No já nevím. Na jednu stranu mě to jakože baví (stále méně), na druhou stranu budu opravdu hodně rád, až to skončí. Protože on je to strašný stereotyp a to platí stále více a více. Ono poslední patra si sice často mění prostředí i obludy, ale boj je vlastně pořád stejný a nic se nemění. Ve hře není ani žádný příběh, který by to v těchto slabších chvilkách táhl, že by si člověk prostě říkal, že chce vědět, jak to dopadne. Jedinou motivací pokračovat tak je, že si člověk říká, že už musí být brzy konec a že když se dostal tak daleko, že už to dohraje. Jenže zde každé další patro nepřináší radost, ale spíše tak trošku ránu pod pás
.
Uměl bych si představit to hned rozehrát znovu, za jiné postavy s jinými schopnostmi, kde by se taktika boje lišila. Ačkoliv jak jsem se tak díval na jejich schopnosti, výrazně by se to nejspíše lišilo jen u některých. Například místo druida si vzít nekromacera. Ale pokračovat stále dál s tím stejným, už trošku ztrácí smysl.
Stejně tak se to dá říct o samotném průzkumu pater. První patra jsem procházel opravdu důkladně. Našel všechny tajná tlačítka, otevřel všechny dveře či mříže, vyřešil všechny hádanky. Byl jsem ochoten se kvůli tomu i vracet a celé patro procházet i několikrát tam a zpět, dokud jsem na to nepřišel. Svůj vliv na to asi mělo i to, že jsem v těchto patrech vždy našel obě místa s mapami a tedy vždy na konci viděl, kde jsem něco vynechal. Od toho 9ho patra už mě ale i toto přestávalo bavit. Obě mapy jsem našel jen snad jednou, a ani tak se mi už nechtělo vracet, hledat všechna tajná tlačítka je tak skoro nemožné, když člověk netuší, kde jsou a tak jsem našel jen ty, které jsem prostě našel náhodně při procházení. Otevírat všechny dveře a mříže pomocí různých mechanismů mě taky už pak moc nebavilo, takže i zde jsem některé vědomě vynechal.
Hlavolamy jsem vyřešil všechny, na které jsem narazil, ale to není příliš těžké. Nicméně i ty postrádají tak trochu už smysl, protože tam většinou je pak nějaký vzácný předmět, kterých mám ale hodně a celkově už pro mě vybavení nehraje zas takovou roli. Na začátku v prvních patrech se opravdu vyplatilo nejprve projít celé patro a vymlátit ty slabé obludy, získat předměty a výrazně zesílit a až pak se pustit do silnějších. Nyní je to už jedno a zabiju prostě všechno, co potkám a ani mi to nedělá už moc potíže (částečně určitě i díky tomu, že jsem se to už naučil, ale také hraje roli, že další level moc nehraje roli a postava už není o moc silnější a také díky tomu vybavení, které hrdiny také neudělá silnějšími - většinou ty, co mám, jsou lepší než ty, co najdu).
Od asi 14 patra jsem už i rezignoval na vypnutou mapu a zapl jí v menu (ale na to, aby se člověku zobrazilo opravdu celé patro musí stejně najít obě), protože když člověk patro prochází prakticky celé poslepu a mapu najde až na konci před bossem, je mu to pendrek platné.
Stále z toho mám tedy smíšení pocity, na jednu stranu to má svojí zábavnost ale současně čím dál člověk hraje, tím méně se mu to chce hrát. Ale uvidíme, jak to dopadne. Je možné, že to pak rozehraji znovu s tím, že se zaměřím na jiné věci a že se pokusím opravdu vše projít do posledního čtverečku v mapě.
Autor
Téma: The Fall Of The Dungeon Guardians (Přečteno 21229 krát)