Souhrn série Abandoned PlacesDal jsem si docela na čas a musím rovnou přiznat, že čím dál jsem od dohrávky série Abandoned Places, tím méně se mi k nim chce cokoliv psát. Nějakou stopu ve mě oba díly zanechaly, ale ne zas tak výraznou, abych se dokopal k podrobnému shrnutí. Vlastně je to tak trochu naopak. A to je právě celý ten problém číselného hodnocení, protože podle finálního skóre byste mohli usoudit, že je to vlastně dobrá série, srovnatelná s jinými hrami v této kategorii, ale právě to je na tom dost ošemetné. Ono to hodnocení je vypovídající spíš pro mě a postupně se pokusím dovysvětlit proč. Ostatně tenhle problém jsem řešil už u Rytířů Grálu a tento rok to nebude naposledy, protože se brouzdám v dost okrajových vodách. Sem tam vyplave něco skvělého, co mě fakt chytne, ale nemůžou to být atomaticky všechny hry, které dohraji
.
Původně jsem zvažoval, že bych oba díly probral samostatně, ale nakonec jsem usoudil, že to vezmu při jednom. Série Abandoned Places nenabízí příliš originality, jen kombinuje to, co jste už mohli mnohokrát vidět jinde a ještě obsahuje pár nelogičností (hlavně dvojka). Ano, má to celkem slušnou hratelnost, je to dokonce chytlavé, ale cítíte z toho prostě určitou nedotaženost.
Hlavním tahákem série jsou tak hlavně dungeony plné mechanických puzzlů a radost z kreslení map. Jakmile byste tohle z hry odstranili, např. použitím hotových map a návodů, tak je z toho rázem hodně průměrná série, byť jednička má oproti dvojce mnohem větší potenciál zaujmout. Já vím, z ní to dost krutě, obzvláště poté, co jsem v obou dílech nechal skoro 150 hodin. Ale je to tak. Ke každému z dílů existuje alespoň jedna TOP alternativa, kterou bych bez mrknutí oka doporučil mnohem raději, protože vím, že by vás určitě bavila. U Abandoned Places si nejsem v tomto ohledu jistý. Na druhou stranu, Abandoned Places jsou výborná zkušenost, protože si při jejich hraní uvědomíte, jak kvalitní ty alternativy jsou.
Začnu samozřejmě jedničkou, protože jak jsem již naznačil, série Abandoned Places má sestupnou kvalitu. Dvojka je ve své podstatě jen okleštěná jednička, která vsází spíše na kvantitu než-li kvalitu. Námět jedničky je více než slušný a hra nabízí ohromný potenciál, jenomže ambice vývojářů byly očividně větší, než jejich schopnost dát tomu všemu nějaký smysl a cíl. Ve dvojce už pak tuhle chybu neudělali, ale tím ze hry odstranili vše, co by jí alespoň trochu odlišovalo od podobných her.
Manuál jedničky začíná rozborem historie světa, který se měl po několik dalších desítek hodin stát mým domovem. Potud to vypadalo dobře. Čekal jsem, že manuálový příběh bude v úzkém vztahu s tím, co ve hře uvidím, ale autoři mě v tomto ohledu trochu převezli. Intro je ještě v souladu, ale pak už si musíte ty souvislosti jen domýšlet, protože hra je dost skoupá na slovo. Venkovní svět je živoucí jen na oko. Ve skutečnosti je to jen pozlátko, které je tu čistě na efekt. Nikdo se tu s vámi nebude vybavovat, dokonce ani nebudete tušit, kdo vám zadává úkoly a proč. Ten promarněný potenciál je tu prostě strašně vidět. Ale vraťme se na začátek, protože ten je hodně specifický a nakonec je to možná (krom konce) nejlepší část hry
.
Příběh začíná v chrámu Heaven's Light, který se nachází na ostrově dost vzdáleném od pevniny, aby unikl zraku všemožným slídilům. Důvodem je fakt, že v útrobách chrámu "odpočívá" 12 hrdinů z dávných dob. Před 900 lety byli proměněni v tzv. živoucí kámen, aby je země mohla v případě nouze znovu povolat. Nepřípomíná vám to trochu Dungeon Mastera? Bezva, tak to už asi tušíte, co bude následovat
. Země je znovu v ohrožení. Princ Bronakh nabírá na síle a hodlá se pomstít za předchozí příkoří, která mu dvanáctka a tehdejší vládcové způsobili. Rada mudrců proto vyšle do chrámu posly, ale hlavní mudrc má sílu oživit jen 4 vybrané hrdiny. No a tahle volba už je na vás.
