Tisk

Prosíme přihlašte se nebo zaregistrujte.
1 hodina 1 den 1 týden 1 měsíc nastálo
Přihlašte se svým uživatelským jménem a heslem.

[Elemir]

Vidím, že máme stejného adepta

Mě by to asi už nemělo překvapovat, ale na počátku si vždycky myslím, že to ti lidé hrají opravdu proto, neboť je to baví, nehledám v tom hnedka háček, ale takových lidí je ve skutečnosti poskrovnu. Pobavil mě ještě při diskusi s Richmondem ohledně všeobecně uznávaných klasik.

[Ringo]

Mnozí, jak jsem bohužel zjistil, hrají jen proto, aby měli splněno. Vezmou mapy, návod, absolutně třeba nepochopí pravidla a systém a prokodrcají se s odřenýma ušima do konce, mají dohráno a jdou psát koment. Skoro bych řekl neduh bodovacího systému na webových stránkách. Oni už nehrají pro zábavu, ale pro body :-) Podobně ulítlé mi přijdou akce "herní výzva" a podobně. Herní výzvu může pro mě osobně snad položit jen člověk, který má příbuzné preference a naláká mě, abych něco skvělého z žánru rozjel taky. Ale vlamovat se v rámci herní výzvy do něčeho, u čeho vím, že jde mimo mně, ale potřebuji "splnit" pokřivuje podle mě snad celý charakter toho, proč člověk hraje počítačové hry a má to jako koníček.

[Elemir]

Přinejmenším by to měli bodovat stejně jako u hry, kde už komentáře jsou, protože body za úplně první komentář ke hře akorát lákají psát komenty hlavně u těchto her. Přitom jakýs-takýs obrázek u hodnocení/komentů si lze udělat až tehdy, co se do toho zapojí vícero lidí. On třeba ten druhý odborník, se kterým si padli do oka, jede očividně jen kvantitu a seká komenty úplně na všechny strany.

Mě to padlo do oka hlavně kvůli tomu, že jsem na DH zrovna něco hledal a všiml jsem si, že se něco děje okolo World of Xeen. Jinak mi přijde, že u starých her jim tam už definitivně chcíp pes. Ani ten Jab už není co býval

Herní výzvu jsem nikdy nesledoval, tu tuším zkoušel jvempire. Jako nějaký smysl v tom vidím, i když pro mě to taky není. Mám vlastní soupis restů a ten má nejvyšší prioritu, natož hrát něco, co ani hrát nechci. Tudíž o výzvě toho moc nevím. Jediné na co ještě čekám je, až knedlík vyzpovídá Richmonda

[jvempire]

Ano já se herní výzvy účastním pravidelně. Vzhledem k tomu, že seznam her co chci hrát je v podstatě nekonečný, nemám problém vybrat hry do výzvy a naopak mi to pomůže s rozhodováním do čeho se zrovna pustit. Prokletím také je že hraji téměř všechny žánry, prostě hry a knihy jsou trochu závislost :-)

[Ringo]

No jo, pokud někdo hraje všechny žánry, tak ta herní výzva pak není nic proti ničemu. Mně by tohle asi sedlo v prvopočátcích, kdy jsem taky hrával všechny žánry. Ale zhruba po třech letech hraní v ranných devadesátkách, kdy jsem pařil naprosto vše, včetně Crime Wave, Captain Comic, Stellar 7 a td... jsem se začal pak žánrově tvrdě profilovat na TBS, RPG a Simulátory. Divné je, že např. Wolfensteina 3D jsem dohrál jedním dechem jako super pařbu, kterou mi někdo přinesl, ale jak přišel Doom, tak jsem na FPS žánr doslova zanevřel a tehdy asi začala má tvrdá orientace na Dungeony a RPG a tahovky:-) Podobné jsem to měl u RTS, Dune 2, super hra, pařil jsem zběsile ještě Warcraft 1 a 2, ale jak přišel C&C, tak najednou šlus, averze na RTS žánr. Přitom s odstupem let mě u C&C láká si koupit nějakou kompilaci a projet si ji :-) Jako bych se pokročilým věkem dostával do situace, kdy už opět nejsem tak ortodoxní a dokonce jsem si našel i nějaké ty FPS, jako třeba Dark Forces.

