Tisk

Prosíme přihlašte se nebo zaregistrujte.
1 hodina 1 den 1 týden 1 měsíc nastálo
Přihlašte se svým uživatelským jménem a heslem.

[Elemir]

Ještě před plnohodnotným datadiskem (Awakening - Procitnutí) jsem se rozhodl pustit do menších přídavků, které k Origins (Pramenům) vyšly. Některé už jsem popsal v předchozích příspěvcích, protože byly součástí základní kampaně, ale jiné fungují jako samostatná dobrodružství a těm se právě budu věnovat. Jen pro pořádek ...

Přímo do základní kampaně Prameny je integrována trojice vůbec úplně prvních DLC:

1. Warden's Keep - Pevnost strážců (2009)
2. The Stone Prisoner - Kamenný vězeň (2009)
3. Return to Ostagar - Návrat do Ostagaru (2010)

Po těchto DLC pak následuje pětice samostatných dobrodružství:

1. A Tale of Orzammar - jen jako bonus pro čtenáře PC Gamer (2009), v Ultimate edici tedy není
2. The Darkspawn Chronicles - Kronika zplozenců (2010)
3. Leliana's Song - Lelianina píseň (2010)
4. Witch Hunt - Hon na čarodějnici (2010)
5. The Golems of Amgarrak - Golemové Amgarraku (2010)

A nakonec dvojice DLC s bonusovými předměty:

1. Feastday Gifts
2. Blood Dragon Armor

DLC se samostanými dobrodružstvími jsou vesměs krátké (okolo 2 hodin herního času) a v plánu mám jen dvě - Hon na čarodějnici a Lelianinu píseň, protože obě tak nějak souvisí s příběhem Pramenů.

Hon na čarodějnici

Zvědové pověření sledováním Flemethiny chatrče spatřili záhadnou ženu pohybující se v této oblasti. Vydal jsem se proto s Ňoumou na obhlídku, abych situaci prověřil přímo na místě ... O Flemeth tu ale nejde . Hlavní hrdina nedokázal hodit za hlavu události poslední noci před bitvou s arcidémonem a rozhodl se porušit slib, který Morrigan dal. Rád by jí i s dítětem přivedl zpět. Jenomže po Morrigan se slehla zem. Podle některých zpráv zamířila do Orlais, ale tam veškeré stopy končí.





Na počátku jsem si mohl importovat svou postavičku z kampaně Prameny. To znamená, že jsem do hry vstupoval jako trpasličí bojovník na levelu 22. Zůstala mi i většina předchozí výbavy (postavička + inventář). Výjimkou byl jen obsah truhly z Vojákova vrchu (DLC Pevnost strážců), který se logicky vytratil. Postavě nově přibyla další sada talentů, které se může učit, což by mělo souviset s obsahem datadisku Procitnutí - děj Honu na čarodějnice probíhá až po událostech z datadisku.

Objevil jsem se v Korcarijské pustině poblíž Flemethiny chatrče, kde Ňouma zavětřil něčí přítomnost. Přál bych si, aby to byla Morrigan. Při pohledu na Ňoumu bylo patrné, že v tom nejsem sám. Přesto je na místě opatrnost. Zpomalil jsem krok a na chvilku jsme odbočili z cesty a vzali to podél břehu močálu. Tajemná žena není to jediné, co se Pustinou potuluje. Poslední zprávy hovoří o výskytu malých skupinek zplozenců.





Na mýtině, kde jsem s Flemeth předtím bojoval, jsem získal zápis do kodexu, který shrnuje veškeré předchozí události - od naší záchrany s Alistairem z věže Ishal přes léčení našich zranění až po důvěrný rozhovor s Morrigan, kdy mi prozradila, že je Flemeth ohavností, která si nepřirozeně prodlužuje život s pomocí svých dcer. Ostatně to byl důvod, proč jsem se zabitím Flemeth souhlasil. Až do oné noci na rudoskalském hradě jsem neměl důvod o svém rozhodnutím pochybovat.

Té noci se ukázalo, že jsem součástí mnohem většího a možná i temnějšího plánu. Flemeth potřebovala, aby alespoň někdo ze Šedých strážců přežil, proto se rozhodla mě a Alistaira zachránit. Nebylo to z čiré dobrosrdečnosti. Stejně tak nebylo náhodou, že nám do družiny nasadila Morrigan. Flemeth svou dceru pečlivě naučila prastarý rituál, který měl na svět přivést dávno zapomenutého boha, kterým není nikdo jiný než arcidémon, náš úhlavní nepřítel a vůdce zplozeneckých hord!

Pravda je o něco složitější a mnoho střípků do mozaiky celého příběhu stále ještě chybí. Legenda praví, že Stvořitel vykázal staré bohy do vězení pod zemí, kde je uvrhl do věčného spánku. První zplozenci však našli do vězení starých bohů cestu a svou přítomností poskvrnili prvního z nich. Tak vznikl první arcidémon a svět zachvátila první nákaza. Během ní vznikl řád Šedých strážců. Jeho mágové objevili rituál, který jim pomohl získat nové schopnosti a sílu arcidémona zabít. Duše arcidémona je takřka nesmrtelná a po zabití svého hostitele se ihned přesune do těla nejbližšího zplozence. Poskvrnění Šedých strážců z nich proto dělá ideální cíl. Arcidémonova duše nepozná rozdíl. Těla Šedých strážců si však narozdíl od zplozenců zachovávají svou mysl a arcidémon je nemůže posednout, takže je nakonec zničen. Spolu s ním však i Šedý strážce, který arcidémona zabil a byl tak nejblíže jeho pátrající duši.

Morrigan mi oné noci nabídla alternativu. Pokud s ní zplodím dítě, tak se mé poskvrnění přenese i na něj. Ona se poté postará, aby se duše arcidémona přenesla do ještě nenarozeného dítěte, kde poté zemře. Vlastně ne tak úplně, ale bude zbavena svého poskvrnění. Samotné dítě přežije a duše starého boha zůstane v něm. Co se bude dít pak? Těžko říci, to možná ani sama Morrigan netuší. Prostě odejde a už se nikdy nevrátí. Dítě vyroste, ona ho bude učit ... opravdu nevím, jen hádám. Byl to nápad Flemeth, léta na to svou dceru připravovala, ale proč tedy po tom všem chtěla Morrigan svou matku mrtvou? Popravdě jsem nikdy nevěřil, že zabití Flemethiny fyzické podoby zničí tuhle bytost definitivně. Morrigan prostě chtěla svou matku jen zpomalit, získat čas. V tomhle bodě se zřejmě jejich plány rozešly. Flemeth chtěla zřejmě starého boha z jiných důvodů než Morrigan.

