Tisk

Prosíme přihlašte se nebo zaregistrujte.
1 hodina 1 den 1 týden 1 měsíc nastálo
Přihlašte se svým uživatelským jménem a heslem.

[Milhaus]

Já včera dokončil Lothering. Jako první jsem zašel do hospody a vzal do party Lelianu, i přes Alistairovi námitky, že místo hlavního pošuka v partě už máme obsazeno. Hned jsem jí navlíkl roucho chasindů, takže jsem měl v partě hned dvě ženy, které se nebojí ukázat své přednosti . Pak jsme ještě rychle vzali do party Stena. Pak jsme se společně s Lelianou ve jmeénu Stvořitele pustili do okrádání zdejších uprchlíků a vůbec všech lidí. Společné kapsaření bylo rychlejší a nemělo tak dlouhé prodlevy a Leliana dokázala okrást všechny zdejší lidi.

Taky jsem tu nabral různé úkoly, pro žoldnéře jsou asi delší a potrvají déle, pro pěvce světla se daly splnit přímo zde. Vrátil jsem se tedy k banditům na mostě, co mě chtěli okrást po příchodu a pozabíjel je, v chrámě to všechno nějak řekl těm templářům a i tomu jednomu lordovi z Rudoskalí, pak vyrazil do přírody, pozabíjel bandity, vlky, medvědy, pavouky, prostě udělal vše, co šlo. Zbyl mi tu jen jeden úkol, respektive jedna zadavatelka úkolu, která chtěla vyrobit pasti, ale v mé partě prozatím nikdo pasti vyrábět neuměl. Taky jsem se mohl naučit na 7 úrovni specializaci, ale zjistil jsem, že nemám žádnou odemčenou. Což je velmi mrzuté, jelikož jako první bych se asi chtěl naučit Duchovního léčitele a netuším, kde se odemyká. Mám dojem, že tuto specializaci má Wynne, ale nevím jistě, jestli skrz rozhovor s ní se dá odemknout. Krvavý mág se tuším učil někde ve věži mágů od nějakého tamního démona a tajemný bojovník někde u elfů. Ale ještě by se asi dali ty specializace naučit z knížek, které prodávají obchodníci (s tím, že by mělo stačit si uložit hru, koupit knihu, odemknout specializaci, načíst hru a specializace by už měla zůstat odemčená). Ale netuším, kdo jí prodává.

Tak jsem šel prozatím pryč. Utábořili se, trošku pokecal se společníky v táboře a vytáhl oblíbenost u nich na 50+, což vedlo mimo jiné k tomu, že Morrigan byla ve stanu samotné zima a chtěla zahřát, takže od té chvíle jsem s ní raději v táboře nemluvil a vyhýbal se jí obloukem. Ale naučila mě specializace měňavce, což se ale učit nechci. Taky jsem si tedy odemčel barda a templáře. Zdejší obchodník prodává knihu hraničáře pro lotry, ale neměl jsem peníze, abych vyzkoušel tu fintu s koupením, odemknutím, načtením.

Lelianě chybělo pár bodů zkušeností do levelu 8, kde by se mohla naučit výrobu těch pastí. A jelikož mám dojem, že po té, co hráč projde jednu z těch hlavních příběhových částí (jako třeba věž mágů), Lothering padne a nedá se do něj již znovu vrátit, jsem vyrazil pro golema.

Úkol s golemem byl mnohem delší, než jsem si pamatoval, třeba to, že je tam někde ve sklepě takové zlo, které je třeba vymýtit, už dávno skončilo v zapomnění. Ale nakonec jsem to tedy vše zvládl, navíc nejlépe, jak asi šlo, chlap a děcko přežili, zlo padlo, golem ožil, Leliana se dostala na 8 úroveň a naučila se pasti, prostě super.

V táboře jsem ještě zvýšil oblíbenost Shale na maximum, nejprve na 50 přes dialogy a nakonec jsem neodolal a dal jí dárek v podobě toho namalovaného kamínku, který dostal jméno Robert. Ale trochu jsem tedy znejistil, jestli je Shale opravdu žena. Měl jsem dojem, že měla ženský hlas, ale teď teda nevím nevím. Každopádně vodit jí sebou nebudu, protože mě rozčiluje, jak dupe a navíc neumí střílet na dálku. Taky jsem dostal úkol od Stena najít jeho meč.

Při cestě zpět do Lotheringu nás napadli žoldáci, které Lelianu chtěli zabít a já tak dostal i její osobní úkol sejmout nějakou slepici v Denerimu. Lotheringu jsem dokončil i úkol s pastmi, takže tam už opravdu nebylo co dále dělat a zplozenci jej klidně mohou zničit, jak se jim zlíbí.

Přemýšlím, kam jít nyní. Potřeboval bych nějak odemknout tu specializaci.

[Elemir]

S výrobou pastí jsem v Lotheringu problém neměl, mě to uměl hned od začátku Alistair.

S Morrigan a Lelianou taky preventivně nemluvím. Nijak jsem to nehrotil, ale časem jsem se beztak dostal s oblíbeností na 90-100 a teď po mě obě chtějí rozhodnutí. V případě výběru padne oblíbenost té druhé dolů a vezme to sebou i bonusy. Na druhou stranu, v táboře sa dají dokoupit dárečky, které to s přehledem vykompenzují - až si říkám, proč se namáhat s rozhovory, když se postavy dají snadno uplácet?

Jinak po opravě souborů mi přijde, že hra funguje celkově svižněji. Asi bych si měl taky udělat zálohu celého adresáře, abych si v budoucnu nemusel vzpomínat, co to všechno obnášelo.

O víkendu mě čeká dlouhé sepisování. Skákal jsem od jednoho k druhému, aby mi pokud možno nezůstalo nic otevřeného a sem tam jsem si vzpomněl, že jsem v té oblasti zapomněl něco jiného, takže jsem pendloval sem a tam. Náhodná setkání přitom docela ustala, skoro to vypadá, že jsem je tak nějak vyčerpal.

[Milhaus]

U mě to neuměl.

Zjistil jsem, že hra společníky upravuje tak, aby byli vždy o level výš, než je hrdina, když se potkají. Asi neřeší zkušenosti jako takové, ale jen čistě úroveň. Já byl na třetí úrovni, kousek od 4, takže Alistair byl přesně na 4 (ani o kousek exp víc) a měl kousíček náskok. Možná u tebe jsi byl již na 4 úrovni a tak hra posunula Alistaira na 5 úroveň a naučila ho tu dovednost.

Todle obecně je hodně na prd, obzvláště u mágů, které chce získat do party co nejdříve (na co nejnižší úrovni), aby si hráč mohl sám rozhodnout, jaká kouzla se naučí a nedávali zbytečně body do kouzel k ničemu. To bude nejspíše i důvod, proč jsem v té hře kdysi dávno šel hned pro Wynne a až pak jsem dělal jiné věci. Navíc to má i vliv na naučené vlastnosti a ty řemeslnické dovednosti. Což zas logicky, není moc výhodné u žádného společníka.