Tím ale podobnost s Dungeon Masterem končí, protože každá postavička má pevně dané povolání a tím pádem i svou roli v družině. Máme tu klasické bojovníky a pak kouzelníky, kteří se dále dělí na mágy a kleriky. Levelup je podmíněn ziskem zkušenostních bodů a rozvoj zvoleného povolání připomíná spíše D&D. Systém je to poměrně jednoduchý, navíc omezený na max. level 8, ale má jednu poměrně zajímavou berličku. Postavičky získávají zkušenosti i mimo boj a to používáním specifických dovedností bojovníků nebo podpůrnými kouzly mágů a kleriků. U bojovníků je to ale omezeno tím, že čím vyšší level postavička má, tím méně zkušeností používáním podpůrných dovedností získává. Pro bojovníky je prostě boj klíčový. Naopak mágy si můžete poměrně snadno vytrénovat i mimo boj.
Není to nic, co byste nemohli vidět už jinde. Specielně klony Dungeon Mastera jsou často postavené na tom, že postavičky zprvu trénujete nějakým způsobem mimo boj, ale v Abandoned Places je zajímavé právě to omezení na jedno jediné povolání. Tím pádem to dodává jinou dynamiku celé družině. To vše navíc podtrhuje fakt, že manuál plno věcí vůbec nepopisuje, např. kouzla. Už od počátku jste silně limitováni jídlem. Postavičky k tomu velmi rychle hladoví a jakmile vám zásoba jídla klesne na 0, tak máte po regeneraci a postavičky začnou pomalu, ale jistě umírat. Pokud už jste navíc načatí, tak je celá situace ještě horší. Na počátku tedy vůbec netušíte, co budete potřebovat a jak toho dosáhnout. Velmi snadno tak uděláte botu, která se s vámi potáhne velmi dlouho. Přitom se tomu dá snadno vyhnout, jen to prostě musíte vědět/zjistit
.
Začátek hry je díky tomu docela napínavý, až adrenalinový, obzvláště ve chvíli, kdy v polovině úvodního dungeonu zjistíte, že vám došlo jídlo. Důvod je přitom jednoduchý - prostě se moc couráte
. Jednotlivá patra Heaven's Light nejsou nijak komplikovaná, ale pokud se jako já necháte strhnout jejich průzkumem, tak to prostě nějaký čas zabere. Navíc musíte mít na paměti, že mapy si musíte ve hře kreslit, byť časem získáte na chvilku pomocníka v podobě automapy. Je ovšem lepší si na to nezvykat, protože v polovině hry přestane automapa zase fungovat. Ke konci Heaven's Light jsem měl tedy družinu nejenom hladovou, ale i docela pošramocenou posledními souboji v podzemí.
Po opuštění Heaven's Light se přede mnou rozprostřela celá mapa a s tím i absolutní svoboda ... tedy alespoň jsem si to myslel. V první chvíli jsem skutečně zajásal, protože mi Abandoned Places najednou silně připomněly sérii Realms of Arkania. Jenomže velmi rychle se ukázalo, že většina mechanik je nedotažených. Odpočinek je třeba oproti RoA hodně zjednodušený, chybí mu prakticky celý mikromanagament družiny, který je pro RoA typický. O něco lépe je na tom putování po mapě, protože družina není omezená jen na předem určené trasy. Můžete se vydat opravdu kamkoliv, pixel po pixelu. Na druhou stranu, brzy zjistíte, že to nemá valný význam.
Zprvu vám ke všemu hrozí jedno nepříjemné nebezpečí - hra počítá s tím, že po opuštění Heaven's Light si odpočinete. Důvodem je fakt, že na vás během odpočinku bafne první a taky bohužel poslední zajímavý infotext ve hře - družina si chytí zdivočelé koně. Bez nich je cestování po mapě pomalejší. Koně jsou výborní pro překonávání delších vzdáleností, ale jízda na koni zas neumožňuje podrobnější průzkum okolí. Je to další ze zajímavostí Abandoned Places, ale opět je to nedotažené. Na mapě světa se nachází několik skrytých dungeonů, jenomže pokud nemáte příslušný úkol, tak se vám beztak ve hře nezobrazí, i kdybyste o ně zakopli. Volný průzkum mapy tu tedy postrádá jakýkoliv smysl. A to platí i pro města a osady, ve kterých se ke všemu nic významného neděje. Většina z nich je tu prostě jen pro ten pocit živoucího světa. Jakmile získáte svůj první úkol, tak už to budou jen zbytečné kulisy.
