Noc v táboře družinyJakmile jsme se pokusili opustit Lothering, tak naběhla animace dalšího snu. V ní jsem zahlédl arcidémona, jak svolává hordu. Bylo to tak živé, že jsem se probudil s křikem. Alistair mě chvilku pozoroval a pak mi připomněl naše propojení se zplozenci. Slyšíme volání arcidémona úplně stejně jako oni, proto také víme, že je Nákaza skutečná. Časem se prý naučím volání potlačovat. Někteří Šedí strážci dokonce tvrdí, že arcidémonovi trochu rozumí, ale to není zrovna náš případ. Ani já ani Alistair nerozumíme ani ň.
Ke snu dojde bez ohledu na to, kterým směrem se družina vydá, protože sen končí v táboře družiny, který funguje jako bezpečné útočiště, kam se může družina uchýlit a hra na to potřebuje nenápadně upozornit. Tábor nemá na mapě světa pevnou lokaci a život v táboře má trošku jiná pravidla. Předně tu dojde k automatickému vyléčení zdraví a zranění postav. Hlavní postava tu pak není svázaná v družině, ale může se svobodně pohybovat a rozmlouvat s ostatními členy družiny včetně toho, že jim může předávat dárky (to v normální hře nejde). Rozmlouvat s členy družiny je možné samozřejmě i mimo tábor, ale v táboře jsou všichni hezky pohromadě, takže není nutné šachovat se složením družiny podle toho, s kým si chcete promluvit.
Dalším bonusem je přítomnost obchodníka a enchantera. V průběhu první noci nás dostihli trpaslíci Bodahn Feddic a jeho syn Sandal. Trochu mě to po jejich odmítnutí v Lotheringu překvapilo, ale dovolil jsem jim zůstat. Bodahn funguje jako normální obchodník a jeho syn Sandal dokáže do výbavy zapracovat Lyrium. Je sice poněkud slabomyslný, ale vzpomněl jsem si u toho na rozhovor s Pokojným v Ostagaru, který mi prozradil, že vedlejším efektem ztráty emocí je zlepšení enchanterských dovedností. Možná Sandalova slaboduchost asi funguje podobně.
Když už jsem byl vzhůru, tak jsem si zkusil promluvit s jednotlivými členy naší party. Začnu od toho méně záživného ...
Nejhůř jsem pochodil u Stena, který se se mnou odmítl prakticky bavit. Celkově je mi tahle postava nesympatická a těžko říci, jestli budu mít pro Stena vůbec využití. Co zatím vím, nebo spíš tuším, tak Sten se asi nejvíc hodí do družiny, kde je hlavní postava záporák.
Mimochodem, DA:O narozdíl od starších edic D&D nehraje na přesvědčení postav, ale jednotlivé charaktery přesto s tímto konceptem tak nějak vnitřně pracují. Není to ale tak striktní, podobně jako se to povedlo Obsidianu v Neverwinter Nights 2, kde to hned nebourá družinu. Ochota postav zůstat s main charakterem je podmíněna hodnotou approvalu, což funguje i tady. Stejně tak hra vlastně nenutí mě, abych si vybral jednu linku a té se pak držel. Tohle už třeba zase zrušil Mass Effect, kde se jede na škále renegát - neutrál - paragon a má to pak dost vliv na rozhovory a řešení (kritických) situací. V DA:O jsem si zatím ničeho takové nevšiml.
Rozhovor s Alistairem byl o něco delší. Nejprve jsme probrali, co se událo u Ostagaru a jak nám Duncan chybí. Alistair si jeho smrt stále vyčítá, ale nebýt Duncanova rozhodnutí, tak jsme u Ostagaru zahynuli také. Duncan nás svým způsobem zachránil. Problém je akorát v tom, že jsme asi jediní dva Šedí strážci ve Fereldenu, načež jsem stočil téma k tomu, kde všude vlastně Šedí strážci jsou a jestli by nestálo za úvahu je kontaktovat.
