně. Šedý les končí a přechází v planiny podobné zemím Království. Ty se líně převalují kopcovitou krajinou až po několika desítkách mil přecházejí v horský masiv. Trpaslíci říkají, že se jedná o posvátné hory, kde podle nich svět vznikl, nikdo tam však nikdy nebyl. Tyto bájné hory tvoří tečku za východním světem. Námořníci z dalekého jihu, kde se rozkládá říše Maychan, však šíří zkazky o bohatých zemích, vzdělaných lidech, honosných palácích, prazvláštní magii, hadích bozích a zvláštních fyzických dovednostech zdejších lidí. Tyto zprávy jsou ovšem nepodložené a za rundu piva vám o nich bude ochotně vyprávět každý námořník Maychanu. Kdo ale ví, Jižní oceán je jen další bílé místo na mapě a pobřeží dále na východ nikdy Maychaem nebylo prozkoumáno. Jisté je ovšem to, že z východu přišli orkové a jiné bestie. Kraje na východě jsou proto zcela nevypočitatelné a nebezpečné.



Bitva u Slepého jezera"

Je tomu již notný čas, co se tomu stalo, a ti, co se vrátili jako mladí a šťastní vojáci, jsou dnes bělovousí starci. Orkové se snaží vyhladit náš lid odnepaměti a toto se zpočátku zdála být jen jedna z mnoha bitev. Šarvátka krve a nenávisti však přerostla v něco vyššího, pročež by bojoval i ten nejposlednější sedlák. Bitva u Slepého jezera se zapsala do dějin jako pád orčího teroru. Ze severu do Království proudily silné hordy pozuby ozbrojených ďáblů a naše državy začaly pomalu podléhat. Poslední šancí byla nepředstavitelná pomoc trpaslíků. Nikdo nikdy nevěřil, že by tato rasa, kterou zajímá jen zlato a drahé kamení, by mohla obětovat svůj čas na záchranu nám známé civilizace. Šiky trpaslíků opustily své obrovské dómy a zaútočily na tábory orků jako vichřice. Temní pánové odpověděli ještě strašlivějším náporem. Bylo zapotřebí dalších posil, byla povolána domobrana západních provincií. Tohle obrovské vojsko poskládané ze sedláků, podkoních, hostinských a dokonce i žebráků překročilo Staré hory a spočinulo na smutných pláních Garretonu vstříc ještě početnější armádě orků a jiné verbeže. Strhla se bitva, která trvala deset dnů a deset nocí. Až jednou o půlnoci za deště a bouře padl poslední ork. Jeho rezavá helma se zabořila hluboko do krví zbroceného bahna a z jeho podřízlého hrdla proniklo pár posledních krvavých bublin. Bouře ustala a poprvé za deset dnů na zem Garretonu dopadly sluneční paprsky. Odrážely se na vlhkých zbrojích a zbraních padlých, jakoby chtěly vzdát hold vítězství a dobru. Ti, co přežili, v radosti zahodili zbraně a jen nevěřícně zírali na svět, který doposud neznali. Král nechal na tom místě zbudovat ohromnou kryptu, v níž byli pohřbeni všichni důstojníci a zasloužilí vojáci. Trpaslíci pohřbili své padlé podle svého. Ostatním bylo navršeno mnoho mohyl, které vrásní krajinu Garretonu dodnes. Orkové byli naházeni na hromady a spáleni. Mnoho těl však leží uvězněno v bahně dodnes. Civilní vojsko se vrátilo domů a lidé historii předávali dalším a dalším. Sláva a čest postupně schladla. Zášť a strach však vytrvali dodnes. Nikdo té zemi dnes neřekne jinak než Močál mrtvých.



V trpasličí pokladnici se pak dá nalézt další kniha ...

