Přispěvatel: Elemir Září 10, 2021, 09:59:43
A proč vlastně ta averze? Vždyť jsem do té doby ani jeden z AC nehrál, krom recenzí a komentářů jsem neznal žádné bližší podrobnosti. Celé to vlastně začalo už někdy v roce 2006, možná dokonce až na přelomu roku 2006/2007, kdy se začalo mluvit o zcela nové hře od Ubisoftu. Na papíře to znělo dobře, Blízký východ, templáři, já v kůži nájemného zabijáka, co víc si přát? Rozhodně mě to zaujalo více jak Hitman. Navíc se šuškalo o tom, že by to mohlo být dokonce RPG. Jenomže realita byla horší, protože si vybavuji, že hned první recenze mě dokonale odradily. Po RPG ani stopy a nejvíc se omýlala nezáživná rutina, která hru velmi rychle uvrhla do nudy. Ke koupi mě nepřesvědčil ani český dabing a na jedničku jsem v klidu zapomněl.
O nějaké dva roky později se však strhla mela okolo nově vydané dvojky, která mi jednak připomněla, že AC stále ještě žije, ale hlavně se ukázalo, že má okolo sebe docela slušnou komunitu, která byla z nového počinu nadšená. Mě to samozřejmě nijak netankovalo, protože AC II vyšel nejprve pro konzole, což mě tak nějak ujistilo, že Ubisoft už nemá odvahu AC vydávat pro PC, takže to zas taková sláva asi opravdu nebyla. U PC portu se pak tuším strhla mela okolo grafických bugů, takže taky nic moc vstup na scénu.
Poznámka: teď jsem si všiml, že i jednička vyšla nejprve pro konzole a teprve poté pro PC.
Aniž bych se teda jakkoliv snažil, tak jsem si vůči AC vypěstoval dokonalý odpor. Něco obdobného jsem zažil s příchodem Mass Effectu, ale ten mě narozdíl od AC nechával zcela chladným. U AC jsem to naopak sledoval celkem pečlivě a měl jsem radost z každého nalezeného negativa, protože mě to dále a dále utvrzovalo v tom, že Ubisoft stojí za starou bačkoru. Ano, v podstatě nešlo ani tak o to zpropadené AC, jako o postoj Ubisoftu k zaběhnutým značkám, tedy např. k Might and Magic :D Ta škodolibá radost měla tedy hlubší důvod a AC byl holt dobrý terč.
Možná se ve mě nakonec hnulo svědomí, ale spíš to byla opravdu jen souhra náhod, kdy jsem zjistil, že AC III vůbec není špatná hra a celkově jsem byl překvapen, že jde o úplně něco jiného, než jsem si představoval. Okolo AC je vybudováno mnohem širší zázemí, které krom her zahrnuje i knižní novely. Není to rozhodně tak bezvýznamná značka, jak se mi tehdy zdálo. No bezvýznamná, to by nebylo přesné, myslím to ve smyslu svého zájmu o značku, protože komunita okolo AC je zřejmě početná minimálně od té dvojky. Musím ale také dodat, že chvilku trvá, než si ten koncept osvojíte. Ono to má své pro a proti, ale to bych rád rozebral až v dalších příspěvcích.
Herně jsem to bral dost napřeskáčku, tak mě napadlo, že bych tomu nyní mohl dát nějaký řád a odteď si vést poznámky. Rozhodně nepůjde o deníček, tohle téma bych rád vedl jako obecné o všech dílech před Origins. Stejně tak nemám v plánu znovu rozehrávat již odehrané díly, ale kdo ví :)
Přispěvatel: Elemir Září 10, 2021, 11:35:46
Když se řekne Assassin's Creed, tak nejde jen o hru, ale právě i o ten koncept, který je pro tenhle subžánr akcí typický. Ano, asi bych se nijak nerozpakoval AC vyčlenit jako subžánr. V předchozím příspěvku jsem zmínil Hitmana, který má tématikou k AC blízko, podobně bych mohl zmínit taky Thiefa, ale AC se od nich přeci jen citelně odlišuje.
Základem celého konceptu hraní je fakt, že jde o simulaci, která má pevně daný počátek a cíl. Je to dáno tím, že ve hře prožíváte vzpomínky dávno zemřelých lidí, takže podstatu příběhu ani nemůžete nijak ovlivňovat. Můžete jen lehce korigovat způsob, jak se k cíli vzpomínky dostat. Velkým překvapením hry je tedy fakt, že jde o sci-fi a z počátku je to vzpomínkové sekvencování příběhu docela rušivé, protože nejde o kontinuální vzpomínku, ale mezi jednotlivými fázemi hry jsou často letité skoky. Na to je pak navázaná přístupnost určitých lokací, které ve hře sice vidíte, ale v tomto čase je daná postava ještě nenavštívila, takže ani vy tam nemůžete.
Hlavní myšlenkou celé série je boj dobra se zlem, respektive soupeření mezi řádem a chaosem, záleží na úhlu pohledu. Ono to dělení není zas tak černobílé. Tady musím také zmínit, že jsem nečetl žádnou z novel, takže moje znalosti AC vycházejí čistě z toho, co jsem odehrál. Před současnou civilizací existovala na Zemi jiná a mnohem vyspělejší civilizace, která znenadání zanikla a zanechala na Zemi mocné artefakty, které se označují jako Úlomky Ráje. V podstatě jde o vyspělé technologické hračky, které mají ovšem velmi ničivý potenciál a v nesprávných rukou by mohly napáchat nedozírné škody.
Po úlomcích pase organizovaná skupina známá jako Řád, která by ráda nastolila pevnou vládu práva a pořádku, ale podobně jako řada jiných dobrých myšlenek se to celé zvrtne v touhu po moci a utlačování nevinných atd. Ze spasitelů se rázem stávají tyrani, kteří hledí jen na svůj prospěch a jsou ochotni tolerovat jen stejně smýšlející jedince. Protiváhou Řádu je Bratrstvo, které představuje společenstvo zabijáků, neboli česky také tzv. hašišínů. Tenhle boj se táhne už stovky let a Bratrstvo je v něm vykresleno jako partička Robinů Hoodů ;)
AC se s každým dílem snaží tuhle premisu napasovat do našich historických reálií a používá k tomu skutečné historické postavy, které háže buďto na stranu Řádu nebo na stranu Bratrstva. A opravdu to funguje, protože to zdánlivě vysvětluje některé méně pochopitelné činy těchto postav. Je to vlastně taková jiná úroveň konspirace :)
V rámci mydlení Řádu s Bratrstvem se mění i majitelé úlomků a celé tohle pokračuje až do současnosti, kdy se na světě objeví společnost Abstergo, která vyvine stroj umožňující prožití cizích vzpomínek na základě rozboru DNA. Tento stroj se jmenuje Animus a za Abstergem nestojí nikdo jiný než-li Řád, který od prvního AC představují Templáři. Abstergo nyní pátrá po současných potomcích jednotlivých linií Bratrstva a s jejich pomocí (samozřejmě nedobrovolnou) se pokouší najít informace o poloze dalších Úlomků Ráje. Děje se to právě skrze vzpomínky, které jsou zakódované v jejich DNA. Jedním z posledních přírůstků je Desmond Miles, neboli Subject 17.
Desmond si tedy postupně prožívá vzpomínky svých předků a odhaluje je členům Řádu. Spolu s Desmondem si vzpomínky prožíváte samozřejmě i vy jako hráči. V rámci hry se tedy prolíná přítomnost se vzpomínkami, protože na pozadí vašich prožitků probíhá i boj o vaši fyzickou záchranu, ve které hraje svou roli Bratrstvo. Tohle se pak táhne ještě napříč jednotlivými díly.
Je to zdánlivě geniální koncept, kterým si Ubisoft zajistil četná pokračování, ale má to samozřejmě i svá úskalí, jak jsem psal již v prvním příspěvku. Tím hlavním je znovuhratelnost, protože AC už vám s další rozehrávkou nic nového nenabídne. Kvůli prodloužení herní doby a okořenění zážitku je proto do hry napasováno hned několik vedlejších aktivit, které nemají na děj vliv. Je to čistě kolektorská činnost, kdy sbíráte např. různé stránky knih, "oblíbená" pírka apod. Holt někdo je kompletista a nepřestane dříve, dokud nemá splněno :D
Druhým výrazným prvkem AC je parkour, na kterém hra dost staví a taky vám jeho prostřednictvím dává širší možnosti, jak jednotlivými vzpomínkami projít. Dává vám to pocit svobody, protože s tím můžete vylézt prakticky kamkoliv. V Ubisoftích studiích sice nejsou tak pečliví jako Piraně, ale už jen ten pocit, že stojíte na nejvyšší věži v okolí a můžete si prohlédnout město pod sebou ... Naneštěstí zrovna parkour je jednou z bolístek ovládání, tedy v kombinaci klávesnice + myš. AC rozhodně nezapřou, že byli primárně designovány pro konzole. Vůbec bych se nebál přirovnání, že první díly AC v topornosti ovládání hravě předčí Gothic. Je to ale dáno tím, že hra nabízí celkem dost aktivit, i ten soubojový systém není zrovna triviální, takže je potřeba si na to chvilku zvykat.
Musím přiznat, že i nyní po Origins a Odyssey, jsem měl docela obavy rozehrát dvojku, ale tu hru hodně drží příběh a atmosféra, o čemž se určitě ještě rozepíšu. Dokonce jsem kvůli tomu zkousl i šílenosti typu parkour na čas apod. Ono to opravdu už není moc pro mě, navíc je to občas dost k vzteku, ale už jen fakt, že jsem ochotný to podstoupit, o lecčems svědčí.
Přispěvatel: Elemir Září 11, 2021, 08:39:25
Správně jsem měl samozřejmě začít jedničkou, což jsem před nějakým rokem opravdu zkoušel, ale moc mě to nechytlo, tak jsem skončil hned na začátku. Volba dvojky byla proto poměrně logická, byť už nějakou dobu mám rozehrané i Unity, ale to mě taky zrovna nechytlo :D Svým způsobem to vypadá jako shoda náhod, že jsem po Origins sáhl zrovna po díle, který se vrací do kolébky vzniku Bratrstva, tedy do Itálie. Nicméně více možností ani nebylo, protože mezi jedničkou a trojkou je prostě dvojka :) I když, abych byl úplně přesný, na události dvojky navazují ještě hry AC: Brotherhood a AC: Revelations, které rozšiřují Eziovu příběhovou linku. Trojka pak zase poskočí o několik generací jinam.
A teď jsem zase nechtěně odkryl další téma, které hned vysvětlím, protože tohle může být docela matoucí. Pokud se podíváte na přehled Assassin's Creed series (https://www.mobygames.com/game-group/assassins-creed-series/offset,225/so,1d/) na MobyGames, tak uvidíte přehršel různých vydání jednotlivých dílů a do toho haldu příběhových doplňků/spin-off, které vyšly třeba jen na určité konzole. Ubisoft je v tomhle ohledu přeborníkem a ždíme značku AC kde se dá, ale obecně platí, že co díl na PC (nová číslovka u AC), to zcela nová postava předka, do jehož kůže se Desmond Miles dostane.
V jedničce je klíčovou postavou Altaïr a jak jsem již popisoval, děj se odehrává v průběhu křížových válek na Blízkém východě (rok 1191). V reálném světě se tou dobou píše rok 2012, takže vzhkledem k release jedničky jde o celkem blízkou budoucnost (2007). Ono to datum není ani náhodné, rok 2012 byl svého času spojován s různými historickými předpovědmi. Podle některých mělo 21. 12. 2012 dojít ke konci světa. No a na tomhle právě staví reálná linka příběhu.
Desmond Miles je v podstatě poslední známý potomek linie Bratrstva, a proto je pro Abstergo, potažmo Templáře, tak důležitý. V kůži Altaïra jim pomáhá vyhledat části map, které by je dovedly ke ztraceným úlomkům ráje. Desmond je ovšem důležitý i vzhledem k onomu datu 21. 12., protože může odvrátit blížící se katastrofu. Na počátku dvojky se proto do věci vloží Lucy Stillmanová, která pro Abstergo pracuje na projektu Animus.
Lucy je ve skutečnosti členkou novodobého Bratrstva a pomůže Desmondovi utéct. Předtím si ještě "vypůjčí" informace z databáze Absterga. Cílem a smyslem toho všeho je dostat Desmonda na vlastní základnu a s pomocí vlastní kopie Animu ho připravit na nadcházející události. To znamená získat úlomky ráje pro Bratrstvo a vycvičit Desmonda v umění zabijáků (oboje se děje právě skrze vzpomínky).
Děj se ve dvojce posune do 15. století do renesanční Itálie, kde hraje v příběhu klíčovou roli Ezio Auditore da Firenze. To pak pokračuje ještě skrze Assasin's Creed: Brotherhood a Revelations a pak teprve přichází na řadu trojka a s ní postava indiánského míšence Ratonhnhaké:ton, známého jako Connor. Příběh trojky se odehrává v době války za nezávislost, tedy okolo roku 1775 a na scéně se objevuje celá řada postav z amerických dějin té doby. Zajímavostí je fakt, že Connor je synem templáře Haythama Kenwayie, který zde plní svou vlastní misi (stane se lídrem místního Řádu). A aby to nebylo málo, tak Haytham je pro změnu synem Edwarda Kenwayie, který byl členem Bratrstva :)
Tenhle zvláštní zvrat v ději vedl k tomu, že se Ubisoft rozhodl ze čtvrtého dílu udělat prequel k trojce, kdy se děj vrátí do dob mladého Edwarda, který se jako pirát shodou náhod přimýchá ke spolku templářů v Karibiku, ale tenhle podvod mu moc nevyjde, takže situace ho pomalu dotlačí "změnit" strany. Edward je celou dobu ve hře prezentován jako podvodník, ale díky svým činům se nakonec stane pro asasíny, tedy Bratrstvo, opravdu důležitým a je mezi ně přijat. Později se však rozhodne svůj dobrodružný život v Karibiku ukončit a vrací se do Anglie, kde se ožení s Jennifer. Narodí se jim syn a dcera. Jenomže Edwarda minulost dožene (je zabit) a malý Haytham se díky tomu ocitne v rukou Řádu, ke kterému nakonec konvertuje.
Spolu se čtyřkou končí i Desmond, protože datum 21. 12. se neuprosně blíží a je na čase splnit svou roli - Desmond za cenu svého života zachrání Zemi před devastující Sluneční bouří. Tahle událost je pak zmíněna třeba v Origins v jednom ze záznamů záhadných zařízení. Záměrně se tu vyhýbám zmínce o první civilizaci (Isu), protože tady mi chybí dopředná kontinuita toho příběhu, která začíná právě ve dvojce a do tohoto bodu jsem se ještě nedostal.
Civilizace Isu sice "údajně" zanikla, ale jejich vědomí a síla jsou přítomny v úlomcích ráje. Isu jsou považováni za stvořitele lidí, kteří ovšem byli také jejich koncem. V myslích lidí se proto Isu usadili jako různá božstva. V dílech před Odyssey vystupují Isu jen jako hologramy (pokud se to tak dá označit), v DLC k Odyssey se však s nimi můžeme setkat přímo jako s řeckými bohy. Vysvětleno je to už v Origins, kdy je svět nastíněn jako množství paralelních simulací, které se mohou místy prolínat. Předpokládám, že v knižních novelách je to vysvětlené lépe.
V tomhle ohledu mi přijde, že Ubisoft tlačí dost na pilu a snaží se tu sci-fi složku udržet ve hře stůj co stůj. U Isu je dobré mít stále na paměti, že je to jen vyspělejší civilizace, která lidstvo využívala jako své otroky, a i oni mají své slabé a silné stránky a není náhodou, že základy Řádu a Bratrstva pocházejí od nich samotných. Jejich hologramy skrze úlomky ráje pak samozřejmě sledují své vlastní cíle dle svého přesvědčení.
Po smrti Desmonda jsem nic nehrál, takže se pro úplnost přesunu rovnou k Origins, kde se hlavní role proživatele vzpomínek ujímá Layla Hassan. Původně jde o členku výzkumného týmu Absterga, kterou její přehnané ambice dovedou do situace, kdy potají hackne Animus a upraví jeho kód tak, aby dokázala prožívat vzpomínky lidí na základě rozboru cizí DNA. Chce prostě svým nadřízeným dokázat, že projekt může pokračovat dále. Jenomže Abstergo se jí pokusí za odměnu odstranit a pomocnou ruku jí nabídne Bratrstvo, konkrétně William Miles, otec Desmonda. Nutno dodat, že Layla je krajně nesympatický charakter, což se projeví hlavně v DLC k Odyssey. Jak jsem pak dočetl, tak ve Valhalle si pro ní Ubisoft připravil nemilý konec a jak už taky dneska víme, další Assassin's Creed už prý bude úplně jiná hra ;)
Přispěvatel: Elemir Září 11, 2021, 15:24:31
A teď už přímo ke dvojce. Po útěku z Absterga se Desmond nechá dobrovolně připojit k Animu Bratrstva a s pomocí ukradených dat se soustředí na postavu Ezia Auditore da Firenze, syna významného Florentského bankéře z druhé poloviny 15. století.
Poznámka: z předchozího textu by to mohlo vypadat, že příběhové linky ze současnosti jsou nějaké větší celky hry, ale vždycky jde jen o kratičké události, které sem tam přerurušují vzpomínky v Animu.
Ve Florencii v té době vládne rod Medicejských, který tuto roli velmi snadno uzmul rodu Pazziů. Kdo trošku sledoval historii nebo jeden seriál, na jehož jméno si teď nevzpomenu, tak ví, že v té době větší města představovala samostatné státní celky, takže i Florencie je městským státem. Rod Medicejských patřil mezi významné rody se značnými diplomatickými schopnostmi, ale jejich úspěch byl mnohým trnem v oku a brzy se stali cílem vražedného komplotu. Přesně tohle je obsažené i ve hře.
Rodiny Auditore a Medicejských jsou spřátelené a Eizův otec v předtuše zrady zařídí zatčení Francesca Pazzia. Svoje obavy popíše v dopise, který Ezio předá florentskému smírčímu soudci Ubertu Alberti. Uberto je přítelem Eziova otce Giovanniho, ale v den popravy se Ezio stane svědkem Ubertovi zrady, kdy Uberto místo výhlašení milosti nechá jeho otce a dva bratry popravit. Existenci dopisu, a tím pádem důkazů proti Pazziům, samozřejmě zapře. Tím začíná Eziova dlouhá cesta za spravedlností.
Popravě přechází úvod hry, který je na dnešní poměry docela drsným tutoriálem :D Ne, opravdu je to něco šíleného, obzvláště pokud si navyknete na to, jak ovládání u AC funguje dnes :D Samozřejmě tu máte na úvod hned všechno to, co vám bude činit problémy - bitky, šplhání na čas, běh na čas atd. Na nějaké učení není zrovna moc času, hra vás prostě vrhne hned akce a je potřeba si rychle zvykat. Eizo zatím neumí úplně všechno, hodně aktivit se bude muset teprve naučit, takže možnosti boje jsou z počátku třeba omezené.
Ovládání hodně spoléhá na různé kombinace kláves, jejich postupný stisk anebo držení (+ v kombinaci s myší), takže je snadné se splést. U boje je např. rozdíl v té samé sekvenci stisků, pokud máte nepřítele navolno nebo zafixovaného uzamčením. Na jednu stranu se mi to množství možností líbí, ale na druhou stranu jsem rád, že boje jsou celkem snadné, takže jsem si doposud vystačil se dvěma základními strategiemi. A to jsem ještě nezmínil, že forma boje se odlišuje i podle toho, jaký typ zbraně zrovna třímáte v ruce ;)
Poznámka: trojka je v pojetí boje už výrazně chudší a to samé vlastně platí i pro Origins a Odyssey, kde sice můžete vytvářet efektivní komba, ale bojové sekvence jsou už hodně automatické a nejde si s tím tak pohrát jako ve dvojce. Celkový dojem kazí opravdu jen to, že vás do mistrovství v ovládání zbraní nic nenutí. Přitom prostor pro zlepšení by byl, pár desítek minut po startu hry se mi zpřístupnilo cvičiště, kde si lze jednotlivé prvky boje bez omezení natrénovat.
Tutorial pokračuje i po popravě, kdy se Ezio po smrti otce dostal k jeho asasínské výbavě, ale zatím nemá ani tušení, co to všechno má znamenat. Služebná mu pomůže dostat matku a sestru do bezpečí místního bordelu, který vede služebné sestra Paola. Situace není zrovna příznivá, ve městě po vás pasou hlídky a nikde není bezpečno.
Paola mě proto naučila postupně trojici věcí - skrývání v davu, kradení a odvádění pozornosti. Mno, v první chvíli jsem ztuhl, protože to celé najednou vypadalo jako základní prvek hratelnosti, kdy se snad budu muset permanentně skrývat, ale ve skutečnosti jde naštěstí jen o chvilkovou záležitost. Skrývání v davu funguje tak, že se vmísíte do skupinky lidí na ulici. Pokud stojí, tak je to fajn, ale v další části tutorialu je potřeba sledovat Paolu při průchodu ulicemi. V tu chvíli jsem musel využít všudypřítomných chodících obyvatel a doufat, že budu schopný uličkami Florencie v příhodný čas přeskakovat mezi různě se křižujícími skupinkami. Mezi spozorováním a plnou pohotovostí stráží je vždy dostatečný interval, takže lze na chvilku vykouknout z davu a přitom ještě zůstat v bezpečí.
Na závěr této rozvičky jsem se dozvěděl, že svou identitu mohu skrýt strháváním plakátů, podplácením městských hlasatelů anebo vražděním zkorumpovaných měšťanů. Celé je to vázané na ukazatel známosti, který je potřeba zbavit rudé barvy. Tohle už je pro mě známá mechanika a za chvilku jsem byl ve městě inkognito.
Upoutaná pozornost stráží má ještě tři samostatné fáze:
1) jste stále na dohled (červené pole)
2) kdy se ztratíte z dohledu, ale jste ještě v okruhu hledáni (žluté pole)
3) úplné zmizení.
Tohle funguje v sérii až doteď. Krom davu se dá skrýt v kupkách sena, na střeše atd. U střech je akorát problém v tom, že na různých místech hlídkují střelci, což jsem opět znal už z trojky. Střelci po vás půjdou i tehdy, pokud nejste hledaní, ale před napadením vás ještě vyzvou, ať slezete, takže je čas od sebe nevítanou pozornost zase rychle odpoutat.
Krom střelců na sebe můžete pozornost upoutat otevřenou vraždou, vražením do stráží, zlodějinou, rozbitím nákladu poslíčků pokud jste na dohled stráží (ti jsou super otravní a všudypřítomní), stržením plakátu hledané osoby pokud jste na dohled stráží a pak samozřejmě přímým napadením stráží. Vraždy je potřeba provádět co nejvíce mimo zraky obyvatel, protože i zdánlivě temná zákoutí mají kupodivu bystré oči :) Plakáty hledaného se naštěstí objevují na stále stejných místech, takže si stačí zapamatovat polohu těch snadno dostupných. Na většinu nechtěně získané pozornosti stačí strhnout dva plakáty.
Problém je totiž v tom, že občas vyvoláte nechtěně mnohem větší melu, než by bylo nutné a pak holt musíte zabíjet na veřejnosti. Typická situace je chvilka, kdy vás napadne skupinka stráží a mezi tím z poza další ulice vyleze další skupinka stráží, která ihned zareaguje na váš útok. Na můj vkus jsou ulice měst až příliš přeplněné.
Ale jak už to tak bývá, bezhlavá akce se prostě musí nějak vymstít, proto je dobré si každou akci alespoň trochu promyslet. Jenomže tady opět trochu selhalo ovládání hry, kdy mi dlouhou dobu unikalo, jak manipulovat s prostitutkami a proč bych to vlastně měl dělat. V průběhu hry se mi postupně zpřítupnily ještě skupinky žoldáků a zlodějů. Každou ze skupinek si lze najmout za drobný poplatek a poté je využít k odlákání pozornosti (žoldáky přímo k boji).
Prostitutky je potřeba uzamknout pohledem klávesou F a poté jim vydat příkaz (klávesa mluvení - E). Tím se ke mě připojily a vytvořily kolem mě inkognito prostor. Jakmile se v blízkosti objevili stráže, tak je dvojice prostitutek odvedla pryč a druhá dvojice mi dále poskytovala krytí (každá najímatelná skupinka má vždy 4 členy). Takhle funguje pasivní krytí, ale prostituky lze poslat na stráže i cíleně, opět pomocí klávesy F, kdy se zaměří patřičná hlídka a povelem na ně prostituky pošlete. Tím se dají stráže snadno odlákat od hlídaných truhlic apod. Vůbec tedy není potřeba využívat násilí. Časem se k tomu hodí více zloději, protože ti odlákají stráže úplně mimo dohled, u prostitutek se občas stane, že se nějaký strážný vrátí a sem tam pak došlo k zbytečnému poplachu. Jakmile jsme tuhle interakci pochopil, tak se můj život ve hře stal mnohem příjemnějším.
Nj, ale to jsem zase trochu odběhl :D Na druhou stranu, ono je dobré hodně základní věcí popsat nyní, protože jsou společné napříč díly a velmi dobře to ilustruje způsob, jak se vlastně asasíni hrají.
Paola mě po tomto úvodu propustila a nyní nastal čas, abych dostal matku a sestru bezpečně z města. Cílem bylo panství v Monteriggioni, které spravuje Giovanniho bratr Mario. Útěk samozřejmě nebyl tak snadný, kousek za městem nás přepadl Francescův syn Viery, ale na pomoc mi naštěstí dorazil strýček Mario a tím se mi zpřístupnila další etapa hry.
Přispěvatel: Elemir Září 11, 2021, 16:48:04
Monteriggioni má ve hře zásadní význam, protože slouží jako Eziova základna. Ezio se tu poprvé dozvídá pravdu o svém otci a jeho úloze v Bratrstvu. Nicméně ho to nijak neosloví a namísto toho se rozhodne, že brzy s matkou a sestrou utečou mnohem dále. Eziova sestra Claudie se však nehodlá společně s matkou zříci šance na pomstu a tak se Ezio shodou okolností zaplete do pomsty připravované jeho strýcem. Mario přitom nebyl proti Eziovu odchodu, měl proto pochopení, ale zároveň Ezia přesvědčil, aby v Monteriggioni chvíli zůstal a absolvoval alespoň základní trénink boje, aby se dokázal na cestách vypořádat s nebezpečím. A tím začala další část tutorialu.
K dispozici jsem dostal malou arénu, která je jen kousek od vily. Nejprve mě Mario naučil základním trikům a později i o něco pokročilejším technikám. Poté se mi zpřístupnil trenér, u kterého je možné si v aréně volně trénovat naučené techniky a tak se v nich dále zdokonalovat nebo si je jen připomenout. Není to tak triviální, jak by se mohlo zdát, opravdu stačí trochu jiná kombinace kláves nebo zapomenout na uzamknutí cíle, a celá akce najednou probíhá úplně jinak.
Mario mě krom toho zasvětil do existence speciální svitků, které jsou označovány jako kodex a pochází z dob Altaïra. Kodex má celkem 30 stránek, přičemž hodně z nich se ztratilo. Díky tomu není smysl kodexu Mariovi úplně jasný. Stránky jsou totiž zašifrované a navenek nesou různé informace. S jejich luštěním je Eziovi nápomocný mladý Leonardo da Vinci, který se záhy stal mým blízkým přítelem. Leonardo sídlí ve Florencii a první stránky kodexu obsahovaly návod na zprovoznění skryté čepele. Dešifrované stránky je pak ještě potřeba umístit na zeď v Mariově pracovně. Kompletní set pak v pohledu orlího oka odhalí skrýtou skládačku, která představuje mapu světa a umístění jednotlivých základen Bratrstva.
Jo, orlí oko ... no, to je další užitečná mechanika typická pro sérii AC. Nicméně v dílech před origins není delegována na létajícího dravce, ale jde o přepnutí pohledu z vlastních očí postavy do alternativního režimu. V něm se např. zřetelně zobrazují nepřátelé, cíle úkolu apod. Taky to slouží k dešifrování jednoho puzzle, které do této vzpomínky ukryl Subject 16 (předchůdce Desmonda). U téhle části do vzpomínky aktivně promlouvá hlas současného Bratrstva, které dohlíží na Animus.
Rozluštění kodexu není klíčové jen kvůli vylepšením skryté čepele (jsou celkem 3), ale nalezením všech stránek kodexu se zpřístupní finální vzpomínka, která by měla být klíčová pro dohrání hry (bez ní by to nemělo jít). Jinak ta vylepšení jsou otrávená čepel a pistole (mno, prostě takový hlučnější prak :)).
Pod vilou v Monteriggioni je také tajná krypta, do které mě Mario zavedl, aby mi představil významné předchůdce Bratrstva. Jednou z postav je Amunet, což je ve skutečnosti Aya z Origins a další je Darius, se kterým se lze setkat v DLC Hidden One pro Odyssey (je to dědeček Elpidia, vnoučete Kassandry nebo Alexia - dle toho, co si vyberete). Darius po událostech tohoto DLC odvedl Elpidia do Egypta, kde ho náležitě vycvičil. A jak už asi tušíte, potomkem Elpidia je právě Aya.
Poznámka: oficiální kánon série uvádí, že Elpidios je synem Kassandry, což je vlastně správně, protože Alexios byl do hry přidán jako herní alternativa pro ty, co nechtěli hrát za ženu ... a že jich bylo :D
Soch je v kryptě celkem 6 a ke každé patří pečeť. Všech 6 pečetí pak odemyká Altaïrovu zbroj. Problém je v tom, že pečeti jsou ukryté v asasinských kryptách napříč lokacemi hry a každá krypta je spojena s určitou formou hádanek, které zahrnují dobře zvládnutý parkour. Není to nic jednoduchého, kamera je během samotné akce občas záměrně pootočená tak, že pro patřičnou akci musíte provést jiný stisk směrových kláves než normálně a zároveň to vyžaduje dost přesné umístění postavy Ezia. Nepomůže tedy, pokud si trasu předtím proběhnete nanečisto, protože během akce je to pak jinak. Nejhorší jsou v tomto ohledu časovky, kdy vás tlačí i neúprosně ubíhající čas. V jedné kryptě jsem měl dokonce chuť to vzdát. Nakonec se mi zadařilo, ale při další rozehrávce bych to asi už vynechal :D
Další specialitou vily je truhla na pírka, které lze sbírat různě po lokacích a při určitém počtu by to mělo vést k odemčení bonusových zbraní, ale je to dost otravná činnost. Krom toho se tu nachází galerie umění a zbrojnice, kam se umisťují získané/zakoupené předměty, čímž se dostávám k další klíčové vlastnosti Monteriggioni - správa panství.
Monteriggioni je staré panství a Mario nemá zrovna peněz na rozhazování, takže je to tu lehce v dezolátním stavu. Poté, co jsem se rozhodl pro pomstu, tak Mario delegoval správu Monteriggioni na mě a Claudii zaměstnal jako účetní. Do vily byl krom toho přizván architekt, který mi měl pomoci s rekonstrukcí. Každá akce stojí určitý obnos, ale zároveň se tím navyšuje celková hodnota panství, takže místní pokladna pak generuje více a více peněz.
Původní investice se tedy bohatě vrátí a už na počátku jsem byl schopný zvednout hodnotu Monteriggioni přes 5000 florintů. Hra pak každých 20 minut do truhly uloží požadovaný obnos, přičemž kapacita truhly vystačí na 4 dávky (80 minut). Pak je potřeba truhlu vybrat, jinak už negeneruje nic. Vybírat lze samozřejmě i dříve. Krom renovace zvyšuje hodnotu panství kompletace různých sbírek. O peníze není díky této mechanice nouze a je to dobře, protože s postupem času se v obchodech zpřístupňují lepší a lepší věci, které samozřejmě taky stojí čím dál více. Renovace mi krom toho zaručila nižší nákupní ceny v místních obchodech.
V tomto ohledu se vyplatí si nechat u krejčího zvětšit kapacitu vaků na léky a šipky. Léčení Ezia totiž neprobíhá automaticky, ale musíte ho zajišťovat manuálně. Je proto dobré mít u sebe dostatek léků, protože ne vždy budete schopni získat pomoc lékaře (např. uvnitř krypt nebo v průběhu tužších soubojů v uzavřenějších místech). Jinak ještě ke sbírkám zbraní a zbrojí, Ezio má na sobě to, co jste nakoupili naposledy, ale ve zbrojnici v Monteriggioni si pak lze každý z předmětů libovolně přepínat.
Poslední klíčovou částí tutorialu je interakce s mapou, kdy mi Mário osvětlil funkčnost rozhleden a v rámci panství jsem si pak mohl posbírat bonusové předměty. Rozhledny jsou skutečně velmi důležitým prvkem série, protože výhledu z nich využíváte k odhalení skrytých předmětů, v tomto případě stránek kodexu, nebo pírek a různých pokladů, které se ukrývají ve výškách po okolí. Základní rutina tedy spočívá v tom, že v nové oblasti nejprve oběhnete všechny dostupné rozhledny, zesynchronizujete mapu a pak teprve řešíte úkoly. Ono to pomáhá i v základní orientaci v oblasti. Nejtežší na tom celém je akorát najít cestu vzhůru, protože musíte sledovat, kudy bude moci Ezio šplhat, což obvykle znamená, že lezete v různých spirálách. Dolů to pak jde velmi rychle díky skoku důvěry (speciální forma skoku do kupky sena nebo vody).
Tím končí klidnější fáze hry a na scénu přijde opět více akce ... ;)
Přispěvatel: Elemir Září 11, 2021, 17:31:41
Možná bych měl nejprve ještě zmínit, že Ezio se v průběhu hry lehce zlepšuje, což se děje skrze nakoupené zbroje (zdraví) a zbraně (útok + poškození). Zdraví přidávají ještě dešifrované stránky kodexu. Odráží to vlastně věkový rozdíl mezi mladým Eziem na počátku hry a jeho postupným vyzráváním do formy schopného zabijáka. Nepřátelé jako takový jsou stejní, takže na počátku je potřeba si souboje více hlídat, ale časem se karta výrazně obrátí ... AC II opravdu není z pohledu soubojů nijak tuhá, ale to neznamená, že tu nejde umřít :)
A když už jsem u toho, hra neumožňuje manuální ukládání, vše jede na jeden automatický save formou checkpointů. Při loadu se mapa resetne a krom nalezených klíčových předmětů se vše obnoví a to včetně stráží. Stráže se obnovují i v rámci přechodu mezi lokacemi, holt je to simulace a započítávají se jen klíčové akce. Checkpointy naštěstí fungují i uvnitř úkolů, takže kvůli chybě není nutné si zopakovat vše od začátku, což jsem mnohokrát ocenil. Některé úkoly totiž jedou stylem pokus omyl, než najdete přijatelný postup (týká se hlavně vražd bossů).
Prvním bossem dvojky je smírčí soudce Uberto, který se skrývá ve Florencii a spolu s Pazzii plánuje vraždu Medicejských. Nejprve je potřeba Uberta vysledovat až na vernisáž a pak se k němu přiblížit. Během toho jsem si vyslechl jejich plány a poté už jen stačilo k Ubertovi doběhnout a bodnout ho. No, označení boss tedy není zrovna na místě, protože drtivá většina vražd probíhá bez souboje, ale chtěl jsem tím zdůraznit významnost těchto cílů, protože ve hře ještě existuje vedlejší aktivita, tzv. vraždy na objednávku. A pak ještě jedna, kdy vraždíte pomocníky těchto bossů.
Navenek to vypadá jako rutina, ale k cíli se musíte přiblížit nepozorovaně, což může být problém. Důvodem je fakt, že tyhle vraždy obvykle probíhají v hlídaných lokacích (červené oblasti), kdy se vám anuluje ukazatel anonymity a stráže tedy útočí stejně, jako kdybyste byli hledaní zločinci. Nevydařený útok na stráže pak zburcuje poplach a cíl vám může zdrhnout, což znamená neúspěch a úkol najede od posledního checkpointu.
Vraždou Uberta jsem se dozvěděl důvod jeho zrady. Jeho ambice a touha po slávě ho vehnaly do náruče Řádu, který ho pod pohrůžkou vyvraždění jeho rodiny donutil pomoci Pazziům. Uberto měl u sebe seznam s dalšími jmény, ale v tuhle chvíli bylo klíčové jít přímo po rodu Pazziů.
Krom Florencie a Monteriggioni se mi nově zpřístupnilo San Gimignano v Toskánsku. Mezi jednotlivými lokace lze cestovat manuálně nebo za driobný poplatek rychlou přepravou. San Gimignano je bydlištěm Francescova syna Vieriho a jde o celkově rozlehlé panství, které zahrnuje menší městskou pevnost a přilehlé okolí. Můj vstup do města vedl skrze útok, takže jsem začal jako zločinec, což bylo nutné dodatečně urychleně anulovat. Jinak to ale nejde, protože v San Gimignano dojde k setkání rodu Pazzi s velmistrem Řádu Rodrigem Borghim ... ano, tento významný španělský rod je tím, kdo tu tahá za nitky.
Poznámka: teď si nejsem úplně jistý, jestli se Rodrigo objeví zrovna v San Gimignano nebo až ve Florencii, ale to je v podstatě jedno ;)
V rámci akce v San Gimignano je cílem vraždy jen Viery, podstatné je právě to rozklíčování vztahů, kdo je kdo a co je cílem Řádu v Itálii. Nyní jsem věděl, že Pazziové půjdou po Medičejských a bude tedy nutné je zastavit dříve, než svou akci provedou. Cesta vede do Florencie, kde mi s přípravou akce pomohl La Volpe (Liška), hlava místního cechu zlodějů. Jenomže celé se to zvrtne a k útoku na Medičejské dojde dříve, než bylo v plánu, takže z obou bratrů se mi povedlo zachránit jen Lorenza. Francesko Pazzio zdrhne (nejde v tuhle chvíli zabít).
Francesco je cílem samostatného úkolu a po jeho smrti se zbytek bratří Pazziů rozprchne a vedení města se pevně ujme Lorenzo. Za odměnu a záchranu života mi předal plášt rodu, který mi zabezpečil imunitu před řadou drobných zločinů v oblastech pod správou Medičejských.
Přispěvatel: Elemir Září 12, 2021, 08:39:22
Podobně jako v dřívějších částech vzpomínky, i nyní se čas posunul dále. Jenom zopakuji, že sekvence vzpomínek není kontinuální, ale vždy jde o určité úseky, mezi kterými může být klidně několik let mezera. V porovnání s Origins nebo Odyssey to působí napoprvé docela zvláštně, ale z pohledu logiky to hře dodává na uvěřitelnosti, protože jednotlivé akce jsou jasně zařazené do určitého časového rámce.
Po smrti Francesca vám trvá několik let, než narazíte na stopu dalších aktérů atentátu na Medičejské. Stejně tak Lorenzo přeci nezamete svinčík po Pazziech ze dne na den, ale nějakou dobu trvá, než se situace ve Florencii změní. Jediné, co tu působí opravdu zvláštně, je chování výběrčí truhly v Monteriggioni, protože pokud končíte sekvenci s nulou, tak v nové sekvenci to bude stále nula, protože plnění truhly závisí jen na reálném čase, nikoliv na herním čase.
Jacopo Pazzi se s dalším aktéry atentátu na Medičejské ukryl v Toskánsku, takže cesta vedla opět do San Gimignana. Po minulé návštěvě jsem si tu musel urovnat vztahy se strážemi a poté začalo pátrání po Jacopovi, což obnášelo vyhledat všechny vedlejší aktéry atentátu, protože nemají narozdíl od Jacopa tolik prostředků, aby se dokonale ukryli, a z nich pak získat informace. Mno, tedy nejprve je smrtelně zranit a poté doufat, že před posledním vydechnutím se rozhodnou usmířit s Bohem a kýženou informaci mi prozradit :) Opravdu to jinak nejde.
Nakonec jsem se dozvěděl, že v San Gimignanu se něco velkého připravuje a Jacopo u toho nesmí chybět, takže jsem konečně zjistil jeho polohu a mohl ho vysledovat kousek za město, kde se konal templářský sněm. Nechyběl tu samozřejmě ani Rodrigo, kterého doprovázel Emilio Barbarigo. Rodrigo nebyl nadšený ze ztráty vlivu ve Florencii a tak se rozhodl Jacopa odměnit zabodnutím své čepele do jeho hrudi.
Byl to poněkud nečekaný zvrat, tedy až do té chvíle, než Rodrigo jen tak do větru prohodil, že se mi omlouvá, že mě připravil o mou pomstu ... ano, byla to past a Jacopo byl jen návnada. Vzápětí se strhla mela, ale podařilo se mi přežít. Rodrigo a Emilio mezitím zmizeli a já dorazil nasmrt zraněného Jacopa. Tím jsem definitivně uzavřel kapitolu Pazziů a zřejmě bych mohl být i spokojen, protože zemřeli již všichni ti, kdo se podíleli na neštěstí rodiny Auditore, ale přítomnost Emilia Barbariga na sněmu mi odhalila, že tady má práce ještě rozhodně nekončí.
Cesta do Benátek
Rod Barbarigů má pod palcem Benátky, ale cesta do města není zrovna přímočará. Ještě před odjezdem jsem si chtěl promluvit s Leonardem, ale jeho pomocník mi prozradil, že Leonardo dostal nabídku od jedné zámožné rodiny z Benátek a tu přijal. Leonarda jsem dostihl ještě kousek za městem a tak jsme se na cestu vydali společně.
Mno, ale to by bylo příliš jednoduché :) Po chvilce nás dostihla skupina stráží a začal divoký úprk kočárem, který obnášel shazování naskakujících vojáků a vyhýbání se ohnivým šípům. Životnost vozu není nekonečná, takže jsem si musel dávat dost pozor, abych se držel na cestě a pokud možno do ničeho nevrážel. První pokus mi nevyšel, ale naštěstí jsem stihl poslední checkpoint, takže jsem si zopakoval kousek z jinak docela šílené akce. On je to opravdu kus cesty, který je potřeba projet. Na konci cesty se před námi otevřel výhled na město Forli a já seskočil, abych zajistil Leonardovi bezpečný náskok.
Forli a okolí jsou koncipovány podobně jako San Gimignano. V tuhle chvíli se tu vlastně ani nic zvláštního neděje. Smyslem téhle zastávky je návštěva místního přístavu, odkud vyplouvá loď do Benátek. Jenomže k plavbě potřebuji lístek, kterým bych prokázal, že jsem byl někým významným pozván. Holt do Benátek se běžný člověk jen tak nedostane. Naštěstí to mělo rychlé řešení - tím byla žena v nesnázích na nedalekém ostrově. Nějak jí neměl kdo vyzvednout, tak jsem pro ní zajel a dovezl jí do přístavu :) Ukázalo se, že jde o Kateřinu Sforzi, ženu správce Forli, která mi za odměnu zajistila bezpečný odjezd. Byla to poměrně zvláštní shoda náhod a správně jsem uhodl, že to bude mít časem dohru.
Cesta lodí proběhla bez problémů a přede mnou se objevily samotné Benátky. Zprvu není možné jít úplně kamkoliv, některé části města se otevírají až postupem času, ale už úvodní oblast odpovídá rozlohou zhruba Florencii. Vzal jsem to nejprve po místních rozhlednách, ale u jedné jsem docela rychle pohořel, protože jsem nebyl schopný najít způsob, jak na ní vylézt. Zprvu jsem zvažoval možný bug, ale pak jsem si řekl, že to bude možná souviset s nějakým úkolem. A taky že jo. Potřeboval jsem se naučit nový prvek parkouru.
Eh, ale to jsem předběhl jednu klíčovou část. Po příjezdu lodí nás vlastně vyzvedl poslíček Leonardova mecenáše a v rychlosti s náma udělal prohlídku města. Při té jsme se mohli seznámit s výsledkem vlády Emilia Barbariga a taky jsem u toho přišel o měšec, když se kolem nás prohnala banda zlodějů v čele s pohlednou zlodějkou.
Což mi připomíná, že bych měl zmínit jednu aktivitu, která se ve hře nabízí. Klasickou zlodějinu jsem se rozhodl nepraktikovat, peněz mám od počátku dost, ale během cesty městem se sem tam odněkud vyloupne zloděj, který někoho okradl (občas i mě) a je možné ho chytit a tento lup mu sebrat. Není to zanedbatelná částka, ale zloděj se strašně blbě chytá. Jednak běhá podobně rychle a pak je potřeba ho v příhodný čas srazit k zemi, což vyžaduje docela přesné načasování. Nejhorší je, když začne běhat po střechách, protože mu to jde podstatně lépe :D Nakonec jsem zjistil, že namísto pokusu o sražení je jednodušší ho probodnout :D Anebo ho samozřejmě nechat být a nevšímat si ho.
Po rozloučení s Leonardem jsem si šel obhlédnout, jak by se dalo do paláce Emilia dostat a při promýšlení plánu kolem mě opět proběhla ona pohledná zlodějka s kumpány a na palác zaútočili. Jenomže při šplhání jí jeden střelec zasáhl do nohy a rázem se moje útočná mise proměnila v misi záchrannou. Zraněnou Rosu jsem bezpečně dopravil do úkrytu gildy, kde jsem se seznámil s vůdcem cechu Antoniem de Magianis.
Antonio pochází z chudinské šlechty, což znamená, že nepochází z tradičního šlechtického rodu s bohatými kořeny, takže si své postavení musel vybudovat skrze dostatečné vzdělání. Jenomže to nestačí. Navíc mu nebylo lhostejné utlačování obyčejných lidí mocnými rody a tak se rozhodl změnit "profesi". Ostatně neblahý vliv rodu Barbarigů jsem sám viděl.
Od cechu jsem na počátku získal pár úkolů, včetně tréninku nové schopnosti lezení, takže jsem mohl konečně pokořit i poslední dostupnou rozhlednu. Všechny úkoly víceméně směřovaly k tomu, abych mohl provést úspěšný útok na Emiliův palác. Samotná akce není složitá, nejspíš by se to obešlo i bez příprav, ale holt je to součást vzpomínky, takže bez toho všeho se Emilio neobjeví. Při útoku je akorát potřeba jednat velmi rychle a pokud možno se nenechat odhalit, protože jakmile Emilio nastoupí do připraveného člunu, tak mise končí neúspěchem. Po zabití Emilia se vlády nad čtvrtí chopil Antonio a přesunul svou základnu do paláce.
Před samotným útokem na Emilia jsem byl podobně jako v předchozích případech svědkem setkání cíle úkolu s dalším členem Řádu. Tentokrát jím byl Carlo Grimaldi, člen tzv. Desítky a komorník místního dóžete Giovanniho Moceniga. Dóže je právoplatným vládcem města, byť mu do toho fušují v různých čtvrtích Barbarigové. Podstatné je, že je to právě on, kdo má poslední slovo a tak nebylo divu, když jsem si vyslechl, že Emilio a Carlo plánují vraždu dóžete, na jehož místo pak dosedne právě někdo z Barbarigů.
Volbu jsem jim trochu zjednodušil, Emilio zemřel mou rukou a v hlavě Antonia se začal rodit smělý plán na záchranu dóžete. Palazzo Ducale, sídlo dóžete, je však prakticky nezdolná pevnost, takže bylo potřeba vymyslet plán, jak se dovnitř dostat. V tom mi pomohl Leonardo a jeho létající stroj (rogallo). Cesta vzduchem je trošku kostrbatá, chtělo to haldu příprav a pak se držet přesně plánu.
Doposud všechno vycházelo skvěle, ale k samotnému Mocenigovi jsem se dostal bohužel příliš pozdě. Carlo ho již stihl otrávit a nepomohla mi ani rychlá vražda Carla, protože dóže se s vypětím posledních sil vydrápal na balkón a označil jako vraha mě ... teda on ukázal na Carla, jenomže na něm jsem seděl já a stráže to samozřejmě pochopili jinak :) Musel jsem z Benátek urychleně uprchnout a na místo dóžete mezitím usedl Marco Barbarigo.
