Tisk

Prosíme přihlašte se nebo zaregistrujte.
1 hodina 1 den 1 týden 1 měsíc nastálo
Přihlašte se svým uživatelským jménem a heslem.

[Milhaus]

Opuštěná továrna
Ukázalo se, že na hnízdo zdejších nejobávanějších banditů, tu je poměrně málo lidí. Na druhou stranu s každým šlo mluvit a většina měla i své jméno, nebo mohla něco zajímavého říct. Tato lokace tak byla hodně kecací.

Hned u vchodu byl vrátný, který se nejprve tvářil, že mě nepustí. Zlodějská propustka ale zapůsobila, dle předpokladů a pak už byl v pohodě. Zaujalo mě, že si myslí, že jsou cosi jako zdejší policie a ne banditi. Pak mě poslal za jejich šéfem Danem.

Dostal jsem tak volné pole působnosti a začal všechny zdejší obyvatele poctivě okrádat o vše, co měli a taky se s nimi tedy seznamovat. Narazil jsem tak na zdejšího kuchaře, který věřil hovadinám. Pak na chlapíka, který věřil tomu, že je bandita-slušňák. Asi byl, dokonce mi jen tak řekl o kotvišti a o tom, že je tam skrýš s věcmi. Udělal mi i značku na mapě. Pak na zahaleného mládence, strašného gangstera, ze kterého se po chvilce rýpání, vyklubala odhalená dívka. Byla smutná, protože zdrhla s chlapem (tím slušným banditou) a nechala otce na holičkách. Slíbil jsem jí, že kdybych jej náhodou potkal, řeknu mu o ní. Zkoušel jsem jí i sbalit, ale nevyšlo to. Ale já se vrátím, sbalit holku přímo jejímu klukovi za zády, je prostě výzva . Ale měla u sebe alespoň kulicha, ve kterém je snadnější se plížit. Ale já už tedy takovou čepici měl.

Potkal jsem tu i nějakého zraněného chlapa a slíbil mu, že řeknu doktorovi ve vesnici, ať přijde. Moc tomu nevěřil, stejně jako já, ale za zkoušku člověk nic nedá.

Pak jsem tu potkal chlapa, který byl nějaký zamyšlený a nesvůj. Trošku jsem jej ukecával a zjistil, že touží po chlapovi a že z myšlenky, že by byl homosexuál, je velmi nesvůj. Když jsem mu řekl, že je to baba, hodně se mu ulevilo. Dokonce mě během rozhovoru naučil něco málo o automatických zbraních.

Pak jsem již konečně našel zdejšího šéfa.  Moc nemluvil, ale zadal mi první úkol, nebo spíše "zkoušku". Zašel jsem tedy do kasáren, jak chtěl a hledal Šišáka, který mi měl říct víc. První chlápek, kterého jsem oslovil, si ze mě dělal legraci. Pak jsem tedy našel toho správného chlapa, ten mě odvedl do cely za zdejším vězněm. Řekl mi, že jej mám zastřelit, nebo zmlátit. Nechtělo se mi ani jedno a tak jsem otálel, jak to jen šlo. Ale když mi řekl, že zastřelí mě a pak vězně, nebylo na výběr. Pro jistotu jsem tedy mířil na nohu a vystřelil a nic. Pistole nebyla nabitá. Dost se mi ulevilo. Tím byla zkouška splněna a já mohl jít zpět za Danem. Dan působil trochu překvapeně, že jsem zmačkl kohoutek a vyptával se mě, proč jsem to udělal. Dělal jsem frajera a tvrdil, že jsem věděl, že zbraň není nabitá a dokonce to i odůvodnil. Odpověď se mu možná líbila, možná ne, těžko říct, každopádně mi zadal další úkol. Asi by mi dal jiný, pokud bych odpovídal jinak. Takto jsem měl zajít na nějakou farmu a zjistit nenápadně, co se stalo se třemi jeho muži.

Pak jsem se jej vyptával na nějaké další věci. Zřejmě vážně věřil, že jsou cosi jako zdejší policie. Ptal jsem se jej i na toho vězně. Zjistil jsem, že je to onen mechanik, kterého v Otradnoje postrádají. Rozhodl jsem se jej odkoupit.  Chtěl za něj 500 rublů, ale povedlo se mi to usmlouvat na 250.

Pak jsem šel prohlédnout zbytek lokace a přešel most. Byl zde dům, který měl zatarasený vstup nějakou skříní a kde uvnitř byl kostlivec a nějaké další skříně. To byl vhodný čas vyzkoušet časovanou bombu. Nastavil jsem jí na 30 vteřin, položil ke dveřím a utekl. Zafungovalo to a já mohl dovnitř vybrat ty zbývající truhly.  Ale byly tam jen krámy, které měly nejspíše menší hodnotu, než ta bomba. Kousek dál bylo hezké auto, které by se dalo opravit. Ale nepřišel jsem na to, jak to udělat. Což je dost škoda, protože auto by se vážně hodilo. Vrátil jsem se do kasáren a vyzvedl vězně. Přidal se ke mně, ale jen na chvíli, pak sám odešel zpět do Otradnoje. (mohl mi blbec pomoci opravit to auto). Pak jsem vyrazil do kotviště.

-------------

Kotviště

Kotviště je maličká, poměrně dost bezvýznamná lokace. Nebo se mi tak alespoň zdá. Asi bude rozdíl, jestli člověk přijde ve dne, nebo v noci. V noci by tu asi bylo dost rušno a plno. Tedy byli by tu asi nějací banditi. Já došel přes den a tak jsem potkal jen rybáře. Rybář v rámci nějakého experimentu po mě chtěl 20 mozků pavouků. Já žádné neměl, protože jsem je použil při rybaření. Jedná se o mozky malých pavouků, kteří se vyskytují zejména na jihozápadě. Taky jsem kousek od něj v díře v lodi našel onu skrýš, co mi o ní řekl Saša.

-------------

Otradnoje

Soudruhu velitelovi jsem řekl, že jsem zachránil mechanika. Byl rád a dal mi prachy. Teda musel jsem jej trošku motivovat, aby dal víc, jako vždy. Zdejšího doktora jsem ukecal, ať zajde do Opuštěné továrny za tamním pacientem. (zde je nějaká asi chyba, inteligenci mám na 11 a hrdina při této volbě selhal.). Mechanika jsem okradl a pak s ním pokecal. Byl rád, že žije a řekl mí kód od trezoru v bunkru v opuštěném domě. Mrtvola Krysy (a vlastně i mrtvoly všech krys a další havěti) tu pořád byla, nikdo to tu neuklízí . Zadal jsem kód, a vybral trezor. Žádná sláva to nebyla, ale batoh se hodí.

Zjistil jsem, že efekty různých věcí se sčítají. Tedy člověk může vypít třeba dvě kávy a zvedne se mu síla o dva body. Tak jsem s tím začal experimentovat víc, ale zjistil jsem, že to jde opravdu jen 2x. Pravděpodobně to tak bude i u kolínské a dalších věcí. Tedy není to neomezené, jak jsem myslel. Každopádně uvaření dvou čajů, káv a jednoho jídla mi dalo dost zkušeností, abych se mohl stát lepším člověkem. Body jsem dal do Technologii a pak do zbraní na blízko.

Vyrazil jsem zpět do Opuštěné továrny. Opět jsem potkal karavanu, kde obchodník měl velmi slušnou brokovnici, kterou jsem co nejrychleji ukradl.

-------------

Opuštěná továrna

V továrně jsem se zašel podívat na pacienta a doktora, jak to dopadlo. Nakonec asi dobře, když ho vyléčil.

V Opuštěné továrně již nebylo co dělat, tak jsem vyrazil do Nálevny. Po cestě jsem potkal další karavanu, a tamní obchodník měl tentokráte obzvláště užitečnou věc. Sice to není moc na běžné nošení, ale na místa zamořená jedem, jako je například Rádio-bunkr, se to bude hodit. Taky jsem mu ukradl odstřelovačku, ale nemám do ní náboje. Další kvalitní kyrys, kterou jsem nasadil Gjulčataje, jelikož u ní je jedno, kolik má akčních bodů. A taky jsem jí na zkoušku již naučil perk, který by měl odstranit postihy z těžkých zbrojí, abych zjistil, co to dělá. Zdá se, že to funguje a po nasazení zbroje o akční bod opravdu nepřišla.

Pořízená fotodokumentace.

[Milhaus]

Nálevna

Nálevna je další malá lokace. Místo nálevny by se to spíše mělo jmenovat palírna, protože tu pálí kořalku. Jinak se to ale zdá být vcelku bezvýznamná lokace.

Po příchodu jsem potkal chlapíka na poli, který mi řekl, že jeho kamoš je tak velkej hypochondr, že si namluví nějakou nemoc a pak jí opravdu dostane. Slíbil jsem mu, že mu pomůžu. Ukázalo se, že má vcelku pravdu, ale že je to horší, než to vypadalo. Chlastal totiž naftu, neboť věřil, že je to lék. Použil jsem své voodoo schopnosti a namluvil mu, že je zdravý. A on se opravdu uzdravil. Dokonce mi dal i zbytek nafty, kterou už nepotřeboval.

Kousek dál jsem potkal zase tu vůdkyni nějaké církve. Tentokráte bojovala proti alkoholu, ačkoliv, hmm, nachytal jsem jí, že sama chlastá. I když smrděla jak demižón právě vypálené pálenky, srdnatě to popírala. Nechal jsem to tedy být a omluvil se jí. Ona sbalila svých pět švestek a čtyři idioty, co jí poslouchali a odešla zpět do Krasnoznamenný. Tím byl asi úkol pro toho fanatika houbového kultu v Krasnoznamenný ukončen a mohl jsem mu říct, co jsem zjistil.

Z dalšího chlapíka šlo odhalit a vykecat veškerou jeho pohnutou minulost. Bylo to smutné, ale netuším, k čemu to bylo dobré. Ale možná se tyto informace budou někdy hodit.

Z dalšího chlapíka šlo opět vykecat jeho pohnutou minulost. Ona to tady bude asi obecně samá troska. Každopádně se ukázalo, že je to otec té dívky v Opuštěné továrně, což jsem mu taky ihned řekl. Nejprve mi nevěřil, ale přesvědčil jsem ho. Dal mi za toto info nějaké zbytečné krámy.

Pak tu ještě zbyl zdejší soudruh vedoucí. I z něj šlo vykecat jeho minulost. Rozkecal se tak, že mi vyprávěl i o nějakých jeho kamarádech a že by jednoho z nich rád našel. Slíbil jsem mu, že jestli ho potkám, tak mu řeknu.

Pak jsem tu našel kousek štítu. Už mám dva kousky, ale asi mi něco uniklo, jelikož mi nikdo neříkal, kde je mám hledat. Jen chlapík v kasinu v Krasnoznamenný je chtěl najít a říkal, že bych měl začít v Otradnoje. Možná jsem tam tedy něco minul.

Každopádně ve zdejší nálevně trosek již nebylo co dalšího dělat a tak jsem vyrazil dál.

Pořízená fotodokumentace.

-------------

Statek "Panenský pramen"

Kousek od Nálevny byl tento statek. Poslal mě sem Dan, abych zde vyšetřil zmizení tří jeho mužů. Je to opět velmi malá lokace, kde jsou jen čtyři lidé a smysluplně mluvit se dá zřejmě jen se třemi. Nicméně rozhovory s nimi jsou docela náročné a člověk zde může uplatnit spoustu schopností.

Hned u brány mě oslovil nějaký nervózní mladík. No oslovil, snažil se mi puškou mířit na hlavu, ale mířil všude okolo, ale dejme tomu, že se to jako oslovení počítá. Snažil se mě přesvědčit, že je strážný brány. Ale jakákoliv otázka jej ještě více znejistila. Moc jsem z toho ale z něj nedostal, jen prostě bylo jasné, že je zde něco špatně a že místní něco tají.

Okradl jsem ho, pak asi jeho mámu, s kterou se ale jinak moc mluvit nedalo a začal rabovat jejich dům. V jedné skříni jsem našel i fotku nějaké dívky.

Ostatně v domě jsem i nějakou mladou dívku potkal, tak jsem si říkal, že je to možná ona. Dali jsme řeč, zjevně se jí mé kecy líbily. Učil jsem jí dokonce "střílet" a bylo na ní vidět, že je do mě stále více a více zapálená. Tak jsem pokračoval, pokračoval a pokračoval, až z toho samým blahem omdlela. No a pak už to bylo vcelku jasný. Navrhl jsem schůzku a ona chtěla. Ale musel jsem čekat až na noc.

Zbýval mi tu na prokecnutí už jen její otec. A tím pádem bylo jasné, že právě z něj musím vytáhnout, co se stalo těm třem, co tu hledám. Dlouho jsme mluvili vcelku o kravinách, ale musel jsem si jej trošku oťukat, aby mi věřil. Pak jsem šel na věc a zeptal se na ty tři. Nejprve se mi snažil nakecat, že nic neví a lezlo to z něj jak z chlupaté deky a  mlžil, ale nakonec to bylo venku a pak to sypal a sypal všechno. No, nebyl jsem tu od toho, abych jej soudil, ale abych se dozvěděl pravdu a to se stalo. Chudák Máša. Ta fotka co jsem našel byla asi její.

Ještě jsem zašel vyrabovat Mášin hrob a pa vyrazil brouzdat po okolí, neboť sedět na zadku a čekat na noc se mi nechtělo.

Při brouzdání kolem vesnice jsem potkal skupinu šroťáků. Tito chlapci většinou bývají tři a s jedním z nich lze obchodovat. Většinou mají spíše veteš k ničemu, ale občas se zadaří. Zatím jsou to jediní obchodníci, u kterých jsem viděl zbroj a obojek pro psy. Džulbar byl pochopitelně šťastný, když jsem mu je pro něj ukradl a navíc mu to i docela seklo. Ti ostatní, s kterými nešlo obchodovat, navíc měli oba kolínskou, což se taky opravdu hodně hodí. Tyto postavy, co doprovází v karavanách nebo u šroťáků jejich obchodníka, jsou zatím jediný zdroj kolínské o kterém vím (tedy krom sestřičky v Krasnoznamenný, která měla jednu lahvičku). Ale je třeba jim je ukrást.

Pak už byla noc a tak jsem ještě zašel na tu schůzku. Čekala na mě u chvojí. Ihned jsme zahájili diskuzi o dokonalosti přírody, ač vůbec netuším proč, neboť jsme se o přírodě dřív vůbec nebavili. Opět mě oslovovala Božínku, zdá se, že v Pustině je to samá fanatička, co hledá Boha. Ale asi jej ve mně nakonec nenašla, neboť byla upřímná až moc.

Každopádně na statku již nebylo co dalšího dělat a nedaleko byl cirkus a tak jsem se rozhodl vyrazit tam, než se vrátím za Danem.

Pořízená fotodokumentace.

[Milhaus]

Cirkus

Cirkus byla na zdejší poměry o něco větší lokace. Žili zde různě podivní mutanti s hodně podivnými mutacemi.

