Horský průsmyk strastíUkázalo se, že tento průsmyk je samostatná mapa světa, která je úplně oddělená od té předchozí Pustiny. Cesta tam trvala několik dní, takže je asi dobré před takovými cestami v Partyzánovi dát Pašovi za úkol opravit pokoj, který trvá nejdéle
(nejspíše ložnici, která trvá tři dny). Ale co už.
Karavanseráj
Řidič po příjezdu přijel k vcelku nově vybudované hospodě, což byla jediná budova široko daleko. Je to takový jakýsi přístupový bod pro všechny návštěvníky, kteří do Průsmyku vyrazí. V hospodě bylo i poměrně hodně lidí.
Hned u vstupu mě oslovil
zdejší průvodce Jafarov a nabídl mi, že mě zavede do zdejších
turisticky oblíbených míst, tedy ke hradu, nebo vodopádu. Naznačil, že je tu ještě nějaké třetí turistické lákadlo, ale nechtěl o něm mluvit. Prozatím jsem nikam jít nechtěl a šel raději
dovnitř hospody, okrást místní a taky se s nimi seznámit.
Nejblíže seděl
nějaký stařík, který se představil jako
Machmudov. Vypadal ustaraně, tak jsem se jej ptal, co
se děje. Řekl mi, že se
ztratil zdejší kuchař Arsen a tak nemají co žrát, protože nikdo jiný vařit neumí. Ale kuchař bude
nejspíše feťák, takže možná je lepší, že se ztratil. Každopádně jej chtěl
najít, ať už v jakémkoliv stavu, nejlépe
živého a zdravého.
Kousek od něj seděl nějaký otylý chlapík, který se mě
hned ptal, jestli jsem dobrodruh, čímž bylo jasné, že bude něco chtít. Ukázalo se, že je to pošťák Stancevič. Prý má ve zdejším
hradě klienta, kterému měl doručit balíček, ale místní jej nemají moc rádi, vyhnali jej a on během taktického ústupu, někde ten
balíček ztratil. Pochopitelně by jej chtěl najít.
Souhlasil jsem, že to zkusím, až tam budu. Taky se ukázalo, že je to nejspíše blázen, který věří na
myší království pod hradem. Teda věří a nevěří, měl v tomto trochu
divnou filozofii.
Místní měli divný zvyk, nabízet práci cizímu člověku hned v první větě při přivítání. Ne jinak tomu bylo u
dalšího chlapíka, co tu seděl u stolu. Ukázalo se, že je to zdejší
obchodník s loveckými potřebami. Tedy já už to věděl, protože jsem jej před tím okradl, ale nyní mi to i řekl. Měl něco
s nohou a nechtělo se mu jít
ven do přírody, aby tam
sehnal zuby, co někomu slíbil.
Chtěl jich 30, slíbil jsem mu, že se pokusím je sehnat. Ono já jich měl již mnohem víc, ale v kufru v autě a to je ve Fogelevce, takže mi nezbývalo, než je sehnat někde tady, neboť kvůli tomu jsem se vracet nechtěl. Mohl jsem si ním dát i páku, ale prozatím jsem to nechal být.
Pak tu byl
nějaký chlap, co místním nakecal, že je
zeměměřič a ti jej tak nechtěli nikam pustit, aby se mu něco nestalo. Celá jeho situace byla nějaká
komplikovaná a moc jsem nepochopil, proč mi to vlastně
vykládá. Se zdejší barmankou nemělo cenu mluvit, ale měla u sebe nějaký
návod na výrobu, který jsem
ještě nečetl. Pak tu byl ještě nějaký další chlapík, co chodil sem a tam, ale nic zajímavého mi neřekl. Vykradl jsem tedy ještě zdejší pokoje, ale věci jsem nebral, spíše jsem je přeskupil jen do jedné skříně a nechal je tam, abych je nemusel tahat.
Pak už tu nebylo co dělat a tak jsem vyrazil sám, na průzkum Průsmyku.
