Poslední dobou mě zaujala kauza, která už přes týden čeří vcelku stojaté herní vody. Tou kauzou není nic menšího než The Last of Us Part II. Zvláštní, anebo lépe řečeno podivuhodné, je na tom celém fakt, že to dost lidí zvedlo ze židle - ať už na straně obhajoby, tak samozřejmě i na straně kritiky a celkově jde o poměrně agresivní střet.
Mě série TLOU nic neříká, něco málo jsem samozřejmě pochytil, ale tohle není formát her, který bych vyhledával. Jenomže poslední dobou se to na mě valí ze všech stran a holt zvědavost zvítězila a tak jsem celé dění začal bedlivěji sledovat. Je to opravdu zajímavé, ale pojďme si to probrat postupně.
Na úplném začátku, tedy až po různých diskusích před a pod recenzemi, byl článek Václava Pecháčka na Games.cz s názvem
Proč nebudu hrát The Last of Us 2. No proč, protože snaha o politickou korektnost a vliv LGBT komunity na herní průmysl už přesáhly všechny meze! Tedy, alespoň to jsem si myslel. Můj prvotní a zkrácený dojem z TLOU2 totiž byl, že jde o simulátor psychopatické lesby, a to mi za tu pozornost v podstatě nestojí. Z mé strany to byla odvážná myšlenka, která se ovšem ukázala jako lichá - Václavovi vadí forma a míra násilí ve hře
Pro mě, jako pro někoho, kdo v Call of Duty Modern Warfare 2 bez výčitek svědomí vystřílel civilisty na letišti Sheremetyevo, mi to přišlo trošku zvláštní, vždyť se bavíme jen o hře. Nakonec i ta scéna na letišti se dala pro klid duše okecat. Jasně, masakr civilistů není košér, ale cílem mise bylo neprozradit svou identitu a to za každou cenu, což z pohledu vojáka speciálních jednotek hned nabere jiný rozměr. MW 2 není RPG, žádné volby, prostě nic. Příběhová linka je jasná a pokud zvraty ve hře měly silně zapůsobit, musela hra prostě šokovat, jít klidně až do krajnosti. Nebylo to rozhodně nic laciného, v kontextu celého děje mi to přišlo perfektní. Co je na tom tak složitého v TLOU2?
A tady se ještě na chvilku vrátím k mé premise o psychopatické lesbě. Nic proti menšinám, tohle rozhodně ani není o toleranci, ale hrát za ženu je jedna věc, ovšem hrát za ženu s homosexuální orientací, která má ve hře i patřičné scénky, to prostě nedávám. Vyzkoušel jsem si to z legrace v Mass Effect: Andromeda a přišel jsem si jako úchyl. Jenomže v té Andromedě je to alespoň volitelné, nikdo do toho hráče nenutí - pro hru to není klíčové.
U TLOU2 je to jiné, takže i když tu hru nikdy hrát nebudu, tak mě zajímalo, jak je celý příběh vystaven a co tedy přesně hráčům na hře vadí, stejně jako to, proč to někdo nekriticky vyzdvihuje do nebes. Nejprve přišlo na řadu video
The Last of Us: Part II: Bavíme se o příběhu včetně spoilerů od partičky z Games.cz a včera jsem koukl ještě na
Debata o The Last of Us Part II bez servítků. Otevřeně rozebíráme celou hru a její příběh od kluků z Vortexu.
Příběh mi v základu nepřijde nijak výjimečný, výjimečný ho ovšem dělají samotné postavy a právě to jejich působení na hráče. Zprvu jsem si opravdu myslel, že studio Naughty Dog podlehlo tlaku korektnosti a LGBT, ale ruku na srdce, copak by si LGBT komunita přála, aby hlavní roli ztvárňovala lesbická postava se silně narušenou psychikou?
Tenhle motiv není nijak zvláštní, cpát do role pošuků charaktery s jinou orientací bylo běžné už v 80', z fleku mě napadá třeba role Gena Simmonse ve snímku Never Too Young to Die. Ze strany Naughty Dog bych to bral tedy spíše jako dehonestaci LGBT. Jenomže ono je to myšleno přeci jen jinak.
Hlavní protagonistka je z prvního dílu chápána jako čistokrevný klaďas, jenomže dvojka potřebovala provést určitý zvrat v příběhu a tak musela hráče téhle postavě vzdálit. Alternativou se ovšem stala ještě méně sympatická postava a její osudové okamžiky. Pro mě je TLOU opravdu ztracená série, ale ten krok vývojářů mi přijde docela dobrý. Kdybych o TLOU2 nic nevěděl a rozehrál ho, tak mám asi velký problém se vžít jak do jedné, tak i do druhé protagonistky a jejich "šarvátky" by mi byly vcelku ukradené. Klíčové okamžiky jsou navíc dané, takže si není potřeba nic zdůvodňovat, naopak je potřeba přijmout důsledky, které se nemusí hráči líbit a nic s tím neudělá. Z těch videí samozřejmě nemohu posoudit příběh jako celek, ale tohle muselo zákonitě vyvolat kontroverzi a bezpochyby šlo o cíl vývojářů.
Logice příběhu by se daly vyčíst nějaké chyby, ale pro mě je krom antipatie k postavám nakonec klíčová i forma a prezentace násilí, čímž se opět dostávám na začátek k článku Václava Pecháčka a tady bych souhlasil, že to je opravdu něco jiného. Tím, že bych se do těch postav nedokázal vžít, tak mě přijde pošahané i to, jak se ty postavy chovají právě vzhledem k násilí. Ta míra šokovat je tu dohnána vysloveně do extrému a těžko se dá věřit, že ty vraždící bestie mají taky nějakou duši a měly by si zasloužit mé sympatie. Já bych se v tom nechyt, ale zase na druhou stranu věřím tomu, že dneska je jiná doba a dost hráčů nad tímhle ani takto nepřemýšlí.
Jako dokážu si TLOU2 představit jako film, na který se jednou podívám a dále zůstanu už jen u vzpomínek. Jako hra by mi to nesedlo z výše uvedených důvodů. V cRPG jsem si zvykl, že mám jednak volby a mám kolikrát i moc nad volbou svého charakteru. V horším případě volím menší zlo z mnoha, ale to se pořád dá. Je vskutku zajímavé sledovat, kam se příběhové hry posouvají a jak na ně hráči reagují. Jen je škoda té agrese v diskusích. V budoucnu snad vznikne i něco, co mě zaujme i po samotné herní stránce, nicméně ten čas strávený nad videi a komentáři k TLOU2 byl vcelku poučný.