Hned u brány byl klaun, který říkal, že nás za 10 rublů rozesměje. Vtipné byli spíše reakce společníků, zejména Hexogena a klaunovy reakce na něj. Dal jsem mu tedy 10 rublů. Jeho vystoupení bylo spíše děsivé a nechutné, než humorné. Použil jsem kolínskou a trošku více jej vyzpovídal a on nám odhalil svojí mutaci.

Potkal jsem tu i podivnou vousatou dámu, která se naopak Hexogenovi hodně líbila. Nechal jsem si věštit budoucnost, ale nemělo to hlavu ani patu. Taky mi říkala, že se pohádala s nějakou svojí kamarádkou a že ani neví pořádně proč. Slíbil jsem jí, že za ní zajdu a zkusím je udobřit.

Krom mutantů tu byli i návštěvníci. Třeba jeden manželský pár, který měl nějaké problémy. Mohl bych je možná i rozhádat, ale rozhodl jsem se, že to vezmu opačným směrem.

Narazil jsem tu i na nějakého siláka,  taky mi ukazoval svou mutaci - svého čuníka, ale bylo to moc nechutné na to, abych to tu popisoval. Byl to nicméně jeden z těch, kterého chtěl Generál Prasák do svého pornofilmu. Překvapivě se mu nelíbila představa, že by tam hrály ženy, neboť se bál, že jim ublíží. Ale ukecal jsem jej.

Kousek od něj stála žena s ochočenou vosou. Měla nějakou mutaci, díky které se k ní vosy slétávaly. I tuto ženu chtěl Generál Prasák do svého filmu. Mohl bych jí říct, že jsem přesvědčil siláka Bambulu, ale kdo ví, jestli do Krasnoznamenný, vzhledem k jeho inteligenci a tak jsem jí raději přesvědčil jinak a nakonec souhlasila.

Potkal jsem i krásnou ženu, která ale k mému překvapení mluvila dvěma hlasy a měla zřejmě i dvě osobnosti. Jedna byla stydlivá, zatímco druhá dost od rány. Ukázalo se, že tato dívka má obzvláště divnou mutaci. Nicméně to byla další herečka, kterou chtěl Generál Prasák do svého filmu. Jedna byla pro, druhá byla proti. Nakonec se domluvily a souhlasily.

Pak jsem potkal Janu, což byla ona kamarádka vousaté dámy, která se s ní přestala bavit. Zjistil jsem, že snáší vejce a pak jí i přesvědčil, ať mi řekne svůj problém a co se stalo. Nezdálo se mi. Vyptáváním jsem i zjistil, kdo jí řekl, že to udělala vousatá dáma a šel jej pak navštívit. Byl to další mutant Ivan Jestřáb, který měl zobák. Rozmluvou jsem z něj vytáhl, že to byl on, kdo rozbil vajíčko a snědl dítě. Případ vyřešen.

Na stráži stál nějaký chlapík, který nebyl mutant. Měl problém s hejnem přerostlých krys, které žily nedalo. Slíbil jsem mu, že je vyřídím. Pak jsem zašel i do manéže. Zrovna tam vystupoval kouzelník. Bylo tu překvapivě plno, takže jsem se musel promáčknout davem lidí, abych něco viděl. Sotva jsem se tam dostal, vybral si mě a mé společníky jako dobrovolníky pro své vystoupení. Měl jsem říct nějaké rýmující se slovo a on udělal mlhu. Teda za ty prachy, nic moc. Ostatně se to moc nelíbilo ani publiku. Byl z toho nerozvozní a přehrál to na mě, ať vystoupení zachráním. Rozhodl jsem se ukázat svojí sílu a zvedl tu nejtěžší činku, co tam měli. Publiku se to z neznámých důvodů líbilo, kouzelník byl rád, že to dobře dopadlo a dal mi klaunský noc. Dal jsem jej Fidelovi, u něj by mohlo být větší štěstí na úkor osobnosti užitečnější.

Zašel jsem ještě za oběma rozhádanýma dámamy a řekl jim, co se stalo. Vousatá měla radost. Jana moc ne. No, snad se zase dají dohromady. Zašel jsem ještě vyrabovat zdejší letadlo. Ukázalo se, že tu má sídlo zdejší principálka. Nakecal jsem jí, že jsem tu na kontrole, aby mi dala úplatek.

Pak jsem se jal zkoumat zbytek lokace. V jednom rohu jsem našel tajnou skrýš. Ale nic moc v ní nebylo. V druhém rohu bylo hejno krys, které na mě hned zaútočily. Byly spíše otravné, než nebezpečné a po chvíli chcípla i poslední. V tu stejnou chvíli se tam ale objevila nějaká velká přerostlá krysa. Ta uměla dokonce mluvit, ale jediné, po čem toužila, byl můj mozek a nedalo se s ní domluvit. Když bylo po ní, ještě jsem se vrátil za chlapíkem, co je chtěl zabít pro odměnu.

Pak už ale v cirkuse nebylo co dělat a já tak vyrazil zpět do Opuštěné továrny, podat hlášení Danovi. Po cestě jsem narazil na nějaké vrakoviště aut, kde byli nějací banditi. Udělali si tu tábor. Všechny jsme je postříleli, nebyli moc silní a navíc byli i nějací zmatení a nevěděli, co se děje. Boj s nimi mi dal dost zkušeností, abych se mohl stát ještě více lepším člověkem. Naučil jsem se jen boj chladnými zbraněmi. Z perků jsem si vybral "Dobrý pocit", který mě udělal o něco odolnějším a i rychlejším.

-------------

Opuštěná továrna

Po příchodu jsem si všiml, že jsou tu dva noví parchanti. Jeden si prý vyřízl jazyk, aby neprozradil tajemství o své rodině. No, řekněme, že moc chytrý nebyl. Druhý mě naučil vyrobit si vlastní helmu. Dalo by se z něj vymluvit i více informací, ale neměl jsem dost velkou osobnost. Pak jsem zašel za Dunjou a řekl jí o jejím otci.

Danovi jsem řekl o tom, co se stalo na Statku "Panenský pramen", ptal se mě, jestli ti farmáři ví, kdo ty tři grázly potkal. Řekl jsem mu pravdu, že neví. Pravděpodobně by je jinak šel zabít, kdyby věděli, alespoň podle jeho reakce. Pak chtěl, ať se vydám do nějakého dalšího místa, kterému se říká "Hřmící les" a zjistím, proč hřmí. Udělal mi i značku na mapě, ale bylo to daleko na jihozápadě a tam já zrovna cestu neměl.

Místo toho jsem vyrazil na sever zpět do Otradnoje. Po cestě jsem potkal běžného obyvatele pustiny. Moc jsem nepochopil smysl takového setkání, ale byla tu i jeskyně, kterou jsem mohl prozkoumat. Bohužel, krom pár krys v ní nebylo skoro nic.

V Otradnoje jsem jen dal do skříně vše, co šlo, abych to nemusel nosit a hned vyrazil dál na sever. Kousek od vesnice byla pevnost, kde jsem ještě nebyl a kde by měl být třetí člen elitního týmu, kterého shání Stratég.

Pořízená fotodokumentace.

[Milhaus]

Pevnost pohraniční stráže

Pevnost pohraniční stráže je další velice maličká lokace, kde není víceméně vůbec nic. Základnu a vojáky v ní platí obchodníci z Peregonu. V podstatě chápu-li to dobře, tak Pevnost pohraniční stráže značí hranice území Peregonu, Pevnost čerpací stanice značí hranice území Obchodní komory v Krasnoznamenný a vše mezi, včetně Otradnoje je uzemí Dana z Opuštěné továrny.

Hned po vstupu mě ostatně oslovil zdejší velitel, což byla víceméně jediná postava, s kterou se dalo nějak "smysluplně" komunikovat. Chtěl nějaké dokumenty,  obchodníci v Peregonu budou asi dost byrokrati, ale nakonec jej to přešlo, nechtěl nic a jen se vytahoval.

Důležitou postavou, proč jsem se přišel, byl jiný voják, který hlídal druhý vstup do pevnosti. Toho chtěj najít a naverbovat Stratég jako posledního člena elitní jednotky. Bez zadaného úkolu od něj by s ním nejspíše ani nemělo cenu mluvit. Takto po té, co jsem mu vše řekl, se prostě zvedl a odešel (papíry nepapíry, smlouva s Peregonem nesmlouva s Peregnem). Tím jsem tedy měl druhé člena vyřešeného. Zbývala mi Ludmila a její vlci.

Ještě tu byl nějaký mutant, ale s ním nebyla smysluplná řeč. Dále tu měli asi obchodníka, ale ten spal, jelikož byla noc a nešlo s ním mluvit a pak nějakého člena posádky, s kterým nemělo mluvit smysl, protože neřekl nic zajímavého. Pevnost jsem ještě vykradl a pak už tu opravdu nebylo co dělat a tak jsem šel na východ do Bunkru 317 hledat soudruha generála Mozorova, což byl ostatně můj hlavní úkol.

Po cestě jsem potkal jen mravence, což není úplně důstojný nepřítel, nicméně zde byla zase jeskyně, v které byla tentokráte nějaká opice. Také nebyla příliš silná, ale těžko říct, co si o tom [img=https://i.imgur.com/X4ISQcj.jpeg]http://myslet[/img].

Pořízená fotodokumentace.

[Milhaus]

Bunkr 317

Bunkr 317 jsem zdárně našel dle mapy, jak říkali vesničané v Otradnoje. Na první pohled nevypadal moc vábně. Samotný vstup do bunkru byl přímo přede mnou, ale něco mi říkalo, že to nebude tak jednoduché. A opravdu, bylo zamčeno.

-------------

Venek

Jelikož o páčení zámků nevím prakticky nic, rozhodl jsem se nejprve prozkoumat okolí, třeba najdu něco, co mi pomůže dveře otevřít. Měli tu vrtulník, u kterého u mrtvoly Lenina, jsem našel deník. Jak jsem pochopil z jeho stránek, dotyčný byl voják původní operace ještě před válkou, kteří v bunkru dělali nějaký tajný výzkum. Ti se po pádu bomb rozhodli odejít. Nejspíše nebyl moc chytrý, neboť nevěřil na radiaci, což by asi vysvětlovalo, proč jeho mrtvola ale i těch ostatních leželi kolem vrtulníku. Ostatně vrtulník byl opravdu silně ozářený a také jsem hned dostal slušnou dávku. Naštěstí jsem na to měl léky. Z deníku bylo také jasné, že v bunkru budou dveře, vyžadující číselné kódy a tak jsem si jej zapsal.

Nepomohlo mi to ale nijak v tom, jak se dostat dovnitř. Procházel jsem tedy okolí dál, narazil na mraveniště a jeho obyvatele, pak na pár krys, nějaké vlky. Nic, co by nepadlo na jednu dvě rány boxerem. Taky jsem tu našel něčí hrob, ale netuším koho, i když jsem jej vyraboval. Možná to budě některý z vojáků původní jednotky.

Kousek dál jsem narazil na malý tábor nějakých pobudů. Jejich velitel se mnou chtěl mluvit a udělal mi nabídku, která se neodmítá. Prý ví, jak bunkr otevřít a prý mi jej i otevře, jen tak. Dokonce jej můžu klidně i vyrabovat a vzít si, co unesu. Moc se mi to nezdálo, bylo to příliš snadné a nevysvětlovalo to, proč bunkr nevyrabují sami. Ale vytáhl jsem z něj, že mají nahnáno, protože ne všichni vojáci generála Mozorova, kteří vešli, i odešli. Moc jsem jim nevěřil, ale moc na výběr jsem neměl, protože sám bych dveře asi neotevřel a tak jsme se dohodli.

Pak běželi ke vstupu a opravdu dveře otevřeli. Všiml jsem si, že nedaleko je i docela zajímavý vozík a začal se v něm trošku šťourat. Třeba jsem si všiml, že jsou uvnitř náboje, což se hodí. Taky měl docela zajímavý mechanismus, nejprve jsem se ale k němu musel dostat sílou, pak se v něm trošku pohrabat pomocí technických dovedností a zjistit, že sám o sobě nedělá vůbec nic. Naštěstí jsem u sebe měl kousek výbušniny, která se dala na vozík připevnit a poslat směrem k bunkru... Hups, ti tři chlapíci stáli tak nešťastně, že je to trošku zabilo a lítali po okolí. No nevadí, stejně jsem jim nevěřil. Navíc u sebe měli docela dobré věci. Hlavně jejich šéf měl hodně dobrý batoh a klíč od bedny v jejich táboře. Druhý měl pěkný klobouk, který by mi případně mohl pomoci při řečnictví. Ještě jsem se zašel podívat do té jejich truhle, co měli v táboře, ale nebylo v ní nic. Každopádně jsem měl volnou cestu do bunkru.

Pořízená fotodokumentace.

-------------

První patro

Vstupní hala byla poměrně prostorná, byly zde skříňky, které se daly odemknout a vyrabovat, ale nic moc cenného v nich nebylo. V centrální místnosti byly dveře na různá místa. Podle mrtvol mravenců bylo jasné, že tudy někdo musel projít, ale asi za sebou asi všechno zavřel.

Každopádně tu byl nějaký ozbrojený robot Emil, který byl nefunkční. Sice jsem si nedělal žádné iluze o sovětské technice, ale i tak jsem se jej pokusil opravit, neboť kopat do něj nohou, což jinak vždy zabírá, tu nepomohlo. Nejprve jsem musel se dostat vůbec dovnitř, k čemuž mi stačily i mé mizerné schopnosti páčení zámků. Respektive mizerné schopnosti Hexogena s páčidlem. Oprava samotná byla náročnější a vyžádala si všechny mé znalosti technologie. Když už to vypadalo, že to půjde, ukázaly se kvality předválečné sovětské techniky. Alespoň jsem z něj vzal součástky, což jsem tedy mohl udělat i rovnou. Ale za pokus to stálo. Mít takového robota by se mohlo hodit.

Nasadil jsem si plynovou masku, neboť tu byly jedy a jal se prozkoumávat místnost po místnosti a rabovat zdejší truhle. Nic moc cenného tu nebylo, "mikročipy", kterých tu bylo hodně, jsem ani nebral, neboť byly hrozně těžké. Došel jsem i k zavřené místnosti, kde dveře vyžadovaly kód, vzpomněl si na deník Lenina a zadal kód z něj. Chlapík, o kterém v deníku psal, že se zbláznil a že jej sem zavřeli, to asi nerozchodil. Ale měl u sebe časopis o báječné věci, které říkali počítač. Stejně si myslím, že ten nejmladší novinář měl pravdu a počítače by se na to dali použít, i když by se to nafrněným vědcům nelíbilo. 

V další místnosti jsem musel slézt po žebříku a společníci tam odmítali jít se mnou. To by nevadilo, ale byly tam zamčené skříňky a já o zámcích nevím skoro nic a v naší partě je otvírá Hexogen páčidlem. Naštěstí jsem sebou měl paklíče, takže jsem je nějak nakonec otevřel. Dále tu byly dveře k výtahu. Zamčené. Ani páčidlo, ani paklíče nestačily. Pak tam bylo zase nějaké skladiště, kde byly dvě krysy, několik beden a hodně mikročipů, nic zajímavého.