Pořízená fotodokumentace.-------------
Vyrazil jsem jen tak na slepo, zkoumat zdejší okolí. Věděl jsem jen, kde je hrad, neboť
značku na mapě mi udělal pošťák, co tam chtěl balíček. Ale já tam nešel, prostě jsem jen tak bloumal, nejprve prošel celou jižní část od východu na západ, pak přešel přes řeku a zase se vracel na východ směrem ke Karavanseráj. Po cestě jsem měl nějaká náhodná setkání. Krom banditů a karavan, které jsou všude, mě zde nově přepadali nějací
lesní piráti. Taky tu šlo potkat vlky a nestvůry, z kterých bylo třeba získat ty zuby.
Taky jsem narazil na
podivnou jeskyni, ve které byli
Méďové, z kterých šlo získat ony chitinové krunýře, ze kterých mi Mravenec v Rudém partyzánovi slíbil udělat zbroj. Takových (úplně stejných)
jeskyní jsem pak během cestování průsmykem potkal opravdu hodně. Tito méďové mají zvláštní schopnosti. Jednak si umí přivolat dalšího méďu, který vyleze ze země (ale který tedy nemá krunýř) a i tento nový si může vyvolat méďu, takže by vlastně boj mohl být i nekonečný, ale nedělají to moc často. A jednak mě dokázali otrávit, i když jsem díky masce měl 100% odolnost proti jedu.
Pak vyrazil směrem na sever a tak prozkoumával, kde končí mapa na východě. Potkal jsem tu v náhodném setkání i
konvoj vojenských vozidel. Bylo tu hodně
kostlivců, co měli u sebe
dopisy. Z těch se dalo
dozvědět, že ještě před atomovou válkou, na tento konvoj zaútočil nějaký černý vrtulník. Taky tu byla
nevybuchlá bomba, nejspíše
od něj.
Prozkoumal jsem jí, trochu si
s ní hrál a pak jí
zneškodnil a vzal s ní
nějaké dráty. Pokračoval jsem v průzkumu zdejších
kostlivců a našel další
dopisy. A
další a
další. Krom dopisů ty bylo i poměrně dost rezavých zbraní, nicméně nakonec jsem přece jen našel i něco užitečného. Konkrétně
skrýš, kde krom nábojů byla i docela hodně dobrá
brokovnice.
Pak tu již nic dalšího nebylo a já vyrazil dál. Přešel jsem zase přes řeku, prozkoumal pohoří ve středu průsmyku z jeho východní strany a pokračoval dál na sever, až jsem došel k Vodopádu, k jedné ze zdejších oblíbených turistických atrakcí.
Vodopád
Vodopád byla jen
maličká lokace. Byla tu jen nějaká holka a kluk, ale klukovi jsem ukradl vcelku
dobrý nůž. S těmi dvěma nemělo moc smysl mluvit. Byli zamilovaní, ale jejich láska byla zakázaná. Holka působila
docela odvážně, vyprávěla mi, jak je do Arsena děsně mocitánsky moc
zamilovaná, a jak oba
utekli z domova, protože se jejich rody vzájemně nemají rádi a podobné bláboly. Kluk na tom byl ještě hůř, protože vážně věřil, že tam ti dva dokáží přežít a přitom ani nevěděl, jestli
vodopád někomu nepatří. Ale
byl to ten kuchař, kterého chtěl najít ten děda v Karavanseráji. Ale jedna věc je
někoho najít a druhá věc je, jej
přesvědčit, ať se vrátí. V tomto konkrétním případě se momentálně
nedalo nic dělat, neboť to bylo beznadějné. Ale vrátím se. Krom těch dvou a divně zbarveného jezírka, tu byl ještě opodál
hrob, který se dal vyrabovat. Jinak tu ale nebylo nic.
Vyrazil jsem tedy směrem na západ a zkoumal tak jednak hranice severní a jednak i pohoří ve středu z jeho severní strany. Když jsem došel úplně na západ, šel jsem směrem na jih a opět tak prozkoumával, kde končí průsmyk na západě a taky pohoří ve středu z jeho západní strany. Došel jsem tak až ke hradu, o kterém jsem věděl, kde je. Taky jsem získal dost zkušeností, abych se mohl zlepšit v
automatických zbraních a v plížení. A naučil se být
Soběstačný, díky čemuž se nikdy nestanu závislý na drogách a pod vlivem drog jsem pozornější.