Ale ani s koňmi nemáte zprvu vyhráno. Z ostrova se dá dostat jedině s pomocí lodě, která pravidelně pendluje mezi ostrovem a pobřežním městem na severu. Cesta do údolí a na pobřeží je přitom dost nebezpečná a každou chvíli vám hrozí přepadovky. Obzvláště v noci. Načatá a hladová družina to má tedy velmi těžké, protože odpočinkem si postavy nic neregenerují! Do údolí jsem sestoupil až po haldě loadů, ale ani doplutí do města na severu mě nijak nezachránilo, protože tu chyběla hospoda a obchod s jídlem. Doufal jsem, že záchranu najdu v dalším městě, ale záhy se ukázalo, že dostat se z pobřeží o kus dál, bude pěkný oříšek. Manuál mi sice naznačoval, že ideální cesta by měla následovat do středu země a do hlavního města Kal Kalomu, ale než jsem se nadál, tak jsem skončil na ostrově na JZ mapy.
Asi tomu chtěla náhoda, protože hrad Vo Marris je sídlem jednoho z rady mudrců a tím jsem se neplánovaně dostal na hlavní linku (jeden ze tří možných začátků). Ostatně v Abandoned Places existuje jen hlavní linka úkolů, cokoliv mimopříběhového byste tu hledali zbytečně. Po nějakých 7 hodinách jsem se tedy vyhrabal z úvodního marastu a pomalu se mi začalo dařit. Klíčový okamžik nastal ve chvíli, kdy moje klerička ovládla kouzlo na tvorbu jídla, protože tím odpadly veškeré problémy, které souvisejí s hladem. A tím také přestal mít celý ten okolní svět smysl. Hlavní linka příběhu už si mě začala navádět sama. Celý smysl hry se tak najednou smrskl na průzkum jednoho dungeonu po druhém, což vždy doprovázela nějaká příběhová zápletka (vata) - najít meč, opravit meč apod.
V tuhle chvíli mě Abandoned Places trochu připomněly Black Crypt nebo Knightmare, ale veškeré úkolové předměty sbíráte jen proto, abyste na konci mohli podstoupit rituál, který přiláká pozornost proradného Bronakha. Žádný ze získaných artefaktů vám nezůstane. V tuhle chvíli hra stojí opravdu jen na těch dungeonech, které jsou zajímavé a postupně v nich přituhuje. Vlastně tu nejsou žádné dva dungeony, které by si byly příliš podobné. Každý se odlišuje nejenom texturou nebo designem, ale i skladbou a náročností mechanických puzzlů. Pořád je to tedy něco nového, byť ty textury se nakonec přeci jen trochu okoukaj, protože v základních dungeonech se opakuje všeho všudy čtveřice motivů.
Málem bych vynechal jednu podstatnou věc ohledně levelupu, protože v tom se jednička a dvojka významně liší. V jedničce se po dosažení potřebného množství zkušeností musíte stavit ve cvičírně, kterých je ve hře jen pár a sídlí ve městech, kde jsou příběhové postavy (mudrci). Trénink je zdarma, ale každý vstup do města něco stojí a to je na počátku dost problém. Peněz není nazbyt a velmi snadno se můžet stát, že se finančně vyčerpáte ještě dříve, než dorazíte do města s úkolem. Mýtné se totiž platí prakticky v každém městě, takže chození na slepo je finančně nebezpečné, neboť mimo dungeony nemáte šanci vydělávat. To platí i pro první levelupy, kdy si prostě každou návštěvu cvičírny raději rozmyslíte, než abyste riskovali zbytečné výdaje za vstup do města.
Zprvu mi vadilo, že příběhové postavy nejsou víc sdílné. Nikdo vám vlastně neřekne, co jsou zač a proč vás posílají plnit úkol XY. Hra to trochu kamufluje tím, že vás od počátku uvrhne do izolace. Poslové hlavního mudrce vás sice najdou a vyberou ideální čtveřici, jenomže už vám nestihnou nic říct. 900 let spánku vás navíc připravilo nejenom o schopnosti, ale i o paměť. A vy nakonec opravdu tápete. Možná právě to byl cíl vývojářů, abyste od počátku až do konce zůstali zmateni a jen plnili něčí příkazy, protože tam někde v skrytu duše tušíte, že je to správné. Časem jsem si zvykl, byť bych byl raději, kdybych se o tom světě přeci jen dozvěděl víc.