V poslední místnosti, kam jsem došel, měli nějaký divný kalendář. Nejsem si úplně jistý, jestli jsem něco nepopletl, ale mám za to, že na začátku říkali, že je rok 2005 a že válka byla před 30 lety. Tedy by k ní mělo dojít v roce 1975. Nicméně kalendář, ale i záznamy v deníku, jsou datovány v letech osmdesátých letech, tedy k válce asi došlo před 20 lety.

Taky tu měli počítač. Ze západu. Což vysvětlovalo, proč fungoval i po takové době. Musel jsem na něj tedy uplatit své technické znalosti, ale to by měl asi zvládnout každý, kdo si přečetl ten časopis o počítačích. Komunikace s počítačem nebyla příliš snadná, čekal bych nějaké malé obrázky, na které by se dalo mačkat, ale ne, vše jsem musel psát. Ale přiměl jsem jej, aby otevřel výtah a ukázal mi zdejší zprávy. Hned první byla zajímavá, neboť v ní byl kód ke dveřím v místnosti. Další zajímavá nebyla a třetí psal nějaký šílenec.

Použil jsem tedy kód na poslední zavřené dveře a dostal se tak do zdejší společenské místnosti. I zde byl počítač, asi sovětské výroby, neboť se mi jej nepovedlo spustit. Nevím, co bylo myšleno diskem, no. Byl tu také automat, na které se daly uplatnit mé technické znalosti a vzít z něho dráty. Těžko říct, proč jsem jej prostě jen nemohl rozbít palicí a dráty vytáhnout.

Každopádně tím byl průzkum tohoto patra hotov a já si to mohl nasměrovat k výtahu do dalšího patra.

Pořízená fotodokumentace.

-------------

Druhé patro

Toto patro bylo poměrně rozsáhlé, musel jsem to vzít tak nějak oblast po oblasti a místnost po místnosti. U vstupu bylo několik menších místností, které asi sloužily jako skladiště a kontrolní místnost, nebo tak něco. Nebylo tam nic významného.

Pak vedla chodba do obytných prostor, kde nejspíše bydleli zdejší vědci, kteří zde pracovali na nějakém tajném projektu. Bylo zde pár mravenců, nějaké krysy, ale hlavně hodně osobních pokojů zamčených kódem. Naštěstí hned v první místnosti, která nebyla zamčená, jsem našel seznam kódů od všech ostatních pokojů. Asi tu bydlel nějaký šmírák, ale zaplaťpánbůh za něj. Tedy už jen zbývalo zjistit, který kód patří ke kterým dveřím. To by se dalo zjistit i ze zdejšího deníku, který si nejspíše ten šmírák psal. Bylo to zajímavé a bylo z toho jasné, že se v bunkru dělo něco opravdu tajného, nějaký experiment a že pobyt zde lezl místním na mozek. Nicméně to bylo hodně dlouhé (a nějaké polámané, obsahovalo to i text deníku Lenina z venku, možná chyba v češtině, těžko říct).

Pak jsem tedy otevřel další pokoj, když jsem nalezl správný kód. Mohl jsem si tu pustit ruské písně, ale jinak tu nebylo nic.  Pak další místnost a další kód. Opět nic zajímavého. Další místnost a další kód. Tady bylo zajímavé, že tu byla mrtvola vědce bez hlavy, o kterou nejspíše přišel ve dveřích. Přitom to jistě byl onen vědec, o kterém se psalo v deníku, že se děsí toho, že přijde o hlavu. Asi věděl, proč se bojí. Další místnost a další kód. Opět jsem si mohl pustit hudbu, tentokráte jinou, než v předchozím pokoji. Ale oba gramofony fungovaly dobře, stejně jako jiné elektrické přístroje, jako třeba lampička na stolku a podobně. Našel jsem tu deník mladého vědce, který se těšil za svým novorozeným dítětem a ženou. Měl tu být dva roky, ale asi se trošku zdržel. I z tohoto deníku bylo jasné, že pracovali na něčem hodně tajném, že ani sami nevěděli na čem a že jim z toho hrabalo.

Další místnosti sloužili jako skladiště a kuchyňka a nebyly zamčené. Místnost, kde jedli ale měli docela dobře zařízenou. Určitě se museli cítit jak kdyby se dívali z okna ven, i když byli hluboko pod zemí.

Místnost hned vedle musela být zdejší vedoucí výzkumu, která určitě musela vědět, co zkoumají, takže by to měla být místnost na průzkum nejzajímavější. Dveře nechtěly kód, ale panel byl rozbitý, asi se tam již snažil někdo dostat a neuspěl, což mi dodávalo ještě větší naději, že bych se mohl konečně dozvědět, co se zde dělo. Má síla neznala hranic a dveře neměly šanci. Uvnitř byl zase funkční počítač, moc pěknej i s moderními 5,25″ disketami (i když...). Opět jsem musel uplatnit své technické dovednosti (úspěšně), abych si mohl přečíst vcelku nic neříkající zprávy. Tedy první byla dobrá, protože obsahovala kódy ke dveřím, které by se mohly hodit. Další ukazovala, že i samotná vedoucí výzkumu byla překvapená tím, co zkoumali. Třetí naznačila, že by to možná mohlo být inteligentní a mohlo by to komunikovat skrz sny (což mi připomnělo ne jen deníky ostatních zdejších vědců, kterým se divné sny zdály, ale i mé vlastní divné sny). A poslední říkala dvě věci. Jednak vedoucí výzkumu neuměla asi psát a jednak to, co zkoumali, bylo nejspíše živé, ale už asi nebude. Pořád ale nebylo z ničeho z toho jasné, co zkoumali. Snad se to dozvím.

Jal jsem se tedy zkoumat bunkr dál, měli tu třeba nemocnici, nějakou odpočinkovou místnost, sprchy, skříňky na chodbách, bazén, nějakou další místnost údržby a obytné prostory s mrtvými lidmi, skladiště se spoustou skřínek, jídelnu s automaty a nějakou lépe vybavenou místnost, nejspíše někoho významného, možná velitele bunkru. V této místnosti jsem našel divnou knížku, která obsahovala divný nic neříkající text. Možná je to nějaká šifra. Byl tu i trezor, který vyžadoval kód, ale žádný, co jsem v bunkru našel, do něj nepasoval a nepřišel jsem na nic, jak jej otevřít. Jinak tu krom pár mravenců a krys, nebylo nic moc zajímavého. Nicméně stačilo mi to, abych získal dost zkušeností a mohl se stát lepším bojovníkem s chladnými zbraněmi.

V rohu jídelny pak bylo ještě nějaké zamčené skladiště, kde jsem měl pocit, že mě někdo pozoruje. Zjistil jsem, že to bude nějaký divný mravenec. Byl trochu vyděšený, ale byl ochotný se se mnou bavit a zjistit, co jsem zač. Ukázalo se, že je to bývalý inženýr Gavrilov, který zde pracoval ještě v době, kdy tu prováděli experimenty a který nejspíše jako jediný člen zdejšího osazenstva přežil a tak se "změnil" na mravence, nejspíše aby přežil. Moc řeč s ním nebyla, ale řekl mi o jednotce generála i o tom, že se asi vzájemně pozabíjeli. Taky mi řekl čerstvé info, co se naposledy dozvěděl. Ptal jsem se i na zdejší bunkr a experimenty a co tu dělali, ale nic moc mi neřekl. Jestli to měla být nějaká zbraňm asi se jim to moc nepovedlo, nebo to nestihli. A pokud tou zbraní měli být mravenci, určitě selhali na celé čáře. Řekl mi i kód od dveří do laboratoře, ale ten jsem již věděl z počítače v pokoji vedoucí výzkumu. Pokud by tedy hráč neměl dost velkou sílu, aby ten pokoj otevřel, nebo neuměl s počítačem, asi by se jej dozvěděl zde. Nakonec jsem se jej jal přesvědčovat, že není mravenec, ale člověk. Moc mi to nevěřil, ale nedal jsem se a přesvědčil jej, ať vyleze z bunkru ven, mezi lidi. A on šel.

Zbývala mi poslední část, nejspíše s laboratořemi. Byly zde ony dveře, o kterých mluvil mravenec, které vyžadovaly kód. Našel jsem tam divné zbroje, ale rozhodl jsem se je nepoužívat (asi to do hry vložil onen mód na zbroje, ale nějak nejspíše nefunguje dobře a navíc statistiky té zbroje by nebyly úplně fér vůči hře, když mají stejné vlastnosti, jako kvalitní kyrys, ale místo postihů dávají bonusy k uskočení a obratnosti). V místnosti za dveřmi nebylo vůbec nic. V další laboratoři vedle dveří byl divný přístroj, který skenoval neustále okolí a zvýrazňoval objekty. Což může znít jako užitečná věc, ale to, ž byl neustále zapnutý a pouštěl dokolečka zelený efekt, mě hodně iritovalo, tak jsem jej dal do inventáře společníka, čímž se vypnul.
To, že je neustále zapnutý i v inventáři nejspíše způsobuje mód neutron, kde se to dá v nastavení i vypnout. Pokud je to vypnuté, spustí se skener jen v případě, že ho má hrdina v ruce. Ale smysl mi stejně není příliš jasný, když lze objekty zvýraznit i pomocí klávesy ALT. Spíše by mi dávalo smysl, kdyby to na začátku hry nešlo a až po nalezení přístroje by se při stisknutí ALT zapnulo ono skenování a tedy zvýrazňování věcí. Případně by bez něj mohl mít hrdina kratší dosah zvýraznění a pomocí přístroje výrazně větší. Nebo tak něco.

Zbývala poslední místnost. Velká laboratoř, kde bylo hodně mrtvol agentů ATOMu. Jeden z nich měl u sebe mapu a divné talisman. Talisman tedy měli i někteří další. Když to viděl Fidel, nasměroval mě k houbovému kultu, kteří mají své sídlo v Krasnoznamenný. S jejich jedním členem jsem měl už čest, poslal mě sledovat tu fanatičku, co cestovala pustinou. Ostatně k němu mě nasměroval i Fidel a říkal ještě něco o informátorovi v kasínu.

Ještě jsme vyrabovali mrtvoly a prohlédli si malou místnost, kde byly knihovny. Na jedné té knihovně se mi něco nezdálo. Ani nevím proč, napadlo mě do ní dát tu divnou knížku, co jsem našel v pokoji asi velitele bunkru a hle, knihovna se odsunula objevila se tajná chodba. Tam jsem našel nejspíše zdejší vedoucí výzkumu, jak jsem jí četl její počítač. Ležela vedle něčeho dosti divného, ale opravdu těžko říct, co to bylo. Evidentně se jí to nakonec zabít podařilo. To už asi nikdy nezjistím.

V bunkru již nebylo co dále dělat, tak jsem odešel směrem na jih a vydal se na statek "Šťastná cesta". Měl jsem již dostatek střelného prachu, jak chtěla ta bojovnice Alenka a taky nedaleko by měla být ta jeskyně s vlky.

Pořízená fotodokumentace.

[Milhaus]

Statek "Šťastná cesta"

Stavil jsem se na statku, předat 20 kousků střelného prachu zdejší bojovnici Alence. Zdálo se, že jí trápí ještě něco, ale aby mi to řekla, musel jsem použít kolinskou. Pak se trochu rozpovídala. No, trochu víc, než jsem chtěl a doufal. Prostě to na mě úplně vylila a emoce stříkaly proudem. Měl jsem u sebe průkaz příslušníka ATOMu, co jsem našel zde ve skříni a věděl, že má nějakou spojitost s Alenkou a její minulostí a tak jí to řekl. Byla trošku natvrdlejší a tak jsem jí to musel vysvětlit. Byla v šoku, pak si vzpomněla. I když se dívala na kartu příslušníka ATOMu, nevěřila, že ATOM existuje, musel jsem jí to ještě vysvětlit, aby to pochopila. Pak, ani nevím proč, jsem jí pozval do Rudého partyzána. Alenka se ani nerozloučila ze zdejší rodinou, která jí 20 let vychovávala jako vlastní a zmizla v dáli. Ještě jsem se byl podívat za zdejším farmářem a zjistil, že neodešla jen Alenka, ale i Elektra, tedy ta druhá dcera, kterou jsem v křoví kazil alkoholem. Možná to nebyl zas tak dobrý nápad...

-------------

Tajemná jeskyně

Ze statku jsem odešel do Tajemné jeskyně, kam mě posílala Ludmila, ať tu sejmu smečku vlků. Opravdu tu byla jeskyně. Nebyla moc velká, ale o to více smrděla. Výkaly, shnilým masem, nebo něčím takovým. Uvnitř bylo pár vlků a taky "místnost", kde dříve asi někdo bydlel. Našel jsem tam zprávu o lidech, kteří mi nic neříkali, a kousek štítu. Vzpomněl jsem si tím, že zbylé dva, co jsem už našel, jsem nechal v Otradnoje a že jsem tam navíc pořád nenašel nic, co by nasměrovalo dál, kde ty kousky štítu hledat. Pak jsem ještě pozabíjel pár vlků, než jsem naznal, že už tu další nejsou a mohl odejít. Našel jsem tu tedy i tajnou skrýš, ale jinak už tu nebylo nic.

-------------

Rudý partyzán

Vrátil jsem se do Partyzána doufajíc, že Paša už vylezl ze sklepa, kde sháněl palivo. Ale nevylezl. Měl jsem za to, že tři dny již dávno uplynuly, asi se někde zdržel. Ale alespoň jsem se podíval, jestli sem Alenka opravdu přišla a přišla. Dohodla se s Godinem, že tu zůstane a bude pomáhat. Což bylo dobře, neměl jsem nic proti. Umí dobře střílet. Ostatně byla ochotná mi dát i pár lekcí střelby. Chvíli to trvalo, vlastně celý den. Mezi tím vylezl z bunkru Paša. Musím uznat, že to palivo to dole docela zkultivovalo, že už to skoro vypadalo, že by se tam dalo v důchodu bydlet. Ale ukázalo se, že renovace domu tím zdaleka nekončí. Řekl jsem mu, ať udělá odpočívárnu. Někam se zašít a mít klid by se mohlo hodit.

Pak jsem se šel podívat dále po Partyzánovi. Potěšilo mě, že kukuřice  na poli opravdu vyrostla, ale neměl jsem chuť si hrát na farmáře. Potkal jsem tu i mravence Gavrilova, co byl v Bunkru 317. Ukázalo se, že se venku cítí poněkud ztracen a marně hledá místo, kterému by mohl říkat domov. Díky nějakým obchodníkům se dozvěděl o tomto místě a tak přišel. Doufal, že mu někdo dovolí tu zůstat. Prostě slušnej a dobře vychovanej mravenec. Byl překvapený, že o tom rozhoduji já, tak jsem se ptal, jestli by mi mohl v něčem nějak pomoci při obnově vesnice. Nakonec mi nabídl, že mu udělá zbroj, když mu donesu krunýře z nějakých oblud. Obludy ale žijí v nějakém průsmyku, o kterém vůbec netuším, kde je. Souhlasil jsem, ať zůstane, ale to bych souhlasil i kdyby nic nenabídl.