Ale to jsem odbočil. Takže ohledně herní výzvy - asi je rozdíl kdo, jak a proč hraje a jaké má motivace. Jvempire je pařan každým coulem, tam klobouk dolů. Ale pak jsou uživatelé, nebudu jmenovat, kteří mi přijdou, že jedou prostě na sílu, ani už jim nejde o hry jako spíše něco znamenat v komunitě a zařadit se a jsou schopni projet 5 her za týden dle návodu a napsat koment. I když nevím, jestli jim to zazlívat, oni z toho taky vyrostou a možná jsme každý v životě měli moment, kdy jsme se někde chtěli cítit být důležití. Já jsem ten moment měl někdy v první polovině 90. let, kdy jsem strašně toužil se stát redaktorem ve Score, které mělo tehdy za sebou teprve půl roku, i když jsem věděl, že je to sen úplně mimo mísu, bylo mi 16 a chodil jsem na gympl, navíc na opačném konci republiky než je Praha a navíc, hlavně, kdo by mě tam chtěl, že :-D Ale prostě já jim záviděl tu atmosféru, paření her, scházení se v pařanských doupatech a možnost to hodit na stránky, kde si o tom přečte spousta lidí...ale nakonec ono stačilo být součástí jako čtenář. Kdo nezažil ty časopisové prvopočátky, nikdy neuvěří, nikdy nepochopí :-)

[jvempire]

Ano v 90. letech jsem také snil o psaní do Score nebo Excaliburu. Co se hraní podle návodu týká, tak část hráčů to dělá asi kvůli příběhu. Vlastně je až tak nezajímají ty hry samotné. J8 to mám spíš naopak, hratelnost považuji za mnohem důležitější. Když je příběh dobrý tak je to plus, ale Pac-Man je perfektní i bez něj.

Já moc nehraju simulátory, protože mi nejdou a sportovní hry mě zas nebaví, jinak asi všechno. Co se týká RTS tak tam jsem naopak začal až C&C, má nejoblíbenější série, a k Duně jsem se dostal až zpětně. Nechytl mě až Starcraft a jeho rychlá hratelnost. Když jsem poprvé vyděl Dunu 2 tak jsem si říkal - lidi co blbnete tahovky jsou mnohem zajímavější. Nerozvážnost mládí :-) FPS byl vždy můj oblíbený žánr, ale z posledních 10-15 let mě baví máloco. 

[Ringo]

2 JVEMPIRE: Mě spíše překvapuje, že si někdo nainstaluje hru a vůbec se nesnaží, prostě to vezme podle textu od A do Z z návodu. O to více mě to vlastně překvapuje, protože sám jsem takhle v 90. letech x her odehrál, protože jsem to taky tehdy neuměl a vždycky při čtení návodu jsem si říkal, sakra, jak na to mohli přijít. Až postupem času mi došlo, že v každé té hře jsou hinty, které člověka k dané věci dovedou. Ale to jsem pochopil až po nějakém tom naučení se základu angličtiny. Navíc málokdo měl tehdy i manuály. O to více si dnes uvědomuji, kolik her jsem si takto pokazil a divím se právě tomu, že si to lidi kazí takhle i dnes, kdy anglicky mluví kde kdo a manuál je snadno sehnatelný.  Hraní kvůli příběhu - no, asi jo, ale kolik těch her má vlastně tak silný příběh? To mají raději sáhnout po knize :-)

Jinak je zajímavé to s tím Starcraftem. Mě právě Starcraft 1 znovu přitáhnul k RTS, totálně mě pohltila ta sci-fi atmosféra, svět i spád těch misí svázaných s příběhem. Považuji jej za nejlepší RTS vůbec. Přišlo mi, že je slušně hratelný proti počítači i pro RTS lamy, jako jsem já, jakožto lenivý se učit klávesové zkratky a všechno vodím kurzorem myši :-)

Jinak TBS považuji stále neskonale za lepší než RTS, na RTS mi asi vždy bude vadit, že přesně nekontroluji v každý moment vše, co se děje na mapě.