Přispěvatel: Elemir Září 12, 2021, 10:07:02
Trvalo řadu měsíců, než jsem se odvážil do Benátek vrátit a kontaktovat Antonia. Vražda oblíbeného dóžete, se kterou jsem byl spojován, proti mě poštvala i běžnou veřejnost a tak jsem se stal psancem úplně pro všechny. Naštěstí jsem se vrátil v době karnevalu, kdy je běžné se po ulicích pohybovat v maskách, takže s pomocí Leonarda jsem si snadno zajistil anonymitu. Tedy alespoň po dobu konání karnevalu. Navíc jsem se dočkal přidruženého upgradu čepele na palnou zbraň, což se mi o chvilku později hodilo.
Antonia jsem našel v místním bordelu, který vede sestra Teodora. Opravdová jeptiška, která si ovšem lásku k bližnímu vysvětlila po svém :D S jejich pomocí jsem začal vymýšlet smělý plán, jak se dostat k Marcovi. Problém Marca totiž spočíval v tom, že nechtěl udělat stejnou chybu jako Emilio a tak se prakticky přestal ukazovat na veřejnosti a obklopil se zástupy stráží. Jedinou šancí, jak se k němu dostat, byl právě karneval, protože Marco si určitě neodpustí proslov na oslavě.
Nj, jenomže na oslavu k dóžeti se nedostane jen tak někdo, je k tomu potřeba vlastnit zlatou masku, která slouží jako unikátní vstupenka. Většinu masek přitom vlastní prověřená šlechta a ukrást nebo vyrobit jen tak nejde, neboť každá z masek je očíslovaná. Měl jsem však kliku, první cenou za karnevalové klání je právě zlatá maska, takže pokud zvítězím ve čtveřici soutěží, tak to mám v kapse.
Trojice soutěží je čistě nebojových, jde o sbírání pentlí, běh na čas a kradení vlaječek, ale ta čtvrtá je pěstní zápas v ringu. Můj předchozí úspěch se očividně nelíbil Silviovi Barbarigo a tak se pokusil souboj zmanipulovat s pomocí svého nohsleda Dante Mora. To se mu nepovedlo, tak na mě do arény poslal ozbrojené vojáky. A když ani to nevyšlo, tak nechal vítězem soutěže vyhlásit Danteho. Nezbylo mi tedy nic jiného, než s pomocí prostitutek Dantemu masku uzmout - ony ho rozptýlily a já se musel rozpomenout, jak se ve hře vlastně krade :D
S maskou jsem se dostal na oslavu, která se ovšem nekonala v paláci, ale na nábřeží. Než jsem se stačil rozkoukat, vtrhl na oslavu Dante se strážemi a já se musel ukrýt. Naštěstí mi pomohla nedaleká kupka sena, kde jsem musel vydržet něco přes minutu, než se na scéně objevil Marco. Čekal jsem, že mě stráže do té doby přeci jen objeví, ale kupodivu nikoho nenapadlo tu kupku prohledat. Po objevení Marca jsem se musel urychleně dostat na jeho loď a zabít ho dříve, než zaleze do kajuty (až na druhý pokus ;)).
Role dóžete se po Marcovi ujal jeho bratr Agostino Barbarigo, který byl v rodině Barbarigů tak trochu výjimkou, a tak se od něj očekávala vláda práva a spravedlnosti. Než však mohl provést patřičné změny, tak bylo nutné se vypořádat ještě se Silviem.
Poznámka: Agostino prý i přes všechna očekávání nakonec přeci jen selhal a jeho vládu poznamenala korupce, takže byl též "odstraněn".
Podobně jako v předchozích případech, i útok na Silvia vyžadoval značné přípravy, se kterými mi pomohl Bartolomeo d'Alviano. Silvio totiž kolem sebe shromáždil armádu čítající přes 200 mužů, které se cech nemohl rovnat a do sporu nemohla zasáhnout ani regulérní armáda, takže jsem potřeboval loajální armádu žoldáků. Tu jsem si samozřejmě musel nejprve sám vysvobodit :) Paradoxem na tom je, že bitky v okolí Silvia se reálně účastní tak 5-6 jeho vojáků :D Ale dobrý, pointa mi došla.
Bitvy se zůčasnil samozřejmě i Dante, ale Silvia a Danteho nejde v tuhle chvíli zabít. Oba naopak utečou a musel jsem je pronásledovat až do přístavu, kde se mi je teprve povedlo oba zapíchnout. Nj, ale něco tu nehrálo. Ta loď tu nestála jen náhodou, ona na ně vysloveně čekala. Z Danteno nakonec ještě vypadlo, že měli v plánu odplout ... eh, takže Silvio neusiloval o vládu nad městem? No, měl jsem smůlu, více jsem se nedozvěděl.
Trpké vítězství
Nápověda přišla až v den mých narozenin, k nimž jsem od Rosy dostal dárkem lodní deník. Teprve nyní jsme se dozvěděli, kam měla loď namířeno - Kypr. A taky to, že se zítra vrátí zpět! Než jsem to stihl vstřebat, tak mi Leonardo pomohl vyluštit poslední stránku kodexu a jen tak přede mnou utrousil teorii o účelu cesty Silvia na Kypr. V tu ránu mi to zapadlo a celé proroctví okolo proroka, který se vrátí do města z vody, začalo dávat smysl ... ten parchant Rodrigo je tím, kdo zítra přijede! A podle všeho si sebou přiveze úlomek ráje.
Tady musím pro lepší pochopení událostí zdůraznit, že stránek kodexu je 30 a ve vlastnictví Bratrstva je jich zpočátku jen pár. Hodně stránek má naopak ve vlastnictví Řád, takže Rodrigo o mnoha věcech věděl stejně jako já, nebo v nich měl dokonce náskok.
K mému překvapení Rodrigo z lodi nevystoupil, ale místo toho jsem zpozoroval posla, kterému jsem se přilepil na paty. Protáhl mě hezký kus cesty městem a skončil v kasárnách, kde svou zásilku uložil do pečlivě střežené truhly. Truhla byla určena do rukou Rodriga, takže bylo v mém zájmu se dostat na místo posla a prohodit si s ním role. Je to opět rychlá akce, kdy je potřeba nevyvolat poplach a co nejrychleji se dostat k truhle. Poté jsem se musel v převleku za stráž a v doprovodu velitele došourat i s truhlou na nábřeží, kde se konečně objevil Rodrigo.
Jakmile si s velitelem předali informace, tak jsem milého velitele probodl a konečně jsem si to mohl vyříkat se svým úhlavním nepřítelem. Na první pohled to vypadalo jako jasné finále, ale to jsem se šeredně spletl. Rodriga nejde zabít, ale je potřeba ho načnout hned 2x (po prvním si povolá posily). Během druhé fáze boje se do toho vloží strýc Marco, pak Volpe a Antonio a nakonec jsem zjistil, že kolem mě stojí všechny postavy, které mi ve hře s něčím pomohly (Paola, Teodora atd.). V tom údivu jsem Rodriga úplně ztratil. Vytrh mě z něj až Niccolò Machiavelli.
Byla to vlastně jediná postava, kterou jsem doposud neznal a přitom vypadal, že je v té skupince okolo mě nejdůležitější. Všichni byli překvapení, co tu vlastně dělám, tak jsem popravdě opáčil, že jsem se přišel podívat na příjezd proroka. Ostatně oni tu byli ze stejného důvodu :) Jenomže zatímco já si myslel, že prorokem je Rodrigo, oni se upřeně dívali na mě.
Jak jsem se záhy dozvěděl, všichni ti, co kolem mě stojí, jsou členy Bratrstva a každý z nich se vždy snažil, aby mi poskytl cenou radu a výcvik. Cílem bylo vychovat ze mě jednoho z nich, ale nyní je čistě na mě, jestli tu roli přijmu a oficiálně vstoupím do řad Bratrstva ... jak by ne, cožpak mám opravdu na výběr :D
Tohle částečné vítězství však mělo i jistou pachuť, protože Rodrigo uprchl do Říma, kde ho konkláve zvolilo papežem. Tím se pro mě stal mnohem více nedostupným. Snad se jednou naskytne příležitost se k němu dostat a skoncovat to s ním. Naštěstí tu po jeho misi zůstal alespoň dovezený úlomek ráje - jablko. Díky Leonardovi jsme pochopili nebezpečnost tohoto artefaktu a pečlivě ho ukryli.
S cestou do Říma, nebo alespoň s pokračováním příběhu, by mi nyní měla pomoci Kateřina Sforzi, která je samozřejmě taktéž členkou Bratrstva, ale to je teprve přede mnou.
Přispěvatel: Elemir Září 12, 2021, 13:46:37
V jednu chvíli je Desmond ze simulace vyrušen kvůli odpočinku, ale ještě předtím, než si může jít odpočinout, tak ho Lucy zavede do suterénu úkrytu, kde po něm požaduje předvedení dovedností Ezia. Respektive jí zajímá, jestli Desmond skrze Animus zaznamenal nějaký pokrok. S výsledkem je spokojena, protože se zdá, že Desmond se učí rychle a bude tak velmi brzy připraven na svou největší výzvu.
Během ukázky dovedností se však Desmondovi přihodí nemilá věc - projeví se u něj krátkodobé halucinace. Svěří se s tím Lucy a ta mu odpoví, že jde o paměťové záblesky a pokud netrvají déle jak 30 vteřin, tak je to v pohodě. Nj, jenomže na konci rozcvičky Desmond upadne do zdánlivého komatu a zjeví se mu delší výjev, kdy se přesune do Acre a v kůži Altaire se vydává dostihnout tajemnou dívku. Z dívky se vyklube Altairova milenka Maria, nebo alepoň to tak vypadá, protože jedničku neznám, ale to co mě nejvíce zaujalo byl fakt, že ona dívka měla na sobě plášť s templářským znakem. Navíc ho měla jen na počátku honičky, jakmile jsem jí dostihl, tak už měla plášť bez znaku. Záběr "snu" končí na Mariino břicho. Desmond se v průběhu této halucinace dost podivuje nad tím, proč tahle scéna a proč zrovna tahle dívka. Jakoby to mělo Desmondovi něco naznačit, ale zatím není jasné co.
Nechtěl jsem si hlavně nic vyspoilovat, ale našel jsem, že Altaire měl mít v jedničce vztah s dívkou jménem Maria Thorpe, se kterou měl později dítě. Možná to měl ten záznam představovat, ale zase je mi divné, že by to Desmond nevěděl, pokud to bylo součástí jedničky. I kdyby to bylo takhle jednoduché poselství, tak ta informace nemá v současné chvíli žádný význam. Asi jsem udělal chybu a měl jsem raději začít jedničkou :)
Každopádně v tom mám beztak hokej, takže se asi nakonec nevyhnu tomu, že si pak budu muset dát znovu i to, co jsem už dohrál, protože se ukazuje, že si některé věci spojuju úplně jinak :D Problém je totiž to pozadí okolo Isu, jak mám blbou paměť na jména, tak mi zřejmě v rámci Odyssey apod. něco uteklo. Anebo je to právě tím, že jsem pár dílů vynechal. S Desmondem jsem se taky sekl, protože jeho příběh ve skutečnosti končí s trojkou, ve čtyřce už nebyl.
V rámci dílů před Origins jsem se potkal s projekcemi dvou Isu - Minerwou a Juno. Jak už jsem psal, úlomky ráje mohou obsahovat vědomí zástupců této zaniklé civilizace, které se uchovává ve formě kódu. Proto se pak mohou zjevit jako holoprojekce. Zrovna tyhle dvě byly původně vědkyněmi, ale každá měla jiný názor na to, co má Desmond udělat, akorát už si nepamatuji, jak to bylo. Navíc se k nim váže ještě něco v rámci DLC k Odyssey. Takže mě tu jednak zradila paměť a pak mě asi opravdu chybí určitá kontinuita. Hodně tomu tedy dopomohla i moje ignorace sci-fi prvků v sérii.
Obě pracovaly na vývoji Slunečního štítu, který by Zemi ochránil před ničivou katastrofou, jenomže na to neměly dostatek času a prostředků. Svět se zmítal ve válce Isu a lidí, takže blížící se hrozbu směrem od Slunce zaregistrovali Isu příliš pozdě. Výzkumy zahrnovaly predikci budoucnosti při použití různých řešení, přičemž se ukázalo, jak by taková budoucnost vypadala. To, co se dělo nyní v realitě, tedy bylo předpovězeno už mnohem dávno. Měly by to být vlastně ony zmíněné simulace v Origins, které nakonec konvergovaly k jedné budoucnosti.
Juno a Minerwa tedy budoucnost znaly, stejně tak věděly o nové Sluneční hrozbě. Díky tomu šlo předat do budoucnosti specifický vzkaz, který by v klíčový okamžik pomohl. Ten se pak vyjevil Desmondovi. Předchozí generace nebyly schopné úlomky ráje pochopit, což je právě krásně vidět na Origins a Odyssey, kde jsou Isu stále bohy a vše kolem nich je bráno jako magie.
Přispěvatel: Elemir Září 13, 2021, 12:25:35
Předchozí sled událostí mě odkázal do Forli, abych zde ukryl jablko Ráje a mapu s polohou tajné krypty. Pomoci mi s tím měla Kateřina Sforzi, která se mezitím stala jedinou majitelkou panství ("neužitečného" manžela nechala zabít). Co jsem se později dočetl, tak série následujících událostí je ve skutečnosti DLC, v původní hře děj směřoval přímo do Říma.
Poznámka: popravdě jsem moc nepochopil, o jakou mapu jde. Přišlo mi, že jde o stránku kodexu, která by mi případně vynahradila ty stránky, které jsem doposud nenašel.
Příběh začíná rozhovorem mezi mnou, Kateřinou a Machiavellim, kterým poté dělám doprovod. Než jsme však došli k bráně města, tak se proti nám vyřítil dav vyděšených lidí - Forli bylo napadeno. Za napadením stáli bratři Orsiové, kteří předtím pomohli Kateřině zabít jejího manžela. Nyní tu ovšem hájily zájmy Rodriga Borghi.
Boj s bratry Orsiovými má hned tři fáze. Nejprve je potřeba se probít do města, kde se Kateřina dozvěděla, že dvě z jejích dětí drží Orsiové jako rukojmí. Musím dodat, že charakter/chování Kateřiny je opravdu excelentně zmáknuté. Odpovídá to historickému popisu její povahy a zároveň je za tím vidět perfektní dramatické provedení, převedené do výrazu toho 3D modelu - kontrast mezi tím, jak promlouvá s Orsiovými a tím, jaká je realita mimo jejich dohled, postoj, výraz tváře, hlas. Vynechám teda fakt, že by jí kdejaký dlaždič mohl závidět její slovník :D Skutečně mě to překvapilo. Žádný jiný charakter nebo příhoda mi takhle pevně v mysli neutkvěly.
Po první fázi tedy následuje záchrana obou potomků, přičemž jsem Kateřině svěřil jablko Ráje do úschovy. Jenomže o rukojmí se staral jen jeden z bratrů, druhý mezitím využil mé nepřítomnosti a napadl hrad. Kateřina s Machiavellim nebyli schopni jablko ubránit, takže mě čekal do třetice ještě závod s druhým bratrem, kterého jsem musel dostihnout a samozřejmě zabít. Nj, jenomže jsem při tom přehlédl dýku v jeho ruce, kterou mi stihl vrazit do břicha. Váček s jablkem mi upadl a v mlze nastupujícího bezvědomí jsem zahlédl mnicha, kterak váček rozbaluje a s jablkem odchází ...
Probudil jsem se pečlivě opečováván Kateřinou, ale nebyl čas se nad ničím dojímat. Poslední záblesk vzpomínek mi odhalil, že mnich, celý v černém, měl jen 9 prstů. S touto informací jsem se vydal do místního opatství a posléze i do města, kde jsem konečně našel odpověď. Mnichem by měl být bratr Girolamo Savonarola. Tomu bylo opatstvím doporučeno, aby se stal poustevníkem (nejspíš moc dobře věděli, proč se ho chtěli zbavit). Savonarola studoval ve Florencii, takže je pravděpodobné, že šel hledat azyl právě tam.
Ve Florencii probíhala podivná občanská válka. Záhy jsem zjistil, že jde o boj mezi Savonarolovými přívrženci a jeho odpůrci ... respektive těmi, kdo nepodlehli vlivu jablka Ráje. Plán na převzetí moci spočíval v tom, že jsem musel zlikvidovat 9 poručíků, které poté nahradilo Bratrstvo s cílem odstranit napáchané škody a přesvědčit lidi ke vzpouře. Někteří z poručíků zkorumpovaní nebyli, jen se prostě chytili příležitosti, kterou jsem rázně ukončil skrytou čepelí. Některé vraždy byly trošku obtížnější kvůli nutnosti skrývání nebo dobrého načasování (aby cíl nestihl zdrhnout). Krom toho se mi ve Florencii zpřístupnila další menší část města, takže jsem mohl zkompletovat rozhledny.
Savonarola nakonec vyšel z úkrytu sám, a když se mu nedařilo rozlícený dav utišit, tak chtěl použít jablko, jenomže to mu z ruky vyrazil Antonio hozeným nožem. Dav se Savonaroly chopil a já se pro změnu musel vydat dohnat vojáka, co upadlé jablko sebral. Když jsem se vrátil, tak byl Savonarola tažen davem na hranici. Jeho utrpení jsem ovšem ukončil čepelí. Holt nikdo by neměl trpět zbytečně. Poté jsem svůj čin vysvětlil místním a v poklidu odešel i se zbytkem Bratrstva.
Na skok v Římě
Všichni se totiž odebrali do Monteriggioni, kde očekávali rozluštění skryté zprávy z kodexu. Na tuhle situaci jsem byl upozorněn i z venčí, týmu Animu se prý podařilo rekonstruovat poškozené vzpomínky, takže nalezení všech stránek kodexu je pro pokračování děje opravdu klíčové. Mapu jsem měl složenou, takže stačilo jen vzít jablko a uložit ho do podstavce, abych se dozvěděl, kde se tajná krypta nachází.
K překvapení všech by se krypta měla nacházet pod Vatikánem. Nyní bylo zřejmé proč se chtěl Rodrigo stát papežem. Navíc papežská hůl je dalším úlomkem Ráje, takže spojení hole a jablka slouží jako klíč. Následovala proto cesta do Říma.
Tahle pasáž je ovšem celkem linerární. Nejprve jsem se musel dostat za hradby města a poté se probít až do chrámu. Je to halda soubojů a úplně jsem v nich neexceloval, takže jsem si nuceně ztenčil zásoby léků. Holt to nemám dostatečně natrénované, i když sem tam se mi povedla kombinace, za kterou by na mě mohli být hrdí i Tři mušketýři :D Nakonec jsem se dostal až nad samotného Rodriga.
Mno, přišlo mi to ovšem moc jednoduché, přeci ho po tom všem nezapíchnu takhle snadno pouhým skokem. A taky že ne :D Rodrigo hbitě vyskočil na nohy a chtěl na mě zkusil sílu hole, jenomže její efekt negovalo jablko zavěšené u mého pasu. Následoval proto regulérní boj, ve kterém mi lehce pomáhala čtveřice mých vlastních kopií, které jablko vytvořilo. Většina souboje však byla na mě. Zdánlivě přemožený Rodrigo využil finty, při které mi jablko vypadlo a nyní to se mnou vypadalo zle. Dýka v mém břiše naštěstí nezpůsobila fatální zranění, takže jsem se chvilku na to mohl vrhnout za Rodrigem do samotné krypty.
Tajemná krypta
Ani jsem nemusel moc pospíchat. Rodrigo očividně nebyl schopný použít klíč a kryptu odemknout. V klidu jsem ho proto vyzval na férový pěstní souboj, ve kterém jsem ho snadno přemohl. Ve finále jsem však škrtící sevření povolil s tím, že Rodrigova smrt by mi útěchu nepřinesla, stejně tak mi nevrátí mrtvou rodinu. S tím jsem se otočil k holi s úmyslem jí vytrhnout ze země. Jenomže hůl se rozzářila a paprsky z drahokamů zapadly jako klíče do zdířek na zdi. Uvnitř krypty mě čekalo zvláštní překvapení, zjevila se mi Minerwa.
Její vzkaz však nebyl určen pro mě jako pro Ezia, ale pro mě jako pro Desmonda. Ezio by nebyl schopen obsah té zprávy pochopit. Vyslala ho ještě předtím, než fyzicky zemřela a skrze Ezia, jakožto Proroka, ho zakódovala do DNA s tím, že se k němu časem dostanu. Popisuje to tedy tu fázi, kdy se na Zemi v době vlády Isu řítí Sluneční bouře a Minerwa znalá výsledku simulace vyšle vzkaz, ve kterém varuje Desmonda před stejnou událostí, která se v budoucnu má opakovat (ono datum 21. 12. 2012). Stane se tak chvilku před tím, než je svět Isu zničen a Minerwa přenese své vědomí do artefaktu. Desmond musí najít další podobné chrámy, pokud tedy ještě existují, a to bude nejspíš obnášet hledání dalších Proroků, skrze které se dozvím další informace z minulosti.
Poznámka: tím se zřejmě vysvětluje, proč jsou důležité vzpomínky jen některých jedinců z dané rodové linie, popř. že je nutné vyhledávat DNA jen těch tzv. Proroků, protože označení Prorok znamená, že dotyčný má ve své DNA "cizí" kód, který nese zprávu od Isu a to je to klíčové, co je potřeba hledat. Ezio za svůj život našel jen tuhle hrobku, takže o jiných už vědět vlastně nemůže. Ty musel najít zase někdo jiný. Proroci tedy teoreticky nemusejí být vzájemně příbuzní.
Krom zprávy pro Desmonda mi Minerwa v přenosu nastínila boj mezi Isu a početnějšími lidmi, kteří se proti nim, jejich tvůrcům, vzbouřili. A byla to právě válka, která Isu zaslepila. Na Eziův údiv, že jde o bohyni, s posměchem odpověděla, že oni bohy nejsou, jsou jen jako druh starší, a proto je někteří za bohy pokládají. Rukou pak ukázala na sloupy, které by měly ukrývat vědomí Jupitera a Juno (?). Lidé katastrofu přežili, protože tak byli stvořeni.
Děj se poté přepne do reality, kde na základnu novodobého Bratrstva útočí Templáři v čele s Warrenem Vidicem (to je postavička, která současné Templáře vede a je tedy zodpovědná i za to, že byl Desmond unesen a vězněn na základně Absterga - to je vidět v úvodu jedničky). Vidic si neopomene rýpnout do Lucy a připomenout jí, že i ona má významný podíl na pokusech Absterga a krev nevinných na rukou. Naštěstí se nám podařilo vybojovat malé vítězství a Vidica donutit k ústupu. Poté se sbalit a zmizet ...
Hra tím ještě definitivně nekončí, děj se opět přepne na Ezia, se kterým si nyní mohu plnit vedlejší aktivity. Nicméně to už v plánu nemám. Např. kompletace tajné zprávy označené jako Pravda, mě nijak netrápí, protože ten obsah zprávy znám a to pozadí mi taky není neznámé. Ten výjev totiž zobrazuje Adama a Evu v celkem moderním světě, jak s jablkem prchají z budovy označené jako Eden. Jde o vzpouru lidí proti Isu, která se v našem světě dochovala v trošku jiné podobě ;)
Hádanky, které odkrývání jednotlivých snímků videa doprovázejí, jsou pak odhalením toho, co stálo za různými historickými událostmi/osobnostmi, tedy jejich napojení na Templáře apod. Jedná se o zjištění objevená Subjectem 16, které sám zakódoval přímo do Animu a díky ukradené databázi z Absterga se pak objevily i v Animu Bratrstva. Některé ty výjevy se později "zhmotnily" v dalších dílech série jako hlavní téma daného dílu.
A to je konec druhého dílu :)
Přispěvatel: Elemir Září 13, 2021, 13:15:43
Popravdě jsem měl trošku obavy, jestli se do toho pouštět nebo ne, protože před nějakým rokem jsem rozehrál Unity a to mě moc nenadchlo. Už Black Flag mě přišel jako nastavovaná kaše, ale pořád je to příběh a atmosféra, co to pro mě drží nad vodou. Je to obdobné tomu, proč mě baví Odyssey, když mnohem výše mám Origins ;) Unity mě ovšem neoslovilo ničím, tedy alespoň prozatím.
Ale nejde jen o hratelnost, jde i o ovládání, grafiku atd., to jsou zkrátka věci, které u tohoto typu her zohledňuji. No a tady jsem zádrhel tušil, ale kupodivu to nebylo tak hrozné, jak jsem očekával. Ovládání tedy bylo občas na pěst, ale grafika je zcela dostačující. Ono je to celkově dobře udělané, protože to grafické pojetí a atmosféra spolu krásně ladí.
Když např. poprvé přicházíte do Monteriggioni, tak se tak děje za velmi hnusného počasí, do toho vás po cestě přepadnou, je to skutečně deprimující a pak o několik let později, při jiné vzpomínce, zjistíte, že Monteriggioni by klidně mohlo být místem, kde byste si dokázali představit skutečný domov, protože to k té šedivé ruině má hodně daleko. V tomhle ohledu musím vyzdvihnout i hudbu, protože ta tu atmosféru výtečně podtrhuje.
Nejvíc se mi ovšem líbilo, jak je autentičnost prostředí zdůrazněna použitím italštiny. Postavy se k ní uchylují velmi často, takže jsem stihl pár slovíček pochytit :) Není potřeba se obávat, ono je to v titulcích zase všechno přeloženo. Naopak použití známých osobností mi v tomhle ohledu zas tolik neříkalo, protože jsem jich znal jen hrstku. Renesance není úplně můj šálek kávy, pro mě je zajímavá spíše z pohledu umění.
Pokud jde o češtinu, tak je to trošku komplikované. Osobně používám Uplay verze her, ve kterých je přítomna čeština až od Assassin's Creed: Revelations. Čeština do dvojky naštěstí existuje jako export z lokalizované verze (vkládá se namísto polštiny) a podobně je tomu u Assassin's Creed: Brotherhood (na Uplay funguje export pro Steam verzi hry). U prvního dílu to budu teprve řešit. Mám totiž docela dilema. Zda-li se nyní pustit do jedničky, nebo spíš pokračovat v Eziově trilogii.
Délku hry jsem jinak nijak nepočítal, je to prostě na pár dní normálního hraní.
Přispěvatel: Elemir Září 14, 2021, 07:32:51
K jedničce se totiž váže jeden významný problém a tím je absence češtiny v digitální distribuci hry. Normálně by to zas taková komplikace nebyla, ostatně do dvojky a Brotherhood jí bylo taky třeba dodat, ale jednička neobsahuje titulky, respektive je nezobrazuje, takže dialogy jsou řešené formou dabingu. U nás vyšla jednička s českým dabingem od Cenegy, ale tahle verze je už prakticky nesehnatelná a kupodivu není moc k sehnání ani nelegální cestou. Sice jsem nakonec jedno iso našel, ale pouhé podstrčení datových souborů z CZ do Uplay verze nestačí. Musel bych zůstat u té nelegální kopie. Zcela upřímně, ani do jedné varianty se mi moc nechce :)
Obecně mě tenhle přístup digitálních distribucí štve, i když za tohle může spíše původní vydavatel. Rozumím tomu, že tam kdysi došlo k nějaké dohodě mezi Ubisoftem a Cenegou, ale nechápu, proč se mezi sebou nemůžou dohodnout i v případě digitální distribuce. Ještě komičtější je tahle situace v případě CD Projektu, kdy české lokalizace dělala česká pobočka, takže je to v rámci jedné firmy. Přesto se na GOGu hry s českým dabingem prakticky neprodávají. Možná se mi nakonec poštěstí a seženu originální DVD.
Přispěvatel: Elemir Září 14, 2021, 08:39:34
Brotherhood začíná tam, kde skončila dvojka, tedy v kryptě pod Sixtinskou kaplí. Ezio se stále ještě nemůže vzpamatovat z šoku, že se potkal s bohyní/nebohyní a hlavou mu vrtá, co to sakra mělo být! Při cestě ven se pokusí sebrat papežskou hůl, ale podivný mechanismus jí vtáhne do hlubin a cesta k holi se tak definitivně uzavře. Spolu s tím se uzavře i vstup do krypty. No a po Rodrigovi tu zůstala jen kápě.
Z myšlenek mě vytrhl až hlas Maria, který se objevil na okraji vstupu do krypty. Bratrstvo mělo obavy, zda-li se vůbec dokážu do kaple dostat, takže za mnou poslali pomoc. Cesta zpět byla tedy celkem vyčištěná, ale pár stráží na nás přeci jen ještě naběhlo. Hned na úvod bylo znát, že v Brotherhood došlo nejenom k vylepšení grafiky, ale změna se dotkla i soubojového systému, potažmo jeho ovládání. Je to svižnější a méně náročné na počet kláves :)
Je pravdou, že simulace šermu nefrčely ani v devadesátkách, viz Die by the Sword, takže každý se naučil pár osvědčených triků a na to se pak snažil udolat každého nepřítele. Je proto dobře, že Brotherhood šel cestou osvědčených komb. Namísto dalších kombinací pak přibylo snadné podříznutí nepřítele dýkou/mečem a zapojení kopů.
Další změna se dotkla parkouru, který mi taky přijde o něco svižnější a časem jsem zjistil, že v Brotherhood je na tom lépe i kamera, takže když je nutné skočit s pootočenou postavou (např. z boku), tak se kamera zcela zřetelně natočí a zafixuje potřebným směrem, čímž je hned jasné, jak se bude skákat a už ani není nutné dbát tolik na přesnost ve výchozí pozici.
Díky tomu všemu proběhl útěk z Vatikánu velmi rychle a bez sebemenších zádrhelů.
Na skok v Monteriggioni
V doprovodu Maria jsem se na počátku roku 1500 přesunul do Monteriggioni. Bylo to teprve pár měsíců po porážce Rodriga Borghi, ale malý odpočinek by nyní rozhodně bodl :) Cestou jsem strýci povyprávěl o Minerwě a jejím poselství, přičemž Maria zaujala pasáž o dalších chrámech, které podle něj bude muset Bratrstvo začít hledat.
Mario se opět pevně ujal správy nad panstvím, což nám dala jasně najevo zbloudilá dělová koule. Monteriggioni si nově procházelo vojenskou přestavbou a novinka v podobě děl na hradbách nesměla rozhodně chybět. Do Monteriggioni přijela na oslavu i Kateřina Sforza, ale ještě předtím, než jsem se rozhodl s přítomnými setkat, tak jsem si prošel pár vedlejších úkolů. Je to v podstatě takový nevtíravý tutorial.
Na poradě jsem přítomné obeznámil s tím, co jsem v kryptě viděl a přitom jsem se zmínil, že jsem nechal Rodriga žít. Machiavelli to neskousl a plný obav urychleně odcestoval zpět do Říma. Kateřina naopak zůstala, ráda by se mnou probrala posílení vojska ve Forli, protože situace v Itálii se začala pomalu zhoršovat, obzvláště poté, co se Borgiům dostalo pomoci od Francouzského krále. No, ona měla ještě jeden důvod zůstat, ale ten si nechala až na noc :)
Nad ránem nás ze společného rozjímání vytrhla dělová salva. Podle původního plánu mělo jít o cvičení, ale když střechou do pokoje prolítla dělová koule, tak bylo jasné, že tohle cvičení rozhodně není - Monteriggioni bylo kolem dokola obležené armádou Cesare Borgi! Bylo s podivem, jak rychle se jim podařilo do Monteriggioni dostat a hlavně, že si jich vůbec nikdo nevšiml (ani rozčilený Machiavelli). Tohle přece nešlo skrýt někde za kopcem!
Ale na podobné úvahy nebyl čas, naopak bylo nutné zajistit čas evakuujícím se obyvatelům města. Díky tomu jsem si mohl naplno vyzkoušet nová děla. Jenomže útočníků bylo mnohem více a tak dle očekávání došlo i na meče. Situace se moc dobře nevyvíjela a její bezvýchodnost potvrdil vpád samotné Cesare, který sebou vedl jako rukojmí Maria a Kateřinu. Díky tomu se zmocnil i jablka Ráje. S čím jsem ovšem nepočítal, byly střelné zbraně, prý dar "přítele" Leonarda. Jak k čertu přítele! Než jsem se nadál, Cesare Maria zastřelil a kulka prolítla i mým ramenem.
Když jsem přišel k sobě, byla hlavní část obléhací armády už na odchodu, ale po Monteriggioni se stále pohybovalo dost jednotek nepřítele, který se rozhodl nenechat nikoho na živu. Před vilou jsem zachránil matku s Claudií a všichni jsme se poté vydali skrze kryptu do tajného tunelu. Obě jsem důrazně poslal do Florencie a sám jsem se vydal ... no, ani nevím kam, v tomhle stavu jsem byl vůbec rád, že se udržím v sedle.
Řím
Moje zranění bylo nakonec vážnější, než jsem si myslel, a tak jsem se probudil v neznámém domě, opečováván starostlivou majitelkou. Její vědomosti však na mé úplné uzdravení nestačily, k tomu budu potřebovat lékaře. Předala mi proto oblečení, které tu pro mě nechal muž, který mě našel a vyvedla mě ven. Ostatně nebyl čas na lelkování a jelikož oním oblečením byla zbroj asasínů, tak bylo více než jasné, kdo mě našel.
K mému údivu jsem se ocitl přímo v Římě, a když jsem se rozhlédl, tak mi začalo být jasné, že tu strávím velmi mnoho času. Dle doporučení jsem vyhledal lékaře a navštívil první rozhlednu. Lékař měl dost nemístnou poznámku, něco o tom, že bych se měl v tomhle věku už šetřit :D Eh, ten skok docela zabolel ...
Dál už jsem se nezdržoval a pospíchal na schůzku s Machiavellim, se kterým budu odteď zřejmě úzce spolupracovat. Vysvětlil mi místní situaci a postupně mě seznámil s pár aktivitama, který bych si měl nově osvojit. Jeho přístup mě však trochu zarazil, nezdálo se, že by hodlal nějak aktivněji zasáhnout proti rozpínajícím se Borgiům, ale po pár úkolech jsem zjistil, že on si vážnost situace ani neuvědomuje, protože vůbec neví, co se stalo v Monteriggioni. Když jsem ho s tím seznámil, tak byl tak rozhozený, že jsem se musel iniciativy ujmout sám. Jak jinak ;)
Přispěvatel: Elemir Září 14, 2021, 09:49:01
Hodně obchodů a služeb muselo zavřít, čímž ekonomika vázne a to se dotýká hlavně obyčejných lidí. No a o lidi jde především, tedy získat si je na svou stranu, což obnáší začít pro ně taky něco užitečného dělat. Prospěch je to oboustranný, protože z rostoucí ekonomiky mám příjem i já. Ostatně při útěku z Monteriggioni jsem o vše přišel, takže se musím tak jako tak znovu postavit na nohy.
Obnovení obchodů je možné až ve chvíli, kdy je zrušena příslušná zóna vlivu. Hra vždy ukáže, která věž je za to zodpovědná. Věž je pak vždy spojena s vojenskou základnou, ve které je příslušný velitel. Toho je potřeba zlikvidovat a poté věž podpálit (na vrcholu jsou sudy se střelným prachem). Potíž je v tom, že velitelé z boje rádi zdrhají a pokud se tak stane, tak je potřeba počkat na střídání stráží (ráno a večer) a zkusit to z lepší pozice.
S napadením stráží a zabíjením obecně souvisí další novinka. Nově není nutné se trápit s anonymizací těchto činů. Mimo červené zóny je možné zabíjet dle libosti. Riskujete akorát to, že na sebe upoutáte pozornost stráží z okolí (to může vést ke slušné přesile), ale jakmile zdrhnete z dohledu, tak na vás definitivně zapomenou. A naopak, v červené zóně jste vždy známí, ale jakmile z ní vykročíte, tak jste opět anonymní. Skrývání v davu apod. má význam hlavně ve chvíli, kdy někoho sledujete a musíte zůstat v utajení.
Obnovení obchodu stojí peníze, ale každý obnovený obchod pak taky zvedne příjem pokladnice. Ta je nyní vázaná na banku, takže pro výběr stačí dojít právě sem a peníze si vyzvednout (truhla, tedy nyní trezor, má totiž stále omezení na množství uložených peněz). S obchody souvisí ještě novinka v podobě investování, kdy můžete znásobit svůj výnos, ale má to i svá rizika, což záleží na oblasti, kde se obchod nachází atd. Čím vyšší riziko, tím menší šance, že na tom hooodně vyděláte. Spolu se sílícím obchodem pak sílí i celková náklonnost obyvatel k vám.
Krom obchodů půjde asi otevírat i další věci, ale k tomu jsem se ještě pořádně nedostal. A to jsem vlastně zapomněl na stáje, kde se dají půjčovat koně pro rychlejší pohyb po městě. Z dalších věcí jsem objevil, že je možné nakupovat památky (brutálně drahé) nebo otevírat vstupy do stok, které slouží pro rychlé cestování. Ve čtvrti, kde nyní působím, jsou třeba i prázdné základny, na které pak jde delegovat, co se v nich otevře (cech zlodějů, prostitutky nebo žoldnéři). Různých pomocníků v ulicích zatím mnoho není, takže tohle bude nejspíše způsob, jak si je zajistit.
Podobně jako ve dvojce, i tady lze časem získat ultimátní výbavu. Souvisí to s Romulovým kultem, který vlastní klíče od speciální pokladnice. Chová se to tedy podobně jako krypty asasínů ve dvojce.
Změna se dotkla i úkolů, což pro změnu souvisí jakoby s upgradem Animu, kdy si vše nyní ovládá Desmond sám. Ke 100% synchronizaci je nyní potřeba úkol provést tak, jak to po vás hra vyžaduje. Pokud to nedodržíte, tak jde 50% dolů. Zatím netuším, jestli to má nějaký klíčový význam, ale v horším případě je opět možné ty vzpomínky projet opakovaně.
Nový domov
Čekal jsem, kdy na mě hra vytasí nějaký upgrade obchodů, ale kupodivu nic takového zatím nepřišlo. Místo toho jsem se stal majitelem nevěstince :) Jenomže místní bordelmamá mi hned na úvod podřízli únosci, kteří se mě snažili vylákat a tak se i přes mou nevůli její role ujmula Claudie za podpory matky. S tím přišlo na řadu i pár povinností, zejména starost o děvčata.
V první řadě bylo nutné si zjednat pořádek, tedy dát klientům najevo, že nebudu tolerovat jakékoliv násilí a pokusy o převzetí kšeftu. Poté jsem se musel zbavit těch děvčat, které měly "nestandardní" vztahy s přisluhovači Borgiů, protože není v mém zájmu, aby vynášely informace. Smyslem nevěstince je totiž sběr informací pro mě a zajištění krytí v případě potřeby. Při té příležitosti jsem narazil ve městě na Christinu (Eziova milenka z úvodu dvojky), ale na mluvení nedošlo. Místo toho se spustila vzpomínka, ve které byl přehrán okamžik, kdy jsem se s Christinou poprvé setkal.
Poznámka: je celkem zajímavé, že milostné pasáže se pokaždé odehrají hned na počátku hry a pak už zůstane jen u řečí.
Když jsem zmínil upgrade, v jedné části jsem narazil na akvadukt, který jsem mohl nechat opravit. Akvaduktů je podle výpisu hned několik, takže o různé opravy asi taky nebude nouze. Pořád mám prolezlý jen kousek města a na mnoha místech je vidět, že Řím zrovna není v nejlepší kondici. Jenom v té současné čtvrti je minimálně dvojice polorozbořených ulic.
Díky Machiavellimu jsme se dočkali i vlastní základny, což by mělo být hlavní velitelství a teď mě napadá, že možná právě na jeho upgrade jsou vázány ty prázdné základny v okolí. Mým prvořadým úkolem je však pokročit v otevírání obchodů a pak se teprve vrhnout na další úkoly.
Na závěr příspěvku si dovolím drobnou poznámku o změně charakteru Ezia. Po všech těch událostech s přepadením Monteriggioni je na Eziovi vidět, že je tím otřesen a začíná o smyslu svého jednání pochybovat. Jakoby přemýšlel, jestli to má vůbec smysl. Přesto ho Machiavelliho rezignovanost vytáčí, protože v něm vidí sám sebe a s tím co vidí, se nechce smířit. Celkem se mi to líbí, je vidět, že mezi Eziem na počátku dvojky a současným Eziem uběhlo mnoho let a ty události se na něm skutečně podepsaly. Osobně mám silnou averzi vůči filmovému zpracování Assassin's Creed, kde je to degradováno na obyčejného vraždícího psychopata. A z tohoto důvodu celkem chápu, proč je Connor v z trojky neoblíbený, byť to není ani zdaleka takový extrém.
Přispěvatel: Elemir Září 15, 2021, 22:30:52
Vím, ono to takto napsané zní naopak děsivě, ale podstatné je, že ty možnosti nejsou utnuty nijak násilně, celé to působí naopak docela přirozeně. Mě samotného to překvapilo, protože už na počátku Brotherhood jsem si říkal, jak z tohohle chtějí proboha vytřískat plnohodnotnou hru? Řím opravdu není nijak velký, navíc většina obyvatel je soustředěna do lokace Centro, velikostně zhruba něco jako Florencie ve dvojce. Další části mapy mají jen řídké osídlení a ve východní polovině mapy je dokonce dost luk a lesíky. Je to zvláštní kontrast, protože celý Řím je lemován hradbami, které vyznačují jasnou hranici hry, takže když vylezete někam výše, tak hned poznáte, co je co. Pokud se někdo předtím zarazil nad přítomností koně a stájí, tak nyní už zajisté ví, proč tu jsou ;)
Já to asi nejprve proberu z pohledu ekonomiky a souvislostí postupu, abych se v tom zbytečně nezamotal. Mám tu totiž ještě jeden problém a tím je přimíchání obsahu z DLC, které se do hry integrují bez ohledu na pořadí vzpomínek. Že to není původní obsah, jsem sice poznal, ale když už jsem to rozehrál, tak jsem to rovnou i dokončil. V příběhové části se tedy nebudu striktně držet toho, jak jsem postupoval, ale spíš to od sebe oddělím.
Ekonomika, základ úspěchu
V předchozím příspěvku jsem zmínil, že Ezio útěkem ze zničeného Monteriggioni o vše přišel a musí proto začít od nuly. V hrubém nástinu jsem pak popsal, jak toho dosáhnout, ale postupem času jsem zjistil, že tahle vrstva mechanik je mnohem komplikovanější, než se zprvu zdálo. Základem je zmíněné odstranění vlivu Borgiů na danou oblast a teprve poté lze v okolí takového místa začít normálně žít. Ne vše je samozřejmě zavřené, i Borgiové vědí, že ekonomika musí šlapat alespoň na minimum, aby lid tolik neremcal.
Řím je rozdělený na 5 částí:
Vatikán
Centro
Tiber
Campagna
Antico
Vetikán je a zůstane plně pod kontrolou Borgiů. Ezio začíná svou pouť za pomstou při východní hranici Vatikánu, protože ten je skrze most spojen se čtvrtí Centro. Centro se tedy stane hlavním kolbištěm pro první střety s Borgii. Je hustě osídlené a Machiavelli tu Ezia nechtěně seznámí se způsobem, jak by se dal vliv Borgiů zmírnit. Základnu si ovšem Bratrstvo otevírá na ostrově Tiber, který se nachází na jižním okraji Centro - z pohledu hry je to však lokace obklopená Centro, protože Centro samotné pokrývá v podstatě celý západ Říma. Konkuruje mu v tom jen krátký výběžek Antico, které pro změnu dominuje jihu města.
Antico je dle názvu plné památek na Římskou říši a je celkem málo osídlené. Dalo by se říci, že je to oblast "vesnic" mezi ruinami. Z pohledu populace a zajímavostí se mezi Centro a Antico umisťuje Campagna, které dominuje severovýchodu města. Antico a Campagna mají ještě jednu společnou věc a tou je hranice vzpomínek, které se Eziovi odemknou až později. Díky tomu zůstává celá východní hranice města dlouho nepřístupná.
Globální mapa hry ukazuje město rozdělené do částí a lze si na ní zobrazit současný vliv Borgiů, kompletnost přestavby Říma a jednolivých lokací + loajalitu k Eziovi. Loajalita je asi nejošemetnější, protože je v průběhu hry kolísavá. Nejvyšší oblíbenost mám jen na ostrově Tiber, ostatní kolísá mezi střední a malou. Není mi úplně jasné, jak se to vypočítává, ale zatím jsem si nevšiml, že by to něčemu vadilo. Vliv Borgiů je vyznačen v menších celcích a každý označuje vliv řízený jednou konkrétní věží. Odstraněním velitele a zničením věže se taková lokace dostane do sféry vlivu Bratrstva. Tím v ní lze obnovit všechny služby. Tomuto postupu se pak říká rekonstrukce a počítá se zvlášť pro čtvrť a zvlášť pro celé město.
Do rekonstrukce města se počítá i nákup památek, které jsou poté lehce zrekonstruovány architektem a spolupodílí se na výnosu města. Cena památek však není zrovna malá, takže chvilku trvá, než jsem si na všechno vydělal. Je to vlastně první výrazný zpomalovač herního tempa. Zbohatnout se na tom naopak nedá, pořizovací cena je neúměrná podílu na výnosu města.
Dalším rekonstrukčním prvkem jsou základny cechů. Jejich zakládání není nakonec odvislé od nějakého upgrade základny Bratrstva, ale je spojené s připojením daného cechu do služeb Bratrstva. Díky Claudii jsem záhy získal nevěstinec a s tím jsem mohl všechny prázdné základny změnit na další menší podniky, které by mi přihrály bonusové skupinky prostitutek do okolí. Jenomže nevěstinec je až poslední volba ve výběru, takže jsem si toho nevšiml :) Cech zlodějů a žoldáků jsem si totiž připojil až později - ono to nejde tak rychle, protože je to vázané na příslušnou sekvenci vzpomínek. Přidružené základny je možné dodatečně měnit dle libosti.
Pokud budu pokračovat dále, tak rekonstrukce se týká také akvaduktů a podzemí. Akvadukty jsou situovány do východní části města a z počátku se lze dostat a opravit jen několik ramen. Podobně je tomu s podzemím, kdy se rekonstruují jen vstupy, které pak slouží jako bod rychlého cestování. Něco jde hned, něco souvisí s příběhem.
Krom procent k rekonstrukci mají všechny tyhle body stejného jmenovatele - všechny stojí peníze. Zprvu je tedy nutné do otevření nebo oprav vrazit nemalou částku a ta pak vygeneruje přírůstek do výdělku města. Cena za rekonstrukci je tím vyšší, čím lukrativnější ono místo je, ale také to pak přináší větší podíl na zisku. Výdělek se přičítá každých 20 minut "aktivního" hraní a ukládá se do banky. Trezor má omezenou kapacitu, takže je nutné ho vybírat zhruba každou hodinu a půl. Tedy za předpokladu, že do obchodů neinvestujete!
A tím se dostávám k zajímavé novince, kterou jsou právě investice. Obchody jsou stejně jako ve dvojce 4 - kovář, krejčí, lékař a prodejce umění (stáje se jako obchod nepočítají). Každý obchod je součástí stejnojmenného cechu a každý může nabízet možnost investice. To "může" je důležité, protože se nejedná o pravidelnou nabídku obchodu, ale ta v čase různě rotuje. Pokud obchod investici zrovna nabízí, tak se po kliknutí na její volbu objeví investovatelná částka. Zisk z investice je přitom vypsán hned vedle a jde o docela kolísavé číslo. Čím lukrativnější umístění obchodu, tím je sice maximum odměny lákavější, ale také je menší šance, že ho opravdu získáte. Výsledek investice se dozvíte při nejbližším výnosu města, kdy je vám daná částka vyplacena. Proto jsem varoval na kapacitu trezoru. Stačí pár dobrých investic a 20 minutový výnos bude výrazně vyšší, než je počítáno na čistý příjem z rekonstrukcí.