Když už se řešilo brnění, vzpomněl jsem si na kvalitní kyrys v truhle a rozhodl se jej nasadit. Získal jsem 1 akční bod navíc z perku, takže to, že jsem o jeden přišel snížením obratnosti, mi tolik nevadilo. Navíc pořád v případě potřeby můžu sníst koláče, které mě udělají obratnější. Druhou zbroj jsem dal místo Glujčataje Fidelovi. On má stejně lichou hodnotu obratnosti a nasazením zbroje o akční bod nepřijde. Ale sníží se nám oboum dost razantně uhýbání, hlavě tedy mně, Fidel je dřevo i bez zbroje. Stejně ale moc nechápu zdejší systém zbrojí, nezdá se, že bych při nasazení zbroje vydržel nějak razantně víc.

Vydal jsem se do Pevnosti čerpací stanice za Ludmilou. Po cestě mě napadly nějaké krysy a vosy. Toto obecně patří k nejsnadnějším náhodným setkáním, kde se bojuje. Nicméně musím říct, že náhodná setkání mě tedy příliš nebaví. 90% z nich jsou karavany nebo šroťáci a když je to něco jiného, je to pořád stejně to samé. Banditi, fanatici, otrokáři, krysy a vosy a pak v závislosti na oblasti ještě velcí pavouci, mravenci, větší krysy, nebo malí pavouci. Jen vzácně je to setkání nějaké jiné a tam pro změnu nedává ani moc smysl. Třeba setkání s obyvatelem a podobně. Taky mám dojem, že nepřátelé sílí. Hlavně lidé mají zdá se mi lepší vybavení, ale i ty krysy zdá se mi, že budou asi silnější. Ale je to těžko určit. Byla zde zase i jeskyně, kde byly zase krysy.

-------------

Pevnost čerpací stanice

Zašel jsem za Ludmilou, řekl jí o vlcích, měla radost, něco mi dala a odešla za Stratégem. Ještě jsem si promluvil s nějakým zdejším klukem, měl zajímavý nůž, ale neuměl s ním zacházet, tak jsem mu ukázal pár triků (teď, když jsem to konečně už uměl).  Taky jsem promluvil ze zdejším velitelem, zaujala mě hned divná kulka, co měl na krku jako talisman. Zeptal jsem se na ní, a chtěl vědět podrobnosti a on mi řekl svůj drsný životní příběh. Chtěl by kulku vrátit nějakému Kosťovi Chuligánovi, ale netušil, kde je. Slíbil jsem mu, že mu dám vědět, když jej najdu. Ale stejně jako on, netuším kde je. To se týká i dalších úkolů, které mám v deníku. Některé vůbec netuším, kde a jak je mám splnit. Některé jsem nejspíše i pokazil, neboť jsem zapomněl, že jsem je dostal. Třeba jsem měl rozhádat manželé v Cirkusu, ale já je udobřil a podobně.

Což mi připomnělo, že v Otradnoje bych měl najít nějaké stopy o ztraceném štítu, kde jsem již našel tři kousky, ale úplně jinde, než v Otradnoje a taky, že jsem tam dva kousky nechal ve skříni. Vydal jsem se tedy tam.

-------------

Otradnoje

Zkusil jsem se všemi promluvit. Barman mi sice řekl, co si myslí o knize Pán prstenů, ale na o štítu nevěděl nic. Respektivě mě ani "nenapadlo" se jej zeptat. A stejně tak mě to "nenapadlo" u žádné další postavy. Chvíli jsem tedy zmateně pobíhal po celé mapě, až jsem si u opuštěného domu (kde mimochodem konečně někdo uklidil mrtvolu zrádce), všiml velkého šutru. Silou jsem jej odvalil a našel skrýš. V ní byl kousek štítu a deník, který popisoval, kde najít zbylé tři díly a nabádal mě, ať je dám dohromady. Zkusil jsem to a fakt to vyšlo.

Nyní byl asi správný čas, vydat se do Krasnoznamenný. Vedlo tam ne jen mé pátrání po generálovi, ale i spousta dalších úkolů, které jsem již vyřešil a měl bych to oznámit zadavatelům. Taky jsem tam nějaké vynechal při předchozích návštěvách. Možná se sice ode mě odpojí  Glujčataja a nebude mi tak nosit krámy, ale nedá se nic dělat.

Po cestě jsem ještě zase potkal nějakého obyvatele pustiny, ale krom možnosti ho okrást, bylo toto setkání úplně k ničemu.  Taky jsem potkal karavanu, kde obchodník měl kvalitní kyrys, takže jsem jí ukradl i pro Hexogena, protože i u něj je asi jedno, jestli má obratnost 7, nebo 6, i když po nasazení už nedokáže uhnout ani dveřím.

Pořízená fotodokumentace.

[Milhaus]

Krasnoznamenný

Krasnoznamenný jsem měl mnohem více práce, než jsem čekal. Byl to velmi dlouhý pobyt. Ale popořadě...

Postříkal jsem se 2x kolínskou, abych měl co nejvyšší osobnost a začal promlouvat s lidmi. Potkal jsem chlapa, který mi vyprávěl o nějakém doktorovi. Věřil, že kvůli němu není charismatický. Přesvědčil jsem jej, že je to blbostskrz charisma. Jinak s ním ale nemělo cenu mluvit. V hospodě u Fidela byl protivný chlap, s kterým nebylo snadné mluvit. Z ničeho nic na měl vybalil, že jsem z ATOMu, chvíli jsem přemýšlel, jestli jej zabít, ale pak mi došlo, že to byl jen vtip. Stratégovi jsem řekl, že jsem sehnal žoldáky, musel jsem jej trochu přitlačit, aby přehodnotil hodnotu mých služeb. Byl spokojený s tím, jak jsem úkol zvládl a nabdíl mi další práci. Měl jsem jít do lokace "Slepá kolej" a přidat se do boje proti otrokářům.

Stavil jsem se za zdejší cikánkou. Zeptal jsem se jí na kletbu, o které jsem četl v deníku u nějakého mrtvého chlapa při náhodném setkání. Nechtěla mi o tom nic moc říct, ale ukecal jsem jí. Ukázalo se, že cikáni s tím nejspíše nemají nic společného, jelikož její teta, která v příběhu figurovala, umřela stejně divně, jako ten chlap. Taky jsem si nechal věštit. Její přesvědčovací schopnosti na mě moc nezapůsobily, ale dozvěděl jsem se, že mí problém s Leninovou mumií. Že je v tom nějaký podvod jsem věděl už od první návštěvy, ale netušil jaký. Ještě jsem se tam stavil jednou, ale ani druhá návštěva mi neodhalila nic nového.

Pak jsem prokecl Igora, což je ten fanatik zdejší houbové sekty, který mě poslal sledovat jinou fanatičku jiné sekty. Řekl jsem mu, na co jsem přišel, zjevně se mu ulevilo, ale moc štědrý nebyl a tak jsem jej ještě ukecal, ať přidá. Zeptal jsem se na generála,nic nevěděl, ale řekl, že se k nim můžu přidat. To byl přijatelný závěr pro mě, Fidela i Igora.

Stavil jsem se za knihovníkem, jestli nemá něco nového ke čtení. Měl jen dva návody od Kruula na boxera a rukavice, které zřejmě i střílí. Stavil jsem se za zbrojířem, snedl koláč, abych byl obratnější a sundal zbroj, to vše, aby se mi lépe kradlo a ukradl jsem mu všechny věci, co jsem mu dřív prodal, aby měl úplně prázdný inventář. Taky měl novou helmu. Kousek od něj měl kiosek nějaký divný charitativní pracovník, který v něm byl zamčený a nedalo se k němu dostat a tedy ani jej okrást. Prodal jsem mu tedy všechny věci, od nejmenší hodnoty po nejvyšší, na které mu stačily peníze. Hlavně tedy veškerou zbytečnou zeleninu.

Přešel jsem do další části města, stavil se za velitelem stráží a dal mu hlavu. Dal mi hned další úkol. Tyto úkoly pravděpodobně generuje náhodně. Tedy jméno zločince, frakci a lokaci. Potkal jsem i Tadeuše, kterému jsem dřív slíbil, že mu dám 10 tisíc rublů, až je budu mít na vědu. Nyní jsem je měl a tak jsem mu je dal. Měl radost a bylo za to dost zkušeností. Tolik, že jsem zase mohl sám sebe zdokonalit a dal jsem něco do chladných zbraní  a pušek, něco do plížení a hodně do kradení. Pak jsem zašel na "nákup" ke zdejšímu obchodníkovi se zbraněmi. Zde se mi docela to kradení hodilo, jelikož to byla zatím nejobezřetnější postava, kterou jsem potkal. Připomnělo mi to, že bych si mohl nasadit šavli, když jsem splnil její požadavky. Ale nejsem si jistý, co vlastně ty požadavky znamenají. Zbraň je možné nasadit, i když požadavky nesplňuji.

Pak jsem ve zdejším hotelu potkal novináře. Zjistil jsem, že je to nakladatel, o kterém mluvil nějaký pobuda v předchozí části města již dřív, ale ten mluvil o hospodě a tam nikdo takový nebyl, tak jsem se na to vybodl. Nyní jsem mu tedy o tom řekl. Dílo asi nebylo moc kvalitní, jelikož přesvědčit jej mi dalo fakt práci. Pak mě zajímalo, co tu dělá a chtěl vědět víc o rozhovorech, které se snaží udělat ve městě. Zjistil jsem, že jde o tři dědky, kteří přímo osobně byli u toho, když začala jaderná válka. Respektive byli v Berlíně na zdi, kde došlo k nepokojům, začalo se střílet a následně svět přešel do války. Samozřejmě jsem přijal, protože mě samotného zajímá, jak k válce došlo. Vedle něj kolega zmínil, že shání starý papír. Ale chtěl by jich 500 a já měl sebou 4 a někde ve skříni v Rudém partyzánovi nebo Otradnoje asi 100. Naštěstí je nechtěl všechny najednou, tak jsem mu dal ty 4 a nějaké další našel ve zdejších popelnicích, kde se obnovují.

Potkal jsem chlapa, který semnou moc mluvit nechtěl, ale zapůsobil jsem na něj díky kolínské. Pak z něj vylezlo, že shání 10 tlapek zmutovaných vos. Ale pokud vím, tak vosy, alespoň ty, které jsem potkal, tlapky nemají, tak netuším, co po mě vlastně chce.

První chlap, s kterým jsem měl dělat rozhovor, bydlel hned vedle hotelu. Chtěl po mně hodit nočník, ale rozmluvil jsem mu to a pak mi řekl, co se dle něj tehdy stalo. Zeptal jsem se i na ty další dva chlapíky. Jednoho znal, ale o Maslovovi nikdy neslyšel. Což bylo divné. Pak jsem potkal dvě ženy. Jedna mi říkala něco o botách, nic zajímavého. To ta druhá byla mnohem zajímavější. Byla to pistolnice a dobrodružka a po troše přesvědčování mě naučila něco o koltech.

Pak jsem zašel za zdejším chlapem z budoucnosti, kterému jsem slíbil, že rozhádám manželský pár v cirkusu, ale zapomněl na to a naopak je udobřil. Kupodivu se nezlobil, ale byl nějaký jiný a říkal mi úplně jinou historii, která se mu stala. Taky mi řekl o odměně na druhé straně Ruska v  podobě mnoha zátek od lahví. Zřejmě si spletl hru.

Kousek od něj byl chlap, který tam dříve nebyl. Začal mi dělat kázání o nevědomosti a lidech, co překrucují historii. Pomalu jsem se chystal útěku, neboť od takových lidí je lépe držet se dál, když se ukázalo, že je hodně zapálenej do Lenina. A když říkám hodně, myslím tím opravdu hodně a hodně moc. Asi by o tom dokázal mluvit hodiny a hodiny a já začal litovat, že jsem neutekl, dokud byl čas. Ale nakonec jsme se dopracovali k tomu, že jedna z Leninových soch skončila na šrotišti a že jí chce zachránit. Má armádu, ale neschopnou a potřebuje velitele a tím jsem se stal já... Ukázal mi i na mapě, kde to být.

Když jsem měl tento vyčerpávající rozhovor za sebou, zašel jsem na zdejší radnici a za zdejším strážným, co hlídal vstup do bunkru zdejších obchodníků a žadonil o vstup. Pustil by mě za 7 tisíc, ale ukecal jsem to na 3,5 tisíce. Možná by se tam dalo dostat i nějak jinak, ale nepřišel jsem na to jak.

-------------

Krasnoznamenný - Bunkr obchodní rady

Zdejší bunkr byl velký a skoro nikde nikdo nebyl. Jal jsem se tedy rabovat místnost po místnosti. V kotelně toho moc nebylo. Ve skladišti měli hodně zeleniny, která je hodně těžká. Obývacím pokoji neměli prakticky nic, i když tu bylo hodně skříněk. V dalším pokoji měli trezor, který se dokonce povedlo Hexogenovi otevřít paklíčem i bez kódu, ale nic moc tam nebylo.

Pak jsem konečně narazil na nějaké lidi. Nejprve na údržbáře, který mě nechtěl pustit do kuchyně a celkově byl nějaký divný, jelikož měl vysokou ostražitost, když jsem jej okrádal. Něco mi říká, že to nebude obyčejný údržbář. V dalším pokoji byl divnej chlap a prase. Chlap byl hodně nevrlý a nemělo smysl s ním mluvit. Ve skříni jsem našel nějaký divný lektvar, asi by mi to mělo umožnit mluvit se zvířaty, ale nezkoušel jsem to, neboť mi nikdo neřekl, že to mám dělat.

V dalším pokoji byl konečně někdo normální. Za tímto chlapem mě posílal obchodník se zbraněmi v Otradnoje. Tak jsem se zeptal, proč jej vyloučili a jestli by to nešlo změnit, aby se mohl vrátit. Řekl že ne, ale alespoň jsem se dozvěděl, že houbovej kult nebude tak dobráckej, jak se zdá. A taky bude opravdu hodně vlivný. Taky mě za tímto chlapem poslal elektrikář ze zdejší elektrárny kvůli dodávkám uhlí. Říkal něco o banditech, že bych mohl pomoci a že mám jít do Peregonu za nějakým chlapem. Myslel jsem, že budu jen posel od elektrikáře, ale ukázalo se, že musím všechno vyřešit místo zdejší Obchodní rady. Asi nejsou tak mocní.