Nejvíc mě ale nakonec zamrzel fakt, že ten svět je mrtvý a zbytečný. V tomhle mají prostě Realms of Arkania hodně navrch. Na druhou stranu, kdyby série RoA obsahovala stejně propracované dungeony, tak by zkřížením obou her vznikl skvělý hybrid. Navíc si představte situaci, že by Blade of Destiny nebo Start Trail začínaly podobně neurčitě a s velmi omezenými zdroji. Musíte se vymotat z úvodního dungeonu a pak se prostě naslepo a za těch úplně nejhorších podmínek vydat někam, kde si myslíte, že vám pomůžou. Vždyť jsem klidně mohl jít úplně jinudy a na příběh bych nenarazil po 7, ale klidně až po 24 hodinách hraní ... pokud bych tedy do té doby vůbec přežil
. V Blade of Destiny by mě taková chyba zprvu asi mrzela méně, protože bych rozhodně neumřel hlady nebo pro nedostatek peněz, ale zase bych mohl nechtěně projet časový limit.
Ve výsledku je úvod Abandoned Places asi opravdu to nejlepší, co ve hře zažijete. Jakmile se totiž o sebe dokážete postarat, tak hra upadne do běžné rutiny, ze které vás vytáhne až finále, kde obtížnost skokově naroste a hra se celkově promění. V tu chvíli mi přišlo, že to vše předtím byla jen jakási příprava a možná teprve teď hraju ten hlavní plánovaný obsah hry. Zpětně se totiž nemůžu zbavit dojmu, že Abandoned Places byly zprvu vyvíjeny jen jako monolitická jeskyně (stejně jako třeba Eye of the Beholder), kde jste měli prohledávat jedno patro po druhém. Nahrává tomu fakt, že ve finále jsou použity úplně jiné textury a leveldesign je o dost zapeklitější a výrazně odlišný od předchozích dungeonů ve hře. Všechny předchozí dungeny vypadají v porovnání s finále jakoby je někdo do hry narychlo dodělával, protože si najednou uvědomil, že chce mnohem větší a zajímavější hru. Jenomže to tak úplně neklaplo.
Abandoned Places nejsou špatnou hrou, jen to prostě po tom všem působí jako dort pejska a kočičky. Nebýt těch povedených dungeonů a úvodní atmosféry, tak bych byl s hodnocením asi příkřejší. Takhle bych to viděl na 75%, ale mějte na paměti, že tu hodnotím hlavně celkovou atmosféru hry. Je to primárně o mém osobním pocitu ze hry a to bez ohledu na výše uvedené chyby. I přes ně je to totiž celkem chytlavá záležitost, ale stačilo mi to opravdu jen jednou
.
Dvojka na to jde trochu jinak. Příběh je pořád roztažen přes několik separátních dungeonů, ale struktura hlavního úkolu je obdobná. Zprvu máte najít jeden konkrétní artefakt a s ním pak vyrazit skrz komplex několika propojených dungeonů do finále. Autoři se tentokrát se zápletkou příliš nepárali. V manuálu je jen pár odstavců, které vám vysvětlí, že jste se posunuli o nějaký čas dopředu a opět patříte k hrstce "zakonzervovaných" hrdinů. Vaším protivníkem je tentokrát zlý bůh Pendumahle, původní stvořitel Bronakha, tedy předchozího záporáka. Přišel se vám a vašemu světu pomstít za smrt svého učedníka.
Velkou změnou si prošla ve dvojce nejenom grafika, ale i samotný engine hry. Povolání se nám smrskla na dvě (bojovník a mág) a došlo i na pár zjednodušení. Nyní se ke kouzlu na tvorbu jídla dostane každý kouzelník na levelu 2, což je otázka 15 minut a vůbec se přitom nemusíte pohnout z úvodní místnosti. Levelup je plně automatický, takže už nepotřebujete ani cvičírnu. Jakmile získáte pár kousků lepší výbavy, tak jste rázem soběstační a můžete směle vyrazit vpřed. Před vámi je úvodní dvojice pater, kde si vyzkoušíte souboje, osaháte první puzzly a potrénujete kreslení. Dvojka má v tomto ohledu výhodu v tom, že je zde přítomen kompas, což byla pomůcka, která v jedničce chyběla a bylo to občas znát.
V úvodním dungeonu získáte první úkol a po jeho vyřešení vás váš průvodce vyšle na cestu do trpasličích dolů. Díky tomu se podíváte do venkovních lokací, které jsou celkem 4 a jsou propojené skrze města. Nicméně význam měst je tu opět zanedbatelný a dost pustě působí i venkovní lokace. Mohlo to být zkrátka využito jinak a lépe, ten potenciál tu opět byl. Docela se divím, že to vývojáři znovu odbyli. Vše potřebné je totiž spojeno s dungeony a nic víc nepotřebujete. Venkovní lokace a města slouží čistě k přesunu. Ekonomika je ve dvojce navíc taky k ničemu, peníze tu nehrají žádnou (významnou) roli. Vaším jediným cílem je splnit zadaný úkol, potrénovat postavy a vyrazit dál.
