Bažiny a močályPo opuštění dolů jsem si naivně myslel, že si zas na chvilku odpočineme na čerstvém vzduchu. Avšak hnilobný zápach a podivné skřeky všude kolem mě velmi rychle ubezpečily, že by to mohl být také náš poslední odpočinek vůbec. A než jsme se nadáli, vyběhl na nás z poza stromů dost tuhý yetti ...
Boj začal tuhnout už v dolech, ale v bažinách jsem se opravdu začal obávat možného limitu. Cardhalia má celkem zvláštní přístup k obtížnosti. Oproti většině dungeonů tu necítíte růst vašich postav. Souboje odsýpají stále stejně a je tu poměrně vysoký faktor selhání. Lepší výbava a cvičení dovednosti boje pouze pomáhá "kompenzovat" stále tužší a tužší potvory. Jenomže já toho mnoho lepšího (efektivnějšího) zrovna nenašel. Nakonec se ukázalo, že jsem měl jen smůlu na RNG. V Cardhalii není vůbec problém narazit na nepřítele, u kterého vám selže celá série útoků a po loadu toho samého nepřítele sundáte na dvě rány
Notně jsem si oddychl
Když už jsem ten boj nakousl, tak v souvislosti s ním musím zmínit ještě jednu zajímavost. S každým zraněním postavy klesá její bojeschopnost a regenerační schopnosti. Pokud byl RNG špatný už na počátku, tak u zraněných postav bude ještě horší, až nakonec netrefíte nic. Čím delší je pak boj, tím více hrozí, že budete slábnout vlivem zranění a dostáváte se tak do bludného kruhu. Pokud se boj nevyvíjí dobře, tak je prostě lepší loadnout. Nevýhodou je i to, že "unavená" postava sesílá slabší kouzla, takže vázne léčení družiny, a aby toho nebylo málo, tak Jekil je vůči magickému léčení imunní! ... nevím jestli přirozeně, nebo za to mohl nějaký předmět, ale bylo to nemilé překvapení. S příchodem do dolů jsem tedy začal mnohem více využívat odpočinek.
Yetti ani nebyl to nejtužší, co se tu dá objevit. Mnohem nebezpečnější se ukázali místní přerostlí pavouci a jejich jed. Anamis naštěstí dokázala otravu léčit, ale i tak jsem byl rád, když pavouky nahradili na severu bažin kostlivci. Celá lokace je poměrně rozlehlá a spletitá, nicméně v různých zákoutích lesa se nacházejí užitečné předměty a bylinky, takže by byla škoda to tu jen prolítnout (polohu východu jsem samozřejmě znal díky kouzlu).
Na severu bažinatého pralesa se nachází vstup do Mrtvého močálu, což je opět jednolitá větší lokace. Nespornou výhodou močálu jsou rozlehlá prostranství, kde se dá pohodlně bojovat s místními duchy, oživlými stromy, kostlivci a zombiemi. Opět se vyplatí močál celý prošmejdit, protože je tu pár prima kousků výbavy a jedna knížka. Je to poměrně atmosférické místo. Dokonce bych řekl, že močál je děsivější jak bažinatý prales, kde se přeci jen dalo lépe sledovat, kdo na vás odkud míří. V močálu je horší viditelnost a potvory mají tendenci splývat s okolím.