Krom zůročení financí lze investováním získat i další odměny. Každý obchod nabízí trojici surovin, které získáte, pokud do obchodu zainvestujete patřičný obnost. Z počátku jde o velké sumy, takže je potřeba do obchodu investovat vícekrát, protože ty hodnoty se sčítají. Časem bude možné investovat vyšší a vyšší částky. Tohle celé platí opravdu jen pro každý jednotlivý obchod, mixovat z různých obchodů to nelze. Obchody se totiž liší odměnami a to i v rámci stejného cechu. Pro cech je ovšem důležitá cechovní odměna, protože ta se naopak načítá ze všech obchodů daného cechu ... bodejť by ne, jde o celkovou investici 1 miliónu florinů! :D
No, a teď si zajisté říkáte, "a k čemu jsou ty odměny dobré?" Jak jsem zmínil, jde o vzácné suroviny a tak se dá odtušit, že je krom prodeje budete moci použít i jinak a to jinak souvisí s úkoly pro obchodní cechy. Na ostrově Tiber je od každého cechu jeden obchod, který se díky vysoké loajalitě k vám tváří trošku jinak (tedy na mapě). V každém z nich se pak nachází kolonka úkoly obchodu, které obnášejí shromažďování určitého množství konkrétních surovin a za ně se pak odemkne možnost nákupu exotického zboží. Přesně tímhle způsobem se dostanete k silným zbraním a zbrojím, nebo si budete moci navýšit kapacitu zásobníků. Rozhodně to tedy není nic, na co byste se mohli s přehledem vykašlat. Z pohledu postupu hrou mě to sice zatím nijak neomezilo, ale rozhodně by to v určitých situacích bylo přínosné (např. vyšší kapacita šipek). Shromažďování vzácných surovin je tedy druhým zpomalujícím prvkem.
Poznámka: na odměny v podobě vzácných surovin jsem si musel přijít sám, protože hra má v tomhle ohledu jednu velkou nevýhodu. Ona sice na loadovacích obrazovkách zobrazuje užitečné tipy, ale ty v podstatě jen probliknou, takže je většinou nestihnu ani přečíst. Při jednom pomalejším loadu jsem si však všiml, že úkoly cechu jsou tam popsané. Další věcí je fakt, že v Ubisoftu si potrpí na různé tabulky a mě to zprvu nebavilo studovat. Jinak abych nezapomněl, vzácné suroviny se občas vyskytují v truhlách roztroušených různě po městě, ale odměny z investic to zrovna nevykompenzuje.
Abych to nějak shrnul. Základem ekonomiky je vymanit jednotlivé čtvrti z vlivu Borgiů a poté v nich začít s rekonstrukcí obchodu a majetkových práv. Tím si Ezio zajistí trvalý příjem. Z počátku to není nic moc, ale při troše snahy to jde provádět kontinuálně a zisk postupně navyšovat. Časově to opravdu vychází zhruba na jednotlivé výnosy z příjmu města. Než něco osvobodíte, zrekonstruujete atd., tak zkrátka uběhne dost času a mezi tím něco vyděláte + výdělky plynou i z úkolů. Když to někde drhne, tak se stačí chvilku věnovat pár úkolům. Ostatně bez pokroku v příběhu se nelze z počátku do některých míst vůbec dostat. Rekonstrukce města je tedy v podstatě plynulý proces, který krásně vyplňuje čas mezi úkoly a průzkumem mapy. Jako bonus se v obchodech odemkne exotické zboží, kterým si můžete kompenzovat nedostatky výbavy. Jinak lepší výbava se postupně odemyká s postupem v příběhu, tak jak tomu bylo i ve dvojce. Mimochodem, to exotické zboží se odemkne v rámci všech obchodů daného cechu, nejenom na ostrově Tiber. Loajalita obchodů je pak znát na nižší ceně prodeje a lepším výkupu, což je další možnost, jak si (legálně) vydělat.
Čímž se dostávám k poslední části ekonomiky a tím je hazard a jiné nelegální činnosti. V Brotherhood je možné hrát kostky, nechat se najímat na vraždy apod. Hodně z toho bylo už ve dvojce, ale ani v ní jsem se tomu nevěnoval. Tady jsem si zkusil akorát kostky a zrovna jsem měl kliku, vydělal jsem 1500 florinů :) Nicméně tenhle způsob obživy není pro mě a pokud to jde, tak se mu vyhýbám. Na druhou stranu se tím dá asi hezky ukrátit čas.
Poznámka: eh, přeci jen si neodpustím ještě jednu poznámku. Záběr aktivit okolo navýšování jmění je tak široký, že si klidně dokážu představit, že v tom začnete utápět celé hodiny a budete se věnovat jen investicím, hazardu atd. Ono to prostě dává smysl a může to v pohodě fungovat samostatně. Vidím v tom ovšem jednu potíž a tou je fakt, že ten strávený čas při těchto aktivitách se nijak neodráží na plynutí času při vzpomínkách. Chybí tu obecně pevnější časový rámec, ze kterého by bylo jasné, že tahle událost se stala toho a toho roku a další třeba o rok později. Já se k tomu vrátím později, protože u úkolů je to mnohem více na očích.
Posloupnost průzkumu
Z ekonomické pasáže je zřejmé, že prvotním cílem zájmu je čtvrť Centro a s tím i příběhově související ostrov Tiber. Centro je klíčové z pohledu vzniku cechu prostitutek, kterého se ujíma Claudia. Navíc je bohaté na obchody. Eliminace vlivu Borgiů je celkem snadná a vše na sebe hezky navazuje. Největší problém představuje cena památek, které jsem musel dlouho ignorovat. Prvotní úkoly se týkají jen této části města a teprve později přibydou úkoly po okolí.
Mezi nejvýznamnější z nich patří odhalení cechu zlodějů a cechu žoldáků, které zpřístupní další možnost rekonstrukce vedlejších základen a zároveň patřičná frakce přinese a zvýší množství příslušných skupinek k najmutí. Z počátku jsou ve městě jen skupinky kybiců, což je podobně jako u ostaních frakcí čtveřice obyvatel. Tito mají schopnost upoutat pozornost nepřítele sprškou stížností a nadávek. I když jsem to popravdě nezkoušel, popisuji to jen z pohledu pozorovatele. Ke kybicům se pomalu přidají prostitutky, pak žoldnéři a nakonec zloději. V tomto ohledu to probíhá stejně jako ve dvojce.
Oproti dvojce je tu však jedna výrazná odlišnost a tou je fakt, že najímání různých "rozptylovačů" tu nehraje tak významnou roli. Jsou tu sice úkoly, kde se bez nich neobejdete, ale hodně akcí je možné provést přímo. Ono by se možná něco našlo, ale když už pomoc potřebujete, tak je to v místech, kde zrovna nikoho najmout nejde.
Teprve připojením cechů k Bratrstvu se rozšíří pole působnosti, protože jsou s tím spojené úkoly, které mě dostaly do uzamčených lokací. V téhle části se do hry vrátí mechanika anonymity, protože od jednoho úkolu se znovu začne započítávat protizákonná činnost a známost je potřeba začít snižovat ověřenými prostředky (strháváním letáků, podplácením městských vyvolávačů nebo zabíjením práskačů). Není to ale tak krizové jako ve dvojce, tady mi přijde, že stráže jsou mnohem tolerantnější. Bohužel do toho hází vidle AI, která moc nerozlišuje, kdo je útočník a kdo oběť.
Mnohokrát se mi stalo, že mě někdo napadl a stráže místo toho, aby šli jen po útočnících, tak šli i po mě a ještě si mě poznačili mezi hledané. Průšvih je to hlavně kvůli tomu, že jedna zburcovaná hlídka na sebe snadno upoutá pozornost hlídek z okolí, takže i když vezmu nohy na ramena nebo začnu ujíždět na koni, tak po mě jde kontinuálně celá vlna stráží. A co hůře, oni klušou stejně rychle, jako můj kůň sprintuje :D Rozumím, o co vývojářům šlo, ale to dává smysl jen v případě, že se sám účastním protiprávního jednání, protože v takovou chvíli jsem na to připraven, ne když mi někdo daleko za zády zařve, ať mu dám peníze a zepředu proti mě vystartuje batalion strážných a zezadu mě mezitím doběhne batalion banditů (jinak prima myšlenka, bandité jsou v méně osídlených částech města a normálně by zvyšovali autentičnost takových míst).
Ale abych to nezakecal, spolupráce cechů vede k upevňování pozice Bratrstva ve městě a naopak k oslabení síly Borgiů, kteří to začínají projíždět nejenom v Římě. Odtud už by se dalo pokračovat jen v hlavní linii, ale Brotherhood tu nabízí ještě vedlejší úkoly a DLC. Něco málo jsem pořešil, primární pro mě byla ovšem rekonstrukce města a Romulova zbroj. To se mi opravdu povedlo splnit ještě před úkolem, který mě v tuhle chvíli vede k útoku proti Borgiům ve Vatikánu. Na mapě mi zůstaly hlavně zcela vedlejší aktivity a jeden úkol, o kterém jsem si myslel, že je to součást nějakého DLC, ale k tomu se dostanu v rámci popisu děje. Časem jsem určitě překročil 20 hodin.
Přispěvatel: Elemir Září 16, 2021, 03:20:37
V jednotě je síla
Spolupráce s Machiavellim byla doposud celkem plodná, pokaždé mě vytočil natolik, že jsem si všechno šel zařídit sám, a to jen proto, abych mu dokázal, že to jde a že se mýlil :) V rámci sběru informací se pro mě stala velmi užitečnou Claudia, jejíž děvčata se párkrát přímo zapojila do několika úkolů. Postupně se mi podařilo získat většinovou kontrolu nad Centro a pomaluje jsem začal expandovat do okolí. Bylo to vlastně během úvodních úkolů pro Machiavelliho, kdy jsem od jednoho kurýra získal zprávu Romulova kultu. Díky tomu jsem se dozvěděl nejenom o jeho existenci, ale brzy jsem objevil i poklady, které by mohly být moje, tedy pokud získám klíč a způsob, jak ty zprávy dešifrovat. A to bylo právě mimo hranice Centro.
Během expanze na východ jsem nechtěně vtrhl do pevnosti, která byla součástí hlídkující věže Borgiů, jenomže jsem se sekl o celý blok. Ve dvěřích mě místo ostří uvítal rozesmátý obličej Bartolomějě (vůdce žoldáků z Benátek). Okamžitě začal hledat manželku, se kterou mě chtěl představit, tak jsem mu poradil, ať se koukne zase pod stůl ... jejda, z poza rohu vstoupila do sálu skutečná žena. (Kdyby někomu unikla pointa, Bartolomějův meč nese ženské jméno a Bartoloměj o něm běžně mluví jako o živé bytosti.) Setkání to bylo vskutku radostné, i když bylo vidět, že Bartoloměj přede mnou něco skrývá. Když byl nucen odejít k rozhovoru se svým podřízeným, tak mi jeho žena prozradila, že Bartoloměj nemá vše tak úplně pod kontrolou a hodila by se mu určitě moje pomoc. Samozřejmě jsem přikývl. Problémem byl velitel věže, takže přijetí úkolu mi zajistilo, že jsem se k němu mohl dostat a zlikvidovat ho. Tahle část mapy byla totiž předtím nedostupná, proto jsem skončil jinde. Bartoloměj na oplátku souhlasil, že se připojí k Bratrstvu.
Poznámka: vím, ono to vypadá divně, že se vůdce žoldáků z Benátek najednou přesune do Říma a ještě si tu jede na vlastní triko, byť je asasínem a každý by tedy čekal, že bude automaticky spadat pod velení Machiavelliho. Opověď spočívá nejspíše v útoku francouzů a snaze Cesara podmanit si Itálii silou. Krom Monteriggioni padlo i Forli, takže se dá předpokládat, že Cesare už začal řádit i ve Florencii a Benátkách.
Od této chvíle jsem mohl ve vedlejších základnách otevírat krom nevěstinců i základny žoldáků. Logicky mi tedy chyběli zloději. Ale ani setkání s nimi nebylo úplně náhodné. Při průzkumu mapy na jihovýchodě jsem objevil malou osadu, která se chovala trošku podivně. Tedy abych byl přesný, podivně se choval vstup do stok. Přesně tuhle situaci jsem zažil už v pevnosti Bartolomějě, kdy po ostranění vlivu Borgiů nešlo rekonstruovat vše, ale nejprve jsem musel rekonstruovat základnu cechu jako takovou (to bylo i v případě nevěstince Růže v rozkvětu). V tu chvíli mi bylo jasné, že jsem našel cech zlodějů, ale přesto mi to vyrazilo dech - vede ho La Volpe!
Vlastně jsem se asi neměl čemu divit, už chybí jen Antonio, Paola a Teodora. Mario je bohužel mrtvý. Naštěstí jsem na ně doposud nenarazil, ale počítat bych měl raději se vším :) Přítomnost Lišky mě však utvrdila, že ve Florencii taky přituhlo. Volpeho sólová dráha navíc dávala větší smysl, protože Volpe si myslí, že Machiavelli je zrádce a pobídl mě, abych se o tom sám přesvědčil. Společně jsme se k večeru sešli na nábřeží na jihu Centro a Machiavelliho jsme zastihli ve chvíli, kdy si bral dopis od strážných. Poté, co Machiavelli odešel, vydal Volpe příkaz k zabití stráží, ale při střetu byl napaden syn jednoho ze zlodějů, takže místo sledování Machiavelliho jsem se musel postarat o jeho bezpečí napadeného a od této chvíle jsem musel začít znovu počítat s faktorem anonymity. Heh, ještě že jsem plno věcí udělal předtím, než to začalo mít ve hře význam :) Volpe se nakonec rozhodl věřit mým instinktům a nechal se přemluvit pro spolupráci s Machiavellim.
Při dalším úkolu jsem se od Machiavelliho dozvěděl o pohybech Cesara a Rodriga, načež jsem se ho rovnou optal, zda-li tuhle informaci ví od strážných a on se jen otázal, že ano a jak to vím. Rozhodně tedy původ informace netajil, což byla dobrá zpráva a potvrdilo to mé instinkty. Ono je popravdě těžké nenechat se nahlodat Volpeho paranoiou, protože Machiavelli zmizel pár hodin před útokem na Monteriggioni, v Římě se pak stavěl docela rezignovaně vůči rozpínavosti Borgiů a nepřítel často útočí přesně, jakoby měl informace. Osobně jsem byl však toho názoru, že je to shoda náhod a Volpe to vidí jen proto, že to tak chce vidět.
Na návštěvě u sourozenců
Cíl byl nyní jasný, ale situaci zkomplikovala událost, která se odehrála při našem příchodu na most do Vatikánu. Na náměstí zastavil Cesarův kočár a z něj vystoupila Lucretia Borgi v doprovodu spoutané Kateřiny Sforza! Neměl jsem ani čas Lucretii obdivovat, protože moji pozornost upoutala právě Kateřina a ve chvíli, kdy jí začala Lucretia ponižovat a vrazila jí políček, tak jsem rázem věděl, že tahle žena zaslouží pořádný kopanec a né obdiv. Machiavelli můj výraz zachytil a připomněl mi, že můj cíl je Cesare a Rodrigo a tentokrát to nesmím zvorat. Opáčil jsem mu, že Kateřina je cenný spojenec a byla by přínosem pro naše snažení. Popravdě jsem si nebyl jist, jestli to říkám proto, že je to pravda, nebo je to spíš kvůli naší společné noci v Monteriggioni ...
Do paláce Borgiů vedla jediná cesta a pro rozptýlení myšlenek jsem se rozhodl, že zabiju každého strážného, který se na mě jen škaredě podívá. Mno, nakonec jsem je střílel i do zad ;) Nejnáročnější úsek cesty ovšem spočíval ve šplhání, protože jsem se musel dostat na střechu a odtud do soukromých komnat. Ve chvíli, kdy jsem míjel jedno z oken, tak jsem v něm záhlédl Lucretii ve společnosti Cesara. O milostném vztahu se sice mezi lidmi dávno šuškalo, ale já měl možnost vyslechnout si to na vlastní uši. O okno dále jsem pro změnu zahlédl celu s Kateřinou, ke které mezitím došla Lucretia a zranila jí nohu pohrabáčem. Prý proto, neboť měla během cesty neblahý vliv na Cesara ... jó, ta žárlivost :D
Poznámka: krom incestu mezi Lucretii a Cesarem je zajímavý i fakt, že jejich otec Rodrigo se stal papežem a přitom očividně nectil svůj kněžský stav (jinak by dodržoval celibát a tím pádem by neměl potomky).
Ke Kateřině jsem se dostal celkem snadno, ale klíč má u sebe Lucretie, která obývá pokoje pod vrcholem kupole, takže jsem Kateřinu požádal, aby nikam nechodila, za chvilku jsem zpět ... Mno, mnohem větší překvapení jsem nakonec zažil právě nahoře, kde Lucretia vrkala s místním hercem Pietrem Rossim. Realita byla trošku jiná, Lucretia předstírala milostné vzplanutí a opodál špehoval strážný, který měl Cesaremu oznámit, že mu Pietro chodí za milenkou ... jó, ta žárlivost!
Lucretia neměla kam utéct a já očividně postrádal její hbitý úsudek, protože mě nenapadlo nic lepšího, než jí rovnou kuchnout :D Opravdu hezky se rozplácla, ale hra mi rázem oznámila desynchronizaci a jel jsem nanovo. Místo čepele jsem se na ní vrhl celou svou vahou, takže se znovu rozplácla, ale tentokrát ve mě převážili i jiné pudy, takže jsem jí pomohl zpět na nohy, leč s rukama zkříženýma za zády ;) Ano, musel jsem jí nadzvednout a začít jí používat jako štít. Nebylo mi to nic platné, první várka strážných na ní vůbec nebrala ohled a s přesností hodnou japonských mistrů meče mě zasáhli. Když jsem se s nimi vypořádal, tak jsem si zopakoval skok na Lucretii, hned na to souboj s další várkou strážných a tak se to opakovalo hned několikrát. Ty dvě patra do vězení jsem šel snad půl hodiny.
Kateřina byla mým novým úlovkem náramně potěšena a protestující Lucretii uzemnila jedním dobře mířeným hodem do mříží. Pak za ní zamkla a dřepla si na zem, že prý s tou nohou nemůže chodit. Bezva, další půl hodina cesty hradem! Ale tak jsme si alespoň pár věcí ujasnili. Kateřina nebyla úplně nadšená, když jsem kvůli ní riskoval a měla výčitky, protože si myslela, že jsem jí přišel zachránit kvůli tomu, co se stalo v Monteriggioni. Řekla mi na rovinu, že ta společná noc byla jen nástrojem, jak si získat mou přízeň, protože nutně potřebovala mou armádu. Nic víc v tom nebylo. Na to jsem jí s klidem odvětil, že jsem to nijak vážně nebral a politika mě nezajímá. Ostatně vždyť já nelhal, já šel původně zabít Rodriga a Cesara, s Kateřinou se nepočítalo. Heh, a to bych zapomněl, Cesare odjel ještě před tím, než jsem vyšplhal na střechu a Rodrigo v hradu nebyl, takže lepší Kateřina v hrsti než nic ;)
Ne, vážně, trošku mě to zklamalo, ale vnitřně jsem cítil, že tohle jsou dva charaktery, které prostě dohromady nejdou a nebylo nutné, aby se v tom hra nějak víc pitvala. Např. to vysvětlovat povinností Ezia k Bratrstvu apod. Kateřina byla dobře vykreslena už ve dvojce jako vypočítavá mrcha a rozhodně to nebyla žena, která by si dělala starosti s věrností. Na druhou stranu na prvním místě v životě měla děti a rodina bylo přesně to, co jí donutilo dát Eziovi sbohem.
Když už jsem se takhle předběhl, Kateřina sice na pár úkolů zůstala, ale do děje už nijak výrazně nezasáhla. Jakmile se jí noha dostatečně uzdravila, tak nasedla na koně a zmizela. A s ní zmizela i naděje na obnovení benátského Bratrstva, respektive naděje, že se dá dohromady stará parta. Machiavelli mi to při jedné procházce městem vpálil přímo očí, ale tím mě opět jen vyburcoval. Když to nepůjde po staru, tak si prostě založíme Bratrstvo nové! A jak jsem řekl, tak jsem taky udělal. V tu chvíli se po městě objevily nové značky s lidmi v nesnázích, které obtěžují stráže. Při vysvobození jsem je mohl naverbovat a začít tak tvořit armádu asasínů. Legrační na vysvobozování je, že většinou stačí nechat konflikt rozjet a budoucí rekrut to je schopný vymlátit sám. A ještě mi za pomoc poděkuje :) Nejkurióznější byl ovšem jeden rekrut z Antico, který držel jednoho strážného pod krkem nad útesem. Dle očekávání ho pustil, ale co jsem nečekal bylo, že tam spadne za ním :D Pobil jsem tedy tři zbylé stráže a šel hledat nového rekruta.
Rekrutů lze najmout jen několik, další jsou vázáni na postup v příběhu. Jde o úplně novou mechaniku, která má dvojí použití. Pro rekruty existují tzv. offline mise (pasivní mechanika), kdy se jako jednotlivci nebo tým posílají na různé mise o různé obtížnosti a tím získávají zkušenosti (ale mohou i umřít). Lepší rekruti mohou na těžší mise atd. Druhá možnost je aktivní použití rekrutů během vlastních akcí, kdy se přivolávájí jako podpora k boji. Není to úplně špatné, normálně bych to asi moc nevyužíval, ale hra to vyžaduje povinně u některých úkolů. Už jsem takhle stihl o jednoho rekruta přijít.
Přispěvatel: Elemir Září 16, 2021, 03:20:58
V jedné zapadlé uličce v Centro jsem našel mluvící truhlu, ale ještě než jsem zdroj záhadného zvuku stihl najít, tak mi do zad vpadla postava, kterou bych tu vskutku nečekal - Leonardo da Vinci. Byl nárámně rád, že mě vidí, a já ostatně také. Ještě raději jsem viděl, že zestárl výrazněji než-li já ;) Leonardo na nic nečekal a pověděl mi, jak je nucen pracovat pro Borgi, ale tím mě nijak nepřekvapil, to jsem věděl už od útoku na Monteriggioni. Cesareho vylepšené pušky byly dílem Leonarda. Jenomže Leonardo mě přišel varovat před mnohem ničivějšími vynálezy. Přinesl si k tomu sebou plány, podle kterých poznám, o co jde.
Leonardo mě totiž požádal, jestli bych nenašel originály a hotové stroje a vše, co s tím souvisí a zničil to. Byla by to jinak velká katastrofa, Cesare by mohl válku snadno vyhrát. Souhlasil jsem, ostatně bylo to v našem společném zájmu. Na oplátku jsem se Leonarda optal, jestli stále někde nemá plány k vylepšení skryté čepele a odpověď mě náramně potešila - Leonardo si je pamatuje. Naneštěstí nemá moc surovin, ty si budu muset opatřit sám a pak je tu problém i v našich schůzkách, tak vymyslel smluvené znamení, při kterém bychom se sešli. Vylepšení jsou totožná s dvojkou a je na ně vázaná možnost nosit lepší nátepníky.
Stroje ke zničení jsou celkem 4 - kulomet, lodní dělo s širokým záběrem, rogalo s dělem a tank. Jednotlivé mise popisovat nebudu, jen to shrnu. Všechny 4 se totiž odehrávají za branami Říma a začínají tak, že je potřeba v Římě najít velitele se znalostí polohy tábora, kde se daná zbraň vyrábí, potom se tam přesunout a ke zbrani se dostat. Většinou jde o tichý pohyb, kdy jsem nesměl být odhalen. Došlo proto i na řadu opakování. Jakmile jsem se zbraně zmocnil, tak pokaždé následovala pasáž, kdy jsem jí musel v boji použít a nakonec došlo k jejímu zničení. Nejobtížnější byla asi mise s rogalem, protože to má stejné mouchy jako ve dvojce, ale tady je potřeba se ve vzduchu držet dlouho, což se dělá tak, že si dělem zapalujete půdu pod nohama a využíváte různých sestřelených a hořících předmětů kvůli vztlaku. Jinak jdete nekompromisně k zemi. Matoucí byla i první polovina mise s tankem, kdy mi hra oznámila, že mám konstruktéra zabít, ale on byl nesmrtelný! Pokaždé mi zdrhl, zburcoval stráže a bylo po všem. Docela hodněkrát jsem si to zopakoval, než mi došlo, že z mrtvého informaci o plánech nedostanu a hra nejspíš nemyslí zabít, ale myslí zmlátit :)
Odměnou za celou akci mi byl další Leonardův vynález - padák. Akorát jsem zatím neměl příležitost si ho vyzkoušet.
O pár let později
Leonardovi je věnováno jedno DLC, které se odehrává roku 1506 a nechtěně tak vyspoileruje část zápletky. Údajně se vracím po delší přestávce a hlavně po skončeném konfliktu a mé kroky míří do Leonardovo dílny. Takže ano, hrozba Cesareho je asi pryč, protože jinak by Leonardo neměl oficiální dílnu. Leonardo byl opět rád, že mě vidí, s nadšením mi ukázal rozdělaný portrét Mony Lisy a seznámil mě se všemi aktivitami, kterým se věnuje nebo je teprve plánuje. Starosti mu dělal jen jeho učedník, který už měl být dávno zpět. Nabídl jsem se tedy, že ho najdu.
Podle Leonarda jsem začal u Volpeho v hospodě, kde byl milý učedník zabrán do kostek. Důrazně jsem mu připomněl, že by se měl vrátit, ale Salaiho odchod moc nepotěšil přítomné, kteří se za námi rozběhli a než jsem se nadál, tak jich bylo násobně více. Byli hbití, moc mi to nešlo, tak jsem vytáhl pistoli a vyřešil to rychle a stručně. Se Salai jsem se vydal k Leonardovi, ale cestou jsme naráželi na další a další nepřátele, kterých bylo najednou plné město. Ba co hůře, Leonardo v dílne nebyl, místo toho tu byl nepořádek. Nebylo pochyb, Leonardo byl unesen, ale nevěděli jsme proč. Pak si Salai vzpomněl, že Leonardo mluvil o nějaké kryptě, ale její polohu neznal a ani nevěděl, jestli k ní existuje mapa. Odpovědí by však mohly být Leonardovo obrazy z Monteriggioni.
Poklepal jsem si na čelo, vždyť ty přeci shořely. Jenomže Salai mi na to odvětil, že shořely jen některé, protože část obrazů si Cesare z vily odnesl. Dostaly se pak do sbírek místního překupníka. Nj, jenomže ten skončil v dluzích a ... a ono to bylo asi komplikovanější, ale teď si zrovna říkám, že se mi asi pletou úkoly :D Zpět! Obrazy ukradli Borgi a má je Lucretia ;) První cesta tedy směřovala mimo Řím do Ferry, protože Lucretia byla nucena se nakonec vdát za místního vévodu (Alfonse?). Cesta do paláce je čistě stealth, ale je to udělané tak, že to jde rychle a bez problémů. Lucretia nebyla úplně nadšená, ne, že by měla strach, ale hned mě obvinila z tohohle prachbídného života. Jedinou útěchou by jí bylo, kdybych se na ní vrhl. Ojo joj, to fakt vypadalo vážně, dokonce mi bez problémů prozradila, že vlastní už jen jeden obraz a ten nechala hned naložit na povoz dozadu na dvůr. No, asi by to bylo zajímavé, ale pořád jsem musel mít na paměti, že tohle je prvotřídní intrikánka a hlavně bylo málo času, manžel tu bude coby dup ;) Nenápadně jsem Lukretii natlačil k závěsům a hbitě jsem jí svázal ruce provázkem. S úsměvem na rtech jsem se rozloučil, což mi Lucretie opětovala, akorát, že to znělo jako "strážeee!" No a pak následoval rychlý parkour úprk na dvůr a prač odtud.
Od Lucretie jsem se naštěstí dozvěděl kontakt na dalšího majitele obrazů, byl jím jeden z jejích milenců. Jenomže ten se rozhodl obraz prodat, takže jsem musel vysledovat, kdo je kupcem. Celé se to ale zvrtlo, protože milence zapíchli a já musel honit poslíčka s obrazem po střechách. Další majitel byl obchodník, který svůj obraz již prodal, takže stačilo chytit kupce dříve, než odpluje. Naštěstí to byl jeden starý známý z Florencie, co byl dost znechucený současnou rolí Claudie ... aha, to byl jeden z jejích nápadníků, co nedocenil její cudnost. No, co už, řekl si o to, tak dostal po tlamě. Majitelem posledních dvou obrazů byl zbankrotovaný prodejce umění, takže jeho sbírka skončila v dražbě. Musel jsem získat vstupenku a pak sebou vzít Claudiina děvčata. Na dražbě jsem vyhledal správné obrazy, přičemž jeden byl v dobře střežené části (opět nutný parkour), označil je značkou a pak už to bylo na děvčatech, protože já měl plné práce s útěkem. Dražba se totiž konala v paláci Borgi, tedy v tom, ze kterého už jsem jednou prchal.
Obrazy ukrývaly skryté části mapy, které jsem našel orlím zrakem a překreslené mapky jsem úhledně složil. Opravdu pár kousků chybělo, ale to podstatné jsem měl. Kryptu jsem úspěšně našel a v ní i Leonarda. Jenomže ten měl nechtěný doprovod, který mu zrovna upravoval vizáž. Až se divím, že to Leonardo tak dlouho vydržel, protože než jsem našel cestu, tak uběhlo dost času. K mému překvapení to byl jediný boj v rámci úkolu. Nejprve jsem mistrně popravil poskoky a pak i jejich mistra.
Podle všeho tu celou dobu šlo o sektu učenců, kteří uctívají číselného jednotitele, takový Pythagorejský výmysl, a Leonardo býval jejich členem. Teď zpětně mi to samozřejmě smysl dává, protože vím, jaká byla role Pythagora v tom všem. Leonardo trval na tom, že musíme do krypty a otevřel zámek. Cesta kryptou sestává z trojice parkour hádanek, ale nic komplikovaného. Na konci jsme nalezli starobylý oltář, který po aktivaci ukázal změť znaků, kterou Leonardo vůbec nechápal, neboť to nebylo to, co čekal. Mě to jasné bylo, jak jako Eziovi, tak jako Desmondovi. DLC je totiž uvozeno emailem, že jde o extra vzpomínku, kterou mi do Animu vložil vyšší kruh asasínů a o výsledku se nemám zmiňovat týmu kolem sebe. Za Ezia mi bylo jasné, že to je zpráva pro Desmonda, stejně jako konec ve dvojce, takže jsem nešťastného Leonarda vzal kolem ramen a změnil jsem téma, přičemž jsem ho vyvedl ven. Za Desmonda jde o GPS souřadnice. Proč si to ale mám nechat pro sebe, to vůbec netuším.
Zatmění Měsíce
Už ani nevím, ve které části Říma to přesně bylo, ale na jednom náměstí jsem se zaposlouchal do projevu učence, který mě zaujal natolik, že jsem vydržel až do konce ... tedy pokud by to konec mělo, ve skutečnosti rozpravu utnula skupinka vyšinutých stráží. Učenec byl Nicolaus Copernicus, u nás známý jako Mikoláš Koperník. Byl dost sdílný a bez váhání mi prozradil, že ještě včera byl Templářem, ale řád mu zakazoval sdělovat výsledky svého bádání běžným lidem, tak se rozhodl odejít. Ano, ano, odchod od Templářů, to je úplná hračka, to se prostě jen rozhodnete a jdete. Vlastně jo, jdete, ale obvykle už nikam nedojdete.
Řád to ovšem chtěl vzít rovnou z gruntu a povraždit všechny učence ve městě, takže mi Mikuláš vrazil dopis do ruky a sdělil mi přibližnou polohu dalších učenců. Mám je najít a zachránit. Je to docela lítačka, protože některé části úkolu jsou na čas, ale jinak to šlo. Zemřel akorát jeden učenec. Po akci jsem opět zašel za Mikulášem, který zrovna pozoroval zatmění Měsíce a do zad mu opět vpadla skupinka vrahounů. Jeho záchranou tohle krátké setkání končí.
Vévoda z Valois
V Římě začalo přituhovat a pomalu jsem se začal dozvídat, proč je východní část města nedostupná. Cesare si totiž již dříve přizval na pomoc francouze, což jsem samozřejmě zmiňoval, ale konečně jsem se dozvěděl, kdo je další muž z jeho blízkého okolí - Octavian de Valois. A právě on a jeho armáda tu měli základnu. Normálně by mě to asi nemuselo trápit, ale Octavian se rozhodl pokračovat na západ a tím pádem začal ohrožovat Bartoloměje. Dorazil jsem akorát včas!
Útok na pevnost jsme úspěšně odrazili, ale Octavián vítězoslavně vytáhl svůj trumf, Pantasileu Baglioni, Bartolomějovu manželku. Dal nám čas do úsvitu. Pak se máme vzdát a přijít složit zbraně. Do rána nezbývalo mnoho času a Bartoloměj byl nešťastný, dokonce zvažoval, že se opravdu vzdá. Naštěstí se mi v hlavě začal rodit plán, kterak vévodu přelstít. Ráno za ním opravdu přijdeme, ale jinak než čeká. Začal jsem proto s přípravami, ale ty se nakonec docela protáhly, protože jsem rovnou využil situace, kdy se mi zpřístupnily dříve uzamčené lokace. Zlikvidoval jsem tak třeba další věž Borgiů. Jenomže mezi tím uplynul další den a hře to vůbec nevadilo!!
Docela mě to zklamalo. Jasně je to detail, ale nebylo to poprvé, co hra nepracuje s časem korektně. Když si vezmete, kolik věcí je v té hře propracovaných, tak si pak říkáte, proč najednou taková bota? Určitě by to šlo vysvětlit simulací v Animu, ale na mě to prostě působí rušivě.
S armádou žoldáků převlečených ve francouzkých uniformách a zdánlivě spoutaným Bartolomějem, jsme se vydali do pevnosti za vévodou. Po cestě je potřeba s předstihem a potají zlikvidovat hlídky, které by mohly naší identitu odhalit, ale jakmile jsme dorazili k bráně pevnosti, tak to bylo každému jedno. Díky dřívějším známostem s francouzkami ve Florencii jsem plynulou francouzštinou odpověděl veliteli hlídky u brány a poté už jen stačilo dojít k vévodovi. A jak už to tak bývá, opět se něco zvrtlo :) Než jsem se nadál, tak jsem skákal po střechách, jen abych vévodu dohonil a zabil dříve, než on stihne zastřelit Pantasileu.
Akce proběhla úspěšně, Pantasilea přežila a Cesare přišel o vlivného spojence. Díky tomu se štěstí konečně začalo usmívat i na nás a mě se krom toho podařilo dokončit komplet rekonstrukci Říma.
Zmrtvýchvstání Ježíše
Cesarova nervozita začala být znát, očividně jsme ho zatlačili do kouta. Přešel proto do protiútoku a přestal maskovat své skutečné plány. Jemu nejde o Řád, jde mu jen o moc a půjde klidně přes mrtvoly ve vlastních řadách. Je dokonce připraven vystoupit proti církvi, což znamená, že se musí zbavit lidí loajálních vůči Rodrigovi, jeho otci. No a taky si potřebuje vyřídit účty s těmi, co se motali kolem Lucretie. Cílem se tak stal Pietro Rossi.
Pietro je důležitý i kvůli tomu, že má přístup (klíč) do hradu Borgiů. Cesare se ho rozhodl nechat zavraždit a najal si na to spolehlivého zabijáka. Celé to má být provedeno v divadle, během představení, ve kterém Pietro vystupuje. Jde o hru o Ježíšovi, konkrétně to vychází na pasáž z ukřižování, kdy má být Pietro skutečně probodnut. Příprava na akci je zdlouhavá, musel jsem sledovat vraha, kterak se připravuje a na závěr bylo potřeba provést rychlou a přesnou akci v divadle. Bohužel, vrahoun Pietra pro jistotu i otrávil, takže jsem musel Pietra dopravit urychleně k lékaři. Zadařilo se a věřím, že si Pietro do konce života na Lukrecii ani nevzpomene :) Vedlejším efektem bylo, že jsem čirou náhodou objevil zrádce ve vlastních řadách. Volpe už se chystal kuchnout Machiavelliho, ale zrádcem byl člen mé armády z Monteriggioni.
Teď mě tak napadá, úkolů v hlavní lince bylo možná o 2 více, např. vražda kardinála Franceska Borgi. V druhém jsem se musel vypořádat s nějakým bankéřem a ochránit tak svůj nový kontakt mezi senátory. Vražda Franceska byla zajímavá v tom, že se na scéně nečekaně objevil Cesare a Rodrigo. Už tady bylo vidět, že mají mezi sebou nějaký spor. Do toho jsem jim skoro před očima kuchnul dalšího člena rodiny (hezky stylově, v sedě z lavičky). Problém je, že už si přesně nepamatuju, do které části vzpomínek to patří. Zmínit bych měl ještě Romulovu zbroj, protože během pátrání po klíčích jsem zjistil, že Romulův kult je skrytě vedený rodinou Borgiů a jeho členové tak nevědomky plní jejich příkazy - oni jsou to teda magoři normálně, takže jich není žádná škoda. Finále úkolu (zisk posledního svitku a šifrovacího klíče) probíhá ve Vatikánu a zatím to byl nejnáročnější povinný stealth, co jsem ve hře absolvoval. Já mám v plánu některé záludnosti úkolů probrat v extra příspěvku, tak to víc rozebírat nebudu.
Edit: eh, zpět :) Bankéř a Francesco Borgi jsou jedna a tatáž postava :D Je to tedy stejný úkol, akorát jsem si nemohl vybavit, jak se propojily jednotlivé fáze úkolu. Tenhle úkol jinak časově předchází útoku Octaviana na Bartoloměje.
Přispěvatel: Elemir Září 16, 2021, 08:22:05
Začnu hezky od základu synchronizací. Zprvu jsem tomu přikládal větší význam, ale časem jsem na plnou (100%) synchronizaci rezignoval. Pro plnou synchronizaci je potřeba vzpomínku prožít co nejvěrněji originálu, což je realizováno skrze povinný úkon, který musíte během akce udělat. Může to být časový limit, způsob zabití, použitá zbraň apod. Pokud se vám to nepovede, tak je synchronizace vždy jen 50%. U některých úkolů je to v pohodě, ale většinou jde naneštěstí o podmínku, která je dost na hraně a vede to k tomu, že ten úkol opakujete tak dlouho, dokud postup nevypilujete. Někoho to možná baví, mě rozhodně ne a osobně mě irituje, že mě hra do toho takhle tlačí, protože to číslo 50% prostě bije do očí. Jakoby to bylo vysloveně selhání. Přitom stačilo povinný úkon udělat jako bonus, za který dostanete třeba více peněz apod.
Povinné úkony často zahrnují excelentní parkour nebo souboj a tady se situace komplikuje o fakt, že ani jedno nefunguje tak hladce, jak byste si přáli. Bolístka parkouru tkví v tom, že Ezio si občas jakoby dělá co chce, protože o kousek minete nějaký prvek a naopak se o kousek přiblížíte k jinému prvku a hra to vyhodnotí opačně, než zrovna potřebujete. Např. skok na zeď přímo před vámi, když na zdi z boku je žebřík. Ezio najednou z ničeho nic skočí na ten žebřík (anebo naopak, skáčete na žebřík a Ezio se chytne římsy hned vedle něj). Ve chvíli, kdy potřebujete, aby to šlo plynule a přesně jak potřebujete, tak je to na zabití :) Řešením je akce provádět pomaleji a Ezia pečlivě rovnat, jenomže to se zas vylučuje s časovým limitem :D Realita je něco mezi a doufat.
U soubojů pro změnu dojedete na víceúčelovost některých kláves. V Brotherhood třeba existuje prima novinka s podřezáváním, což se realizuje tak, že se zbraní v ruce chytnete nepřítele pod krkem a směrovou klávesou do strany + útok ho podříznete. Skvělé na tom je, že se s tím dá udělat rychlá série zabití, takže skupinku nepřátel vyřídíte ještě před tím, než se stihnou rozehřát. Je to ideální způsob pro situace, kdy potřebujete utrpět co nejnižší poškození (viz povinný úkol pro 100% synchronizaci). Realita je ovšem taková, že podříznete první 3-4 nepřátele, ti upustí svoje zbraně a ve chvíli, kdy chcete pod krkem chytit dalšího nepřítele, tak Ezio najednou sebere spadlou zbraň :) Tím se série přeruší a mě osobně to třeba definitivně rozhodí rytmus.
Další lahůdka nastane ve chvíli, kdy sebranou zbraň odhodíte, protože najednou máte prázdné ruce a chvíli trvá, než Ezio zareaguje na příkaz, že má použít vámi zvolenou zbraň. To se děje i po vypití medicíny. Navíc je tu ještě prodleva mezi útokem a tasením zbraně, což je celkově vtipné, protože bojové akce nelze provést z klidové polohy (vyjma skryté čepele, tedy i když ... ;)), takže když chcete nepřítele nakopnout, tak musíte nejprve tasit zbraň. No a Ezio zbraň občas z nepochopitelných důvodů schová :D
Ale zpět k úkolům. Občas jsou nastavené podmínky pro splnění úkolu docela tuhé, nebo není úplně jasné, co se po vás přesně chce. To byl třeba případ vyslýchaného konstruktéra, kterého jsem měl přitom podle hry zabít. Mezi nejhorší řadím úkoly s honěním nepřátel, protože v tu chvíli se ukáže, že kdejaký ňouma je lepší sprinter a lezec než vy :) Až mě překvapilo, kolik obyvatel Říma ovládá umění asasínů. Honicí úkoly jsou v základu dva:
1) nepřítel se snaží co nejrychleji zmizet
2) nepřítel vás má někam dovést
V prvním případě nepřítel prchá, co mu síly stačí a náskok si pohodlně zvyšuje. Fígl je v tom, že musíte najít výhodu v terénu, např. si nadběhnout. To ovšem vyžaduje znalost pohybu nepřítele, takže klasika je, že první pokus projedete a pak zkoušíte, co zabere. Zastřelit ho nepomůže, to je jasný faul a vede rovnou k červené kartě ;)
Druhý případ poznáte snadno, protože nepřítel je sice rychlý, ale když se vám nedaří, tak je vidět, že zpomalí a dává vám šanci. Takového nepřítele ani nedohoníte, smyslem je, že vás má jen někam dovést a tam se spustí úplně jiný trigger, třeba přepadovka. Obvykle je to spojené s parkourem v interiérech.
Analogicky by se daly rozškatulkovat sledovací úkoly spojené se zabitím sledovaného cíle, ale tady je to matoucí jen zřídka. Většinou stačí první pokus a je jasné, že tak to nepůjde. Vzpomínám si teď akorát na jeden konkrétní případ, kdy jsem vzpomínku opakoval vícekrát a tím byl v předchozím příspěvku zmíněný bankéř neboli kardinál Francesco Borgi. V poslední fázi úkolu ho máte zabít, dokonce se mu ikona sledování změní na vraždu, ale jakmile jsem se k němu chtěl přiblížit, tak se najednou zázračně odteleportoval o kousek dál a já spustil alarm. Hra totiž požaduje, abyste ho sledovali až na konec, kde se spustí další trigger a teprve poté se stane smrtelným. A proč jsem ho chtěl vlastně zabít hned při první příležitosti? Protože se mi blbě udržovalo krytí v anonymitě kvůli množství přítomných stráží.
Tohle je totiž další bolístka. Ne vždy máte díky podobným situacím úplně volnou ruku, jak celou akci provést. Někdy je potřeba dokonce dodržet naznačenou cestu, byť byste byli přesvědčeni, že jste našli lepší způsob. Hra vám to prostě neuzná. Špatně to ve skutečnosti není, z principu fungování série je to dobře, tohle je vzpomínka a měli byste jí prožít co nejvěrněji. Problém je v tom, že to k plné volnosti prostě svádí. Není to nějaký masový jev, ale pár úkolů si zapamatujete právě kvůli těmhle "odlišnostem".
Druhé místo v neoblíbenosti by obsadily stealth úkoly. Ale zase, jako v předchozím případě, většina jich je pohodových, akorát výjimky se lépe pamatují :) Jen pár úkolů je udělaných tak, že je potřeba několika opakování, než najdete funkční postup. Nejhorší úkol byl prozatím poslední svitek k Romulově zbroji, kdy jsem se měl dostat přes hloučky kardinálů mimo dosah hlídkujících stráží po obvodu sálu. Mezi strážemi byla na můj vkus dost malá mezera, takže odhalení bylo prakticky jistota. Fígl spočívá v tom, že stráže se dívají ze strany na stranu, takže vpřed je potřeba vyrazit ve chvíli, kdy strážci odvracejí pohled od vás a v tu chvíli jim lze proklouznout za záda kam už se stráže prostě nedívají.
Rozhodně to není nic krizového, co by vadilo i při opakovaném hraní. Přijít se na to dá a splnit to taky jde. Vítku bych měl opravdu asi jen k ovládání/chování pohybu a prezentaci synchronizace. Možná i ta excelentní hbitost utíkajících nepřátel, protože to opravdu bije do očí. Jinak jsou to ode mě spíš jen rýpance. Je mi jasné, že třeba excelentní provedení boje je prostě otázkou cviku a i ten parkour by šel vypilovat. Jenomže já mám obecně averzi vůči frekvenci opakování aktivit/úkolů, protože mi na to už chybí trpělivost ;)
Přispěvatel: Elemir Září 16, 2021, 19:25:47
V rámci nepovinných aktivit lze ve hře narazit na dvě templářské skrýše. Ta první je dostupná už na počátku hry ve čtvrti Centro a jde o parkour kombinovaný s honičkou s templářským vůdcem. Dohonit ho samozřejmě nejde a parkour je z ranku těch lehčích, je to spíš hodně o rychlém uvažování nad změnami směru apod. Jinak jednotlivé prvky na skoky a lezení jsou rozumně rozložené. Odměna ovšem nestojí za řeč.
Druhá skrýše se odkryje později a je součástí čtvrti Campagna (vstup je ve viaduktu). Uvnitř jsem se objevil v lomu a první fáze spočívá v nalezení cesty k místnímu vůdci. Nic komplikovaného, dokonce se u toho dá bez problémů dodržet extra podmínka úkolu. Jenomže jakmile jsem se k vůdci dostal, tak následovala nepříjemná parkourová pasáž, kdy se mapa podobně jako ve dvojce natočí. Není to však o 90°, ale jen o 45° ... postava tak začne běhat a skákat diagonálně (do šikma). V tu chvíli je strašně důležité se dobře stavět do výchozí pozice a každou překážku jsem se musel v podstatě naučit metodou pokus omyl až mi z množství loadingů začaly téct nervy :D
Problém u toho činí fakt, že je to bez checkpointů, takže při loadu se to jede odznova a do toho templář po mě střílel, takže když mě trefil na překážce, tak následoval pád a load. Zatnul jsem zuby a postupně se mi povedlo dostat až k poslední překážce, kterou jsem však už neměl jak skočit, prostě Ezio vždy letěl úplně mimo. Nakonec jsem to nevydržel a musel kouknout na video. První bylo z konzole, takže nic relevantního, neboť jsem si začal myslet, že je to spíš bug, ale druhé video bylo z PC verze a dotyčný v něm skákal celkem rovně.