U simuátorů jsem měl rád nejvíce tu éru F-15, F-19, prostě těch Microprose simulátorů, které se sice ovládaly prakticky celou klávesnicí, ale byly takové přijatelné, nechtěly toho po hráči zase až tak moc co se týče chápání věrné simulace. Ty pozdější simulátory už mě nebraly a od roku 2000 jsem prakticky žádný simulátor už nehrál.

[Milhaus]

Já jsem se též v 90 letech po hraní dooma orientoval primárně na dungeony a RPG hry. Jiné žánry jsem hrál spíše vyjímečně.

Myslím, že příběh je ve hrách důležitý, jako taková jakási základní kostra, která má člověka tahnout dál. On jinak by brzy v té hře upadl do stereotypu a dělal vlastně pořád totéž dokola, což tak jako ve hrách bývá, ale ten příběh to prostě pomůže překlenout. Především v RPG hrách je to podle mě důležité, protože tam to funguje tak, že toho jeho hrdina mnoho neumí, ze začátku se hráč učí používat i to málo, co jeho hrdina umí a v momentě, kdy by to začla být nuda a stereotyp, by to právě mel převzít ten příběh, překlenout to období, než se hrdina zlepší v dovednostech, naučí se nové. A pak zas, je používá, příběh může jít stranou atd. Ale on musí být prostě trochu zajímavý, nemusí ale být nějak extra složitý a zamotaný.

Příběh může pomoci i v jiných žánrech. V podstatě třeba důvodem, proč jsem byl schopný dohrát Mafii 1 byl příběh. Je to čistě střílečka a je to druhá střílečka, co jsem od doby dooma hrál. (první byl první díl call of duty, kde se mi též líbilo to zasazení do války a vlastně taky "příběh"). Běz toho bych ty hry nehrál.

Na druhou stranu někdy do her příběh dávají vcelku zbytečně a nemá to moc efekt.

U RPG her je ale podle mě důležité všechno a hodně záleží na tom, jak se to autorům podaří spojit. Nelze vypíchnout jen jednu věc, jako rozvoj, nebo jen příběh, nebo jen úkoly a podobně.

[Elemir]

Někde ve sklepě bych možná pár vytištěných návodů k různým hrám ještě našel. Mimo jiné třeba návod na MM7 Ne že bych ho někdy aktivně použil, můj největší kiks v podobě Baldur's Gate jsem měl už za sebou, ale jak se mi tenkrát nedařilo do hry dostat, tak jsem měl alespoň potřebu si o ní něco přečíst. Dočetl jsem to však jen k tvorbě postav a pak si prohlížel jen seznam učitelů, názvy lokací apod.

Něco jiného byly ovšem adventury, obzvláště pokud nebyly v češtině. Návod jsem u nich měl z důvodu možných zádrhelů, takže to byla taková pojistka, kdybych si už nevěděl rady (to se ovšem stávalo poměrně často, takže jsem se na adventury vybodl zcela). Tenkrát mi přišlo tak nějak samozřejmé, že si s hrou domů přinesu rovnou vše možné co se té hry týká a to včetně návodu. Z dnešního pohledu mi třeba přijde kuriózní, že jsem měl, a skutečně i používal, návod na Half Life. Ale k tomu nepoužívání návodů se člověk asi opravdu musel nejprve dopracovat.

Baldur's Gate byly v tomto ohledu u mě opravdu ohromný kiks, protože jsem si zpočátku krásně vyspoiloval úvod ve hře a hned jsem si nalinkoval jednu konkrétní cestu, kterou jsem se vydal. Návod jsem bohužel zahodil až příliš pozdě. Zpětně si to omlouvám tím, že jako nezkušený zelenáč v cRPG jsem měl vůči BG dostatečný respekt a dopředu jsem čekal, že herní mechanismus hry nebude už tak snadno odkoukatelný jen hraním jako u MM6 a do toho budu bloudit. Blbé na tom bylo opravdu to, že i když jsem pochopil, jak to ve hře chodí (kupodivu oním učením za pochodu), tak už jsem toho znal z návodu příliš a třeba pokud jde o levelování, tak jsem si moc dobře pamatoval, kde jsou ty zkušenostně nejlépe hodnocené potvory atd.