Alistair má o základnách Šedých strážců jen letmé povědomí, stoprocentně ví akorát o základně v paláci v Denerimu, ale to bychom pravděpodobně skočili Loghainovi rovnou do náruče. Další základna by se měla nacházet na severu za mořem ve Svobodných markách, ale to je příliš daleko. Hlavní sídlo Šedých strážců se pak nachází ve Weisshauptské pevnosti v Anderfelu, což je taky tisíce mil od naší současné pozice. Alistair se obává, že nemáme příliš času a opustit Ferelden by znamenalo, že už se nebude kam vrátit. Napadlo mě, že bychom se mohli pokusit fereldenský řád vzkřísit svépomocí, ale Alistair přiznal, že nezná podrobnosti obřadu přijímání. Očividně nejde jen o krev zplozenců.
Změnili jsme proto téma a začal jsem se ho vyptávat na jeho minulost v Oltáři. Alistair mi prozradil, že jeho matka sloužila na hradě v Rudoskalí a zemřela velmi mladá. Arl Eamon se ho jako sirotka ujal, a když dosáhl určitého věku, tak ho poslal na výchovu do Oltáře. Alistair to považoval za zradu a dlouho to arlu Eamonovi vyčítal. Vztahy mezi oběma muži ochladly, až se nakonec přestali vídat úplně. Důvodem byl sňatek arla s mladičkou orlesianskou dívkou, budoucí arlesou Isoldou. To vedlo nejen k rozepřím mezi alrem a králem, protože na podobný sňatek bylo prostě ještě příliš brzy (vzhledem k nedávné válce), ale hlavně šlo o to, že arlesa uvěřila povídačkám, že Alistair je Eamonovým bastardem a dožadovala se, aby ho arl poslal pryč. V deseti letech se tak Alistair ocitl v klášteře. Nakonec byl rád, arlesa se beztak postarala o to, aby se Alistair na rudoskalském hradě necítil jako doma.
Alistair nebyl zrovna vzorný student a necítil se v klášteře dobře. Nicméně svůj osud přijal a začal se připravovat na roli templáře. Nikdy však nepodstoupil přísahu. Jednoho dne totiž do kláštera dorazil Duncan a využil svého práva odvodu. Alistair mi prozradil, že se ten den usilovně modlil, aby si ho Duncan vybral a splnilo se mu to. Velekněžka byla celá bez sebe, ale nemohla s tím nic dělat. Nicméně musel velekněžce alespoň slíbit, že nebude tajemství templářů nikde šířit a nechá si je pro sebe. Tenhle slib se Alistair rozhodl dodržet. Ostatně zkusil jsem se ho optat, jestli může učit jiné a odmítl mě. Rozhodně ho nechci nijak lámat. Sám mi prozradil, že třeba časem, pokud si to situace vyžádá, tak by svůj slib porušil.
Tohle je další zajímavost DA:O. Každé ze tří základních povolání může získat ještě jednu až dvě ze tří dostupných specializací (každé základní povolání má samozřejmě jiné 3 specializace). Jednu na levelu 7 a druhou na levelu 14. Tím se postavě odemknou extra dovednosti. Má to akorát jednu podmínku - musíte najít někoho, kdo vám specializaci nejprve odemkne, respektive vás jí naučí. Alistair je tedy zřejmě schopný bojovníkům odemknout specializaci Templáře.
Od Alistaira jsem přešel k Morrigan, ale konverzace s ní se z části kryje s informace od Leliany, tak si dovolím obě dámy prohodit
. Původně jsem nechtěl zacházet do přílišných podrobností, protože rozhovor s Morrigan nebo Lelianou je opravdu dlouhý (v porovnání s Alistairem) a je to hodně informací najednou. Na druhou stranu to na vás hra nehrne samoúčelně, hodně těch věcí souvisí s lore a jejich znalost se proto hodí. Minimálně pro lepší pochopení některých pasáží hry. Jinak rozhovory s postavami poskytují podstatný benefit v podobě approvalů a to jak plusových tak i minusových, záleží na tom, jak rozhovor vedete, tedy jak dobře jste dokázali odhadnout charakter postavy.