Vrtalo mi to hlavou, že by v tom byl nějaký fígl? I tak jsem dál tápal, ale pak mě napadlo, že je možná nutné korigovat ten šikmý skok stiskem dvou směrových kláves, aby se postava jakoby vrátila zpět do kolmých směrů. Pokus na jednoduché překážce ukázal, že by to mohlo být řešení a opravdu to nějaký vliv na výsledný skok má, ale při realizaci se nejde předpřipravit, takže jsem musel zadržet dech a doufat, že naostro stisknu klávesy tak, jak je potřeba a vyjde to. No a ono to opravdu vyšlo a hned napoprvé :)
Určitě jde o designérský záměr, aby to hráče potrápilo, ostatně za ten pocit zdolání překážek to stojí, ale ta odměna je teda bídná :D
Když to vezmu z celkového pohledu, tak dvojka je co do zdolávání překážek lépe navržená. Většinou stačí prohlédnout okolí, aby vám bylo jasné, jak polezete. Ve dvojce byla naopak místa, kde se na cestu lezení a skoků muselo příjít až při ostrém pokusu a do toho kolikrát běžel časovač. Množství opakování překážek je tak v Brotherhood nižší a nemyslím si, že je to jen tím, že jsem se už naučil postavu obstojně ovládat.
Přispěvatel: Elemir Září 17, 2021, 19:32:15
Cesta z kopce
S klíčem od Pietra je cesta do paláce Borgiů podstatně snazší, nicméně vnitřkem jsem si zkrátil jen kus cesty, co bych lezl po stěně od spodku budovy, protože v knihovně jsem musel vyskočit na římsu a dál už lézt klasicky venkem. Až mě překvapilo, proč mě to teda nevede stejnou cestou, jako při první návštěvě. Teď mi to dokonce vrtá hlavou tak, že to snad půjdu zkusit :) I když tohle bude asi jiná strana budovy, protože ve výhledu jsem měl jen jedno okno, ale za to dost důležité.
Při vstupu do budovy jsem nejprve zaslechl Lucretii, jak se služebného táže, kam zmizely její zásoby Cantarelly (arseniku). Služebný jí odvětil, že papež všechno zabavil. Při vyskočení na římsu jsem pak zahlédl Cesara, jak se žene branou dovnitř a dožaduje se slyšení u papeže. No a když jsem míjel ono okno, tak jsem uvnitř zahlédl Rodriga, kterému do zad vpadl rozčilený Cesare ... sakriš, ten musel ty schody doslova vylétnout :D
Cesare není spokojený se situací okolo armády, která se začíná rozpadat. Očividně vůbec neví, kolikátá bije, protože když mu Rodrigo sdělí, že jeho spojenec vévoda z Valoa je mrtev, tak ho to upřímně zasáhlo. Holt naše aktivity začaly nést ovoce. Cesare se proto začne dožadovat finanční pomoci, kterou mu Rodrigo odmítne poskytnout a tak Cesare přitvrdí a začne otci otevřeně vyhrožovat. Je si svou "přesvědčivostí" natolik jistý, že zatlačí ještě více a dožaduje se rovnou vydání jablka Ráje. Svou pózu dokonale podtrhne tím, že se zakousne do jednoho z jablek z mísy na stole. Úsměv mu ovšem zmizí ve chvíli, kdy do místnosti vběhne Lucretie se slovy, že ta jablka jsou otrávená!
Cesara popadl vztek, srazil Rodriga na zem a narval mu do pusy další jablko. Lucretie se snažila situaci zachránit tím, že ví, kde jablko je, ať nechá otce být, ale tím poštvala Cesarův hněv i na sebe. V tu chvíli Lucretie pochopila, že jí Cesare nemiluje a celé to byla jen hra. Jemu jde jen o moc a je ochoten jít i přes mrtvoly ve vlastní rodině. Chytne Lucretii pod krkem a začne jí bít, přičemž chce slyšet, kde jablko je.
V tu chvíli jsem mu tuhle kratochvíli přerušil, protože jsem do místnosti vpadl druhým oknem a Cesare zbaběle uprchl. Lucretie byla stále otřesená, ale rozhodla se mi pomoci. Nyní šlo o čas, musel jsem se k jablku dostat dříve. A opravdu se mi to povedlo, vyfoukl jsem ho Cesaremu doslova před nosem.
Jablko Ráje pak hraje klíčovou roli v několika dalších úkolech, kdy ho používám jako psionickou zbraň k likvidaci Cesarovo armády. Celé to končí u severní brány, kde Cesare čeká posily, ale příchozí armáda tu není proto, aby zaútočila na Řím, ale aby Cesara zatkla! Je obviněn z vraždy papeže, zrady a incestu. Hned na to je odveden. Ještě než zmizel z dohledu, tak mi několikrát zopakoval, že ho nezadrží žádné okovy. No, uvidíme.
Na nějaký čas jsem Řím opustil, ale na těch slovech bylo něco děsivého, takže jsem se v roce 1506 do Říma vrátil a vyhledal pomoc Leonarda. Jenomže než jsem mu své obavy přednesl, tak byl unesen (to je právě to DLC s kultem pythagorejců). Jakmile se situace uklidnila, tak jsem si s ním promluvil a během rozhovoru mi došlo, že Cesare bude vždy hrozbou a celý problém vyřeším jen tak, že ho zabiju. Urychleně jsem se vydal na cestu.
Má předtucha se vskutku naplnila, Cesare je svobodný a při chuti. Dostihl jsem ho na počátku jara následujícího roku u Viany, kde právě zuřila tuhá bitva. Pro Cesara ovšem ta poslední, protože jsem ho tu bez milosti popravil ... vlastně ne, Cesare trval na tom, že ho nemůže zabít žádný člověk, tak jsem ho jednoduše pustil z hradeb, ať tedy rozhodne Bůh. Tím byla hrozba Borgiů jednou pro vždy zažehnána. Jablko jsem uložil do svatyně Pythagora.
Současnost
Bingo, lokace jablka Ráje byla nyní jasná, cesta k němu se skrývá pod Coloseem. S celým týmem jsme se urychleně přesunuli do Říma, kde jsem objevil průchod do kostela Santa Maria Aracoeli. Tenhle kostel je zajímavý tím, že stojí na ruinách chrámu Juno a mě se povedlo najít jejich společné propojení. Chrám Juno je totiž další svatyně pradávné civilizace a cestou k ní se mi zjevoval hologram bohyně Juno, která mi trošku více osvětlila vztah civilizace Isu vůči lidem a naznačila mi, že jsme byli záměrně stvořeni s určitým nedostatkem. Cílem mise bylo dostat se k jablku Ráje.
Jenomže místo odpovědí jsme se dočkali nemilého překvapení. Juno skrze jablko všechny ochromila a začala mluvit o nebezpečí skrytém za křížem, které se mezi námi nachází. V tuhle chvíli nejde cokoliv ovlivnit, hra reaguje na stisk kláves tak, že Desmond postupuje s vysunutou čepelí proti Lucy, kterou nakonec zabije! Poté upadne do kómatu a hra končí.
Vzpomínka na Cristinu Vespucci
Podobně jako u dvojky, i v Brotherhood se hra po finálních titulcích vrátí zpět do Říma, takže je možné plnit zbylé aktivity nebo si tu prostě jen žít. Hru jsem ukončil už dopoledne, ale teprve k večeru jsem si mohl říci, že mám hotové vše, co mě zajímalo. Visela mi tu totiž celá mise s Cristinou, u které bylo jasné, že je nedokončená.
Ke svému překvapení jsem zjistil, že hra počítá dva druhy synchronizace. Jeden spočívá přesně v tom, co už jsem popsal, tedy splnit misi přesně podle požadavků a podle toho je to buď za 100% nebo jen za 50%. Tohle z pohledu hraní nemá na nic vliv, ale pak je tu ještě celková synchronizace s množstvím prožitých vzpomínek, která roste podle toho, kolik obsahu máte za sebou. No a mise s Cristinou je závislá právě na tomhle čísle. Aby se odhalil komplet příběh Cristiny, tak je nutné dosáhnout synchronizace 75%, což znamená splnit prakticky i všechny vedlejší úkoly.
Cristina jako taková představuje stín vzpomínek, kdy si Ezio postupně vybavuje klíčové okamžiky, které s Cristinou prožil. V první vzpomínce je zachycen okamžik jejich prvního shledání ve Florencii a chvíle, kdy jí zachrání před Vierim. V druhé vzpomínce mu Christina pomáhá uložit k odpočinku popravené členy rodiny. Mezi druhou a třetí vzpomínkou uběhne několik let a Cristina v ní už ztratila víru ve společný život a tak se zasnoubila s místním týpkem, který ovšem holduje hazardu. Ezio ho vytáhne z bryndy a důkladně mu domluví. Proti snaťku však zasáhnout nechce, cítí, že by to nebylo správné. Ve čtvrté vzpomínce se pokusí již vdanou Cristinu vylákat během karnevalu na schůzku, ale Cristina mu dá jasně najevo, že už ho nechce nikdy vidět. Pátá vzpomínka pak zachycuje řádění mnicha Savonaroly ve Florencii, při kterém je zabit Cristinin manžel a Ezio Cristinu objeví v obklíčení zloduchů. Bohužel není dost rychlý a Cristina mu umírá v náručí s tím, že přeci vždy věděl, že ho miluje a ukáže mu jeho amulet, který nosí celou tu dobu u sebe.
Napsané to tak nevyzní, ale je to další prvek, který dokresluje charakter Ezia a vysvětluje jeho chladnější postoj ke Kateřině. I pro něj to bylo jen rozptýlení, protože žena, kterou skutečně miluje, tu už bohužel dávno není. Ezio přišel skoro o všechny a jeho hrubost ke Claudii se dá vysvětlit právě tak, že Claudie s matkou jsou jediní, kdo mu zbyli a pro jejich ochranu udělá vše. Nakonec je rád, že mu Claudie stojí při boku jako rovnocenný partner a za její zásluhy se jí dostalo pocty stát se asasínem.
Musím říci, že Ezio je mi charakterově opravdu blízký, je to fakt postava, v jejíž kůži bych si dokázal život v renesanční Itálii představit. Teď už opravdu rozumím tomu, proč byl Conor z trojky tak špatně přijat, protože Ezio je opravdu charismatický týpek, kterého si hned oblíbíte. Křečovitě vtipný Edward ze čtyřky je proti Conorovi sice lepší, ale i tak je to jen pokus o přiblížení se laťce, kterou nastavila Eziova trilogie (teď už nepochybuji o tom, že i Revelation mě bude bavit a co více, skoro se nemohu dočkat :)). Postavil se tak po bok Bayeka z Origins.
Zítra to zkusím shrnout a možná spíchnu i nějakou tu fotogalerii.
Přispěvatel: Elemir Září 18, 2021, 17:44:15
V druhém díle potkal Ezio bohyni Minerwu, která mu vysvětlila, že oni žádnými bohy nejsou, byť je tak lidé už od počátku chápali. Isu stvořili člověka a člověk se proti nim obrátil. Lidí bylo více a válka všechny zaměstnala natolik, že Isu přehlédli varování z nebes. Všimli si, až když bylo pozdě. Málo Isu a lidí včas ustoupilo od války. Zbudovali si úkryty a v nich katastrofu přečkali. Lidé však na tom byli mnohem lépe, protože je Isu na podobné případy fyzicky "připravili". Isu naopak v novém světě už žádná budoucnost nečekala, jen smrt. Díky svým vědomostem ale znali budoucnost a v ní čekala lidstvo (další) podobná katastrofa. Přeživší Isu se proto rozhodli zanechat vzkaz, který by lidstvo varoval. Desmond musí najít ostatní chrámy vybudované "přeživšími" Isu a v nich najde odpověď.
Ezio netušil, kde se další chrámy mohou nalézat, ale měl kliku, protože jeho přítel Leonardo da Vinci býval členem (kultu) Pythagorejců, kteří jsou zde vykresleni jako sekta, která se v touze po hledání významu čísel neštítí zabíjet. Hledají jedno jediné číslo, které v sobě údajně ukrývá základy světa. Jedno číslo, které spojuje vše. A to se má nacházet v kryptě samotného Pythagora. Leonardo díky svým výzkumům odhalil způsob, jak se do Pythagorovo krypty v Římě dostat a po menších tahanicích s kultem se tam v doprovodu Leonarda skutečně dostává. Jenomže žádné unifikující číslo zde není, jen vzkaz, který není určen ani jednomu z nich (GPS souřadnice). Ezio nakonec své jablko Ráje ukládá do chrámu Juno a díky této vzpomínce se k němu dostává Desmond.
Během cesty k jablku se střetává s hologramem další z Isu, (bohyně) Juno. Ta pak k němu postupně promlouvá celou cestu až k jablku ...
Průchod podzemím Colosea:
Svěřujeme tomuto prostoru epilog našeho konce. Nechť ho nalezne ten, jenž toho bude hoden. Ať ho navede. Ať mu zformuje cestu vpřed. Ať zachrání svět, který po sobě zanecháváme.
Na začátku jsme svěřili naše pravdy svitku. Kameni. Paměti lidí. Tyto věci se ukázaly jako pomíjivé. Očištěny ohněm. Očištěny hladomorem. Očištěny záplavou. Celý svět bude zase nevinný. Nevinný a nevědomý.
V prostoru Santa Maria Aracoeli:
Nevytvořili jsme je, aby byli moudří. A teď představují naši poslední zlomenou naději. Vy jste oni. Máte v sobě potenciál, abyste porozuměli. Ale rozbili jste naše nástroje. Nebo je obrátili proti sobě navzájem. Zničili jsme, co jsme mohli. A zapečetili, co nemohli.
Většinu. Ne vše. A rozluštit tento svět nedá moc práce. Na tomto místě je bezpečno. Je věčné. Pro uchování objektů. Slov. Moudrosti. Ale nikoli života. Málem jsme k tomu měli prostředky. Ale čas ... čas nás rozežírá. Můžeme ho rozptýlit. Můžeme ho přehlížet. Ale jeho dosah je tak velký. Jeho výdrž je nekonečná. Nemůžeme se vymanit z jeho sevření. Ne navždy.
Postupná aktivace spínačů v kryptě:
Mohla bych hovořit stovky let, a přesto byste nás neznali. Vy s pěti smysly. Nás s šesti. Navíc s tím, který jsme před vámi schovávali. Abychom byli v bezpečí. Nemůžete vědět. Můžete pouze zkoušet. Chápat se. Můžete VIDĚT. CÍTIT. OCHUTNÁVAT. DOTÝKAT SE. SLYŠET. Vědění vám bylo upřeno.
Když se poté svět stal nedodělaným, zkusili jsme na něj seslat pohromu. Chtěli jsme se s vámi spojit. Vidíte ten modrý lesk. Slyšíte ta slova. Ale neznáte.
MĚLI JSME VÁS TAK NECHAT!
Je těžké zůstat zdrženlivý. S tímhle vědomím. Očekáváme tě, Desmonde. Ty sem přijdeš. Ty to aktivuješ. Ale poznáš, teprve až bude příliš pozdě.
Z jablka vyjdou paprsky a začnou promítat zdánlivě náhodnou změť symbolů. Shaun jich několik identifikuje a vzpomene si, že zná místo, kde jsou tyto všechny symboly pohromadě. V tu chvíli vezme Desmond jablko do ruky a všichni jsou ochromeni. Tvá DNA komunikuje s jablkem. Aktivoval jsi ho. 72 dne před okamžikem probuzení. Ty, který pocházíš z našich beder a z beder našich nepřátel. Konec i začátek, kterého se děsíme a kterého si vážíme. Začíná poslední cesta. Existuje někdo, kdo by tě mohl doprovodit touto bránou. Ona neleží v dosahu našeho zraku. Horizont zatemňuje kříž. Cesta musí být otevřena. Nemůžeš se zbavit odpovědnosti. Jazýčky vah musí být vyrovnány. Desmond se začíná s vysunutou čepelí blížit k Lucy.Tvé znalosti jsou malé, musíme tě navést. Přestaň se tomu bránit. Čepel zasáhla Luciino srdce. Je konec. Čeká tě cesta. Ještě však musíš najít ji. Probudit šestou. Běž, SÁM! Desmond upadá do kómatu.
Juno stejně jako Minerwa zmiňuje stvoření lidí prostřednictvím Isu, ale oproti Minerwě zachází dále a zmiňuje i záměrné omezení lidí, kterým se Isu chtěli pojistit. Byla jim odepřena moudrost vědění. Jenomže to bylo právě toto omezení, co lidstvo svazovalo a neumožňovalo mu pochopit vzkaz z minulosti. I většina "darů" Isu se nakonec stala spíše pohromou, jako třeba jablko Ráje a jeho použití jako mocné zbraně. Vždyť i Řád a Bratrstvo jsou výsledkem boje o tyto artefakty. Lidstvo se tak muselo nejprve vyvinout, aby mohlo skutečný význam těchto předmětů pochopit. Pasáž, kde Juno zmiňuje způsob, jak vzkaz předat, souvisí zřejmě se simulacemi zmíněnými v Origins. Minerwa a Juno tak zkoumaly, jak bude která cesta úspěšná.
Stejně jako Minerwa, tak i Juno zmiňuje, že Isu zřejmě nebudeme schopni nikdy pochopit. Z dalších slov Juno je však navíc patrné, že Juno nejspíše ani nebyla nakloněna tomu, aby vzkaz zanechaly. Ono tohle je vysvětleno pro změnu v Odyssey, Juno považovala lidstvo za podřadný druh. Důležitá je i zmínka, kde Juno Desmondovi sděluje, že jeho linie vznikla spojením Isu a člověka. I tohle téma je později zpracované v Odyssey. Isu tak v podstatě žijí dál v některých rodových liniích, kterým tím byl částečně předán dar šestého smyslu (Eziovo Orlí oko, neboli alternativní způsob vidění). Hybridi navíc postrádají nervový přenašeč, který Isu dovoloval lidi kontrolovat. Přesto Juno dokázala Desmonda zcela paralyzovat, jak se o tom za chvilku zmíním, ale i to by se dalo vysvětlit. Ono tohle trošku naráží na fakt, že série Assassin's Creed nebyla vystavěna na úplně pevných základech a hodně věcí je tu jen v náznacích, které jsou pak rozvíjeny a vysvětlovány v pozdějších dílech, takže je to občas docela kostrbaté. Každopádně jablko Ráje je "čitelné" jen pro ty, co mají specifickou DNA, proto ho jiní chápou jen jako zbraň. Ostatně to bylo vidět už na konci dvojky, kde Rodrigo nebyl schopen otevřít chrám Minerwy.
Zabití Lucy je tak trochu záhadou, ale z proslovu Juno je zřejmé, že takhle to úplně probíhat nemělo. Někdo je tu prostě navíc a nepatří sem. Proč zrovna Lucy? Nejspíš s tím má co do činění zmínka o kříži, který symbolizuje Templáře. Vzpomeňte si, že Shaun pochopil význam těch symbolů, takže věděl, kudy mají dále pokračovat, to je informace, která by se Templářům, potažmo Vidicovi, náramně hodila. Lucy tak byla nejspíše vážným nebezpečím pro jejich snažení.
Něco málo jsem samozřejmě pochytil, protože při dohrávání Brotherhood jsem zjistil, že i tady je skrytá zpráva od Subjectu 16, ale vůbec jsem se k tomu ani nepřiblížil, prostě vůbec netuším, jak tuhle akci aktivovat. Mají to být opět symboly, ale ani místo, kde na 100% jeden je, mi žádný symbol neukazuje. Subject 16 přitom ví něco více o Adamovi a Evě, dokonce vycítil přítomnost Evy v algoritmu Animu, ale zpráva je dost zmatená. Subject 16 je taktéž součástí kódu, zřejmě je v něm jeho mysl doslova uvězněna, což naráží na to, že ve hře je Animus obvykle zobrazován jako malý počítač, kdežto na počátku dvojky je při útěku z Absterga zřejmé, že se v tom původním provedení jedná o superpočítač. Je tedy rozdíl mezi ním a tím, co má Bratrstvo. Lucy musela na počátku dvojky využít Animus Absterga, aby mohla zcizit databázi a aktivovat patřičnou pasáž v Desmondově DNA, bez toho by se zřejmě Animus Bratrstva "nechytil", protože ten slouží zřejmě jen jako přehrávač. Podle Subjectu 16 mám Evu najít.
Zabití Lucy v tomto kontextu opravdu nedává smysl, pokud by skutečně pracovala pro Abstergo, tak proč by Desmonda unášela? Vždyť ty informace by z něj dostali snáze u nich. No, jeden důvod mě napadá, svobodný Desmond bude dělat věci ochotněji a sám. Stačilo by ho jen sledovat. Popravdě mě už na počátku dvojky napadlo, že tu něco nehraje, protože Lucy mi úplně do oka nepadla. Původně jsem si myslel, že mají s Desmondem vztah, ale jí mnohem více zajímalo to, co Desmond zjišťuje, přitom jakoby není důvod pospíchat, protože o blížící se katastrofě se Desmond dozvídá až na konci. Do té doby pase Bratrstvo jen po úlomcích Ráje. Rozumím tomu, že je chtějí Templářům vyfouknout před nosem, ale Vidic se bez Desmonda beztak nemůže hnout dál. Jsem zvědav, co nového přinese Revelation.
Eh, málem bych zapomněl ještě na jednu důležitou pasáž zprávy Juno. Ve chvíli, kdy skáčete a hledáte cestu k jablku, Juno řekne: "Očekáváme tě, Desmonde. Ty sem přijdeš. Ty to aktivuješ. Ale poznáš, teprve až bude příliš pozdě." V první chvíli to vypadá, že mluví o momentu, kdy se k jablku skutečně dostanete a překvapivé zabití Lucy vám navíc obrátí myšlenky jinam. Jenomže to Junino oznámení vlastně nedává v tomhle kontextu smysl. Vždyť vy už tu jste, jablko máte na dosah a Juno navíc mluví v množném čísle. Juno totiž nemluví o jablku, ale poita toho všeho vám dojde v trojce, což je možná důvod, proč mě to teď tak trklo. Minerwa vás ve dvojce nabádá, abyste našli další chrámy Isu a v nich vodítka. No a ta vodítka vás mají nasměřovat na jedno místo a to je to místo, kde vás Juno a Minerwa čekají (proto to množné číslo). Pořád je potřeba mít na mysli, že jde o to samé jablko, které jen na patřičném místě aktivuje zprávy - v chrámu Minerwy zprávu od Minerwy, v chrámu Juno zprávu od Juno. Nic víc. Jo, přesně takhle se pokládají základy sérií. Vždyť je nesmysl, aby vás Isu tahali od čerta k ďáblu, když vás chtějí tak moc zachránit :D
Přispěvatel: Elemir Září 18, 2021, 17:46:08
Přemýšlel jsem, jestli má smysl dohrání Brotherhood nějak více komentovat. Vše podstatné jsem sdělil v rámci zápisků a bylo by to tedy jen opakování jíž vyřčeného. Proto jen stručně.
Brotherhood je oproti dvojce jasný krok vpřed, byť jsem měl na počátku trochu obavy o smysluplnost herní náplně. Nakonec je to vše tak přirozeně provázané, že mi kolikrát ani nepřišlo, že se zabývám úplně zbytečnými aktivitami (kvůli odemčení komplet vzpomínek Cristiny jsem musel dělat třeba i najemné vraždy, tedy to, co jsem ve dvojce úplně ignoroval). Naštěstí to není generický obsah, těch aktivit (vedlejších úkolů) je v daném tématu jen několik. U vražd na objednávku je to cca 5 kontraktů, podobně lov přisluhovačů Borgiů atd. Přitom je to spojené s příběhem. Nájemné vraždy se například týkají kolaborantů. Klidně to tedy můžete plnit souběžně s hrou, protože to krásně dokresluje celý příběh a atmosféru.
Funkční ekonomika je další věc, kterou musím vypíchnout. Je to provedené výborně a má to ve hře svůj smysl. Není to jen nějaká okrajová záležitost. Zprvu je opravdu potřeba tomu věnovat nějaký čas, protože na tom závisí váš příjem a vybavení. O kvalitě ekonomiky svědčí i to, že se jí můžete věnovat klidně jako hlavní činnosti, byť já osobně v tom nevidím úplně smysl. Narážím tím na fakt, že odemykání exotického zboží trvá dlouho a navíc se bez něj dá v pohodě hrát. Je to spíš pro ty, co mají potřebu kompletovat sbírky na základně. Já vydržel akorát s kompletací obrazů.
Po grafické stránce je Brotherhood zas o kus dále, což je krásně vidět na kontrastu mezi podobou Říma a Florencií ve dvojce, která se vám připomene skrze vzpomínky na Cristinu. Jsou to normálně identická místa ve stejné grafické podobě, jako byly ve dvojce. Včetně té depresivní šedi. Řím je oproti tomu nádherné prosluněné město, které je však sužováno všudypřítomným tlakem Borgiů. No, nádherné, tím myslím po grafické stránce, protože kdyby Florencie a Benátky byly na stejné grafické úrovni, tak jasně vedou :) Důvod spočívá v tom, že Řím není nijak výstavní město. Je plný ruin památek a většina místního života je napěchována do čtvrti Centro, které ovšem chybí významné architektonické dominanty, jako tomu bylo právě u Benátek a Florencie. Časem jsem sice byl schopný některé uličky identifikovat, ale dost mi chyběly výraznější prvky, podle kterých jsem se mohl pohodlně řídit ve dvojce. V Říme si je hodně míst na první pohled dost podobných. Chce to opravdu čas, než začnete rozdíly více vnímat. Mimo Centro je orientace snazší, protože tam pro změnu kromě ruin památek nic moc jíného není.
Příběh Brotherhood je stejně dobrý jako u dvojky, ostatně jde o pokračování původní zápletky. Trošku mě zamrzela akorát absence nových výraznějších charakterů, protože Brotherhood raději vsadil na staré charaktery, které pod různými záminkami přesunul do Říma. Působí to trošku křečovitě, ale budiž. Větší pozornost si tak zaslouží záporáci, Lucretia Borgia a Cesare Borgia, který je tedy opravdu výborný. Rozmazlený sebestředný spratek, kterého prvně potkáváme jako samolibého tyrana, který má moc pevně v rukou, a když se jeho sen o ovládnutí Itálie začne hroutit, tak se změní v hysterického zbabělce. Lucretia mi zůstala v paměti spíš pro první okamžik, kdy jsme se potkali, neboť její vlastní proměnu rozhodilo DLC s únosem Leonarda, kdy ta pointa nevyzněla tak, jak asi měla. Zprvu bych totiž osobně neváhal a zabil bych jí, bylo mi proto divné, že jí Ezio nechal žít. No a pak je tu najednou Lucretia z DLC, která se chová v tu chvíli nepochopitelně a pochopil jsem to až ve chvíli, kdy jsem se dostal na konec příběhu hlavního příběhu. Pak to teprve zapadlo. Tady je možná škoda, že je to DLC dostupné už v průběhu hlavního příběhu. A zmínit musím i Cristinu, protože ta vzpomínková pasáž pro změnu osvětlila některé změny v charakteru Ezia. Mnohem více mě to s ním sblížilo. Klidně bych se odvážil v souvislosti s Eziem zmínit Zaklínače 3 a DLC Srdce z kamene, kdy je tu určitá podobnost mezi Eziem a Olgierdem. A jelikož Srdce z kamene je pro mě na Zaklínači 3 ta nejlepší část (tedy spolu s Krvavým baronem), tak není divu, že jsem si vytvořil takový vztah k Eziovi.
Rýpnul bych si akorát do ovládání. Ani přes určitá zjednodušení a vypilování pohybu hlavní postavy to není ono. Má to své mouchy a je potřeba se s tím sžít. Nutno však dodat, že mě to vadí míň a míň. Za některé chybky si totiž mohu sám a to tím, že mám potřebu si dělat věci po svém, přičemž hra nabízí dostatek prostředků, jak určité neduhy zmírnit, jen bych je musel začít používat ;) Třeba padák. Pokud jde o ovládání, tak jsem za celou dobu psaní deníčku opomněl zmínit, že Brotherhood už nabízí nápovědu přizpůsobenou na klávesnici + myš. Už není nutné luštit význam symbolů. Když máte použít nohy, tak je tam prostě natvrdo zobrazený mezerník atd. A rýpnout si vlastně musím ještě do jedné věci. Hra má často tendenci špatně vykreslovat obličeje postav, takže v davu často zahlédnete nějakou zrůdu s vykulenýma očima a teprve když se přiblíží, tak se vykreslí komplet texttura.
Galerie Screenshotů:
Přispěvatel: Elemir Září 19, 2021, 20:00:25
Na úvod musím říci, že při začátku hry jsem dokonale ztuhl, protože příběh se začal odehrávat v místech, kterým se původně věnovala jednička (Acre a Masyaf), takže jsem se začal obávat o možné vyspoilování jedničkové zápletky, ale hra se naštěstí velmi rychle stočila k zcela novému místu a do Masyafu se nejspíše vrátí zase až na konci děje. Než se však pustím do popisu svých začátků v novém prostředí, tak si dovolím rekapitulaci Eziovi cesty skrze Assassin's Creed II a Assassin's Creed: Brotherhood.
Ezio, celým jménem Ezio Auditore da Firenze, se narodil 24. července 1459 a v době popravy otce a dvou bratrů mu bylo teprve 17 let. Od této chvíle začíná zcela novou etapu svého života, kdy postupně odkrývá události, které vedly až ke zradě rodiny Auditore a objevuje, že za nitky tahá mocný španělský rod Borgiů v čele s Rodrigem Borgiou. Trvá to celých 12 let, než je Ezio roku 1488, v den svých 29. narozenin, oficiálně přijat mezi Bratrstvo. O 11 let později, 28. prosince 1499, se konečně dostává skrze Andělský hrad (Castel Sant'Angelo) do Vatikánu, aby si to vyříkal s velmistrem řádu Templářů Rodrigem Borgiou, který se mezi tím stal papežem Alexandrem VI. (v roce 1492). V té době bylo Eziovi 40 let. Ezio však Rodriga nezabil a po setkání s bohyní Minerwou Vatikán urychleně opouští v doprovodu svého strýce Maria. Ještě na počátku roku 1500 oba přijíždějí do Monteriggioni, čímž se děj přesouvá z Assassin's Creed II do Assassin's Creed: Brotherhood.
Rodrigovu vůdčí roli v té době přebírá jeho syn Cesare, který se pevně ujímá velení nad papežskou armádou. Rod Borgiů navíc získal mocného spojence v podobě francouzského krále Ludvíka XII., který jim zapůjčil armádu pod velením Octaviana de Valois. Cesare, opit novou mocí, začne spřádat plán, kterak se vymanit z područí církve, tedy i otce, a podmanit si celou Itálii. Hned druhý den po příjezdu Ezia do Monteriggioni se Cesare objeví i s armádou před branami města a po velmi rychlé bitvě se zmocní Jablka Ráje a Kateřiny Sforzy. Ezio během bitvy přichází o strýčka Maria, kterého Cesare zastřelí. Zraněný a zlomený Ezio posílá matku a sestru do Florencie a sám se vydává do Říma, které se mu stane domovem po dalších 6-8 let (ze hry to není patrné).
V prvních 3 letech se Eziovi podaří, mimo jiné za pomoci matky a sestry, zcela ovládnout Římskou ekonomiku a poškodit zájmy Borgiů natolik, že Cesare neunese tíhu okolností a v srpnu 1503 po vzájemné hádce zabije svého otce (Rodriga Borgiu). Ostatně Rodrigo se pokusil Cesara zabít první, podstrčil mu otrávená jablka, ale tenhle pokus mu překazila dcera Lucretia (v té době Cesarova milenka). Cesare však stihl část otráveného jablka sníst, což ho dostatečně oslabilo a zpomalilo jeho plány na novou mobilizaci armády. Svou roli v tom sehrál i Ezio, který s pomocí znovuzískaného Jablka Ráje každý takový pokus úspěšně odrazil. Došlo to až tak daleko, že Cesaremu odmítla pomoc papežská Curie. Cesare proto sebral poslední zbytky loajální armády a rozhodl se podmanit Řím silou. Na cestě už byla i armáda papeže Julia II., kterou si Cesare přizval na pomoc.
Místo pomoci byl ale Cesare na rozkaz papeže Julia II. zatčen pro vraždu, zradu a incest. Papež ho nechal uvěznit na Andělském hradě, ale odtud se Cesaremu podařilo utéci. Na svobodě dlouho nevydržel a papež ho pro změnu poslal do vězení v Castillo de la Mota v Aragonii (Španělsko). V roce 1506 se Ezio dozví o Cesarově útěku a v březnu 1507 ho dostihne během bitvy ve Viana (též Španělsko). Cesaremu se v té době dostalo pomoci od krále Jiřího III. Navarrského, ale bylo mu to houby platné, protože před Eziovou pomstou nakonec neunikl, čímž končí příběh Assassin's Creed: Brotherhood.
Poznámka: okolnosti útěku Cesara nejsou ve hře nijak podrobně vysvětleny, obzvláště celá španělská linka, v Brotherhood je to prostě hráči předhozeno jako hotová věc. Ezio tuhle informaci získal nejspíše skrze Jablko Ráje během rozhovoru s Leonardem, protože tu existovala určitá spojitost mezi posledními slovy Cesara před jeho zatčením a právě jablkem. Co jsem zjistil, tak tohle je vysvětleno v knižní novele, nikoliv ve hře. Tuhle část trošku pomotalo i DLC s Leonardem, protože ukrytí Jablka Ráje v chrámu Juno proběhlo ještě před tím, než se Ezio vydal po stopách Cesareho (zřejmě v onom roce 1506).
Ezio se po událostech ve Viana vrací (zřejmě) do Říma, odkud roku 1509 odcestuje do Monteriggioni, kde zanechává neviditelný vzkaz s heslem do chrámu Juno. Během průzkumu pozůstalosti po strýci Mariovi nachází dopis, který ještě před Eziovým narozením napsal Eziův otec Giovanni a v němž se zmiňuje o vzácné knihovně v Masyafu. Ezio se proto roku 1510 ve svých 51 letech vydává do Sýrie. Asasínská knihovna, kterou Giovanni popisuje jako nesmírnou studnici vědění, by totiž mohla obsahovat klíč k nalezení chrámů, o kterých se zmiňovala Minerwa. A tím se příběh přesouvá do Assassin's Creed: Revelations.
Jen pro úplnost, Leonardo da Vinci byl o 7 starší než Ezio a zemřel roku 1519. Kateřina Sforza byla pro změnu o 4 roky mladší a v době Eziova odjezdu do Sýrie byla již po smrti (zemřela roku 1509 na zápal plic). Cristina Vespucci, Eziova jediná skutečná láska, byla stejně stará jako Ezio a zemřela za tragických okolností v roce 1498 (součást vzpomínek na Cristinu v Brotherhood). Eziova matka Maria zemřela roku 1504 a ve hře jsem k tomu patřičné info nepostřehl. Dalo se to odtušit akorát z toho, že na počátku DLC s Leonardem vedla nevěstinec už jen Claudia (matka se s ním už přivítat nepřišla). Mimochodem, Claudia se po odjezdu Ezia stala hlavou italské větve Bratrstva.
Probuzení do snu
Revelations začíná trošku zvláštně a to ve chvíli, kdy se Desmond probouzí na záhadném ostrově s monolity. Než se stihne pořádně rozkoukat, vybafne na něj Subject 16. Od něj se Desmond dozvídá, že tohle je testovací program z dob vývoje Animu, který mu právě zachránil život. Desmondova mysl je totiž v rozkladu, který vznikl tím, že se Desmond pokoušel "vbourat" do vzpomínek mimo jeho genetickou paměť. To samé se stalo dříve i Subjectu 16. Animus pro tenhle případ obsahuje bezpečnostní protokol, který slídění mimo patřičné vzpomínky zablokuje a vtažením mysli do tohoto hubu zabrání rozkladu osobnosti. Přesto však nemá Desmond vyhráno, proces rozkladu je jen zpomalen, nikoliv zastaven! Tomuto efektu se říká Bleeding Effect, což je na jednu stranu užitečný nástroj, protože díky němu Desmond získává schopnosti svých předků, ale na druhou stranu může vést právě až k šílenství. Jedním z projevů Bleeding Effectu je spontánní oživování vzpomínek i mimo Animus (Desmondovo vidiny ve dvojce). Cesta ven vede skrze dostatečné množství vzpomínek, které pomohou jednotlivé charaktery od sebe bezpečně odlišit.
Ostrov, hub, je místem, kam jsem se hned na počátku hry několikrát vrátil. Mezi některými monolity je něco na způsob teleportu, což jsou brány k různé úrovni vzpomínek. Zprvu mohou vstoupit jen do jednoho jediného teleportu, protože ostatní vyžadují určité množství fragmentů Animu. Ty nacházím v lokaci příběhu, takže jde zřejmě o nějaké extra vzpomínky, které se možná budou odehhrávat jinde nebo se budou týkat něčeho jiného. Zatím jsem to nezkoušel. Při návratu na ostrov se vždycky objeví Subject 16 a poví mi další kousek skládačky a do toho mohu zřetelně vnímat rozhovor týmu Animu, do kterého přibyl zdánlivě záhadný muž jménem William, kterého očividně ostatní poslouchají. Pro mě zas takovou záhadou nebyl, jeho identitu jsem odhadl ještě dříve, než k tomu rozhovor v týmu došel - jde o Williama Milese, otce Desmonda a jeho mentora.
Tým se ještě stále vzpamatovává ze smrti Lucy a snaží se pochopit, co se k sakru stalo. Při tom se dozvídám, že William byl mentorem Desmonda i Lucy a oba nás trénoval od malička - samozřejmě každého zvlášť. Popravdě moc nechápu, co je učil, když Desmond se začíná učit až v rámci dvojky skrze Bleeding Effect. Williama zároveň zajímal vztah Desmonda a Lucy, ale v tomto ohledu se dozvídá, že byli jen přátelé. Jeho fascinace Jablkem Ráje navíc všechny kolem silně znervózňuje, ale na William týmů odvětí, že on nemá tu správnou DNA. Tím mi jen potvrdil to, co jsem si o rodových liniích a vztahu lidí vs Isu už myslel.
Nevydařený příjezd
Eziův příběh na Blízkém východě začíná formou dopisu adresovanému Claudii. Příjezd do Acre proběhl v pořádku. Od místních se mi dostalo náležité podpory, poskytli mi úkryt i stravu. Přesto jsem připraven na nejhorší. Cesta do Masyafu je podle mých hostitelů plná žoldáků a banditů, kteří nepocházejí z této země. Ani se neodvažuji hádat, co by to mohlo znamenat. Masyaf už není více jak 300 let domovem asasínů a za tu dobu se mohlo stát všelico. Ale to, co jsem po svém příjezdu na toto posvátné místo spatřil, byla ta nejhorší noční můra - Masyaf padl do rukou nepřítele!
Než se Ezio nadál, ocitl se v obklíčení Templářů. Hrad se jimi doslova hemžil. Jejich vůdce, Leandros, odsoudil Ezia na smrt, ale poprava se poněkud zvrtla. Stárnoucí Ezio je stále dost nebezpečný a trikem se mu podařilo vymanit z oprátky a zmizet v okolních kopcích.
Poznámka: plavba do Acre trvala 10 měsíců, přičemž se Ezio zastavil na několika dalších místech, ale to není ve hře zmíněno. Do Masyafu se dostává v březnu roku 1511. V dopise Claudii nabádá k tomu, aby v případě toho nejhoršího nehledala pomstu, protože samotnému mu začíná unikat smysl jeho činů. Místo odpovědí přichází jen další chaos.
Ezio se po zklidnění situace šplhá zpět do pevnosti, kde v podzemí nachází zapečetěný vstup do knihovny. Od místního dělníka se dozvídá, že Templáři vlastní nějaký deník a jeden z klíčů. Tím se Ezio dozvídá, že do rukou Templářů se dostal deník Nicolo Pola, otce Marca Pola. Marco kdysi získal zpět Altaïrův kodex od Mongolů a přivezl ho do Itálie, navíc znal polohu klíčů. Před smrtí Leandros Eziovi sdělil, že jim nejde o deník ani o Altaïrovi svitky, je zajímá jen pravda a tou je poloha Velkého chrámu. Bingo, Eziovo tušení bylo správné, masyafská knihovna skutečně skrývá pravdu, která mu pomůže objasnit záhadný vzkaz od Minerwy. Ezio proto v květnu připlouvá do Konstantinopole, aby zde zahájil pátrání. S tím mu pomáhá místní vůdce Bratrstva Yusuf Tazim.
Déjà vu
V některém z dalších příspěvků postnu pár screenshotů, Revelations je graficky zas o kousek dále a hlavně úvod v Masyafu je hodně atmosférický. Přijetí v Konstantinopoli je další silný okamžik, ale po úvodním rozkoukání, které je spojené s tutorialovými úkoly, jsem zjistil, že tohle celé je mi nějak povědomé. Možná až moc povědomé!
Konstantinopol je totiž co do herní náplně přeskinovaný Řím. Některé věci byly lehce upraveny a je tu samozřejmě i pár novinek, ale jinak jde v základu o to samé. Věže Borgiů nahradila doupata Templářů a k nim se podobně jako v Římě pojí odemykání obchodů, které mi pak slouží jako zdroj financí. Rozdíl je v tom, že dobývání Templářských doupat jde o něco rychleji. Odemykání obchodů je však provázáno s identifikátorem známosti, protože každá akce proti Templářům sníží mou anonymitu. V praxi to tedy probíhá tak, že osvobodím oblast, odemknu 2-3 obchody a pak běhám snižovat anonymitu k pouličním vyvolávačům nebo kuchnu kolaboranta (plakáty už ve hře nejsou). Obchody nejsou úplně identické, stáje třeba nahradil knihkupec a do obchodů už nejde investovat.
Nejde o to, že by po mě šli stráže, protože konstantinopolská milice je neutrální, jak mi Yusuf sdělil. Naopak, milici asasíni moc nezajímají, byť dříve je s radostí lovili. Celé to změnil právě příchod Templářů, které nesnášejí mnohem více. Dokonce se toho dá využít, protože když mě Templáři napadnou, tak se do nich pustí milice a já mohu v klidu zmizet. Míchat se do souboje nemá smysl, protože u toho hrozí, že kuchnu někoho z milice a tím pádem pak musím zabít úplně všechny. Vysoká míra známosti je nebezpečná kvůli tomu, že tím Templářům odkryji svou identitu a hrozí mi, že napadnou některé z našich doupat. No a k tomu rovnou dodám, že bránění doupat je nová mechanika, která mě ale moc neoslovila. Je to taková strategická minihra, kdy nepříteli kladete do cesty překážky, rozestavujete bojovníky po střechách apod. a pak čelíte několika nájezdnickým vlnám.
Úpravy se dočkaly i samotné souboje, kdy Ezio nešetří komby. Stejně tak přibyla jedna novinka do parkouru, kdy jednu ze skrytých čepelí nahradil hák. Pomáhá to při dlouhých skocích, nebo skoku s odrazem apod. Pestřejší je i skrývání, kdy se dá ukrýt do keřů. Cech nevěstinců nahradili cikáni, což je co do možností prakticky to samé. S tím bych měl zmínit, že po Konstantinopoli je hned od počátku k najmutí dost žoldáků, takže pro méně trénované je úvod do hry snazší. I když tohle opravdu nemohu příliš posoudit, protože po těch desítkách hodin s Eziem v kůži mi jdou jednotlivé akce výrazně lépe než na začátku :)
I přes ten pocit z přeskinovaného Říma se zatím cítím ve hře jako ryba ve vodě. Tedy minimálně změna prostředí a nový příběh jsou pro mě zatím dostačující. Jako není divu, mě Brotherhood bavil o něco více jak dvojka, takže extra porce toho samého mi vlastně ani nevadí. Ezio je stále dost charismatický týpek a je radost sledovat, jak se snaží vypořádat s rostoucím věkem. Jeden z jeho prvních komentářů v Masyafu byl, že dříve bylo lezení nějaké snazší :D Přestože Ezio vystupuje v Konstantinopoli v roli mentora a každý mu projevuje dostatečnou úctu, tak se nebojí přiznat, že svět kolem něj se změnil, a některé metody už v něm prostě nefungují. Ezio se tak krom háku seznamuje třeba s petardami.
V současné chvíli si tedy jedu svou ekonomickou linku, kdy chci nejprve odemknout maximum obchodů v dostupných lokacích a pak pokročím v příběhu dále. V Konstantinopoli jsou stejně jako v Římě lokace, kam se zatím dostat nedá. Orientace po městě je zprvu chaotická, ale pak jsem zjistil, že si některé ulice už docela pamatuji. Podobně památky. Např. po vstupu na velké kryté tržiště mi hned došlo, že je to Velký bazar. A to dějiny Osmanské říše a její pamětihodnosti nejsou nic, co bych nějak ovládal ;) O Byzancii už raději ani nemluvím.
Přispěvatel: Elemir Září 21, 2021, 06:53:59
Ovládnutí Konstantinopole není nikterak problematické, protože po úvodu na ostrově Galat se mi odemknulo skoro celé město, takže jsem se mohl vrhnout na likvidaci Templářských doupat a otevírání obchodů. Ve finále je v Konstantinopoli jen jedno místo, které je v současné chvíli pro mě nedostupné a to ukrývá jen poslední rozhlednu. Ta lokace je totiž v porovnání se zbytkem města dost malá.
Nicméně renovace obchodů neprobíhá nijak závratným tempem, protože cena odemykání obchodů postupně roste, takže musím častěji postávat a čekat na výdělky v bance. Obsazení doupat pak sebou nese jednu možnou komplikaci a tou je tzv. zbabělý velitel, kterých je hned několik. Zbabělý se mu říká proto, neboť při náznaku nepokojů v červené zóně urychleně prchá a objeví se zas až další den. Je proto potřeba ho dostihnout co nejrychleji nebo vysledovat dráhu úteku a při způsobení rozruchu si tu na něj počkat.
Se zabíjením velitelů souvisí ještě pozměněná funkčnost Orlího oka (alternativního pohledu). Nově je nabindované na klávesu V a alternativní pohled nyní umožňuje sledovat trasy pohybu stráží - na zemi se objeví čára příslušné barvy. Díky tomu si lze snadněji vytipovat místo pro možné přepadení, nebo vykličkovat před zrakem nepřátel. Velitele není nutné přímo identifikovat Orlím zrakem, jde to i tipnout.
Při otevírání obchodů jsem si pak všiml, že se snižující se anonymitou se zřejmě mění i chování milice ke mě. Původně jsem si myslel, že jsou hodně benevolentní, ale jakmile jsem byl známější, tak jejich ochota promíjet přestupky viditelně klesla. Trestají třeba i vytaženou zbraň. S anonymitou souvisí ještě mechanika náhodného přepadení, kdy mě čas od času bodne do zad přisluhovač Templářů. Tím mi klesne zdraví na polovinu a zvýší se mi známost. Odměnou je alespoň to, že tihle přisluhovači mají u sebe dost peněz a dají se poměrně rychle chytit.
Konstantinopol je rozdělená na několik lokací, které odpovídají původním doupatům Templářů a po osvobození se mi zde vytvoří pobočka základny. Tu nově představuje funkční interiér, kam mohu zalézt. V Brotherhood to byla jen 2D obrazovka s příslušným menu. Tohle jsem nějak opomněl v souhrnu, protože doupata v Revelations opět slouží pro managament asasínů a to byla mechanika, kterou jsem v Brotherhood nejprve zavrhl, ale pak jsem jednu její část docela využíval.
První část jsou totiž tzv. textové mise, kdy posílám asasíny na různé mise a hra mi pak oznámí, jak to dopadlo, plus jim přičte zkušenosti atd. To mě moc neoslovilo. Druhá část je aktivní využití podpory během vlastních misí/průzkumu. Déšť střel je třeba prima pomůcka, pokud chcete zlikvidovat větší skupinu nepřátel v krátkém čase. Pomáhalo mi to tedy s úkoly, kde byla 100% synchronizace vázaná na časový interval. Jinak na 100% synchronizaci si hraje i Revelations, ale tady mi přijde, že ty podmínky jsou vybírané mnohem rozumněji vzhledem k dané situaci (povaze úkolu). Většinu vzpomínek tak mám zatím na 100%.