Odchod Morrigan byl přesto nečekaný. Do poslední chvíle jsem doufal, že zůstane. Náš vztah nebyl jen hra, byl skutečný a to celou věc značně zkomplikovalo. Za chladných nocí z Morriganina prstenu cítím smutek a žal. Někdo na druhé straně se dívá a touží se alespoň na chvilku vrátit. Proto jsem se rozhodl svůj slib porušit a proto teď stojím před chatrčí Flemeth!





Ňouma se uvnitř chatrče přikrčil a s temným vrčením se začal pomalu přibližovat k zadní stěně. Zprávy nelhaly! Onou tajemnou ženou není Morrigan, ale dálská elfka Ariane. Pokynul jsem ňoumovi, aby sedl a nechal Ariane být. Ariane schovala meče a představila se nám. Archivář jejího kmene, Solan, jí poslal najít Asha'bellanar, což je elfský výraz pro Flemeth a znamená ženu mnoha věků. Jak příhodné! Pověděl jsem jí, co mě sem přivádí a Ariane ihned pochopila, že nehledám Flemeth, ale její dceru Morrigan. Její kmen jí dobře zná. Ostatně nedávno k nim přišla a vyžadála si od Solana přístup ke starému svazku, který kmen uchovává už od dob Arlathanu (starobylá elfská říše, kterou Tevinter zadupal do země). Jenomže za dva dny odešla a kniha zmizela pravděpodobně s ní.

Elfové mají oprávněný důvod se na Morrigan zlobit. I když tu knihu zatím nedokázali rozluštit celou, pořád to byl odkaz předků, který jim mohl pomoci obnovit elfí minulost. Kniha prý pojednává o něčem, co Solas označuje jako Eluvian. Nikdo neví, co to je, možná to ale věděla Morrigan. Proto o tu knihu měla takový zájem. Ariane mě poprosila o pomoc, mohli bychom spojit síly a vydat se najít Morrigan společně. Pro jistotu jsem jí pověděl, že já Morrigan hledám z jiného důvodu a ona to pochopila a akceptovala. Jde jí jen o tu knihu.

Ferelden je velký, takže bez vodítek by to nešlo. Ariane byla naštěstí dostatečně připravená. Knihu Eluvianu kdysi zabavil elfům Kruh mágů, ale jednomu z elfských mágů se podařilo svazek objevit a zcizit. Podle onoho mága existují v knihovně Kruhu další zajímavé dokumenty a právě ty by nám mohly s hledáním Eluvianu pomoci. Potíž je v tom, že Dálům je od té doby přístup do knihovny zapovězen. Ale mě by se to snad mohlo podařit. Pravda. Kruh mi něco dluží .





Mapa světa obsahuje několik záchytných bodů, které ukazují situaci ve Fereldenu po boji s arcidémonem. Stařešina Miriam se např. zasloužila o znovuvybudování Lotheringu, Rudoskalí pod vládou banna Teagana vzkvétá a začíná co do důležitosti konkurovat Denerimu, v Denerimu už je také skoro vše při starém atd. Nicméně v rámci DLC jsem se podíval jen na 4 místa - 2 známá a 2 musí družina nejprve objevit.

Cesta do věže Kruhu mágů vede přímo, doky na břehu jezera jsou nepřístupné. Hned ve vstupní hale nás uvítal zástupce Hadley. Velitel Greagoir odcestoval do Denerimu a arcimág Irving tu očividně také není. V rámci věže je přístupné jen přízemí s knihovnou a podzemí, což byla pro mě úplná novinka, protože do podzemí jsem se v Originu nepodíval. Hadley mě akorát upozornil, abych si držel psa zkrátka, protože studenti se snadno vylekají, tak aby nedošlo k nějaké zbytečné nehodě. Dost podezřívavě se díval i na Ariane, ale to jsme tak nějak čekali. Na druhou stravu neřekl ani slovo. Tedy narozdíl od místních adeptů, kteří očividně nejsou na návštěvy z venčí zvyklí.

Přízemí prošlo velkou renovací, jeden by ani neřekl, že tu před pár lety došlo málem ke katastrofě. U vstupu do podzemí začal Ňouma radostně štěkat, protože jsme tu narazili na známou tvář. Stál tu Sandal, Bodahnův syn. Otec má nyní obchod v Rudoskalí a syna poslal řídit pobočku do věže. Sandal nabízí jak očarování, tak i běžný obchod.







Renovovaná knihovna je o kousek větší, než tomu bylo před léty a je vidět, že si s její obnovou dal někdo záležet. Orientace v takovém množštví svazků není jednoduchá, proto v knihovně existují jmenné rejstříky, které mi prozradili, kde mám jaká témata (knihy) hledat. Jmenné rejstříky jsou čtyři a každý vždy odhalí pár konkrétních pozic v knihovně. Jakmile si otevřete jiný rejstřík, tak se ty předchozí pozice zruší a objeví se nové. Je to proto poměrně zdlouhavá práce, která ale občas vede k nějakému vedlejšímu bonusu, které ale popisovat nebudu (našel jsem třeba slušný obnos peněz atd.).

Klíčové pro úkol jsou jen dvě knihy - Elfí relikvie (rejstřík A-F) a Zákeřnosti elfích jazyků (rejstřík T-Z). Jakmile jsme našli knihu Elfí relikvie, tak Ariane poznala symbol na jejím přebalo. Šlo o část symbolu Eluvianu. Kniha je pro nás bohužel nesrozumitelná, takže je potřeba najít něco, s čím bychom jí přeložili. A to je právě kniha Zákeřnosti elfích jazyků. Jakmile jsme ji našli, tak jsme se vrátili k Elfí relikvii a pokusili se o překlad.

Do zad nám v tu chvíli vpadl rozčilený mág, kterému se nelíbilo, jak Ariane ohýbá hřbet knihy. Mohla by jí tím prý poškodit! Mág se jmenuje Finn, celým jménem Florian Phineas Horatio Aldebrant Esquire, ale jelikož ho ostatní studenti začali oslovovat Floro, tak se přejmenoval na Finna. Finn studuje historii a jazyky a byl vcelku překvapený, co za knihu Ariane v ruce drží. Všiml si, že si Ariane prohlíží kapitolu o Eluvianech a na náš dotaz, co o tom ví řekl, že Eluviany jsou stará pozorovací skla, něco na způsob zrcadel, ale nikdo žádné ještě nenašel.





Není to však ledajaké zrcadlo. Když Tevinterská říše dobyla Arlathan, tak vojáci sebou odnesli celou řadu těchto zrcadel, ale jediné, co s nimi říše dokázala udělat, byla komunikace na velkou vzdálenost. Víc z jejich moci neodhalili. Podle Ariane si Solan myslel, že Eluvian je konkrétní místo. Jejich kmen se nedávno potkal s jiným dálským kmenem a ten jim pověděl o dvojici lovců, kteří ve starých elfích ruinách našli podobné zrcadlo. Jeden z nich zmizel a druhý smrtelně onemocněl, protože ruiny byly zamořené zplozenci. Klan poté zrcadlo rozbil, protože bylo poskvrněno. Finn jen zalapal po dechu, ale pak se vzpamatoval. K nalezení dalších Eluvianů by nám stačil jen jeden jediný střep. Musíme ihned do skladiště ...