Z Leliany se mi podařilo dostat, že před vstupem do Oltáře byla minstrelem - muzikantem. Její matka sloužila v Denerimu u orlesianské šlechtičny, ale když Orlais prohrálo válku, tak se poměry změnily a paní Cecilie se raději vrátila domů do Val Royeaux, kam sebou vzala i Lelianinu matku. Leliana se tedy narodila v Orlais, a když jí matka zemřela, tak si jí paní Cecilie nechala u sebe a zaplatila jí hodiny hudby a tance. Do Fereldenu odešla až mnohem později a přivedly jí sem matčiny vzpomínky. Přišlo mi, že toho Leliana trochu lituje, protože jí chybí hodně věcí, které pro ní byly ve Val Royeaux samozřejmostí. Jednoho deštivého dne našla útočiště v chrámu, a když déšť ustal, tak se jí už nechtělo odejít. A tak se Leliana stala řádovou sestrou. Dodnes si myslí, že to byla vůle Stvořitele.
Zajímavá je i ta pasáž rozhovoru, kdy jsem se Leliany začal více dotazovat na podrobnosti o povolání minstrela, protože jsem se někde doslechl, že minstrelové bývají často špehy. Na to mi odpověděla, že to není úplně přesné, protože minstrelům-špehům se říká bardi. V Orlais byli běžnou součástí společnosti a nejde jen o pouhé muzikanty. Dovednosti bardů jsou o něco širší. Celá tahle větev rozhovorů pak vede do bodu, kdy mi Leliana odemkla možnost naučit se právě specializaci barda - samozřejmě jen u postav, které se jí učit mohou.
Jakmile jsem znal Lelianinu skutečnou minulost, tak se otevřela ještě jedna větev dialogů, ve kterých se mohu dozvídat různé příběhy z legend a písní. Výhodou je, že jde o takové zlidovělé verze, tedy verze, které se všeobecně tradují. Abych to upřesnil, např. Lelianina píseň o Andrastě a Shartanovi je trochu jiná, než když to slyšíte v podání elfů, od nichž ten příběh vyznívá i věrohodněji. Dalším příkladem je legenda o Flemeth, Morriganině matce, a to je právě důvod, proč jsem Morrigan a Lelianu prohodil
.
Poznámka: následující odstavce jsou z většiny přepisem konkrétních odpovědí, jen sem tam jsem to trošku upravil, aby to dávalo větší smysl, nebo abych doplnil klíčovou informaci.
O zplozencích ... učení Oltáře říká, že zplozence zrodila lidská pýcha. V dávných dobách mágové Tevinterské říše ovládali velkou část nám známého světa. Ve své pýše si mysleli, že jejich kouzla jsou nepřemožitelná, a domnívali se, že jsou mocnější než sám Stvořitel. Takhle smyšlejíc napadli jeho Zlaté město s cílem převzít ho a sesadit svého vlastního stvořitele. Ale oni byli nečistí a plní hříchů a těmito hříchy poskvrnili Zlaté město a navždy ho zkazili. Stvořitel je proklel a vyhnal je ze svého dohledu. Kamkoliv přišli, šířili nákazu svého hříchu. Veškerá země, které se nákaza dotkla, se stala zkaženou a neschopnou života. Na místo toho se objevili zplozenci, aby nás mučili a připomínali nám naši aroganci.
Příběh z Orlais ... kdysi dávno se jednomu farmáři narodila holčička. Doufal v syna, ne dceru, a tak přikázal své ženě, aby dítě odložila v lesích. Předtím, než se o ní přihlásil chlad, našel dítě kmen dálských elfů, kteří se nad ubohou kňourající věcí slitovali a vychovali ji jako svou vlastní. Aveline, jak jí říkali, vyrostla pod vedením elfů v silnou, rychlou a chytrou ženu. Naučila se ovládat meč jako kterýkoliv muž, dokázala zabít jelena šípem na sto kroků a na koni byla stejně ladná jako při chůzi. Dálští opatrovníci Aveline viděli, že snadno přemůže jakéhokoliv orlesiánského rytíře v boji, a chtěli ukázat krutým lidem, jaké dítě zanechali smrti. Věnovali jí znamenitého koně a výzbroj a poslali ji, aby se předvedla svým lidem ve Velkém klání. Tenkrát nebylo ženám dovoleno pozvednout zbraň a účastnit se Velkého klání, ale Aveline si nesundavala svou helmu, a nebyla tak odhalena.