Dneska bych ten návod přirovnal spíše k deníku, prostě jako kdybych šel ve šlépějích někoho jiného a znovu objevoval to, co on objevil přede mnou, protože až na pár maličkostí bych tohle vše objevil/našel i sám. Drobnou satisfakcí tak pro mě byla Durlagova věž, kterou jsem si prošel z většiny sám (dokončili jsme jí však ve dvou v kooperaci, protože jsem nedokázal v nižších patrech odlišit, co je bug a co ne, takže mi pomohl zkušenější kolega). Bylo to vlastně jediné místo ve hře, kde by návod býval dával smysl Naštěstí jsem si takto vyloženě zkazil jen jedinou hru a od té doby si dávám dobrý pozor a to včetně opatrného čtení webů, které se konkrétně dané hře věnují.

Pokud jde o ty RTS, protože jsem vyrůstal na HoMM, tak preferuji TBS, ale je to hlavně kvůli tomu, že RTS nedávám rychlostně. Hrával jsem sice Age of Empires II, ale ty mi přišly zrovna hodně user-friendly. U takového Strongholdu jsem pak s RTS skončil, byť jednu oblíbenou a bohužel ještě nepokořenou tu mám - Imperial Glory. Strašně se mi zalíbilo to zasazení hry do období napoleonských válek. Duna mě jinak nikdy moc neoslovila.

Příběh ve hrách je pro mě důležitý, a je vcelku jedno, jak sofistikovaně (jak moc a jakým způsobem) je ve hře podán, ale jak popisoval Milhaus, já osobně potřebuji k hraní motivaci. Obzvláště ve chvíli, kdy hra upadne do stereotypu. Ideální je pro mě úroveň a množství textů jako u MM nebo Ravenloftů, Baldur's Gate už byly na hraně a PST mě texty málem ubil Raději mám kombinaci textů a atmosféry, kdy ten příběh hledám i jinde než v dialozích, cut scénách apod. - snad je z toho zřejmé, co mám na mysli.

Herně jsem se poměrně výrazně zasekl u cRPG, byť jsem schopný hrát i jiné žánry, ale pokud si vybavím situaci za posledních 10 let, tak teprve včera jsem rozehrál jednu jedinou čistokrevnou FPS, která vznikla po roce 2010 - Wolfenstein: The New Order. Assassíny bych přiřadil spíše k akčním adventurám, ale i tak, pokud jsem za poslední dva roky něco rozehrál, tak většina těch her je docela starých, s datumem před 2010.

Jinak v 90. letech jsem snil o nadupaném PC

[Milhaus]

Já procházel asi vývojem společně s věkem. Jako mladší jsem neměl problém použít i cheat, nebo prográmky, které třeba přidávaly peníze a podobně. Třeba u Ufa 1 jsem si pomocí prográmku money dodal 100 milionů (nebo tak nějak), pak hnedd na startu všechno co šlo postavil a "kuchal" cizáky. Což byla jako paráda, ale po hoddině to byla nuda, no. Naštěstí se tu hru dalo rozehrát znovu a znovu a znovu a po pár rozehrávkách jsem si to neuměl představit, že bych to použil. I tak to ale pomohlo, protože jsem v těch dalších rozehrávkách věděl, co se ve hře bude dít. Ale tak během první rozehrávky mi mohlo být tak 15 let .

Akční hry byly jasný. Do dnes nechápu, jak mohl někdo dooma hrát bez cheatů na nesmrtelnost.

Co se týče návodů, to byla další fáze vývoje. Nicméně tam jsem je využivál v podstatě jen kvůli rozvoji postavy, abych prostě věděl, jak jí vytvořit, co je důležité, co je k ničemu a podobně. Během hry už jsem to moc nepotřeboval a prděl na to, protože bych to stejně musel číst a to se mi nechtělo. Ale i todle je chyba, jelikož postupem času jsem přišel na to, že součást hry a někdy i ta nejlepší součást hry je přijít na to, jak hra funguje, co se učit a jak a vytvořit si vlastní postup a způsob hry, než se řídit postupem někoho jiného. Došel jsem k tomu i díky tomu, že to co bylo v návodě, jak rozvíjet postavu, mi většinou nefungovalo.