Cechy už jsem zmiňoval, oproti Brotherhood jsou akorát přístupné hned a stejně jako v Brotherhood se k nim pojí výzvy - zabij xy stráží tímto způsobem apod. Jestli to má nějaký hlubší význam? To netuším. Význam mají určitě cechovní úkoly, protože odemykají vedlejší vzpomínky.
Pomalu začínám tušit, k čemu jsou fragmenty Animu a tím pádem teleporty na Ostrově Animu (hubu). Jestli jsem dobře počítal, tak jich je 6 a to by mohlo odpovídat extra vzpomínkám, které mě dovedou k bonusové výbavě (krypt asasínů ve dvojce bylo taky šest, stejně tak doupat Romulova kultu v Brotherhood).
Trošku se obávám toho, že v Relevations se mi splní obavy, které jsem měl na počátku Brotherhood, tedy že půjde o celkem krátkou hru. Odsýpá to totiž nadmíru dobře a krom té jedné malé lokace přede mnou hra nic netají.
Mimochodem, když jsem popisoval zápletku s Isu, tak jsem si uvědomil, že mám doma knihu Svět Assassin's Creed, ale mě se v tom listovat zatím nechce. Chtěl bych si ty události zkusit propojit sám :) Každopádně jestli jsem si rýpl do překladu knih, tak ta příručka teprve obsahuje perly! A to jsem málem zapomněl, včera jsem si pořídil první 4 knihy novel. Celkem mě zajímá, jak to bude vypadat v knižním zpracování. Zázrak od toho nečekám a rozhodně nemám v plánu tu knižní sérii kompletovat, ale pokud chci fenomém Assassin's Creed nějak zhodnotit, tak je to potřeba vzít více zeširoka ;)
Přispěvatel: Elemir Září 25, 2021, 03:54:59
Jenom k těm časům, na HowLongToBeat jsem našel, a počítám teď pokud možno komplet obsah, že dvojka vychází v průměru na 30 hodin, Brotherhood na 27 a Revelations na 22. Protože to nemám jak ověřit, tak čistě pocitově a podle přibližně prosezených hodin - já bych dvojku s Brotherhood prohodil, Revelations víceméně sedí, byť já se pohybuju spíš při hranici 20 hodin.
V souvislosti s tím mě napadá ještě jedna věc. Revelations je na Uplay k dispozici jen ve Standard Edition, což je trošku problém, protože k Revelations existuje také rozšíření v podobě DLC The Lost Archive, které hráči přibližuje pozadí linky ze současnosti z pohledu Subjectu 16. No a tenhle přídavek je právě důležitý pro pochopení toho, proč byl Desmond unesen a proč to s Lucy dopadlo tak, jak to dopadlo. Naštěstí jsou na YT videa, takže se mohu kouknout, byť některé informace jsem už znal, protože třeba domněnku o možné zradě Lucy jsem si musel prostě potvrdit a vskutku jsem to trefil :) Jenomže já to chtěl slyšet přímo od hry, v čemž mám teda smůlu.
Vzpomínková sekvence
Začnu tím méně zajímavým a tím je "defragmentace" mysli Desmonda. Jedná se o obsah, který je vázaný na sběr fragmentů Animu, kterými se pak na Ostrově Animu odemykají speciální vzpomínky. Původně jsem si myslel, že to povede k bonusové výbavě, ale jedná se opravdu jen o doplňkový obsah, kdy se Desmond v rámci pěti separátních vzpomínek rovzpomene na svůj život a na to, kým ve skutečnosti je.
Každá vzpomínka vás přesune do prostoru se základní fyzikou a modely, přičemž vaším úkolem je dostat se skrze různé prostorové puzzle až na konec. Postavička přitom přijde o všechny své schopnosti, takže je to dost velký skok zpět a to doslova, protože zrovna absence pořádného skákání mě docela vykolejila :) Je to nezvyk, když najednou ovládáte postavičku, se kterou si musíte stoupnout správně na kraj a pak teprve skočit, protože jinak nedoskočíte. Anebo obráceně, při seskoku sice míříte na plošinku přímo pod sebou, ale postavička dopadne na okraj a sjede po něm mimo plošinku a tím pádem do záhuby :D Prostorové hrátky pak hodně spoléhají na stavění cestiček, k čemuž dostanete v rámci první vzpomínky patřičný nástroj (rovná plošinka a šikmina). S tím pak budete zdolávat nejenom běžné propasti, ale budete s tím čelit různým prouděním vzduchu, resetovacím polím, laserům apod. To vše má představovat obranný mechanismus Animu a vy se tomu musíte vyhýbat.
Vzpomínky mapují Desmondovo dětství v odlehlé kolonii, kam se Bratrstvo ukrylo. Jeho první krůčky na cvičišti až po úvahy o smyslu života v této komunitě. Desmond postupně zjišťuje, že tohle není život, který by chtěl a tak utíká. Postupně se dostane skrze různé krátké zastávky až do New Yorku, kde se poté začne živit jako barman, což je život, který se mu opravdu zamlouvá. Tedy až do té chvíle, než ho najde a unese Abstergo.
Pro hru samotnou to význam nemá. Odměnou je akorát popis Desmondova života před únosem, protože jednička AC začíná až ve chvíli, kdy už je Desmond vězněn a podstupuje své první krůčky v Animu. Krom toho se v hlavní hře odemkne Desmondův civilní vzhled, se kterým lze normálně hrát.
Příběh Subjectu 16 v rámci DLC The Lost Archive
Obsah DLC vychází z předchozího popisu vzpomínkové sekce. Princip procházení myslí Subjectu 16 je stejný jako u Desmonda. Opět je to skrze Ostrov Animu a záchranný program. Jednotlivé vzpomínky se opět aktivují v různých místech puzzle a DLC se v nich snaží osvětlit příběh Claye Kaczmarka neboli právě Subjectu 16. Jen pro připomenutí ... Na počátku dvojky se Lucy, umazaná od krve, rozhodne osvobodit Desmonda ze spárů Absterga. Desmond se během útěku dozvídá něco málo o Subjectu 16, který byl jeho předchůdcem a od něhož pocházely krvavé nápisy v Desmondovo pokoji. Subject 16 byl nucen trávit v Animu mnoho času, což vedlo k nastupujícímu šílenství a skončilo to tím, že si podřezal žíly. Mezitím se však událo něco, co způsobilo "přesun" mysli Subjectu 16 do Animu.
Monology nechávám v originále, protože jsem to přepisoval z videa s anglickou verzí hry. Je to celkem srozumitelné a hlavně každou pasáž jsem doplnil o poznámku, kde vysvětluji, co daná vzpomínka znamená, s čím souvisí a jaký to má reálně dopad. V průběhu aktivace jednotlivých vzpomínek nachází Clay různé dopisy a zprávy, jejich obsah bohužel na videu vidět nebyl, zřejmě bude součástí databáze Animu. Ty jsem si musel vyhledat na AC Wiki.
Memory One: The End is only the Beginning
Abstergo has experimented through their Animus program on 17 known test subjects. This is the story of Subject 16.
Clayův pohřeb (6. Srpna 2012) ...
neznámý muž: So we're in agreement. Reach your goal, then get out of there.
mužský hlas (kněz): The Lord is my shepherd, I lack nothing. He makes me lie down in green pastures, he leads me beside quiet waters, he refreshes my soul. He quides me along the right paths for his name's sake. Even though I walk through the darkest valley, I will fear no evil, for you are with me; your rod and your staff, the comfort me.
dětský hlas (malý Clay): And, then, we all got up and marked our favorite jobs on the board. I'm going to be an astronaut, dad.
mužský hlas (Clayův otec): Did your hear your son? The kid wants to be a spaceman.
neznámý muž: Clay Kaczmarek, few are offered the opportunity I now give you.
neznámý muž: Prove yourself, novice, and you will be one of us.
neznámý muž: Together, we will defend the free will of humanity from those who would steal it.
Poznámka: neznámý muž z monologu je někdo z asasínů. Zřejmě samotný William Miles, což naznačují další vzpomínky. Z počátku tedy k patřičnému monologu připisuji jen možného aktéra, přímo ho jmenuji jen tam, kde opravdu není pochyb. V průběhu vzpomínek jsou totiž málokdy vidět konkrétní postavy a já to z toho audia prostě nejsem schopný moc rozlišovat. Je zajímavé, že jak přijdete o obraz celé scény, tak najednou zjistíte, že v té hře nejsou nějak výjimečné hlasy, které byste od sebe bezpečně rozlišili. Identita mluvícího se dá proto kolikrát jen odhadovat z obsahu. V dalších vzpomínkách se sem tam prolíná dokonce několik hlasů najednou. Jen na okraj, já bych samozřejmě mohl použít AC Wiki a doplnit to přesně, ale to by nebylo to správné kouzlo poznání ;)
Memory Two: The Order
neznámý muž: We are not public figures and never submit ourselves to the hollow quest for fame. We move through clouded spaces.
neznámý muž: Beware the easy path. Knowledge grows only through challenge.
neznámý muž (Clayův otec): You're retiling the roof at noon, Clay.
Clay: But I'm working on a history paper.
neznámý muž (Clayův otec): Let it slide. The foreman's son just finished engineering school and he's pocketing 60k a year. Now, that's where the money is.
neznámý muž: They will throw obstacles in your path to distract you. But never lose sight of your goal.
neznámý muž: You have proven yourself worthy. Today, commit to uphold the pillars of our Creed.
neznámý muž: We are Assassins.
Poznámka: V Clayvo vzpomínkách se tu prolínají dvě roviny - okamžik, kdy ho otec nabádal ke studiu "pořádného" oboru a vstup do Bratrstva, kdy se Clay stal plnohodnotným asasínem.
Memory Three: Abstergo
neznámý muž: Break into Abstergo, gather the intel, and get out.
směs ženských hlasů: Abstergo. Hold the line ... Marnie, can you take my kids tomorrow night? I have a date ... Don't say that so loud, I'm at work! But, seriously, with my luck, I'll be home by 7:00. Hold on. Abstergo. Can I help you?
neznámý muž: For centuries we've been fighting a war against the Templars, a secret society dedicated to controlling manking. Abstergo is their front, the source of the invisible hand that circles the globe.
Clay: What am I looking for?
neznámý muž: Alan Rikkin's computer. I need more data about a program called the Animus Project.
zvuk: šílený smích
neznámý muž: Extraordinary! The amount of funding they've put into the Animus Project since the eighties. We need to go deeper next time. Find out what Abstergo's really searching for inside our DNA.
neznámý muž: I'm counting on your help, Clay.
Clay: I got into an engineering program!
Clayův otec: That's my boy! Didn't know you had it in you.
Clay: Here. Look.
Clayův otec: This isn't one of the top schools.
Clay: There's an amazing programming department.
Clayův otec: Kaczmareks build things, they don't sit at a desk.
neznámý muž (zřejmě psychiatr): Have you informed your colleagues about our sessions?
Clay: No.
Poznámka: Clay byl pověřen infiltrací Absterga, kde měl získat přístup k výzkumu jménem Animus Project. Clay byl úspěšný, ale jeho práce v Abstergu ještě neskončila. Do toho se přimíchá vzpomínka z dob studia, kdy se Clay sice dostal k inženýrskému studiu, ale dotyčnou školu si vybral hlavně kvůli špičkovému programování, což se jeho otci už tak moc nelíbilo. V té době se u Claye začaly projevovat psychické problémy a musel vyhledat patřičnou pomoc
Memory Four: The mole
Clay: Where's our team being sent?
neznámý muž: Italy, to Abstergo's new research facility. I want to know what they're after with the Animus device.
neznámý muž: Your third teammate has been kept outside the Assassin Order, waiting to be called upon.
Clay: Lucy Stillman.
neznámý muž: She's been trained to infiltrate Abstergo. Since the age of 17, the girl has lived outside our ranks. All her ties to the Assassins have been erased.
Clay: Lucy Stillman. I know you're out there.
neznámý muž: D-Day is February 1, 2011. You will be caught by their Lineage Discovery and Acquisition department.
Clay: They will bring you in as a test subject. Now, Lucy will get you direct access to the Animus at night. And once you have enough information, she'll get you out.
neznámý muž (Vidic?): Welcome to the Animus, Subject 16.
neznámý muž (Vidic?): Picture the pages of history, Mr. Kaczmarek. They are tattered, blackened, almost illegible. Useless to all but dreamers.
neznámý muž (Vidic?): Misunderstood and misused by politicians. But what if there was a way to restore history's luster? To truly know its lessons? The Animus gives us such a chance.
Clay: What are you really looking for? Last time I checked, Abstergo didn't have a history division.
neznámý muž (Vidic?): Very astute, Mr. Kaczmarek. But we do own an entertainment studio. Perhaps a period drama is in production? Contemplate that while you finish your next session.
Clay: Can I have a rest?
neznámý muž (Vidic?): Keep working and I will consider it.
Clay: You're a goog liar, Vidic.
Vidic: Get him back in there, Ms. Stillman.
Vidic: There is an old tale, passed down through the ages, that the Apple of Eden was not flesh at all, but solid like marble or bronze. They say incredible powers will be granted to the man who holds it. Truthfully, I believe such lies to be little more than blasphemy.
Vidic: If he sees the Apple, let me know immediately.
neznámý muž (zřejmě prolnutí reality a vzpomínek Animu): Have you heard of the Assissino (Assassin)?
neznámý muž (zřejmě prolnutí reality a vzpomínek Animu): Si. (Yes.) Ezio Auditore.
Vidic: Find out about this Ezio Auditore. I want his records on my desk by the end of the week.
Clay: What Apple are you looking for, Vidic?
Vidic: You really want me to answer that question, Mr. Kaczmarek? If I did, you couldn't reasonably expect to be released at the end of this experiment.
Clay: In which river do you throw the bodies?
Vidic: Is that fear I heard in you voice, Subject 16? It should be.
Vidic: His readings aren't normal, Ms. Stillman.
neznámý muž: Are you there, Clay? Remember, stick to the mission.
Clay: What's going to happen to me?
neznámý muž: Don't worry. Lucy will get you out. We're a team.
Clay: Lucy?
neznámý muž: We here highly resolve that these dead shall not have died in vain.
neznámý muž: Rien ne pese tant qu'un secret. (Nic neváží víc než tajemství.)
neznámá žena: Dai nemici mi guardo io, dagli amici mi guardi Iddio! (Já budu chránit své nepřátele, Bůh bude chránit mé přátele!)
neznámý muž: Rien ne pese tant qu'un secret.
neznámý muž: That this nation, under God, shall have a new birth of freedom.
neznámá žena: Dai nemici mi guardo io, dagli amici mi guardi Iddio!
neznámý muž: Rien ne pese tant qu'un secret.
neznámý muž: Goverment of the people, by the people, for the people, shall not perish from the earth.
neznámá žena: Dai nemici mi guardo io, dagli amici mi guardi Iddio!
neznámý muž: Rien ne pese tant qu'un secret.
neznámý muž: We here highly resolve that these dead shall not have died in vain.
neznámý muž: Rien ne pese tant qu'un secret.
neznámá žena: Dai nemici mi guardo io, dagli amici mi guardi Iddio!
neznámý muž: That this nation, under God, shall have a new birth of freedom.
neznámá žena: Dai nemici mi guardo io, dagli amici mi guardi Iddio!
neznámý muž: Rien ne pese tant qu'un secret.
neznámý muž: Goverment of the people, by the people, for the people, shall not perish from the earth.
Poznámka: podle popisu informací o Lucy si začínám být jistý, že neznámým mužem (asasínem) je opravdu William Miles. William Lucy trénoval od mala, stejně jako Desmonada, to ostatně říká v průběhu základní hry. Lucy však byla od svých 17 let záměrně izolována mimo komunitu, aby se u ní zpřetrhaly veškeré přímé vazby na Bratrstvo, což z ní činilo výborného kandidáta na infiltraci Absterga. Lucy zde začala pracovat na výzkumu pokrevních linií pod vedením Warrena Vidica.
Clay měl být Abstergu podstrčen jako testovací subject a potají pak spolupracovat s Lucy na odhalení toho, co Templáři pomocí Animu hledají. Díky tomu se dozvěděl, že Templáři hledají Jablko Ráje, ale o co jde, to Vidic nechtěl prozradit. Ostatně čím méně bude Clay vědět, tím větší má šanci, že bude na konci experimentu propuštěn. Tedy tak mu to alespoň vidic slíbil.
Jenomže přetěžování Claye v kombinaci s jeho duševní poruchou vedlo k tomu, že se mu začala míchat realita se vzpomínkami, což má naznačit ta poslední část monologů, kdy se mezi sebou prolínají monology různých postav z různé doby. Clay se proto obrací na Bratrstvo, které mu jen potvrdí, že v případě nouze zasáhne Lucy a pomůže mu dostat se pryč.
Memory Five: Bleeding Effect
Juno: Clay Kaczmarek. I, who was once called Juno, have come to show you the way. Remember. In Eden.
Clay: Eve, what is this device?
Eva: Touch, Adam and you will know.
Clay: With William and Rebecca, I've been doing some amazing work. This is much, much better than my job at the accelerator. I'm happier, Dad.
Clayův otec: You know. I didn't get my check from you this month.
Clayův otec: Are you listening to me?
Clayův otec: Do these losers even pay? Or is this free labor?
Clay: Money isn't everything.
Clayův otec: You have to support this family, Clay.
Clay: Did you demand money from mom too? Is that why she left?
Clay: I can see. What has been, what will be.
Juno: Then what you must do is clear. Help Desmond Miles.
Clay: I ... No. Not me. I refuse!
Juno: Thousands of years this message waited. Soon its promise shall be fulfilled. Go forth, with eyes open to all but the truth.
Poznámka: část vzpomínky se zaobírá nevolí Clayova otce s tím, že pracuje pro organizaci, která se mu moc nepozdává. Tím se propast mezi nimi dále prohlubuje. Do toho se pak motají vzpomínky z Animu, ve kterém Clay našel mnohem více, než bych čekal, např. svou budoucí roli při záchraně Desmonda Milese. S touto rolí se rozhodně nehodlal smířit, alespoň prozatím.
Memory Six: The Truth
neznámý muž (lékař): I've administered Paliperidone.
Vidic: Thank you. Inform me when he recovers and we will return to work.
neznámý muž (lékař): You have been experimenting on him for more than a year now, the man needs a long rest.
Vidic: Stick to your field, Doctor, and I will practice mine.
Clay: How are you doing, dad? Hanging in there? I know it's hard with mom gone.
Clayův otec: Our contractor's not getting any jobs thanks to this crappy economy. I haven't been to work in a week.
Clay: That's tough. I sent a check, it should arrive today or tomorow.
Vidic: Now, to get into their mainframe.
neznámý muž: There you are Vidic.
neznámý muž: We've found a perfect candidate named Desmond Miles. His ancestral tree fits the data gathered from Subject 16's memory of Ezio Auditore. But it is quite likely that he won't cede essential details freely.
neznámý muž: Desmond is the key to the location of the Pieces of Eden. Our scientists have been running tests. If we were to place just one within a satellite and angle it toward the Earth ... well, utopia would be within our grasp.
Clay: Yes! That's it. I know what Vidic wants. We can leave.
Vidic: Lucy, this is where your background comes into play. If our experiments with Desmond in the Animus aren't going well, you will remove him from Abstergo. Take him somewhere he will feel comfortable divulging his secrets. Your Assassins should do the trick. Since Desmond will be reading our emails, we will ensure that secret communications between you and the Assassins go through unimpeded. Once you are imbedded, I will come to pick up the Animus tapes. Make sure to look very upset. You need to be convincing. Desmond will lead you to the Apple and then you bring it right to us. We're counting on you Lucy. You have served the Templar order well, and we never forget loyalty. Oh, yes. Once inside their hideout, perhaps you might ask the Assassins why they left you alone for so many years.
Clay: Lucy.
Clay: Trapped.
Clay: I have to get out of here!
Poznámka: Clay se konečně dozvídá, k čemu Vidic potřebuje Jablko Ráje. Má v plánu ho umístit na satelit Absterga a takto vylepšený satelit by pak sloužil ke snadné lokalizaci dalších artefaktů Ráje na Zemi. Je na čase jít, ale Lucy místo pomoci nechá Claye nahlédnout na záznam bezpečností kamery, kde se Clay dozvídá pravdu o tom, že Lucy nyní pracuje pro Templáře! Ti díky Clayovým objevům zjistili, že pro ně bude klíčový potomek rodu Auditore, protože v této linii existuje předek, který se dostal až k Jablku Ráje. Tím byl samozřejmě Ezio a to byl také důvod, proč potřebovali Desmonda. Jenomže u Desmonda hrozilo, že nebude spolupracovat dobrovolně, takže Lucy měla zinscenovat únos a později Jablko Ráje ukrást a předat ho Templářům. Jak už víme, tenhle plán jí překazila Juno. Nicméně Lucy nemohla nechat Claye odejít, protože se bála, aby se pravda o ní nedostala ven. V emailu se mu snažila vysvětlit, proč se k Templářům přidala - ztratila důvěru ve Williama Milese, ale pustit ho opravdu nemohla. Namísto toho ho uvěznila v Animu v nekonečné smyčce.
Memory Seven: End of the Line
Juno: Your eyes are now open. Help Desmond Miles.
Clay: I will.
Juno: They must all suffer as we suffered.
Animus: DNA and memory scanned. Upload complete. Quarantining construct Clay Kaczmarek.
Clay: We are nothing.
ženský hlas (jakoby rádio): Thursday, January 27, 2011. 2:00 PM
Clayův otec: Hi Clay. It's your dad. Pick up the phone. I know we haven't talked in a long time. I'm fixing the back porch, it's hotter than hell out here, and I could use a hand. Call me. Let me know you're okay.
Poznámka: vzpomínka končí jakoby návratem ke vzpomínce č. 1, která vlastně už sama v názvu odkazuje na to, že konec je pouze začátek. A jaký to má vlastně smysl? Jak už jsem zmínil, Clayova mysl je uzavřená ve smyčce a on musí najít cestu ven. To se provede tak, že v každé vzpomínce musíte najít všechny dostupné fragmenty Animu a teprve až je budete mít všechny (20 kousků), tak se ve vzpomínce č. 5 (Bleeding Effect) otevřou "zadní vrátka" a Clay bude schopný opustit své programové vězení.
Opět Memory Five: Bleeding Effect (konečně ten pravý konec)
ženský hlas: Your eyes are now open. Help Desmond Miles.
Subject 16: I will.
email otci: Dad, Don't worry about me, I've found my place and my purpose. There is another I must help along the same path. I want you to know that what happened isn't your fault. I will always love you and, someday, I hope you find what you're looking for.
Poznámka: nj, Clay ale zas tak moc neslavil. Napsal email otci a podřízl si žíly. Jeho mysl nakonec neunesla zrychlující se rozklad. Odraz jeho vědomí však dál žije v Animu. Clay již při svých předchozích výletech dokázal díky vlastním programátorským schopnostm odhalit skutečnosti, které nebyly určeny jemu nebo měly být skryty. Jeho hlavní vědomostí je však znalost, jak ochránit Desmonda před opravnými mechanismy Animu a v klíčový okamžik ho přivést zpět k vědomí.
A tady jsem se již předběhl, protože k procitnutí Desmonda dojde až na samotném konci hry, ale to asi nikoho nepřekvapí. Smysl DLC podle mě spočívá spíš v tom, jak rozumně vysvětlit smrt Lucy na konci Brotherhood a k tomu přiblížit charakter Claye, který je autorem skrytým vzkazů ve dvojce a Brotherhood. Bez toho se dá ovšem v pohodě žít, protože ono to třeba o civilizaci Isu nic nového neříká. Dává to smysl opravdu jen vzhledem k Lucy. Což je taky možná důvod, proč se Ubisoft nesnažil vrátit tohle DLC na Uplay. I když ... doprovodným důvodem může být i to, že The Lost Archive není ani herně žádné terno a při ceně okolo 9 EUR se to dá považovat za vyhozené peníze.
Přispěvatel: Elemir Září 25, 2021, 22:35:01
Ekonomika a základny Bratrstva
Už někde v úvodu k Revelations jsem psal, že ekonomika je obšlehlá z Brotherhood. Vlastně ona je nejenom obšlehlá, ale i zjednodušená. Opět je potřeba získat vliv nad danou čtvrtí, potom v ní rekonstruovat obchody a k tomu si sem tam přikoupit památku. Rozdíly mezi Brotherhood a Revelations jsou 4 - obchod s uměním nahradil knihkupec, v obchodech nelze investovat, neváží se k nim úkoly a každá renovace obchodu/památky zvyšuje vaši známost (Templáři mají větší přehled o vaší aktivitě). Osvobozování čtvrtí probíhá celkem svižně, drhne jen renovace, protože ve hře je o něco menší příjem a cena renovací s každým obnoveným obchodem daného typu roste. Zprvu je to třeba 1000 čehosi za první kovárnu, ale renovace té poslední kovárny už vyjde na 10 000 čehosi ... jméno té měny si ani nevybavuju :D
Nízká anonymita má neblahý vliv pro bezpečný pohyb po městě a pro bezpečnost osvobozených čtvrtí. Každá osbvobozená čtvrť obsahuje základnu Bartrstva a do té je poté možné dosadit lídra. Verbovací systém z Brotherhood tak byl povýšen na další level. Lídrem se může stát asasín na levelu 10, který poté Ezia seznámí s lokálním problémem čtvrti. Někde je to problém s vrahem, jinde s vraždící herečkou, další má problém s rivalitou mezi cikány a jinde zase řádí proradný kněz. Podstatné je, že na levelu 10 jde opravdu jen o seznámení se zápletkou úkolu, protože lídr ještě není dostatečně vytrénovaný, aby si s hrozbou poradil sám. V tuhle chvíli do toho vstupujete právě vy jako mentor, který se o své svěřence stará a předává jim své zkušenosti, což najednou působí úplně jinak, protože váš vztah k svěřencům začne být mnohem osobnější. Už to není jen pouhá minihra z Brotherhood, kterou jste mohli v klidu ignorovat.
Samotná minihra slouží pro trénink asasinů, kdy je posíláte do významných měst okolo Středozemního moře, kde se pak snažíte všemožnými způsoby snížit vliv Templářů. Měst je k dispozici poměrně dost a můžete je zcela dostat pod vlastní kontrolu. Jenomže to nemá setrvalou tendenci. Templáři se je snaží na oplátku získat zpět, takže loajalita k vám vystoupá maximálně na 50% a jakmile si daného města přestanete všímat, tak loajalita zas začne klesat a nakonec se objeví výzva, že se Templáři pokoušejí o převzetí moci. Zprvu je potřeba brát jednodušší úkoly, abyste asasíny dostali na vyšší level a zároveň jich posílat na jeden úkol více pohromadě, abyste zajistili 100% úspěch mise. Když totiž asasín zemře, tak si musíte rekrutovat nového a s ním podstoupit trénink znovu. To platí i pro přímé použití asasínů jako podpory v boji. Proto je vhodné zajistit si co nejvyšší úspěch mise.
Jakmile máte k dispozici rekruty na levelu 10, kteří už jsou nyní označováni za plnohodnotné asasíny, tak lze navštívit jedno z osvobozených doupat Templářů a k němu přiřadit vybraného asasína. Po inicializačním úkolu je pak potřeba s ním pokračovat v tréninku až na level 15, kdy vás hra vyzve k dokončení jeho inicializační mise - konečně si to vyřídíte s dotyčným padouchem. Poté se z daného asasína stává mistr asasín a zároveň Pán dané čtvrti. Nepřiřazení level 15 zůstavají jen mistry. Jinak level 15 je maximum, ale hra to označuje jako 14 + patřičný symbol, takže to na první pohled působí, jako že jde sbírat zkušenosti dále, ale opravdu už se jim nic nepřičítá :)
Výhoda lídra spočívá v tom, že dokáže ubránit základnu i bez vaší pomoci. Normálně totiž hrozí, že při vysoké známosti vás Templáři nejenom snadno lokalizují, ale pokusí se převzít i některou ze základen, což je ve hře implementováno jako další minihra, kdy si rozestavením asasínů po střechách a kladením překážek snažíte zajistit neprůchodnost k základně. Krom tutorialu mě to však ve hře nepotkalo, asi jsme měl štěstí, protože tohle se mi moc nepozdávalo. Je tedy pravdou, že já jsem si známost pečlivě umazával, takže plný ukazatel jsem měl jen v rámci několika úkolů, kde je plná známost zapříčiněná přímo průběhem toho úkolu a nejde s tím nic dělat. Nicméně Templáři mě ani v tomto případě ani jednu základnu nenapadli. Lídr základny je však 100% jistota.
Rekrutů můžete mít z počátku jen pár, další se odemykají v rámci vzpomínek atd. Rekrutovat lze občany v nouzi, kterým pomůžete nebo lze vyhledat speciální občany, jejichž osvobození je spojeno navíc s úkolem. Tihle rekruti totiž začínají na vyšším levelu, takže je s nimi méně práce. Navíc je dobré mít diverzifikovaný tým. Každý rekrut se specializuje na jiné zbraně a tohle je důležité kvůli úkolům v minihře. Ne každý asasín může na každou misi, někdy mise vyžaduje střelce, jindy kladiváře apod. Samozřejmě to lze udělat tak, že pošlete více asasínů, příčemž jeden tu kvalifikaci splní, ale pokud už máte vytrénované mistry, tak je škoda posílat na úkol dva, když to zvládně jeden. Z úkolů krom zkušeností plyne další příjem, takže je naopak vhodné dělat úkolů co nejvíce. Přinejmenším v době, kdy potřebujete peníze na renovaci města.
Lídrů je celkem 6 a tvoří páteř vašeho týmu. Pokud vynechám přivolávání asasínů do bitvy, tak tahle šestice sehraje významnou roli ke konci příběhu, kdy se o ně budete moci opřít jako o skutečnou oporu. Oni by s váma šli klidně do pekla ;) Najednou víte, že jste to ve hře nedělali zbytečně a jste za to náležitě odměněni. Tady je dobré si uvědomit, že renovace města a budování Bratrstva je běh na dlouhou trať a můžete si s tím hrát, aniž byste pokračovali v ději. Je to podobné, jako propracovaná ekonomika Říma. V Konstantinopoli je to prostě budování Bratrstva, protože ekonomika je zjednodušená a mnohem snazší je i získání vlivu v čtvrtích.
Na závěr kapitolky bych se měl zmínit ještě o cechu zlodějů, žoldnéřů a cikánů. Podobně jako v Brotherhood, i tady jsou cechy spojeny s extra výzvami (platí i pro Bratrstvo), ale pokud jde o vedlejší úkoly, tak si teď vůbec nejsem jistý, jestli je nabízejí. Pro cikány lze určitě něco plnit v rámci hlavní linky, ale jinak si nevzpomínám na žádnou interaktivní postavu, která by zadávala úkoly podobně jako La Volpe, Bartoloměj nebo Claudia v Brotherhood. U ostatních cechů jsem to pak vlastně kvůli tomu ani nezkoušel.
Sběratelská výzva
V průběhu Eziovo trilogie se sbírají různé předměty, které vám pak přihrají určitý bonus. Má to celkem sestupnou tendenci, ale zase je mnohem snažší danou sbírku zkompletovat. Pírka jsou v Revelations nahrazena fragmenty Animu, kterých je po Konstantinopoli rozházeno 50. Konstantinopol není naštěstí moc velká, ale zase je potřeba pečlivěji prohlížet různá zákoutí. 30 fragmentů je potřeba pro kompletní odemčení teleportů ke vzpomínkám na Desmondovu minulost na Ostrově Animu. To se v pohodě dá, protože těch 30 je rozesetých po střechách. Jakmile jich máte 50, tak se automaticky na mapě zobrazí pozice dalších 38 fragmentů. Zbylých 12 do sta je pak v lokaci Capaddocia, kam se dostanete později v rámci příběhu. Nicméně žádný další bonus za fragmenty není, tedy pokud nepočítám achievement ;)
Krom fragmentů se dají sbírat stránky deníku legendárního Ishak Pashi. Těch je 10 a dá se k tomu koupit mapa v knihkupectví, takže to je celkem brnkačka. Odměnou je odkrytí hrobky Ishak Pashi, ve které se dá najít jeho legendární zbroj. Je to v podstatě jednodušší, než krypty ve dvojce nebo doupata Romulova kultu v Brotherhood, kdy to bylo pokaždé 6 separátních interiérů k průzkumu. V Revelations je to jedna jediná hrobka. I když, ještě nejásejte :) Mechanika šesti krypt/doupat se v Revelations přesunula přímo do hlavního úkolu, ale k tomu se ještě dostanu.
No a sbírat lze samozřejmě opět i zbraně a zbroje, jenomže to se mi úplně nepovedlo, protože dvojice zbraní je vázaná na výzvy cechů a na to jsem se prostě tentokrát vykašlal.
Struktura hlavního úkolu
Eziovo vzpomínky jsou i nadále dělené do sekvencí, přičemž každá sekvence obsahuje dva druhy úkolu. V prvním hledáte vodítka k masyafskému klíči a v druhém vám hra odhaluje příběh konspirace Templářů a to hezky krůček po krůčku. Na pořadí úkolů nezáleží, ale důležité je vědět, že oba druhy úkolů na sebe čekají, takže dokud nesplníte oba, tak se vzpomínka neposunete. Není možné se soustředit jen na hledání klíčů nebo jít jen po Templářích. Občas to může působit i zmateně, protože se vám může stát, že vás nějaká postava zdánlivě zaúkoluje něčím, co se otevře až v další vzpomínce. Trochu tomu zmatení napomáhá i to, že zprvu plníte úkoly jen pro Yusufa, ale to je tutorial do ekonomiky a Bratrstva.
Hledání klíčů má taky dvě fáze. Nejprve musíte získat nápovědu k poloze starých spisů, které v Konstantinopoli ukryl Nicolo Polo. S nimi pak lze získat vodítko k poloze samotného klíče. Ten se obvykle ukrývá někde v podzemí a cesta k němu vede skrze nepřátele a parkour ;) Klíčů je naštěstí jen 5, přičemž tímhle způsobem hledáte 4. Na druhou stranu musím říci, že parkour je v Revelations zas o kus rozumnější. Žádné šílenosti s krátkým časovým limitem apod. Ono to bude asi i tím, že tady je parkour povinný právě kvůli tomu, že hledáte klíčové předměty pro dohrání hry, kdežto speciální zbroje v předchozích hrách byly jen bonus, takže rozhodnutí bylo čistě na vás.
U starých spisů jsem si ve hře trošku naběhl, ale za to může i Ubisoft :D Jejich poloha je na mapě vyznačena stejnou ikonkou, jakou se značí knihkupec. Rozdíl je jen v tom, že ta označující svitek má černé pozadí. Zprvu mi to nedocvaklo a dokonce jsem si myslel, že se mapa bugla a některé ikonky se posunuly. Bylo mi tedy divné, že se jich hodně objevilo na místech s pamětihodnostmi, ale vrtat mi to hlavou začalo až později. On je ještě problém v tom, že ne všechny spisy jsou nutné pro nalezení patřičného klíče, takže po dvou klíčích už je těch nevyřešených ikonek na mapě zas o něco více.
Přispěvatel: Elemir Září 26, 2021, 01:32:56
Konečně se dostávám k samotnému ději, který se nyní pokusím volněji převyprávět. Ezio odjíždí do Sýrie najít Velkou knihovnu, kterou kdysi v Masyafu vybudoval jeho předek Altaïr Ibn-La'Ahad. Na místě však ke své hrůze zjistí, že dřívější bašta asasínů je nyní plně v rukou Templářů, kteří zde hledají způsob, jak se do knihovny dostat. Oproti Eziovi mají náskok, protože se jim podařilo získat deník Nicoli Pola a díky tomu už našli první z pěti klíčů. Ezio jen o vlásek unikne popravě a porazí templářského vůdce Leandra, od kterého si deník převezme. Nyní ho čeká boj s časem a tak neváhá a vyplouvá do Konstantinopole, kde Nicolo Polo kdysi založil svou první obchodní stanici na Blízkém východě.
Před příjezdem do Konstantinopole jsem se seznámil tureckým mladíkem, který se navracel do země ze studií v Hajji. Překvapil mě jeho rozhled a na první pohled vznešené chování, ale podle svých slov je jen obyčejným mužem. Během našeho rozhovoru jsem si nemohl nevšimnout půvabné ženy v zeleném, která si z lodi odnášela bedýnku s knihami. Byl jsem jí natolik uchvácen, že mě ani nenapadlo jí s bedýnkou pomoci. Vzápětí jsem se ale musel stydět, protože mladík k ní bez váhání přiběhl a nabídl jí svou pomoc. Ještě že mě ze břehu zachránil neznámý hlas z davu, který se pomalu přibližoval.
Než jsem se nadál, popadl mě kolem ramenou urostlý turek a měl se ke mě jako ke starému příteli. Očividně mě znal, ovšem to samé jsem nemohl říci já o něm. Představil se jako Yusuf a neopomněl mě oslovit jako mentora. Už mi trochu svitlo, ale namáhat jsem se dále nemusel, Yusuf mi bez okolků pověděl, kým je a že jsem již netrpělivě očekáván. Akorát se nesmím divit místním poměrům, protože starý sultán odjel před lety do války, která vypukla mezi jeho syny a přestal se o město zajímat. Toho využili Templáři, kteří se sem po letech vrátili a nikdo neví proč. Mezi Templáři a místními milicemi panuje rivalita, což jsem si mohl záhy vyzkoušet.
Yusuf je vůdcem malé komunity asasínů, která má základnu na Galatě. Zbytek města postupně ovládli Templáři a spolu s nimi došlo k úpadku obchodu. Ostatně tohle jsem viděl již v Římě, taktika Templářů je stále stejná. Jen mi vrtalo hlavou, jak se jim to povedlo bez pomoci z vyšších míst, protože v Římě jim podporu zajišťoval sám papež (Alexandr VI.). Cožpak tady se jim to povedlo i bez cizí pomoci? Pravda, situace v Konstantinopoli je trošku jiná, tohle původně byzantské sídlo si ještě dobře pamatuje dobu před Turky a v ulicích je pořád cítit rivalita mezi nimi a byzantinci.
Oproti Římu jsem se rozhodl pro pomalejší tempo v ovládnutí města, abych na sebe zbytečně nepoutal pozornost. Do uvolněných čtvrtí jsem začal postupně nasazovat nové rekruty, pro které jsem se stal mentorem a krůček po krůčku jsem každého z nich vytrénoval. Některým to šlo doslova samo, jiní potřebovali více času, ale ani jednomu z nich nechyběla pokora a zápal pro věc. Kolikrát jsem si u toho vzpomněl na své začátky a různé přešlapy. Nyní při mě stojí oddaná skupinka vycvičených asasínů a já pomalu začínám chápat, jaké úcty se těšil Altaïr, ale také jakou zodpovědnost to sebou přináší!
Ještě v průběhu výcviku rekrutů jsem se začal pomalu rozhlížet po stopách masyafských klíčů s čímž mi pomáhal Yusuf. Vodítko bych mohl nalézt v bývalé Polově stanici, ale ta už má nového majitele a tím není nikdo jiný, než-li žena v zeleném :) ...
Od téhle chvíle začíná být děj poněkud komplikovaný, takže se zase přepnu do třetí osoby ;) Problém je v tom, že na scénu jako obvykle vtrhne moc postav najednou a také to, že Sofia Sartor, neboli žena v zeleném, sehraje v celém příbehu důležitější roli, než by se mohlo zprvu zdát.
Sofia Sartor je vzdělaná žena (a taky velmi sympatická), která se zabývá historií a knihtiskem. Do Konstantinopole přišla hledat vzácné svazky a v příběhu přebírá roli Leonarda da Vinci jako luštitele šifer. První setkání Ezia a Sofie je ovšem čistě pracovní, pouze jí požádá, zda-li by si nemohl obchod důkladněji prohlédnout. Přitom najde tajný vstup do stok a v něm Templáře a první klíč včetně mapy. Mapa je sice dle očekávání šifrovaná, ale Sofie postupně přijde na to, že jsou v ní zaznamenány polohy starých spisů. Zrovna takových, které přišla do Konstantinopole hledat. Udělá proto s Eziem dohodu - ona mu pomůže s šiframi a on jí pak knihy zapůjčí. Ezio souhlasí, ale zároveň se rozhodne, že Sofii do samotné podstaty úkolu nezasvětí, vlastně jí ani nepoví, kým doopravdy je. Sofie by se ovšem ráda něco o Eziovi dozvěděla, ale plně respektuje jeho rozhodnutí.
Spolu s hledáním klíčů se začne postupně odvíjet zápletka Templářů, kdy se Ezio dozví, že onen mladík na lodi je ve skutečnosti princ Suleiman, syn Selima a vnuk sultána Bayezida II. Dojde k tomu náhodou, když se Ezio spolu s Yusufem snaží dostat na palácovou oslavu, aby tu odhalili možný atentát. Jeho cílem byl nečekaně Suleiman. Na celé věci bylo divné, že zcela selhala janičářská stráž a podezření tak padlo na jejich velitele Tarika.
Suleimanův strýc Ahmet, starší bratr Selima, který byl předurčen stát se novým sultánem, měl s Tarikem také spor, protože ho Tarik nepovažoval za rozhodného člověka. Suleiman proto zinscenoval rozhovor mezi oběma muži, respektive mu zavdal příčinu, a Eziovi prozradil tajný vstup do paláce, aby si mohl rohovor vyslechnout. Na první pohled to vypadalo, jakoby Tarik Ahmetovi vyhrožoval, ale něco mi na tom nesedělo. Jenomže další pátrání odhalilo, že Tarik spolupracuje s Manuelem Palaiologosem, který je synem posledního byzantského císaře a tím pádem je to člověk, který dobitím Konstantinopole přišel o možný trůn. Tarik mu zajistil zásoby zbraní, které mají odplout do Capaddocie, kde se schovává byzantská armáda.
Od Suleimana jsem získal úkol najít a vyslechnout Tarika, ale také ho pokud možno nezabíjet. Tarik byl loajální jeho dědečkovi a říši, nezaslouží si proto unáhlený soud. Ovšem úkol s touto variantou nepočítá a tak se Ezio z výšky vrhá na nic netušícího Tarika, aby se dozvěděl, že zbraně pro byzantince byly záměrně poškozené, protože Tarik se snažil válce předejít a Templáře v řadách byzantinců porazit. Ke všemu měl u sebe důkaz, který jeho slova potvrdil, takže Ezio zabil nevinného. V této chvíli je Ezio zcela nápadný a nikde po městě si nelze zajistit anonymitu. Cesta zpět k Suleimanovi je proto plná skrývání a odlákávání pozornosti, ale po rozhovoru se Suleimanem je zas vše při starém.
Do této zápletky se souběžně přímýchává další část s hledáním klíčů, kdy Ezio zjišťuje, že masyafské klíče nejsou jen pouhými klíči, ale jde zároveň o datové nosiče, které mu zprostředkují určité vzpomínky ze života Altaïra. V první vzpomínce Ezio prožívá záchranu Masyafu a Altaïrova mentora Al Mualima před křižáky, aby ho v další vzpomínce zabil, protože Al Mualim podlehl vlivu Jablka Ráje. Altaïr se rozhodne tělo Mualima spálit, aby měl jistotu, že Mualimova smrt není jen trik, jenomže s tím nesouhlasí Altaïrův přítel Abbas Sofian, jehož otec kdysi Leviantské Bratrstvo zradil (to stálo Altaïrovo rodiče život). Altaïr mu sice odpustil (Abbasův otec ho přišel odprosit a na důkaz pokání si před ním prořízl hrdlo), ale Abbas pravdu neznal a Altaïrovu shovívavost ke své osobě si vysvětlil tak, že jde o pouhou lítost. Pravda je taková, že Abbas těžce snášel Altaïrův úspěch.
Abbas se proto v záchvatu vzteku chopí Jablka Ráje a způsobí menší katastrofu, kterou Altaïr snadno zažehná. Altaïr očividně umí vliv artefaktu usměrnit, jenomže pak udělá velkou chybu, protože odchází z Masyafu a artefakt si bere sebou, čímž v Abbasovi vzbudí ještě větší závist. Abbas nechápe, proč by Jablko Ráje měl využívat jen Altaïr, proč by z něj neměli mít prospěch všichni? Mezitím se Abbas stane mentorem, ale pod jeho vedením začne Bratrstvo upadat. Peníze mizí neznámo kam a asasínská idea přežívá už jen ve starších členech řádu.
O mnoho let později se Altaïr v doprovodu Marie vrací zpět, protože ho sem žene povinnost. Nikoliv ta asasínská, ale povinnost rodiče. Jeho nejmladší syn byl Bratrstvem popraven a Altaïr chce znát důvod. Sice je přijat, ale Abbas se na něj vzápětí oboří kvůli Jablku Ráje a během roztržky jeden z Abbasových pobočníků Marii smrtelně zraní. Je to zrovna ten, který zabil jeho syna, s čímž se dokonce vytahoval a Altaïrovi prozradil, že jeho synovi nakukal, že si jeho smrt přeje sám Altaïr! Altaïr to nevydržel a vytáhl Jablko Ráje, kterým chtěl pobočníka donutit k sebevraždě, ale Marie mu v tom zabránila, za což se jí pobočník odvděčil kudlou v zádech. Během útěku, kdy Altaïr zanechává tělo Marie v hradu, se setká se svým starším synem Darimem, který mu přispěchal na pomoc a spolu pak opouštějí Masyaf.
Altaïr poté žije mnoho let v ústraní a do Masyafu se vrací až jako osmdesátiletý kmet, který doufá, že Abbas již zmoudřel a budou si moci řadu věcí vysvětlit. Jenomže Abbas se stal paranoidním a Altaïr zjišťuje, že tohle může skončit jedině smrtí. Na jeho stranu se přidá několik mladých asasínů, kteří drží Altaïra stále v úctě a nikdy nevěřili v jeho zradu. S jejich pomocí se Altaïr dostane do hradu a Abbase zastřelí. Umírajícímu Abbasovi přitom řekne pravdu o jeho otci. Altaïr se pak stane novým mentorem. Další vzpomínka zachycuje odjezd Nicoli Pola a jeho syna z Masyafu, kdy mu Altaïr svěřuje svůj kodex. Masyaf v té době čelí obléhání a Altaïr dorážejícího nepřítele poráží díky Jablku Ráje.
Ezio úplně nechápe, jaký vzkaz tyto vzpomínky v sobě nesou, ostatně jeho mysl se čím dál více plní myšlenkami na Sofii. V jednom z dopisů Claudii se přímo zmiňuje, že nikdy nedoufal, že by po smrti Cristiny mohl ještě někoho takto milovat, ale přesto se rozhodl držet si odstup, protože jeho poslání je dost nebezpečné a nerad by Sofii ohrozil. Během cesty do Capaddocie se mu podaří získat poslední masyafský klíč, který si vezme z rukou umírajícího Manuela Palaiologose. To by ale nebyl Ezio, aby se něco nezvrtlo :) Do přístavu v tu chvíli připlouvá loď, na které je Ahmet, ze kterého se vyklube Templář, tedy ta šedá eminence, co pomohla Templářům ovládnout Konstantinopol. Měl poměrně jednoduchý požadavek - masyafské klíče. Ezio odmítl, ale Ahmet mu s úsměvem sdělil, že ví o Sofii.