Aveline vyhrála mnoho disciplín a získala si obdiv a uznání davu. Nakonec se tváří tvář utkala s rytířem Kalevou ve velkém souboji ... Aveline ho již v klání přemohla a Kaleva se nechtěl nechat porazit podruhé. V zoufalém pokusu znovu získat svou čest Kaleva podrazil Aveline nohy a mrštil s ní o zem. Tím se mu podařilo zbavit jí helmy. Nad arénou se po tomto odhalení rozhostilo ticho. Kaleva prohlásil předchozí klání za neplatná, protože se jich zůčastnila žena, a to nebylo povolené. Ale dav Aveline provolával slávu. Kaleva zuřil, že ho porazila žena a že je nyní zostuzen. Zaslepen svým vztekem srazil Aveline na kolena. "Abys věděla, kde je tvé místo, ženská!" vykřikl a podřízl jí hrdlo. Byl tam přítomen syn krále, princ Freyan. Uznal schopnosti a odvahu Aveline a pochopil, jak nespravedlivě se v jeho zemi chovají k ženám. Když se stal králem, přepsal zákony Orlais, aby se i ženy mohly stát rytíři. Vzdal Aveline hold a posmrtně jí pasoval na rytířku. Dodnes každá žena, která je pasována na rytířku, ctí Aveline Odvážnou, jež se stala patronkou všech rytířek.
Příběh o Andrastě ... Andrasta byla Stvořitelovou vyvolenou. Bylo to dlouho potom, co se Stořitel zřekl světa, když zvuk jejího zpěvu dolehl k jeho uším. Její krása, šarm a moudrost Ho uchvátila a On jí nabídl, že ji odvede z tohoto zkaženého světa a udělá z ní svou božskou nevěstu. Ale Andrasta měla pozemského manžela a neopustila by ho. Místo toho Stvořitele úpěnlivě prosila, aby se ke svým lidem ještě jednou vrátil. Její prosba byla tak naléhavá, že Stvořitele dojala, a On slíbil, že na zemi vytvoří ráj, když se všichni vzdají svých nepravých bohů a znovu se obrátí k Němu. Andrasta srazila říši na kolena a její vítězství obrátila mnohé k uctívání Stvořitele.
Bohužel to byla slabost mužů, kvůli které byla Andrasta nakonec zrazena a zabita. Její pozemský manžel Maferath, náčelník alamarrijských kmenů, začal žárlit na oblíbenost své ženy a vliv, který zastínil jeho vlastní. Byla také uctívána jako Stvořitelova snoubenka a Maferath si začal uvědomovat, že jejich vzájemná pouta pozbývají významu, protože Andrasta byla čím dál tím více oddaná Stvořiteli. V závisti a zášti se Maferath spolčil s Archónem Hessarianem z Tevinteru a umožnil, aby byla jeho milovaná vlákána do léčky a chycena. Andrasta byla upálena na hranici v Minrathousu, hlavním městě Tevinteru. [upálení Andrasty mělo nečekaný důsledek - Andrastiny předchozí činy a smrt zapříčinily konverzi jejích nepřátel ke Stvořiteli a víra ve Stvořitele se stala oficiálním náboženstvím Tevinteru, jehož správy se ujal Oltář]
Příběh o Dálech ... [příběh o tom, jak elfové získali nezávislost na Tevinterské říši] když Andrasta vyšla na svůj Velebný pochod proti Říši, elfové se k ní přidali [vedeni Shartanem, viz poznámka níže], aby bojovali proti svým pánům. Shartan byl zabit, když byla Adrasta zrazena, ale elfové v boji pokračovali a nakonec se od Říše osvobodili. Elfové obsadili Dálii na jihu a usadili se tam, ve své vlastní zemi. Elfové žili v Dálii po staletí. Vzkřísili uctívání svých elfích bohů a žádné stavby kaplí nepovolovali. To rozlobilo Oltář a nepřátelství mezi těmito dvěma frakcemi vyústilo v otevřenou válku. Oltář tvrdí, že první udeřili elfové, ale nevím, zda se tomu dá věřit. Oltář vyhlásil proti elfům svatý Velebný pochod, nazvaný po pochodu Andrasty proti Tevinteru. Během Velebného pochodu Dálů byla elfí města vydrancována a elfí stát rozdrcen. Část elfů svůj osud hořce přijala a poddala se lidské nadvládě. Tito elfové dnes žijí v lidských městech jako druhořadí občané. Ale ostatní, stále vášnivě hrdí na své dědictví, se odmítli před lidmi sklonit a místo toho se stali poutníky bez domova. Byli to elfové z Dálie - Dálové.