Naštěstí mi to zdá se u Wynne vyšlo úplně těsně po získání golema mi chybí asi 160exp do 8 úrovně , takže jsem Wynne dostal na 8 úrovni. A to jen díky tomu, že po cestě jsem potkal v náhodném setkání obchodníka. Pokud bych během něj bojoval, třeba s vlky, nebo něčím podobným, byla by na levelu 9.

Celkově to asi tedy chce vědět, jaké společníky chci používat a podle toho volit lokace, kam půjdu. Ti, co zůstanou v táboře a s hráčem nechodí, postupně ztratí zkušenosti. Pokud ale ten společník je stále v partě, tak si prostě pořád drží ten náskok, co mu hra dá při jeho získání. Logicky by tedy pro mě bylo třeba výhodnější jít nejprve pro Wynne, pak případně pro Zevrana (pokud bych jej chtěl používat jako společníka místo Leliany) a až pak pro golema atd atd.

[Yuyana]

https://www.nexusmods.com/dragonage/mods/14

[Elemir]

Do Ostagaru jsem přišel na levelu 3, leda by se to počítalo až od obřadu přijímání, protože v Ostagaru nějaký ten level určitě padl. Každopádně se doma schválně podívám na savy. Možná to hra přizpůsobuje i podle povolání a rasy hlavní postavy.

[Milhaus]

Ne, muselo se to počítat při jeho prvním setkání a přidání se do party. Později jsem též získal zkušenosti na 4 úroveň (v pustině). Ale u bojovníků na tom dle všeho zas tolik nezáleží, oni se stejně nemají moc co učit a nejde je příliš pokazit. U mágů je ale v tom rozdíl. Na 9 úrovni by třeba uměla zemětřesení, což zrovna třeba není kouzlo, po kterém bych toužil , na 10 nějaké ta posilující kouzla a podobně. Ona je prostě takový support, místo ničitelky.

[Elemir]

Ono to bylo jinak . Teď jsem si dodatečně uvědomil, že já tam ten bod hodil záměrně právě kvůli tomu úkolu. Koukal jsem teď na starší savy a Alistair normálně pasti neumí. Jinak v tom Ostagaru byl na levelu 4, tedy o ten 1 level nade mnou.

A ještě jednou se vrátím k té opravě instalace ... předtím jsem mohl DA:O hrát normálně bez Originu, teď mě to prudí s přihlášením.

[Milhaus]

Co se týče dárečků, nejlepší je dát Morrigan pás cudnosti . To vyloženě ocení. Podobně jako Shale nerozšlápnutélného holuba, nebo Sten motýlí meč.

[Yuyana]

A tomu se řiká oprava. Něco mi řiká, že jsem ráda, že jsem hru koupila na GOGu.

[Elemir]

V tuhle chvíli jsem se dostal do bodu, kdy se nemohu v rámci úkolů v Orzammaru posunout a zároveň se mi nechce začínat cokoliv jiného. Rozhodl jsem se proto vrátit ke starším restům a postupně je odmazat. Pořád jsem měl obavy, že návštěvou Denerimu bych mohl zbytečně naběhnout do další příběhové linky, ale byly to zbytečné obavy. Časem se ukázalo, že bez hotové aliance se dá v Denerimu pohybovat jen po tržišti nebo mimopříběhových lokacích a plnit vedlejší úkoly. Každýmu bylo v podstatě ukradený, že jsem Šedý strážce. Ale zpět k restům.

Zašel jsem do Prachova za Rogekem a kývl na jeho nabídku s pašováním lyria. Měl jsem u sebe nějakých 70 zlatých, takže jsem si to konečně mohl dovolit. Rogeka se mi podařilo ukecat na 40 zlatých (místo původních 50) a vyrazili jsme do Kruhu mágů. Godwin byl nadšený a tak jsem toho rovnou využil a usmlouval ho na 60 zlatých. V tu chvíli jsem tedy vydělal 20 zlatých. Dalších 20 jsem pak dostal od Rogeka za nasmlouvání budoucích kontraktů s Godwinem.





Celá akce má ovšem jeden háček, obzvláště pokud je v družině Alistair. Jakmile jsem se začal Godwina vyptávat, k čemu to lyrium vlastně potřebuje, tak z něj vypadlo, že je to takový místní dealer pro templáře závislé na lyriu. V tu chvíli bych to měl jít správně nahlásit, ale jelikož se celý obchod dá udělat bez zbytečného dotazování, tak jsem prostě jen loadnul, shrábnul peníze a zmizel.

Golem

Z věže jsem měl v plánu zamířit do Breciliánského lesa, ale pak jsem si to rozmyslel a nasměřoval družinu do Sulcherova průsmyku. Je to místo kousek od cesty mezi Orzammarem a Rudoskalím. Narazili jsme tu na obchodníka Felixe de Grosbois, který nám nabídl ovládací hůlku ke golemovi. Prostě jen tak. Koupil jí před nějakou dobou v Jaderu, ale když se vydal na cestu, tak se z toho stala jedna velká katastrofa - zplozenci, ztracený mezek, ztracený hledač mezka atd. Usoudil proto, že se ke golemovi stejně nedostane a raději se vrátí. Golema prý najdu ve vesnici Honnleath.





Honnleath se nachází jižně od Rudoskalí, zhruba na úrovni Ostagaru, takže není divu, že je tu tolik zplozenců. Probojovali jsme se postupně až k místu na kopci, kde jsme spatřili nehybného golema, se kterým v tuhle chvíli nešlo nic dělat. Jediná možná cesta vedla do Wilhelmova domu.

A tady se na chviličku zastavíme. Honneleath byl svého času domovem kouzelníka Wilhelma Sulzbachera, hrdiny fereldenské rebélie proti Orlais. Wilhelm bojoval v mnoha bitvách po boku Marica, budoucího krále Fereldenu, a vysloužil si tím nejen čest a slávu, ale taky získal darem malé panství. V Honnleathu pak žil dlouhá léta i se svou ženou a synem. Wilhelmův konec už tak slavný ale nebyl, podle všeho ho rozmačkal jeho vlastní golem! A jak Wilhelm ke golemovi přišel? Našel ho deaktivovaného v Hlubokých cestách, když utíkal ze zajetí zplozenců.

Wilhelmův syn se jmenuje Matthias a našli jsme ho i s několika dalšími vesničany skrčeného za magickým polem v jedné z místností domu. Dotírající zplozenci měli holt smůlu. Na Matthiase nemohli a do zad jsme jim vpadli my. Matthias nám poděkoval za záchranu a poprosil nás o pomoc. Jeho dcera Amalia se během útoku vylekala natolik, že utekla do zadní části domu a nějakým záhadným způsobem se jí podařilo projít přes magické ochrany až do Wilhelmovy bývalé laboratoře.

Zas taková záhada to nebyla. Malý Matthias často pozoroval svého otce při výzkumech a tak Wilhelm nastavil pasti tak, aby nereagovaly na kohokoliv z jeho krve. Proto Amalia dokázala ochranami bez úhony projít. My už takové štěstí neměli. Museli jsme se probojovat přes hordu duchů.