Finn se k nám přidal a vyrazili jsme za Hadlym, protože má u sebe klíč. Zprvu nám ho nechtěl vydat, protože ve skladišti došlo k nečekaným potížím a momentálně je nemá kdo vyřešit. Přislíbil jsem proto pomoc a on souhlasil. Skladiště je plné posedlých strážců, což je způsobeno několika trhlinami v Závoji. Jejich původ je nejasný, zřejmě nějaký nepovedený experiment. Finn si potřeboval promluvit s jednou sochou, která by nám mohla prozradit další podrobnosti, ale i ona se nachází v dosahu trhliny. Řešením je najít všechny průniky Závoje a uzavřít je.









Průniků (trhlin) je celkem 6. S trhlinou je potřeba bojovat jako s běžným nepřítelem, což trochu komplikují posedlí strážci. Usekání zdraví na nulu je jen na chvilku omráčí, pak se zase zapojí do bitvy s plným zdravím. Výjimkou jsou jen strážní mágové, ti prostě zmizí a už se neobjeví. Jakmile je trhlina uzavřena, tak se strážní vrátí do normálu a přestanou být nepřátelští. Po uzavření všech šesti trhlin se socha konečně rozpovídala.

Socha obsahuje esenci Eleni Zinovie, což byla mimochodem matka tevinterského archona Hessariana (to je ten, co nechal upálit Andrastu a sám pak konvertoval k víře ve Stvořitele). Eleni byla za svého života věštkyní a tuhle schopnost si zachovala i socha, do které byla její duše zakleta. Proto se Finn na sochu obrátil. Na Finnův dotaz ohledně střepů odpověděla, že cestu nám ukáže věštba připravená s použitím světel Arlathanu. Některá byla zničena, ale některá zachránili elfové, kteří je pak dobře ukryli. Jeden z úkrytů by se měl nacházet v Cad'halashi, dnes známém jako Cadash. Ano, to místo opravdu známe, je to Cadashský thaig, "domovina" Shale. Hm, jenomže Cadash je mnohem mladší než události, které socha popisuje. Navíc světla jsou prý skryta běžnému zraku. Zajímavé.

Nyní se nám odkryly dva směry možného postupu. Finn mě před odchodem poprosil, zda by nemohl zůstat v družině. Kvůli svému výzkumu historie Tevinteru má od Irvinga povolení k opuštění věže, takže by s námi mohl odejít klidně ihned. Souhlasil jsem, ostatně mi ani nic jiného nezbylo. Dobrý mág se vždy hodí. A tady si teď dovolím na chvilku zastavit.

Ariane je velmi schopná bojovnice se specializací na obouruční zbraně, takže mě a Ňoumu skvěle doplňuje. Finn je specialista na duchovní magii a podporu, což je lehce omezující, ale dá se s tím žít. Pro případ nouze mi hra nadělila knihu, která vybrané postavě resetne body a talenty, takže bych ho kdyžtak mohl operativně předělat. Nakonec to ale nebylo nutné. Souboje jsou celkem standardní, byť ne do všech je dobré se vrhat po hlavě. Výjimku tvoří akorát bossfight před finále DLC, ale k tomu se ještě dostanu.





Z elfích ruin jsme se přesunuly do Hlubokých cest rovnou do Cadashského thaigu. Z různých vodítek jsem se dozvěděl, že Cadash je postavený na ruinách elfího města, možná dokonce samotného Arlathanu. Trpaslíci si byli této skutečnosti vědomi. Ostatně střípky z historie Cadashského thaigu jsou součástí vedlejšího úkolu, který jsem zde dostal. Kdysi mezi elfy a trpaslíky existovalo spojenectví a trpaslíci zde ukryli elfy stíhané tevinterskou říší. Jenomže později se trpaslíci přidali na stranu říše a potřebovali se teď již nepohodlných elfů zbavit. V podstatě je do jednoho pobili a zametli veškeré stopy.

Pro nás je tu podstatné hlavně to, že někde tady se skrývají světla Arlathanu. Jenomže je ukrývá elfí magie. Proto se Finn významně podíval na Ariane. Bude potřebovat trochu její krve, aby mohl připravit odhalující kouzlo. Ariane po chvilce váhání souhlasila, protože Finn rozehnal moje obavy z toho, jestli se náhodou nejedná o Krvavou magii. Nejedná, ale i tak si máme tohle kouzlení nechat raději pro sebe .

Pozici úkrytů dokážou odhalit magické víry, kterých je v thaigu několik. Při stoupnutí do jednoho z nich se objeví proud energie, který se stahuje k místu s ukrytým světlem. Finn pak na takovém místě sešle kouzlo a světlo Arlathanu odkryje. Pátrání nám samozřejmě dost znepříjemňovali zplozenci, ale to horší nás teprve čekalo. Jakmile jsme odkryly všechna čtyři světla, tak je bylo potřeba posbírat. Jenomže každé sebrané světlo znamenalo spawnutí duší prastarých elfích obránců, což je trošku tužší typ nepřítele, ale nic komplikovaného.









Jakmile jsme měli všechna světla, tak nastal čas na rituál. Důvodem rituálu je fakt, že střep ze zrcadla byl poskvrněný zplozenci, takže je za normálních okolností nefunkční. Rituál s pomocí světel Arlathanu střep očistí a my pak budeme schopni najít pozici dalších zrcadel. Má to ovšem jeden háček. Během rituálu se zřejmě objeví přízraky a bude proto nutné Finna ochránit, aby ho přízraky nemohli od rituálu vyrušit. A měl pravdu, pár přízraků se skutečně objevilo.

Věštění nám odhalilo pozici dalšího fereldenského Eluvianu. Podle všeho se nechází v Pustinách dračích kostí na severu Fereldenu.





Je to krátký venkovní koridor s několika kultisty a dráčaty. To nejhorší se ukrývá na konci u vstupu do starých ruin - Varterral. Je to taková přerostlá kudlanka, která tu plní roli finálního bosse. Tyhle stvůry kdysi stvořili elfí bohové na ochranu elfů a jejich artefaktů, ale tomuhle to asi někdo zapomněl říct, protože se na Ariane díval dost nehezky .

Souboj s Varterralem není úplně triviální, protože umí pár nepříjemných triků. Jeho plyvanec nejenom zraňuje, ale také zasaženou postavu výrazně zpomalí. Varterral navíc rád poskakuje, čímž postavám podráží nohy a čas od času se taky přesune o kus dál a plivne do cesty zpomalující fujtabl. Tohle vše plus jeho odolnost souboj protahuje. Finn je v boji s Varterralem bohužel trochu zbytečný, ale naštěstí jsem měl u sebe stále dost léčivých mastí ještě z dob boje s arcidémonem, takže jsem to nakonec ustál ... kupodivu já a Finn . Pravda, bylo to hned na první pokus, při druhém už bych si dal na kudlanku větší pozor a změnil bych taktiku.