Poznámka: Shartan byl velký elfí vůdce, který se narodil v zajetí a pak povstal, aby vedl své lidi. Předvídal budoucnost, ve které budou elfové svobodní.
Legenda o Flemeth ... [obecné povídačky] fereldenské matky straší své dcery příběhy o Flemeth. Říká se, že když zlobíš, Flemeth si tě vezme a navždy tě k sobě připoutá. Také se říká, že Flemeth truchlí nad svou ztracenou krásou a když tě chytne, ukradne ti krásu pomocí tvého zrcátka. [a teď samotná legenda] Krása Flemeth byla známá po celé zemi. Její vlasy byly jako bezměsíčná noc, kůže byla bledá jako první zimní sníh a její oči tak krásné a nebezpečné jako moře. Když dospěla, všiml si jí lord Conobar z Hornoživ a vzal si jí za ženu. Conobar brzy zjistil, že jeho mladá nevěsta má nadání pro kouzla. Držel to v tajnosti, protože se bál, že by mu jí mohli vzít [myslel tím Kruh mágů]. Flemeth byla s Conobarem několik let a s jeho požehnáním praktikovala své umění. A pak jednoho dne přišel do zámku mladý básník jménem Osen. Flemeth uchvátil Osenův hlas a on zase propadl její kráse. Zamilovali se do sebe. Flemeth toužila být se svou pravou láskou a společně s Osenem utekli z Conobarových zemí a hledali útočiště v Korcarijské pustině u chasindských kmenů.
Žili tam šťastně mnoho let až do okamžiku, kdy Flemeth obdržela zprávu o tom, že Conobar umírá a touží naposledy spatřit její tvář. Srdce Flemeth se naplnilo soucitem k muži, který byl kdysi jejím manželem, a prosila Osena, aby se s ní vrátil ke Conobarovi. Ale když Flemeth a Osen vstoupili do Hornoživ, byli zatčeni Conobarovými muži. Osena přímo před ní zabili. Flemeth byla uvězněna v nejvyšší věži hradu, kde čekala na Conobarův rozsudek. Pološílená ze ztráty své lásky Flemeth zosnovala pomstu proti svému manželovi. Vyvolala démona Úniku se záměrem pomstít se Conobarovi, ale kouzlo se jí vymklo z rukou ... Démon se zmocnil Flemeth a proměnil jí v ohavnost. Síně zámku se zbarvily do ruda krví, když Flemeth zavraždila Conobara a všechny jeho muže. Zbytek Flemethiny lidskosti vyprchal a za úsvitu se vytratila zpátky do Pustiny, aby tam sto let strojila plány a kula pikle. Říká se, že si k sobě odvedla mnoho chasindských můžů a s jejich pomocí zplodila své dcery-čarodějnice, které se doteď potulují po temných místech Korcarijské pustiny.
A pomalu se přesouváme k Morrigan, nyní tedy verze legendy o Flemeth, tak jak jí Morrigan slyšela přímo od své matky ...