Amalii jsme našli u podivného puzzle, kde si hrála s ještě podivnější kočičkou. Amalie s námi nechtěla odejít, protože kočička prý nesmí opustit tuto místnost. Hm, zajímavé. V tuhle chvíli jsem totiž neznal obsah Wilhelmova deníku, který jsem cestou minul. Z kočičky se vyklubal démon vášně, který měl Amalii plně v moci. První pokus moc dobře nedopadl, démon se zmocnil nebohé dívky a boj skončil její smrtí. Cestou za Matthiasem jsem si konečně všiml deníku a důkladně si ho pročetl.

Vraťme se na chvilku kousek zpět, k Wilhelmovi. Matthiasova matka našla jednoho dne před domem svého muže mrtvého a nad ním se tyčil nehybný golem. Dospěla proto k názoru, že Wilhelma zabil jeho vlastní golem a plná vzteku se rozhodla golema zbavit. Dokonce prodala ovládací hůlku, která se pak oklikou dostala do mých rukou. Jenomže s golemem nikdo nehnul a tak už tu dobrých 30 let nehybně stojí. Z deníku Wilhelma jsem se dozvěděl, že ve své laboratoři lapil démona, aby ho podrobil různým testům. Jenomže démon se ukázal být chytřejší než se původně zdálo a Wilhelm se začal obávat, že by to nemuselo dopadnout dobře. Navíc démony není radno zadržovat příliš dlouho. Plánoval proto démona propustit dříve, než se pokusí ze své pasti vymanit sám, nebo se alespoň pokusí svá pouta obejít. Např. tím, že poškodí jeho golema. Nakonec to tedy vypadá tak, že démon golema ovládl, golem zabil Wilhelma a démon tím pádem zůstal uvězněný dál.

Když se v laboratoři objevila Amalie, tak démonovi svitla nová naděje. Potíž je akorát v tom, že démonova pouta jsou příliš silná, takže nemůže odejít ani v těle nebohé dívky. Zkusil to tedy přes nás. Pokud ho osvobodíme a dovolíme mu se do dívky vtělit, tak jí nechá žít. Zkusil jsem to tedy podobně lstivě a zalhal jsem mu, že ho osvobodím. K osvobození démona je potřeba vyřešit drobné puzzle, které připomíná jednu dětskou logickou hru, ale na název už si nevzpomenu (posunovací puzzle?). Máte pole 5 x 5 kostiček, přičemž jedna kostička chybí a vaším úkolem je kostičky posunováním seřadit (proto ta jedna chybějící kostička, jinak by se s ostatními nedalo hýbat).



Jakmile byl démon volný, tak jsem šel s pravdou ven. Pověděl jsem mu, že jsem mu sice slíbil, že ho osvobodím, ale neslíbil jsem mu, že ho také nechám žít. Poté se pokusil Amalii ovládnout, ale ta to nedovolila a utekla. Díky tomu zůstala živá. Démona jsem i s jeho pohůnky sundal a šel to povědět Matthiasovi.

Matthias byl s výsledkem spokojený, obzvláště když jsem mu tím zachránil dceru, a za odměnu mi prozradil ovládací formuli golema. S ní jsem Shale konečně oživil a mohl jí překecat, ať se ke mě přidá - Shale moc ochotná není.





Já se teď hodně předběhnu, protože bude nutné si pohlaví golema vyvětlit . Golem jako takový je bezpohlavní, ale fígl spočívá v samotné tvorbě golema. Na počátku je to jen prázdná schránka, do které je nutné vložit duši živého trpaslíka. Caridin, trpasličí tvůrce golemů, k tomu využíval dobrovolníky obojího pohlaví a jak se dá z hlasu Shale vytušit, uvnitř tohoto konkrétního golema se ukrývá duše trpaslice.

Na Shale je zajímavá ještě jedna věc a to způsob, jak s družinou mluví. Konkrétně způsob oslovení, protože je z toho cítit disrespekt. Shale kohokoliv z nás oslovuje "ono". Já jsem si v té souvislosti vzpomněl na Legiona z Mass Effectu 2-3. Bioware mají celkem průhlednou šablonu charakterů a pokud znáte Mass Effect, tak už vás moc věcí na jednotlivých postavách v Dragon Age nepřekvapí. Jsou to různé obdoby, nebo chcete-li variace. Rozdíl mezi Shale a Legionem je třeba v tom, že Legion oslovuje neurčitě sám sebe, jinak vývoj vztahu k hlavní postavě/družině a to kolem je velmi podobné.

Pokud jde o výbavu, tak Shale má na sobě sloty pro drahokamy - jedny fungují jako zbraně, druhé jako brnění (1x ruce, 1x hruď). Kamenů je několik typů v několika kvalitách, takže to podřadné jsem začal rovnou prodávat. Samotná Shale má vysokou kondici, akorát jsem zatím nezjistil, čím jí léčit, protože léčivé masti na ní aplikovat nejdou - přitom by fungovat měly.

Na skok v Breciliánském lese

Z Honnleathu jsme se poté přesunuli do Breciliánského lesa a do ruin, kde jsme zlikvidovali dvojici přízraků spojených se skleněnými amulety a konečně jsme mohli vybrat i všechny místní truhly. Venku v lese nás opět čekal mágův poklad, tedy lépe řečeno další pokus o boj s přízrakem a kostlivci. V družině už jsem si ponechal Oghrena a prozatím s námi vyrazila i Leliana. První přízrak nakonec padl a získal jsem další kus nezdolné zbroje. Druhý přízrak byl ovšem dle očekávání tužší.

Na první pohled vypadal boj stejně, bylo v něm snad i stejně kostlivců, ale už to neprobíhalo tak poklidně. Zkusil jsem proto Lelianu vyměnit za Shale, abychom získali drtivější sílu a zadařilo se. Shale vyšla z boje jen s pár škrábanci, což mě udivilo. Musím ale hned dodat, že zdánlivá OP image Shale vzala u třetího přízraku za své. Shale je hodně silná a hodně užitečná, ostatně je to golem, ale hodně záleží i na zbytku družiny, jak jí v boji podpoří. Může totiž zemřít stejně snadno, jako kdokoliv jiný.



Třetí boj s přízrakem byl nejhorší. Samotný přízrak je z celé trojice nejtužší a krom kostlivců si na pomoc přivolal kostlivého mága. Toho je nutné zlikvidovat co nejdříve a pak trošku zredukovat pomocné kostlivce. Stálo mě to několik pokusů, než se mi podařilo první část boje zvládnout dostatečně rychle. Potíž je v tom, že potvory se spawnou kus od družiny a Alistair musí nejprve seslat templářské požehnání a odrovnat (omráčit) mága. Pak je nutné k němu doběhnout a sundat ho, potom sundat další 1-2 kostlivce a teprve poté se pustit do již rozjetého přízraku, který rozdává rány na všechny strany.

