Po více jak devíti měsících jsem se konečně dokopal k tomu, abych novou rozehrávku Wizardry 8 dojel

. Ostatně za dva dny už to bude rok, co jsem začal

. Původně jsem se zasekl u grindu, kdy jsem chtěl komplet družinu dostat nad level 25, ale bylo to už dost náročné na zkušenosti, tak jsem si udělal pauzu.
Včera jsem nahrál poslední save, abych se podíval, co všechno mi ještě chybí a jak jsem daleko, jenomže devět měsíců je devět měsíců a holt jsem zapomněl

. Podle všeho mi chyběly jen úkoly pro T'Rangy a možná něco málo ve válečném ležení, ale nad obojím jsem jen mávl rukou a přeskočil rovnou do finále. Moje představa je taková, že si projdu kopec Nanebevzetí, na konci si udělám značku a poté se vrátím splnit retro dungeony. Teprve pak bych naklusal do finále.
Postavy jsem předtím vytáhl na level 24 (bardka level 25) a pořád ještě nemají vyskillované primární dovednosti na maximum. Jelikož jsem se po loadu ocitl v Tryntonu, tak jsem to vzal nejprve do Arniky. Cestou jsem narazil jen na nepatrný odpor a celkově mi přišlo, že hra spawnuje potvory mnohem pozvolněji. V Arnice jsem zakouzlil přesun k portálu v Martenově útesu a přesunul se k mostu do tábora Umpani. Odtud jsem to vzal do Horské divočiny k Belovi.
Rozhovor s Belou mi nic nového nepřinesl a tak nějak jsem vytušil, že jsem se ho na finále už asi ptal. Vzal jsem to proto rovnou na kopec a hned v úvodu nás málem povalilo zemětřesení. O kousek dál vznikl povědomý zával a zastavila nás hlídka rapaxů - odteď už nejsme kamarádi.
Musel jsem se přesunout zpět k portálu a vzít to pro změnu do zámku rapaxů. Čekaly mě tu dva větší souboje venku a dva větší souboje uvnitř. Díky tomu jsem si zopakoval základní postupy a musím říci, že to byla spíš rutina než souboj. Poté jsem vyrazil bočním východem na kopec Nanebevzetí (skrze teleport).
Odpor na vstupní planině byl slabý, ale stačilo to k tomu, aby mi Elemir, Lynx a Tlapa poskočili na level 25. Yuki a Eona zůstaly na levelu 24, do 25 jim chybělo ještě dost zkušeností. Lea už mohla také nějakou chvilku povýšit, ale nechal jsem jí záměrně trčet na levelu 25 (do finále půjdeme na stejném levelu).
Nejprve jsem to vzal východní bránou k chrámu Znalostí (Destinae Dominus). Do cesty se nám postavil šaman Amit, kterému jsem opět odmítl zaplatit. Přivolal si na pomoc Pee Weeho, ale nebylo mu to nic platné. První souboj byl testový, protože jsem očekával, že Pee Wee padne rychleji, ale nakonec se ukázalo, že musím zvolit stejnou strategii jako tomu bylo s importovanou družinou (přeci jen mi dokázal jednu postavu zašlápnout do země). Souboj s Amitem a Pee Wee byl sice rychlejší, ale zas takový pocitový rozdíl to nebyl. Rozdíl byl akorát v tom, že jsem Anděla strážného kouzlil jen jednou postavou a ostatní obra usekávali po trošku větších kouscích. Duch s jednorožci u chrámu už byli jen formalitou. Destinae Dominus bylo na svém místě.
Teleport v chrámu mě vyplivl zpět na planinu a my se přesunuli k západní bráně. Po otevření nás čekala docela štreka přes dva bossfighty. Polykače tentokrát doprovázel džin s další podobnou potvorou, takže mě čekal o kus náročnější souboj. První dva pokusy jsem jen testnul, teprve na potřetí jsem zvolil finální taktiku - postavil jsem se mezi Polykače a džiny tak, abych mohl Polykače mlátit a zároveň byl jen na kolo vzdálený od džinů. Všechny plošné efekty jsem pak odčarovával Vyčištěním vzduchu (zejména Smrtící oblak) a před Polykačem mě chránil Štít duší. Před chrámem Chaosu (Chaos Moliri) mě opět čekal Vyšší démon a trojice džinů. Tentokrát to šlo mnohem snáz a napoprvé.
Výhoda téhle družiny nakonec spočívá hlavně v tom, že v ní mám jistou oporu a nemusím se tolik strachovat o to, co mě čeká za rohem nebo jestli se náhodou nedostanu do pasti. I vyčerpaná družina zůstává stále dost efektivní, aby si s případnými problémy poradila.
Teleport v chrámu mě opět vyplivl zpátky na planinu, ale na cestě k chrámu Chaosu jsem minul jednu jeskyni, tak jsem se vypravil zpět, abych jí doprozkoumal. Cestou jsme se srazili s džinem na levelu 36 v doprovodu o něco slabšího džina, takže mi hra dala krásně najevo, že ještě ani zdaleka nejsme u maxima levelscalingu kopce Nanebevzetí

. Po návratu na planinu jsme se vydali severní bránou.
A bylo to tady ... souboj s armádou rapaxů vedený princem a Al-Elemir

Chtěl jsem udělat změnu v taktice, ale moc se mi to nepovedlo. Přiblížil jsem se jen natolik, aby začal boj. Zaměřil jsem prince a začal ho ostřelovat z dálky. Mezitím se část rapaxí armády sdružila a já se pokusil nasadit instakillová kouzla. Jenomže jsem dokázal trefit akorát dva templáře (alespoň něco). Ještě pár kol jsme takhle všichni stáli a jen jsme po sobě stříleli. Když měl princ půlku zdraví v tahu, tak jsem se rozhodl vyrazit vpřed a dorazit ho. Jenomže Al-Elemir mi do zad spawnula asi osm rytířů a chvilku trvalo, než jsme přišli na řadu a já mohl nakliknout další chůzi.
Prince jsem sundal ve dvou kolech a mezitím mi Al-Elemir spawnula do zad další rytíře a pak ještě jednu skupinu, aby to bylo pestřejší

. Jenomže to už jsem byl u ní a začal jí usekávat. Zbylý templář na nás poslal jednoho vodního elementála, ale toho jsme v pohodě sundali. Al-Elemir padla, Eona zakouzlila Tekutý písek na skupinku rytířů za námi a hned bylo o 12 potvor na bojišti méně. Byla to vlastně moje jediná větší úspěšná akce, jinak jsem všechny poctivě usekal/ustřílel (nikoho jsem neuspával, neparalyzoval apod.). Výsledek byl hodně přes 300k zkušeností pro každého.
Už na počátku souboje s rapaxy bylo jasné, že družina případné přečíslení v pohodě ustojí a souboj bude spíš jen formalita, ale mým cílem bylo vyhnout se nadměrnému spawnování rytířů od Al-Elemir, aby souboj zároveň odsýpal, jenomže to se mi nepodařilo. Po boji jsem se přesunul směrem k jezírku a počkal si na příchozí skřítky, kterými jsem dnešek zakončil.
Yuki a Eona už jsou jen 200k od levelu 25.
Nakonec jo, je to podstatný rozdíl. Přinejmenším mám z těch bojů na kopci mnohem lepší pocit a není to jen tím, že bych si už zvykl. Když teď na to kouknu zpětně, tak se až divím, jakou jsem měl předtím drzost na ten kopec lézt s nedostatečně vytrénovanou družinou

.