Pořízená fotodokumentace.-------------
Hrad
Dorazil jsem tedy
k hradu. Hrad samotný byl na kopci a já se nejprve rozhodl prozkoumat okolí v podhradí. Byl tu nějaký další
pošťák u ohniště, překvapivě o mně věděl vše, včetně toho, jak
se jmenuji. Bylo to
podezřelé, i když tvrdil,
že ne. Chtěl po mně, ať
zanesu balíček jinému pošťákovi, konkrétně Stancevičovi v Karavanseráji, který ostatně chtěl, ať jej najdu a přinesu mu jej. Tedy jsem
jej vzal, alespoň jsem jej nemusel hledat.
Pokračoval jsem v průzkumu, v jihozápadním rohu jsem potkal
smečku vlků. Tito vlci
byli silnější, než běžní a vyhodnotil jsem to tak, že bude rozumnější je raději postřílet. Kousek od nich byla i
skrýš. Pokračoval jsem dál, až jsem se zase dostal k místu, kde jsem přišel, ale nic zajímavého jsem již nenašel. Snad jen, kousek od místa příchodu byla ve skále ještě jedna
tajná skrýš, kde ale nebylo nic moc cenného.
Vyrazil jsem tedy na kopec, k
hradu. Pro jistotu jsem ještě celý hrad obešel, u jedné z bran, která byla zavřená, jsem našel pušku, jinak nic. Nezbývalo tedy, než jít dovnitř jedinou otevřenou bránou, kterou hlídal
nějaký chlapík.
Myslel jsem, že místní budou nepřátelští, ale ukázalo se, že tomu tak není. Strážný u brány se mě sice ptal, jak jsem se k hradu dostal a jestli mě
přivedl ten průvodce z Karavanseráje, ale jinak proti mně nic neměl a ani mu nevadilo, že půjdu dál do hradu. Jen mě varoval, že zdejší velitel Hrozný, má
hroznou náladu a nemám jej dráždit.
Nádvoří bylo vcelku prostorné, u hradeb byly menší věže, kde se dalo vejít a vybrat v tamních místnostech věci. Na nádvoří měli i
ohniště u kterého se ohříval nějaký
chlap. Chvíli jsem myslel, že má hlad a že mě chce sníst, když ve mě
vidí salám, ale ukázalo se, že je nejspíše jako všichni, arabského původu a že je to jejich pozdrav. Byl také jako všichni jemu podobní hodně přátelský a vřelý. Povykládal mi o
vojenském konvoji, ale ten jsem již našel a neříkal mu o tom. Jinak se s ním ale nebylo moc o čem bavit.
Kousek od něj stál u
vchodu do hlavní budovy hradu
chlapík v červených hadrách. Ukázalo se, že je to ten
zločinec, kterého se mám zeptat na jiného zločince jménem Čigurov, jak mě zaúkoloval chlap ve Fogelevce. Dělal, že jej
nezná, ale přesvědčil jsem jej, ať mi o něm
něco řekne. Něco mi na tom, jak o něm mluvil nesedělo. Myslel jsem, že hledám zločince co vykradl banku, ale podle toho, co říkal, to asi bylo ještě horší a hledám spíše
charitativního aktivistu. Každopádně mi řekl vše, co věděl a o ničem dalším s ním nemělo význam mluvit.
Kousek od něj u dalšího vstupu do hlavní budovy hradu, byla nějaké žena. I ta byla přátelská, i když mě pozdravila ještě
divnějším způsobem. Díky svému intelektu jsem tento jazyk samozřejmě
znal, což na ní
udělalo dojem. Pak bylo hůř. Začala mi vyprávět své rodinné story, tedy o svém
manželovi. Pomalu jsem se chystal k útěku, abych to nemusel poslouchat, ale vylezlo z ní, že je
závislý na nějaké droze a že by chtěla, abych jej přesvědčil, ať přestane být závislý na té droze. Tak jako souhlasil jsem, i když nevím, jak bych řečmi mohl někoho vyléčit.