Grulova cestaGrul, ač nehezký a od narození pokřivený, pocházel ze zámožné šlechtické rodiny. Jeho nejbližší se za něj styděli, považovali ho za démona, kterého na ně poslali bohové. Ostatní lidé však moc dobře věděli, že Grulovo srdce nepatří démonovi. Byl to mladík, byť vzhledově poznamenán, velmi bystrý a chytrý. Celé dny se toulal krajem a poznával přírodu. Od druidů se naučil základům magie přírody a brzy byl lesem uznávaným hostem. Jeho měšťanská rodina však byla zaslepena jeho škaredým vzhledem a když ještě navíc začal prokazovat talent pro magii, vyhnali ho pryč. Grul nešťastný a zničený, který až do poslední chvíle věřil, že ho jeho rodina miluje stejně jako on ji, byl odkázán na život v divočině. Dlouhá léta hledal cestu domů zpět ke svým rodičům. Nenacházel však v sobě žádné vlastnosti, které by byly hodny šlechtice jeho postavení. Ze zášti prohluboval své znalosti magie a dosáhl poměrně vysokého stupně. Nebýt jeho vrozených vad, stal by se z něho mocný kouzelník. Takto však musel uváznout někde na pomezí středního stupně. Jeho postižení mu však dávalo velkou fyzickou sílu. Na svých cestách často sedlákům pomáhal nosit těžké kameny nebo klády. Nikdo ho však při sobě nechtěl mít déle, než bylo nezbytně nutné. Tak Grul putoval světem a dostal se velmi hluboko do jižních končin. Říká se, že prý přešel Věčnou poušť a dostal se až do míst, kam žádná z nám známých map nedohlédne. Tam se setkal s draky, kteří jako jediní dokázali spatřit jeho intelekt. Jeho fyzickou podobu dovedli přehlížet. Pomohli mu utřídit jeho schopnosti. Naučili ho dračímu jazyku, moudrosti a bojovým dovednostem. Po letech, když cítil, že se již více naučit nedokáže, začal pomýšlet na návrat domů. Doufal, že ho rodina přijme jako bojovníka s dračí moudrostí. Je to jediný známý člověk v historii, který je znám jako dračí mudrc. Draci své znalosti střeží před okolním světem smrtelníků všemi svými silami. A tak se Grul vydal na cestu zpět. Když dospěl svého cíle, zjistil, že jeho zem se potácí ve válce. Jeho otec stál v čele armády, co se bránila temným silám orků. Nejprve chtěl jít za otcem rovnou, ale uvědomil si, že bude lepší, když před svým otcem stane jako vítěz na bojišti. A tak se i stalo. Válka skončila a Grul byl mezi mužstvem znám jako nelítostný bojovník. Došlo na audienci u otce. Grul věřil, že nyní bude konečně svou rodinou přijat. Když se ale jeho otec dozvěděl, kdo že je nejlepším bojovníkem v jeho vojsku, nechal Grula spoutat a uzamknout do nejhlubší kobky a uzamknout v nejvzdálenějším vězení Království. Tak Grul spočinul ve vězení hluboko v Šedém lese. Byl podruhé sražen na kolena, tato rána však pálila mnohem více. Zanechala černou jizvu v Grulově mysli a změnila jeho lásku v nenávist. Grul uprchl prokopaným tunelem a prý dokonce na útěku holýma rukama zabil stráž. Napříč lesem se dostal na jihovýchod na pirátské pobřeží Jižního oceánu. Jeho pronásledovatelé zemřeli v lesích a praví se, že se o ně postaral sám Grul. Ten, jako obávaný psanec, si rychle vydobyl moc a mezi piráty získal uznávanou pověst. Jeho válečnické schopnosti a taktické dovednosti mu přinesly slávu a brzy proslul jako rudý berserker. Když na jedné výpravě hluboko na jih zajal temného vezíra, pochopil, že přišel čas jeho dlouho doprošované pomsty. Nabídl vezírovi život, když mu pomůže zničit jeho rodinu. Vezír ho obdaroval zlatým brněním, které zakrývalo tělo od hlavy až k patě a jeho temná moc poskytovala nezranitelnost. Za zbraň Grul pojal strašlivý těžký kinžál, oblíbený to nástroj Maychanských katů. Kouzelník do něj zaklel sedmero obávaných démonů, které vyměnil s temnými bohy za duši a krev jeho nositele. Vezír Grulovi neřekl o jeho prokletí. Ten jen slepě přijal své výkupné a takto ozbrojen se vydal podruhé a naposled