Pak jsem zašel za zdejším šéfem. Ukázalo se, že je na můj vkus až moc informnovaný. Asi jsem neměl každému na potkání říkat své jméno. Alespoň jsem nikomu neřekl, že jsem z ATOMu (nikomu, kdo by to bral vážně), protože ATOM nemá z nějakého důvodu rád. Hexegon nejprve něco remcal, ale stačilo pár lichotek a zobal mu z ruky. Myslel jsem tedy, že je větší charakter. Pak se zase vrátil ke mně, ukázalo se, že to asi bude muž činu. Ale čin, který chtěl po mně, se mic nezdál. Chtěl, ať vyvraždím zdejší mutanty v Cirkusu. Snažil jsem se zjistit, co proti nim má, jelikož se to zdálo být osobní, když je chtěl vyvraždit, ale žvatlal nějaké nesmysly. Snažil jsem se jej i přivést na myšlenku, že bychom je nemuseli zabíjet, sice by to nějak přijal, ale preferuje vraždění. Souhlasil jsem, že to udělám, i když to nemám v plánu. Rozhodně je nebudu vraždit. Ještě mi řekl, že mám jako první zabít principálku. Myslím, že za tím bude něco víc a že proti ní něco asi má.

V bunkru již nebylo co dále dělat, tak jsem šel zpět do města.

-------------

Krasnoznamenný

Můj další cíl byl zdejší houbičkovej kult, který byl nedaleko radnice. Díky Igorovi nebyl problém se dostat dovnitř přes strážného, který mě poslal za nějakou Ariadnou. Jejich příbytek byl na zdejší poměry vcelku velký. Chlap co jen tak postával kousek od vstupu se mnou nechtěl mluvit. Bylo taky vidět, že i oni mají bunkr, ale dveře k němu byl zamčené na kód a já jej nevěděl a nedaly se odemčít. Takže asi nic, obchodník z Otradnoje bude mít asi smůlu.

Ariadna mi začal klást jednu stupidní otázku za druhou a třetí a čtvrtou. Asi to byl nějaký test. Pak po mně chtěla 30 rublů a 3 konzervy a pomalu mi už lezla na nervy. Dal jsem jí je a chtěla po mně, ať přivedu nějakého odpadlíka.

Zašel jsem tedy do zdejšího kasina. Tam byl Fidelův informátor, ale za informace chtěl 10 tisíc rublů. Šel jsem dál za Jegorem, což byl ten odpadlík od Houbiček. Mumlal něco o nějaké ženě a o záchraně světa a podobné blbosti. Nebyl asi spokojený s tím, pro záchranu dělají Houbičky, ale přesvědčil jsem jej, že je třeba dělat malé krůčky. Byl nějak popletený v tom, co je chladné a co teplé, ale vysvětlil jsem mu to. Nakonec už rozhovor se mnou asi nemohl vydržet a rozhodl se vrátit k Houbičkám.

Vedle něj seděl děda, co po mě chtěl najít ten starobylí štít, co jsem hledal po pustině, lepil jej a nyní jej měl v batohu. Dal jsem mu ho. Měl radost, ale moc jí finančně nevyjádřil, tak jsem jej ještě přesvědčil, ať vysolí víc.

U baru seděla i ta skupinka fanatiků, co jsem je sledoval po Pustině pro Igora. Byli nějací znavení, asi boj proti alkoholu už nebrali moc vážně. Oslovil jsem její vůdkyni a snažil se jí rozveselit. Zdálo se, že byla otevřená tomu, abychom se seznámili moc více do hloubky, tak jsem vyzkoušel svojí dovednost mluvit jako hovado. Nezdálo se, že by tomu rozuměla, a zřejmě se držela myšlenky "Nevím sice co to znamená, ale i tak mě to uráží!". Zkusil jsem to znovu a šel na to přes osobnost, což překvapivě zabralo a chtěla domluvit pokoj ve zdejším bordelu. Vyrazil jsem tedy domlouvat pokoj. Před hospodou jsem si ještě všiml štítu, jak visí nad dveřmi a nějak mi to dalo pocit, že mě chrání nějaký dobrý duch strážný. Taky jsem zjistil, že Džulbar se už nemůže naučit lépe bojovat, ale že díky tomu dostal novou dispozici. Tedy maximem dovednosti bude zřejmě 199 a možná pak u každé postava dostane novou dispozici? Ale těžko říct. Zkoušel jsem dát body do řečnictví na 199, ale nemělo to efekt, jelikož jsem měl hodně modifikátor k + a musel bych do ní dát ještě více bodů, což by nemělo smysl (nezlepšil bych se v dovednosti), navíc jsem neměl dost bodů, abych dostal 199 bez těch modifikátorů. A kradení mám zase modifikátor k - díky dispozicím a tedy i když jí zvednu na 199 v základu, nemám jí na 199 skutečně. Ale budu to muset u nějaké dovednosti zkusit. Třeba si i našetřit body za více úrovní.

V bordelu jsem domluvil pokoj a vykecal si lepší cenu. Pak jsem skočil pro tu fanatičku. Šla se mnou a v pokoji jsme probírali samé vznešené věci. NAkonec i ona ve mě našla Boha.

Vedle natáčeli porno. Podle toho, jak jsem měl možnost poznat herce, bude to opravdu velmi "zajímavý" snímek. Prasák se ještě na poslední chvíli snažil nalákat i Hexogena, ale nezdálo se, že by měl zájem. Fidel taky nechtěl. To já se přidal... Bylo to opravdu náročné, ale po pár hodinách jsme měli hotovo. Dostal jsem i kazetu, abych jí zanesl do zdejšího "kina" k promítání. Zašel jsem tedy do kina a dal film s názvem "Nadržení husaři 1" k prohlédnutí zdejšímu majiteli.  Zdálo se, že je z toho nějaký čas v šoku, ale nakonec se probral a pravil, že se mu to příliš nelíbí. Alespoň jsem se podíval na nějaký zdejší film, co vysílali. Tak mě to inspirovalo, že jsem se začal cítit jako Akční hrdina a během bojů pak začal ze sebe sypat divné hlášky.

Vzpomněl jsem si, že bych měl udělat nějaké rozhovory s těmi zbývajícími dědky. Oba žili někde nad předměstí. Během chvilky jsem našel prvního, ale byl ožralý a nedal se vzbudit. Musel jsem počkat, až se probudí a odejde do hospody. Před hospodou Fidela jsem jej pak našel již řekněme ve stavu, že s ním šel dělat "rozhovor". Povídal, povídal, povídal, pořád povídal a povídal, a furt povídal, ale nakonec to všechno řekl. Zeptal jsem se i na kolegy, na jednoho si pamatoval, ale o Maslovovi tvrdil, že je to lhář a že takový voják tam nikdy nebyl. Hmm, rozhovor s Maslovem bude asi zajímavý.

Ještě jsem si všiml, že u Lenina mají zavřeno. Což bylo divné, tak jsme vypáčili zámek a ukázalo se, že ta mumie na svůj věk docela hodně chlastá. Když byl podvod odhalen, nechal jsem se uplatit za mlčení a šel to naprášit cikánce. Měla radost, pak někam odešla a vrátila se s tím, že je již nyní oficiálně jediný podvodník na předměstí a že mumie je pryč.

Pak jsem zašel za tím spisovatelem a řekl mu, že jeho dílo bude vydáno. Měl fakt radost a ani mu nevadilo trošku zvednout odměnu. Kousek od něj se potuloval Maslov. Hned jsem mu řekl, že mu nevěřím a že je podvodník. Nakonec se přiznal. A povykládal mi, jak se k tomu podvodu dostal a proč. Tím jsem měl všechny rozhovory a mohl zajít za novinářem. Z toho, co jsem zjistil o Maslovovi měl obzvláště radost, ale odpovídající odměnu jsem si musel zase vykecat.

Ještě jsem zašel za Houbičkou, říct jí, že jsem dovedl zpět jejich odpadlou Houbičku. Nebavilo mě s ní mluvit, tak jsem chtěl, ať mi řekne, co ještě chce. Chtěla po mně vodní filtry, které se ztratily v jednom zdejším průsmyku. Ten název byl pravda poněkud odrazující, ale neměl jsem na výběr. Udělala mi značku toho místa na mapě, ale je to daleko a asi tam budu muset jít přes sever, okolo města Peregon. Stavil jsem se ještě v nemocnici, zdejší sestřičce ukradl další kolínskou a zdejší doktorce novou verzi protilátky na jedy. Navíc mi pak další dala sama. Ale s plynovou maskou to asi nebudu moc potřebovat.

Tím jsem tu byl prozatím hotov a mohl se vydat dál. Rozhodl jsem se prozkoumat zdejší jih a jihozápad, kde jsem ještě nebyl.

Pořízená fotodokumentace.

[Milhaus]

Starý most

Rozhodl jsem se jít na Staré vrakoviště, kde bych měl zachránit sochu Lenina. Nicméně po cestě byla ještě jiná lokace s názvem Starý most. Nebylo tu bohužel téměř nic zajímavého. Jen dva ozářené autobusy s kostlivci a několik hrobů, kde nebylo nic cenného.

Vydal jsem se tedy na to vrakoviště. Před ním jsem se ještě utábořil, abych se najedl, dal si kávu, čaj, vývar z bylinek a kondenzované mléko. Povedlo se mi tak zvednout výdrž až na 6, což mělo vliv na mé zdraví, které je jinak velmi proměnlivé právě v závislosti na výdrži.

-------------

Staré vrakoviště

Hned po příchodu mě oslovil voják a řekl mi, že jeho jednotky jsou připraveny na útok a že mám dát rozkazy. Nejprve jsem se ale rozhodl, že se tu porozhlédnu.

Prošel jsem celé okolí, byla to poměrně velká mapa. Dovnitř pevnosti se dalo jít jen přední bránou, který ale hlídal jeden z mutantů a nechtěl mě pustit dovnitř. Byl nějak zakomplexovaný tím, že je mutant, ale ať jsem s ním mluvil jak mluvil, přesvědčit jej, aby mě pustil do tábora, se mi nepovedlo. Mohl jsem jej přesvědčit, ať mi dá sochu po dobrém, ale ani tak by měl dál nepustil. Rozhodl jsem se tedy, že to tu asi bude lepší řešit sílou, přidat se k vojákům a všechny mutanty pozabíjet.

Ještě jsem se tedy pro jistou ptal toho vojáka, co by říkal, kdybych to domluvil po dobrém, nevadilo by mu to, ale raději by si zastřílel. Šli jsme tedy na to, chtěl po mě ať řeknu, která jednotka má zaútočit jako první, druhá a třetí. Nemyslím, že by na tom příliš záleželo. Já byl poblíž té jednotky, co útočila jako první, tak jsem se k nim přidal. Ke zdi dali bombu a odpálili jí. Pak jsme na ně vlítli.

Tento boj nebyl příliš těžký, ale spíše byl velmi otravný. Hlavně proto, že tábor byl hodně velký, mutanti i vojáci byli na šech stranách a dokud nepadl poslední mutant, byl hrdina neustále v bojovém režimu. Tedy mohl ujít maximálně 11 políček za 11 akčních bodů (snědl jsem před bojem koláč). Ostatní navíc se tím řídit úplně nemuseli a když byli dál, tak si dělali co chtěli.

Když padl poslední mutant, oslovil mě zase ten voják. Byl spokojen s výsledkem, odtáhli sochu a odešli. A já tak měl celé vrakoviště jen pro sebe. Bylo zde hodně hodně moc věcí, které se daly použít na výrobu. Hlavně kovový šrot. Nebyla by šance vše unést i s věcmi od padlých mutantů a tak jsem začal vyrábět věci. Hlavně základního boxera, který lze vyrobit z 1 kovového šrotu tím, že se naostří o cihlu (cihla se přitom nevyužije). Vyrobil jsem jich tak snad 200 a pak ještě nějaké další věci ze dřeva a podobně. Stačilo mi to na to, abych získal dost zkušeností a mohl se stát lepším. Dal jsem něco do automatických zbraní, plížení a kradení.

Pak jsem ale v garáži objevil "hezké" auto. Dalo se s ním i pracovat. Nejprve jsem musel auto vytlačit ven ze stodoly. A pak na dvoře ve tmě, jsem si jej konečně mohl pořádně prohlédnout. Zdálo se, že mělo několik nedostatků, jako žádné palivo, žádné klíče a polámané kolo. Benzín jsem hledal v kufru a v tamní skryté přihrádce. Nakonec jsem našel beznín. Pak jsem se podíval na pneumatiky, ale to nebyl problém, díky znalostem technologie. Chyběly klíčky, které jsem se jal hledat uvnitř auta, v přihrádce, středovém panelu, i pod sedadly. Nakonec jsem je našel a zkoušel nastartovat. Ale neznělo to moc dobře. Raději jsem se šel podívat na motor. Díky pronikavým znalostem technologie, které jsou mi vlastní, jsem opravil akcelerátor a už mi nic nebránilo nastartovat a odjet. Ještě jsem se tedy podíval, kolik mám benzínu a trochu přilil s vlastních zásob.

Auto trochu zrychlilo mé cestování, ale hlavně má obří kufr, do kterého se vleze snad všechno. Konečně tedy nebudu muset své věci nechávat ve skříních v každé vesnici, ale budou pořád se mnou. Z vrakoviště jsme odjeli do Fogelevky, která byla směrem na západ. Trošku jsme to chtěli projet a tak nejprve prozkoumal i jižní konec pustiny a taky postříleli nějaké krysy a vosy, co nás napadly. Mohl bych jim ujet a neměli by šanci nás dohonit, ale já chtěl hlavně dát všechny věci, co měli společníci u sebe a nepotřebovali je, také do kufru. A taky jsem chtěl ty vosí "tlapky".

Pořízená fotodokumentace.

[Milhaus]

Fogelevka

Do Fogelevky mě poslal jeden překupník ve stokách v Krasnoznamenný. Je to malá, vcelku hezká vesnička, kde místní budou asi čestní a pracovití lidé.

Hned první chlap, jménem Konstantin mě v tom celou dobu utvrzoval. Až mi to bylo nějaké podezřelé a rozhodl jsem se mu prozkoumat dům. Ale ne hned, nejprve jsem jej okradl. Taky získal dost zkušeností, abych mohl být zase lepší v automatických zbraních. Naučil jsem se taky mít játra z oceli, díky čemuž jsem v opilosti získal 3 body do osobnosti. Ale záleží i na požitém alkoholu, některý osobnost snižuje. Některé snižují jiné vlastnosti a některé nejsou dost silné, abych se opil.

Pak jsem potkal nějakého lovce/rybáře. Byl tak hodnej, že mi dal pár tipů o přežití v divočině. O kradení nevěděl skoro nic a tak jsem jej samozřejmě okradl, jako všechny zdejší místní. Kousek od něj stál chlapík s náklaďákem a nabízel mi, že mě zaveze do Horského průsmyku strastí. To bude asi ten, kde by měly žít ty potvory s chitinovým krunýřem na výrobu zbroje, jak mě o něm říkal Mravenec v Rudém partyzánovi. Vyjednal jsem si lepší cenu za odvoz, ale zatím jsem tam nejel. Kdo ví, kde to je a já chci nejprve dovybudovat Rudého partyzána a prozkoumat zdejší místa.