Po zabití Varterrala jsme mohli bezpečně vstoupit do ruin. Na vyvíšenině uprostřed ostrova stálo zrcadlo a kolem obcházela zadumaná Morrigan ...

Tak jsme jí přeci jen našli! Bylo to však lehce rozpačité shledání, byť mi Ariane naznačila, že mě Morrigan nejspíše čekala. Morrigan mě zastavila v dostatečné vzdálenosti a poprosila mě, abych se už víc nepřibližoval. Jinak zmizí hned teď a už navždy! Nebyl důvod jí nevěřit. Pomalu mi začalo docházet, že Eluvian není jen pouhým komunikačním prostředkem, ale je to také portál. Kam? To mi zůstalo zatajeno.

Snažil jsem se jí vysvětlit, proč jí hledám, ale na to mi odpověděla, že v tomto ohledu jsme rozdílní a nemůžeme pochopit jeden druhého. Ona má svůj úkol a na ničem jiném nyní nezáleží ani na jejích pocitech. Pověděla mi, že naše dítě je v bezpečí a mimo můj dosah. Je neposkvrněné a neví nic o svém osudu. Osudu? Morrigan byla příliš skoupá na slovo. V žádném případě mi nechtěla prozradit, co je jejím úkolem a jaký má vlastně plán. Řekla mi jen, že musí dítě připravit na to, co přijde a k tomu potřebuje čas a veškerou sílu. Víc se mi prý neodváží prozradit. Zní to dost neurčitě a hrozivě zároveň.

Poté mě varovala před Flemeth. Morrigan se zmýlila, když si myslela, že matka touží po nesmrtelnosti. Flemeth není ani Krvavý mág, ani ohavnost a dokonce ani není skutečný člověk. Smrt podvedla už dávno! Rituál, který ji Flemeth naučila jen prostředek konce, zvěstovatel toho, co přijde. A změna přichází. Mnozí se jí budou bát a budou proti ní bojovat, ona však může být osvobozením pro všechny. Nyní je čas jít. Mohl jsem s Morrigan odejít, ale i já mám své povinnosti. Jsem Šedý strážce, ochránce Fereldenu. Poprosil jsem jen o jediné, aby se tentokrát alespoň rozloučila. A Morrigan s radostí vyhověla. Poté zmizela v portálu a už jsem jí nikdy neviděl.











2 hodiny 9 minut. To je délka celého dobrodružství. Hon na čarodějnici je poměrně lineární a díky vysoké úrovni hlavní postavy je průchod jednotlivými lokacemi víceméně jen formalita. Je to navíc úplný závěr příběhu Šedého strážce, který mi dal alespoň možnost se s Morrigan rozloučit. Proto jsem se tomuto DLC tak podrobně věnoval. Morriganin úkol je mi stále záhadou, protože nemá konkrétní obrysy a těžko říci, kdy proklamovaná změna vůbec přijde. Asi je lepší, že neznám podrobnosti, protože změna přijde, ale Šedý strážce už u toho asi nebude .

[Elemir]

Hon na čarodějnici měl za úkol dovysvětlit úplné finále cesty Šedého strážce, kdežto Lelianina píseň příběhově předchází ještě samotné Prameny. Je to krátká epizodka ze života Leliany, která má za úkol vysvětlit zradu, které se na ní dopustila Marjolaine. Děj DLC se přitom poněkud liší od toho, co o sobě sama Leliana v Pramenech prozradí. Podle původního vyprávění měla být zrazena a uvězněna v Orlais, kdežto příběh DLC se odehrává v Denerimu.

Lelianina píseň

"Byly časy, kdy bych pro Marjolaine udělala cokoliv. A když usilovala o rozšíření orlesiánské hry intrik do Denerimu, následovala jsem ji bez otázek."

Orlesiánský cech bardů se rozhodl rozšířit své působiště o Ferelden, tedy alespoň tak zní oficiální vyjádření z úst Marjolaine, blízké přítelkyně a mentorky Leliany. Celý příběh je vyprávěn jako Lelianina vzpomínka, ve které si zkouší rovzpomenout na vše, co se v těch několika málo dnech semlelo. Na počátku je nutné podotknout, že Leliana v příběhu nevystupuje jako zbožná řádová sestra, tak jak ji známe z Pramenů, ale jako podlá intrikánka, která se neštítí ani násilí. Je potřeba přijmout fakt, že předchozí Lelianin život byl dost odlišný, ale to už je dnes minulost.





Vše začíná jedné noci v tržní čtvrti Denerimu. Marjolaine si do Fereldenu přivedla Lelianu a dva její společníky (tentokrát se import nekoná). Trpasličího bojovníka Tuga a mága Sketche (neboli Skicu) ... holt čeština to vzala doslovně . Tug je loajální bojovník a člen gildy, na nic se neptá a vždy svou práci do puntíku odvede. Je specialistou na meč a štít. Skica je oproti tomu rozvážnější a více přemýšlí nad důsledky svého jednání. Zaměřením je duchovní léčitel.

Marjolaine si pro nás připravila několik úkolů, při kterých nás bude z povzdálí sledovat - pár krádeží, pár urážek a starou dobrou pomstu. Hlavní úkol DLC se jmenuje Hra a jeho náplň se v průběhu hraní postupně mění. Na tržišti se můžete setkat hned s celou řadou podúkolů, které je potřeba splnit, aby se děj posunul:

1. Poraže osobní gardu banna Perrina
2. Zabijte pomlouvače
3. Krádeže na trhu
4. Marjolainina pomsta
5. Najděte skladiště mágů (dopíše se dodatečně po nálezu patřičného interaktivního prvku)

Tržní čtvrť vypadá úplně stejně jako v Pramenech, akorát je v noci vylidněná a po čtvrti korzují stráže. Je tu celá řada interaktivních prvků, které čekají na nějakou akci. Funguje to tak, že někde s něčím začnete a postupně nacházíte věci a osoby pro jiné úkoly. Jelikož v noci jsou stráže ostražitější, tak při první známce nekalostí vás vyhodnotí jako hrozbu a od té chvíle vás budou bez milosti stíhat. Zprvu to jde. Družina začíná na levelu 10 a je celkem bojeschopná, ale první problém nastane ve chvíli, kdy na družinu naběhne Noční velitel. Je to elitní bojovníce a má sebou doprovod. I když se mi jí podařilo při druhém pokusu odizolovat, tak to nebylo úplně snadné vítězství.