domů. Hnán zuřivostí a nenávistí, které v něm podněcovala prokletá výzbroj, prošel do Království a stanul na půdě své rodiny. Masakr, jaký následoval, nemá obdoby ani mezi zlotřilými orky. Grul doslova rozsekal své nejbližší ve slepé vášni a aniž by si byl vědom svých činů, nehleděl na prosby o odpuštění, které ve svých posledních vteřinách jeho otec v slzách pronášel klečíc před Grulem na kolenou. Nepřežil nikdo. Grul jako omámený odložil helmici své zlaté zbroje. Jeho mysli se náhle zmocnila rudá posedlost a v šíleném záchvatu zuřivosti pobil všechny obyvatele přilehlé vesnice. Říká se, že když svým kinžálem podřezával hrdlo poslední plačící ženy, z jeho úst se vydral chuchvalec černé sražené krve, jeho rudé oči se obrátily v sloup a on padl do krvavého bahna. Lidé jeho tělo spálili včetně mrtvých vesničanů. Kam se poděla jeho smrtící zbraň či brnění, to nikdo neví. Jedni říkají, že je lidé zakopali hluboko do země, druzí tvrdí, že byly roztaveny. Čas od času se však objeví zpráva o šíleném bojovníkovi s masivním kinžálem, jak okolo sebe rezséval smrt. Co je však pravdy na takových zvěstech, to vědí jen bohové. Grulova sláva vyprahla v čase stejně jako nenávist odnesla jeho dračí moudrost.
V tuhle chvíli už bylo jasné, že skladiště v trpasličích síních je příliš vzdálené, než abych se vracel. Zatím to ani nebylo potřeba, ale trochu mě hlodala myšlenka, že jsem tam možná nechal něco, co budu potřebovat dále v příběhu. V rychlosti jsem si tedy v hlavě promítnul, co všechno jsem zhruba odložil a zda-li mezitím nebylo něco, co by se nějak vymykalo. Na nic jsem si ale nevzpomněl, tak jsem obavy pustil z hlavy a vydal se dále.
KryptaKrypta začíná malou kaplí, kde je dvojice neutrálních kostlivců a duch člena kultu Ling. Od něj jsem se dozvěděl o bitvě, která kdysi v močálu proběhla a o tom, že v podzemí krypty se nachází vstup do Černé skály odkud vychází neskonalé zlo. No, to mě nijak nepřekvapilo, proto tu přeci jsme. A o pádu boha Venta už taky víme. Jenomže zlo je natolik silné, že vyhnalo ze svých hrobů nemrtvé a ti teď zamořili celou kryptu ... že mě to vůbec překvapuje
Krypta má krom kaple 3 středně velká patra. Postup přitom není úplně lineární. Ankh z prvního patra je potřebný i na dalších patrech. Vracet se přitom není úplně ideální, zejména přes první patro, kde se velmi čile respawnují kostlivci a zombie. Zombie jsou přitom asi to nejtužší, co se dá v kryptě potkat. Na druhém patře jsou celkem neškodné mumie a na třetím pak duchové, které lze snadno utancovat. Bonusem druhého patra byl naštěstí nález dalšího kladiva, které je o chlup lepší, než to co nosí Silandra. Konečně jsme získali nějakou viditelnou převahu!
Poznámka: ve hře je samozřejmě mnoho různých zbraní, ale některé, jako třeba Berserkův kinžál, poskytují negativní bonusy, takže jsou prakticky k ničemu. Dřevěné palice jsou pak třeba dobré proti elementálům, ale duchové jsou vůči nim imunní atd. Silandra díky tomu byla dlouhou dobu jediná, kdo dokázal úspěšně zraňovat všechny. Druhá by bývala byla Anamis, protože ta má přirozené požehnání bohů, jenomže z té jsem udělal kouzelnici 
Ještě v kapli jsem vytvořil dočasné skladiště předmětů, které jsme nasbírali cestou bažinami, popř. jsme si je přinesli ještě z dolů. Po průchodu kryptou jsem však usoudil, že by bylo lepší si vše odnést ke konci 3. patra. Využil jsem k tomu dlouhou chodbu poblíž teleportu k domnělému východu (byla to poslední místnost, co mi zbyla k prozkoumání). Chvilku jsem dokonce zvažoval, že bych si zaskočil až k trpaslíkům a posbíral co nejvíce lektvarů atd., ale nakonec jsem to nechal být. Lektvarů jsem doposud využil jen pár. Podobně magii, kde jsem krom léčení zatím neměl potřebu využívat nic moc jiného. Many není nazbyt a je potřeba právě pro to léčení.