V tuhle chvíli se do příběhu vloží mistři asasíni ze čtvrtí, v jejichž doprovodu se Ezio vydá na místo setkání s Ahmetem. Ten mu ukáže zajatou Sofii na vrcholu Galatské věže a důrazně mu připomene, že rozhodnutí je na něm. Ezio mu klíče předá a vyběhne Sofii zachránit, jenomže místo ní nachází cizí zajatou ženu, navlečenou v Sofiiných šatech. Skutečná sofie je naopak dole a zrovna jí podrazili stoličku pod oprátkou. Měl jsem co dělat, abych k ní stihl doběhnout.
Ezio chtěl Sofii původně poslat do bezpečí, ale i tady se to zvrtlo a Sofie mu nakonec vytvořila parťáka, protože se oba pustili za ujíždějícím Ahmetem. Už jsem se docela bál, že pojedeme bok po boku, tedy já a Ahmet, až do Masyafu, ale jaksi jsme se zdrcli a skončili o mnoho metrů dále na zemi. Ono to teda probíhalo komplikovaněji, konečně došlo i na větší využití padáku, daru přítele Leonarda :) Ale to je zbytečné tu popisovat. Podstatné je, že se nám za zády vyloupla armáda janičářů v čele se Selimem, který Ahmeta bez milosti svrhl z útesu a mě vykázal z Osmanské říše pod pohrůžkou smrti. Spolu se Sofií jsme se proto vydali do Masyafu.
Otevření velké knihovny bylo snadné, ale překvapilo mě, že v knihovně nebylo vůbec nic - ani knížka! Místo toho jsem naproti sobě uviděl křeslo s ostatky asasína a ihned mi bylo jasné, že tohle je Altaïr. Kostra v rukou držela další disk, který spustil vzpomínku ze sklonku Altaïrova života. Darim se v ní podivuje, proč otec nechal vytvořit knihovnu, ve které nikdy žádné knihy nebudou. A pak pochopí, tohle není knihovna, ale hrobka. Jeho otec má v úmyslu tu skrýt Jablko Ráje a to může jedině tak, že se sám v knihovně uzamkne. Tuhle informaci nikdo jiný nebude znát a Darim má roznést, že Jablko Ráje bylo možná převezeno na Kypr.
Ezio opravdu Jablko Ráje v knihovně nachází, ale odmítá se ho dotknout se slovy, že on už toho za svůj život prožil více, než by bylo zdrávo a obrátí se přímo na Desmonda se slovy, že svou úlohu už dávno pochopil, tedy úlohu prostředníka a tuhle informaci si má Desmond vyslechnout sám. V tu chvíli se zjeví Jupiter, který Desmondovi dosti pohrdavým hlasem povykládá o posledních okamžicích Země před sluneční katastrofou a znovu mu zopakuje to, že spolu s Minerwou a Juno pracovali na způsobu řešení krize, ale neměli dostatek času. Návrhů na řešení krize bylo šest a pro každý návrh byl vybudován chrám, ze kterého pak šla data do Velkého chrámu. Bohužel, ani jeden z návrhů nevedl ke správnému výsledku. Krom toho se Desmond dozvěděl, že katastrofu přežilo cca 10 000 lidí a velmi málo Isu. Vzpomínka končí tím, že se Desmondovi odhalí poloha Velkého chrámu (New York) a v tu chvíli se Desmond probere z komatu ...
Přispěvatel: Elemir Září 26, 2021, 14:57:42
V rámci linky ze současnosti se u Desmonda ve dvojce začne projevovat Bleeding Effect, kdy spatří záhadnou ženu, kterou dokáže identifikovat až při těsném kontaktu. Nicméně z Desmondovo překvapení bylo jasné, že tuhle ženu znal jen zběžně a horko těžko si vzpomínal na její jméno. Přitom jde o Marii, která se stala Altaïrovo ženou. Původně jsem si myslel, že tahle vzpomínka, vybuzená mimo Animus, má něco společného s Lucy, něco ohledně ní mu má naznačit, ale teď si myslím, že to byla jen předzvěst pozdějších událostí, kdy se měl příběh o Altaïrovi a jeho Jablku Ráje završit v rámci trilogie. Zároveň to mělo být varování před možným splynutím charakterů, ke kterému došlo na počátku Revelation, kdy hrozilo splynutí postav Altaïra a Ezia. Důvodem je právě Bleeding Effect, kdy Desmond spontánně (bez vlivu Animu) prožívá další vzpomínky Altaïra a do toho se aktivně věnuje průzkumu vzpomínek Ezia.
Příběh o Altaïrovi z Revelations je tedy jen rozšířením a završením toho, co započalo v jedničce. Navíc mi přijde, že celý příběh je postaven bez větší vazby na jedničku, čímž chci říci, že mi nepřišlo, že by mi Revelations něco vyspoiloval. Podle mě museli vývojáři nejprve pár věcí osvětlit, aby je poté mohli propojit do většího celku, protože jednička nebyla původně vyvíjena jako Assassin's Creed, ale mělo jít o pokračování Prinnce z Persie, tedy úplně jiný příběh a herní náplň. Byla to tedy docela loterie. Assassain's Creed se klidně mohl ukázat jako slepá ulička. Osobně si opravdu nemyslím, že by ten děj byl promyšlený od počátku, o čemž svědčí i to, že na popularitě série nabrala až s dvojkou a s ní došlo i na knižní novely. První dva díly se věnují Eziovi a teprve třetí novela v řadě se najednou vrací k událostem z jedničky a herní příběh výrazně rozšiřuje. A až po ní přichází novela popisující příběh Revelations, kde je příběh o Altaïrovi ukončen stejně jako ve hře.
Smysl to tedy začne dávat až jako celek, což osobně kvituji, ale já mám tu výhodu, že dneska si ty hry mohu zahrát hned po sobě, dříve mezi nimi byla nucená pauza, což může být pro někoho problém (včetně mě, protože já si obvykle předchozí díly před novými neopakuju a i v rámci série Assassin's Creed to neberu zrovna systematicky :D). Revelations navíc nenápadně vysvětluje, proč byla hrozba splynutí charakterů Altaïra a Ezia tak akutní. Ti dva si jsou totiž hodně podobní, jak povahově tak i tím, co si museli prožít, ale tohle zkusím rozvést až v sumarizaci.
Screenshoty z Revelations
Přispěvatel: Elemir Září 26, 2021, 22:41:48
Přiznám se, že nevím, jak pořádně začít. Když si pročítám svoje příspěvky a porovnávám jednotlivé hry mezi sebou, tak nacházím řadu bodů, na kterých bych mohl hodnocení postavit, ale něco mě tlačí spíše k odstupu. Dívat se na Revelations více z nadhledu, čistě pocitově. A hlavně neporovnávat. Na začátku příspěvků k Revelations jsem psal, že jde v základu o přeskinovaný Brotherhood, ale ona to tak úplně pravda není, protože s řadou mechanik se tu pracuje jinak, respektive jsou jinak propojené vůči sobě a to přináší o poznání jiný zážitek. Ve výsledku si nijak ochuzený nepřijdu, i tak těch zážitků bylo dost.
Přitom Revelations je např. ještě chudší na výrazné charaktery než Brotherhood, který si absenci těchto postav kompenzuje recyklací postav ze dvojky. Zachraňuje to v něm dvojice záporáků - Cesare a Lucrezia. V Revelations je velký prostor dán Sofii Sartorové, ke které si Ezio vytvoří mnohem hlubší vztah. Druhým kandidátem je Yusuf, vůdce cechu, kdy se mi vývojáři snažili podsunout, že tohle je ten pravý přítel, kterého přeci potřebuju. Jenomže aktivní spolupráce s Yusufem probíhá jen v počátku hry, pak se z toho stane spíše okrajová záležitost a díky tomu se to vznikající pouto zase rozpadne. Ne že bych si ve dvojce s řadou postav vybudoval podobný přátelský vztah, ale tady mi přišlo, že s Yusufem by to mohlo fungovat a hra to měla více rozvíjet.
Ono je to možná diskutabilní, z podstaty fungování Assassin's Creed jde stále jen o útržky vzpomínek, takže kontinuální budování vztahu s tím moc dělat nejde. Navíc vy tu jste v roli pozorovatele - to co se děje na obrazovce, je prostě příběh někoho jiného a vy si můžete k postavám akorát nacházet sympatie nebo antipatie. Vy se nemáte vžít do role Ezia :) Problém je ovšem v tom, že Revelations oproti Brotherhood a dvojce působí jako kontinuální zážitek a díky tomu to berete jako souvislý příběh. Dvojka např. skáče mezi vzpomínkami v rozmezí 24 let, Brotherhood už se smrskl na 6 let a Revelations se odehrává v průběhu jednoho jediného roku! V tu chvíli není mezi jednotlivými vzpomínkami dostatek času, abyste je od sebe mohli jasně oddělit. A to je právě ten výrazný rozdíl mezi jednotlivými díly trilogie. Ve dvojce si vzpomínky spojujete s postavami a lokacemi, v Revelations se na to díváte jako na celek, takže není potřeba to stavět na výraznějších prvcích.
Mě opravdu ten argument s výraznými charaktery napadnul až poté, co jsem si uvědomil, že jsem podobnou výtku měl při porovnání dvojky a Brotherhood. Ale tady mi to najednou přišlo nepodstatné. Zřejmě je to dáno i tím, že hra sleduje hned dvě linky - Eziovu "současnost" a Altaïrovu minulost. Je to završení trilogie a hlavní prostor by tedy měly mít jen tyto dvě postavy. Hra klade důraz na to, abyste pochopili jaký je mezi nimi vztah, proč Ezio Altaïra tak uctívá. Zároveň je to boj s časem, protože Ezio už není mladík a nemá další desítky let času, aby odhalil tajemství Velké knihovny. On odjíždí do Sýrie s tím, že vlastně ani neví, co ho čeká. Možná se bude muset spolehnout jen sám na sebe, a proto to musí udělat nyní a postupovat co nejrychleji, dokud má ještě sílu. Vzpomínky na Altaïra naopak popisují stárnoucího asasína, který nakonec nedokáže ani vylézt na žebřík nebo udržet meč.
V tomhle ohledu jsem měl možnost si pročíst nějaké dobové komentáře a překvapila mě u toho právě kritika věku Ezia. Já to celkem chápu, série Assassin's Creed svého času oslovila hlavně mladé, kteří s ní potom rostli a dospívali. Ono je z pohledu teenagera těžké si představit, že mi jednou bude 40 a těm Eziovým problémům budu mnohem lépe rozumět. Pro teenagera je to něco nepředstavitelného, hodně vzdáleného. Když trochu odbočím, jednou z kritik Harryho Pottera bylo, že z fajn pohádky pro děti se stal thriller pro dospívající. Nj, jenomže Harry Potter vznikal několik let a ta generace dětí mezitím vyrostla a byla připravená na dospělejší pojetí knihy/filmu. Přišlo jim to jako přirozený vývoj. Problém to byl až pro tu další generaci dětí. A podobné je to s Eziem, který ovšem zestárl mnohem rychleji, zatímco jeho mladí fanoušci zestárli jen o 2 roky.
Ezio a Altaïr spolu mají mnoho společného, dokonce sdílejí podobná traumata, která pak formovaly jejich charakter. Dokonce by se dalo říci, že Ezio je restart Altaïra v novém období. Oba začínají jako arogantní mladíci, oba v mladém věku postihne rodinná trágedie a později umírá i jejich životní láska. Ezio však má přeci jen drobnou výhodu, on dostane díky Altaïrovým vzpomínkám šanci zatáhnout za brzdu a zkusit svůj osud ještě změnit. Ne náhodou mu hra do cesty připlete Sofii, která se později stane jeho manželkou, ale to se ve hře nedozvíte. Konec Revelation působí spíš rozpačitě, právě proto, že od toho čekáte nějaké rozumné zakončení, ale opět připomenu, o Ezia tu vůbec nejde. Co je smyslem průzkumu jeho vzpomínek? Ano, správně, Desmond v nich hledá polohu Velkého chrámu. Takže jakmile je mu tato poloha odhalena, tak už víc nepotřebuje. Co je mu po Eziovi? Jemu je jedno, že vás to zajímá ;) Odpor přijmout takový konec byl ale asi značný, protože Ubisoft nechal vyrobit krátký animovaný film s názvem Assassin's Creed: Ember, kde ještě něco málo odvypráví.
Pokud bych byl opravdu dotlačen do hodnocení, tak pořadí by bylo asi Assassin's Creed: Brotherhood -> Assassin's Creed II -> Assassin's Creed: Revelations. Nicméně pokud to hodnotím z pohledu příběhu, tak Eziova trilogie opravdu funguje jako trilogie, což je podle mě to hlavní. V základu je to dobrý Assassin's Creed a rozdíly v herních mechanikách jsou klíčové spíše jen proto, abyste mohli roztřídit, který z těch tří přístupů vám sedí více. Za mě by byl ideál zkombinovat Brotherhood a Revelations. Nechat Římskou ekonomiku a nápaditost úkolů a k tomu Konstantinopolské budování Bratrstva a souboják. Čímž jsem se dostal k dalšímu zajímavému bodu a tím jsou úkoly. Ty mi v Brotherhood přišly lepší/nápaditější. Osobně si nemyslím, že prim jsou inovace za každou cenu, proto bych pracoval s tím, co už je vymyšleno a jen to vyšperkoval.
Na závěr musím vypíchnout jednu pochvalu a to směrem ke grafice a prostředí. Progres od dvojky k Revelations je opravdu výrazný. U konzolových portů jsem vždycky nesnášel, že grafika je u nich podřízena limitaci konzolí, takže ve hře se míchají textury různých rozlišení a je to i divně barevné. Revelations mi konečně nepřijde jako slepenec, ale má to jednotný rukopis. Je tedy pravdou, že vyšperkování toho na povrchu zas odskákalo to pod povrchem, ale to je celkem adekvátní cena. Je vtipné, když porazíte ženskou v dlouhé sukni a ona má ve skutečnosti viditelné nohy jen po kolena, ale je to opravdu drobnost :) Každá taková drobnost totiž znamená, že vykreslená scéna může být bohatší na objekty a detaily. Vemte si, že dvojka vyšla v roce 2009 a ta města doslova žijí. Nejsou to žádné vylidněné lokace nebo postavičky, které na vás vyskakují ze vzduchoprázna. Porovnejte to se Skyrimem, který vyšel v roce 2011 a v hlavním městě žije cca 20 lidí :D
Přispěvatel: Elemir Září 27, 2021, 02:23:26
Po drobném zaváhání jsem se nakonec rozhodl, že po Eziovo trilogii se musím opravdu vrhnout na jedničku. Chvilku mě to totiž svádělo znovu rozehrát trojku a uzavřít tak Desmondovu linku v současnosti, tentokrát včetně znalosti předchozího děje, ale závěr Revelations ve mě vzbudil dostatečnou zvědavost, abych se začal pídit po tom, co Altaïrovým vzpomínkách v Revelations předcházelo.
Na úvod musím poděkovat Ali za poskytnutí češtiny - funguje perfektně i na Uplay verzi hry. Drobný problém jsem řešil akorát s antivirem, protože Kaspersky považuje aktivitu modifikovaného spouštěcího souboru za trojana, ale je to falešný poplach. Není to poprvé, co se Kaspersky spletl, ono tohle se čas od času přihodí i jiným antivirům, takže jsem soubor AssassinsCreed_Dx10.exe dal do výjimek a je po problému. Pro jistotu jsem si dodatečně pořídil ještě DVD, které mi Flash před odesláním otestoval, jestli je to opravdu lokalizovaná verze, takže díky patří i jemu. Hrát chci ale na Uplay, tak snad nenarazím na žádný problém.
Lokalizace byl vskutku dobrý nápad. Já se jedničku už asi 2x pokoušel rozehrát, ale pro mě je to celkem náročné na poslech a jelikož hra nemá titulky, tak mi chybí i berlička v podobě psaného textu. Dabérovi Ezia je třeba perfektně rozumět a obsah rozhovorů jde celkově dobře podchytit, ale i tak je pro mě pohodlnější koukat do českých titulků. A to i za předpokladu, že je v češtině něco blbě přeloženo. Holt na to se dá nakonec zvyknout, byť za tu hodinu v jedničce bych dal za pár přehmatů dotyčnému překladateli za uši. Dabing jako takový je jinak v pohodě.
Představení Projektu Animus
Hra začíná za poměrně dramatických okolností, kdy je Desmond uvržen do Animu, ale jeho mozek odmítá aktivaci vzpomínek. Hrozí mu celkový kolaps a tak je na přímluvu Lucy Stillmanové probuzen, aby se mohl vzpamatovat. Warren Vidic, vedoucí Animu, není z nastálé situace nijak nadšený, obzvláště z toho, že Lucy zpochyňuje jeho rozhodnutí, ale sám dobře ví, že tohle nikam nevede. Proto Desmondovi vysvětlí, jak důležitá je synchronizace vzpomínek, a že by se tomu měl přestat bránit. Jenomže to se lehko řekne, Desmond tu není dobrovolně, je vězněm Absterga, tak proč by měl spolupracovat? Vidic mu pohrozí, že pokud to nepůjde po dobrém, tak ho uvedou do kómatu a až získají potřebné informace, tak jeho tělo prostě vyhodí na ulici. Pokud ovšem bude spolupracovat, tak ho propustí. Mezitím si vezme na slovíčko Lucy, které důrazně připomene, kdo je tu vedoucí, a že to rozhodnutí není ani na něm, ale pokrok ve výzkumu si žádají jeho nadřízení. Přitom se zmíní, že Lucy by přeci nechtěla dopadnout jako Layla ...
A je to tady :) Layla Hassan je klíčovou postavou současné linky v Origins, Odyssey a Vallhale. Tahle mladá egypťanka ještě během studií ohromila svými znalostmi a zaujetím pro techniku Sofii Rikkin, dceru Alana Rikkina. Alan Rikkin je přesně ten týpek, kterému Clay Kaczmarek hacknul počítač a mimo jiné je to ředitel Absterga a člen vnitřního kruhu Řádu. Layla díky tomu začala pro Abstergo pracovat a navrhla několik užitečných vylepšení pro Animus. Kvůli různým prohřeškům proti pravidlům společnosti však nebyla nikdy přijata přímo do projektu Animus, což jí dost štvalo. Proto na začátku roku 2011 na nějakou dobu Abstergo opustila a vrátila se do Egypta. Politická situace v zemi jí ovšem donutila k návratu. Jejím dalším úspěchem pak byla přenosná verze Animu, ale moc úspěchu s ní neslavila. Přesto tajně pracovala na dalších vylepšení, takže nová verze už dokázala zpracovávat DNA nepříbuzné osoby a dokonce i silně poškozenou DNA.
Změna v Laylině životě nastala až ve chvíli, kdy se díky Simonu Hathawayovi dostala do Katarské pouště, odkud měla vyzvednout zvláštní artefakt. Layla tu nachází dvojici mumií a rozhodne se na nich bez povolení nadřízených vyzkoušet svou novou verzi Animu. Chce tak Abstergu dokázat svou cenu. Jenomže ty dvě mumie patří Bayekovi a Aye a to rozhodně nejsou informace, které by se měla Layla dozvědět. Nicméně to je událost, která se stala až po Desmondovi. Průšvih, který zmiňuje Vidic, se stal ještě v roce 2011. Layla totiž Abstergo neopustila úplně dle pravidel, ona se pod záminkou dovolené zapojila do protestů proti egyptské vládě a to není úplně ideální vizitka pro zaměstnace Absterga. Vidic tak Lucy jen připomněl, že o místo v projektu Animus se dá velmi snadno přijít, takže by napříště měla splnit pokyny nadřízených bez jakýchkoliv řečí.
Edit: eh, tak nejde o Laylu Hassan, ale Leilu Marino, která údajně spáchala sebevraždu. Okolnosti její smrti jsou však klasifikovány jako tajné. A tak krásně mi to do toho pasovalo :D
Dovolím si ještě poznámečku přímo k Lucy. V Eziovo trilogii mi Lucy přišla divná, dokonce by se dalo říci až nesympatická. Pořád jsem měl pocit, že jí jde o úplně něco jiného, což asi tak mělo být, ale v jedničce má trošku jiný model a chování, takže to působí v porovnání s pozdější Lucy trošku zvláštně. Na druhou stranu, z těch několika minut se nedá moc soudit, je to opravdu jen můj prvotní pocit.
Rychlý konec?
Jakmile se Desmond vydýchal a vyslechl Vidicovo připomínky, tak se rozhodl spolupracovat. Lucy pro jistotu spustila základní testy, které slouží jako tutorial k ovládání hry a teprve poté nahrála nejstabilnější vzpomínku, na které se měl Desmond synchronizovat.
Vzpomínka začíná v podzemí Šalamounova chrámu odkud má Altaïr vyzvednout neznámý artefakt. Spolu s ním je tu Malik a jeho bratr Kadar. Malik není úplně spokojen s Altaïrovým postupem, ale jako jeho podřízený je nucen Altaïra poslouchat. Problém je v tom, že Altaïr se chová dost arogantně a jde vysloveně proti pravidlům Bratrstva (ohýbá si je podle sebe), což hned na začátku prokázal tím, že zabil nevinného starce, který se jim připletl do cesty. Největší průšvih však nastal ve chvíli, kdy se skupinka přiblížila na dosah artefaktu, ale v místnosti před nimi bylo několik Templářů v čele s obávaným velmistrem řádu Robertem de Sablé.
Ani tentokrát nechtěl Altaïr Malika poslechnout a rozhodl se zabít dvě mouchy jednou ranou, tedy krom získání artefaktu zabít Roberta. Jenomže Robert de Sablé se ukázal jako tuhý protivník a vůbec nedal Altaïrovi šanci. Nicméně Robert nechal Altaïra žít a odhodil ho na lešení. To se bohužel zřítilo a odřízlo mu cestu od Malika s Kadarem. Ti byli mezi tím napadeni a Altaïr se domníval, že byli zabiti. Bez mužů a bez artefaktu se tak navrací do Masyafu, aby svůj neúspěch oznámil mistru Al Mualimovi.
Hned u brány byl Altaïr informován, že se má urychleně hlásit u mistra, což jsem tak trochu ignoroval a nejprve jsem si prohlédl vesnici pod hradem. Tohle místo mi totiž bylo díky Altaïrovým vzpomínkám z Revelations důvěrně známé, takže mě zajímalo, jestli je tu opravdu vše stejně. No, samozřejmě úplně stejné to není, ale to nic nemění na tom, že se tu cítím jako doma. Idylku mi trochu pokazilo setkání s Abbasem u brány do hradu, protože místo pokojného pozdravu se mi dostalo uštěpačných poznámek. Jo, Abbas se ani o chlup nezměnil ;) Ta antipatie mezi Altaïrem a Abbasem mi tu však přijde výraznější.
Stejně jako nepotěšil Abbas mě, tak jsem ani já nepotěšil Al Mualima. Dokonce považoval za drzost, že se opovažuji o svém selhání mluvit bez špetky studu. Přišel jsem o dva muže a artefakt, jako by to bylo omluvitelné! K mému údivu to tak úplně pravda nebyla, zpoza schodiště mě totiž obešel zraněný a naštvaný Malik, který skrze zuby procedil, že mrtvý rozhodně není, narozdíl od bratra. Dokonce i ten artefakt donesl. Hm, tak to mi zrovna nepomohlo :) Každopádně teď už mnohem lépe rozumím tomu, co se později přihodilo okolo smrti Altaïrova syna Sefa. Z té byl obviněn právě Malik, protože Abbas jen využil toho, že jsem jako Altaïr zapříčinil smrt Malikova bratra Kadara a tak to vypado jako odplata. Jenže Altaïr nebyl hloupý a Malika ve vězení vyslech, čímž se dozvěděl pravdu. Malik za to zaplatil životem.
Poznámka: no, je to trošku zvláštní pocit, když si na základě prožitků v jedničce mohu ty údaje hned spojovat s pozdějšími událostmi, ale s tím se holt budu muset smířit. Přesně tohohle jsem se bál, ale naštěstí to jsou věci, které do sebe zapadají až v součinnosti s příběhem jedničky, pořád to není tak, že bych na základě těch pozdějších událostí dokázal odhadnout děj jedničky, to by bylo mnohem horší. Popravdě, tomuhle jsem se samozřejmě nevyhnul ani u Eziovo trilogie, konkrétně u Desmonda, protože díky odehrané trojce jsem znal konec Desmondovo linky.
Během rozhovoru s Al Muadinem byl Masyaf napaden Templáři a já byl povolán do boje. Jakmile jsme zajistili evakuaci vesničanů, tak se brány hradu uzavřely a mistr mě spolu s Abbasem a dalším asasínem poslal spustit past. Třetí člen týmu se však při skoku důvěry zranil a Abbas se rozhodl u něj zůstat. Zbylo to tedy na mě. Past z klád zabrala a Robert de Sablé byl nucen ustoupit. Čekal jsem, že to trošku zmírní můj neúspěch v Šalamounově chrámu, ale Al Mualim mě nechal zadržet a sdělil mi, že jsem zradil Bratrstvo a má náprava není možná. S těmito slovy mi vrazil dýku do břicha ...
Cesta pokání
Oproti očekávání jsem se probudil živý a zdravý, zřejmě za to mohla novinka ze Šalamounova chrámu, takže bych měl asi Malikovi poděkovat, jenomže jak se ukázalo, raději bych zůstal mrtvý. Al Muadin mi sdělil, že dostanu druhou šanci, ale nebude to zadarmo. Od této chvíle jsem opět jen řadovým asasínem a budu poslouchat rozkazy druhých. Už nebudu tím, kdo nechává svou práci dělat druhé, ale budu to já, kdo si bude muset vše zařídit sám. Hned na to mi hra na několika obrazovkách sdělila, o co vše jsem právě přišel :D Bylo prima, jak Altaïr ještě před chvilkou bojoval, to už asi nyní tak snadno nepůjde. Navíc jsem přišel i o skrytou čepel.
Mým prvním úkolem bylo najít zrádce, protože Robert de Sablé má v Masyafu informátora. U brány z hradu mě potkal jeden z mladších asasínů, který dostal rozkaz, aby mě seznámil s postupy při vyšetřování. Skoro jsem ho praštil, to přeci znám. Ostatně identita informátora je taky známá, přeci vím, jak to tu chodí, takže bude stačit, když mi rovnou řekne, kdo to je a já ho rovnou odkrouhnu. Na to mi drze odpověděl, že si to mám zjistit sám ... hmpf. Al Muadin to asi myslí vážně, takže bych se měl pohnout a něco s tím udělat, třeba je to jen test a pak mi zas vrátí všechny dovednosti.
V tuhle chvíli jsem musel hraní přerušit, posbíral jsem jen pár praporků do kolekce a vyzkoušel si parkour. Při té příležitosti jsem zjistil, že Altaïr neumí plavat, což mě moc nepotěšilo. Vyšetřování byla jedna z věcí, kterou dobové recenze docela zdrbly, tak čekám, že to nebude otázka na pár minut a moc času už jsem neměl, takže pokračovat budu zase až dnes. Pocit ze hry mám zatím dobrý. Trošku mě překvapil samotný Altaïr, protože z těch pozdějších vzpomínek ho znám jako úplně jiného člověka. To, co teď ovládám, je nafoukaný spratek, kterému ani lekce smrti charakter nenarovnala.
Přispěvatel: Elemir Září 27, 2021, 18:36:21
Košíkáře jsem našel na okraji tržiště a po zaměření skrze F jsem si vyslechl rozhovor mezi ním a jednou zákaznicí. Ptala se ho na důvod jeho špatné nálady, jestli s tím nesouvisí dopis, který minule dostal. Na mě tedy bylo onen dopis získat, což se dělá klávesou pro ovládání rukou. Je potřeba se k cíli dostatečně přiblížit zezadu a během držení Shiftu si hlídat, aby cíl neotočil hlavu. Je nutné vystihnout správný okamžik.
S důkazem v kapse jsem se přesunul na náměstíčko a zaměřil jsem Masuna. Chvilku si vedl své kázání a pak se vydal pryč. Držel jsem se mu v patách, dokud nebyl mimo dohled stráží a poté jsem na něj zaútočil pěstmi, dokud nebyl ochotný mluvit. Nic nezapíral a hlavně ničeho nelitoval, tak jsem ho předvedl před Al Mualima a ten se ho pro změnu optal, zda-li podstoupí pokání. Masun odmítl a mistrovi sdělil, že je na svou účast ve zradě hrdý. Za to si vysloužil meč v hrudi.
Al Mualin k tomu dodal, že každý by měl dostat šanci se vykoupit, ale pokud o to dotyčný nestojí, tak je již zcela ztracen a musí zemřít. V tu chvíli jsem zauvažoval, jaký je vlastně rozdíl mezi Bratrstvem a Templáři? Vždyť oba řády jsou ochotné vnutit ostatním svou pravdu klidně i silou. Obě strany jsou přitom přesvědčené, že konají dobro. Jde jen o úhel pohledu.
Cesta mimo Masyaf
Odhalení Masuna mi přihrálo plusové body a tak jsem od mistra získal zpět právo nosit meč a skrytou čepel. Tím ovšem má zkouška neskončila. Od mistra jsem dostal svitek s devíti jmény, která mám sprovodit ze světa. A to bez otázek, protože příčinou mého předchozího selhání bylo to, že jsem o tom příliš věděl (pravda, kdybych nevěděl, kdo je Robert de Sablé, tak by mě nejspíše ani nenapadlo Templáře napadnout, prostě bych jen počkal a artefakt si vyzvedl o něco později). Moje kroky nyní směřovaly do Damašku.
K mému překvapení jsem se za hranicemi Masyafu ocitl v samostatné lokaci, která slouží jako křižovatka pro jednotlivé mise ve městech. K dispozici jsem dostal koně, asi aby to lépe odsýpalo. Nejde přitom jen o nějaký koridor, je tu normální život, stojí tu vesnice a jednotlivé části tohoto tzv. Království spravují různé spolky - osmani, řád Německých a Maltézkých rytířů atd. V podstatě ani jedna strana ke mě nechová přátelství, takže při přílišném přiblížení vždy hrozí boj.
Asi nemusím zmiňovat, že jsou tu klasické asasínské prvky jako rozhledny a sbírání vlaječek, ale zaujal měl soubojový systém. Zprvu toho moc nedokážu, ale s každou úspěšnou misí mi Al Mualin vrátí část dovedností, takže už při druhé cestě skrze Království je to mnohem větší zábava. Na to, co jsem kdysi o první Assassin's Creed četl, tak ty souboje jsou celkem prima, ona má totiž AI docela výpadky, takže např. při napadení vojenského tábora sejmu 4 stráže a opodál stojící kolegové nic, jakoby se nechumelilo. Až když je dobojováno, tak se někdo jde podívat, co se stalo a hledá pachatele - přitom já stojím pár kroků vedle :D Je to spíš loterie, někdy po mě vystartují jako po pachateli, jindy je jim to úplně jedno. Rovnou se předběhnu, nic strašného to není ani ve městech, je to prostě standardní Assassin's Creed.
Pomalým tempem jsem se přesunul na SV mapy, kde se nachází vstup do Damašku.
První mise v Damašku
Damašek je složený ze tří čtvrtí, přičemž v tuhle chvíli pro mě byla dostupná jen chudinská čtvrť. Mistr mi nakázal, abych se hlásil u místního cechmistra, ale nejprve jsem si obešel rozhledny a při té příležitosti jsem pomohl 12 utlačovaným občanům. Za odměnu by mi měli poskytovat krytí. Do města jsem se vlastně taky dostal s cizí pomocí, protože přes stráže bych neprošel. Vmísil jsem se proto do hloučku učenců a s nimi to bylo bez problémů.
Rozhledny a pohyb po městě mi odhalily zajímavé prvky na mapě, zejména místa pro vyšetřování. Mým cílem v Damašku je zbrojmistr Tamir, ale zatím jsem vůbec netušil, kde ho hledat a jak se k němu vůbec dostat. Právě k tomu slouží vyšetřování. Postup je stejný pro všechny vraždy a spočívá ve splnění trojice úkolů pro informátory (menší parkour na čas, likvidace nebezpečných vojáků a ochrana informátora před útokem), a k tomu v klasickém kolečku, kterým je odposlech občanů, ukradení důkazů a výslech, tak jsem si to vyzkoušel už v Masyafu.
Asi není vysloveně nutné podstoupit vše, nebyl důvod z toho něco vynechávat. Pro mě je to naopak příjemné zpestření klasické rutiny z dalších dílů série. Tady je potřeba těch informací získat mnohem více a teprve poté se dá k cíli dostat. Tedy ono je nejprve nutné najít cechmistra a s ním svá zjištění konzultovat. Pokud je vše v pořádku, tak získám ptačí péro, které po dokonání vraždy smočím v krvi oběti a přinesu zpět.
Samotná vražda probíhá trošku jinak, než jsem čekal. Jakmile jsem dorazil na tržnici, kde měl Tamir domlouvat kontrakt, tak jsem si musel vyslechnout patřičný dialog a poté sledovat, co se stane zrádci. V téhle fázi jsem se nedokázal k Tamirovi přiblížit, ale po jejím skončení jsem pochopil, že jsem toho času měl využít k zaujmutí výhodné pozice. Po činu se rozezněl alarm a v tu chvíli jsem byl známý všem strážným. Je nutné se co nejrychleji dostat do sídla cechu a tam pak alarm vyhasne. Po návratu mi Al Mualim vrátil další schopnosti.
Na skok v současnosti
V průběhu vzpomínek se Desmond vrací vlivem různých událostí zpět do reality, ale nebudu je tu probírat jednotlivě, vždycky to shrnu. V realitě si může Desmond promluvit s Lucy, kouknout na její emaily a později se dokonce hacknout do jejího počítače. Lucy se tu tváří jako sympatická dívka, při prvním rozhovoru jí Desmond prozradí, odkud pochází a při dalším mu naopak Lucy sdělí, že ona je tu v podstatě taky vězněm.
Před ukončením studií na univerzitě zjistila, že jí nečeká žádná zářná kariéra, ale pak se najednou ozval Vidic a nabídl jí práci. V té době netušila, pro koho přesně dělá, nekalé praktiky Absterga jí začaly docházet později a málem jí to stálo život, ale opět zasáhl Vidic, který nad ní drží ochrannou ruku. Byť jeho chování k Lucy může kolikrát vzbuzovat opak. No, kdybych nevěděl, co se s Lucy stane dále, tak bych tomu i uvěřil, ale nyní tuším, že to je jen součást hry.
Od Vidica jsem se pro změnu dozvěděl, že Abstergo se primárně zabývá farmacií, zejména vývojem antidepresiv, ale záběr firmy je ve skutečnosti mnohem širší, jen ne vše se s Abstergem spojuje. K tomuhle má připomínku Desmond v Revelations, kde v jedné ze vzpomínek na minulost zmiňuje, že prakticky neexistuje domácnost, ve které by nebyl alespoň jeden produkt Absterga.
Poslední návrat do reality mi přihrál kód ke dveřím do pokoje, který mi někdo podstrčil do šatníku, a díky Lucyinu peru jsem se dostal do jejího počítače a mohl si přečíst její dotazy na to, kdo byla Leila a co se s ní stalo. Teď vím, že i tohle je hra Absterga.
Další dva kontrakty
Cesta do Acre za zabitím Garniera, místního doktora Mengeleho, ukázala, že struktura vražd bude mít nejspíše shodné schéma. I Acre se skládá ze tří čtvrtí a postup vyšetřování je stejný jako v Damašku. To samé platí pro Jeruzalém a zabití otrokáře Talala. Z tohoto pohledu to vypadá, že všech 9 kontraktů bude probíhat víceméně stejně, lišit se budou až okolnosti samotné vraždy, ale jinak mě asi opravdu čeká 9x to samé.
Z dnešního pohledu už mi to divné nepřijde, her, které staví na podobném schématu, je víc a mě osobně to vysloveně nevadí. Já jsem asi možná už příliš shovívavý, před řadou let bych to rozhodne zkritizoval, ale nyní je to jiné. Vím přesně, proč tu hru hraji a co od ní očekávám. Pokud to splní moje minima, tak mi to stačí. Naprosto si uvědomuji, že můj současný postoj k sérii
Assassin's Creed je obrat o 360°, ale když jsem hodil veškeré své výtky vůči sérii za hlavu a odmyslím si různé nelogičnosti, tak mě to skutečně baví :)
Přispěvatel: Elemir Září 29, 2021, 08:34:03
Další trojice kontraktů
Před další misí mě Al Mualin upozornil, že moje předchozí akce vyvolaly ve městech rozruch a nyní bych se měl mít více na pozoru, protože stráže budou mnohem obezřetnější. Popravdě jsem si velkého rozdílu nevšiml, snad jen, že jsem byl schopen vzbudit pozornost menšími přohřešky, jako je nadměrné strkání do lidí apod. Nicméně stačilo se vzdálit a byl zas klid. S novou trojicí úkolů se mi odemkla i nová trojice městských čtvrtí, tentokrát čtvrtí boháčů. Další trojice kontraktů zahrnovala významné podporovatele obou stran válečného konfliktu - Saladina a Richarda Lví srce. Oba vojevůdci se již připravovali na vzájemný střet, který by možná bylo dobré nechat být, ale Al Mualim mi prozradil, že to není v našem zájmu. Natož se obou vojevůdců zbavit, protože pak by země čelila nájezdům a rabování, které by vzniklo z nastálého chaosu.
Pro první kontrakt jsem si došel do Damašku. Byl jím místní vůdce obchodníků Abu'l Nuqoud, přezdívaný Král obchodníků. Obešel jsem si svoje typické kolečko vyšetřování, k tomu rozhledny a osvobodil jsem utlačované občany. Jakmile jsem byl hotov, tak jsem došel na základnu cechu pro povolení. Základna je ve městě naštěstí jen jedna a vždy je poblíž hranice všech tří čtvrtí, takže nemusím podstupovat úvodní vstup do města apod. Ostatně cesta z Masyafu se dá zkrátit díky nabídce rychlého cestování (v případě odmítnutí to lze samozřejmě udělat po staru a do Damašku dojet na koni). Škoda jen, že rychlé cestování nelze vyvolat kdykoliv.
Vyšetřování mě dovedlo až do Abu'lova paláce, kde zrovna probíhala oslava, na kterou byli pozváni významní obchodníci. Počkal jsem si, až se Abu'l objevil na balkóně a během proslovu jsem si začal hledat vhodné místo, odkud bych se dokázal urychleně dostat nahoru. Zprvu to vypadalo jako běžné tlachání, co tihle zbohatlíci na podobných oslavách mají, ale ve chvíli, kdy začal Abu'l mluvit o zradě a trestu, tak jsem zbystřil. Vytkl přítomným, že jsou pokrytci, kteří podporují Saladina jen pro svůj prospěch. A jemu, Králi obchodníků se za zády posmívají pro jeho vzhled. Pak jen dodal, že víno je otrávené, načež se kolem mě skutečně začalo několik lidí dávit a za chvilku se přidali další. V tom zmatku jsem zaslechl, jak Abu'l dává svým lučištníkům rozkaz, aby zabili ty, co začnou utíkat.
Abu'la jsem dostihl až u brány, protože mi stihl utéci, ale naštěstí byl pomalejší, než se zprvu zdálo. Ani on svých činů nelitoval. Pověděl mi, že to nedělal pro Saladina, ale pro nový a lepší svět, který má přijít. Bylo to zvláštní přiznání. Okrádala a ožebračoval lidi kolem, aby si nahromadil bohatsví, ale to bohatsví přitom mělo sloužit na obnovu města po novém "zítřku". Jaká ironie! Možná měl Abu'l dobrý úmysl, ale jeho metody byly špatné.
Od Al Mualima jsem opět získal část svých dovedností, ale poslední slova Abu'la komentovat nechtěl. Lidé toho před smrtí prý napovídají. Pokrčil jsem tedy rameny a vyrazil do Acre, kde mě "čekal" William of Montferrat, pán tohoto města. Do Acre jsem přijel jen chvilku poté, co dorazil král Richard. Vyšetřování ukázalo, že William a Richard se zrovna nemají v lásce a králova návštěva vždy Williama rozhodí. Musel jsem to vidět na vlastní oči a tak jsem se vmísil do davu, který se loučil s odjíždějícím králem. Přitom jsem si vyslechl něco málo z rozhovoru, ve kterém král Williama peskoval za jeho neschopnost. Hned po králově odjezdi si nechal William předvolat vojáky do pevnosti. Já to vzal po hradbách a nijak jsem se přitom neskrýval.
Williamova poslední slova mě překvapila podobně jako ta Abu'lova. Myslel jsem si, že William plánuje zradu a chce krále sesadit. Navíc jeho syn Konrád by se měl stát pánem Acre, ale o Konrádovi se William zmínil jako o neschopném retardovi. Tohle prý nedělal pro krále, ano pri Boha, ale pro nový svět, který přijde. Aha! Abu'l zařizoval finance, William armádu, ale pro jaký nový svět? Vrtalo mi to hlavou a při setkání a Al Mualimem jsem to již nevydržel a obořil se na něj.
Al Mualim to nesl s nelibostí a vytasil svůj meč, prý jsem ho opět zklamal a své místo v Bratrstvu si opravdu nezasloužím. S klidem jsem mu na to odpověděl, že kdyby měl místo mě někoho lepšího, tak mě zabil už dávno. S tím souhlasil a hned na to mě pokáral. Tedy až poté, co mi prozradil, že Abu'l a William byli templáři. Jejich cílem byl nový svět, podle jejich představ a pravidel. Jenomže na to jsem si měl přijít sám, protože to bylo smyslem testu. Poté mi Al Mualin vrátil další část mých schopností.
Jako poslední jsem si nechal Jeruzalém a Majd Addinina. Nalézt ho, nebyl takový problém. Majd Addin se vyžívá v popravách a týrání lidí, takže jsem ho našel přesně tam, kde by měl být - na popravišti. Během jeho kázání o hříchu jsem se pomalu prodral davem až ke strážím a počkal jsem si, než započne samotná poprava. Akce se mi tak úplně nezdařila, ale dokázal jsem na sebe alespoň upoutat dostatek pozornosti a všichni se vrhli na mě. Tím se mi podařilo odsouzence zachránit. Chvilku jsem bojoval s notnou přesilou, ale stačilo nebýt zbrklý a za chvilku proti mě stál jen Majd Addin.
Jeho poslední slova mě překvapila asi nejvíce. Vůbec mu nešlo o podporu Saladina nebo kohokoliv/čehokoliv jiného. On se k templářům přidal jen kvůli moci. Prostě dělat všechny ty zvrhlosti jen proto, že může. Narozdíl od těch dvou předchozích, v tomhle nebylo nic, co by se dalo považovat za dobrý úmysl a špatnou cestu, tohle bylo čiré zlo. Jenomže něco pravdy na jeho slovech bylo, dav kolem při jeho proslovu jásal, jim bylo ukradené, jakých prohřešků se odsouzenci dopustili a zda-li byly opravdu tak závažné. Jim jen stačilo pokynout a jásali. To zlo nebylo jen v Majd Addinovi.
Na skok do současnosti
Po zabití Majd Addina jsem se neocitl v Masyafu, ale byl jsem probuzen. Vidic byl totiž odvolán na schůzku a chvilku poté musela odejít i Lucy. Myslel jsem si, že to byla právě Lucy, kdo mi napsal kód od dveří pokoje do skříňky, ale ta nechtěla odejít, dokud nebudu zamčený v pokoji. Proč by na tom trvala, kdyby věděla, že mohu díky kódu pokoj opuštět. No, popravdě mi to moc logickéné nepřijde, vždyť Lucyin počítač jsem si mohl prohlédnout už z počátku přímo před jejíma očima, teprve od dalších probuzení ho měla zakódovaný. Jenomže svoji tužku s kódem si "náhodou" zapomněla na stole.
Na druhý den si pro mě Vidic nepřišel, takže jsem si mohl přispat. Měl celkově špatnou náladu, ale podařilo se mi ukrást jeho tužku s kódem, takže po ukončení vzpomínek v Animu bych se snad mohl dostat i do jeho počítače. Důvod Vidicovo špatné nálady byl jasný, Vidic dostal na celý experiment jen 7 dní, ale zatím jsme moc daleko nepokročili. Navíc se o mě začala zajímat skupinka asasínů, kteří se pokusili do Absterga dostat, leč neúspěšně. Nakonec mi stejnak nezbylo nic jiného, než ulehnout do Animu a pokračovat.
Předfinálová dvojka
Ocitl jsem se zpět v Masyafu, kde se přede mnou Al Muadin procházel s podivnou stříbrnou koulí v ruce. Šlo o artefakt, který Malik přinesl ze Šalamounova chrámu. Podle Al Muadina jde o mocný předmět, který byl příčinou mnoha významných událostí - vyhnání Adama a Evy z Ráje, útěk Židů v Egypta, Trójská válka, tesař, který proměnil vodu ve víno atd. Byl jsem trochu skeptický, byť tohle měla být ona věcička, co mě přivedla zpět mezi živé. Al Muadin proto rozhovor utnul a předal mi můj meč. Jsem už jen kousek od svého hlavního cíle, ale nejprve musím zabít poslední dvojici na seznamu.
Moje první kroky směřovaly do Acre, kde jsem měl vyhledat Sibranda, velitele Řádu Německých rytířů. Jeho loďstvo se připravovalo na blokádu města, což bylo trošku nepochopitelné, protože do Acre směřovaly posily z Anglie a Francie. Proč by se jim měl Sibrand stavět do cesty? Pravda byla poněkud překvapivá, ale chvilku trvalo, než jsem si jí vyslechl. Problém nastal už ve chvíli, kdy jsem začal osvobozovat utlačované občany přístavní čtvrti. Čtvrť není příliš velká a počet stráží je zde, řekl bych, nadlimitní. Každá akce se proto velmi rychle zvrhla v boj s přesilou, protože mě dostihly nejenom stráže na obchůzce, ale vyděšení lidé kolem přivolávali i stráže z okolí. Běžně jsem se dostával do konfliktu s 10-15 strážnými najednou. Patroly Německých rytířů na mě navíc útočily samy od sebe, stačilo se k nim jen dostatečně přiblížit.
Sibranda jsem nakonec vypátral na molu, zrovna se chystal odplout a tak jsem si myslel, že bude dobré ho dostihnout co nejdříve. Vyrazil jsem proto rovnou po molu, což znamenalo probít se přes dvě patroly rytířů. Nj, jenomže to byl průšvih - pro jistotu připomenu, že Altaïr neumí plavat ;) Většinou jsem skončil ve vodě a mohl si to celé zopakovat. Přitom by to bývalo stačilo vzít po hradbách :D Patrola mě čekala i u lodi a toho Sibrand využil, takže mi napoprvé utekl. Když už jsem ho konečně dohonil, tak jsem se nestačil divit. Sibrand chtěl záměrně odříznout spojence od pomoci králi Richardovi. Blokáda měla totiž zajistit plynulý přechod do nového světa, který templáři připravovali.
Al Mualin nebyl tímto zjištěním nijak překvapen. Pochválil mě za splněný úkol a vrátil mi hodnost mistra asasína. Nyní jsem opět tím, kým jsem býval na začátku. Poté se mě zeptal, zda-li už konečně chápu, co znamenají pravidla Bratrstva. Nyní už jsem opravdu věděl. Nic není pravda, vše je dovoleno. Svět je protkán iluzemi, iluzemi, ve kterých si templáři libují a skrze něž ovládají lidstvo. Bratrstvo je tu od toho, aby odkrývalo pravdu schovanou v iluzi a otevíralo lidem oči. K tomu je potřeba využívat i prostředků, které se vymykají zákonům, které pocházejí od těch, co iluze tvoří. V tu chvíli mě napadlo, jestli jsem opravdu umřel rukou Al Muadina a poté byl vzkříšen, nebo to celé byla taky jen iluze, aby mi Al Muadin ukázal sílu artefaktu? Protože to je důvod, proč chtějí artefakt templáři zpět, aby jim pomohl iluzi utvářet a upevnit.