Západní končiny

Západní oblasti od Království jsou hojně probádány a osídleny. Dnes už asi není nikdo, kdo by neznal země západu. Mnozí říkají, že směrem na západ teprve začíná civilizace, což se samozřejmě nelíbí zatvrzelcům, co za centrum civilizace mají právě Království, nejvýchodnější civilizovanou zemi. Hranice Království na jihozápadě je dobře kryta pohořím Křivolin. Toto ostrými skalami poseté místo je poměrně nehostinné, je zde jen pár vesnic a samot. Na kamenitém podkladu lze jen těžko něco budovat nebo pěstovat, nalézá se zde však mnoho povrchových lomů, jejichž kámen je rozvážen po celém Království. Pohoří Křivolin se táhne zhruba od prostředku západní hranice Království směrem na západ a lehce na sever a odděluje tak od sebe jihozápadní kraje, které jsou většinou neosídlené, a severozápad, kde se rozléhají bujaré pastviny a plantáže po několik stovek mil až k pobřeží Starého oceánu. Zatímco severozápad je hojně osídlen, jihozápad je víceméně pustý. Je zde sice několik vesnic a kočovných osad, ty jsou však zcela nezávislé na životě v Království či jiných zemí na severu a ani po nich nikdo nechce nějaké sankce. Lidé zde jsou samotářští a tiší, udržují folklór a klaní se bohům přírody a hor. Krajina tímto směrem je poměrně vlhká a rozléhá se zde mnoho lesů až hvozdů. Žádný z nich se však svou mohutností nevyrovná Šedému lesu na východě. Lesy jsou protkány množstvím jezer a řek, které se pomalu valí do údolí směrem na západ a vlévají se až do Starého oceánu. Dále na jih odtud kraj vysychá a mění se ve step. Sever této země je prudce oddělen pohořím Křivolin, které ovšem směrem na západ ztrácejí svůj kamenitý charakter a stávají se z nich spíše travnaté kopce sem tam zalesněné. Křivoliny končí svou cestu notný kus před pobřežím, díky čemuž odkrývají průchod mezi jihozápadem a severozápadem podél moře. Severozápad se těší hustému osídlení a Království z něj těží bohaté suroviny. Zatímco za hranicema ve vnitrozemí se jedná o venkov, chudé vesnice a pastviny. S přibližujícím se pobřežím narůstá i bohatství zdejších zemí. Mnoho z nich je pod nadvládou Království, které odtud těží velké bohatství. Je zde i dost samostatných zemí, které buďto vzdorují nátlaku, nebo jednoduše svou nezávislost vykupují pravidelnou platbou. Ať už je na tom západní pobřeží jakkoliv, panuje zde převážně mír, který je narušován jen drobnými obchodnickými šarvátkami, loupežnictvím nebo pohraničními nepokoji na severu. Celým krajem od Království až k pobřeží vede několik obchodnických cest, které jsou hojně křižovány obchodnickými karavanami. Podél těchto cest postupně vzniklo mnoho měst, jejichž krása a bohatství mnohdy předčí i samotný Greydor. Těmto městům vládnou hlavně obchodnické cechy, které řídí dopravu na cestách a starají se o bezpečnost karavan. Greydor po vymření královského rodu zaujal stejný postoj a nyní i tam vládnou obchodníci. Města na západě však Greydor i přesto respektují, hlavně města Královských provincií. Země, které si zachovaly jsou nezávislost, často bojují mezi sebou o co nejvýhodnější postavení na trhu oproti mocnému Království. Země na pobřeží mají samozřejmě výhodu, neboť nabízejí zboží z darů moře a své výrobky mohou převážet lodní dopravou rovnou do Královských zemí. Momentálně je na tom nejlépe vévodství Tyrh, které je nejsevernějším obydleným krajem a jemuž dává výhodnou pozici na trhu jeho umístění na poloostrově odděleným od okolí pohořím hustě porostlým jehličnatými lesy. Další země jako Cobrin, Beardor, Candel-toro, Gerr, nebo malé knížectví Surm se přetahují o zbytky kořisti. Poslední dobou však začíná utichat rozmach obchodu a vlivu Království a tyto země se tedy pomalu uzavírají do sebe. Největším a zároveň nejvýznamnějším městem Královských provincií je přístav Athkatla. Zde je soustředěna veškerá lodní doprava a mořské karavany ostatních zemí směřují právě sem. Fakt, že Athkatla leží na jedné z největších řek západních končin a zároveň se dotýká i mořského břehu, dává tomuto městu velkou iniciativu i směrem do vnitrozemí. Většina karavan začíná svou dlouhou cestu na východ právě zde. Vůdcové tohoto města jsou věrní Greydoru, již nějaký čas se však proslýchá, že by se Athkatla od Království odtrhla a vytvořila tak samostatnou zem. To by nepochybně vedlo k válce, která by znamenala strašné škody v tomto jinak mírumilovném kraji. Jediné nebezpečí zde představují výpady hord ze severních krajů, které však zatím místní pluky vojsk zvládají. Sever těchto končin je lemován roztroušenými pahorkatinami a především hustými jehličnatými lesy, kterými prosluly severní končiny. Starý oceán získal svůj název pro svou nekonečnost. Již pár set mil od pobřeží panuje silný proud, který lodě odtrhává směrem na širé moře do jisté záhuby. Zatím nikdo nepostavil loď, která by proudům dokázala odolat a prozkoumat tak vody dále na západ. Je zde i pár ostrůvků, které do dění na pobřeží spíše nezasahují.

