Tak, aby to zbytečně nevázlo
Nainstalováno mám, ale nějak jsem se poslední dny zasekl u jiných aktivit, takže jsem zatím prošel jen úvodní přípravu.
Proč Ishar: Legend of the Fortress dostal přednost před Daggerfallem? Jednak je to stylový zářez, protože Arenu jsem také utípl napoprvé hned za úvodním dungeonem
, ale hlavně tím popudem k rozehrávce Isharu byl DJův článek
Ishar: Legend of the Fortress - Mapovanie, ve kterém se krom mapování věnuje dalším aspektům hry a popravdě mě to silně nahlodalo (nečetl jsem samozřejmě vše, protože v článku jsou i klíčové typy pro dokončení hry).
Co naplat, první Ishar je můj skutečný letitý rest a hlavně je to hra, u které mi kdysi obrazně spadla čelist. Grafická stránka hry je stále něco úžasného a celé to tenkrát bylo umocněno tím, že na Ishar jsem narazil v době, kdy začalo nastupovat ranné 3D. Najednou tu byla skoro o dekádu starší hra, která po grafické stránce hravě strčila do kapsy kdejakou novinku. Naneštěstí jsem narazil na Amiga verzi a hrátky s WinUAE mě brzy omrzely. Něco málo jsem si ve hře prošel, ale pak jsem jí poslal k ledu a nakonec na ní zcela zapomněl. Spolu s Blade of Destiny jsou to však dvě hry, u kterých si z období počátku milénia dobře vzpomínám, že jsem je měl opravdu rozehrané. U Betrayal at Krondor si už moc jistý nejsem. Paměť je sviňa a 20 let je holt 20 let
Ishar se mi znovu připomněl se vznikem portálu RPGHRy.cz (dej mu Pán Bůh klidného spočinutí), ale mělo to také trošku negativní efekt, protože jsem samozřejmě začetl do tamější diskuze a to samé jsem o několik let později učinil na Oldgames.sk. Nemohl jsem si totiž nevšimnout, že hra oplývá některými mechanikami, které mi byly jaksi proti srsti. Podobně jako u Blade of Destiny jde o platbu za save. Další věcí byly vzkazky o výměně členů v družině apod.
Berte to tak, že se zrovna pohybujeme někde okolo roku 2008, kdy jsem se poprvé odhodlal vážně rozehrát World of Xeen, takže jsem byl teprve na počátku své cesty ke starým dungeonům. Těch zdánlivých překážet tedy bylo už tak dost a každý další prvek jako save za peníze/zkušenosti, mě od potencionálního hraní odrazoval. Blade of Destiny mě však o řadu let později přesvědčil, že realita je trošku jiná a starší hry občas občas doprovází různé mýty, které naneštěstí mezi hráči tradují jako Písmo svaté
Ono je potřeba si uvědomit ještě jednu věc a tím je pohled na obtížnost a různé slovíčkaření. Hardcore hra nemusí být nutně těžká z pohledu bojů, ale je to výraz pro hru, která si klade celkově vyšší nároky na hráče - spartánské UI, chybějící automapping, managament družiny apod. Jde zkrátka o míru komplexity a jak moc vám jí hra ulehčuje. Občas se to zaměňuje. Druhá věc je posouzení obtížnosti vůči konkrétnímu hráči, protože každý máme ta kritéria trochu jiná. A třetí věc je prostě vlastní zkušenost, kdy si ten pojem o vlastní míře sami vytvoříte.
Jako zelenáč jsem na ty diskuze koukal všelijak, protože se v nich bavili hráči, kteří už měli bohaté zkušenosti a nemuseli si proto nic dlouze vysvětlovat. Pro nezasvěceného je to však tak trochu Babylon a mě vždycky na webu chyběla stránka, která by se těm nováčkům více věnovala. Nejde o to, že by si zvídavý hráč nedokázal poradit a vše potřebné odkoukat ze hry, ale jde o to, že po přečtení takové diskuze se nováček spíše otočí a hru zavrhne. Přitom i mezi starými hrami jsou kousky, které jsou dobře přístupné i současné generaci hráčů a je škoda je míjet. Proto jsem za podobné články, jako píše DJ, rád.
A teď hurá do hry ...
Autor
Téma: (Elemir) - Ishar: Legend of the Fortress (Přečteno 8596 krát)