Trpasličí doly už jsou slepenec vícero dungeonů dohromady, které na sebe navazují trochu nelogicky. Nebo mi to tak alespoň přijde. Z dolů jdete do stok a ze stok pokračujete ještě níže do nějaké pevnosti. Přitom si říkáte: "neměly by být stoky snad až pod pevností?" Asi měly, ale na logiku se tu moc nehraje. Doly navíc poskytují jednu novinku v podobě jakési pseudointerakce s místními trpaslíky. Vše se děje formou infotextů, které jsou ale dost statické a nijak nereagují na vaše skutečné jednání. Ostatně hra vás beztak tlačí k předem určeným činům, takže tím si vývojáři odhad situace značně zjednodušili. Jakmile doly opustíte, tak zmizí i tenhle socializační prvek a znovu pocítíte tíhu veškeré samoty.
Každé patro v Abandoned Places 2 je velké 32 x 32 polí, respektiveě 30 x 30 polí efektivně, což je docela dost, obzvláště když to ručně kreslíte. Pevně daná velikost má výhodu v tom, že se snadnějí odhadují okraje pater, ale z pohledu úmornosti je to opravdu hodně velké. Levely v Abandoned Places 1 byly o něco menší a patra byla na pohled řidší, proto mi to u jedničky nepřišlo ani důležité zmiňovat, ale u dvojky je to klíčový faktor, který vás může od hry odradit. Ruiny úvodního města ještě přežijete, ale teprve komplex trpasličích dolů ukáže, jestli zvládnete zmapovat celou hru. Obtížnost puzlů je tu totiž taky o něco vyšší a odpovídá zhruba finálovým patrům jedničky. Kombinace úmornosti kreslení a pastí v podobě teleportů, spinnerů, nášlapných plošinek atd., udělá prostě své.
Z pastí bych rád vypíchl teleportační kaskády, neboli pohyblivé chodníčky, jak to nazval Ringo. Jde o soustavu teleportů, které si vás postupně předávají, takže to vypadá podobně, jako byste stáli na eskalátoru a ten s vámi projížděl skrze chodby. Někdy jsou to rovné úseky, jindy různé klikatice nebo obdélníkové trasy. A aby to nebylo tak jednoduché, tak je to místy okořeněno o iluzorní zdi nebo políčka s magickou tmou. Mapuje se to špatně a vyžaduje to od vás hodně soustředění. Naštěstí s tím hra příliš neplýtvá, takže to pořád lze brát jako občasné "zpestření". V jedničce byla teleportační kaskáda jen jedna, kousek od finále, ale tam jsem si jí dovolil nezmapovat. Ve dvojce to ovšem nezmapovat nejde, protože tím vám kolikrát utečou významné návaznosti patra.
Finální komplex dungeonů je už opravdu peklo, byť začíná celkem jednoduchou věží - tedy alespoň na oko
. Jenomže ani v ní si dostatečně neodpočinete. Navíc budete konfrontováni s faktem, že ve hře jsou i nedodělky, kdy se na různých patrech začnou objevovat nepřístupné prostory. Jenomže to vy nevíte a budete si marně lámat hlavu nad tím, jak se tam dostat nebo jak to souvisí s postupem vpřed. Je to úplně zbytečný zdroj zákysů. Bylo například celkem jasné, že ty dveře přede mnou má ovládat páka za rohem, ale ta ve skutečnosti nic neudělala a teď co? Ale čert to vem. Mě to vadilo hlavně z toho důvodu, že když už mám před sebou hru, kterou musím ručně mapovat, tak se prostě chci dostat všude, kam to jde a tohle mi trochu drásalo nervy.
I přes tu úmornost mě úvodní elán neopustil a každé zmapované patro mi přišlo jako dostatečná satisfakce. Design dungeonů je prostě něco, co se vývojářům v celé sérii povedlo. Jako dvojka není určitě špatná hra, byť za mě je o poznání slabší než jednička a je to právě kvůli té dříve zmíněné osekanosti. Jednička alespoň poskytovala zdání epičnosti, kdežto dvojka na tenhle aspekt už zcela rezignovala a vývojáři to ve finále zazdili hodně nepovedeným bossfightem. Viděl bych to proto na 70%. Jedničku bych určitě doporučil pro doplnění přehledu o krokovacích dungeonech, tedy minálně její úvod, ale u dvojky si říkám, že ta investice času je spíš pro zaryté fandy, a když už opravdu nemáte co hrát
.
Autor
Téma: (Elemir) - Abandoned Places: A Time for Heroes (Přečteno 3330 krát)