Flemethina verze v podání Morrigan ... bardi ten příběh podávají tak, že byla doba, kdy Flemeth byla mladá a krásná. Hezká dívka v zemi barbarských lidí. Každý, kdo jí spatřil, hned zahořel touhou. Bylo tomu před mnoha staletími, když se ještě tahle země ani nejmenovala Ferelden. Vypráví se, že se Flemeth zamilovala do barda Osena a utekla z hradu svého manžela, obávaného Lorda Conobara. Ten jí pak za její nevěru přísahal pomstu. Má matka zase tvrdí, že jejím manželem byl ve skutečnosti Osen a Conobar byl žárlivým lordem, který jejich lásku pozoroval zpovzdálí. Lord Conobar oslovil mladého Osena a výměnou za jeho překrásnou ženu mu nabídl bohatství a moc. A Osen souhlasil. Život barda je životem z ruky do pusy. A s prázdným žaludkem i ta nejsilnější láska bledne. Byla to právě Flemeth, kdo tuhle dohodu navrhl. Všechno by bývalo bylo v pořádku, kdyby Lord Conobar dodržel svou část dohody. Ale byl to podlý člověk, který nasliboval něco, co nemohl splnit. Osena odvedli na pole, kde ho pobodali a ponechali smrti. Flemeth hovořila s duchy, dozvěděla se o tomto činu a přislíbila odplatu. Flemeth prosila duchy, aby jí přišli na pomoc. To oni zabili Conobara. Démon, o němž vypráví legenda, přišel až později. Spojenci Lorda Conobara Flemeth pronásledovali. Zahnali ji až do Pustiny a tam se ukryla. V ní objevila démona, který jí dal sílu.
Legendy také hovoří o mocném hrdinovi Cormacovi, který měl Flemeth a její početnou armádu porazit, když před staletími vpadla do nížin. Samé lži. Pravda je taková, že žádná invaze se nikdy nekonala. Sama Flemeth tvrdí, že Chasindové se pod jejím praporem nikdy nesemkli a že s žádným válečníkem jmeném Cormac v životě nebojovala. Cormac vedl krutou občanskou válku proti vlastním lidem a později začal tvrdit, že tak učinil proto, aby potlačil zlo, které zakořenilo mezi lordy. Proto začal být oslavován jako hrdina. Flemeth se součástí onoho příběhu stala až mnohem později. Možná kvůli velké válce s Chasindy, k níž nakonec došlo. Ale matka tvrdí, že neví, jak ta válka vlastně začala. A pokud jde o další čarodějnice z Pustiny, tedy Flemethiny dcery ... ať už další dcery existovaly či ne, Flemeth o nich odmítá mluvit. Chasindové sice mluví o hádce mezi Flemeth a jejími "dcerami", když říkají, že jednoho dne je začala honit po celé Pustině a pozřela jejich srdce, ale těžko říci, co je na tom pravdy.
Každopádně je vůbec těžké říci, čím se Flemeth po setkání s démonem vlastně stala, tzv. ohavnost to rozhodně není. Je to záhada dokonce i pro Flemeth samotnou. Nicméně to neznamená, že by byla Flemeth nesmrtelná. I ona může být zabita jako kdokoliv jiný.
Rozhovor s Morrigan je asi nejzajímavější, protože umožňuje lépe pochopit její charakter. Oproti Alistairovi nebo Lelianě to s Morrigan není tak přímočaré. Alistair třeba na jednu stranu inklinuje k hodnotám templářů, ale je to dáno spíše tím, že to vzhledem okolnostem přijal jako prostý fakt. Na druhou stranu mu role templáře vysloveně nesedla a nijak mu proto nevadilo, když ho Duncan služby zbavil. Podobně Leliana. Na první pohled se zdá, že je plně oddána službě Stvořiteli, ale přitom se v myšlenkách často vrací do doby, kdy byla v Orlais bezstarostnou minstrelkou a užívala si přepychu své patronky.