[Elemir]

Bažiny a močály

Po opuštění dolů jsem si naivně myslel, že si zas na chvilku odpočineme na čerstvém vzduchu. Avšak hnilobný zápach a podivné skřeky všude kolem mě velmi rychle ubezpečily, že by to mohl být také náš poslední odpočinek vůbec. A než jsme se nadáli, vyběhl na nás z poza stromů dost tuhý yetti ...





Boj začal tuhnout už v dolech, ale v bažinách jsem se opravdu začal obávat možného limitu. Cardhalia má celkem zvláštní přístup k obtížnosti. Oproti většině dungeonů tu necítíte růst vašich postav. Souboje odsýpají stále stejně a je tu poměrně vysoký faktor selhání. Lepší výbava a cvičení dovednosti boje pouze pomáhá "kompenzovat" stále tužší a tužší potvory. Jenomže já toho mnoho lepšího (efektivnějšího) zrovna nenašel. Nakonec se ukázalo, že jsem měl jen smůlu na RNG. V Cardhalii není vůbec problém narazit na nepřítele, u kterého vám selže celá série útoků a po loadu toho samého nepřítele sundáte na dvě rány Notně jsem si oddychl

Když už jsem ten boj nakousl, tak v souvislosti s ním musím zmínit ještě jednu zajímavost. S každým zraněním postavy klesá její bojeschopnost a regenerační schopnosti. Pokud byl RNG špatný už na počátku, tak u zraněných postav bude ještě horší, až nakonec netrefíte nic. Čím delší je pak boj, tím více hrozí, že budete slábnout vlivem zranění a dostáváte se tak do bludného kruhu. Pokud se boj nevyvíjí dobře, tak je prostě lepší loadnout. Nevýhodou je i to, že "unavená" postava sesílá slabší kouzla, takže vázne léčení družiny, a aby toho nebylo málo, tak Jekil je vůči magickému léčení imunní! ... nevím jestli přirozeně, nebo za to mohl nějaký předmět, ale bylo to nemilé překvapení. S příchodem do dolů jsem tedy začal mnohem více využívat odpočinek.





Yetti ani nebyl to nejtužší, co se tu dá objevit. Mnohem nebezpečnější se ukázali místní přerostlí pavouci a jejich jed. Anamis naštěstí dokázala otravu léčit, ale i tak jsem byl rád, když pavouky nahradili na severu bažin kostlivci. Celá lokace je poměrně rozlehlá a spletitá, nicméně v různých zákoutích lesa se nacházejí užitečné předměty a bylinky, takže by byla škoda to tu jen prolítnout (polohu východu jsem samozřejmě znal díky kouzlu).

Na severu bažinatého pralesa se nachází vstup do Mrtvého močálu, což je opět jednolitá větší lokace. Nespornou výhodou močálu jsou rozlehlá prostranství, kde se dá pohodlně bojovat s místními duchy, oživlými stromy, kostlivci a zombiemi. Opět se vyplatí močál celý prošmejdit, protože je tu pár prima kousků výbavy a jedna knížka. Je to poměrně atmosférické místo. Dokonce bych řekl, že močál je děsivější jak bažinatý prales, kde se přeci jen dalo lépe sledovat, kdo na vás odkud míří. V močálu je horší viditelnost a potvory mají tendenci splývat s okolím.