Pro celé DLC platí, že je poněkud tužší. Obzvláště v porovnání s Prameny. Postavy poměrně svižně levelují, takže hodně věcí se dá zkorigovat. Vlastně si říkám, že DLC je celkově pojato tak, že si ho nejprve vyzkoušíte nanečisto, pak se rozhodnete, která cesta rozvoje postav pro vás bude ideální a teprve potom napochodujete až do finále. Já jsem si dal o něco větší pozor rovnou. Přeci jen už vím, co by mi v Pramenech bývalo sedělo víc a na co bych si dal napodruhé pozor, takže jsem to rovnou implementoval sem.







Na tržišti je přístupná trojice truhel, ve kterých je kradené orlesiánské zboží, které denerinským obchodníkům prodal Bonny Lem, obchodník naší gildy. Zboží je možné vzít anebo změnit jeho umístění v rámci truhel (podstrčit ho jinam), čímž se obchodníci začnou podezřívat mezi sebou. Někde mezi domy se pak dá narazit na značku Uskupení mágů. Sledováním dalších značek se odkryje pozice skladiště, které z krytu hlídá mág Severin Corwood se svým golemem (první tužší souboj). Tím jsou úkoly 3 a 5 splněny.

Bann Perrin čeká u sídla arla Eamona. Dostal falešnou pozvánku, ale arl samozřejmě není doma, takže tu jen tak postává a čeká. Stačilo se k němu přiblížit a ihned na nás se strážci zaútočil. Po boji zůstal na zemi omráčený a měl u sebe děkovný dopis z Oltáře a podezřele upravené spodky. Dopis ho líčí jako významného mecenáše s vysokými morálními kvalitami, takže ideální pomstou bylo vzít nalezené spodky a přitlouct je na tabuli Pěvců u kaple. Úkol 1 hotov.





Pomlouvač stojí v uličce za hospodou. Je jím Jovi Merice, kterému jsem předal pozdravy a kuchl ho. Tělo jsem poté hodil do studny u kaple. Cestou k Jovimu jsme zakopli o spícího a opilého kapitána stráží Eamse. Podstrčil jsem mu pečeť Uskupení mágů, kterou jsem si vzal z mrtvoly Severina Corwooda. Podezření z vraždy tak padne na ctihodného kapitána. Úkoly 2 a 4 komplet. A tím jsme měli komplet vlastně všechno. Při prohlídce těla Joviho mi naskočil ještě úkol s nalezením kousků Orlesiánské zbroje, ale tu jsem popravdě v průběhu hraní moc neřešil. Zavolal jsem Marjolaine a sdělil jí úspěch.

Nyní nás čekala ještě jedna prácička. Bude nutné se vloupat do sídla arla a podstrčit mu kompromitující důkazy. Celé to má ale vypadat jako vloupačka. Podle Marjolaine jde o pouhé účtenky za milenky, takže ideálním místem pro kompro by byl stolek v arlově ložnici.

Sídlo arla je opět totožné s tím, jak vypadá v Pramenech (sídlo Arla Howa). Družina začíná v mučírně, odkud ihned přechází do přízemí (celé podzemí je dostupné až později). Příliš stráží tu není, ale pro odlákání pozornosti to stačí. V pokladnici jsem pro jistotu vybral truhlu, aby to opravdu vypadalo jako loupež a přesunuli jsme se k ložnici arla. Marjolaine odtud zrovna odváděla velitela stráží, což se Lelianě moc nelíbilo. Vypadalo to, že Marjolaine hodlala využít situace a rozhodla se s velitelem někde v ústraní pobavit.





Když Leliana pokládala důkazy na stůl, tak si všimla, že je na nich orlesiánská vojenská pečeť! A co ten pokoj? Vždyť to vůbec není pokoj arla. A ten důstojník? Harwen Raleigh? Jeho osobní deník ho líčí jako zarytého odpůrce Orlais. To není kompro, to jsou orlesiánské vojenské plány a my se tu právě dopouštíme velezrady! Marjolaine se odmítla o dokumentech bavit a hlavně jsme museli urychleně pryč.

Po návratu do úkrytu gildy jsem si promluvil s Tugem, Skicou a Bonny Lemem. Ani jeden nebyl nadšený z toho, co se přihodilo, ale taky to nikdo z nich nechtěl říct Marjolaine osobně. Bylo jasné, že to nebyla náhoda. Marjolaine tuhle akci plánovala už delší dobu, protože odříkala jiné zakázky. Rozhodně tedy musela vědět, co dokumenty obsahují. Naše noční akce na tržišti na nás navíc přitáhla nežádoucí pozornost. Snadno by si nás někdo mohl spojit i s vloupáním do sídla arla a za velezradu se věší všude.

Marjolaine se zprvu Lelianino nálehání nelíbilo, ale pak svolila, že bude dobré věci uvést zase do pořádku a orlesiánské plány ze sídla arla odstranit. Mám jí dát chvilku a pak vyrazíme.





Sídlo arla bylo stále ještě klidné a ani nové stráže se neobjevily. Vzali jsme proto dokumenty a chtěli se zase vytratit, když tu se rozezněl poplach! Marjolaine vyběhla napřed, aby odlákala stráže a my se měli mezitím probít ven přes kuchyni. Venku jsme se opět s Marjolaine setkali. Stráže nás zatím nedostihli, tak jsem Marjolaine navrhl, že by bylo nejlepší dokumenty vzít na orlesiánské velvyslanectví. A pak to nabralo rychlý spád ...

Marjolaine Lelianě pošeptala do ucha, jak to bylo perfektní a přitom jí vrazila pod žebra kudlu. Z poza rohu mezitím vyšel Harwen Raleigh ve společnosti stráží. S posměškem na rtech jí uvítal jako orlesiánskou špiónku, která právě ukradla těžce získané fereldenské vojenské informace. Co? Takže ti dva se domluvili a prostě to na nás celé ušili!







Čas se mezitím posunul o pár dní dopředu a Leliana se probouzí na tvrdé podlaze ve vězení. Harwen Raleigh si libuje v mučení vězňů a Leliana propadá čím dál větší beznaději, když se z otvoru nad celou ozve neznámý ženský hlas, který Lelianě slibuje pomoc. Zprvu to vypadá jako halucinace, ale pak na podlahu přistane balíček s klíčem a dýkou. Začíná cesta za svobodou ...

Ve vedlejší cele byl Skica a Silas Corthwaite, fereldenský pytlák, který se k nám přidal. Silas je bojovník, který si prošel válkou a v družině nahradil Tuga. Toho jsme totiž našli v další cele umučeného! Probojovat se ven chvilku trvalo, protože vězení je dobře hlídané. Cesta ven nevedla dle očekávání přes přízemí arlova domu, ale boční chodbou. Na jejím konci nás čekalo překvapení, ale Leliana náhle vyčerpáním omdlela.







Probudila se na posteli, nad kterou se právě skláněna žena ve zlatém rouchu. Leliana popadla nůž a začala jím ženu ohrožovat. Sestra Hildegarda nezaváhala a přivolala si na pomoc matku Dorotheu. Ano, nacházíme se v kapli Oltáře v Denerimu. Sestra Hildegarda poskytla Lelianě první pomoc, ale byla to hlavně matka Dorothea, kdo si přál Lelianu vidět.