Začal jsem tedy postupně rabovat zdejší domy a okrádat zdejší lidi. V domě, o kterém říkal Konstantin, že je jeho, jsem našel docela zajímavý deník o několika stranách. Ještě jsem se pro jistotu poptal jeho dcery a ženy a bylo jasné, že je to ten Kosťa Chuligán, kterému chce vrátit kulku velitel Pevnosti Čerpací stanice. On to ostatně ani nezapíral. Ale rozhovor s ním nedával moc smysl. Nechal jsem jej být, ostatně jsem to slíbil tomu veliteli.

Našel jsem i zdejší hospodu, nějakej zdejší "Šaman" byl nějakej divnej, ale nic nechtěl. Dál v hospodě nějaký chlapík naopak chtěl, ať pro něj udělám nějakou prácičku. Ukázalo se, že je to dost dobrodinec se zájmem pomáhat mutantům, s jejich nemocemi. Zejména těm, kteří žijí v Cirkusu. Stěžoval si, že mu to stráže nechtějí dovolit a pustit jej, ale že já bych jej mohl pronést bez povšimnutí. Souhlasil jsem, i když na tom tedy něco opravdu hodně smrdělo a přece jen úplně blbej nejsem. V hospodě jsem našel i toho pašeráka, kterého chtěl zabít ten pašerák ve stokách. I jsem mu řekl, proč jsem přišel. Překvapivě nebyl moc překvapený. Domluvili jsme se, že se sejdeme mimo vesnici. Tam bych jej mohl buď sejmout, nebo... no, to se uvidí.

Venku jsem potkal nějakého divného chlápka, který po mně hned začal štěkat něco o jeho dceři, kterou jsem ale nikdy neviděl. Ale bylo to, jak kdyby mě znal, až mě to trochu vyděsilo, ale zároveň zaujalo. Asi nějaká další sukně na obzoru. Zeptal jsem se jeho ženy, co mu hrabe. A pak potkal i jeho dceru. Byla to vážně kočka a chtěla naštvat tátu, protože jí nedovolí žádnou volnost a drží jí u domu jak psa na řetězu u boudy. A to jen kvůli nějakému snu. Asi měli nějaký problém s komunikací a tak jsem jí slíbil, že jí pomůžu. Zašel jsem za otcem, zeptal se ho, co mu hrabe. Povykládal mi něco o snu a o tom, jak si jej vysvětluje. Přesvědčit jej o tom, že je debil, nebyl moc velký problém. Každopádně naznal, že to s opatrností vůči své dceři přehání a že jí dá volnost. Když měla volnost a já volné pole působnosti, říkal jsem si, že by to mohla náležitě ocenit. Nedaleko měli seno... Zašel jsem za ní a řekl jí, jak to s otcem dopadlo a ona mi dala... granát! Dost mě to vyděsilo, tak jsem jí jej hned zabavil. Ale jinak z toho nebylo nic.

Ještě jsem zašel za pašerákem za vesnici. Rozhodl jsem se, že na zadavatele kašlu a že jej už nechci zabít. Řekl mi o nějakém pasákovi v Peregonu a jeho byznysu. Chtěli by se toho byznysu zmocnit a já mu to mám vysvětlit. Do čeho jsem se to zase napletl...

No, prozatím jsem se rozhodl, že nechat pasáky pasákama a jelikož ve vesnici již nebylo co dále dělat, vydal jsem se ještě více na západ, do Hřmícího lesa.

Pořízená fotodokumentace.

[Ivan]

V současné době je Atom RPG na Steamu se slevou 70 % za 4 a půl éčka. Já díky tomuto deníčku kupuju.

[Milhaus]

Hřmící les

Do lesa mě poslal Dan z Opuštěné továrny, abych zjistil, proč les hřmí. Jedná se o neobydlené místo, kde nejspíše nebude moc lidí. Ale byl tu jelen, tak jsem jej zastřelil, jen tak na zkoušku. Dřív jsem jej nepotkal a zajímalo mě, co z něj bude za trofeje. Nebylo nic, jen maso.

Les opravdu hřměl a otřásal se. Na některých místech tu byly vidět díry, vědoucí neznámo kam. Jedna z cest vedla přes několik menších pavouků, kteří ale pro takového bijce, jako jsem já, nebyl žádný problém. Potřeboval bych sehnat 20 jejich mozků, pro jednoho rybáře v Kotvišti a v této jihozápadní oblasti Pustiny by měli být. Zdejší oblast je tvořena koridory a různými odbočkami v nich. Na další křižovatce po pavoucích jsem se tak vydal směrem ke smečce vlků, kteří tu požírali jelena.

Pak jsem šel dál, dokud jsem nedošel k díře do země, přes který byl spadený strom. Prozkoumal jsem jí, zjistil, že nemám lano a skákat tam jen tak, se mi nechtělo.

Šel jsem tedy dál a na křižovatkách jsem si vybíral cesty, kudy jsem ještě nešel. Došel jsem tak k táboráku, u kterého byla nějaká babička s dědečkem. Až mě trošku překvapilo, že tu jsou tak sami. Děda se jmenoval Valerij a já tak náhodou zjistil, že je to ten chlapík, kterého mám pozdravovat od šéfa Nálevny. Taky mi řekl o smečce vlků, která je chce sežrat, ale tito vlci to měli touto dobou již za sebou, takže jsem mu jen řekl, že může být v klidu. Bylo zvláštní, že působil, jako by mu to bylo jedno, jestli jej sežerou, ale nakonec byl přece jen rád a dal mi nějaké krámy. Babička mi neřekla víceméně nic zajímavého.

Šel jsem tedy dál, po cestě, kde poskakovalo několik zajíčků. Mohl bych je asi taky zabít, nejspíše by z nich byli i zaječí kůže, ale bylo mi líto nábojů a honit je s šavlí se mi nechtělo, když tak rychle utíkali. Navíc Hexogen má pro zajíce slabost a nechtěl jsem jej dráždit. Kousek od nich byla skrýš s krámy. A ještě o kousek dál byla nějaká divná socha. Prozkoumal jsem jí, ale nezdálo se, že by se s ní dalo něco smysluplného dělat a poškozovat jsem jí nechtěl. Šel jsem tedy dál, cesta byla zatarasena houštím, ze kterého vylezl nějaký chlap, když jsem přišel blíž. Měl docela zajímavou zbraň. Byl nějaký nervní, mumlal něco o sledování, skrýších a podobné nesmysly. Mohl bych jej ukecat, ale rozhodl jsem se, že lepší bude jej zabít. Líbila se mi ta jeho zbraň a on asi nebude zrovna správňák. Taky jsem našel tu jeho skrýš, byla fakt nenápadná. Ale nic moc v ní nebylo.

Cesta dál již nevedla, tak jsem se vrátil za babičkou a dědečkem, zeptat se na tu sochu. Ukázalo se, že jí vyřezal děda z nudy a že jí zkouší dávat nějaké dary, ale nechtěla je. Asi jí dával něco na jídlo. Vrátil jsem se k soše a ještě chvíli kolem lavíroval. Přímo soše se nic obětovat nedalo, ale všiml jsem si, že před ní je menší kruh s kamení, do kterého by se možná dalo něco dát. Držel jsem se myšlenky, že to bude jídlo a nejdostupnější je syrové maso. Taky ale byla otázka množství. Nakonec jsem přišel na to, že je třeba dát tři kousky, když do mě uhodil blesk a zvedl mi štěstí. Maso tam navíc zůstalo, tak jsem si jej vzal zpět.

Zdálo se, že nikam jinam se v lese jít nedá, tak jsem se vrátil k autu, do kufru dal vše zbytečné a vzal si lano. Pro jistotu hned několik lan, člověk nikdy neví. Pak jsem šel zase k díře v zemi se kmenem, uvázal na něj lano a spadl dolů.


Pořízená fotodokumentace.

-------------

Hřmící les - podzemí

Dopad byl tvrdý. Zajímavé bylo, že jsem se zranil jen já. Vzhledem k tomu, že se lano utrhlo, nešlo vylézt ven a já chtě-nechtě, musel jít dál, najít jiný východ. Což se mi tedy moc nechtělo, zvláště když se zdálo, že se v dáli něco divného hýbe.

Kousek ode mně byl nějaký kostlivec, který měl u sebe deník. Deník to byl zajímavý, ale pochopil jsem z toho hlavně tolik, že nejsem první, kdo tu kdy byl, ale že je nepravděpodobné, že bych tu někoho potkal. Podle stavu kostlivce, tu ti lidé museli být již hodně dávno.

Šel jsem dál, ta obluda, co se nedaleko dívala, byla nějaká divná. Nikdy jsem nic takového neviděl. Žrala hlínu a já tak zjistil, že to bude asi důvod, proč se les nahoře třese. Po smrti obludy jsem měl na výběr jít třemi cestami. Ale dvě vedly na stejné místo. Já šel tou nejvíce vpravo a potkal další a další divné obludy. Na jednom rozcestí bylo vidět, že vede někam dál, pryč z těchto jeskyní. Ale nešel jsem tam, vydal jsem se tou druhou cestou, kde byly další obludy a jedna dokonce nějak hodně velká a měla kolem sebe divné žluté kuličky, nejspíše vajíčka. Z těch po přiblížení vyskakovaly housenky. Boj netrval dlouho a nebyl moc těžký, mojí společníci jsou již tak silní, že by to asi zvládli i sami. Ve stěně byl kostlivec, kterého šlo obrat, jinak se nezdálo, že by tu bylo něco užitečného či významného.

Vrátil jsem se do jeskyně s třemi cestami a šel poslední, kde jsem ještě nebyl. Došel jsem tak do další místnosti, kde bylo světlo a rostla tu zeleň, nejspíše nad ní byla ta díra, kterou jsem viděl nahoře, poblíž auta. Bylo tu i jezírko, kolem kterého vedla jedna z cest z této části, kterou jsem se vydal. Tak jsem po chvíli narazil na dalšího kostlivce, který u sebe měl poznámku. Byl to chlapík z té původní party, o které jsem četl v předchozím deníku. Tento zjevně počítal se vším. Kousek dál po cestě byla zase odbočka, kde byla nějaká další divná potvora, kterou jsem dříve neviděl. U ní byl další kostlivec, který u sebe měl podivné sérum. Dle deníku to byla asi ona kapsářka Daška. Sérum jsem si vzal, ale prozatím s ním nic nedělal.

Pak jsem došel do místnosti s velkou proláklinou v zemi. Kousek od jeskyně, kterou jsem přišel vpravo, byl v malé jeskyňce další kostlivec. Nejspíše ten čtvrtý do party, takže nikdo neodešel. Poklady budou moje. I když tento konkrétní kostlivec u sebe žádné neměl.

Vrátil jsem se do jeskyně s proláklinou, všiml jsem si zde stalagmitu, na který by se dalo upevnit lano. Za proláklinou byl další a pokud bych tam lano hodil a trefil jej, mohl bych se dostat přes tu proláklinu. Uvázal jsem tedy lano a ... zrada, neumím vrhací zbraně. Budu se to muset naučit a pak se vrátit. Odešel jsem tedy zpět až k místu, kde se zdálo, že vede někam dál mimo jeskyni a vylezl konečně na čerstvém vzduchu. Byla to nějaká menší lokace, nedaleko Hřmícího lesa. Krom skrýše tu ale nebylo nic. Vrátil jsem se tedy pro auto a pak odjel do Rudého partyzána.

Pořízená fotodokumentace.

[Milhaus]

Rudý partyzán

Měl jsem za to, že Paša určitě už musel postavit odpočinkovou místnost, neboť říkal, že to bude trvat jeden den a tak jsem mu chtěl říct, ať dělá další. U domu jsem nicméně potkal starého známého z ATOMu. Potkal jsem jej jednou už dřív, v hospodě Otradnoje, ale tam s ním nebyla moc rozumná řeč. Nyní tedy našel cestu sem, ale o moc lepší to, co se týče řeči, nebylo. Ale vzhledem k tomu, že jsme spolu vyrůstali, rozhodl jsem se mu dá t šanci a promluvit s ním víc. Lezl mi dost na nervy, i když chvílemi jsem měl pocit, že mě asi špehoval či co. Pak dokonce nějak přišel na myšlenku, že on dává šanci mně a ne já jemu a že mě testuje. Začal jsem na něj působit, ve snaze jej alespoň trošku znormalizovat a vylezlo z něj, že se ke mně chce asi přidat. Tak jsem z něj začal dolovat jeho tajemství. Říkal mi něco o tom, že se brodil močálem, že si hrál s žížalkou a že mu sežrala mozek a umřel. Nezdál se mi být mrtvý, ale trval si na svém. Prý červ převzal nad ním kontrolu, že ho to změnilo. Sám nevěděl, jestli je Alexander, nebo červ. Mě přišlo, že je stejný kretén, jako vždycky, ať je to Alexander nebo červ. On se rozhodl, že se mnou zůstane a bude mi dál ničit život, jako zamlada. Rozhodl jsem si ho nechat, i když je stejně inteligentní, jako můj pes. Stejně mě již doprovází spousta dalších podivínů, takže v této partě se ztratí. On další nosič krámů se hodí a i když dle vlastností bude v boji naprosto nepoužitelný, dal jsem mu tu pušku, co jsem sebral chlapovi v Hřmícím lese. Rozdělil mu i perky tak, abych alespoň částečně kompenzoval málo akčních bodů, stejně jako u dalších společníků. Tedy konkrétně perk "Dobrý pocit", který přidává 1 akční bod a pak perk "Rychlé reakce", které v každém kole dává 2 tahy, první s plným počtem akčních bodů a v druhém s polovinou.

V domě se mezitím dohadoval Gožin s nějakým vetřelcem. Zjistil jsem, jak se o nás dozvěděl a co je zač. Mít vlastního výrobce munice by se mohlo hodit, tak jsem jej tu nechal. Což mi připomnělo, že bych měl říct Pašovi, ať opravuje něco dalšího.

Než jsem mu to ale řekl, zašel jsem se podívat do bunkru, abych viděl, jak to tam vypadá. On se v něm jinak vždycky zavře a nejde se tam dostat. Bylo tu rádio, s kterým jsem si chvíli hrál, ale nic užitečného jsem se nedozvěděl. Pak tu byla činka, s kterou jsem si mohl zatrénovat. Trénování obratnost mě málem stálo nohu, tak jsem raději začal trénovat sílu. Naložil jsem si co nejvíc a chvíli posiloval, ale nikam to nevedlo. Taky tu byla skříň s oblečením, ale byl tu výběr jen z těch tří typů hader, co jsem si mohl vybrat již na začátku a kde se mi ani jeden nelíbí. Zůstal jsem tedy u černé. Byla tu i bedna z módu, kde se asi dali měnit další hadry a nějaké sochy na zbroje, kde jedna na sobě měla též zbroj z módu. Nic z toho jsem ale nepoužil.

Šel jsem za Pašou, řekl mu, že má tedy postavit ponk pro toho zbrojíře, řekl, že to potrvá zase den a zmizel v bunkru.

