A je to za mnou ...
Po tolika letech a tolika pokusech o rozehrávku jsem se konečně dostal do finále a mohu Pillars of Eternity alespoň trošku shrnout. Mnohé už jsem o hře napsal, ale teprve ke konci se ukáže pointa příběhu, která vůbec není špatná, jen to kolem a cesta k rozuzlení jsou prostě divné.
Hlavní zápletkou původní hry a datadisků je válka bohů a to ne ledajakých bohů! Kdysi dávno žila na Eoře prastará civilizace, která dosáhla ohromného rozkvětu. Dostala se prakticky až na úroveň bohů a tak bylo jen otázkou času, kdy se její zástupci vydají samotné bohy hledat. Hledali, ale nenašli. Staří bohové zmizeli beze stopy a dokonce se zdálo, že tu ani nikdy žádní nebyli. Jenomže část prastaré civilizace stále lpěla na náboženství a tak se nejchytřejší té doby rozhodli, že vytvoří své vlastní bohy a dají tak lidem jasný směr. A tak se taky stalo.
V té době byla na vrcholu nejenom samotná civilizace, ale i její tajemná dovednost - animancie. Méně bystří by si mohli animancii snadno splést s nekromancií, obojí dokáže oživit mrtvé, ale animancie je především uměním, uměním jak extrahovat a ovládat duše bytostí. Ostatně byla to nejspíše právě animancie, která vedla ke stvoření nových bohů. A tak se stalo, že noví bohové si v sobě nesly zárodky "lidských" bytostí. Netrvalo dlouho a zažehlo to mezi nimi první svár.
Bohyně Woedika se snažila stát jedinou bohyní, Abydon zas podporoval neustálý růst civilizace. I ostatní bohové si snažili uzmout svůj díl. Všichni si však uvědomovali tu hořkou pravdu, že jsou jen výtvory a prastará civilizace zná pravdu o jejich podstatě. A tak byla prastará civilizace uvržena v chaos náboženské války.
Bohyně Woedika, která se chtěla stát jedinou bohyní, dala vzniknout kultu inkvizice. Pomocí animancie a jejím výtvorům si přisvojila duše mnohých. Její vliv a rostoucí síla postupně utlačovaly svobodné myšlenky a vracely civilizaci do kolébky nevědomí.
Vůdcem inkvizice byl v té době Thaos, věrný Woedičin služebník, kterému se za odměnu dostalo nesmrtelnosti. Jeho duše pak v každém novém věku procitla a jako jediná si uchovala veškeré vzpomínky. To aby Thaos mohl v díle Woediky pokračovat. Woedika byla za své činy a přílišné ambice ostatními bohy potrestána. Woedika se s potupou nikdy nesmířila a Thaos se v budoucnu stal jejím nejvěrnějším a nejhorším nástrojem.
Nicméně ostatní bohové si uvědomili svou zranitelnost a nebezpečí, které pro ně představovala příliš rozvinutá civilizace. Ostatně civilizace, která o nich znala pravdu! A tak byla bohyně Ondra pověřena jejím zničením. Vůli ostatních bohů se ovšem postavil bůh Abydon, který se obětoval, ale moc platné mu to nebylo. Ondra díky tomu získala Abydonovo golemy, kteří se pak stali novými ničiteli příliš ambiciózních civilizací. Byli známí jako tzv. Bezocí.
Na Eoře se mezitím vystřídalo mnoho civilizací a pokaždé, když se některá z nich příliš přiblížila bohům, tak byla zničena. Po prastaré civilizaci zbyly na Eoře prastaré stroje neznámého původu a různé písemnosti, které se staly předmětem bádání. Díky tomu byla opět vzkříšena animancie, ale její znalosti a možnosti byly teprve v začátcích. Jenomže animancie byla právě tím, co nové božstvo ohrožovalo nejvíce, protože dávala eořanům do rukou moc rovnou moci bohů. A to nemohli bohové dopustit!
My do celého příběhu vstupujeme ve chvíli, kdy Woedika spřádá svůj nový plán. Na počátku vůbec netušíme, co se děje a jak to vše spolu souvisí. Hra nás po celou dobu jen připravuje na pár finálových rozhodnutí, ale jinak netušíme vůbec nic. A to je trošku problém, protože navenek žijeme celkem obyčejný život, který nás drží dostatečně daleko od jakýchkoliv rozuzlení.
Kdykoliv to vypadá, že jsme něčemu na stopě, tak nás hra z ničeho nic zařízne. Vůbec tak nemáme šanci pochopit, co ty různé náznaky znamenají. Máme schopnost číst v duších, pomalu sbíráme střípky vědomostí z prastaré civilizace, ale dohromady to nedává přílišný smysl. Teprve na konci to vše zapadne, ale to je dost pozdě, protože to už máme za sebou přes 50 hodin většinové "nudy".
Jediným rozptýlením je tak datadisk Bílá Marka, který mi dovolil si oddychnout a dal pár věcem jasný směr a cíl. Je vidět, že si Obsidiani prázdnotu hry uvědomili a tak Bílou Marku integrovali přímo do základní hry. Za mě si ukousli příliš velké sousto a pokus o filozofování jim moc nevyšel. Přijde mi, že se tu míchá strašně moc nápadů, které jsou převzaté z jejich starších her a snaží se tu skloubit i úspěšné postupy z jiných starých izometrických her. Bílá Marka je jasný Icewind Dale, základní linka pak svým filozofováním zas kopíruje Planescape Torment. Stejně jako Bezejmenný do hry vstupujeme bez vzpomínek, pak v nás něco zažehne prvotní jiskřičku a pomalu si uvědomujeme, že naše duše už tu byla mnohokrát a naším cílem je najít hořkou pravdu o sobě samém.
Grafika Pillars of Eternity, vlastně i celková atmosféra jsou dobré až výborné, ale děj je k uzoufání nudný. Další vidle do toho hází přebujelý systém dovedností, ras apod. Prostě kvantita převálcovala kvalitu. Nic mě netlačilo se to učit, protože mě to vůbec ničím nezaujalo. Interakce v družině byly na Obsidiany dost slabé, až jsem tomu nechtěl zprvu věřit. Ve výsledku mi tak bylo jedno, co se s mým hrdinou stane a kdyby hra neměla outro, tak bych ho asi ani nepostrádal. Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale to i ten Planescape Torment mě dokázal zaujmout víc a to je hra, ke které mám celkem přirozený odpor. Přitom stačilo tak málo, třeba aby si Obsidiani vzpomněli na své kořeny a nesnažili se jen o pouhý kompilát, protože to jim nevyšlo.
Je jasné, že mi Pillars of Eternity nesedly, a tentokrát jsem to hodně lámal přes koleno, protože jsem chtěl věřit a hlavně jsem ten potenciál jasně viděl. Jenomže ve výsledku je to zklamání a mým převažujícím pocitem je, že už to mám konečně za sebou ... 60%.
Autor
Téma: Pillars of Eternity (Přečteno 15378 krát)