Když jsem se tedy vrátil z Erlingovi farmy, 3 dny jsme asi propařili a jednu noc na naší vesnici zaútočili nějací nájezdníci. Kveldulf mě, mojí matku Astrid a bratra Rurika vzbudil a varoval před útokem a když jsem vyšel ven, potkal jsem trošku zmateného Ketilla, jak mě zrovna hledá. Hned se ke mně přidal do party a mohli jsme jít buď bránit severní část vesnice, nebo tu jižní.
Nejprve jmse šli k jižní části, neboť tu byla Nefja, která zrovna nájezdníků vyhrožovala, že je zabije i sama, když na věc příjde. Moc vážně jí nebrali, protože sotva jsme přišli blíž, začli útočit. Tento jižní most krom Nejfi bránil i Kveldulf a ještě nějaký další člen mého kmene, který byl zároveň i ranhhojič, takže jsem si mohl vyzkoušet i některé dovednosti čarodějnictví a léčitelství. Zejména dovednost demoralizace zdá se být docela účinná, především na bojovníky, kteří střílí lukem. To jsem ale nezjistil tím, že bych tuto dvodnost sám používal, ale spíše tím, že jí neustále používal nepřátelský nájezdník ranhojič, čímž všechny mě, Ketilla a toho mého ranhojiče téměř vyřadil z boje, jelikož bychom bychom demoralizovaní netrefili ani vrata od stodoly. Nakonec jsme ty nájezdníky ale pobili, i když boj to snadný nebyl. Po boji přišel manžel Sigrid, tedy lovec Ljotr a řekl nám, že bychom měli jít na sever, pomoci s tamní obranou. Nefja se ke mněpřidala a tak jsme šli.
Na severu nás čekal Asleif, Sigrid a ještě nějaký bojovník. Tento boj probíhal trošku jinak, než ten na jihu, neboť nejprve tu byli tři nájezdníci, po pár kolech jim přišli posily v podobě dalších tří a po pár kolech ještě další tři. Bylo nutné je zmlátit všechny, v každém kole přišel jeden ranhojič a pokud ti z předchozích kol přežili a nestihli jsme je zabít včas, všichni tři valili demoralizaci ve velkým, takže opět si mí lučišníci moc nezastříleli. Ale nakonec jsem to zvládl a i tito nájezdníci padli. Po boji se tam objevil Torfinn a řekl nám, že nějaká další banda nájezdníků obešla obranu z východu a zaútočila na můj dlouhý dům, takže jsme se museli vydat tam.
Před mým domem stál nějaký obr a nevypadal zrovna přátelsky. Zrovna když jsme přišli, vylezli z mého domu s pytlem cenností i nějací další dva. Po chvilce to skončilo bojem. Tento boj s velitelem nájezdníků byl paradoxně snadnější, než ty předchozí dva a důležité bylo nejprve zastřelit toho vůdce. Po boji se nám vzdal a já jej nechal svázat ke kůlu ve výběhu prasat a šel se podívat k sobě domů na matku a bráchu, jestli jsou v pořádku a jestli jim nájezdníci neublížili. (všechny tydle tři boje se daly i prohrát a pokud jsme prohráli alespoň dva, celý další průběh se trošku změnil, Gunnar s cennostmi utekl a my vyslýchali nějakého polomrtvého nájezdníka
).
Naštěstí byli oba v pořádku. Matka naznala, že ten nájezd byl nějaký divný a že bychom měli zjistit, proč se rozhodli ti nájezdníci zaútočit zrovna na nás a taky, proč nehořely signální ohně, které by měli na pobřeží v případě nebezpečí zapálit hlídky. Nájezdníci připluli po vodě ze severu, takže tam by měly být minimálně 3 takové hlídky na území théna Skuleho (který byl na pohřbu). Musel jsem zajít za tím obrem a vyslechnout jej a zjistit vše, co se dá.
Zašel jsem tedy za ním a po chvilce jsem zjistil, že jej sem poslal sám thén Skule, který kuje pikle proti nám a snaží se nás oslabit. Obr se jmenoval Gunnar a pocházel někde ze severu, asi z Norska a byl to zřejmě berserk požehnaný samotným Odinem, díky čemuž jej nemohla zranit ani ocel, ani oheň a do bojů chodil zásadně jen ve slipech, popřípadě ve vlčí či medvědí kůži, jelikož do vlků nebo medvědů se prý umí měnit.
Gunnar nám taky řekl něco o barevných, což je nějaký divoký kmen na severu a taky o bohatém království na západě, kde o obraně ani neslyšeli. S novými poznatky jsem zase zašel za matkou, která naznala, že jestli proti nám kuje pikle Skule, že jsme v prdeli, jelikož je příliš mocný, bohatý a silný a že nám proti němu nikdo nepomůže. Předpokládala, že nás bude chtít shodit na sněmu thenů, který se měl odehrávat asi za rok. Jediná záchrana by mohla být výprava na západ do toho bájného boahtého králoství a ať už tam budeme rabovat, nebo obchodovat, nebo se pokoušet o diplomacii, mělo by to zvednout naše postavení mezi thény.