Pak jsem návody používal jako jakousi kontrolu. Tedy nejprve jsem to hrál sám bez návodu a prošel třeba určitou lokaci, nebo fázi hry a pak se podíval do návodu, jestli jsem na něco nezapomněl, neco nepřehlédl a podobně. Todle ale dokonale zkazí potřebu druhé rozehrávky hry, kde tak člověk už neměl co objevovat, když při té první našel všechno díky návodu. To mi taky došlo až později.

Ale tu potřebu návodů u těch starších her vcelku chápu, někdy bylo opravdu těžké se ve hře vyznat a než něco dělat špatně a být u hry frustrovaný, že je nehratelná, to už je lepší si přečíst ten návod (alespoň tu část o rozvoji hrdiny) nebo alespoň manuál, ale tam většinou nebývají aktivní zkušenosti s tím, co je a co není užitečné. Co se týče úkolů a obsahu, tam to většinou moc potřeba nebylo.

V dnešní době to už u her potřeba není vůbec, protože hry řeší prakticky všechno za hráče a hráč je spíše aktivní divák, než hráč.

U jiných žánrů, než RPG jsem většinou návody nepotřeboval. U strategií vůbec, akční jsem nehrál. Adventury jsem bez návodů nedokázal hrát a s návody mě to nebavilo, protože pak nedávalo smysl, proč to vlastně hrát. Do dnes nechápu, jak některé ty adventury lidé dokázali hrát bez návodu a jak na ty věci dokázali přijít. Ale to se tedy týká takových těch úplně nejstarších, které ani neměly žádné pomůcky a podobně. Byl tam třeba neskutečný problém něco najít na obrazovce. Ty novější jsou už mnohem snadnější, pár jsem jich hrál, jako třeba posel smrti a podobně a tam jsem tedy návod nepotřeboval.

[Milhaus]

Co se týče strategií, tak já hrával buď taktické tahové, jako to ufo, nebo realtime. Ale nedokážu rozlišit co mě baví víc. Je to spíše asi podle hry jako takové, než o stylu. Třeba mě bavil ten Stronghold, především Crusader, který jsme hrávali ve dvou s kamošem proti PC. Nebo Earth Empire, kde se mi líbily postupné změny doby a s tím spojené technologie. I to jsme hrávali ve dou. Ta hra byla dost psychopatická a pokud si nechal člověk vyrobit náhodnou mapu na "pevnině", dodal tam max nepřátel a nestanovil podmínky výhry (tedy je musel všechny zničit), prakticky se nedala dohrát, protože počítač si vždycky nějakého toho panáčka někde zašil. Na náhodné mapě s ostrovy to šlo, prostě člověk prohledal ostrov po ostrově. Ale mě třeba ta hra přišla jako jedna z nejpropracovanějších realtime strategií, co jsem hrál. Druhý díl mě už ale nebavil.

[Ringo]

Ad příběh - samozřejmě je důležitý. Ale pro mě musí být především strhující a to neumí splnit každá hra. V momentě, kdy se bavím gameplayem, levelováním postav, souboji a příběh je jen ne až tak strhujícím posunem k další lokaci, tak jej beru jako něco jako posuvník, ale neumím si moc představit, že pokud není úplně sofistikovaný a strhující, že bych chtěl konzumovat jen ten posuvník, tedy příběh, jakých jsou v hrách tuny a na hru se vykašlal s tím, že ji překlenu návodem, jako to dnes někteří dělají. Stejně tak pitomé mi přijde nacheatovat HoMaM jen na to, abych si přečetl příběhový odstaveček na konci mise. Popravdě příběh ve strategiích konzumuji málokdy, jde mi tam o mapu a taktický souboj.

Asi u mě primárně pořád bude to hraní. Není zase až tak moc her jakéhokoliv žánru, RPG nevyjímaje, kde bych zažil nějakou nutkavou touhu, co se stane dál. U PC her to byly jen Dark Sun, Ultima 7 a Albion. Vlastně celou mou éru PC hraní do roku 2000 jsem byl spíše na gameplay než příběhy, možná proto jsem měl rád dungeony, kde příběh byl příjemným kořením v podobě pár NPC, které sdělí postavě jeden odstavec a zbytek se skládá ze soubojů, mačkání tlačítek, plošinek a páček.