Pak jsem si ještě vzpomněl, že mám u sebe to divné sérum z jeskyně pod Hřmícím lesem a rozhodl se ho použít. Naplnilo mě to novými asi mutacemi, což vedlo k tomu, že jsem mohl investovat 1 bod do vlastností. Rozhodl jsem se jej dát do síly.

Taky jsem měl úkol od velitele stráží v Krasnoznamenný, sejmout zase nějakého darebáka a přinést jeho hlavu. Myslel jsem, že to má být příslušník nějakého divného zdejšího kultu, kteří tu a tam otravují, ale byl to zase bandita. Ufikl jsem mu hlavu, ale to bylo vážně v Partyzánovi vše, co se zde nyní dalo dělat a já tak vyrazil na Slepou kolej.

Pořízená fotodokumentace.

[Milhaus]

Slepá kolej

Do tohoto místa mě poslal Stratég v Krasnoznamenný, abych tu pomohl těm třem žoldákům, co jsem sháněl po Pustině v boji s otrokáři, kteří chtěli napadnout Otradnoje.

Po příchodu mě hned oslovili a pak se i stihli začít hádat, jestli mě na něco potřebují a co budou dělat. Ludmila mluvila něco o strategii, zatímco Pronin moc ne. Smirnov byl na straně Ludmily, protože jí miluje, ale Pronin v tom měl jasno. Když to vypadalo, že se postřílí sami a že na to ani nepotřebují otrokáře, vložil jsem se do toho a uklidnil je. Přece jen jsem jim byl k něčemu dobrej, dokonce na tolik, že nechali zahájení útoku na mě. Otrokáři už se mezi tím začali dost nudit a nemohli se dočkat, až se tedy rozhoupeme. Asi mi nějak ta strategie unikla, ale přišlo mi, že jsme to udělali přesně tak, jak říkal Pronin, prostě jsme na ně vlítli a postříleli je. Když bylo po všem, žoldáci se rozloučili a odešli, já obral mrtvoly a taky šel...

-------------

Pevnost čerpací stanice

Stavil jsem se zde, abych si vzal zdejší benzín, co jsem tu nechal. Teď, když mám auto, jej mohu naložit do kufru. Taky jsem si promluvil se zdejším obchodníkem karavany a domluvil s ním, že mi benzín do auta prodají. Rovnou mi jej do auta nalili a tak jsem nemusel nosit nádoby. Těch cca 80 lahví, co jsem tu nakradl, jsem si tak mohl ušetřit na horší časy.

Stavil jsem se taky za zdejším velitelem Rookem, říct mu, že jsem našel Kosťu Chuligána a řekl mu, kde jej najde. Vypadal nadšeně a chystal se na cestu, nemělo smysl mu to rozmlouvat, tak moc se těšil. Když odešel, vybral jsem mu kancl a než jsem došel k autu, byl zpět. Byl fakt děsně rychlej. Říkat mu, že možná nejednal úplně nejlépe, nemělo moc smysl. Byl zjevně spokojený s tím, že vrátil tu kulku. Budu se muset do Fogelevky podívat, tam bude asi dost veselo. Ale dal mi tedy 1500 rublů a nějaké náboje, tak snad si to užil.

-------------

Krasnoznamenný

Šel jsem do hospody za Stratégem, oznámit mu náš úspěch s odstřelem otrokářů. Dal mi prachy, musel jsem jej jako vždy přesvědčit, ať nešetří. Pak se rozloučil a odešel.

Taky jsem se stavil za tím nadšencem do soch Lenina a řekl mu dobrou zprávu. Odměnou mi byl Leninův hněv, což jako není špatný, ale chce to u sebe nosit benzín a to se mi nechce. Předal jsem i papíry, co jsem měl v Partyzánovi, ale do pětiset mi jich pořád chybí strašidelně hodně. Taky jsem dal jednomu chlapíkovi ty vosí tlapky, předal hlavu zločince veliteli stráží a dostal další úkol někde u Otradnoje.

To mi stačilo, abych se mohl naučit vrhat věci a taky střílet. Mohl jsem tedy vyrazit zpět do Hřmícího lesa a přehodit to podělané lano přes tu proláklinu. Taky jsem chtěl sehnat ty mozky pavouků, a tedy se mi hodilo, že jsem nějaké potkal v náhodném setkání.

Pořízená fotodokumentace.

[Milhaus]

Nyní mě čekalo hodně cestování. Auto jsem zaparkoval ve Fogelevce a vyrazil pěšky do Hřmícího lesa, protože jinak bych asi nepotkal žádné pavouky v náhodných setkáních, kvůli mozkům.

Hřmící les

Dorazil jsem v noci a zjistil, že tu u ohniště stojí dva lidé, kteří zde dříve nebyli. Žena mě nejprve ohrožovala stříkačkou a mumlala něco o nebezpečné směsi, co by měla obsahovat. Jakožto inteligent jsem se jí vysmál, načež toho tedy nechala a naznala, že budu taky vědec. Pak mě zahrnula vyprávěním o svém experimentu a důvodu, proč je v lese. Tedy něco o paralelních světech a jak chce dokázat svému vedoucímu, že je to kravina, aby existovalo nekonečně mnoho takových světů, které neustále vznikají každým rozhodnutím. Její kolega prý tvrdí, že zde v lese je tenké předivo a lze tak procházet mezi nimi a ona mu chce dokázat, že je to blbost.  Její kolega postupoval podobně, jen mě neohrožoval stříkačkou, ale kryopistolí. Snažil se mě přesvědčit, že mě to zmrazí, ale také jsem se mu jakožto inteligent vysmál. Také ho to přešlo, také to byl vědec. Také mě zahrnul teoriemi o paralelních světech a o tom, jak je zkoumá a že les je na to vhodné místo a blablabla. Nebylo to zajímavé, dokud jsem nezjistil, že neví o té ženě, co je u ohniště s ním. Měl jsem dojem, že si ze mně dělá legraci, ale bylo to divné. Šel jsem tedy za tou vědkyní a řekl jí o tom, pak to bylo ještě divnější. Buď si ze mě dělali legraci, nebo měli vážně pravdu s těmi světy... ostatně i jejich jména jsou divná, těžko říct...

-------------

Hřmící les - podzemí

Došel jsem k díře s kmenem stromu a zjistil, že nemám lano, neboť jsem je všechny nechal v autě a auto je ve Fogelevce. Musel jsem se tedy vrátit, vzít lano, pak jsem opět došel k díře s kmenem a uvědomil si, že potřebuji dvě lana, jelikož tady to v díře se utrhlo. Vydal jsem se tedy do lokace, odkud jsem dřív z jeskyní vylezl a tudy šel až do části jeskyně, kde byla propast. Uvázal lano na stalagmit a konečně jej hodil přes propast. Pak jsem přelezl na druhou stranu. Překvapivě tu skoro nic nebylo. V jedné menší jeskyni byla skrýš, s nějakými starými krámy, soškou tlusté baby a nějakým kamenným udělátkem. Pak už tu byly jenom obrázky na stěnách a zemi. Hlavně ten na zemi vypadal strašidelně. Byla tu také cesta ven, vylezl jsem zase v nějaké menší lokaci, nedaleko Hřmícího lesa. Vrátil jsem se pro auto a vydal se na východ, po cestě jsem potkal karavanu, kde obchodník "prodával" knihu, která vyšla díky mně. Je to toho spisovatele v Krasnoznamenný, jak chtěl, ať ukecám toho novináře v hotelu. Trošku děsivé je, že mu vydali již 8 knih a toto je pátá ze série a opravdu to není žádná sláva. Ale nechci soudit, budu muset sehnat všechny díly...

-------------

Rádio-bunkr

Po cestě do Rudého partyzána jsem se stavil v bunkru. Tentokráte mi zdejší zamoření nevadilo, jelikož jsem měl plynovou masku. V bunkru ale nic moc zajímavého nebylo, snad krom nějakého dekodéru, o kterém nevím, k čemu je.

-------------

Rudý partyzán

Paša měl už postavenou dílnu. Výrobce nábojů se tam ostatně již přestěhoval a opravdu umí vyrábět náboje snad do všech typů zbraní. Nicméně chce suroviny, ze kterých je vyrobí. Taky jsem si zase zaposiloval, tentokráte to mělo nějaký efekt. Pašovi jsem řekl, ať postaví kuchyň a on prý, že mu to potrvá dva dny a že mám začít shánět kuchaře.

-------------

Cirkus
Stavil jsem se v cirkuse a předal balíček s "léky" od pošťáka z Fogelevky. Byla to hrůza, jak ti mutanti trpí. Stavil jsem se i za principálkou, mohl bych jí říct o tom, že je chce vůdce Obchodní komory pozabíjet, pak i jí přemluvit, ať odejde, nebo je zabít, nebo ani jedno a vrátit se za vůdcem komory, ale rozhodl jsem se to prozatím nechat být, nevím, jestli do cirkusu nepovedou nějaké další úkoly.

-------------

Nálevna

Když jsem byl v Cirkuse, stavil jsem se do Nálevny, která je nedaleko a šéfovi tam řekl, že jsem našel jeho známého. Díky likvidaci vlků ostatně žijí, takže se moc těšil, až je zase uvidí. Setkání důchodců - nic zajímavého. A nic moc zajímavého nebylo ani v dárkovém koši, co mi dal.

-------------

Fogelevka

Šel jsem do hospody, říct pošťákovi, že jsem předal balíček. Ale nebyl tam. Místo toho jsem tam potkal chlápka, kterého jsem si dřív nevšiml. Možná tam tedy ani nebyl, těžko říct. Měl dost problém, že umřel jeho parťák, s kterým vymáhali dluhy pro nějakou banku. Chtěl pomoci najít nějakého Čigurova, ale znamenalo to najít a vyslechnout tři jiné lidi. Jednoho jsem tedy potkal již dřív a nemělo moc smysl s ním mluvit, zbylí dva jsou v lokacích, kde jsem ještě nebyl.

Stavil jsem se i za ženou Konstantina, alias Kosti Chuligána, respektive tentokráte již ne za ženou, ale vdovou. Moc se toho nezměnilo, krom tedy toho, že ona i dcera byly v černém a neměly moc náladu se semnou bavit.

Pak jsem se rozhodl prozkoumat onen Horský průsmyk strastí, o kterém pořád všichni mluví. Zaplatil jsem a vyrazili jsme. Bude asi vážně hodně velký...

Pořízená fotodokumentace.

[Milhaus]

Horský průsmyk strastí

Ukázalo se, že tento průsmyk je samostatná mapa světa, která je úplně oddělená od té předchozí Pustiny. Cesta tam trvala několik dní, takže je asi dobré před takovými cestami v Partyzánovi dát Pašovi za úkol opravit pokoj, který trvá nejdéle (nejspíše ložnici, která trvá tři dny). Ale co už.

Karavanseráj

Řidič po příjezdu přijel k vcelku nově vybudované hospodě, což byla jediná budova široko daleko. Je to takový jakýsi přístupový bod pro všechny návštěvníky, kteří do Průsmyku vyrazí. V hospodě bylo i poměrně hodně lidí.

Hned u vstupu mě oslovil zdejší průvodce Jafarov a nabídl mi, že mě zavede do zdejších turisticky oblíbených míst, tedy ke hradu, nebo vodopádu. Naznačil, že je tu ještě nějaké třetí turistické lákadlo, ale nechtěl o něm mluvit. Prozatím jsem nikam jít nechtěl a šel raději dovnitř hospody, okrást místní a taky se s nimi seznámit.

Nejblíže seděl nějaký stařík, který se představil jako Machmudov. Vypadal ustaraně, tak jsem se jej ptal, co se děje. Řekl mi, že se ztratil zdejší kuchař Arsen a tak nemají co žrát, protože nikdo jiný vařit neumí. Ale kuchař bude nejspíše feťák, takže možná je lepší, že se ztratil. Každopádně jej chtěl najít, ať už v jakémkoliv stavu, nejlépe živého a zdravého.

Kousek od něj seděl nějaký otylý chlapík, který se mě hned ptal, jestli jsem dobrodruh, čímž bylo jasné, že bude něco chtít. Ukázalo se, že je to pošťák Stancevič. Prý má ve zdejším hradě klienta, kterému měl doručit balíček, ale místní jej nemají moc rádi, vyhnali jej a on během taktického ústupu, někde ten balíček ztratil. Pochopitelně by jej chtěl najít. Souhlasil jsem, že to zkusím, až tam budu. Taky se ukázalo, že je to nejspíše blázen, který věří na myší království pod hradem. Teda věří a nevěří, měl v tomto trochu divnou filozofii.

Místní měli divný zvyk, nabízet práci cizímu člověku hned v první větě při přivítání. Ne jinak tomu bylo u dalšího chlapíka, co tu seděl u stolu. Ukázalo se, že je to zdejší obchodník s loveckými potřebami. Tedy já už to věděl, protože jsem jej před tím okradl, ale nyní mi to i řekl. Měl něco s nohou a nechtělo se mu jít ven do přírody, aby tam sehnal zuby, co někomu slíbil. Chtěl jich 30, slíbil jsem mu, že se pokusím je sehnat. Ono já jich měl již mnohem víc, ale v kufru v autě a to je ve Fogelevce, takže mi nezbývalo, než je sehnat někde tady, neboť kvůli tomu jsem se vracet nechtěl. Mohl jsem si ním dát i páku, ale prozatím jsem to nechal být.

Pak tu byl nějaký chlap, co místním nakecal, že je zeměměřič a ti jej tak nechtěli nikam pustit, aby se mu něco nestalo. Celá jeho situace byla nějaká komplikovaná a moc jsem nepochopil, proč mi to vlastně vykládá. Se zdejší barmankou nemělo cenu mluvit, ale měla u sebe nějaký návod na výrobu, který jsem ještě nečetl. Pak tu byl ještě nějaký další chlapík, co chodil sem a tam, ale nic zajímavého mi neřekl. Vykradl jsem tedy ještě zdejší pokoje, ale věci jsem nebral, spíše jsem je přeskupil jen do jedné skříně a nechal je tam, abych je nemusel tahat.

Pak už tu nebylo co dělat a tak jsem vyrazil sám, na průzkum Průsmyku.

Pořízená fotodokumentace.

-------------

Vyrazil jsem jen tak na slepo, zkoumat zdejší okolí. Věděl jsem jen, kde je hrad, neboť značku na mapě mi udělal pošťák, co tam chtěl balíček. Ale já tam nešel, prostě jsem jen tak bloumal, nejprve prošel celou jižní část od východu na západ, pak přešel přes řeku a zase se vracel na východ směrem ke Karavanseráj. Po cestě jsem měl nějaká náhodná setkání. Krom banditů a karavan, které jsou všude, mě zde nově přepadali nějací lesní piráti. Taky tu šlo potkat vlky a nestvůry, z kterých bylo třeba získat ty zuby.