Grulova cesta

Grul, ač nehezký a od narození pokřivený, pocházel ze zámožné šlechtické rodiny. Jeho nejbližší se za něj styděli, považovali ho za démona, kterého na ně poslali bohové. Ostatní lidé však moc dobře věděli, že Grulovo srdce nepatří démonovi. Byl to mladík, byť vzhledově poznamenán, velmi bystrý a chytrý. Celé dny se toulal krajem a poznával přírodu. Od druidů se naučil základům magie přírody a brzy byl lesem uznávaným hostem. Jeho měšťanská rodina však byla zaslepena jeho škaredým vzhledem a když ještě navíc začal prokazovat talent pro magii, vyhnali ho pryč. Grul nešťastný a zničený, který až do poslední chvíle věřil, že ho jeho rodina miluje stejně jako on ji, byl odkázán na život v divočině. Dlouhá léta hledal cestu domů zpět ke svým rodičům. Nenacházel však v sobě žádné vlastnosti, které by byly hodny šlechtice jeho postavení. Ze zášti prohluboval své znalosti magie a dosáhl poměrně vysokého stupně. Nebýt jeho vrozených vad, stal by se z něho mocný kouzelník. Takto však musel uváznout někde na pomezí středního stupně. Jeho postižení mu však dávalo velkou fyzickou sílu. Na svých cestách často sedlákům pomáhal nosit těžké kameny nebo klády. Nikdo ho však při sobě nechtěl mít déle, než bylo nezbytně nutné. Tak Grul putoval světem a dostal se velmi hluboko do jižních končin. Říká se, že prý přešel Věčnou poušť a dostal se až do míst, kam žádná z nám známých map nedohlédne. Tam se setkal s draky, kteří jako jediní dokázali spatřit jeho intelekt. Jeho fyzickou podobu dovedli přehlížet. Pomohli mu utřídit jeho schopnosti. Naučili ho dračímu jazyku, moudrosti a bojovým dovednostem. Po letech, když cítil, že se již více naučit nedokáže, začal pomýšlet na návrat domů. Doufal, že ho rodina přijme jako bojovníka s dračí moudrostí. Je to jediný známý člověk v historii, který je znám jako dračí mudrc. Draci své znalosti střeží před okolním světem smrtelníků všemi svými silami. A tak se Grul vydal na cestu zpět. Když dospěl svého cíle, zjistil, že jeho zem se potácí ve válce. Jeho otec stál v čele armády, co se bránila temným silám orků. Nejprve chtěl jít za otcem rovnou, ale uvědomil si, že bude lepší, když před svým otcem stane jako vítěz na bojišti. A tak se i stalo. Válka skončila a Grul byl mezi mužstvem znám jako nelítostný bojovník. Došlo na audienci u otce. Grul věřil, že nyní bude konečně svou rodinou přijat. Když se ale jeho otec dozvěděl, kdo že je nejlepším bojovníkem v jeho vojsku, nechal Grula spoutat a uzamknout do nejhlubší kobky a uzamknout v nejvzdálenějším vězení Království. Tak Grul spočinul ve vězení hluboko v Šedém lese. Byl podruhé sražen na kolena, tato rána však pálila mnohem více. Zanechala černou jizvu v Grulově mysli a změnila jeho lásku v nenávist. Grul uprchl prokopaným tunelem a prý dokonce na útěku holýma rukama zabil stráž. Napříč lesem se dostal na jihovýchod na pirátské pobřeží Jižního oceánu. Jeho pronásledovatelé zemřeli v lesích a praví se, že se o ně postaral sám Grul. Ten, jako obávaný psanec, si rychle vydobyl moc a mezi piráty získal uznávanou pověst. Jeho válečnické schopnosti a taktické dovednosti mu přinesly slávu a brzy proslul jako rudý berserker. Když na jedné výpravě hluboko na jih zajal temného vezíra, pochopil, že přišel čas jeho dlouho doprošované pomsty. Nabídl vezírovi život, když mu pomůže zničit jeho rodinu. Vezír ho obdaroval zlatým brněním, které zakrývalo tělo od hlavy až k patě a jeho temná moc poskytovala nezranitelnost. Za zbraň Grul pojal strašlivý těžký kinžál, oblíbený to nástroj Maychanských katů. Kouzelník do něj zaklel sedmero obávaných démonů, které vyměnil s temnými bohy za duši a krev jeho nositele. Vezír Grulovi neřekl o jeho prokletí. Ten jen slepě přijal své výkupné a takto ozbrojen se vydal podruhé a naposled domů. Hnán zuřivostí a nenávistí, které v něm podněcovala prokletá výzbroj, prošel do Království a stanul na půdě své rodiny. Masakr, jaký následoval, nemá obdoby ani mezi zlotřilými orky. Grul doslova rozsekal své nejbližší ve slepé vášni a aniž by si byl vědom svých činů, nehleděl na prosby o odpuštění, které ve svých posledních vteřinách jeho otec v slzách pronášel klečíc před Grulem na kolenou. Nepřežil nikdo. Grul jako omámený odložil helmici své zlaté zbroje. Jeho mysli se náhle zmocnila rudá posedlost a v šíleném záchvatu zuřivosti pobil všechny obyvatele přilehlé vesnice. Říká se, že když svým kinžálem podřezával hrdlo poslední plačící ženy, z jeho úst se vydral chuchvalec černé sražené krve, jeho rudé oči se obrátily v sloup a on padl do krvavého bahna. Lidé jeho tělo spálili včetně mrtvých vesničanů. Kam se poděla jeho smrtící zbraň či brnění, to nikdo neví. Jedni říkají, že je lidé zakopali hluboko do země, druzí tvrdí, že byly roztaveny. Čas od času se však objeví zpráva o šíleném bojovníkovi s masivním kinžálem, jak okolo sebe rezséval smrt. Co je však pravdy na takových zvěstech, to vědí jen bohové. Grulova sláva vyprahla v čase stejně jako nenávist odnesla jeho dračí moudrost.