Cestou z lesa jsme se střetli se skupinkou naštvaných elfů, kteří se nás dotazovali na to, co jsme udělali s proměněnými vlkodlaky v ruinách. Hm, trošku opožděně . Zalhal jsem, že jsme je pobili. Velitelka elfů nám uvěřila a dostali jsme malý dárek. V pohodě bychom je sejmuli, ale nebyl k tomu důvod.







Už v Honneleathu jsem změnil grafické rozlišení hry a výsledek je nadmíru dobrý, proto jsem si neodpustil vložit sem i pár obrázků z lesa, aby byl vidět ten rozdíl. Problém byl nakonec v tom, že jsem si jaksi nevšiml přepínače poměrů stran, takže jsem měl k dispozici jen rozlišení s poměrem 4:3, ve kterém jsem 1920 x 1080 hledal opravdu marně . Rovnou jsem zadal i maximální vyhlazování, protože to moje grafika vzhledem ke stáří hry zvládne.

V elfském táboře jsem se stavil za Elorou a její problém s Hallou jsem vyřešil lstí. Usoudil jsem, že přežití může aplikovat asi jen hraničář, tak jsem prostě zkusil jinou volbu a Elora to přijala a Hallu utratila. Dostal jsem na oplátku roh Hally, ze kterého mi Varathorn vyrobil talisman. Když už jsem byl u Varathorna, tak jsem rovnou koupil do zásoby elfí kořen. Opravdu tu stojí jen pár měďáků, takže se to vyplatí. Bohužel to samé nejde říci o destilačním činidlu a zesilovači, které má ve velkém množství na skladě jen Bodahn v táboře družiny.

Do družiny se místo Shale vrátila Morrigan a z elfího tábora jsme poté zamířili na různá místa vedlejších úkolů. Během toho jsme se párkrát zastavili v táboře družiny a jedna z takových návštěv přinesla nečekaný rozhovor s Morrigan. Konečně se prokousala Flemethiným grimoárem, ale moc nadšeně nevypadala. Myslel jse, že jí ta knížečka udělá radost, ale asi jsem se zmýlil. Opatrně jsem se Morrigan zeptal, co se dozvěděla. Pravda byla lehce šokují.

Flemeth měla skutečně mnoho dcer, ale vůbec jí přitom nešlo o zachování rodu, myslela u toho čistě na sebe. Flemeth totiž své dcery využívá jako fyzické schránky pro svou vlastní duši! Takhle vychovala svou první dceru. Když dcera vyrostla, tak se Flemeth pomocí temného rituálu zmocnila jejího těla a postupně z něj vytlačila dceřinu duši. Po nějaké době si v novém těle pořídila další dceru a tak stále dokola. To je klíč k Flemethině nesmrtelnosti. Morrigan je logicky jen další schránka pro Flemethinu duši. Podle Morrigan se v grimoáru píše, že čím magicky zdatnější dcera je, tím rychleji Flemeth dokáže ovládnout její tělo. Proto zřejmě poslala Morrigan na zkušenou s námi.





Poté mě Morrigan poprosila, jestli bych Flemeth neodstranil. Přímo zabít jí prý nejde, ale pokud bych zničil její současné tělo, tak bude Flemeth hodně dlouhou dobu trvat, než si najde nového hostitele a Morrigan bude mít do té doby klid. Má to ovšem dva háčky. Do boje nesmí nastoupit Morrigan, aby se Flemeth rovnou nepokusila ovládnout její tělo a druhý háček spočívá v tom, že se Flemeth změní v draka! No a na to nemám nikoho vycvičeného, obzvláště když Morrigan nemůže do boje nastoupit . Musel jsem to odložit. Šlo by to sice udělat i jinak, protože Flemeth mi nabídla i smírné řešení, ale nechci Morrigan lhát.

Poslední zajímavostí z tábora byla přítomnost Levi Drydena. Byl to Duncanův přítel a zároveň člověk, který se zasloužil o návrat Šedých strážců do Fereldenu. Král Maric tehdy zrušil výnos svého předchůdce, krále Arlanda, který vinil Šedé strážce z korupce. Proti byl akorát Loghain, protože část jednotek Šedých strážců pocházela z Orlais.

Leviho příběh není jen pouhé vyprávění o minulosti, ale má i praktickou stránku. Leviho praprababička Sofie byla totiž vůdkyní Šedých strážců ve Fereldenu v dobách, kdy se proti nim šlechta obrátila. Majetek Drydenů byl zkonfiskován a rodina vyhnána. Jenomže panství Drydenů sloužilo zároveň jako základna Šedých strážců a zůstalo tam mnoho věcí z té doby. Navíc má panství skvělou strategickou polohu a tak by nebylo od věci, kdybychom se ho pokusili získat pro své účely. Levi by se alespoň dozvěděl pravdu o tom, co se na panství v té době stalo.



Tím se otevírá příběh dalšího DLC, které je umístěno kousek od Denerimu. Přemýšlel jsem, jestli nejprve nezkusit obě další DLC a teprve pak pokračovat v příběhu, ale už takhle jsem si to docela  zkomplikoval, tak jsem se raději rozhodl pokračovat v původním příběhu a vydat se hledat popel Andrasty.

[Yuyana]

Spoiler: ukázat

Flemeth ví, že jí zabijeme, a samozřejmě se jí absolutně nic nestalo. Takže tenhle boj je bez výčitek. Morrigan si myslí, že se jako ubrání, ale realita je taková, A) neni čemu, a B) Flemeth by si jí namazala na chleba, kdyby jen trochu chtěla. Zabitim Flemeth si mě rozházello DA:I, protože Solas je taková nudná socka, co si to sakra dovoluje.

[Milhaus]

Já včera dokončil věž mágů a získal Wynne. U ní je fascinující, že při prvním setkání použije kouzlo dotek zimy (což je mimochodem dobré kouzlo i v tom, že může být začarováno i přes zeď a mág nemusí na svůj cíl vidět), přitom to kouzlo neumí. Ale to je vedlejší.

V knihovně jsem zkoušel cvičení s rituály vyvolávání, pamatoval jsem si, že tam bylo jedno nějak tajný, ale nemohl jsem si vzpomenout, jaké. Nakonec jsem na to tedy ale přišel a u čtvrtého vyvolávacího kruhu se objevil mág, nevěděl jsem co s ním, tak jsem jej okradl (dostal jsem nějaký záznam do kodexu, ale jinak asi nic).

V dalším patře bylo něco podobného, nějaký rituál se sochy, o kterém jsem tak různě nacházel záznamy, tak jsem vyzkoušel i to, musel jsem tedy zase zajít dolů k místu, kde byli mágové a děti a objevil se tam nějaký ohnivý démon (to i s pomocí těch mágů nebyl problém). Měl u sebe vcelku slušný meč pro obouručního bojovníka, ale Sten na něj nemá dostatečné svaly.

Taky jsem tu někde chtěl vzít divnou lahvičku u sochy, ale díky mé nešikovnosti se rozbila a vyklubal se z ní nějaký přízrak, kterého jsme horko těžko zdolávali, ale nakonec se to povedlo.