Jakmile jsem byl spokojen, tak jsem prošel portálem ...
K našemu překvapení se před námi objevil Villigen! Nebyl to však onen přátelský stařík, jakého jsem znal ze Siuxova pramene. Tenhle byl očividně temný, zřejmě šlo jen o Villigenovu tělesnou schránku, kterou Sluha vzkřísil a naplnil zlobou. Jakmile se Villigen vypovídal, tak na nás zaůtočil. Nic jiného jsem ani nečekal. Ale ani tak jsem nečekal, jak zdlouhavý ten souboj bude. Problém je v tom, že postavy jednak často míjí a pak nemrtvý Villigen dost redukuje výsledné zranění. Normálně by to asi nevadilo, ale další problém je v tom, a byl zřejmý už u Koraxe, že nepřátelé během valčíku náhodně mění rotaci. Po nějakých 5 minutách to začne být náročné a po 10 už přicházejí chyby v úkrocích. Během boje se dá naštěstí ukládat, takže je tu určitá pojistka, kdyby to selhalo úplně. Podle času screenshotů trval souboj 16 minut.
Po smrti Villigena se mi zjevil duch z kaple a otevřel mi cestu do Černé skály. Navíc mi předal vlákno Osudu, které budu potřebovat pro osvobození boha Venta, který je uvězněn mezi sférami.
Černá skálaČerná skála je věrná svému jménu. Je to nevábné tmavé místo, které představuje komplex jeskyní a chrámu. Dungeon je rozdělen na 3 části, přičemž první a druhá část jsou propojeny skrze propadla. První část je systém jeskyní plný beholderů. V tuhle chvíli nic obtížného. Problém mohou být akorát skupinky beholderů, které se mohou vyrojit z jednoho místa a pak není moc prostoru na valčík. Beholdeři jsou naštěstí celkem tupí, takže je lze případně odlákávat po menších počtech (když utečete dostatečně daleko, tak ti nejzadnější o vás ztratí zájem). Patro je potřeba prolézt celé, protože cesta výše, do chrámu, se aktivuje spínači roztroušenými po obou stranách jeskyní.
Druhé patro je přímo nad prvním a skládá se ze dvou částí. Podobně jako v dolech, jsou tu dva druhy puzzle - postupové a vedlejší. To vedlejší jsem nějak minul, protože jsem dotčený ovládací prvek považoval za fake. Byl totiž vedle jiné interakce, která souvisela s postupem, takže jsem si prostě řekl, že není důvod se po tom dál pídit, neboť mám cestu pořešenou. Odměnou by býval byl nějaký loot, ale v tuhle chvíli už mě to bylo i tak jedno. Boje na druhém patře jsou o něco složitější, protože je tu halda úzkých uliček a místní vampýři mají docela výdrž. Pro pořešení cesty vpřed je nutné proskočit jedním z propadel a zopakovat si kus prvního patra (samozřejmě s respawnutými beholdery).