Podle hlasu bylo zřejmé, že právě matka Dorothea je naší neznámou zachránkyní. I ona se stala obětí Marjolaine a tak s námi soucítila a rozhodla se nám pomoct. Dorothea patří k orlesiánskému Oltáři a ten má krom jiného za povinnost následovat bojující vojska. Řád proto dostává podrobné informace o pohybech vojsk. Jsou to samozřejmě velmi citlivé informace a Marjolaine se podařilo podvodem ukrást ty, které měla matka Dorothea u sebe. Dorothea je v Denerimu neformálně, přivedla jí sem stopa a touha napravit svou chybu. Oficiálně se tedy nic nestalo a je v našem společném zájmu spolupracovat. Nejprve jsem si šel promluvit se společníky.

Skica poděkoval Lelianě za záchranu a rovnou se jí svěřil, že Tug zemřel proto, aby ho ochránil před mučením. Stráže si velmi často vyděšeného Skicu dobírali a k činu už chybělo jen málo. Tug je proto pravidelně provokoval, aby odvrátil jejich pozornost na sebe.

Ani Silas nešetřil díky a pokusil se omluvit za všechny dobré ferelďany. To, co udělal Raleigh, je neodpustitelné. Pak Lelianě pověděl, jak se do vězení dostal a proč je tak schopný bojovník. Jeho vojenská kariéra mohla být klidně stejná jako Raleighova, ale neměl v úmyslu v ní pokračovat. Až bude po všem, tak chce zůstat v Oltáři a sloužit mu, aby šel příkladem, že ne všichni vojáci jsou tak špatní jako Raleigh. Dorothea to považovala za dobrý signál a tím se také Silasovy hříchy rázem smazaly.





Nakonec jsem se vrátil k matce Dorothy. Marjolaine si zajistila doprovod velitele Raleigha a nyní už je na cestě do Orlais. Zřejmě očekává pomstu a byla by škoda jí zklamat. Velitel Raleigh patří mezi tu část šlechty, která urputně bojovala po boku krále Marica a nehodlá se vzdát myšlenky na další válku s Orlais. Mezi Fereldenem a Orlais byl sice nastolen mír, ale praktičtější by bylo říkat, že obě země momentálně jen neválčí. Takhle křehký mír mezi Orlais a Fereldenem je a Raleigh by ho mohl díky obsahu zcizených dokumentů snadno narušit. Bylo by tak ohroženo velmi mnoho životů včetně členů Oltáře.

Velitele Raleigha a Marjolaine jsme dostihli na pobřeží. Utajení se nepodařilo a Raleigh nám poslal naproti vojáky. Nic komplikovaného. Několikrát se nás dokonce pokusil vlákat do pasti, ze které vždy utekl a nechal nás s dotírajícími lučištníky, mágy a jinou havětí. Teprve na mostě, odkud nás předtím s Majorlaine pozorovali, došlo k finální konfrontaci. Raleighův mág seslal na oba ochranné kouzlo a přivolal větší dráče.

Nezbylo nám, než pro jistotu couvnout zpět před most a nejprve si to vypořádat s dráčetem. Poté Leliana vylákala mága a Raleigha. Skica se je pokusil ochromit, ale ochromil jen mága, kterého Leliana a Silas okamžitě zabili. Poté se všichni pustili do Raleigha. Skica a Leliana zkoušeli velitele paralyzovat tak často, jak to jen šlo, ale ne každý pokus vyšel. Pokud se Raleigh zaměřil na některého z členů více, tak na něj Skica zakouzlil imunitu. Díky tomu a těm několika málo léčivým a lyriovým lektvarům se nám podařilo udržet na živu a Raleigha složit. Byl to samozřejmě až několikátý pokus, protože jde o velmi tuhý a nevyzpytatelný souboj. Naštěstí jsem Skicovi nechal pár volných bodů do talentů, takže jsem jeho schopnosti mohl trošku vylepšit.









Po boji došlo na poslední rozhovor s Raleighehem, ve kterém ho Leliana odmítla dorazit vlastní rukou a nechala to na starost Silasovi. Nechtěla se zachovat stejně jako by to udělal Raleigh nebo Majorlaine. Silas k Raleighovi přišel a prostě ho jen strčil ze srázu dolů. Byla to pro něj dokonalá satisfakce, za kterou Lelianě poděkoval. A tak skončil velitel Raleigh.

Poté si Leliana došla promluvit s Majorlaine. Neměla v úmyslu jí zabít, jen chtěla odpovědi. Majorlaine jí pověděla, že jsou v mnoha ohledech stejné a bylo jí jasné, že by jí Leliana dříve či později kvůli dokumentům zradila, protože ona by to tak prostě udělala. Proto musela být rychlejší a zradit jako první. Ostatně i teď tu proti sobě stojí jako rivalky a je to Leliana, kdo právě teď drží dýku v ruce. Leliana nesouhlasila. Marjolaine vyslovila svou poslední hrozbu a zmizela ve stínech. Teprve časem Leliana pochopila, že tímhle to neskončilo, protože tahle paranoidní manipulátorka nebude mít klid, dokud bude Leliana dýchat. Jenomže to Leliana nyní neviděla, převládla u ní lítost a mozek jí zatemnily vzpomínky na vše krásné, co s Marjolaine zažily. A tak jí prostě nechala jít.

Leliana se poté vrátila do kaple a vstoupila do Oltáře.







1 hodina 50 minut. Na první pohled vypadá tohle DLC delší, ale akce je poměrně svižná, takže i děj odsýpá. Je to něco ve stylu Dannyho parťáků. Pořád se něco děje a pořád vás něco tlačí vpřed. Popravdě jsem si to užil a vůbec mi nevadí kontrast mezi Lelianou v DLC a Lelianou v Pramenech. Možná mi tahle Leliana dokonce přijde o něco sympatičtější a přirozenější.

Finální rozhovor s Marjolaine krásně dokresluje, proč byla Leliana v Pramenech ochotná ke smírnému řešení. Leliana se prostě jen snažila dokázat, že opravdu není stejná jako Marjolaine, což jsem jí zabitím Marjolaine překazil. Holt někdo za ní konečně musel rozhodnout . Za mě si Marjolaine snažila opět jen zachránit vlastní kůži a v pronásledování Leliany by neustala ... tedy alespoň hypoteticky, protože v Pramenech příběh Leliany v rámci Dragons Age: Origins končí.