V dalším patře jsem potkal démona lenosti... chrr... a začala asi nejlepší část celé hry vůbec. (už jen kvůli ní stojí za to hrát za mága, protože mám dojem, že bojovník ani lotr tuto část nemá, nebo v původní hře alespoň neměl). Ale úplně jistý si tím nejsem.

Únik je vážně hodně zajímavé místo a s těmi proměnami na různé bytosti je docela sranda. Rozdal jsem si to třeba na férovku s golemem pěst na pěst a podobně. Závěrečná boj s démonem byl vcelku tuhý, asi zatím nejtěžší boj, co jsem ve hře dělal. Ale naštěstí tu byly lyriové žíly, které se obnovovaly a mohli doplnit zdraví a manu.

Pak zde byly ubikace templářů, něco mi říkalo, že bych s nimi neměl bojovat, neboť by to mohl jejich velitel ocenit, že přežili, když démoni z věže zmizí a tak se jim vyhnul (jak v nižším patře, tak ve vyšším) a šel rovnou směrem na hlavního zdejšího zlouna. Boj s ním pro mě nebyl příliš těžký, uměl jsem už  třesk many, takže všichni ti jeho démoni v okolí v podstatě padly hned na ránu a zbytek boje jsem jej tak nějak udržoval ve zmraženém stavu a občas použil ten svitek, co mu zabránil ovládnout mágy. Když padl, čekal bych, že okouzlení paladini přestanou být okouzlení, ale nestalo se. I když démonka zmizela, pořád na mě útočili, ani jejich velitel to nijak nezmínil. Asi jsem to pamatoval nějak špatně.

Po cestě jsem se ještě stavil u jezera a ve zdejší hospodě, zabil zde nějaké dezertéry pro ten spolek žoldáků, potkal další spolek svobodným mágů (podivné, že přímo podnosem oltáře se něco takového vyskytuje) a dostal od nich nějaké úkoly. V hospodě se neúspěšně pokusil okrást hospodského (v tandemu kapsářství vyšla řada na mě. Leliana to pak zvládla, ale asi to byla chyba, podle předmětu, co ukradla.

Celkově již od začátku jsem měl dojem, že templáři jsou poněkud neschopní a vůbec neplní funkci, kterou by měli mít, ale po této návštěvě věže mě to v tom ještě mnohem více utvrdilo. Smutné je, že ani mágové schopnostmi zrovna moc neoplývají, když je přepere pár krvavých mágů a přežije to jen stará babička, 3 děcka, 1 mágyně, která touží být zabita templáři, protože má magické nadání, chůva a chlap ve skříni.

Ale v úniku jsem tedy všem společníkům dost utekl, co se zkušeností týče.

[Milhaus]

V táboře jsme hodili řeč s Wynne, chtěla mi udělat kázání o holkách a vztazích, ale nemohla se rozhodnout, o které chce vlastně mluvit. Nejprve tedy řekla o Morrigan, že se u mě zajímá jen o to, co mám od pasu dolů, na což jsem namítl, že to je na mě nejzajímavější, což se jí úplně nezdálo a pak přešla k Lelianě a řekla mi, že je hodná holka, každopádně ve finále s ní vylezlo, že bych neměl mít radši vztahy vůbec, na čemž něco je.

Kousek od jezera byla lokace nějakého toho dlcčka, tak jsem tam vyrazil. Ač to byl fakt kousek, napadl mě po cestě Zevran a pak se přidal do party. V lokaci, kam jsme přišli nějací vojáci zabili nějakého starého chlapa a my jsme pak zabili je. Ukázalo se, že je to nějaký královský sluha a že chce, abychom se vrátili do Ostagaru pro nějaké dokumenty. Tak jsme šli.

Ještě jsem tedy v táboře pokecal se Zevranem. Chvíli to vypadalo, že mezi námi byla až překvapivě hřejivá atmosféra, ale pak jsem to raději utnul. Ale naučil mě specializaci vraha. Nicméně rozhovor s ním, hlavně ty jeho historky z praxe, jsou taky docela dobrý.

Po cestě do Ostagaru nás v náhodném setkání přepadli zplozenci a při odchodu dál sebou Wynne  sekla na zem, asi je fakt stará. Pak jsme konečně došli zpět na začátek.

Cílem zdejšího působení je najít nějaké dokumenty a taky výzbroj krále Cailana. Jedná se o přilbu, rukavice, krunýř, boty, štít. Tyto věci si rozebrali zdejší zplozenci, takže je bylo třeba všechny najít a pozabíjet. Hned po příchodu jsem ostatně našel u jednoho boty. Pak jsem jsem se dostal k místu, kde ze mě udělali šedého strážce a překvapivě jsem i našel kalich, ze kterého jsme pili krev (nechápu, jak jej tam mohl Duncan zapomenout).

Pak to šlo dál, prošli jsme kolem tábora mágů, kde byl na hromadě klíč a také místa, kde byl původně obchodník, došli jsme až k mrtvým mabari, kde nás přepadla nějaká další skupinka s vůdcem, co u sebe měl štít krále. Samotní psi pak měli obojek a barvu pro mého Ferdu, ten bude mít určitě radost. Kousek od nich byl tábor krále, kde jsme v truhle našli dokumenty a meč. Dokumenty víceméně asi říkají, proč byl král zrazen a královně to ani moc nevadí.

Postupně jsme došli až na most, kde jsme si udělali společné selfie u mrtvoly krále, kterého zplozenci zde ukřižovali. Oni nás tedy zde na mostě nejprve přepadli, ale neměli moc šanci. Kousek dál jsme našli další díl zbroje krále, tentokráte rukavice. A pak jsme již namířili znovu do věže. Po cestě k ní nás napadl ještě generál zplozenců, který měl u sebe zbroj krále.

Poslední díl měl u sebe zplozenec, který byl zjevně chytřejší, než všichni ostatní, jelikož ostatní vždy běželi směrem k nám ve snaze nás zabít, tento utíkal od nás co nejdál a my jej museli pronásledovat skrz věž. Naučil jsem se nicméně kouzlo vánice, se kterým je taky docela sranda, zvláště, když se dá začarovat do místnosti plné nepřátel, aniž by ti vůbec věděli, co se děje. Po cestě jsme potkali v kleci nějaké zvíře, ale netuším, jak jej pustit ven. V jenom stojanu na zbraně jsme našli slušnou palici, asi jí dostane Sten. Cesta končila u zabarikádovaných dveří a tak jsme museli do tunelů, odkud nejspíše na začátku do věže zplozenci vlezli.

Leliana se konečně naučila slušně plížit, takže nejprve zkoumala místnosti, objevila tak třeba pavouky, kteří na nás číhali a chtěli nás napadnout ze zálohy, o ní nevěděli, tak mohla utéct a já pak do místnosti začaroval vánici a tím je trochu vydráždil.