Někde cestou jsem našel poslední dostupnou knihu:
Historie GreydoruGreydor jakožto hlavní město Království je zároveň největší sídlo lidí na Cardhalii. Jeho prapočátky začínají hluboko v historii lidí a šemědů. První lidé, kteří odešli z lesů, aby žili vlastním životem, si vybrali za domov ostrov na největší řece v kraji. Zakladatel Greydoru samotného je opředen mlhou, neboť jeho jméno není známé. Samozřejmě se spekuluje o několika možných významných postavách, často příslušnících bohatých rodů, které vedou své soukromé války mezi sebou dodnes. Již mnohokrát se snažili zjistit pravdu, ale nikdy se jim to nepodařilo zcela. (Je to banda hlupáků - poznámka autora). Nicméně vraťme se k obecnému popisu. Na ostrov vedou dva mosty, z jihu a severu. Jsou součástí významné obchodní cesty, která pokračuje dále na jih a na západ. Západní provincie Království do Greydoru posílají různé exitocké zboží převážně z přímořských oblastí. V Greydoru žije oficielně něco přes dva tisíce rodin, z nichž většina tvoří obchodnické rody spojující se do složitých cechů a spolků. V čele obchodnické komunity města stojí nejvyšší cech (který se pochopitelně mění podle toho, komu jdou lépe obchody). Z jeho řad pochází také Král, i když tento titul je poněkud přehnaný. Království má význačný název pro zemi, která nemá skutečného krále! Kde jsou ty časy, kdy se město honosilo korunovačními klenoty ze zlata a stříbra. Války však přicházely a odcházely a braly s sebou nejednu oběť. Poslední král a poslední šlechtic královské krve zemřel v bitvě o Pohorské lomy. Říká se, že podlehl přesile, když byl jeho kůň zabit a on obklíčen. Je tomu už bez mála třista let. Od té doby městu vládne ten, kdo má nejvíce peněz. Všichni sami sebe nazývají přímým potomkem Krále, historikové však vědí, že Král žádné potomky nezanechal. Strhlo se několik menších oblastnních nepokojů, které nakonec skončily současnou situací. Městu a Království vůbec vládnou peníze. Každý se stává otrokem birokracie a marnivosti. Někdy závidím těm sedlákům daleko na jihu na úpatí Křivolin a na krajích Šedého lesa. Jaký to mají snadný život! Tady v Greydoru, když si člověk chvíli nedává pozor, tak hned na jeho židli sedí někdo jiný. Nikdo se však nesnaží horoucně tento stav měnit. Je mír, a to je hlavní. Moudří si váží této skutečnosti nejvíce. Nezasahují do politického dění a jen s hrozbami čekají, kdy to opět skončí. Orkové se teď drží zpátky po té strašné bitvě na druhé straně Starých hor. Vojsko vždy vedl Král a dnes je tomu nejinak. Jenomže Král není král. Mnoho lidí na to nehledí a důstojníci jsou věrní těm, kteří platí nejvyšší žold. Naštěstí jsou u moci šlechetní a dobří lidé rodu Frederiků. Nejvyšší Angel Frederik je schopný bojovník a jeho politické smýšlení je dobré. Samozřejmě je trnem v oku těm ostatním nabubřelcům, kteří by se nejraději viděli na jeho místě. Pořád hledají jeho chyby, moc se jim to ale nedaří. Jak říkám, můj pán je jeden z mála lidí, pro kterého se vyplatí žít. Dnes už jsem starý, ale pamatuji si dobře na jeho předchůdce. Nebýt Angelova meče, Království by bylo ztraceno. Frederikové nyní posilují na vlivu a rozšiřují své působení ještě dále západ. Neměl bych to říkat, ale Angel by byl dobrý král. Škoda, že ty doby jsou dávno pryč. Město je nyní veliké, světlé a honosné. Chudina má práci a sedláci mají dost dobytka. Voda a hlavně pivo teče proudem, což také nebývalo zvykem. Nepřátelské hordy se drží zpět a jen málokdo se snaží vířit klidnou hladinu. Bouře ze severu však přinášejí temná znamení a bůh ví, jak se to s námi potáhne dál. Minus nechť je s námi.