V tuhle chvíli už bylo jasné, že skladiště v trpasličích síních je příliš vzdálené, než abych se vracel. Zatím to ani nebylo potřeba, ale trochu mě hlodala myšlenka, že jsem tam možná nechal něco, co budu potřebovat dále v příběhu. V rychlosti jsem si tedy v hlavě promítnul, co všechno jsem zhruba odložil a zda-li mezitím nebylo něco, co by se nějak vymykalo. Na nic jsem si ale nevzpomněl, tak jsem obavy pustil z hlavy a vydal se dále.

Krypta

Krypta začíná malou kaplí, kde je dvojice neutrálních kostlivců a duch člena kultu Ling. Od něj jsem se dozvěděl o bitvě, která kdysi v močálu proběhla a o tom, že v podzemí krypty se nachází vstup do Černé skály odkud vychází neskonalé zlo. No, to mě nijak nepřekvapilo, proto tu přeci jsme. A o pádu boha Venta už taky víme. Jenomže zlo je natolik silné, že vyhnalo ze svých hrobů nemrtvé a ti teď zamořili celou kryptu ... že mě to vůbec překvapuje





Krypta má krom kaple 3 středně velká patra. Postup přitom není úplně lineární. Ankh z prvního patra je potřebný i na dalších patrech. Vracet se přitom není úplně ideální, zejména přes první patro, kde se velmi čile respawnují kostlivci a zombie. Zombie jsou přitom asi to nejtužší, co se dá v kryptě potkat. Na druhém patře jsou celkem neškodné mumie a na třetím pak duchové, které lze snadno utancovat. Bonusem druhého patra byl naštěstí nález dalšího kladiva, které je o chlup lepší, než to co nosí Silandra. Konečně jsme získali nějakou viditelnou převahu!

Poznámka: ve hře je samozřejmě mnoho různých zbraní, ale některé, jako třeba Berserkův kinžál, poskytují negativní bonusy, takže jsou prakticky k ničemu. Dřevěné palice jsou pak třeba dobré proti elementálům, ale duchové jsou vůči nim imunní atd. Silandra díky tomu byla dlouhou dobu jediná, kdo dokázal úspěšně zraňovat všechny. Druhá by bývala byla Anamis, protože ta má přirozené požehnání bohů, jenomže z té jsem udělal kouzelnici





Ještě v kapli jsem vytvořil dočasné skladiště předmětů, které jsme nasbírali cestou bažinami, popř. jsme si je přinesli ještě z dolů. Po průchodu kryptou jsem však usoudil, že by bylo lepší si vše odnést ke konci 3. patra. Využil jsem k tomu dlouhou chodbu poblíž teleportu k domnělému východu (byla to poslední místnost, co mi zbyla k prozkoumání). Chvilku jsem dokonce zvažoval, že bych si zaskočil až k trpaslíkům a posbíral co nejvíce lektvarů atd., ale nakonec jsem to nechal být. Lektvarů jsem doposud využil jen pár. Podobně magii, kde jsem krom léčení zatím neměl potřebu využívat nic moc jiného. Many není nazbyt a je potřeba právě pro to léčení.

Jakmile jsem byl spokojen, tak jsem prošel portálem ...





K našemu překvapení se před námi objevil Villigen! Nebyl to však onen přátelský stařík, jakého jsem znal ze Siuxova pramene. Tenhle byl očividně temný, zřejmě šlo jen o Villigenovu tělesnou schránku, kterou Sluha vzkřísil a naplnil zlobou. Jakmile se Villigen vypovídal, tak na nás zaůtočil. Nic jiného jsem ani nečekal. Ale ani tak jsem nečekal, jak zdlouhavý ten souboj bude. Problém je v tom, že postavy jednak často míjí a pak nemrtvý Villigen dost redukuje výsledné zranění. Normálně by to asi nevadilo, ale další problém je v tom, a byl zřejmý už u Koraxe, že nepřátelé během valčíku náhodně mění rotaci. Po nějakých 5 minutách to začne být náročné a po 10 už přicházejí chyby v úkrocích. Během boje se dá naštěstí ukládat, takže je tu určitá pojistka, kdyby to selhalo úplně. Podle času screenshotů trval souboj 16 minut.

Po smrti Villigena se mi zjevil duch z kaple a otevřel mi cestu do Černé skály. Navíc mi předal vlákno Osudu, které budu potřebovat pro osvobození boha Venta, který je uvězněn mezi sférami.

Černá skála

Černá skála je věrná svému jménu. Je to nevábné tmavé místo, které představuje komplex jeskyní a chrámu. Dungeon je rozdělen na 3 části, přičemž první a druhá část jsou propojeny skrze propadla. První část je systém jeskyní plný beholderů. V tuhle chvíli nic obtížného. Problém mohou být akorát skupinky beholderů, které se mohou vyrojit z jednoho místa a pak není moc prostoru na valčík. Beholdeři jsou naštěstí celkem tupí, takže je lze případně odlákávat po menších počtech (když utečete dostatečně daleko, tak ti nejzadnější o vás ztratí zájem). Patro je potřeba prolézt celé, protože cesta výše, do chrámu, se aktivuje spínači roztroušenými po obou stranách jeskyní.