Když jsme vylezli z tunelů, došli jsme na místo, kde proběhla bitva a kde byl zavražděn král a Duncan. Ostatně tu i ležel mrtvý zlobr, který krále zabil a který v sobě ještě měl Duncanovi zbraně. Neležel ale dostatečně dlouho, neboť ten zplozenec, co před námi utíkal, byl nekromacer a oživil jej. Po smrti jsme získali ty Duncanovi zbraně, což se hodí asi spíše pro lotry a tak je dostala Leliana. Pak ještě zbývalo zabít toho zplozence, oživoval si zdejší mrtvé vojáky, ale moc platného mu to nebylo a z jeho těla jsem získal přilbu, tedy jsem měl kompletní zbroj.

Na závěr jsem ještě vzal do party Alistaira místo Morrigany a ohřáli jsme se u ohně, ono zde byla vcelku zima i bez mé vánice.

V táboře měla Wynne potřebu mi vysvětlit, proč se neustále kácí k zemi. Ukázalo se, že je mrtvá, ale smrt o tom nějak neví. Ono dialogy s ní (tedy to, jak na ní může hrdina reagovat), jsou vcelku vtipný , ale přitom to i docela sedí, no.

Začínám mít již docela potíže s přeplněným inventářem, když sebou nosím tolik různě unikátních či spešl pojmenovaných věcí a třeba zbroj krále ani nemám komu dát, protože nikdo na ní nemá dostatečné svaly.

[Elemir]

Na skok v Denerimu

Cesta za popelem Andrasty vede přes Denerim, protože je nutné navštívit bratra Genitiviho, který se už léta zabývá legendou o Andrastě a mohl by nám proto s hledáním popela pomoci. Cesta do Denerimu proběhla v poklidu a oproti očekávání se nic zvláštního nestalo ani po našem příchodu do města. Brzy jsme navíc zjistili, že se v rámci Denerimu můžeme pohybovat jen po tržnici, popř. si zajít do bočních uliček nebo Perly, místního nevěstince. Nebyl důvod teď cokoliv zkoumat, v podstatě jsem byl rád, že náš příchod nemá na nic vliv a tak jsme se urychleně vydali hledat Genitiviho dům.

Do cesty se nám ovšem postavil ser Landry, veterán z bitvy u Ostagaru a blízký přítel krále Cailana. Obvinil mě z vraždy krále a vyzval mě na duel cti. Nevím, když byl u Ostagaru, tak by asi mohl tušit, co se skutečně stalo. Vypadal dost rozhodnutě, tak jsem mu tu lež nevymlouval a souhlasil jsem s podmínkami souboje. Utkali jsme se v uličce za hospodou, kde ser Landry dle očekávání zhynul mou rukou. Netuším, co čekal. Nakonec mi ho i bylo líto, ale zkoušet jiné alternativy už se mi nechtělo. Už mě trochu vadí, jak mě každý obviňuje z vraždy krále, a proto jsem se rozhodl nikoho nešetřit.





Dům bratra Genitiviho stojí přímo naproti hospodě U Rozežraného šlechtice. Uvnitř domu jsme se srazili s Weylonem, který nás nechtěl za mistrem pustit. Vypadal taky docela neústupně, ale narozdíl od ser Landryho na nás Weylon zaútočil zcela nečestně. Měl smůlu.

V pokoji za Weylonem jsme ale nikoho nenašli. Tedy abych byl přesný, nikoho živého jsme nenašli. V rohu místnosti totiž leželo tělo skutečného Weylona! Někdo měl potřebu sem nastražit dvojníka, ale proč? V truhle jsme našli Genitiviho deník, ve kterém popisuje, že se vydal hledat vesnici jménem Útočiště. Prý se její jméno často objevuje v legendách, ale na současných mapách není. Zajímavé, mě se pozice Útočiště zobrazila na mapě hned .

Útočiště

Útočiště je malá víska roztažená po kopci, na jehož vrcholu je kaple zasvěcená Andrastě. U vstupu do vesnice nás zastavil nerudný strážný a snažil se nás z vesnice zase vyhnat. Prý tu nemáme co dělat. Místní jsou neradi, když je někdo chodí okukovat. Hm. Jelikož jsem byl neústupný a začal jsem se vyptávat na bratra Genitiviho, tak mě odkázal za ctihodným otcem Erikem. Otec Erik? Odkdy Oltář vedou muži?





Zaujalo to i Alistaira, ale strážný nám jen odvětil, že Útočiště má svoje tradice, které se mohou od tradic z nížin lišit. Pravda, je klidně možné, že uctívání Andrasty vzniklo v Útočišti ještě dříve než samotný Oltář a díky izolaci vesnice se sem pravidla Oltáře ani nikdy nedostala. Na druhou stranu, na vesnici je toho divného mnohem více. Obyvatelé se s námi odmítali bavit a ani místní obchodník nebyl zrovna přívětivý. Obzvláště ve chvíli, kdy jsme se mu chtěli podívat do ložnice. Jakoby místní něco skrývali.

V kapli na kopci jsme nechtěně přerušili mši otce Erika. Místní to moc nepotěšilo, protože otec Erik kvůli nám mši ukončil a vynechal některé klíčové části obřadu - tedy klíčové pro vesničany. Otec Erik však byl toho názoru, že představujeme dostatečně vzácnou návštěvu, aby mohl tuhle část obřadu vynechat. Když vesničané odešli, tak se zpoza rohů za otce Erika postavily stráže a otec Erik nám oznámil, že musí chránit svou rodinu. Poté na nás všichni zaútočili.







Z krku otce Erika jsem sejmul medailon kultisty, třeba se bude k něčemu hodit. Za tajným průlezem za knihovnou jsme pak našli zmláceného bratra Genitiviho. Podal jsem mu léčivou mast, aby se dal trochu do kupy, ale jeho zlomená noha bude potřebovat ještě doléčit. Ale na to teď není čas. Podle Genitiviho je urna s popelem na této hoře. V jejím stínu se ukrývá chrám, ale v cestě nám stojí brána s podivným zámkem. Bratr Genitivi naštěstí viděl, co otec Erik u brány dělá a tak mi prozradil, že bránu otevírá Erikův medailon. Má to však háček. Genitivi bude muset jít s námi, protože jedině on ví, nebo alespoň tuší, co přesně je potřeba s medailonem udělat. Moc nadšený jsem nebyl, těžko říct, co nás čeká, ale nakonec jsem musel souhlasit a bratr Genitivi se s námi vydal na cestu.

Ještě před odchodem jsem se Genitiviho zeptal na Eamonovy rytíře, kteří hledali popel před námi. Genitivi svraštil obočí a pověděl nám, co se od Erika dozvěděl. Místní rytíře přepadli, část jich pobili a část přivedli do Útočiště k výslechu. Erik si prý liboval v mučení a vraždění. Není divu, že o Útočišti nikdo v nížinách neví, když místní všechny návštěvníky zabíjejí. Otázkou je, co místní tak úzkostlivě tají? Podle Genitiviho jsou místní uctívači Andrasty poněkud fanatičtí a mluví o Andrastě jako kdyby stále žila.