Třetí patro představuje samotný chrám. Místní mniši jsou nepříjemní jen z dálky, kdy sesílají silná kouzla, ale zblízka mají jen slabší magický útok. Naopak je poměrně snadné je zabít. Chrám samotný sestává ze dvou polovin, přičemž mezi oběma polovina se cestuje skrze nastavitelné teleporty. Cílem je umístit do čtyř kaplí čtyři sošky. A tady mě doslova polil studený pot, protože já měl jen tři! V první chvíli jsem se snažil rovzpomenout, co jsem kde mohl vynechat, ale nic mě nenapadlo. Nakonec jsem si řekl, že zkusím chrám nejprve doprozkoumat a třeba se to vyřeší samo. Ostatně cesta do svatyně byla otevřená, takže mi nic nebránilo projít.
No, nebránilo. Kousek od dveří stál Sluha! Bylo to v podstatě kdo z koho, protože buďto nás dokáže zastavit, nebo si s námi později poradí samotný Urifel. Tím mi nenápadně sdělil, že pokud ho porazím, tak to rozhodně nebude poslední boj ve hře. Čekal jsem navíc nějakou zradu a opravdu jsem se jí dočkal. Boj se Sluhou probíhá podobně jako s Villigenem. Rozdíl je jen v tom, že Sluhu jsem dokázal zraňovat častěji a za více bodů. Navíc taktiku lehce obměnil, protože občas místo valčíku zvolil ústup, čímž se nám na chvilku dostal od těla a mohl kouzlit (většinou to schytal Goldar, kterého jsem musel poté oživit s pomocí Živé vody). Boj trval zhruba 22 minut. Po Sluhovi zůstala na zemi soška bojovníka ... hurá
Umístěním poslední sošky do kaple se odemknula stěna ve svatyni, za kterou byl vidět uvězněný Ventus. S pomocí vlákna Osudu jsme ho přivedli zpět. Ventus byl za záchranu vděčný, ostatně byl to on, kdo nás dotlačil do celého dobrodružství, byť k nám nemohl promlouvat přímo. Jen ve snech a náznacích, tak tomu bylo v případě Villigena a později Kolba. Jenomže tím náš příběh opravdu neskončil. Ventus nás požádal o poslední službičku - měli jsme skoncovat s Urifelem. Poslal nás kvůli tomu do mezisvěta a na cestu nás obdařil svým požehnáním.
V mezisvětě jsme se objevili kousek od nedokončeného Lingmystu, vězení Urifelovo moci, ale artefakt ještě nebyl dokončen. Chyběl mu kousek, který jsme měli u sebe, a který jsme zároveň přinesli až pod nos Urifela. Ten se za námi už pobaveně usmíval. Úsměv jsme mu z tváře rychle vymazali tím, že jsme mu pověděli o záchraně Venta. No a on pro změnu vymazal ten náš tím, že nás bleskurychle napadl. Boj byl něco mezi Villigenem a Sluhou, největší komplikací byl terén. V prostoru okolo Lingmystu jsou totiž sloupy, takže je potřeba si hlídat dostatečný prostor pro valčík, tzn. pokud možno se po celou dobu boje neposunout mimo zvolený čtverec. Po 19 minutách bylo po všem.
Ventus se rozhodl Urifela zničit jednou pro vždy, takže ho zbavil božství a poslal k poslednímu soudu. Byla ta právě Ventova předchozí slabost, když si myslel, že by se Urifel mohl změnit a málem to stálo život haldy nevinných. Podruhé už stejnou chybu udělat nechtěl. Poté Ventus zničil náš náhrdelník, aby už nikdo nikdy nedokázal Lingmyst složit a poté nás odeslal na místa, odkud jsme přišli. Ještě předtím mi dovolil promluvit s osvobozenou duší Villigena. A tak končí jedna temná kapitola v životě Cardhalie. Anebo ne? ...
Jak už jsem psal, celé dobrodružství mi zabralo 22 hodin 15 minut, což mě mile překvapilo. Na to, že je tu automapping a celkem lehké puzzly (nepovinné nepočítám), tak je to srovnatelné dobrodružství s Eye of the Beholder. Ale to si nechám až do souhrnu
Maximální dosažený level u postav byl 19.
Autor
Téma: (Elemir) - Cardhalia (Přečteno 19691 krát)