Druhé patro je přímo nad prvním a skládá se ze dvou částí. Podobně jako v dolech, jsou tu dva druhy puzzle - postupové a vedlejší. To vedlejší jsem nějak minul, protože jsem dotčený ovládací prvek považoval za fake. Byl totiž vedle jiné interakce, která souvisela s postupem, takže jsem si prostě řekl, že není důvod se po tom dál pídit, neboť mám cestu pořešenou. Odměnou by býval byl nějaký loot, ale v tuhle chvíli už mě to bylo i tak jedno. Boje na druhém patře jsou o něco složitější, protože je tu halda úzkých uliček a místní vampýři mají docela výdrž. Pro pořešení cesty vpřed je nutné proskočit jedním z propadel a zopakovat si kus prvního patra (samozřejmě s respawnutými beholdery).

Někde cestou jsem našel poslední dostupnou knihu:

Historie Greydoru

Greydor jakožto hlavní město Království je zároveň největší sídlo lidí na Cardhalii. Jeho prapočátky začínají hluboko v historii lidí a šemědů. První lidé, kteří odešli z lesů, aby žili vlastním životem, si vybrali za domov ostrov na největší řece v kraji. Zakladatel Greydoru samotného je opředen mlhou, neboť jeho jméno není známé. Samozřejmě se spekuluje o několika možných významných postavách, často příslušnících bohatých rodů, které vedou své soukromé války mezi sebou dodnes. Již mnohokrát se snažili zjistit pravdu, ale nikdy se jim to nepodařilo zcela. (Je to banda hlupáků - poznámka autora). Nicméně vraťme se k obecnému popisu. Na ostrov vedou dva mosty, z jihu a severu. Jsou součástí významné obchodní cesty, která pokračuje dále na jih a na západ. Západní provincie Království do Greydoru posílají různé exitocké zboží převážně z přímořských oblastí. V Greydoru žije oficielně něco přes dva tisíce rodin, z nichž většina tvoří obchodnické rody spojující se do složitých cechů a spolků. V čele obchodnické komunity města stojí nejvyšší cech (který se pochopitelně mění podle toho, komu jdou lépe obchody). Z jeho řad pochází také Král, i když tento titul je poněkud přehnaný. Království má význačný název pro zemi, která nemá skutečného krále! Kde jsou ty časy, kdy se město honosilo korunovačními klenoty ze zlata a stříbra. Války však přicházely a odcházely a braly s sebou nejednu oběť. Poslední král a poslední šlechtic královské krve zemřel v bitvě o Pohorské lomy. Říká se, že podlehl přesile, když byl jeho kůň zabit a on obklíčen. Je tomu už bez mála třista let. Od té doby městu vládne ten, kdo má nejvíce peněz. Všichni sami sebe nazývají přímým potomkem Krále, historikové však vědí, že Král žádné potomky nezanechal. Strhlo se několik menších oblastnních nepokojů, které nakonec skončily současnou situací. Městu a Království vůbec vládnou peníze. Každý se stává otrokem birokracie a marnivosti. Někdy závidím těm sedlákům daleko na jihu na úpatí Křivolin a na krajích Šedého lesa. Jaký to mají snadný život! Tady v Greydoru, když si člověk chvíli nedává pozor, tak hned na jeho židli sedí někdo jiný. Nikdo se však nesnaží horoucně tento stav měnit. Je mír, a to je hlavní. Moudří si váží této skutečnosti nejvíce. Nezasahují do politického dění a jen s hrozbami čekají, kdy to opět skončí. Orkové se teď drží zpátky po té strašné bitvě na druhé straně Starých hor. Vojsko vždy vedl Král a dnes je tomu nejinak. Jenomže Král není král. Mnoho lidí na to nehledí a důstojníci jsou věrní těm, kteří platí nejvyšší žold. Naštěstí jsou u moci šlechetní a dobří lidé rodu Frederiků. Nejvyšší Angel Frederik je schopný bojovník a jeho politické smýšlení je dobré. Samozřejmě je trnem v oku těm ostatním nabubřelcům, kteří by se nejraději viděli na jeho místě. Pořád hledají jeho chyby, moc se jim to ale nedaří. Jak říkám, můj pán je jeden z mála lidí, pro kterého se vyplatí žít. Dnes už jsem starý, ale pamatuji si dobře na jeho předchůdce. Nebýt Angelova meče, Království by bylo ztraceno. Frederikové nyní posilují na vlivu a rozšiřují své působení ještě dále západ. Neměl bych to říkat, ale Angel by byl dobrý král. Škoda, že ty doby jsou dávno pryč. Město je nyní veliké, světlé a honosné. Chudina má práci a sedláci mají dost dobytka. Voda a hlavně pivo teče proudem, což také nebývalo zvykem. Nepřátelské hordy se drží zpět a jen málokdo se snaží vířit klidnou hladinu. Bouře ze severu však přinášejí temná znamení a bůh ví, jak se to s námi potáhne dál. Minus nechť je s námi.