Pověděl jsem Genitivimu, co se stalo Weylonovi. Byl z toho smutný. Podle všeho se místní kult chystal nahradit nejenom Weylona, ale chtěl do Denerimu nasadit i falešného Genitiviho. Přeci jen by bylo nápadné, kdyby se Genitivi nevrátil a dalo se čekat, že v takovém případě by se dříve či později našel někdo, kdo by ho šel hledat. To by pro utajení vesnice nebylo dobré. Ostatně my jsme toho důkazem, protože nás Erik zastavit nedokázal .





Uvnitř chrámu se od nás bratr Genitivi odpojil. Rozhodl se zůstat a prozkoumat okolí. Celá stavba ho náramně nadchla a jemu to prostě nedalo, aby se nepodíval blíže na místní rytiny atd. Pro nás vlastně dobře, protože netrvalo dlouho a narazili jsme na další odpor kultistů. Do hry se dostaly i přízraky a kouzelníci.

Popravdě jsem tak tuhý odpor nečekal. Říkal jsem si, že tohle je přeci lokace pro nižší levely, tou bych měl projít jak nůž máslem, ale nakonec mě to utvrdilo v tom, že v DA opravdu nemá smysl tohle rozlišovat. Hra se pořád tak nějak přizpůsobuje a co má být tužší, je prostě tužší bez ohledu na aktuální level družiny. Na nižším levelu je to možná schůdnější jen o to, že potvory ovládají méně talentů. Ale to i družina. Musel jsem proto upustit od rychlého postupu a místy bylo potřeba trochu taktizovat, abych na sebe zbytečně neobrátil pozornost hned všech nepřátel v okolí a pak na nás někde z poza rohu nevyběhli mágové, ke kterým už se nedostanu včas.







Z chrámu vedou hned dvě cesty, ale obě končí na počátku stejné jeskyně, skrze kterou se dá projít na vrcholek hory. Jeskyně je sama o sobě docela rozlehlá a na východě končí dvěma slepými rameny. Zdánlivě to tu vypadá bezpečně, ale v jednom místě na nás zaútočila trojice dráčat a v dalším zase kultisti s dráčaty. Ten druhý souboj byl snazší, ale trojice dráčat se ukázala jako pěkný oříšek. Jsou to stejná dráčata, jako bylo to jedno v ruinách v Breciliánském lese, takže i se všemi těmi prima útoky. Jedno dráče ještě jde, dvě taky, ale ve třech mají mnohem vyšší šanci družinu omráčit, rozsápat a bůhví co ještě. Horko těžko jsem je udolal. Jelikož na tak malém prostoru by byla pro nás nebezpečná i pomoc od Morrigan, tak s námi byla v družině Leliana. Odměnou za dráčata jsou nejenom zkušenosti, ale i jejich šupiny, ze kterých nám později kovář v Denerimu vyrobil zbroj.

Cesta dál vede západním směrem, kde jsme se ve velké jeskyni setkali s otcem Kolgrimem. Na kultistu nás uvítal celkem přívětivě. Sice byl naštvaný, že jsme pozabíjeli tolik stoupenců Andrasty, ale přesto se rozhodl s námi vyjednávat. Pověděl nám, že Andrasta se před nějakou dobou vrátila v nové oslnivé podobě. Její duch však stále zůstal spojen s minulostí, a proto je potřeba ho definitivně osvobodit od předchozích ostatků, což znamená vzít trošku krve z její nové podoby a nakapat jí na Andrastin popel.

Něco tu samozřejmě nehrálo. Urnu podle Kolgrima stráží nesmrtelný strážce, který z ostatků čerpá svou sílu. Jelikož strážce nehodlá uvěřit v novou podobu Andrasty, tak odmítá kultisty k ostatkům pustit. Nám by se to prý podařit mohlo. Alistair a Leliana byli proti. Moc se na to netvářil ani Oghren, kterému se nelíbilo, že si nebude moci zabojovat s drakem ... počkat, s jakým drakem? Aha, už to chápu . Nová oslnivá podoba Andrasty je drak. Takže tu máme zfanatizovaný dračí kult, co si myslí, že se Andrasta reinkarnovala právě do podoby dračice. Chytrý drak . Na další úvahy už moc prostoru nezbylo. Jelikož jsem nechal Oghrena mluvit dál, tak to Kolgrim vzal jako urážku a rázem jsme proti sobě stáli s vytasenými zbraněmi.





Takhle by to ovšem nešlo. Kolgrim má k ruce strážce a dvojici mágů. Lelianu proto musela nahradit Morrigan, která umí na bojišti způsobit zmatek, takže jsme stihli bezpečně odpravit mágy, zatímco stráže a Kolgrim stáli přimražení k zemi. Pak už to šlo docela rychle. Po Kolgrimovi zbyl roh a fajn obouruční sekera.

Na vrcholku hory nás čekalo nemilé překvapení. Tedy zprvu to vypadalo nemile, ale naštěstí to není tak, jak to vypadá. Z poza hory se k nám snesl drak, ale zamířil si to naštěstí jen na skálu opodál, kde se uvelebil a usnul. Uf, to bylo o fous. Jde o vznešenou saň a boj je naštěstí nepovinný. Samozřejmě jsem to zkusil (saň se přivolává Kolgrimovým rohem), ale podobně jako u Flemeth nám chybí potřebné dovednosti.





Na vrcholku hory se nám odkryly hned dva směry postupu. Pomocí zkratky se odtud dá dostat rovnou do chrámu kousek od bratra Genitiviho, což je fajn, ale hodilo by se mi to mnohem dřív . Další směr je tzv. Zkouška ohněm, což je budova naproti vstupu do oblasti. Družina přitom musí projít kolem skály s drakem. Draka to ovšem neprobudí, na to je opravdu potřeba použít roh, takže je to zcela bezpečné.

Uvnitř Zkoušky ohněm nás uvítal Ochránce, tedy strážce urny, o kterém nám předtím vyprávěl Kolgrim. Ochránce už nás očekával, takže náš osud je asi opravdu trochu jiný než kultistů. Ostatně na kultisty a jejich pomýlenou víru se dá Ochránce doptat. Ochránce je posledním z prvních učedníků Andrasty, takže jeho pamět sahá hodně hluboko do minulosti. Vše to začalo ještě za dob Tevinterské říše, kdy skupinka věrných učedníků odnesla popel Andrasty sem do svatyně a zapřísáhla se urnu s ostatky ochraňovat. Platilo to tak po několik století, ale pak se jeden z Kolgrimových předků prohlásil prorokem a začal kázat o znovuzrození Andrasty. Všichni jeho odpůrci byli do jednoho odstraněni. A tak tu zbyl jen zfanatizovaný kult, který Andrastu povýšil na úroveň boha a přitom jaksi zapomněl na samotného Stvořitele.