Ultima 7, Dark Sun a Albion ovšem dokázaly něco, co mi přišlo na PC výjimečné a až přesun na konzole po roce 2000 jsem poznal, že to může být takřka samozřejmostí. co jRPG, to strhující příběh podobně jako u Dark Sunu.

Bohužel mě neoslovila příběhová snaha u Infinity her, lehce to z novější éry naťuknul snad Fallout, al taky nijak dramaticky. Ono ty hry dost totiž mlátí prázdnou slámu a příběh tahají po marginalitách vesnických NPC, které mi v globálním měřítku záchrany světa připadaly vždy naprosto nedůležité. Prostě jako bych v RPG čistil na zakázku hajzly starým babičkám nebo tak něco a dostával za to expy :-) Planescape Torment nebo Baldurs Gate 1 a 2 mě tímto doslova ubily, zoufale mě nebavily.

Jsou ale taky hry, kdy jsem si ignorací příběhu, nebo spíše textů,  gameplay kapku i pokazil a nejvíce mě to mrzí u Isharu 2, Wizardry VII, Ultimy 7 ale částečně i u Albionu. Tam jsem nakukoval do návodu v momentech, kdy jsem se díval, co jsem v dané lokaci minul, byla to doba, kdy jsem si ještě ne úplně zcela uvědomoval, že některé věci prostě minout musím, protože se v jiné lokaci dále musím nejprve něco dozvědět. Takže když jsem naštvaně u Wiz VII v návodu četl, že té či oné postavě mám ukázat ten či onen předmět, tak jsem se rozčiloval, jak jsem to sakra měl vědět. jenže pak mi to docvaklo, když jsem asi o pět lokací dále potkal NPC, která mi řekla, že mám najít toho či onoho (o pět lokací nazpět) a mám mu dát to či ono. Ahá, tady se to dozvěděli, jen v návodu to prostě pitomě popsali hned na daném místě. Školácká chyba začátečníka a ne úplně zdatného angličtináře, od té doby jsem poučen a na texty dávám bacha, zapisuji si a užívám si mnohé staré hry dnes více, než ve své době, kdy jsem je neuměle mastil s pomocí všech dostupných prostředků z venčí :-)

Adventury - kapitola sama o sobě, vždy jsem je měl rád, ale vím, že vždy přijde chvíle, kdy do návodu nakouknu :-) ale mám je teda rád pořád :-) A taky je to občas hodně o tom číst ty texty a plně se na ně soustředit. Nedávno jsem dojel znovu Indiana Jonese IV. Díky skleróze jsem si z dávného hraní nepamatoval nic, možná i díky tomu, že jsem to kdysi taky zmastil dle návodu. Teď jsem si na 95% všeho přišel sám a to díky tomu, že fakt stačilo jen pořádně dávat pozor :-)

[jvempire]

Souhlasím příběh rozhodně může pomoct, ale sám dobrou hru prostě neudělá. Naopak existují dobré hry bez nebo s mizerným příběhem. Ideální je samozřejmě oboje. Texty ve hrách mi nevadí, ale raději než sáhlodlouhé popisy generického příběhu mám informace o herním světě. Mám rád příběh např. u Ultimy VI.

Návody a cheaty jsem dřív také používal, jako asi každý. Dnes je pro mě hraní hry trochu obsesivní záležitost. Před hraním čtu manuál, obvykle i u her kde to opravdu není třeba. Po dohrání čtu návody, recenze, diskuze, hledám informace o pokračováních, vývoji... Snažím se krotit ale často věnuji informacím stejně nebo více času než hře samotné. Romány a povídky jsou absolutní nutnost. Většinou se omezuju na věci v češtině, což to alespoň trochu omezí.

Během hry se návodům vyhýbám, pokud ale mám několikadenní zákys tak nakouknu. Po dohrání je ale procházím často, záleží samozřejmě na žánru a případné chuti na další průchod nebo jinou kompletaci. Občas mě to naláká na druhé hraní, což jinak dělám až po letech.