V
místnosti v hlavní budově za ní, se schovával nějaký
vyděšený chlap. Myslel, že jej
jdu zabít a já se snažil zjistit, jak na něco takového
přišel. Urazil
matku nějakého svého kamoše a ten mu řekl, že na něj za to pošle vraha, aby jej zabil. Chtěl, abych to tomu kamarádovi
rozmluvil. Čirou náhodou to byl ten, u toho
ohniště se salámem. Řekl jsem mu tedy o tom a on se začal
smát, neboť to z jeho strany byl jen
vtip. Ale chtěl, abych tomu vyděšenému neříkal pravdu a nechal jej, ať se
dál bojí, aby dostal za vyučenou. Přemýšlel jsem, co
udělat, mohl bych toho vyděšeného
děsit ještě
víc a on by se
nejspíše zhroutil, ale nakonec jsem se
rozhodl, že mu řeknu pravdu a jemu se viditelně hodně
ulevilo. Pak mi
děkoval, a
sliboval všechno možný, jak kdyby mi na tom záleželo. Ale alespoň si odlehčil ne jen od srdce, ale i
kapes.
Ještě jsem se šel podívat po tom manželovi té ženy, jak bere drogy. Našel jsem cestu nahoru do
jedné z věží, kde jsem toho
chlapa našel zašitého. Hodili jsme
řeč o drogách, byl dost
nevrlý, ale mé svaly mu říkaly, že si nemá moc vyskakovat a že má
poslouchat, zvláště, když se přidal i
Alexandr, tak jej to
vyděsilo a souhlasil, že
přestane brát drogy, které taky
hned zahodil. Každopádně z mého pohledu
byl vyléčen, stavil jsem se tedy za jho ženou jí to
říct, byla
šťastná, mluvila zase tím divným
jazykem, pak se mi
snažila něco dávat, ale odmítl jsem to, neboť už tak jsem byl přetížený a nemohl všechny ty nakradené věci z hradu unést, což na ní udělalo ještě větší
dojem. Docela by mě zajímalo, jak dlouho to tomu feťákovi vydrží a kdy zase začne...
Zbývala tu
poslední místnost hlavní budovy, kde jsem ještě nebyl. Předpokládal jsem, že je to kancl zdejšího
hrozného vůdce Hrozného. Neměl moc
dobrou náladu, tak to bude on. Přišlo mi, že má
nějaký problém, tak jsem se jej ptal na práci a ukázalo se, že mám pravdu a že má
pro mě práci. Zdrhla mu
dcerka Alina a chtěl by jí přivést zpět. Je u Vodopádu, ale když pro ní pošle někoho ze svých lidí, tak
se schová. Chtěl, ať jí přivedu já, neboť mě nezná. Ona mě tedy již zná, neboť jsme se již setkali. Je to ta děsně zamilovaná holka, s kterou při mé první návštěvě nebyla rozumná řeč. Což znamená, že se nedá nic dělat a budu si muset dát další kolečko cestování plného strastí, tímto Horským průsmykem strastí. Ještě my řekl o té pověsti o
myším království, co by mělo na hradě být. Nedalo mi to a zkoušel jsem pak dávat na různá místa sýr, ale žádné myši jsem nenašel. Tedy krom jedné krysy v jedné z věží.
Nic dalšího se tu nyní dělat nedalo a tak jsem vyrazil zpět do Karavanseráje, abych si tam odložil tu spoustu věcí do tamního skladiště a nemusel je nosit.
Pořízená fotodokumentace.-------------
Karavanseráj
Po cestě jsem potkal nějaké smečky vlků, takže jsem měl
dost zubů, abych je mohl v Karavanseráji dát tomu obchodníkovi. Podotýkám, že aby šlo zuby získávat, je třeba mít nůž, nebo nástroj, který to umožňuje. Pak jsem tedy zase přišel k oné
hospodě,
předal zuby a
vyřečnil si
lepší odměnu. Stavil jsem se za pošťákem, abych mu
předal balíček od
pošťáka. Myslel jsem, že bude mít radost, ale nezdála se mu nějaká
značka na
tom balíčku. Působil docela vyděšeně, mumlal něco o
hrozných věcech,
kartelech a podobných blbostech, taky z něj tedy vylezlo, že to není tak
úplně pošťák. No prostě to nedávalo moc smysl. Nechal jsem jej být a on někam zdrhl.