Po Acre jsem se přesunul do Damašku, kde jsem si otevřel cestu k Jubairu al Hakimovi, ale finální konfrontace mě čeká až dnes.
Přispěvatel: Elemir Září 29, 2021, 15:25:37
Podobně jako u předchozích dvou her si dovolím věnovat jeden příspěvek screenshotům, aby bylo vidět, jak hra vypadá. Zpětně teď lituji, že jsem neudělal screenshoty i pro dvojku, protože mezi jedničkou a dvojkou je k mému překvapení grafický skok směrem dolů. Možná je to dané jen tím prostředím Blízkého východu, které je přeci jen architektonicky a atmosférou pestřejší a naopak záměrným šedým oparem ve dvojce. Zmiňuji to proto, neboť jsem měl po dvojce obavy jít do jedničky, když už ta mi přišla na tu dobu graficky dost průměrná. Proto jsem si všiml výrazného skoku mezi dvojkou a Brotherhood, jinak bych to přeci takto nevnímal ;) Ale možná je to opravdu tím, že si pamatuju zrovna tu šeď a málo výraznou architekturu. Do jedničky jsem navíc naskočil po Revelations, z pohledu geografie jsem v podstatě na tom samém místě.
Jednou z možností, jak to vysvětlit, je rozdíl ve verzích jedničky. Assassin's Creed vyšel v roce 2007 pro Xbox a Playstation 3, na PC vyšel o rok později jako tzv. Director's Cut Edition. Tahle edice by měla mít lehce upravenou grafiku s podporou DirectX 10, což u mě nejspíše má, vzhledem k binárce, která se spouští. Teoreticky to může způsobit výrazný rozdíl, nicméně i screenshoty z konzolí ukazují, že ta "základní" grafika je pořád dost líbivá.
Director's Cut Edition sebou přinesla ještě změny v možnostech vyšetřování, které spočívají v přidání informátorů. Já jsem si pak v průběhu kontraktů všiml, že ne všechny úkoly informátorů jsou v daném městě vždy dostupné, sem tam je jeden nahrazený jiným, ale to je dáno tím, že ty typy úkolů jsou 4, přičemž v každé čtvrti jsou dostupné jen 3. V jednom je potřeba v časovém limitu doběhnout k dalšímu informátorovi, v druhém je potřeba pozabíjet určené stráže (občas v časovém limitu), ve třetím jde o eskort informátora do bezpečí a ve čtvrtém je potřeba rozbít určené stánky obchodníků (mívá to časový limit). Rozbíjení stánků mi jde asi nejhůře, což souvisí s ovládáním. Je potřeba někoho popadnout a na stánek hodit. Ideálně stráž, protože jde o smrtící techniku a zabíjení civilistů je penalizováno. Jenomže se mi moc nedaří chyceného strážce natáčet správným směrem, takže kolikrát vzbudím akorát rozruch a naběhne na mě hned halda dalších strážných.
Mezi poslední dvě změny patří možnost rychlého cestování (ta u konzolí nebyla vůbec) a vylepšená AI. No a u AI bych se zastavil :) Původně jsem si myslel, že ideální postup hrou bude kombinace stealth a sem tam nějaký boj, ale nakonec jsem zjistil, že se boje vůbec nemusím obávat. Naopak, pokud pozabíjím stráže v okruhu místa činu, tak se o mém prohřešku další stráže nedozví a mnohem rychleji mě tak přestanou podezřívat. V jedničce totiž není stejný systém anonymity jako v dalších dílech, kdy si musíte svou známost odmazávat. V jedničce na sebe musíte vysloveně upozornit, nebo s vámi musí mít daná frakce vysloveně problém, jinak stačí vyčistit okolí a chvilku počkat. Chyba je právě ihned utíkat, protože se strážemi v patách vzbudíte pozornost dalších a dalších stráží a pak už ani nemá smysl se pokoušet schovat. Stráže jsou navíc vytrvalé, klidně přeběhnou celou čtvrť. Ve venkovní lokaci se kupodivu nedá ujet, rytíři se za mnou hnali notný kus cesty, ale pak jim stačilo doslova před nosem skočit do kupky sena a bylo po sledování :D Metody úniku/schovky jsou občas docela úsměvné, ale spoléhat se na to nedá. V Revelations to taky byla občas legrace.
Přispěvatel: Elemir Říjen 01, 2021, 15:53:07
Hon na Roberta de Sablé
Pátrání po Robertovi mě dovedlo zpět do Jeruzaléma, kde to vše celé začalo. Po dokončeném pátrání jsem zašel na ústředí za Malikem, který vede místní pobočku Bratrstva a krom výsledků pátrání jsme se konečně dostali k rozhovoru o událostech v Šalamounově chrámu, kdy jsem se mu omluvil za jeho za zranění a smrt Kadara. Malik mi nechtěl odpustit, tedy alespoň tak se mi to zdálo. Ostatně nečekal jsem, že by mohl, ale pak mi odvětil, že není co odpouštět, protože za tu dobu, co plním misi pro Al Mualina, jsem se stal úplně jiným člověkem - pokorným a ctícím principy Bratrstva. Nyní jsem tím, koho může s klidným svědomím nazývat bratrem.
Robert se měl podle indicií objevit na pohřbu Majd Addina, kterého jsem před nějakou dobou zabil. Bylo proto ode mě dost riskantní se pohřbu zúčastnit, ale jiná možnost nebyla. Robert se objevil kousek ode mě, a ke vší smůle se naše pohledy setkaly. Přešel proto k mluvčímu a něco mu pověděl. V tu chvíli byly na hřbitov vpuštěny posily, což by normálně neznamenalo problém, ale mezi posilami byli i templáři a to problém byl. Poté se mluvčí pustil do vyprávění o zradě a zrádci, který je tu s námi a než jsem se nadál, jeho pohled spočinul na mě.
V první chvíli jsem se nebyl schopný zorientovat. Utíkající obyvatelé mi znemožnili efektivní ústup, navíc mezi nimi byly namíchány i stráže. První 4 díly Assassin's Creed mají jednu blbou vlastnost, jakmile vás někdo udeří, tak se automaticky spustí focus na daného útočníka a tím se přepne mód běhu na bojový mód úhybu a s tím nejde utíkat. Vždy je nutné focus vypnout. Stejně tak je nepříjemné, že se focus automaticky přepíná během boje, kdy povalený nepřítel ztratí focus, takže následující úder už míří na nejbližšího dalšího nepřítele (místo abyste toho povaleného dorazili). Kritická byla i přítomnost střelců na střechách, protože se do mě pustili úplně všichni kolem.
Chvilku trvalo, než jsem obhlídl, jak na tuhle bitvu vyzrát. Nakonec mi pomohlo sejmout ještě před pohřbem lučištníky na střechách a stráže u vstupu na hřbitov, čímž jsem si připravil únikovou cestu na střechy. Pronásledující stráže a templáře jsem poté shazoval ze střech a přitom jsem se snažil vyhýbat Robertovi, který většinu mých fintiček dokázal prohlédnout a úspěšně mě zraňovat. Už při jednotlivých pokusech mi však byla divná jedna věc, pořád jsem odněkud slyšel ženský hlas, jako by někde kolem bojovala žena, akorát nebylo jasné, kde a jestli jde o pomoc nebo se jen něco semlelo mezi utíkajícími občany. A pak mi to samozřejmě došlo, protože jsem rafinovanou kombinací dokázal Roberta konečně překvapit a porazit. K mému údivu se pod přilbou skrývala žena :)
Past sklapla, nechal jsem nachytat. Robert mezi tím vyrazil do Arsufu, kde se rozhodl uspořádat společné setkání mezi jím, králem Richardem a Saladinem. Byl jsem sice úspěšný, opravdu jsem templářům zasadil smrtelnou ránu, ale také jsem udělal kritickou chybu! Mezi zavražděnými z mého seznamu byli jak lidé krále Richarda, tak i lidé Saladina, co na tom, že to byly templáři. Oba vůdci se na to budou dívat jinak a je velmi pravděpodobné, že je Robert dokáže přesvědčit ke společnému tažení proti Bratrstvu. V jednom se ale ona žena pletla, když si myslela, že bude devátou obětí. Ona na můj seznam nepatří a tak jsem jí propustil.
Poznámka: asi není nutné psát, že jde o Marii, budoucí ženu Altaïra. Čekal jsem, kdy jí ve hře konečně objevím, protože jinak by mi Desmondova vzpomínka ve dvojce nedávala smysl. Proto si na ní Desmond nemohl pořádně vzpomenout, protože to setkání bylo jen velmi krátké a Marie tu nehrála ještě žádnou významnou roli v životě Altaïra, kdežto v té vzpomínce už byl vidět rodící se vztah mezi oběma. Tím se mi také objasnilo, co ta vzpomínka měla znamenat - byla to prostě je předzvěst toho, co se později událo při vzpomínkách na Altaïra v Revelations. S Lucy to opravdu nemá nic společného.
S novými informacemi jsem se vydal za Malikem, kterého jsem obeznámil se svým podezřením, že Al Mualin s námi nehraje čistou hru. Malik mě nabádal k návratu do Masyafu, kde se to prý určitě vysvětlí, ale já jsem trval na urychleném odjezdu do Arsufu, kde jsem chtěl přerušil Robertův plán. Pokud by Robert uspěl, znamenalo by to, že by Masyaf byl v ohrožení. Praly se tu dvě povinnosti - poslechnout a jít výsledek mise oznámit Al Mualinovi s tím, že jsem nechtěně zdiskreditoval Bratrstvo a měl bych to urychleně napravit. Hrozba ze strany Roberta byla větší a tak jsem se Malikem rozloučil a vyrazil do Arsufu. Malik nadšený nebyl, ale před odchodem jsem mu sdělil, aby vyšel do ulic a pokusil se podívat po důkazech možné zrady našeho mistra.
Cesta do Arsufu byla lemována jednotkami, které na mě na potkání startovaly, ale většině bojů jsem se dokázal vyhnout. Tentokrát jsem ujížděl na koni sprintem, což umí pronásledování přerušit. Bojům jsem se ovšem nevyhnul tak zcela, Arsuf je koridor prošpikovaný trigerry, kdy je nutné se postupně prosekávat vpřed. Přečíslení jsou tu značná, takže chvilku trvalo, než jsem se dostal na místo, kde spolu promlouvali král Richard a Robert. Richard se ukázal jako moudrý panovník, nechal mě mluvit a bylo vidět, že má obvinění nebere na lehkou váhu. Ostatně pochybnou loajalitu zažil už v případě Williama de Montferrat. Nechal proto rozhodnout Boží soud.Popravdě jsem čekal férovější souboj, ale Robert na mě naběhl i se skupinkou křižáků, takže jsem měl co dělat. Roberta jsem si nechal na konec a modlil se, abych ho dokázal svým útokem překvapit. Opravdu se mi zadařilo a Robert se skácel k zemi.
Robert mi před svou smrtí prozradil, že byl mou poslední nadějí, jak odvrátit blížící se chaos. Stejně jako ostatní, které jsem zabil, byl Robert strážcem artefaktu. Jenomže strážců nebylo devět, ale deset! K tomu dodal, ať přemýšlím nad tím, proč jsem měl těch devět odstranit. Ten desátý má nyní zcela volnou ruku. Ano, to dávalo smysl, proto chtěl Robert zaútočit na Masyaf, zabil by totiž hned dvě mouchy jednou ranou - zbavil by se Al Mualima a získal by artefakt zpět. Ze slov Roberta bylo patrné, že cíle templářů nejsou vždy sdíleny všemi, někteří v jejich řadách touží jen po moci, stejně jako Majd Addin. Jenomže ten desátý předčil všechny.
Návrat do Masyafu
Bylo to opravdu trpké zjištění, náš mistr, náš mentor, je ve skutečnosti templář! Jakými triky nás to obalamutil? Jak jsme jen mohli této iluzi podlehnout? S podobnými myšlenkami jsem prošel branou podhradí a v němém úžasu jsem sledoval ten chaos kolem. Poblouznění obyvatelé, blábolící stráže a mí bratři? Vůbec se neštítili tasit své zbraně!
V pravý čas mi na pomoc přispěchal Malik, který mě opravdu poslechl a po mém odjezdu z Jeruzaléma se pustil do hledání důkazů. Vrátil se zpět pod Šalamounův chrám, kde nalezl Robertův deník s detailním popisem vztahů s Al Mualinem. Pro mě už to taková novinka nebyla, ale získané informace nám pomohly přesvědčit některé Bratry mimo Masyaf, aby nám pomohli s útokem na hrad. Nikdo z nás však netušil, jestli dokážeme odolat novým schopnostem Al Mualima a zda-li nepodlehneme stejně jako místní bratři. Proto jsem Malika s ostatními poslal zaútočit z druhé strany, postačí, když jen upoutají dostatečnou pozornost. není nutné nikoho zabíjet, pořád jsou to naši bratři a až se iluze rozpadne, budeme je moci zachránit.
Al Mualim mě překvapil v zahradách hradu. Stál na balkóně a v ruce držel artefakt s jehož pomocí mě dokonale ochromil. S klidem mi prozradil, že skrze Jablko Ráje pochopil pravý smysl doktríny asasínů (Nic není pravda, vše je dovoleno). Jde samozřejmě o moc, o absolutní moc ve jménu konaného dobra, stejně jako tomu bylo u Roberta. Klidně i proti vůli lidí. Proč by mě to vlastně mělo překvapovat? V tomhle jsou si všichni templáři rovni. Al Mualim poté vyzkoušel mou psychickou odolnost, kdy na mě poslal iluzi všech devíti mužů, které jsem zabil. Odolal jsem a zeptal se mistra, proč nespoutal mou smysl stejně jako ostatním. Na to mi odvětil, že mě potřeboval ke splnění úkolu takového, jaký doopravdy jsem. Navíc to zkusil, ano v ten, kdy mi poprvé ukázal artefakt, jenomže namísto iluze jsem prohlédl pravý obsah jeho slov, že za všemi zmíněnými událostmi stálo Jablko Ráje. Všechny ty události začaly iluzí, která donutila jednotlivé aktéry k činům - změnit iluzi ve skutečnost. Al Mualim byl naprosto přesvědčený, že na rozdíl od ostatních templářů dokáže lidi spoutat iluzí bez násilí, v tom se právě lišil od Roberta de Sablé. Nabídnout jim prostě nové náboženství. S tím sem nesouhlasil, což Al Mualima zklamalo a poslal na mě pro změnu svých několik kopií. Ale ani tentokrát neuspěl a nezbylo mu nic jiného, než mě propustit z vlivu artefaktu a zabít mě vlastní rukou. Jenomže v tom se stařík zmýlil, mé schopnosti ho již dávno předčily a tak skončil nabodnutý na hrotu mého meče.
Poznámka: původně jsem si myslel, že potomci Isu a lidí (tzv. hybridi) jsou vůči Úlomkům Ráje zcela imunní, ale ve skutečnosti jde jen o mentální imunitu, kdy jsou schopni odolat iluzím. Artefakty je však stále dokáží paralyzovat fyzicky. Proto byl Robert Borgia schopný paralyzovat Ezia ve chvíli, kdy Eziovi vypadlo Jablko Ráje z váčku na opasku - v tu chvíli Ezio ztratil obranu proti paralyzujícímu účinku, ale zachoval si imunitu proti možným iluzím.
Umírající Al Mualim nechtěl do poslední chvíle uvěřit, že by ho dokázal porazit jeho vlastní žák. Když jsem mu sdělil, že tím vše končí a pro dobro všech zničím i artefakt, tak mi Al Mualim odvětil, že sám zjistím, že to není možné. Má vlastní mysl mi v tom zabrání. A měl pravdu! Artefakt vyslal své poselství v podobě glóbu Země a označených míst, což překvapilo nejenom Altaïra, ale i přicházejícího Malika. Ani jeden netušil, co to vůbec znamená ...
Poslední návrat do současnosti
Desmonda ze vzpomínky vytrhl hlas Vidica a Lucy mezi tím přerušila sezení v Animu. Na obrazovce přede mnou se objevil Alan Rikkin, který Vidicovi sdělil, že máme vše potřebné a týmy už jsou na cestě. Mě už nepotřebují, takže mě má zabít. V tu chvíli do rozhovoru vstoupila Lucy, která prohlásila, že by mě měli nechat žít minimálně do té doby, než se skutečně prokáže, ze získané informace mají svou cenu. Za uplynulá staletí se mohlo stát cokoliv a artefakt už dávno nemusí být na svém místě. Alan Rikkin souhlasil a ukončil rozhovor. V tu chvíli se na Lucy obořil Vidic s tím, že Lucy opět překročila meze, ale pak se zas uklidnil a oba odešli. U Desmonda se v tu chvíli projevil Bleeding Effect a získal schopnost Orlího zraku. Díky tomu objevil záhadné značky v místnosti s Animem a ve svém "pokoji" - při pohledu na zeď se spustily titulky.
Do hry se lze po titulcích vrátit, v tom se to neliší od dalších dílů, ale děj už se nikam dále neposouvá (lze akorát znovu prohlížet vzpomínky a přitom plnit sběratelské výzvy). Na tuhle událost navazuje právě až dvojka, která začíná tím, že do místnosti Animu vběhne Lucy umazaná od krve a donutí Desmonda ulehnout zpět do Animu, aby aktivovala další vzpomínku. Poté společně s Desmondem a ukradeným záznamem z databáze utečou, což znamená, že mezi koncem jedničky a začátkem dvojky uběhlo jen několik minut, než Lucy zařídila vše potřebné a vrátila se k Desmondovi.
Kdo je Lucy, se Desmond dozví mnohem dříve, já jsem akorát nechtěl pasáž o honbě za Robertem de Sablé přerušovat. Po zjištění, kam se Robert vydal, se totiž hra vrátí do současnosti. Sezení v Animu je přerušeno útokem asasínů na budovu Absterga, ale útočníci jsou během chvilky zlikvidováni. Tím zhasne veškerá Desmondova naděje na záchranu. V tu chvíli Lucy Desmondovi naznačí, že ještě není konec všem nadějím a na Desmondův údiv pokyne hlavou. Ostatně skutečná identita Lucy je zřejmá už z jejích emailů, protože útok na budovu Absterga je zmíněn v zašifrované zprávě. Nyní je tedy záchrana na Lucy. V té době si může Desmond prohlédnou i zprávu od Alana Rikkina pro Vidica, kde jsou zmíněny různé záhadné události současnosti a jejich spojitost s Úlomky Ráje. V rámci Vidicových emailů je možné si přečíst o pokusech propojení satelitu s artefaktem.
Kdybych neznal okolnosti smrti Lucy v Revelations, tak bych byl koncem Brotherhood asi taky překvapený. Lucy působí v jedničce mnohem sympatičtějším dojmem a skutečně je vidět, že se snaží Desmondovi pomoci. Jak svou otevřeností, tak nakonec i konkrétními činy. Těžko se tak věří tomu, že by Desmondův útěk byl po celou dobu Vidicův záměr, který poté nechal Lucy realizovat. Na Lucy je totiž přinejmenším vidět, že si svoje činy dává do kontrastu s asasínskou doktrínou, takže jí není tak úplně lhostejné, co dělá. Přesně tohle bylo vidět u vzpomínek Claye, neboli Subjectu 16, kdy Lucy chtěla na jednu stranu Clayovi pomoci, ale její rostoucí víra v cíle templářů jí nakonec přemohla. Probrala jí až Clayova sebevražda. Je proto dost možné, že Desmondův útěk navrhla Vidicovi skutečně proto, že chtěla Desmondovi pomoci, ale loajalita k templářům se v ní pořád prala a tenhle její spor ukončila až Juno, když donutila Desmonda Lucy zabít.
I tady prostě platí, že ucelený obraz si lze vytvořit až poskládáním celku a poněkud to změnilo můj spíše negativní názor na Lucy. Nyní je zřejmé, že to Lucy neměla nijak lehké, vnitřně jí to doslova rozervalo, což je věc, která dvojitým agentům prostě hrozí. Její smrt paradoxně není definitivní tečkou za úvahami o její zradě, nikdo totiž nemohl vědět, jestli Lucy opravdu zradí, a to dokonce ani Juno. Juno jí v podstatě odstranila jen tak pro jistotu ;) Ono to má význam i vzhledem ke konci trojky, kde Juno od Desmonda potřebuje provést něco, co by mohl případný bližší vztah Desmonda a Lucy narušit ...
Každopádně já nyní tu úvahu přeruším, protože bych se mohl nechtěně předběhnout a hlavně je čas na souhrn :)
Přispěvatel: Elemir Říjen 01, 2021, 20:40:43
Jednička byla hrou, kde začala moje averze vůči sérii, aniž bych tu hru vlastně vůbec vyzkoušel. Už během hraní Eziovo trilogie mi došlo, že ten důvod k averzi měl ještě jednu významnou příčinu a tou je celkový námět hry, který je právě v jedničce dost výrazný. Jde o roli templářů v celém příběhu. Mě přišlo docela zvláštní, že Ubisoft, jakožto francouzská společnost, bude ochoten vykreslit templáře jako mocichtivé hnutí, které se snaží ovládnout lidstvo. Ostatně byl to francouzský král Filip IV. Sličný a původem francouzský papež Klement V., kdo pod falešnou záminkou kacířství roku 1307 zapříčinili pád tohoto řádu, který doprovázelo brutální mučení a popravy. Řádu, který Francii kolikrát ekonomicky zachránil prdel! Tažení proti templářům definitivně skončilo roku 1312 papežskou bulou Vox in excelso a upálením velmistra Jacquese de Molay. Ponechme stranou, že se templáři v době vlády Filipa IV. přeorientovali z ochránců poutníků na schopné bankéře, protože děj Assassin's Creed je situován do roku 1191, kdy na Blízkém východě vrcholí Třetí křížová výprava.
Mě osobně to celkem štvalo, protože si v pohodě dokážu představit původní smysl templářů, který je na hony vzdálený tomu, co se Ubisoft snaží ve hře vykreslit. Jenomže ono to není tak černobílé, jak se může zdát. Jednak za sérií stojí kanadská pobočka studia (Ubisoft Montreál) a pak určitá část děje se opírá a jakousi alteraci skutečného dění na Blízkém východě. Problém lidí za oceánem, jak by se daly USA a Kanada označit, je fakt, že oni nemají vlastní kulturu příliš spjatou s Evropou a tím pádem k tomu nemají ani potřebný vztah. To jim na druhou stranu dává dostatečnou svobodu k alternativní interpretaci, protože je nic nenutí držet se faktů.
Asasíni neboli hašašíni nejsou smyšlenkou, na Blízkém východě skutečně takový řád okolo roku 1080 vznikl a fascinace tímto řádem vedla vývojáře k myšlence, že by to byl výborný námět pro hru. Blízký východ byl léta sužován výboji mezi křižáky a saracény, které působily chaos a další a další nestabilitu v zemi. Zájmem muslimského bratrstva bylo nastolit mír (vím, takto napsané to v dnešní době může evokovat celkem nedávné události v Egyptě, ale tady je opravdu potřeba mít na mysli, že asasíni byl muslimský řád). Ta myšlenka osvobození je pořád stejná. Vývojáři z toho akorát záměrně odstranily náboženství, proto jsou templáři ve hře zobrazováni jako bezvěrci a stejně tak asasíni. Saracéni a templáři se v rámci konfliktu staly vhodným antagonistou k asasínům.
Snaha herních templářů vyčlenit se z konfliktu a podrazit nohy křižákům i saracénům, je podle mě odkazem na to, že templáři byli svou podstatou armádou Jeruzaléma, který měl vlastní křesťanské krále nezávislé na Evropě. Jejich ambice vytvořit si nový stát podle vlastních představ, tak klidně mohla být skutečná. I když tedy s překroucením myšlenky templářů nesouhlasím, tak beru v potaz, že jde o hru a je to prostě vize vývojářů. Navíc v době konceptu a vývoje nikdo nemohl tušit, že vzniká základ poměrně solidní série ;) Taky si můžete položit otázku, proč templáři a ne třeba němečtí rytíři? No protože templáři jsou za ta staletí zahaleni závojem tajemství ;) Navíc to není tak černobílé ani z pohledu herního příběhu, Maria byla například kovanou templářkou a přesto se později stala Altaïrovou manželkou. Ono to nehází stín na řád jako celek, ostatně při pohledu na opačnou stranu by se takový asasín Connor z trojky dal považovat též za extrém, ale k tomu se časem ještě dostanu právě v rámci trojky.
Když se nad tím právě zamyslíte, tak to ostří odporu se poněkud otupí. Hodně tomu napomáhá, že děj je zasazený do reálného konfliktu (situace) a už v jedničce má snahu vysvětlovat, co vedlo k tomu či onomu výsledku. Proto vzniká kontrast mezi historickou, tedy tou vzpomínkovou částí hry a současností, která působí spíše rušivě. Jak jsem zmínil, hra začíná roku 1191 a i přes zdánlivě stojatý čas končí roku 1193. V roce 1191 se velmistrem řádu stává Robert de Sablé a král Richard se spojenci dobývá Akkon. Řada spojenců se poté vrací zpět do Evropy, ale král Richard zůstává a roku 1193 vyhrává klíčovou bitvu u Arsufu, kde Robert de Sablé skutečně zahynul. Richard tu ve hře promlouvá s Altaïrem o budoucnosti země a sdílí s ním naději, že jednou bude možné konflikty řešit mírově. Ještě netuší, že o několik měsíců později se po neúspěšném pokusu dobýt Jeruzalém dohodne se Saladinem na příměří a ten na oplátku otevře město poutníkům. Za to vlastně vděčíme Altaïrovi :D
Poznámka: včera jsem viděl na YT video na téma rozdílu mezi pojmy křižák a templář, což mě docela zaujalo, protože jsem si myslel, že rozdíl je přeci jasný. Tak jen pro jistotu ;) Křižák je účastník křížové výpravy, což je trestná výprava svolávaná papežem. Je to směska řádových rytířů, rytířů různých rodů a všemožných ozbrojenců, kteří před výpravou skládají slib. Templář je naproti tomu příslušníkem Řádu templářů, tedy jednoho konkrétního řádu. Templáři byli jednotkou bojující na straně křižáků, stejně jako němečtí nebo maltézští rytíři. Mě pak akorát napadlo, že on možná někoho mate ten červený kříž na bílém pozadí, který byl symbolem křižáků i templářů. Ale to vychází z toho, že templáři jako řád vznikli jako důsledek křižáckých výprav.
Ona je to možná už i moje určitá shovívavost k titulům, které bych ještě před 5-10 lety rozhodně nerozehrál, jenomže časem se ukázalo, že s určitou špetkou nadhledu si lze užít i hru, která mi něčím nesedí, protože po všech ostatních stránkách je dobrá. U trojky a čtyřky jsem nad bojem mezi asasíny a templáři mávl rukou, není to nijak významná složka hry. Podobně tomu bylo i u Eziovo trilogie. Jednička je ovšem jiná a tak jsem mnohem více zpozorněl, abych lépe pochopil, na jakých základech série vznikla. Nakonec se ukázalo, že výhrady mám k úplně něčemu jinému.
Kdybych jedničku rozehrál v době vydání, tak bych asi spokojený moc nebyl. Ta hra má výborně promyšlený design lokací, který tvoří poměrně rozlehlý openworld, ale už jí chybí promyšlený obsah. Ten svět je kulisou pro příběh, který se posouvá opakováním stále stejné rutiny. Po nějaké době to začne splývat a vy si řeknete, ještě poslední 3 kontrakty a bude konec. Vy totiž na základě seznamu Al Mualima opravdu víte, kolik vás toho čeká a podle délky každé sekvence dokážete dost dobře odhadnout, za jak dlouho se na konec hry dostanete. Další díly série mají sice ten základ stejný, ale už je to provedené trošku jinak. Celkem to chápu, je to první díl, něco se vyzkoušelo a od toho se vývojáři odrazili.
Já mám v tomhle výhodu, že jsem díky pozdějším dílům už tušil, do čeho jdu a do jedničky jsem šel s odhodláním, že jí musím dohrát za každou cenu. V hlavě jsem měl přitom letitou recenzi na Bonuswebu a pak různé komentáře, byl jsem proto připraven i na nejhorší. A vlastně to bylo dobře, protože realita tak děsivá není, naopak. Tím, že jsem neměl přílišná očekávání, tak mě hra ve výsledku potěšila. Když si odmyslím rutinu spojenou s vyšetřováním, tak velkým tahounem hry je příběh a postupný růst Altaïra - jak fyzický tak i mentální. A když to vztáhnu i na Eziovu trilogii, tak to na sebe perfektně navazuje. Bez jedničky by to prostě nebylo ono. Nakonec jsem opravdu rád, že jsem se k jedničce dokopal.
Jednička mi vyhovuje i z pohledu mechaniky anonymity nebo soubojů. Dvojka se snažila přijít s inovacemi, ale ve finále se v dalších částech zase vrátila na začátek. Pro mě byl tedy přechod z Revelations do jedničky poměrně plynulý, čemuž pomohlo i to, že jsem v rámci příběhu zůstal na Blízkém východě. Rozhodně mi nechyběl ani překombinovaný parkour při hledání pokladů krypt apod. :D Pokud jsem psal o vývoji Altaïra, tak musím říci, že jednička měla potenciál zafungovat jako jednoduché RPG, ale jak víme, Ubisoft se tomuto žánru snažil dlouho vyhýbat a v rámci série Assassin's Creed se k tomu začal přibližovat až s Origins.
Štvala mě jen jedna věc, která souvisí s ovládáním. Když se s Altaïrem přiblížíte ke zdi, tak má kamera problém se srovnat a díky tomu jsem se často zasekával, což nejvíc zamrzí v boji. Problém mi dělalo i schovávání v kupkách sena, protože Altaïr mi kolikrát odmítal do kupky skočit (nemyslím z výšky, ale prostě z ulice, když běžíte kolem kupky a chcete do ní rychle skočit). Ne úplně ideální bylo i přílišné zakčnění hry od posledních tří kontraktů, kdy se skoro vše zvrhlo v boj s přesilami.
Na závěr vypíchnu opět děj :) Zvrat s Al Mualimem je nečekaný. I když vám na těch úkolech něco nesedí a nesedí vám i chování Al Mualima, tak to začne dávat smysl opravdu až na konci. Do té doby plníte úkoly zabijáka, které jsou vám předloženy tak, že vám to smysl dává a není důvod nad tím více přemýšlet. Vy se přeci snažíte Al Mualimovi dokázat, že jste pravoplatnými členy Bratrstva a tak poctivě a bez odmlouvání plníte každý kontrakt. Teprve rozhovor s Marií vás zmrazí, protože pochopíte, že jste se díky vlastní slepotě nechali vmanipulovat do něčeho, co může Bratrstvo zničit. Ne že byste s tím mohli něco dělat dříve než na konci hry, ale podstatné je, že oči vám otevře až Maria. Samozřejmě, mezi hráči existuje halda týpků, co pochopili pointu děje už z intra, ale s tím se hold budu muset smířit :D
A přeci jen ještě jedna poznámečka. Jak souvisí děj jedničky s Altaïrovými vzpomínkami v Revelations? V podstatě jde o rozšíření událostí po smrti Al Mualiama. Vy díky tomu víte, že Al Mualim nějak podlehl vlivu Jablka Ráje, ale nevíte, že to byl ve skutečnosti templář, který si byl síly artefaktu vědom. Zbytek už jsou jen osudy lidí, se kterými se v jedničce potkáte. Zpětně ten příběh opravdu zrekonstruovat nejde, na to si musíte tu jedničku prostě zahrát.
Přispěvatel: Elemir Říjen 05, 2021, 03:49:39
Po 14 dnech asasínských restů se opět dostávám k dílu, kterým to vše před několika lety začalo. Teď už víte, že trojka není ve skutečnosti třetí hrou v pořadí, ale až pátou. Ubisoft se rozhodl číslovat jen ty díly, které se příběhem dotýkají nového období. Všechny ostatní hry z daného období pak jen rozšiřují děj nebo se snaží na naznačený konflikt dívat z jiného úhlu. I trojka má svůj "přídavek", kterým je Liberation, ale tahle hra vyšla původně jen pro konzoli PlayStation Vita, na PC se objevila až v roce 2014 a rovnou jako HD remake. A pak je tu samozřejmě řada přídavků v podobě DLC, ale v době, kdy jsem trojku hrál, tak jsem vlastnil jen základní hru.
S DLC a trojkou jako takovou je to dnes ovšem komplikovanější. Já získal trojku v rámci speciální akce Ubisoftu, který jí v prosinci 2016 zpřístupnil po celý měsíc zdarma. V tomhle roce jsem se vůbec dostal k řadě her, které bych si dobrovolně nikdy nekoupil :) O dva roky později se Ubisoft rozhodl, že trojku remasteruje a tak Assassin’s Creed III vyšel v roce 2019 ještě jednou jako Assassin’s Creed III Remastered. V tu chvíli se původní verze přestala prodávat a to včetně DLC. Nicméně vlastníci původní hry na tom ve skutečnosti vydělali, protože mi zůstal nejenom originál, ale dostal jsem k tomu zdarma právě i remasterovanou verzi. Ta navíc obsahuje všechna DLC a je k ní přibalena i Assassin’s Creed III Liberation Remastered. Díky Farflamovi (https://www.farflame.cz/ac3.htm) je k této edici i čeština.
Fandové série se původně divili, proč Ubisoft remasteroval zrovna trojku, protože trojka není považována za nijak výjimečnou. Naopak, je považována za celkem slabý díl, což mě ostatně děsilo už v tom roce 2016, kdy jsem hru rozehrával. Všude kolem jsem slyšel pět ódy na Black Flag, ale mě to pobláznění Piráty Karibiku zcela minulo, ostatně Ubisoft je známý tím, jak rád kopíruje trendy. Mě se mnohem více zamlouvala válka o nezávislost, popř. francouzská revoluce, jenomže Unity nemělo zrovna šťastný start, takže nehrozilo, že bych ho zakoupil. Zůstala mi tak trojka a v tu chvíli bylo už jen otázkou, zda-li jsem ochotný překousnout averzi k sérii ;)
No, překousl a jak je vidět, dostal jsem se na počátek druhé rozehrávky. Tentokrát ovšem s tím, že si dám mnohem více pozor na souvislosti. Musím přiznat, že první rozehrávka byla docela rozpačitá, pořád je to prostě díl, který navazuje na předchozí události a ty mi unikaly. Z popisu jedničky jsem k tomu získal i trošku jiný obrázek toho, jak je souboj templářů a asasínů do hry zakomponován, což ukázal hned začátek hry, ale k tomu se samozřejmě ještě dostanu. Když už jsem se tedy dostal k druhé rozehrávce, tak jsem si řekl, že se pustím rovnou do remasteru, už jen kvůli DLC a Liberation, kterým bych chtěl pokračovat. Úplně bezproblémové to ale nebylo. Ve hře jsem narazil na desynchronizaci animací a dabingu, ale díky jedné radě na ubisoftím fóru jsem zkusil přeinstalovat ovladače zvukovky a bylo po problému.
Trojka je narozdíl od předchozích dílů Assassin's Creed stále plně podporovaná, takže na Uplay jsou dostupné i komplet statistiky.
Něco málo k novinkám
Ve hře už mám 20 hodin, takže zápisky budu smolit s notným spožděním. Nicméně mi to umožnilo si některé věci lépe promyslet, jiné lépe pochopit a hlavně jsem se rozhodl, že budu podstatně stručnější. Trojka je sice velikostně srovnatelná s předchozími díly, ale po obsahové stránce je mnohem komplikovanější a má velmi pomalý rozjezd. Po těch 20 hodinách mám zabité jen dva templáře ze sedmi! A opravdu se nijak nezdržuji.
S trojkou přišla výrazná změna v ovládání, kdy Ubisoft opustil původní mnohatlačítkový model pro parkour. Ovládání pohybu postavičky je tak mnohem přesnější (méně náchylné na chyby), což oceníte nejenom při útěku před strážemi, ale i u speciálních výzev v podobě stránek almanachu. Ty se nacházejí jen v městech a obvykle na střechách domů. Nevýhodou této výzvy je, že jakmile se ke stránce přiblížíte, tak jí začne unášet vítr, čímž nastává honba s časem. Směr letu stránky se blbě předpovídá, a když zaváháte, tak stránka uletí a budete muset počkat na respawn (odejít z daného místa dostatečně daleko). Je přitom jedno, z které strany se ke stránce přiblížíte, ona vždy poletí opačným směrem, nejde jí tedy ani moc nadběhnout. Ideální je, když hned na začátku nezaváháte a budete se držet co nejvíc akrobatického běhu. Sem tam je totiž potřeba provést vynucený skok, což je právě krizové místo, takže je dobré se mu co nejvíce vyhýbat tím, že stránku chytnete dříve, než přeletí ke vzdálené budově apod. Díky předchozím zkušenostem s trojkou a taky díky Black Flagu, mi to tentokrát šlo výrazně lépe a jen málo stránek jsem chytal opakovaně.
Vedle stránek almanachu je tu k dispozici klasický sběr pírek nebo pokladů kapitána Flinta (tak nějak by se to dalo nazvat ;)). Najít tu můžete i truhličky, ale ty jsou spojené s mechanikou craftění, ke které se ještě dostanu. Každopádně umístění všech sběratelských předmětů si lze odkrýt zakoupením příslušných mapek u obchodníků. Je to trošku drahá sranda, ale předměty se naštěstí dají odkrývat synchronizací rozhleden nebo prostě jen tím, že fyzicky projdete poblíž místa s předmětem. Pokud tedy nechcete moc utrácet, tak stačí projít mapu křížem krážem a zobrazí se vám to taky. Jsou na to opět vázány bonusy, takže se to vyplatí plnit.
Pokud se podíváme na úkoly, tak tu pořád máme nějakou hlavní linku, která příběh posouvá a k tomu je k dispozici řada vedlejších úkolů a aktivit. Tentokrát je toho opravdu hodně, zejména vedlejších aktivit. Nebudu tu teď všechno probírat, zmíním to až v rámci jednotlivých kapitol, ale pojí se s tím pár legračních okamžiků a ty zmíním. V trojce se do hry vrací výrazné časové skoky, které jsou navíc okořeněné změnou ročního období. Řada aktivit se objevuje s tím, jak postupujete v hlavní lince, ale přitom je jedno, kdy se do nich pustíte. V rámci osvobození New Yorku máte třeba pomoci farmářům před útlakem, kdy jim britští vojáci znemožňují sběr plodin. Nj, jenomže série těhle úkolů (aktivit) mi ve hře vyšla na zimu, kdy je vše zakryté pod nánosy sněhu :D Farmář tak vesele sklízí a já likviduju vlny nepřátel :D
Jenom pro upřesnění, ono i u vedlejších aktivit jde o úkoly, ale jako vedlejší aktivity označuji spíše ty úkoly, které nemají nijak výjimečné zadání. Prostě vás někdo na ulici osloví, na něco poukáže a pak je to na vás. Většina těhle úkolů se ani nijak nezobrazuje v infopanelu úkolů. Nicméně vedlejší aktivity mohou vést k většímu úkolu. Např. záchranou 3 farmářů se mi odhalí lokace templáře, který má danou čtvrť na povel. To platí hlavně pro New York, ale opět to vysvětlím podrobně až v patřičné kapitolce. V trojce je opravdu hodně obsahu a hodně věcí je provázaných, takže o nich nejde psát bez vysvětlení souvislostí.
Trojka si zachovala určitou formu managamentu Bratrstva, ale zůstala tu jen její aktivní složka, kdy si asasíny povoláváte do boje. Navíc jim můžete zadávat mnohem více typů povelů - vražda, tělesná stráž atd. Opět to zadáváte celému týmu, nějaká větší taktika tu tedy opravdu nehrozí. Osobně to využívám jen tam, kde mě k tomu hra sama nabádá. Vlastně abych pravdu řekl, já ani nevím, jestli to je použitelné v každé situaci :)
Ovládnutí místního obchodu je nahrazeno extra lokací, kde budete spravovat vlastní statek. Máte tu jak základnu, tak i schopné řemeslníky, kteří se k vám přidají poté, co pro ně vykonáte nějakou službu (vesměs jde o záchranu). Každý typ řemesla má čtyři úrovně, které se upgradují plněním extra úkolů pro daného řemeslníka. Úkoly se aktivují postupně, vždy záleží na tom, jak dlouho už pro vás daný řemeslník pracuje, což znamená, že první zcela upgradnutý bude ten, co pro vás začal pracovat jako první. Tedy pokud o to máte zájem a opravdu se tomu budete věnovat ;) Ono se na to dá totiž klidně vyfláknout, byť úvodní část je povinná v rámci tutorialu. Na druhou stranu by to byla škoda, protože řemeslníci mohou tvořit produkty, které lze prodávat a tím vydělávat peníze. Anebo pro vás mohou tvořit speciální kousky výbavy, k čemuž potřebujete ještě nákresy z truhel pokladů. Tím si pro změnu šetříte peníze, protože jinak byste si lepší výbavu museli kupovat. Něco z toho snad ani koupit nejde. Ovládat řemeslníky můžete i mimo statek, stačí zajít do obchodu v kterékoliv lokaci a zde si skrze účetní knihu aktivujete příslušné rozhraní. Pokud jde o samotnou výbavu, tak ze hry zmizela soukromá sbírka vašeho asasína, kde bývaly v předchozích dílech vystaveny všechny vlastněné předměty.
Poslední významnou novinkou je loď. Od určitého místa příběhu se vám zpřístupní možnost opravit Aquilu, což je brigantina v dezolátním stavu. Její oprava je spojená právě s tutorialem k řemeslníkům, ale nic extra pro to dělat nemusíte. S lodí pak absolvujete tutorialovou plavbu a po ní se vám zpřístupní námořní úkoly (aktivity), které můžete v klidu ignorovat (alespoň myslím :)). Je to obdoba loveckých úkolů, které zmíním v souvislosti s Pohraničím. Ovládání lodi a námořní bitvy jsou hodně podobné tomu, co se pak objevilo v Black Flag. Mě osobně to do hry moc nesedne, ale příběhově to bylo vysvětleno tak, že Connor je potomek Edwarda Kenwaye, což byl významný pirát (právě jemu se věnuje Black Flag). Nicméně při první rozehrávce jsem se lodi věnoval více, jako novinka mě to docela bavilo. Nyní se tomu však hodlám pokud možno vyhýbat ;)
A jak už to u mě bývá, opět bych málem něco zapomněl ;) Zdraví vaší postavy se podobně jako v jedničce samovolně regeneruje. Odpadlo tedy sbírání/nakupování léků typické pro Eziovu trilogii. U toho mě napadá, že jsem u jedničky nezmínil, že v ní nebyly ještě vůbec ani obchody.
Eh, ty bugy
Bohužel, bugy, nebo chcete-li nestandardní chování, je v trojce natolik výrazné, že si to opravdu zaslouží samostatnou kapitolku! Nic na tom nezměnil ani remaster. Odlišit bug a chybu skriptování je u trojky poměrně obtížné. Zasekávání zvířat nebo osob v objektech je klasika. Horší jsou neproběhlé skripty, kdy máte někoho sledovat nebo něco provést, ale výsledek skončí chybou. V takovém případě si musíte úkol/aktivitu zopakovat. V tom vám jde hra naštěstí naproti snazším resetováním událostí a respawnem. Většinou stačí z daného místa odejít dostatečně daleko, a vše se zase obnoví do původního stavu. Ne vše tedy musí nutně končit desynchronizací a loadem. Blbé je, když vám úkol nečekaně skončí chybou, protože se do toho připlete jiná událost, která vám to shodí. A úplně geniální je, když jdete splnění úkolu oznámit zadavateli a během rozhovoru vás sežere vlk :D Naštěstí i tady se pokrok ukládá ve formě checkpointů, takže už není nutné opakovat celý úkol. Ovšem s jednou jedinou výjimkou.
Možná bude těch výjimek více, ale ve hře je jeden typ úkolů, u kterého vás bude smrt zaručeně vytáčet. A tím je osvobozování pevností. Pevností je ve hře 7 a jsou obsazeny Brity. Vaším úkolem je pevnost osvobodit, což obnáší tři podúkoly - vyhodit do vzduchu sklad střelného prachu, zabít velitele pevnosti a nakonec vyměnit vlajku. Zdánlivě trivialita. Problém je v tom, že u většiny pevností se respawn chová dost netypicky. Jakmile vzbudíte poplach, tak vás čeká samozřejmě souboj se "zvědavými" strážemi. Na tom by nic nebylo. Jenomže jakmile je porazíte a poplach skončí, tak se vám stráže kolikrát spawnou znovu. Na mapě je nevidíte, takže by tam ani neměly být, ale fyzicky se s nimi musíte pustit do křížku, protože vám nic jiného nezbyde. Když si takhle nalákáte příliš mnoho stráží, tak z toho vznikne pěkná mela. Rozhodně nesmíte pevnost opouštět. Ideální je naběhnout dovnitř, někde dál od brány zlikvidovat nalákané stráže a pak se urychleně schovat, čímž se počet stráží zázračně zredukuje (nezabere to vždy, ale to už je pak opravdu pech). Pak podobným způsobem zlikvidovat sklad a stráže kolem a nakonec velitele (sklad a velitele lze prohodit). Jakmile se situace uklidní, tak ještě vztyčit novou vlajku. Ale opět připomenu, za žádnou cenu pevnost neopouštějte!
Tohle mě pilo krev už v originále, kdy jsem si toho všiml díky tomu, že u jedné pevnosti stál u stromu osamocený voják - ideální cíl pro skryté zabití. Jenomže jakmile jsem strom obešel, tak tam ten voják stál znovu. Takhle rychle a neřízeně ten respawn probíhá. Problém byl nejspíš v tom, že jsem při obcházení stromu překračoval hranici červené zóny (ztráta anonymity). Při překročení se pak vnitřek červené zóny respawne. Podobně to bude asi fungovat při odeznění poplachu. Holt je to odvislé pevnost od pevnosti, nejhorší je to u těch v Pohraničí.
Obdobná chyba existuje ve městech při pronásledování, kdy se otočíte a za vámi najednou utíká celá armáda stráží :) No, ono to tak vtipné není, protože v tu chvíli se mnohem hůře hledá úkryt (schovat se lze jedině tehdy, když vás stráže ztratí z dohledu, což jde blbě, pokud vás nahánějí ze všech možných stran). Ve finále vás to nutí, abyste se cestu k některým schovkám naučili zpaměti (proto se vyplatí systematické čištění čtvrť po čtvrti). Anebo se snažili konflikty se strážemi co nejvíce omezit. Nejhorší je opět souboj v červených zónách, kam se za vámi budou pouštět další a další stráže, které na sebe zázračně nalákáte ze širokého okolí. Občas to lze vymlátit, ale na dost místech se opět projeví respawn a před vámi bude prakticky pořád stejné množství stráží. Je nutné červenou zónu opustit a ukrýt se. Blbé na červených zónách je, že se tu málokdy povede skryté zabití.
Nestandardně se může chovat i anonymita. Ta má 4 stupně - zcela anonymní, budící pozornost (1 čtvereček), stráže okamžitě zahajují vyšetřování (dva čtverečky) a nakonec stráže okamžitě útočí (tři čtverečky). Mezi trojkou a čtyřkou už není takový rozdíl co se zájmu stráží týče, protože rozhodující je i to, jak rychle se kolem stráží pohybujete, ale rozdíl je v tom, jak se z takového stavu dostat do anonymity. Opět to jde plakáty, hlasatelem anebo nově tiskárnou. Každý z těchto způsobů však umí smazat jen určitý stupeň známosti - plakát 1 čtvereček, mluvčí 2 čtverečky, tiskárna 3 čtverečky. Ideální je držet se max. na dvou čtverečcích, protože pak stačí rychle doběhnout k hlasateli a přejít rovnou do anonymity. Plakáty byste museli hledat hned dva, což zvyšuje riziko prozrazení.