Taky jsem narazil na podivnou jeskyni, ve které byli Méďové, z kterých šlo získat ony chitinové krunýře, ze kterých mi Mravenec v Rudém partyzánovi slíbil udělat zbroj. Takových (úplně stejných) jeskyní jsem pak během cestování průsmykem potkal opravdu hodně. Tito méďové mají zvláštní schopnosti. Jednak si umí přivolat dalšího méďu, který vyleze ze země (ale který tedy nemá krunýř) a i tento nový si může vyvolat méďu, takže by vlastně boj mohl být i nekonečný, ale nedělají to moc často. A jednak mě dokázali otrávit, i když jsem díky masce měl 100% odolnost proti jedu.

Pak vyrazil směrem na sever a tak prozkoumával, kde končí mapa na východě. Potkal jsem tu v náhodném setkání i konvoj vojenských vozidel. Bylo tu hodně kostlivců, co měli u sebe dopisy. Z těch se dalo dozvědět, že ještě před atomovou válkou, na tento konvoj zaútočil nějaký černý vrtulník. Taky tu byla nevybuchlá bomba, nejspíše od něj. Prozkoumal jsem jí, trochu si s ní hrál a pak jí zneškodnil a vzal s ní nějaké dráty. Pokračoval jsem v průzkumu zdejších kostlivců a našel další dopisy. A další a další. Krom dopisů ty bylo i poměrně dost rezavých zbraní, nicméně nakonec jsem přece jen našel i něco užitečného. Konkrétně skrýš, kde krom nábojů byla i docela hodně dobrá brokovnice.

Pak tu již nic dalšího nebylo a já vyrazil dál. Přešel jsem zase přes řeku, prozkoumal pohoří ve středu průsmyku z jeho východní strany a pokračoval dál na sever, až jsem došel k Vodopádu, k jedné ze zdejších oblíbených turistických atrakcí.

Vodopád

Vodopád byla jen maličká lokace. Byla tu jen nějaká holka a kluk, ale klukovi jsem ukradl vcelku dobrý nůž. S těmi dvěma nemělo moc smysl mluvit. Byli zamilovaní, ale jejich láska byla zakázaná. Holka působila docela odvážně, vyprávěla mi, jak je do Arsena děsně mocitánsky moc zamilovaná, a jak oba utekli z domova, protože se jejich rody vzájemně nemají rádi a podobné bláboly. Kluk na tom byl ještě hůř, protože vážně věřil, že tam ti dva dokáží přežít a přitom ani nevěděl, jestli vodopád někomu nepatří. Ale byl to ten kuchař, kterého chtěl najít ten děda v Karavanseráji. Ale jedna věc je někoho najít a druhá věc je, jej přesvědčit, ať se vrátí. V tomto konkrétním případě se momentálně nedalo nic dělat, neboť to bylo beznadějné. Ale vrátím se. Krom těch dvou a divně zbarveného jezírka, tu byl ještě opodál hrob, který se dal vyrabovat. Jinak tu ale nebylo nic.

Vyrazil jsem tedy směrem na západ a zkoumal tak jednak hranice severní a jednak i pohoří ve středu z jeho severní strany. Když jsem došel úplně na západ, šel jsem směrem na jih a opět tak prozkoumával, kde končí průsmyk na západě a taky pohoří ve středu z jeho západní strany. Došel jsem tak až ke hradu, o kterém jsem věděl, kde je. Taky jsem získal dost zkušeností, abych se mohl zlepšit v automatických zbraních a v plížení. A naučil se být Soběstačný, díky čemuž se nikdy nestanu závislý na drogách a pod vlivem drog jsem pozornější.

Pořízená fotodokumentace.

-------------

Hrad

Dorazil jsem tedy k hradu. Hrad samotný byl na kopci a já se nejprve rozhodl prozkoumat okolí v podhradí. Byl tu nějaký další pošťák u ohniště, překvapivě o mně věděl vše, včetně toho, jak se jmenuji. Bylo to podezřelé, i když tvrdil, že ne. Chtěl po mně, ať zanesu balíček jinému pošťákovi, konkrétně Stancevičovi v Karavanseráji, který ostatně chtěl, ať jej najdu a přinesu mu jej. Tedy jsem jej vzal, alespoň jsem jej nemusel hledat.

Pokračoval jsem v průzkumu, v jihozápadním rohu jsem potkal smečku vlků. Tito vlci byli silnější, než běžní a vyhodnotil jsem to tak, že bude rozumnější je raději postřílet. Kousek od nich byla i skrýš. Pokračoval jsem dál, až jsem se zase dostal k místu, kde jsem přišel, ale nic zajímavého jsem již nenašel. Snad jen, kousek od místa příchodu byla ve skále ještě jedna tajná skrýš, kde ale nebylo nic moc cenného.

Vyrazil jsem tedy na kopec, k hradu. Pro jistotu jsem ještě celý hrad obešel, u jedné z bran, která byla zavřená, jsem našel pušku, jinak nic. Nezbývalo tedy, než jít dovnitř jedinou otevřenou bránou, kterou hlídal nějaký chlapík.

Myslel jsem, že místní budou nepřátelští, ale ukázalo se, že tomu tak není. Strážný u brány se mě sice ptal, jak jsem se k hradu dostal a jestli mě přivedl ten průvodce z Karavanseráje, ale jinak proti mně nic neměl a ani mu nevadilo, že půjdu dál do hradu. Jen mě varoval, že zdejší velitel Hrozný, má hroznou náladu a nemám jej dráždit.

Nádvoří bylo vcelku prostorné, u hradeb byly menší věže, kde se dalo vejít a vybrat v tamních místnostech věci. Na nádvoří měli i ohniště u kterého se ohříval nějaký chlap. Chvíli jsem myslel, že má hlad a že mě chce sníst, když ve mě vidí salám, ale ukázalo se, že je nejspíše jako všichni, arabského původu a že je to jejich pozdrav. Byl také jako všichni jemu podobní hodně přátelský a vřelý. Povykládal mi o vojenském konvoji, ale ten jsem již našel a neříkal mu o tom. Jinak se s ním ale nebylo moc o čem bavit.

Kousek od něj stál u vchodu do hlavní budovy hradu chlapík v červených hadrách. Ukázalo se, že je to ten zločinec, kterého se mám zeptat na jiného zločince jménem Čigurov, jak mě zaúkoloval chlap ve Fogelevce. Dělal, že jej nezná, ale přesvědčil jsem jej, ať mi o něm něco řekne. Něco mi na tom, jak o něm mluvil nesedělo. Myslel jsem, že hledám zločince co vykradl banku, ale podle toho, co říkal, to asi bylo ještě horší a hledám spíše charitativního aktivistu. Každopádně mi řekl vše, co věděl a o ničem dalším s ním nemělo význam mluvit.

Kousek od něj u dalšího vstupu do hlavní budovy hradu, byla nějaké žena. I ta byla přátelská, i když mě pozdravila ještě divnějším způsobem. Díky svému intelektu jsem tento jazyk samozřejmě znal, což na ní udělalo dojem. Pak bylo hůř. Začala mi vyprávět své rodinné story, tedy o svém manželovi. Pomalu jsem se chystal k útěku, abych to nemusel poslouchat, ale vylezlo z ní, že je závislý na nějaké droze a že by chtěla, abych jej přesvědčil, ať přestane být závislý na té droze. Tak jako souhlasil jsem, i když nevím, jak bych řečmi mohl někoho vyléčit.

V místnosti v hlavní budově za ní, se schovával nějaký vyděšený chlap. Myslel, že jej jdu zabít a já se snažil zjistit, jak na něco takového přišel. Urazil matku nějakého svého kamoše a ten mu řekl, že na něj za to pošle vraha, aby jej zabil. Chtěl, abych to tomu kamarádovi rozmluvil. Čirou náhodou to byl ten, u toho ohniště se salámem. Řekl jsem mu tedy o tom a on se začal smát, neboť to z jeho strany byl jen vtip. Ale chtěl, abych tomu vyděšenému neříkal pravdu a nechal jej, ať se dál bojí, aby dostal za vyučenou. Přemýšlel jsem, co udělat, mohl bych toho vyděšeného děsit ještě víc a on by se nejspíše zhroutil, ale nakonec jsem se rozhodl, že mu řeknu pravdu a jemu se viditelně hodně ulevilo. Pak mi děkoval, a sliboval všechno možný, jak kdyby mi na tom záleželo. Ale alespoň si odlehčil ne jen od srdce, ale i kapes.

Ještě jsem se šel podívat po tom manželovi té ženy, jak bere drogy. Našel jsem cestu nahoru do jedné z věží, kde jsem toho chlapa našel zašitého. Hodili jsme řeč o drogách, byl dost nevrlý, ale mé svaly mu říkaly, že si nemá moc vyskakovat a že má poslouchat, zvláště, když se přidal i Alexandr, tak jej to vyděsilo a souhlasil, že přestane brát drogy, které taky hned zahodil. Každopádně z mého pohledu byl vyléčen, stavil jsem se tedy za jho ženou jí to říct, byla šťastná, mluvila zase tím divným jazykem, pak se mi snažila něco dávat, ale odmítl jsem to, neboť už tak jsem byl přetížený a nemohl všechny ty nakradené věci z hradu unést, což na ní udělalo ještě větší dojem. Docela by mě zajímalo, jak dlouho to tomu feťákovi vydrží a kdy zase začne...

Zbývala tu poslední místnost hlavní budovy, kde jsem ještě nebyl. Předpokládal jsem, že je to kancl zdejšího hrozného vůdce Hrozného. Neměl moc dobrou náladu, tak to bude on. Přišlo mi, že má nějaký problém, tak jsem se jej ptal na práci a ukázalo se, že mám pravdu a že má pro mě práci. Zdrhla mu dcerka Alina a chtěl by jí přivést zpět. Je u Vodopádu, ale když pro ní pošle někoho ze svých lidí, tak se schová. Chtěl, ať jí přivedu já, neboť mě nezná. Ona mě tedy již zná, neboť jsme se již setkali. Je to ta děsně zamilovaná holka, s kterou při mé první návštěvě nebyla rozumná řeč. Což znamená, že se nedá nic dělat a budu si muset dát další kolečko cestování plného strastí, tímto Horským průsmykem strastí. Ještě my řekl o té pověsti o myším království, co by mělo na hradě být. Nedalo mi to a zkoušel jsem pak dávat na různá místa sýr, ale žádné myši jsem nenašel. Tedy krom jedné krysy v jedné z věží.

Nic dalšího se tu nyní dělat nedalo a tak jsem vyrazil zpět do Karavanseráje, abych si tam odložil tu spoustu věcí do tamního skladiště a nemusel je nosit.

Pořízená fotodokumentace.

-------------

Karavanseráj

Po cestě jsem potkal nějaké smečky vlků, takže jsem měl dost zubů, abych je mohl v Karavanseráji dát tomu obchodníkovi. Podotýkám, že aby šlo zuby získávat, je třeba mít nůž, nebo nástroj, který to umožňuje. Pak jsem tedy zase přišel k oné hospodě, předal zuby a vyřečnil si lepší odměnu. Stavil jsem se za pošťákem, abych mu předal balíček od pošťáka. Myslel jsem, že bude mít radost, ale nezdála se mu nějaká značka na tom balíčku. Působil docela vyděšeně, mumlal něco o hrozných věcech, kartelech a podobných blbostech, taky z něj tedy vylezlo, že to není tak úplně pošťák. No prostě to nedávalo moc smysl. Nechal jsem jej být a on někam zdrhl.

Vyrazil jsem zase na cesty, konkrétně k Vodopádu. Cesta tam nyní byla již rychlejší, když jsem šel přímo a nezkoumal okolí.

-------------

Vodopád

Oslovil jsem tu zamilovanou dívku Alinu, jak chtěl její otec na hradě. Reakce byla rozhodná. NE! Protože je ZAMILOVANÁ! Byl čas se na ní a na tu její lásku podívat trochu blíže, tak jsem jí lehce zalichotil, což zapůsobilo a tak jsem jí dal najevo, že jsou i jiní muži, než Arsen. Ukázal jí své svaly, o kterých bude jednou vyprávět vnučkám, pak jsem jí dal jasně najevo, kdo je tady hrdina, což se jí líbilo a dost se tomu hihňala, až tak nějak úplně na Arsena zapomněla. Zatímco se pořád hihňala, celou tudle situaci náležitě ocenili mí společníci, Fidel, Hexogen i Alexandr. Jenom Džulbar nic neříkal, ale myslel si své. Jediný, kdo to moc neocenil, byl kuchař Arsen, který se tak nějak potichu vypařil pryč. Ale to nikoho nezajímalo. Dělali jsme spolu s Alinou, v jejím stanu, úplně jiné aktivity. Jen nám tedy asi někdo prohodil barvy, pokud má modrá být kluk a růžová žena, nebo se tam dělo něco hodně divného.

Po tom všem spokojená Alina, vyrazila na hrad za tátou. Je jasné, že té velké lásky mezi ní a Arsenem je konec a že Arsen se nejspíše vrátil do Karavanseráje, tedy jsem tím vyřešil hned dva úkoly a ještě si přišel na své. Vydal jsem se tedy na hrad, i když nevím, proč vlastně Alina nešla se mnou.

-------------

Hrad

Na hradě se u ohniště objevil nějaký nový chlap. Říkal že je strážný, že hlídá a co dělá, když se objeví nepřítel. Ale moc smysluplný rozhovor, který by k něčemu vedl, s ním nebyl. Taky tu už byla Alina, ta mi jen řekla, ať neříkám jejímu tátovi, že jsme spolu píchali ve stanu.

Šel jsem tedy za Hrozným, říct mu o dceři a že se vrátila. Mohl bych mu říct, jak jsem toho docílil, ale skončilo by to bitkou. Raději jsem mu tedy nic neříkal, jak mi to Alina radila. Získal jsem jeho přátelství, 100 rublů a 1 jablko. Taky mi řekl o čtvrté lokací, kam se v průsmyku dá jít, o nějakém bunkru, kam prý dokonce nedávno odešli nějaké Houbičky. Vykecal jsem z něj ještě více jablek a rublů.

-------------

Karavanseráj

Vrátil jsem se zpět, dědovi v hospodě řekl o návratu kuchaře. Měl radost, nabízel odměnu, ale odmítl jsem. Ještě jsem se stavil v kuchyni za kuchařem. Vzal to vcelku sportovně. Vykradl jsem tedy i kuchyň od všech věcí, jelikož dokud tam nebyl, nedalo se tam jít, aniž by to skončilo bojem s barmankou.

Pak jsem přemýšlel, co dál. Zásadní byla ta informace o tom bunkru a o tom, že tam šla skupina houbového kultu. To mi nikdo neříkal, že bych tu něco takového měl hledat, tak jsem nevěděl, jestli tam chodit, nebo počkat, až mě někdo dá úkol tam jít. Každá cesta z Pustiny do průsmyku a zpět vyjde na 4000 rublů, což je vcelku dost a nedá se vracet tam a zpět příliš často. Tak uvidíme.

Pořízená fotodokumentace.