[Milhaus]

Tak já jsem zvyklý hrát většinou hry tak, že nejprve dělám vše vedlejší, co se dá. Až když není co dělat, jdu na hlavní úkol, ten mě posune v hlavním ději a příběhu a pak se na něj zase vyprdnu a dělám vedlejší věci. Nicméně tu návaznost těch vedlejších věcí a příběhů oceňuji a dá se říct, že jí ke hraní potřebuji. Ideální je, pokud i každé místo, nebo každý i vedlejší úkol, nebo postava, co potkám, má nějaký svůj příběh a třeba časem i zjistím, že dokonce nějak souvisí i s hlavním příběhem. Objevovat ty souvislosti a podobně mě vždycky bavilo.

Obecně mi třeba to, jak je vytvořen právě třeba fallout vyhovovalo. Člověk třeba věděl, že má zachránit svojí malou z hlediska světa bezvýznamnou komunitu lidí (ať už v případě jedničky vault, nebo v případě dvojky vesnici), ale neměl absolutně tušení kde a jak a co má vlastně dělat. Měl jen jedno malé vodítko, do další lokace, kde se měl dozvědět něco dalšího. O nějaké záchraně lidstva, nebo světa, nebyla vůbec řeč. Když došel do té další lokace, potkal mnoho různých postav, mohl být za dobráka a pomoci jim, nebo za parchanta a uškodit jim. V malé bezvýznamné lokaci tak klidně mohl strávit třeba 3 hodiny, nebo víc. Ale taky se na to mohl vyprdnout úplně a jít prostě po hlavním přeběhu, z lokace vypadnout během 5 minut. Ty důležitější části hlavního příběhu přišly stejně až později, když našel to, co hledal. Ale zase měl i motivaci pohnout zadkem a neflákat se po světě, protože byl omezen časem, do kdy to najít musel.

Takové ty vedlejší postavy, nebo ty lokace, kudy procházel, pak sloužily k dodání pocitu, že ten svět je skutečný, že lidé v něm mají své vlastní problémy a problémy hrdiny a jeho komunity jsou jim ukradený, stejně jako nějaká záchrana světa před velkým zlem. Takže to dodalo i takovou lepší atmosféru. Navíc člověk měl na začátku stejně především problém přežít, takže spíš potřeboval hrdina ty postavy, než ty postavy hrdinu. No a pak hrály roli drobnosti a detaily, které to zlepšovaly a různé možnosti, jak co dělat. Tedy gameplay, ale ten prostě musel být vázaný i na příběh a úkoly. Když to vezmu obecně, tak příběh ve falloutech1-2 je vlastně poměrně jednoduchý a nijak zvlášť revoluční, tu hru hodně dělá rozvoj a mechaniky hry, ale bez toho příběhu si tu hru neumím představit. To by prostě nešlo. Nepomohlo by jí, že má rozvojový systém, který počítá skoro se vším, nebo svět, který je otevřený a dá se jít kamkoliv. Na druhou stranu pokud by neměl tyto věci tak, jak je má a měl supr mega příběh, tak by mě to nebavilo taky.

Na hrách se dá poznat význam jejího příběhu poměrně dobře v tom, jak má člověk chuť si jí zahrát znovu. Pokud ta hra staví jen na příběhu a v ničem jiném dobrá není, člověk jí už po druhé nemá důvod hrát, protože to hlavní už zná. Pokud jej bavila i v těch dalších věcech, pak si jí rád znovu zahraje právě kvůli těm mechanikám a příběh bere jako jakýsi příjemný doplněk, který už ale zná a nemá jej jak nadchnout, nebo motivovat k hraní.

[Ringo]

Jako jo, ty návaznosti jsou fajn, ony třeba i ty bohaté příběhové jRPG začínají od hrdiny, který slouží někde třeba jako vojín a pak se postupně propracovává a stává se hybatelem dění. Ale co nemám rád, tak baldursácké pošťácké questy a tlachy vešničanů, které jsou na několik odstavců a v konečném důsledku se jen dozvím, "jak se ta NPC vyspala a jaké bylo počasí". To mě vždycky dokáže unudit a vlézt pak do města, kde jsou desítky takových NPC mě dokonale odradí.