A teď přišel očekávaný háček. Pokud chci vidět ostatky Andrasty, tak musím prokázat, že jsem toho hoden, nebo-li podstoupit zkoušku . Na jejím počátku si Ochránce promluví se všemi členy družiny a probere s nimi určité předchozí činy, u kterých má dotyčná postava pochybnosti o svém rozhodnutí. Např. u mě to byl dotaz na rodinu a přátele, které jsem v Orzammaru opustil, u Alistaira to byl dotaz na možnou záchranu Duncana, u Oghrena zase dotaz na Branku a u Wynne na její pochyby o víře ve Stvořitele. Wynne jsem vzal ke zkoušce záměrně, protože mi přišlo správné, aby se k ostatkům Andrasty dostala mezi prvními. Nakonec by asi bylo celkově zajímavé, dovést k Ochránci postupně všechny členy družiny a vyslechnout si, co je trápí.



Zkouška ohněm není nijak komplikovaná. V první části zkoušky je potřeba promluvit s osmicí soch a každé odpovědět na otázku. Je to v podstatě test z historie, takže pokud jste dávali ve hře dobrý pozor a vyptávali jste se na víru ve Stvořitele, historii elfů apod., tak to pro vás nebude složité. Většina soch mi byla povědomá, takže to bylo opravdu docela intuitivní. Po poslední zodpovězené otázce se otevřou dveře dál.

Za nimi jsem se setkal s Leskem, tedy spíše s jeho duchem. Bylo na čase se usmířit. Za Leskem trochu přituhlo, protože v další části zkoušky se družina musí podrobit boji se svými dvojníky.





Čtvrtá část zkoušky spočívá v překonání propasti. Okolo propasti je halda plošinek, které vyvolávají části mostu. Postavy se musí po plošinkách rozestavit tak, aby se plošinka nejenom objevila, ale zároveň jí musí zhmotnit. Most se jinak skládá ze 4 plošinek, které musíte zhmotnit postupně (postavit most najednou nejde). Vždy je potřeba zviditelnit a zhmotnit jeden díl, pak zviditelnit a zhmotnit následující díl, popojít s vybranou postavičkou vpřed a opět změnit rozestavení postav na plošinkách, aby se objevila další část mostu atd. Chyba znamená pád a přesunutí postavičky před propast.

Zprvu jsem se v tom dost motal a trvalo mi dlouho, než jsem se tak nějak chytil. Pak už jsem poměrně intuitivně dostal Alistaira na druhou stranu propasti. Popisovat to nemá smysl, tohle puzzle je opravdu potřeba vidět a vyzkoušet si ho .





Poslední zkouška proběhla už v samotném sálu s ostatky. Měli jsme projít přes plamennou stěnu před námi. Hra mi k tomu nabídla, jestli se nechci vysvléknout, což jsem udělal, protože jde o část rituálu, o kterém jsem se v chrámu dozvěděl. Plameny zmizely a cesta byla definitivně volná.

Z urny jsem si do sáčku odebral jen trochu popela a poté jsme se vrátili za bratrem Genitivim. Byl z našeho nálezu nadšený a rozhodl se, že o svatyni poví všem, aby ostatky Andrasty mohli navštívit všichni věřící. Moc jsem s tím nesouhlasil, ale Leliana byla pro, tak jsem nakonec taky kývl (s Lelianou jsem na konci prošel zamčené truhly, proto se najednou objevila v družině, jinak by tuhle poznámku pronesla asi Wynne). Poté se bratr Genitivi přichystal na cestu zpět do Denerimu. Mám ho časem navštívit, prý pro mě bude mít schované překvapení.

Po odchodu z Útočiště jsme se na noc odebrali do tábora, kde jsem měl další sen o arcidémonovi, ze kterého mě opět probudil Alistair. Tentokrát bylo něco špatně. Zplozenci nás vycítili a zaútočili na tábor! Po boji se všichni shodli na tom, že odteď už se nebudou cítit tak bezpečně jako dosud. Možná by to chtělo pro příště postavit hradbu nebo něco podobného. No, budou to holt muset vydržet, vždyť jsme zplozence udolali velmi snadno, tak proč ta panika?



Nedlouho po této příhodě jsme procházeli krajinou Fereldenu s Wynne, když tu Wynne náhle omdlela. Později v táboře mi prozradila, že tenkrát ve věži při záchraně studentů zemřela. Jejího těla se ale zmocnil dobrý duch z Úniku a vzkřísil jí. Je to ovšem jen dočasné, starnutí zastavit nelze a její čas už se blíží. Snad vydrží až do konce bitvy s arcidémonem. Bylo to zajímavé zjištění a jsem zvědav, jestli to bude mít nějakou dohru. O dualitě Úniku už jsem slyšel, krom zlých duchů ho obývají neutrální a dobré bytosti, ale to je poprvé, co jsem potkal někoho posedlého dobrým duchem. I když Paní lesa byla ve své podstatě taky dobrým duchem.

S popelem Andrasty jsme se vydali do Rudoskalí a předali ho bannu Teaganovi. Ihned povolal léčitele a přesunuli jsme se do arlovo ložnice. Eamon se po chvilce probral a podivil se, že vidí svého bratra. Vůbec nic si nepamatoval a divil se, proč leží v posteli obklopen takovým procesím. Poté se dotázal na svého syna a manželku. V tu chvíli jsem si spokojeně oddychl, protože jsem předtím oba zachránil. Nakonec došlo i na Jowana. Poradil jsem arlovi, aby ho předal Kruhu mágů. Ti už si s ním budou vědět rady Eamon souhlasil.



Odměnu od arla jsem odmítl, dostal jsem tedy alespoň Rudoskalský štít a arl mě naučil specializaci Šampióna. Konečně jsem se tedy mohl specializovat i já, protože to je shodou okolností specializace, na kterou celou dobu čekám. Akorát jsem vůbec netušil, kdo mě jí bude schopen naučit.

Samozřejmě došlo i na poradu ohledně toho, co provedeme s Loghainem. Eamon si vyslechl, co všechno se v době jeho indispozice přihodilo a pak přišel s návrhem. Loghaina je potřeba odstranit, ale musí se to udělat dle pravidel. Arl Eamon svolá sněm, na kterém budeme muset předložit důkazy Loghainovo zrady a sněm pak rozhodne. Zároveň je potřeba vybrat vhodného nástupce, který má mnohem silnější mandát vládnout než královna Anora. Na trůn by tedy měl usednout Alistair! No, moc se mu to nelíbilo, ale času máme zatím dost, třeba se situace vyvrbí trošku jinak. Nejprve bychom ale měli získat podporu dalších ras ve Fereldenu, protože pokud na sněmu uspějeme, bude potřeba ihned jednat a svolat armády k boji se zplozenci. Museli jsme proto odcestovat zpět do Orzammaru, abychom dokončili to, co jsme tu začali.

[Yuyana]

DA:I je vlastně jediná hra v sérii, kde nemáme nikoho posedlýho v partě. Na druhou stranu máme dva démony osobně bez posednutí, a to se počítá. I když osobně bych preferovala, kdyby se pánové chytli za ruce a odešli doprčic.