Vyrazil jsem zase
na cesty, konkrétně k Vodopádu. Cesta tam nyní byla již rychlejší, když jsem šel přímo a nezkoumal okolí.
-------------
Vodopád
Oslovil jsem tu zamilovanou dívku Alinu, jak chtěl její otec na hradě. Reakce byla
rozhodná.
NE! Protože je
ZAMILOVANÁ! Byl čas se na ní a na tu její lásku podívat trochu blíže, tak jsem jí lehce
zalichotil, což zapůsobilo a tak jsem jí
dal najevo, že jsou i jiní muži, než Arsen. Ukázal jí své
svaly, o kterých bude jednou
vyprávět vnučkám, pak jsem jí dal jasně
najevo, kdo je
tady hrdina, což se jí
líbilo a dost se tomu
hihňala, až tak nějak úplně na Arsena
zapomněla. Zatímco se pořád hihňala, celou tudle situaci náležitě ocenili mí společníci,
Fidel,
Hexogen i
Alexandr. Jenom Džulbar nic neříkal, ale myslel si své. Jediný, kdo to moc neocenil, byl
kuchař Arsen, který se tak nějak potichu vypařil pryč. Ale to nikoho
nezajímalo. Dělali jsme spolu s Alinou, v jejím stanu, úplně jiné
aktivity.
Jen nám tedy asi někdo prohodil barvy, pokud má modrá být kluk a růžová žena, nebo se tam dělo něco hodně divného.Po tom všem spokojená Alina, vyrazila na
hrad za tátou. Je jasné, že té velké lásky mezi ní a Arsenem je konec a že Arsen se nejspíše vrátil do Karavanseráje, tedy jsem tím vyřešil hned dva úkoly a ještě si přišel na své. Vydal jsem se tedy na hrad, i když nevím, proč vlastně Alina nešla se mnou.
-------------
Hrad
Na hradě se u ohniště objevil nějaký nový
chlap. Říkal že je strážný, že hlídá a co dělá, když se
objeví nepřítel. Ale moc smysluplný rozhovor, který by k něčemu vedl, s ním nebyl. Taky tu už byla Alina, ta mi jen řekla, ať neříkám jejímu tátovi, že jsme spolu píchali ve stanu.
Šel jsem tedy za Hrozným, říct mu
o dceři a že se vrátila. Mohl bych mu říct, jak jsem
toho docílil, ale skončilo by to bitkou. Raději jsem mu tedy nic
neříkal, jak mi to Alina radila. Získal jsem jeho
přátelství, 100 rublů a 1 jablko. Taky mi řekl o čtvrté lokací, kam se v průsmyku dá jít, o nějakém
bunkru, kam prý dokonce nedávno odešli nějaké Houbičky.
Vykecal jsem z něj ještě více jablek a rublů.
-------------
Karavanseráj
Vrátil jsem se zpět, dědovi v hospodě
řekl o návratu kuchaře. Měl
radost, nabízel odměnu, ale odmítl jsem. Ještě jsem se stavil v kuchyni za kuchařem. Vzal to vcelku
sportovně. Vykradl jsem tedy i kuchyň od všech věcí, jelikož dokud tam nebyl, nedalo se tam jít, aniž by to skončilo bojem s barmankou.
Pak jsem přemýšlel, co dál. Zásadní byla ta informace o tom bunkru a o tom, že tam šla skupina houbového kultu. To mi nikdo neříkal, že bych tu něco takového měl hledat, tak jsem nevěděl, jestli tam chodit, nebo počkat, až mě někdo dá úkol tam jít. Každá cesta z Pustiny do průsmyku a zpět vyjde na 4000 rublů, což je vcelku dost a nedá se vracet tam a zpět příliš často. Tak uvidíme.
Pořízená fotodokumentace.