Tak jsme usoudili, že budeme potřebovat loď, kterou by pro mě mohl postavit Trofinn, tedy místní stavitel. Taky jsme usoudili, že budeme potřebovat bojovníky, jelikož loď musí řídit alespoň 10 lidí, tedy potřebuji někde sehnat minimálně 9 společníků jako posádku. Zíkat lidi bych mohl ve vesnici, nebo ve městě Ribe najmout žoldáky. Taky jsme usoudili, že budeme potřebovat zásoby na obchodování a na ně peníze, abychom je mohli pořídit. Nějaká místní babka jménem Eydis nám jako dětem vyprávěla příběh o nějaké tajné hrobce nějakého zapomenutého krále, kterou stráží nadpřirozená stvoření a která je naditá pokladem, který jen čeká na vyrabování. Tak jsme se rozhodli, že bychom se za ní mohli stavit, aby nám ten příběh připomněla celý a pokud možno nám i řekla, kde se ta hrobka nachází.
Před dlouhým domem mě oslovila Roskva, ona mladá čarodejnice, co byla u Huldy na učení, od které jsem získal jed pro Asleifa. Překvapivě se k nám chtěla přidat a já jí rád přijal, jelikož je to ranhojička a bude se hodit.
Brácha Rurik mě taky informoval, že segra - dvoje Nefji Eyfura je těžce nemocná a že její matka Bjorgdis bude potřebovat pomoc. Tak jsem za ní zašel a dozvěděl se, že jediný, kdo by mohl umět připravit lék je kněžka, která žije v Ribe. Slíbil jsem tedy, že jakmile tam budu, tak se po tom léku poptám.
V té době se dalo promluvit i některými dalšími lidmi ve vesnici. Například kovář Kveldulf byl nyní ochoten nám opravovat věci, nebo vyrobit nové. Ale stálo to moc cenností a materiálu, takže z toho nebylo nic. Výrobní proces ale asi nebude zrovna jednoduchý. (hrdinové se mohou naučit věci vyrábět i opravovat). Taky na severu byl Helmfrid na hlídce, který mi jen mohl říct, co je nového ve vesnici. Nyní mi jen řekl o Eyfuře a Bjorgdis, ale to jsem už veděl.
Promluvit se dalo i se Sigrid, která mi řekla něco o tom, že by bylo dost fajn, kdybych ve vesnici postavil tržiště, kde by mohla prodávat s Ljotrem kůže, ale že místo toho můžu postavit i shromáždiště klanu, neboť to by ocenili především členi klanu, kteří nežijí přímo ve vesnici.Taky se dal vyrabovat její dům, kde byly nějaké ty užitečné věci, především zbroj.
Za mostem na jihu trénovaly nějaké děti boj a my se k nim mohli přidat a dát jim pořádnou nakládačku. Když jsme to udělali poprvé, splnil se tím nějaký úkol. Ale nakládačky se jim dá dávat asi neomezeně.
Kousek od nich měla domek Eydis, které jsme se poptali na hrobku a poklad z toho starého příběhu, co nám kdysi vyprávěla. Dušovala se, že je to všechno pravda a místo popisu cesty se rovnou nabídla, že se k nám přidá. Je to bojovnice se štítem a sekerou a dost vydrží, tudíž je lepší, než třeba Asleif a ten mi tak nakonec ani nebude chybět.
Pak jsem zašel ještě za Huldou. Zdá se, že již na tom byla lépe a dokonce věděla, kdo jsem. Dala mi nějaké tinktury a taky mě požádala, abych jí přinesl tři nějaké kytky, které rostou různě po vesnici. Ty už jsem měl ale u sebe a tak jsem jí je rovnou dal a ona mi za to dala nějaký další patok. Taky mi řekla, že bych v močálech mohl vybudovat obřadní svatyni na obětiny duchům, nebo zahradu na bylinky.
Vrátil jsem se do vesnice a promluvil s posledním obyvatelem a to sice tesařem Torfinnem o stavbě mé zbrusu nové lodi. Naznal, že by jí postavit mohl, ale bude potřebovat dřevo. Dřevo sežene v lese, který mi patřil a který je nedaleko vesnice. Zdá se, že je více možností, jaké dřevo použít jako základní a že podle toho pak bude loď mít různé vlastnosti. Například z dubu by mohla být hodně silná pro boj, zatímco ze smrku hodně rychlá atd. Domluvil jsem se s ním, že se potkáme v tom lese a že mi pomůže vybratten správný strom.
Po rozhovoru s ním za mnou ještě přiběhla Sigrid a řekla nám, že se v lese usadili nějací poutníci, ale že si není jistá, co jsou zač a jestli nejsou nepřátelští a že to ani neměla odvahu zjišťovat. Naznala, že bych to měl prošetřit sám, když tam půjdu.
Tím se ve vesnici již nic dalšího dělat nedalo a já se tak podíval na mapu světa. Na té se objevilo několik nových lokací. Jednak onen les, který byl asi 2 hodiny cesty, pak nějaké tábořiště asi 2 hodiny cesty od vesnice, které ale bylo obsazené, pak Ribe - asi hlavní město a pak lokace s hrobkou, o které nám řekla Eydis.
Rozhodl jsem se, že bude moudré se vydat do Ribe, jelikož tam jsem dlouho nebyl a tak jsme se jali připravovat na cestu.