Společníci a jejich úkoly mě nakonec taky zklamaly. Zprvu to celé vypadalo nadějně, ale ve výsledku je to takové nemastné-neslané. Interakce s hlavní postavou jsou nakonec zřídkavé a i dění v družině už se dál nevyvíjí. Některé osobní úkoly jsou zajímavé v kontextu lore světa, ale žádné terno to opravdu není. Nebýt Edéra a trpaslice Sagani, tak jsem se klidně mohl tahat s noname družinou po vzoru Icewind Dale a bylo by to vlastně jedno.
Zajímavý už je potom jenom Aloth, nikoliv však jako charakter, ale kvůli jeho zapojení do děje. Paladinka Pallegina mě moc nezaujala, Truchlící matka je podivínka a zbytek parťáků sedí v pevnosti a řeší doplňkové úkoly.
Blížím se ke 30 hodinám a mám za sebou zvrat v Zátoce vzdoru, což je hlavní město Jelenolesí. Město samotné bylo plné úkolů, které mi přišly celkem dobré. Některé odrážely atmosféru ve městě/čtvrtích, v jiných jsem si volil stranu, kterou podpořím a která pak podpoří mě atd. Problém je akorát v tom, co už naznačil Milhaus, i u mě má hra sestupnou tendenci. Jak bych to popsal? Těch různých aktivit je ve hře moc a jsou tu pohozené jakoby bez ladu a skladu. Chybí tomu nějaké propojení, které by tomu dávalo hlubší smysl.
V Baldur's Gate II je třeba ústředním bodem části příběhu taky město, ale vy od počátku víte, že plnění úkolů, shánění peněz a utužování vztahů má smysl kvůli tomu, abyste se později mohli pohnout dál. V PoE jsem do Zátoky vzdoru přišel dost vylevelený a se slušnou zásobou peněz. Pokud bych se býval rozhodl jít jen po úkolu, tak bych si vystačil se třemi klíčovými úkoly, které jsem mohl splnit hned na úvod a mohl jsem jít definitivně pryč aniž bych udělal cokoliv dalšího. A takhle je to vlastně s celou hrou. Hodně věcí plním ne proto, že bych musel, ale jen ze zvědavosti. Kupodivu ani volby v rozhovorech nemají takový efekt, jak by se mohlo zprvu zdát.
V tomhle ohledu je úplně ujetá interakce s hlavním padouchem, kterému přímo v rozhovorech podsunujete svou minulost, respektive si tvoříte svou vlastní minulost na základě jednotlivých odpovědí. Přitom ty odpovědi můžou dost měnit podstatu daného tématu. Pro ilustraci, v jednom případě se mě padouch ptá na jedno ženské jméno. Dotyčná postava přitom může být moje bývalá učitelka, nebo moje sestra, moje milenka, anebo jí vůbec neznám. Formou odpovědi si prostě vyberu jedno z toho namísto toho, aby to bylo nějak pevně dané. Netuším, jaký to má smysl a asi mě to ani moc nezajímá

.
Pořád to je slušná hra a pořád to drží mou pozornost, ale už si nejsem jistý tím, že to v budoucnu ještě jednou rozehraju.