Krom odlišných kulis Lelianina příběhu je tu zajímavá ještě jedna věc. Leliana má v DLC trochu jinak rozvržené talenty, nebo mi to alespoň tak přijde. Možná je to také tím, že teď už jsem jasně věděl, co od Leliany chci. Leliana se v rámci DLC posune o 5 levelů, tedy na level 15, což je docela v kontrastu s levelem 7, na kterém jsem jí potkal v Lotheringu. Její potenciál není v Pramenech proto tak dobře vidět a tohle DLC tomu dost pomůže. Pokud vynechám odemykání zámků, tak jsem v Pramenech používal Lelianu jen na začátku hry a pak ve finále, ale prakticky nikdy jsem jí neovládal sám. Stejně tak Zevrana, kterého jsem měl v družině jen v rámci jeho osobního úkolu. Bylo proto zajímavé zjistit, jak efektivní bojovníci to mohou být.

[Milhaus]

U mě se Leliana konečně naučila vyvolávat medvěda, v rámci specializace hraničáře a tomu nic neunikne, ani Jarvia, která se ukryla do stínů  . Zajímavé je, že i po její smrti a oznámení tohoto lordu, který nás následně poslal do Hlubokých cest hledat Branku, jsem pořád mohl toho lorda zradit, dát do truhle Jarvili falešné důkazy, že spolupracovala s tím hodným lordem, což by po mě asi chtěl princ, ale já s nikým nemluvil, kdo by mi o tom řekl.

Před vestou do Hlubokých cest se k nám přidal asi poslední společník, ale byl to bojovník, takže k ničemu. Zůstal jsem u své osvědčené party. Zajímavé je, že Oghren se nedržel toho pravidla, že se společníci přidávají o 1 level výš, než hrdina, ale začal na stejné, jen s méně zkušenostmi.

V samotných hlubokých cestách zase docela dobře funguje to tornádo, navíc to dělá i docela hezký efekt. Taky jsem zjistil další kombinaci kouzel, kterou navíc umí Morrigan od začátku. A sice kombinaci čár zranitelnosti (to kouzlo používám na bosse, aby dostávali větší zranění z kouzel) a vysátí života, pokud má nepřítel na sebe začarované to první, to druhé má větší efekt.

[Milhaus]

Nechápu, proč mají trpaslíci přímo v trůnním sálu draky, ale meč z něj se docela hodil.

V pevnosti Legie mrtvých jsem našel i jejich kompletní zbroj a pak si prohlížel jejich muzeum a napadla mě nějaká podivná potvora. Pak už nezbývalo, než se vydat hledat Branku ke kovadlině nicoty. Nevím, jestli chci v armádě golemy, nebo trpaslíky, ale správné asi je kovadlinu zničit.

[Milhaus]

Poslední část, co mi u trpaslíků chyběla, byla kovadlina nicoty. Po příchodu nastala nějaká chyba a já měl přivolaného medvěda i pavouka. Těžko říct, proč k tomu došlo, ale darovanému medvědovi na zuby nekoukej a v těch bojích tam se docela hodil. Pastmi jsme prošli rychle a pak jsem ukázal silný tah na branku a rozsekali jsme jí na kašu. Spotřeboval jsem jí i všechny lyriové ložiska, co tam byly, takže se nemohla ani léčit.

Po návratu do města, při rozhodování, kdo se stane král, asi hra úplně nepočítá s možností, že v partě nebude Oghren, neboť tam mluvil, i když tam nebyl . Ale zvolil jsem za krále toho hodného. Pak jsem ještě pozabíjel všechny poskoky toho zlého (v paláci krále, v aréně a podobně). Taky jsem si zabojoval v aréně v těch nelegálních zápasech a dokončil některé zdejší drobné úkoly.

Poslední věc, co se dalo dělat u trpaslíků, byl úkol Shale. Zde se mi líbili zdejší hlubolezci, kteří byli tak nadšení, že vždy udělali pyramidu.

Nyní bych měl vyrazit do té poslední části v Rudoskalí.

[Elemir]

A to já se docela zakousl do datadisku a odsýpá to celkem svižně. Na tak malý prostor je natěsnáno dost aktivit, až se v tom chvilkama ztrácím. A to jsem se ještě schválně snažil, abych si nebral nic nového, dokud jsem nepořešil to předchozí.

Oghren mě trošku zklamal. V Originu mi sedl, ale v datadisku už Bioware moc tlačí na pilu. Chvilkama bych ho spíš nakopl do zadku. Navíc začínal s nákloností někde na nule, což mě vzhledem k předchozímu dobrodružství překvapilo.

Společníci jsou celkově kapitola sama pro sebe. Hned na úvod jsem dostal slušnou štítonošku, která by mi asi vyhovovala, jenomže nepřežila obřad Přijímání. Pak se odkudsi zjevil Anders, kterého jsem raději poslal pryč, protože na mě moc dobrý dojem neudělal. O nic lépe na tom nebyl Nathaniel, kterého jsem ale poslal pryč záměrně (stačilo, že jsem mu minule kuchnul otce). Pak přišla Velanna, což má být asi kompenzace za Morrigan? Asi ne, romance v datadisku stejně nejsou. Nicméně je to postava, se kterou se musí jednat podobně. Jediná postava, která mi přišla fajn hned od začátku, byla Sigrun. Další jsem zatím nenašel.

Anderse však stačilo překousnout jen na začátku, pak jsme si naopak padli rychle do oka a začal se chovat jako trochu jiný Alistair. Možná právě takhle se měl Alistair předtím chovat a bylo by to lepší. Nathaniel taky nakonec není tak marný. Oba s Andersem jsou kupodivu dobráci od kosti. Jenomže dva zloději v družině jsou zbyteční, takže to vyhrála Sigrun a Nathaniel funguje stejně jako minule Leliana na páčení zámků.

Z bojového hlediska je zajímavá kombinace se dvěma mágy, kdy Anders s Velannou působí na bojišti docela rozruch. A to nemám Velannu ani vytrénovanou. Zatím jsem se totiž nerozhodl, jakým směrem jí povedu. Každopádně v datadisku si Anderse často přebírám pod svou kontrolu, což z řady soubojů dělá obyčejnou rutinu. On kupodivu sám od sebe moc paralyzující kouzla nepoužívá, ani mi nikoho nemrazí, takže je to oproti Morrigan zas druhý extrém.

Teď jsem zrovna na počátku močálů, přičemž jsem splnil asi většinu nepovinných úkolů, takže už se to asi začíná zužovat směrem k finále.

[Milhaus]

Oni jsou lotři vcelku slušní bojovníci, když jsou vytrénovaní. Jak kombinace boje se dvěma zbraněmi+vrah+dualista, nebo střelné zbraně+hraničář. Mě na nich nejvíce fascinuje jejich schopnost se plížit . Naopak kapsářství asi zas tak užitečné není (alespoň v základní hře). Leliana tedy může teoreticky okrádat i během boje, ale to jsem ani nezkoušel. Nejvíc, co jsem ukradl, bylo asi cca 6 zlatých od nového krále trpaslíků. Myslel jsem, že přes kapsářství se daly ukrást věci, co nějak spouští třeba tajné úkoly, nebo věci, ale asi spíše ne a asi to bylo v nějaké jiné hře. Spíše jsem měl Lelianu naučit přežití, místo hlavního hrdiny.

