Stejně je to zvláštní, člověku to žere moře času a stejně to dělá znovu a znovu, věnuje tomu čas, který by mohl strávit u her a dohrát jich o polovinu více.
A asi vím, proč to tak je. Už ve škole jsem se spolužákem strávil klábosením o hrách snad veškeré přestávky a mnohdy i vyučovací hodiny. Člověk se rád dělí o zážitky, referuje o tom, rád píše reporty a deníky. A za tím vším hraním je pak vidět i nějaká ta práce. A já si i myslím, že to trénuje mysl. Jen tak nic nedělat, to člověk zakrní, ale vymyslet, jak co napsat, formulovat, aby to nebyla úplně blbost, a pak to zrealizovat, to je prostě takový permanentní tréning mysli :-)
A ona i ta pozornost, tedy to, že to někdo přečte a pozitivně na tu práci reaguje, prostě potěší. Já třeba vím, že slavný nikdy nebudu, mnohde jsem spíše persona non grata za vyhraněné názory, takže moje snahy se ubraly nejprve směrem, že si pro sebe budu vytvářet něco, o co se kdysi snažil třeba Excalibur a bude to o starých hrách. Prostě zmiňovat hry, jako takový ten osobní deníček. Neprofesionálně, bez nějaké struktury, prostě jednou zavzpomínám na starou hru tak či onak, klidně s chybami, ale zmíním, že existuje a že byla super. Jenže oni to lidi čtou a člověk si na to zvykne a přeci jen po očku sleduje ty statistiky, čtou to lidi, rozklikávají ten nový článek? Napsal jsem si jej sice jen tak pro svou osobní radost, ale ono už to rozkliklo dnes 50 lidí, ty jo. A asi si nebudeme nalhávat, že je to svým způsobem droga a bude nás tohle provázet celý život. "Sice nepotřebuji, aby se o mě někdo zajímal, ale potěší to". :-)
Tím chci říci, že jakýkoliv pokus o skončení je zbytečný, člověk zjistí, že mu to chybí. Najednou má nutkání se o něco podělit se spoustou hráčů, ale už nemůže, protože opustil všechny diskuse a zavřel všechny své internetové projekty? Tohle nelze vydržet dlouho a člověk se stejně vrátí :-)
A další jednu zajímavou věc jsem zjistil, psát o hrách a něco kolem nich tvořit na webu motivuje i k tomu hraní, nezakrnět a splnit plán, protože o tom chce člověk i něco napsat. Nepinkat ty hry jen tak, ale hrát je poctivě a do konce. Pokud za dohráním hry zůstane navíc vytvořena mapa, několik reportů a sepsaných článků a funkční tématický web, o to více se naplní pocit, že to hraní mělo vyšší smysl než si jen tak něco zapinkat, protože se zrovna nudím. Je to pak prostě koníček, kterého si pak člověk váží a nebojí se s ním pochlubit.