Morrigan nic z toho neměla. Od malička žije v Pustině a s matkou se musely často stěhovat, protože jako čarodějnice byly terčem templářů. Obzvláště pokud jde o Flemeth. Už jako dítě se naučila měnit podobu, což se naučila právě od Flemeth. Pomáhá jí to lépe se začlenit mezi divoká zvířata Pustiny a jak sama říká, pomáhá jí to lépe pochopit i samu zvířecí povahu. Od lidí si držela dlouho odstup. Teprve později začala vyrážet na zkušenou, ale nebyl nikdo, kdo by jí lidské zvyky vysvětlil. Hodně věcí prostě jen odpozorovala, ale nezná přitom jejich podstatu. A to je právě klíčem k pochopení toho, proč se Morrigan k některým věcem staví, jak bych to řekl, no poněkud nečekaně. Morrigan není ve své podstatě zlá, vlastně bych řekl, že rozdíl mezi dobrem a zlem ani nerozlišuje a hodně se řídí zvířecí přirozeností neboli právem silnějšího. Ostatně život s Flemeth asi taky nebyl jednoduchý a matčin pohled na svět jí dost ovlivnil. Morrigan proto není úplně ideální parťačka pro situace, kde se hodně mluví a málo bojuje
. Trochu mi připomíná Arii T'Loak z Mass Effect 2 a 3 (šéfku stanice Omega).
Tady je dobré se na chvilku zastavit a popřemýšlet nad tím, proč je družina taková jaká je. Na první pohled by se mohlo zdát, že hra počítá s oběma krajními variantami, tedy že postava bude dobrák od kosti anebo prohnilý lotr (u neutrála je to jedno, proto ho ani nezmiňuji). Pro jeden případ je tu Alistair, pro druhý pak Morrigan, přičemž každého z nich lze v Lotheringu zaměnit dle potřeby za příhodnější charakter - Alistaira za Stena, Morrigan za Lelianu. Na druhou stranu družina funguje i tak, akorát později začne být problém s approvaly (disapprovaly). Navíc je potřeba mít na paměti, že příslušnost k řádu Šedých strážců z vás dělá defakto klaďase, takže je lepší si položit otázku, proč vás Flemeth vlastně zachránila? Ze soucitu to určitě nebylo. Zplozenci a Nákaza sice ohrožují i ji, ale samotné jí musí být jasné, že dva strážci toho asi moc nezmohou. Přítomnost Morrigan by pak šlo chápat také tak, že se jí Flemeth potřebovala zbavit, protože má záložní plán, který potřebuje utajit a my máme jen odvést pozornost. Nic, konec spekulací
.
Jelikož jsem dokázal rozhovor s Morrigan vést ve správném duchu, tak mi u ní naskákalo dost approvalů. Vlastně nejvíce ze všech tří rozhovorů (Stena nepočítám). Vedlejším efektem bylo odemčení specializace měnavce pro vybraná povolání a přímo u Morrigan pak extra dovednost Inspirace. No a jako bonus možnost Morrigan bezbečně políbit - až mě vyděsilo, jak to bylo snadné
. Raději jsem loadnul, bylo to skutečně nečekané a nevím, jestli chci romanci rozvíjet takhle brzy a zrovna s Morrigan
. Vlastně je to celkově divná situace, protože později jsem zjistil, že ani Leliana nezůstala pozadu. Prozradil jí ovšem až Alistair.
O něco později, už v Rudoskalí, jsme se procházeli v podhradí. Nejprve s Morrigan. Alistair to nevydržel a začal se jí dotazovat, co spolu máme, protože to prostě nejde přehlédnout. To jsem ještě pochopil, ale když jsem pak musel vyměnit Morrigan za Lelianu, tak to samé spustil na ní a chudinka musela s pravdou ven (narozdíl od Morrigan se to snažila zakecat). Přitom approval mám u Leliany podle mě podstatně nižší, ale očividně to stačí, aby se romance spustila.
Nakonec jsem si šel raději pohladit Ňoumu a vyrazili jsme do Rudoskalí ...
Autor
Téma: Dragon Age: Origins (Přečteno 20705 krát)