Hrozně se mi líbí ten poslední bojový mód u tajemného bojovníka, který zvedne mentální a fyzickou odolnost na 100 a všechny odolnosti vůči kouzlům na 75 (což je asi ve hře na těžkou obtížnost maximum). Zkoušel jsem si obléct i nezastavitelnou zbroj, ale nemělo to již žádný vliv.

[Elemir]

K Tajemnému bojovníkovi jsem se u nikoho z družiny za celou dobu ještě nedopracoval. Vždycky mi chyběla nějaká kouzla, kterým jsem dal přednost, takže jsem vlastně vůbec tyhle talenty ze specializací necvičil (ani obyčejného mága). V tomhle by asi bylo lepší, kdybych to někdy rozehrál přímo za mága .

Jinak zloděj mi přijde taky docela náročný na body.

Ty to Milhausi hraješ na hard?

[Milhaus]

U tajemného bojovníka je důležité se naučit hlavně tu první dovednost, to jim umožní nosit zbroje a zbraně založené na síle (sílu nahradí magie), takže mohou nosit ty plátové zbroje. Ale jinak je ta první dovednost přímo ve hře obtížně použitelná, jelikož mág je silnější s kouzli, než v boji a dost to zvýší spotřebu many. Ta druhá dovednost se ale hodí, jelikož to právě zvýší dost obranu a odolnosti. Hodí se logicky i ty pasivní, které ty dvě aktivní zlepšují.

Se zlodějem se dá hodně vyhrát podobně, jako s kouzelníkem (jen trochu méně), ale je to prostě zábavnější, než bojovník. Může se třeba připlížit k nepřátelům, všude kolem nich nastražit pasti, pak trochu popolézt, hodit na ně nějakou tu bombu (třeba ohnivou) a pak se zase skrýt skrz plížení a podobné věci . Akorát on potřebuje poměrně hodně těch řemeslných dovedností. Hodí se mu kapsářství, výroba pastí, jedů, přežití, bojový výcvik až na maximum a pokud je to hlavní hrdina, tak i přesvědčování. To se bohužel vše jeden lotr během hry naučit nestihne.

Jo, hraji to na hard, nebyl jsem si jistý, jak je hra těžká a pamatuji si jí jen velmi málo, na některé věci si vzpomenu, jak to hraji, ale víceméně je to z velké míry pro mně jako hrát novou hru.

Co ale opravdu je hodně znát, že Rudoskalí a všechny úkoly, které s ním souvisí (i ty, které jsou mimo na mapě světa), jsou již lehčí a nepřátelé již nestihají. Ono díky přežití je vidět, na jakém jsou levelu a i bossové jsou již 4 levely pod mojí úrovní (tj bývají na 15). Třeba v rámci jednoho úkolu jsem musel vyrazit do světa a najít nějaké vojáky, byli mrtví, všude byly poházené pytle s věcmi a útočili tam vlci. Jako poslední se objevil medvěd boss (červený), ale byl na 15úrovni a bylo fakt hodně znát, jak rychle mu klesá zdraví. Hra to zase zesílí v útočišti a v Denerimu, mám dojem.

[Yuyana]

Taky to hraju na hard.  Připadá mi to takový optimální, an moc lehký, ani moc těžký.

[Elemir]

Teď už bych si to asi taky na hard dokázal představit, ale na začátku určitě ne. U mě by to ale pohořelo na výběru družiny a stylu hraní. V Originu tedy určitě, v datadisku už se na Andersovi alespoň učím, jak by to mohlo fungovat. A asi bych musel poladit i AI.

Bosse nemám jak sledovat, já vidím jen barvu a velikost HP baru, takže se řídím popiskem z příručky. Přitom někdo s tím velkým HP barem padl snadno, někdo hůř, takže těch rozdílů jsem si taky všiml. Já ty body raději cpal do jiných schopností, které mi přišly do budoucna zajímavější. A to bych teď asi taky změnil, protože plno z toho jsem nevyužil.

[Milhaus]

Přežití je dobrý, že ti na mapě dopředu (a i do poměrně velké vzdálenosti) ukazuje červené puntíky nepřátel a i na minimapě, takže by se ti nemělo stát, že omylem naběhneš mezi nepřátelé. S vyšší úrovní odhalíš i více nepřátel a více informacích o nich, tedy jaký typ obludy to je (démoni, zplozenci, zvířata atd), jakou má úroveň a jaké má postavení (obyč, poručík - žlutý, velitel - červený). Ono to jako není nezbytná dovednost, ale je to docela užitečné. Já se to naučil u hlavního hrdiny, nicméně hodilo by se to spíše u lotra, neboť s ním pomocí plížení dopředu procházím dungeony a zkoumám, co kde je, případně odstraňuji pasti a podobně.

Zjistil jsem taky, jak je to s tou chybou u vyvolaných zvířat u hraničáře. Zřejmě pokud hraničář během boje vyvolá druhé zvíře (a jedno již má vyvolané), tak to první jakože umře - klesnou mu životy na 0 a nahradí jej to nové. Po boji to ale hra chápe tak, že je to společník a tak jej oživí a pomalu doplní životy . Teoreticky by tak mohl mít hraničář i všechny tři zvířata vyvolané současně, ale nezkoušel jsem to. Ta zvířata jsou poměrně hodně silná, zatím se mi nestalo, že by nepřátelé některé zabili a třeba ten medvěd navíc dával Brance vcelku slušně zabrat. Používám je také často na vydráždění nepřátel, když chci, aby se nezaměřili na žádnou z postav (hlavně když vím, že jsou v oblasti třeba skrytí nepřátelé)

[Elemir]

16,5 hodiny za mnou a datadisk mám komplet. No, nesplnil jsem úplně vše, protože hra má takovou blbou vlastnost, posouvat příběh příliš rychle. Než mi pár společníků sdělilo, v čem spočívá jejich osobní úkol, tak už jsem neměl šanci ho splnit. Pár postav v družině jsem dokonce ani nestihl přijmout mezi Šedé strážce. Nevím, nakolik to má vliv na epilog, ale je to takové divné.

Jinak finále bylo taky zajímavé. Na jednu stranu rychlejší než v Originu, ale na druhou stranu o něco těžší. Navíc jsem se nemohl dost dobře připravit, protože v datadisku nebylo úplně zřejmé, kdy dojde ke zlomu, takže jsem byl rád, že mi léčivé masti vystačily tak akorát - sundal jsem jak Architekta tak i Matku.

[Milhaus]

Já si datadisk pamatuji ještě méně, než původní hru, neboť jsem jej hrál jen jednou. Ale přišlo mi, že je to prostě taková stručná - zhuštěná verze původní hry.

[Yuyana]

To je dojem, co mám z datadisku i já, no.

Elemire gratuluju, ze začátku jsem měla obavu, co jsem ti to doporučila :-D, ale zvítězils.