Třetí patro představuje samotný chrám. Místní mniši jsou nepříjemní jen z dálky, kdy sesílají silná kouzla, ale zblízka mají jen slabší magický útok. Naopak je poměrně snadné je zabít. Chrám samotný sestává ze dvou polovin, přičemž mezi oběma polovina se cestuje skrze nastavitelné teleporty. Cílem je umístit do čtyř kaplí čtyři sošky. A tady mě doslova polil studený pot, protože já měl jen tři! V první chvíli jsem se snažil rovzpomenout, co jsem kde mohl vynechat, ale nic mě nenapadlo. Nakonec jsem si řekl, že zkusím chrám nejprve doprozkoumat a třeba se to vyřeší samo. Ostatně cesta do svatyně byla otevřená, takže mi nic nebránilo projít.





No, nebránilo. Kousek od dveří stál Sluha! Bylo to v podstatě kdo z koho, protože buďto nás dokáže zastavit, nebo si s námi později poradí samotný Urifel. Tím mi nenápadně sdělil, že pokud ho porazím, tak to rozhodně nebude poslední boj ve hře. Čekal jsem navíc nějakou zradu a opravdu jsem se jí dočkal. Boj se Sluhou probíhá podobně jako s Villigenem. Rozdíl je jen v tom, že Sluhu jsem dokázal zraňovat častěji a za více bodů. Navíc taktiku lehce obměnil, protože občas místo valčíku zvolil ústup, čímž se nám na chvilku dostal od těla a mohl kouzlit (většinou to schytal Goldar, kterého jsem musel poté oživit s pomocí Živé vody). Boj trval zhruba 22 minut. Po Sluhovi zůstala na zemi soška bojovníka ... hurá





Umístěním poslední sošky do kaple se odemknula stěna ve svatyni, za kterou byl vidět uvězněný Ventus. S pomocí vlákna Osudu jsme ho přivedli zpět. Ventus byl za záchranu vděčný, ostatně byl to on, kdo nás dotlačil do celého dobrodružství, byť k nám nemohl promlouvat přímo. Jen ve snech a náznacích, tak tomu bylo v případě Villigena a později Kolba. Jenomže tím náš příběh opravdu neskončil. Ventus nás požádal o poslední službičku - měli jsme skoncovat s Urifelem. Poslal nás kvůli tomu do mezisvěta a na cestu nás obdařil svým požehnáním.

V mezisvětě jsme se objevili kousek od nedokončeného Lingmystu, vězení Urifelovo moci, ale artefakt ještě nebyl dokončen. Chyběl mu kousek, který jsme měli u sebe, a který jsme zároveň přinesli až pod nos Urifela. Ten se za námi už pobaveně usmíval. Úsměv jsme mu z tváře rychle vymazali tím, že jsme mu pověděli o záchraně Venta. No a on pro změnu vymazal ten náš tím, že nás bleskurychle napadl. Boj byl něco mezi Villigenem a Sluhou, největší komplikací byl terén. V prostoru okolo Lingmystu jsou totiž sloupy, takže je potřeba si hlídat dostatečný prostor pro valčík, tzn. pokud možno se po celou dobu boje neposunout mimo zvolený čtverec. Po 19 minutách bylo po všem.





Ventus se rozhodl Urifela zničit jednou pro vždy, takže ho zbavil božství a poslal k poslednímu soudu. Byla ta právě Ventova předchozí slabost, když si myslel, že by se Urifel mohl změnit a málem to stálo život haldy nevinných. Podruhé už stejnou chybu udělat nechtěl. Poté Ventus zničil náš náhrdelník, aby už nikdo nikdy nedokázal Lingmyst složit a poté nás odeslal na místa, odkud jsme přišli. Ještě předtím mi dovolil promluvit s osvobozenou duší Villigena. A tak končí jedna temná kapitola v životě Cardhalie. Anebo ne? ...



Jak už jsem psal, celé dobrodružství mi zabralo 22 hodin 15 minut, což mě mile překvapilo. Na to, že je tu automapping a celkem lehké puzzly (nepovinné nepočítám), tak je to srovnatelné dobrodružství s Eye of the Beholder. Ale to si nechám až do souhrnu Maximální dosažený level u postav byl 19.

[Elemir]

Komentář ... mno, vlastně si říkám, jestli to má vůbec smysl? Cardhalie příliš nevybočuje z klasického schematu dungeonů, takže bych to klidně mohl odbýt odkazy/přirovnáním s jinými dungeony. Nicméně nějaký ten odstaveček bych přeci jen sesmolit měl

Nejsem si úplně jistý, co mě před lety od hry tak odradilo, že jsem se rozhodl v načaté rozehrávce přestat. Možná to byla grafika a možná také množství dialogů, ve kterých bych neudržel dostatečnou pozornost. Zkrátka jsem tak nějak netušil, co od hry čekat. RPG systém vypadal příliš zjednodušený a zároveň se hra tvářila docela hardcore (pro mě absence identifikace předmětů). Hodně věcí tak smrdělo metodou pokus-omyl a na to jsem ještě nebyl připraven. V té době pro mě byla Cardhalie něco mezi Legend of Grimrock a Realms of Arkania.

Že to nebylo úplně správné zařazení, vím už také Ta ukecanost hry je sice na poměry dungeonů dost netypická, ale ve finále jsem to ocenil. Párkrát jsem si při čtení různých knih řekl, že bych se na ta místa klidně rád podíval. Jenomže Cardhalia se odehrává na poměrně malém prostoru, takže zůstalo jen u představ. Nicméně jsem se s tím světem stihl sžít tak, že jsem měl v kůži Jekila hned o důvod navíc, proč za tento svět bojovat. Respektive proč považovat ten boj za svůj. No a to je myslím jasné plus.

U série Eye of the Beholder, kterou mám rád, je můj vztah ke hře dán tím, že jsem znal svět Forgotten Realms už odjinud. Kdyby se jednička odehrávala někde v anonymním světě, tak by to vlastně bylo jedno. Jedinou vaší motivací je útěk ze stok, nějaké nebezpečí pro Hlubinu je vám v tu chvíli ukradené, protože nevíte, jestli si to hlubinští třeba náhodou nezasloužili a vy kvůli tomu budete nasazovat krk? ... EOB opravdu nabízí tu nejjednodušší zápletku pro možné dobrodružství a u zbytku musíte zapojit fantazii a najít si v tom vlastní smysl. V tomhle je Cardhalie dále, protože i když ten svět neznáte, tak vás s ním seznámí a donutí vás, abyste se cítili jako skutečný obyvatel Siuxova pramene.

Grafika hry mi přestala vadit poměrně záhy, spíš to byl jen takový počáteční nezvyk. Naopak je velmi dobře koukatelná a celkovou atmosféru pak utvrzuje dobré nazvučení. Na zmíněném systému vývoje postav mi začala vadit spíš konstantní efektivita v boji, kdy jsem si říkal, že ten systém vývoje je tu celkem zbytečný. Vzpomněl jsem si u toho na Veil of Darkness, což je akční adventura, která bývá občas označována za RPG. Vlastně si říkám, a proč ne? Je lepší tam ten systém nemít, než ho tam mít a mít ho jen pro okrasu. Nicméně takový Anvil of Dawn má také minimalistický systém a funguje to. Cardhalie ten systém samozřejmě také využívá, byť v bojích to moc vidět není, ale např. páčení zámků je silně závislé na úrovni dovednosti zlodějství (mimochodem, s Goldarem jsem musel na 15 bodů, aby otevřel i závěrečné zámky). Magie to samé. Mimochodem, magie mi ve hře moc k srdci nepřirostla, stejně tak alchymie, ze které se nakonec vyklubala jen konzumace bylinek (lektvary vyrábět nejde, nebo jsem to přinejmenším neobjevil).

Drobné mínus bych asi viděl i v designu lokací a propojení s puzzly. Po dolech jakoby autorům došly nápady. Krypta byla zase celkem přímočará a podobně finále v Černé skále. Oba dungeony sice vypadají komplikovaněji na automapě, ale reálný průchod je mnohem jednodušší. A když už jsem načnul finále, tak si musím znovu rýpnout do soubojového systému, protože zdlouhavé souboje s trojicí bossů mi přišly už příliš. V podstatě hodina soubojů o ničem.

No, ale jelikož podstatný je celkový dojem, který je veskrze dobrý, tak jsem se rozhodl Cardhalii ohodnotit 80% ... jako nemyslím si, že bych se k té hře ještě někdy vracel, ale zároveň si jasně uvědomuju, že to je hra, kterou by prostě byla škoda minout!

[Ringo]

Gratulace k dohrání. Já mám Cardhalii hodně rád. Škoda, že nebude ten druhý díl. Jinak jsem Cardhalii hodnotil taky 80%.

[Elemir]

Díky.