Stráže vás ovšem mohou napadnout i v plné anonymitě, což se někdy děje zcela náhodně, ale hodně těchto událostí je spojeno s blízkostí informátora (má nad hlavou speciální ikonku). Jakmile totiž začnete informátora pronásledovat, což obnáší sprint, tak vás stráže berou, jako byste měli 2-3 čtverečky. Párkrát se mi také stalo, že jsem opustil úkryt dříve, než stráže přestaly pátrat, v tu chvíli taky nepomůže plná anonymita. Ono ne vždy vám totiž stráž za přečin strhne anonymitu, z dost situací lze kupodivu vybruslit při zachování plné anonymity, akorát musíte setřást stráže. Podobně jako u pevností, při protizákonných činnostech se vyplatí hlavně rychlost, nikoliv rozvaha. Tzn. kuchnout cíl na ulici ve sprintu a v tom samém sprintu zas odběhnout o kus dál. V 90% případů to projde ... teda pokud to neprovedete přímo před zraky stráží :) Ale i pak stačí odběhnout a ukrýt se.
Linka současnosti
Linka ze současnosti hraje v trojce větší roli, než tomu bylo v předchozích hrách. Je to dáno tím, že trojkou končí Desmondova pouť za tajemstvím Velkého chrámu. S tím souvisí i častější vracení do kůže Desmonda, se kterým mám za sebou už 2 perné akce. Pokud si dobře vzpomínám, tak celkem jsou tři. Není to jen pouhé dojdi z bodu A do bodu B. Z mého oblíbeného lezení ve výšinách mrakodrapů mi bylo opět lehce nevolno :) Občas mám tendenci tu výšku vnímat a jelikož sám nemám lezení ve výškách moc rád, tak to není úplně ono.
Na počátku hry se celý tým z Revelations přepraví kousek od New Yorku, kde je vstup do jeskyně, který Desmondovi odhalil Jupiter (v trojce se Jupiter označuje jako Tinia). Desmond díky Jablku ráje otevře vstup do Velkého chrámu a s pomocí energetické kostky, která se tu povaluje, aktivuje část mechanismu chrámu. Při přiblížení k podivnému poli se u něj opět projeví Bleeding Effect, při kterém Desmond zaslechne hlas Juno, která mu říká, že k odemčení potřebuje klíč. Desmond poté upadá do kómatu a stejně jako v Revelations končí v Animu. Tentokrát však bez větší úhony, za což vděčí předchozí pomoci Claye Kaczmarka.
Od této chvíle až po nabytí vědomí nelze Animus opustit. Teprve po absolvování úvodní pasáže příběhu se Desmond bude moci probudit a jít se projít. S každým členem týmu může prohodit pár konverzačních témat a taky se trochu po chrámu porozhlédnout. Každé další probuzení z Animu pak přinese nová témata a také nové emaily, které lze pročítat. Samotný průzkum chrámu je spojen s hologramem Juno, která je tu nyní přítomná mnohem více, později se dokonce naučí komunikovat skrze email. Energetická kostka na počátku odemkne dvě místnosti, kde se zjeví Juno a poví Desmondovi o dvou experimentech, které měly zastavit sluneční erupci - jejich účel a proč selhaly. První je absorpční štít, druhý je sluneční clona. V průběhu děje se pak Desmond vydá pro další kostky a tím se zpřístupní další části chrámu.
Já se budu experimentům Isu podrobně věnovat až na konci, proto jsem tuhle část načnul už nyní, abych nemusel linku vzpomínek prolínat výlety do současnosti. Přítomnosti Juno si jsou vědomi i ostatní členové týmu, byť jim se nezjevuje její hologram tak často. Dohromady však sdílíme obavu, že záměr Juno možná není tak bohulibý, jak se zdá. Shauna třeba vyděsí schopnost Juno komunikovat emailem, protože vzpomínky na experimenty jsou vzkazy z minulosti, kdežto emaily značí, že Juno je tu přítomna i ve skutečnosti. V nějaké formě, možná je tu dokonce Isu více, třeba v kryospánku nebo nějaké formě hibernace. Znepokojující je už jen fakt, že Juno mluví o lidech jako o nechtěném výsledku jednoho experimentu. Experimentu, který se obrátil proti nim a způsobil válku, kvůli které Isu nakonec zanikli. Juno přišla při válce o otce, takže lidi vysloveně nesnáší. A přesto se nám snaží pomoci? To je právě to, co tým znervózňuje, že Juno jde možná o něco úplně jiného a to něco souvisí s experimentem jejího manžela Aity.
S třetí energetickou kostkou se lze dostat do datového centra, kdy je už jasné, že Juno je součástí obřího úložiště, kam kdysi přesunula své vědomí. Byl to právě experiment Aity, ve kterém se pokoušel přenést vlastní vědomí do jiného těla, které by bylo odolnější ... no zkrátka do člověka ;) Jenomže to tak úplně nevyšlo, Aita to psychicky nezvládl a požádal Juno, aby ho zabila (tu nakonec stav Aity k tomuto kroku donutil). Juno má tedy ještě další důvod, proč lidi nesnášet. Nicméně Aitův experiment je jediný, který Juno tak úplně nezavrhla ...
Neméně zajímavé jsou rozhovory s týmem, protože hned na počátku dojde k roztržce mezi Desmondem a otcem, což se pak oba snaží nějak napravit. Všechny totiž tlačí čas a ti dva toho mají dost na srdci. Několik rozhovorů se stočí k Lucy, která je tu označována za spícího agenta. Není jediná, nově Desmond narazí na Daniela Crosse, který dřív býval asasínem, ale templáři na něj přišli a mučením ho donutili konvertovat. Rozdíl mezi Danielem a Lucy je tedy v tom, že Lucy přešla dobrovolně, protože myšlence templářů opravdu věřila. Desmond se však s její smrtí vyrovnává těžce, protože si uvědomuje, že to nebyla jen vůle Juno, ale že jeho samotného něco vedlo k tomu, že musí Lucy zabít. Věděl, že Lucy zradí a tým to bude stát život. Vůbec o tom nepochyboval. No, to mě trošku zklamalo, protože já vsázel spíše na Juno, která podle mě nechtěla, aby se Lucy stala překážkou pro Desmondovo rozhodnutí na konci hry. Na druhou stranu mě potěšilo, že Desmond v rámci úvah zmiňuje Lucyino balancování mezi asasíny a templáři, protože to bylo v jedničce hodně vidět. Stejně tak je zřejmé, že Desmond by byl raději, kdyby Lucy žila a zavrhla myšlenku templářů.
Když jsem hrál trojku poprvé, tak mi tohle všechno moc smysl nedávalo. Proto jsem tomu ani nevěnoval dostatečnou pozornost. Obraz Lucy se z toho zpětně poskládat nedá a smysl nedává ani pár dalších věcí, které jsou výsledkem pátrání v předchozích hrách. Např. kde se vzalo Jablko ráje, kdo je Ezio apod. Přitom trojka se celkem snaží o to, aby byla přístupná i hráči, který se sérií Assassin's Creed neměl doposud nic společného. Pomoci tomu má podrobnější intro a obsah databáze Animu, leč bez znalosti předchozích dílů to prostě dost dobře nejde.
Přispěvatel: Elemir Říjen 05, 2021, 03:50:00
Příběh začíná roku 1754 v Královském divadle v Covent Garden (Londýn). Desmond se dostane ke vzpomínkám Haythama Kenwaye, celkem sympatického aristokrata, který má v divadle schůzku s Reginaldem Birchem. Nejde samozřejmě o pouhou pozvánku na představení. Haytham tu má zabít člověka jménem Miko, což hra ale neřekne, ona ho označí pouze jako cíl v opeře. V tuhle chvíli to ani není důležité. Podstatné je, že od něj získá amulet, který je podle Reginalda Birche klíčem k Velkému chrámu. Haytham se má druhý den nalodit na cestu do Ameriky, kde má v Bostonu vyhledat pětici pomocníků:
Charles Lee
William Johnson
Thomas Hickey
Benjamin Church
Jonathan Pitcairn
Plavba probíhala celkem poklidně, tedy až do té chvíle, než se loď dostala do závěrečné části cesty. Kapitán Samuel Smythe požádal Haythama o pomoc, protože se domníval, že se chystá vzpoura. Hytham souhlasil, ale kapitánovi otevřeně sdělil, že při tak slabém vedení se Smythe nemůže námořníkům ani divit. Sám si o to doslova říká. Nicméně Haytham se rozhodl zasáhnout spíše z pragmatických důvodů, protože sám není moc oblíbený. Obzvláště poté, co vyhrál pěstní souboj s námořníky, takže přežití kapitána je zárukou úspěšné plavby. Haytham během vyšetřování zjistí, že skupinka námořníků vyhazuje v noci označené sudy do vody a s tím obeznámí i kapitána. Zřejmě je pronásleduje další loď a někdo jí tak značkuje cestu.
O pár dní později (33. den plavby) se skutečně na obzoru objeví loď. Je výrazně rychlejší a nijak se nerozpakuje zahájit palbu. Haytham je odeslán do podpalubí, kde už na něj čeká Louis Mills. V tu chvíli Haytham pochopí, že tu nejde o loď nebo náklad, cílem je on sám, což mu Mills potvrdí. Přeci si nemyslel, že by jeho čin v divadle zůstal bez povšimnutí. Pro Millse to však nedopane dobře, vzájemný duel prohraje a Haytham přemluví kapitána, aby pronásledující lodi unikl v bouři. I nyní stálo štěstí na jeho straně, protože blesk pronásledující loď potopil. K večeru se tak konečně dostává na dohled Bostonu.
V přístavu už na mě čekal chlápek, který se představil jako Charles Lee, pomocník generála Edwarda Braddocka. Při cestě do místní krčmy jsme potkali Benjamina Franklina, místního obchodníka a příležitostného spisovatele. Jeho poslední dílo ukradli děti. Stránky z knihy vytrhaly a poházely kolem. Než je benjamin sebral, tak jich část odnesl vítr. Kdybych náhodou měl čas ... Jasně, že neměl :) Nyní mě čeká mnohem důležitější schůzka. Cestou do hospody, kde nás už čekal William Johnson, jsem si koupil rapír a pistoli. Johnson je důležitou osobou, protože jeho výzkum by mi mohl pomoci najít vodítko, které by mě přivedlo na původ amuletu. Naneštěstí přišel o svou truhlu se záznamy.
S tím mi měl pro změnu pomoci Thomas Hickey, třetí muž na mém seznamu, který už čekal venku. Vysledoval Johnsonovy záznamy až do místní pevnosti k bandě zlodějů, takže bylo na čase si Johnsonův výzkum vyzvednout a rovnou dát místním najevo, že bude lepší, když mi půjdou z cesty. Johnson byl nadšený, ale já už o něco méně, protože amulet by měl mít něco společného s kmenem Kanien'kehá:ka ... co to k sakru ... No, tedy, kde je hledat? Naštěstí jsou indiáni tohoto kmene často zajímáni jako otroci a do toho je zapletena britská armáda. S vyšetřováním by nám mohl pomoci Benjamin Church.
Jenomže Benjamin Church, čtvrtý muž na mém seznamu, se ztratil. Po krátkém pátrání jsem ho nečekaně objevil v přítomnosti Silase Thatchera, velitele pevnosti Southgate, který chtěl Churche nechat rozčtvrtit. Pfuj, taková nestoudnost! Silas stihl utéct, ale ne na dlouho. Churche jsme měli, ale jak se pro změnu dostat k Silasovi? S tím by mohl pomoci ..., ano, Jonathan Pitcairn :) Jenomže ten byl chycen a obviněn z dezerce generálem Edwardem Braddockem. Ještě že mám Charlese, díky němu jsme prošli přes stráže, ale Edward nebyl zrovna nadšený, že mě vidí a to jsme bývali takměř skuteční bratři! Odmítl Pitcairna propustit, protože rozkazy od vedení našeho spolku se o Pitcarnovi nezmiňovaly, takže jsme byli nuceni přepadnout eskortu a při té příležitosti jsem Edwardovi vysvětlil, že příště už tak shovívavý nebudu!
Zůstal tedy jen problém s indiány. Teď, když už jsem věděl, kde Silase hledat, stačilo využít jeden hodně starý trik. V převlečení za britské vojáky jsme přepadli konvoj převážející zajaté indiány a tak jsme se pohodlně dostali přes hlídky v pevnosti. Pokud už měl někdo podezření, tak byl záhy zlikvidován. Cestou vedle mě seděla na kozelci celkem půvabná indiánka Kaniehtí:io. Ona se tedy nepředstavila, vlastně nemluvila vůbec, ale se zájmem pozorovala, jestli jsme jim opravdu přišli pomoci, jak jsem jí na počátku slíbil. Proč by ne, něco za něco. Já pomohu jim a oni by mohli pomoci mě s amuletem. Jenže Kaniehtí:io po vniknutí do pevnosti utekla. Ani jsem jí pořádně nerozvázal pouta. Silas naopak neměl kam utíkat, ale než si s ním špinit ruce, tak jsem si řekl, že bude lepší, když si s ním promluví Church, určitě si toho mají dost co říct ;)
Uběhla celá řada týdnů a nic se nedělo. Teprve počátkem roku 1755 jsme zachytili stopu, která vedla do Pohraničí. Pátrání nám ztěžovaly závěje sněhu, ale nakonec jsme s Charlesem narazili na slibnou stopu, která se záhy ukázala jako správná. Kaniehtí:io (zkráceně Ziia) se však rozhodla nám celý zážitek zpestřit, takže to zbylo jen na mě, neboť jsem jí musel nahánět po celém lese. To bylo mimo možnosti Charlese. Sem tam se mi hodil i můj rodinný dar v podobě Orlího oka. O amuletu mi nic moc neprozradila, ale pokud to s pomocí myslím vážně, tak mám počkat. Na jejich půdu si dělají zálusk Britové, ale společnými silami bychom mohli tuto hrozbu zažehnat a pak se uvidí.
O 5 měsíců později jsem se vydali do Pohraničí znovu. Jaro pomalu přecházelo do léta a tak jsem čekal, že v této příjemné atmosféře se bude jednat mnohem lépe. Ziia přivedla na schůzku náčelníky dalších tří kmenů (Abenakiů, Lenapů a Šoniů). Dopadlo to vskutku nadmíru dobře, horší byl náš (společný) cíl - Edward Braddock! Zastihli jsme ho zrovna na jeho z mnoha "expedicí", po boku měl nějakého George Washingtona, kterému cosi povídal o zabírání území a tak dále. Moc dlouho jsem neváhal a přijel jsem pozdravit přímo Edwarda, který v tu chvíli zesinal a z nepochopitelných důvodů začal ujížděť. Neujel moc daleko, na to jsem mířil dost přesně. Zopakoval jsem mu svůj slib, který jsem mu před několika měsíci dal a z jeho vychládající ruky jsem sundal prsten.
Ziia dodržela slib a dovedla mě do podivné jeskyně, ve které jsem vycítil historii spjatou s civilizací před náma, ale nebylo mi to nic platné. Amulet není klíč ke vstupním dvěřím! Na chvilku mě popadl vztek, který hned poté vystřídalo zklamání. Ziia tím byla lehce překvapena, ostatně ona netušila, že krom polohy jeskyně mě mnohem více zajímá to, co je uvnitř. Poděkoval jsem jí za laskavost a chystal se odejít, ale Ziia mě přitáhla k sobě ...
O několik dní později jsem se svým pátráním seznámil ostatní. Co se dá dělat, musíme pokračovat dále a najít způsob, jak se dostat přes dveře jeskyně. S tím by nám mohl pomoci nový člen řádu, Charles, kterému jsem nasadil Braddockův prsten a přivítal ho mezi námi templáři ...
Probuzení
Eh, to zabolelo :) Desmond má ve své linii skutečného templáře! Poměrně nečekaný zvrat, který mi napoprvé tak zajímavý nepřišel. Ale to bylo tím, že jsem o organizaci templářů a asasínů v rámci hry nic nevěděl. Teď zpětně je to mnohem zajímavější, i když už ne šokující. Haytham celou dobu vystupuje dost věrohodně jako asasín, hra vlastně ani nijak nezmiňuje, jaká konkrétní organizace za ním stojí. Navíc využívá asasínské náčiní, asasínské metody a disponuje Orlím zrakem. Jeho pomoc indiánům se také zdá být upřímná.
Tohle do sebe zapadne až mnohem později, konkrétně v souvislosti s Assassin's Creed IV: Black Flag. Na počátku už jsem zmiňoval, že Connor, hrdina trojky, má vztah k lodím poděděný od svého příbuzného Edwarda Kenwaye, což byl Mistr londýnského Bratrstva a normálně by to byl Connorův dědeček. Haytham je Edwardův syn a jak správně tušíte, Connor, neboli v originále Ratonhnhaké:ton, je synem Haythama a Zii. Connor se narodil řadu měsíců poté (1756), co Haytham ustanovil v Bostonu templářský řád, přičemž Haytham o Connorovi nevěděl. Ziia se s ním po narození syna přestala stýkat. Moc dobře věděla, že Haytham je templář, dokonce jí to stálo místo Matky kmene, ale díky vlastní rebelské povaze a povaze Haythama se do něj zamilovala. Haytham se totiž nechoval jako typický templář, což bylo dáno tím, že byl svým otcem Edwardem vychováván jako asasín. Rodinu však zradil Reginald Birch, nápadník Edwardovo dcery Jennifer (nevlastní sestry Haythama), která prohlédla, kým Birch ve skutečnosti je a informovala otce. Birch však od Haythama získal informaci o Edwardově deníku, a když si pro něj templáři přišli, tak Edwarda zabili. Tím se mladý Haytham dostal do vlivu templářů. Jennifer byla pro změnu prodána do tureckého otroctví. Ten, koho Haytham v divadle zabil, byl Miko - současný Mistr londýnského Bartrstva.
Poznámka: než budu pokračovat dále, tak musím zmínit, že trojka je krom tohoto zvratu geniální i v tom, jak velký kontrast ve hře vznikne mezi charakterem Haythama a Connora. Connor obecně nepatří k moc populárním charakterům v sérii, obzvláště když ho porovnáte s Eziem nebo Edwardem (čemuž už nyní rozumím). V jejich stopách jde právě více Haytham, jenomže to není postava, za kterou byste měli hrát :) Došlo to dokonce tak daleko, že knižní novela Opuštěný se nevěnuje Connorovi ale Haythamovi.
Když byly Connorovi 4 roky, tak se při hraní s ostatními dětmi setkal v lese s Charlesem Leem, který se z něj snažil dostat informaci, kde sídlí jejich Starší. Trošku se to zvrtne a vzpurný Connor slíbí Leeovi, že si ho jednou najde. Víc nestihne, protože obdrží od Johnsona ránu do hlavy. Když se probere, tak zjistí, že vesnice je v plamenech. Ziia zůstala uvězněna pod trámem a na pomoc je již pozdě, takže Connora jiný člen kmene odtáhne a Ziia zemře. Při první rozehrávce mi nebylo jasné, proč Haythamovi pomocníci na Ziin kmen zaútočili a proč se k tomu Haytham nijak nepostavil, což vzniklo díky tomu kontrastu Haythama jako ochránce indiánů a Haythama jako templáře. To mi v tu chvíli nedávalo smysl.
Ve 13 letech je Connor předvolán před Matku kmene, která mu ukáže podivný artefakt v podobě křišťálové koule. Connorovi se následně zjeví Juno a poví mu, že musí chránit svatyni, protože její předčasné odemčení by mělo nedozírné následky, mimo jiné smrt celého kmene. Poté mu ukáže symbol asasínů a sdělí mu, že má najít člověka, který tento symbol nosí. Od něj se mu dostane dalšího výcviku. Od Matky kmene se pro změnu dozví, že jejich kmen je kmenem strážců, proto tu zůstávají, i když ostatní kmeny odcházejí, aby se vyhnuli střetu s osadníky (a kolonizátory). Poté ho propustí, aby mohl splnit to, co po něm Juno chtěla. Problém je v tom, že Haytham už o svatyni ví díky Ziie.
Tahle část příběhu je zároveň tutorialem k lovu a k základním mechanikám série. Celé to probíhá v ohraničené lesní oblasti, což je oproti předchozím dílům s městskými prostředími výrazná změna. Teprve posunem příběhu se mi znovu odemknula oblast Pohraničí. Není důvod nijak pospíchat dále, protože v Pohraničí se nachází řada aktivit, které samy o sobě zaberou několik hodin. Vedle hledání pírek je to sběr trofejí nebo lov vyhlášených zvířat. Je zde dokonce několik pevností. Je to trošku zvláštní, když si představíte 13 letého chlapce vyzbrojeného kamennou sekyrkou a lukem, jak se probíjí zástupem po zuby ozbrojených vojáků, ale budiž :) Ono Pohraničí je v podstatě hub, přes který vedou všechny cesty. Normálně byste se měli ihned vrhnout po příběhové lince, ale hra vás v tomhle opravdu nijak neomezuje. Výjimkou je západní okraj oblasti, který se zpřístupní až později.
Přispěvatel: Elemir Říjen 05, 2021, 03:50:16
Cílem výcviku Connora je Davenportův statek, což je celkem klidná lokace, dostupná skrze SV Pohraničí. Jakmile máte lokaci odemčenou, tak už se sem dá cestovat rychlým cestováním skrze mapu světa. Z počátku tu nic moc není, kromě osamělého statku a trosek lodi za ním. Na statku bydlí černoch Achilles Davenport, který se k symbolu asasínů přihlásí, ale Connora odmítne vzít do učení. Pomůže tomu až náhoda, kdy na statek zaútočí pytláci a Connor jich několik zlikviduje. Bohužel mu do zad vpadne jejich vůdce a Connora jednou dobře mířenou ranou pošle k zemi. V tu chvíli se za zády zbylých pytláků objeví Achilles a Connora osvobodí. Chlapcův talent ho přesvědčí, aby začal Connora učit.
Connor je dobrý žák, ale je příliš netrpělivý a má výbušnou povahu. I on sám si je toho vědom a je to jedna z věcí, kterou se snaží výcvikem mírnit. Po roce tréninku ho Achilles vezme do Bostonu, kde pokračuje tréninkem přežití (mechanika anonymity). Průvodcem se mu stává Samuel Adams a Connor se stává svědkem pouličních nepokojů, kterých využijí templáři, aby rozpoutali chaos. Connor se tak po dlouhé době setkává s Charlesem Leem, který se tu objeví ve společnosti jeho otce Haythama. Connor by rád šel do přímé konfrontace, ale Adams naštěstí včas zasáhne. Connorovi však leží v žaludku nečinnost Achilla, kterého viní z toho, že ho v tom všem nechal, jenomže šlo o výcvik, což mu Achilles s klidem sdělí.
V této části pokračuje tutorial s řemeslníky a lodí, kdy to pro změnu nadzvedne ze židle Achilla - Connor se bez rozloučení vydá na tři neděle trvající plavbu. Connorovi je v té době už 17 let a Achilles se rozhodne, že je čas Connora přijmout do Bratrstva. Connor tak získává asasínský oděv a zbraně. V té době mu jeho indiánský přítel Kanen'tó:kon poví o hrozbě, která se na jejich vesnici řítí - Johnson se chystá skoupit veškeré pozemky jejich kmene. Connor se proto vydá do Bostonu, aby vyhledal pomoc Adamse. Během hledání řešení dojde ke vzpouře, která vyvrcholí aktem známým jako Bostonské pití čaje (prosinec 1773). Johnson jakožto významný obchodník s čajem na tom prodělá a Connor se spokojeně vrací na statek v domnění, že je po problému. Achilles ho však varoval, že templáři jsou dost vynalézaví a takhle jednoduché to nebude. O šest měsíců později přijde Kanen'tó:kon znovu a přinese ještě horší zprávu - Johnson si povolal Starší všech okolních kmenů na svou chatu. Connor přijde akorát včas, ale všechny se mu zachránit nepodaří. Podstatné je, že na konci čepele skončil Johnson.
Johnsonův poslední proslov je plný obav o budoucnost a je v kontrastu s tím, co si myslel, že dělá a jaké metody k tomu používal. Jeho argumenty jsou logické a dalo by se s nimi souhlasit, válku opravdu nikdo nechce, jenomže on chtěl svých cílů dosáhnout klidně proti vůli Stařešinů, které hodlal klidně zabít. Přesto jde v celé sedmičce o toho nejméně nebezpečného templáře. Zvláštní povaha se projeví i u Connora, který se velmi upnul k myšlence svobody pro všechny a navenek odsuzuje nečestné jednání, přitom sám si začne brzy po těchto svých ideálech šlapat.
Poznámka: možná teď přemýšlíte, kde jsem vzal, že těch klíčových templářů je sedm. S Haythamem jich je od počátku 6, ale ve hře je ještě jeden, jehož totožnost je zatím neznámá.
O dva roky později dosáhne povstání svého vrcholu a Pohraničí zasáhne válka o nezávislost. Connora sem přivede stopa po Jonathanu Pitcairnovi, který velí britským jednotkám. Connor se do bojů přimýchá a pomůže povstalcům Pitcairnovo oddíl oslabit. Vítězství nad Brity má však hořkou dohru - 16. června 1775 je ve Filadelfii jmenován vrchním velitelem George Washington a na jeho jménovaní nechybí Charles Lee. Adams naštěstí počínající problém zažehnal a poslal Connora na pomoc generálovi Putnamovi, který brání Boston. Je potřeba zlikvidovat lodní dělostřelectvo a při té příležitosti se Connor dostane až k samotnému Pitcairnovi, kterého bez váhání zabije (Pitcairn útočil z druhé strany Bostonu). Jeho smrt Connorovi odhalí, že sedmým templářem by mohl být někdo z admirality. Hořkou pachuť má i rozhovor s Achillem, který Connora pochválil, na což mu Connor odvětil, že Achilles na tom nemá nejmenší podíl (Connor nějak zapomněl, že bez Achilla by nebyl asasínem).
Pitcairn měl u sebe dopis, který popisuje atentát na Washingtona. Do toho je zapletený Thomas Hickey, který v New Yorku rozjel obchod s falešnými penězi. Connor ho vystopuje, ale co čert nechtěl, oba jsou zatčeni (Connorovi nikdo nevinu neveří). Connor se tak ocitá ve vězení. Nejprve ob celu od Hickeyho, ale tomu pomůže Charles Lee k lepšímu umístění. Přesto se Connorovi podaří k němu dostat, ale jde o past. V cele leží místo Hickeyho mrtvý strážný a Connor je překvapen Hickeym a Leem. Nově je obviněn z vraždy a bez soudu odeslán na popraviště (ostatně je to nápad Haythama). Achilles a členové cechu mu pomohou a Connor v poslední chvíli dobíhá Hickeyho, který se chystá zabít přihlížejícího Washingtona. Vojáci kolem si Hickeyho smrt nedokáží dost dobře vysvětlit, Washington navíc mizí v kočáře, takže Connora od přicházející tragedie zachrání generál Putnam.
V zimě roku 1777 Connor obviní Achilla ze zpátečnického přístupu a sdělí mu, že dokud budou Bratrstvo vést lidé jako on, tak se nikam neposunou. Přitom mu vyčte i to, že se Achilles zavřel před světem a nehnul prstem, když templáři v kolonii zakořenili. Achilles mu na to odvětil, aby si dal pozor, aby nakonec místo záchrany svou zbrklostí celé Bratrstvo nezničil. Možná Connor svá slova myslel vážně, anebo v něm možná jen sílí frustrace, že toho za těch několik let dokázali tak málo, ale to napětí mezi ním a Achillem je hodně cítit. V té době je Connorovi 21 let.
Mě osobně se tahle stránka Connora nelíbila ani při prvním hraní. Ono když si to dáte do souvislosti s tím, jak brutálně Connor nepřátele zabíjí, tak je to silně v kontrastu s tím, jak ho autoři prezentují ve vztahu k Davenportovu statku a jeho obyvatelům. Na jednu stranu hlásá svobodu pro všechny, ale když dojde na válku o nezávislost, tak se do ní připojuje jen kvůli pomstě Jonathanu Pitcairnovi. Nějací rebelové ho nezajímají, což mnohým jejich vůdcům dá jasně najevo svým chováním. A pak zas naopak, nejraději by Georgi Washingtonovi vyzvonil vše co ví, protože Washington se přeci bije za nás za všechny. Já to ovšem beru jako záměr, že to má vykreslovat Connorovu prchlivou a nevyzrálou povahu. On by rád vše hned, a když není po jeho, tak si ten vztek vybíjí na těch, které nepotřebuje. Paradoxně nejlepší postavou hry je Charles Lee, kterému tu roli prostě věříte.
Ale abych se vrátil k ději. New York je druhé a poslední dostupné město ve hře. Narozdíl od Bostonu je méně působivý a je na něm vidět, že si právě prošel válkou. K tomu je to už halda let od vzniku temlářského řádu v koloniích a jednotlivé čtvrti města jsou plně pod kontrolou templářů. Oproti Bostonu tu tedy dochází ke známému čištění čtvrtí, což obnáší pomoc místním, která pak vyláká bosse. A to je zrovna to, čím se nyní zabývám. V New Yorku je dostupná i poslední pevnost k dobývání.
Když to shrnu, tak mám za sebou 3 templáře ze 7. Nyní by měli následovat Benjamin Church a neznámý admirál. To už by tolik času zabrat nemělo a půjdu do finále. Krom většinově vyčištěného New Yorku mám také upgradnuté skoro všechny řemeslníky, takže se budu moci lépe vybavit. U toho mě napadá ještě jedna věc, kterou bych měl zmínit. Connor má sice jako střelnou zbraň luk, ale může normálně používat i pistoli. Problém pistole je akorát v pomalém nabíjení a malé přesnosti (je potřeba být blízko cíle). Dočasně se dá vypůjčit puška (z padlých nepřátel nebo ze stojanů), která zdánlivě funguje jen na jednu ránu, ale pušku lze nabíjet stejně jako pistoli. Problém je v tom, že pistoli si začne Connor nabíjet hned po výstřelu, ale pokud je přerušen, tak si to musíte aktivovat sami vytažením pistole a kliknutím na tlačítko střelby. Stejně tak je potřeba nabíjet i pušku, protože tu si Connor automaticky nenabíjí vůbec. Puška má tu výhodu, že se s ní dá střílet na větší vzdálenost.
Přispěvatel: Elemir Říjen 05, 2021, 22:53:17
Původně jsem tápal i u inventáře, protože ten ve hře nakonec je, ale je rozdělený podle podle částí těla a na craftění. Pokud si chcete např. změnit pistoli, tak stačí vyvolat nabídku zbraní klávesou F a u položky pistole si pak skrze rolovací menu zvolit z nabídky, jakou pistoli bude mít Connor aktivní. V inventáři je dostupné vše, co Connor objeví nebo si nechá vycraftit, není tedy nutné chodit na základnu a tam si skrze výstavku zbraně měnit, jako tomu bylo u předchozích her. Proto jsem výstavku ani nehledal.
Když už jsem u craftění, tak mám poznámku i k němu, protože jsem se konečně dostal do stavu, kdy jsem si mohl nechat vyrobit užitečnější předměty. V téhle fázi hry se mi celkem dařilo plnit úkoly pro řemeslníky, takže jsem brzy dosáhl požadované úrovně 2-3 u kováře a tesaře. Základním rozhraním pro vše je účetní kniha (Achillův dům nebo jakýkoliv obchodník ve hře). Skrze knihu se dá nejenom craftit, ale i nakupovat potřebné vstupní suroviny. Plus je tu možnost posílat konvoje se zbožím (to mi nakonec přišlo jako zbytečná aktivita, ale jde si s tím vyhrát podobně jako s investicemi v Brotherhood). Výrobní nákresy jsou odvislé od pokroku v hlavní lince, takže do New Yorku mi třeba s další fází hry přibyly nové truhly, které tam předtím nebyly. Craftit lze tedy jen to, co odpovídá danému pokroku a co máte možnost sehnat. Některé suroviny je potřeba nejprve vycraftit ze základních surovin a pak teprve přejít k pokročilejší výrobě.
Rovnou jsem toho využil a nechal si ušít brašnu na kulky (40 kulek místo 8) a k tomu hned pouzdro na dvě pistole. Bohužel si zatím nemůžu nechat vyrobit dvouhlavňovku (asi jsem minul nákres), jinak bych disponoval celkem 4 výstřely na jedno nabití. Mám místo ní trojhlavňovku, ale ta není určena vysloveně na likvidaci nepřátel, takže používám dvě jednohlavé pistole. Toulec na šípy mám zatím jen základní, pro výrobu lepšího toulce je potřeba kraví kůže a tu nemohu sehnat - zkoušel jsem ve městě zabít krávu holýma rukama, abych nevzbudil rozruch, ale místo pořádné rány jsem jí jen pohladil :) Mimochodem, drůběž je možné ve hře krmit. Prima drobnosti, ale potěšily :D
Vzkvétající Davenportův statek
Vím, vím ... psal jsem, že budu protentokrát stručný, ale práce s komunitou na statku vedla k nečekanému výsledku, takže jsem se rozhodl, že to vezmu podrobněji. Je to důležité i pro pochopení povahy Connora.
Davenportův statek založil Achilles se svou ženou Abigail, ale dlouhá léta tu žije již sám. V době příchodu Connora se vybavení domu pomalu rozpadá, ale Achilles nejeví nejmenší známky zájmu o budoucnost svého majetku. Connor, který si přinesl své indiánské jméno, vlastně ani netuší, po kom ho Achilles pojmenoval - Connor má pocit, že nové jméno dostal kvůli lepšímu zapadnutí do společnosti, protože Achilles mu spolu s novým jménem řekl, že by bylo vhodné, kdyby ho lidé považovali za Španěla. Bude to tak mít v životě snazší. Teprve pokrok ve výcviku donutí Achilla k tomu, že je na čase se znovu dát do práce a dohnat zameškaná léta. V té době se na statku objeví dva nové přírůstky - dřevorubci Godfrey a Terry. S Terrym se utrhla kláda a díky Geofreymu jsem mu stihl vyrazit na pomoc. Jako díky se rozhodli zůstat. Spolu s nimi přichází i jejich manželky a děti.
Na počátku je oblast statku jen kus lesa, sem tam palouk a zátoka s troskami Aquily. Krom samotného statku je tu asi ještě dvojice domů, ale jistý už si tím nejsem. S příchodem Godfreye a Terryho přibyde pila, která se postupnými upgrady rozšiřuje. Byla to vůbec první věc, kterou jsem vytáhl na maximální 4. úroveň. Úkoly dřevorubců se točí okolo jejich občasných hádek, protože ti dva si rádi vjíždějí do vlasů. Nejkomplikovanější byla minihra, kdy jsem měl oba od sebe odtrhnout a klávesami jsem držel jezdec jednoho a myší druhého. Přitom jsem musel oba posuvníky koordinovat tak, aby mi neujížděly ke středu.
Druhá přišla na statek tuším lovkyně Myriam, která se dostala do křížku s pytláky. Zraněnou jsem jí donesl k Achillovi a pytláky jsem šel poté vyřídit. Myriam souhlasila, že zůstane a přebytky bude dávat do společných zásob. Úkoly pro Myriam se točí okolo pomoci s lovem a dalšími konflikty s pytláky. Ostatně Myriam není jediná, kdo se na statek dostal tak, že jsem mu pomohl z bezprostředních potíží se "špatnými" lidmi. Lance, tesař, skončil viset hlavou dolů na provaze ze skály, když se ho banda otrapů snažila vystrašit. Pomohl jsem mu, a protože ve městě to pro něj nadále nebylo bezpečné, tak jsem mu nabídl, že může zůstat. Tesaře bychom rozhodně potřebovali. Úkoly okolo Lance se pak točí okolo jeho starého nářadí a problémů s jeho bývalým učněm Patrikem, který mu za zády prodá dílnu v Bostonu.
V Pohraničí jsem narazil na Warrena a Prudence, kterým armáda pozabíjela dobytek a vojáci přitom Warrena těžce zranili. Oběma jsem pomohl a jako schopné farmáře jsem je uvítal u nás na statku. Úkoly okolo obou farmářů se točí hlavně okolo Prudence, která se snaží otěhotnět a nakonec se jí to opravdu povede - porod se samozřejmě neobejde bez pomoci Connora, který Prudence zastihne v bolestech u cesty, ale výsledkem je nový přírůstek do velké rodiny na statku. S Prudence se váže ještě příchod lékaře Lyla Whitea, kterého mi Prudence po otěhotnění doporučí. Lyle má ovšem své problémy, někdo se ho snaží zdiskreditovat a pošramotit jeho lékařskou pověst, takže je na Connorovi, aby se s tím postupně vypořádal.
Horník Maurice, kterému nikdo neřekne jinak než Norris, je přistěhovalec z Montreálu, ale díky svému francozskému původu má problém sehnat práci. Našel jsem ho v Bostonu v obležení opilých surovců. Norris souhlasil, že by mohl zkusit štěstí na statku a přitom se zakouká do Myriam. Jeho úkoly se pak točí okolo dvoření Myriam, kdy jsem mu pomáhal shánět vhodný dárek na rande. Celé to vlastně začalo už příjezdem hostinského Olivera a jeho ženy Corrine. Ti byli vyhnáni ze své hospody a našli útočiště u nás. Díky nim statek přilákal pozornost cestujících a námořníků, což přineslo další prosperitu. Jednoho dne přišel do hospody i otec Timothy (původně anglický pastor), který souhlasil se založením farnosti, kterou si tu mnozí přáli mít. Hospoda a kostel moc starostí nevyžadují, jsou spíše místem pro společné aktivity komunity.
Abych mohl výčet dokončit, tak musím zmínit ještě kováře Velkého Dejva (Big Dave) a švadlenu Ellen. Dejva jsem našel v Pohraničí, je to původně dezertér britské armády, kterého zrovna chytli. Rád mi záchranu oplatil protislužbou, ale varoval mě, že ho vojáci jen tak nepřestanou hledat a měl pravdu. Do pomoci Dejvovi se zapojili i bojovně zdatní členové komunity, kteří mu tak dali najevo svou solidaritu. A podobně tomu bylo u Ellen. Tu jsem objevil v New Yorku, když jí její opilý manžel zrovna mlátil. Spolu s dcerou našla útočiště u nás, a když si pro ní manžel s bandou kumpánů jednoho dne přišel, tak jí přišla na pomoc celá vesnice :) Vždyť jsme přeci jedna rodina ...
Zprvu mě starost o statek přišla jen jako další rutina, která nemá valný význam, tedy vyjma craftění, takže z první rozehrávky si vůbec nevybavuju, že bych se statku nějak věnoval. On má samozřejmě svoje potřeby i Achilles, ale to bylo jediné, co jsem plnil (úkoly pro Achilla se týkají shromažďování předmětů z jeho předchozí etapy života, ale postup je mnohem pomalejší, více závislý na hlavním příběhu). Nyní jsem byl značně překvapený, co všechno se na statku děje a jak to mohu ovlivňovat. Je vidět celý ten růst, kdy přibývají domy a původně prázdné cesty najednou křižují lidé. Děti si hrají kolem a celkově to působí hodně domáckým dojmem. K tomu vám i komunita dává najevo, že jste součástí jedné rodiny, která si vzájemně pomáhá. Když pak chodíte kolem známých lidí, tak vás srdečně zdraví a sem tam je možné zapříst i rozhovor. Vztah Norrise a Myriam vyvrcholí svatbou, což je událost pro všechny a Ellen se při té příležitosti rozhodne poděkovat za milé přijetí tím, že nám představila vlajku Davenportu, našeho domova.
Opravdu jsem se nakonec utrhl na několik hodin od hlavního příběhu a snažil se věnovat jen komunitě, protože mě to prostě chytlo. Vůbec to není špatný nápad. Problém je trošku s tím, že budování komunity v Davenportu je do určité míry nezávislé na hlavní lince, takže když se věnujete jen jemu, tak vzniká výrazný rozpor mezi tím, jak se Connor chová v rámci komunity a jak skončil jeho poslední rozhovor s Achillem. Vůbec to totiž nekoresponduje se změnou Connorovo chování, která se odvíjí od jeho dospívání a získaných zkušeností, k čemuž se za chvilku vrátím.
Komplikovaný Connor
Když jsem nad ránem dopisoval předchozí příspěvky, tak jsem se musel znovu zamyslet, jestli se můj vztah ke Connorovi opravdu tak změnil, nebo je to jen výsledek toho, že nyní ho mohu porovnat s dalšími charaktery v sérii. Connor rozhodně není "hrdina mých snů", ale z předchozí rozehrávky si vybavuji, že jsem měl pro jeho chování celkem pochopení, mě se ten konfliktní přístup naopak celkem zamlouval. Jenomže nyní jsem jaksi netušil, jak jsem k tomu dospěl :) No, tajemství se ukrývá v dalších třech hodinách hraní, které si nechám do další kapitolky ;)
Scénáristé se ve skutečnosti snaží držet zajeté linky, která pochází už od Altaïra. Ten ve svých jedenácti letech přijde o otce a vyroste z něj celkem samolibý týpek, který se stává loutkou v rukách svého mentora Al Mualima. Altaïr začne postupně chápat smysl Bratrstva a povinnosti, které to sebou přináší, čímž se z nafoukaného floutka stane pokorný služebník, kterého si všichni váží. Obdobnou cestou si projde i Ezio, který je v době ztráty otce a bratrů o něco starší a o výchovu se jako mentor postará jeho dobrosrdečný strýc Mario. Celou tuhle proměnu až po zralý věk Ezia máme možnost sledovat napříč celou trilogií, takže to není tak zhuštěný vývoj jako u Altaïra v jedničce. V trojce se šlo ještě dále, protože Connorovi byli teprve 4 roky, když viděl svou matku umírat a věděl, kdo za tím stojí. Navíc je to indiánský míšenec, který tuší, že tak úplně nepatří do místní komunity, což mu poodhalí Matka kmene skrze kouli jasnozřivosti, kdy ke Connorovi promluví Juno. Connor od té doby balancuje mezi budoucí povinností strážce, ochránce lidu a pomstou.
Connor najde azyl u mentora Achilla, což je koloniální černoch, díky čemuž ty vzájemné hádky působí trošku jinak (ani Achilles neměl díky své rase jednoduchý život). Tady je potřeba si uvědomit, že Connor k Achillovi přichází, když je mu 13 let a jeho výcvik vrcholí v době, kdy je mu 19. Po celé dospívání se to v něm vše mele a jako každý mladý je netrpělivý. U něj je to tedy ještě výraznější kvůli tomu, co zažil a co mu předurčila Juno. Jeho nulová zkušenost se světem nestačí k tomu, aby si uvědomil pravý význam toho, co se po něm chce a stejně tak hodnotí i činy jiných. Svůj vztek si poté vybíjí na Achillovi, protože to je jediná jemu blízká osoba, se kterou sdílí vše. Achilles je přesto trpělivý a stále se snaží Connorovi vysvětlovat, o čem je být asasínem. U samotného Achilla je potřeba mít na paměti, že v době příchodu Connora je to už stařec, který chodí o holi a je zlomený osudem.
V tuhle chvíli tu právě dojde ke zdánlivému rozporu mezi rozhovorem s Achillem a dalším vývojem Connora v rámci vedlejších úkolů. Pořád nechápete, proč se Connor neomluví, protože ty činy jsou jiné, než by tomu vzteku odpovídaly. Odpověď je v hlavní lince. Connor zažije první zklamání ve chvíli, kdy má být popraven - jeho vzor George Washington pro něj nehne ani brvou. Přitom Connorova pomoc ve válce byla neocenitelná. Později to dá Connor Washingtonovi sežrat. Jednak kvůli jeho zbabělosti, ale taky kvůli tomu, že Washington a muži kolem něj mají hubu plnou svobody, ale přitom jde o svobodu jen pro vyvolené. Nadále si tito dobrodějové budou držet své otroky atd. Ve svých 21 letech se Connor vrací k Achillovi, aby se mu omluvil. Holt životní zkušenost mu ukázala, jak to v reálu chodí. Achilles na to Connorovi odpoví, že byl naštvaný, ale Connor měl vlastně tak trochu pravdu, byla to Achillova nečinnost, co pomohla růstu templářů. Když pak Connor Achillovi sdělí, že se na základě nových zkušeností pokusí o společný postup s templáři, tak na to Achilles neřekne vůbec nic.
Connor to myslí dobře, obě frakce mají sice odlišné metody, ale v jádru jim jde o totéž. Achilles navíc ví, že tyhle pokusy už tu dříve byly. Nikdy to nevyšlo, ale kdo ví. Niterně asi tuší, že z toho opět nic nebude, ale události posledních týdnů ukazují, že se něco přeci jen změnilo ...
Vývojáři podle mě udělali jednu významnou botu, která do toho vnáší další zdánlivý rozpor. Connor ve svých 19 letech vypadá jako statný třicátník, pocitově si tedy myslíte, že je mnohem starší a měl by mít proto více zkušeností. Jenomže on je v reálu pořád ještě kluk, kterému ty zkušenosti chybí. A tak nějak jsem to bral i při té první rozehrávce, akorát jsem najednou zjistil, že už si nepamatuji vše, takže zůstal jen celkový pocit, který mi chvilku nehrál do karet. Dneska už mohu porovnávat i s dalšími charaktery, takže nízké popularitě Connora rozumím, ale kdybych se v tom nerýpal, tak proti němu až na pár drobností nic říci nemohu - sem tam překvapí, ale hlavně neurazí. Ale ruku na srdce, Altaïr taky není žádné terno ;)
Šťastná rodinka
Další překvapivý zlom v příběhu přijde při hledání Benjamina Churche. Tahle hamižná kreatura zcizila proviant pro armádu George Washingtona, ale oproti veškerým očekáváním s ním zmizela neznámo kam. A tím neznámo kam, myslím i mimo dosah templářů. Sledování stopy mě dovedlo do opuštěného kostelíka, kde jsem se s nadějí pustil do hledání dalších stop, ale než jsem se nadál, tak jsem na poslední chvíli stihl uhnout překvapivému útoku zhora. No, stihl ... stihl jsem akorát útočníkovi překazit okamžitý smrtící zásah, protože k ménu údivu se nade mnou skláněl můj vlastní otec!
Haytham byl rozhodnutý mě zabít, ostatně bylo vidět, že má na mě vztek, ale povedlo se mi ho přemluvit k rozhovoru. Nakonec se ukázalo, že šlo spíše o test mých schopností, protože jsem samozřejmě využil situaci a později se ho optal, proč mě nezabil už při našem prvním setkání. S klidem mi odvětil, že byl zvědavý, kam až se dostanu. Několikrát mi k tomu připomněl, že není pozdě na to, dát se na správnou cestu. Haytham očividně Bratrstvem silně opovrhuje, ale zároveň chová jisté sympatie k původní myšlence řádu - nastolit mír. Na to jsem mu odvětil, že mír je přeci svoboda, ale to ho rozčílilo, protože mír a svoboda jsou dvě odlišné věci, svoboda je pouze cestou k chaosu. A k tomu mi jako příklad uvedl poválečné dění pod taktovkou George Washingtona. Svým způsobem měl pravdu.
Nelišil se ani náš cíl ohledně Churche, protože Haytham byl na trestné výpravě, tak jsem mu navrhl, že bychom si mohli prozatím dohodnout mezi sebou příměří a do akce jít společně. Kupodivu souhlasil. Pátrání nebylo jednoduché a opravdu jsme museli spolupracovat. Obzvláště v New Yorku na základně Churche, který se proti možnému svrhnutí pojistil výměnou stráží za loajální lidi. Haytham to měl jednoduché, ale já si musel sehnat oblečení stráže, abych mohl dovnitř proklouznout. Haytham mě k mému údivu představil jako syna a řekl to s takovou samozřejmostí, jako kdyby mezi námi nikdy neexistovala žádná propast. Asi jsme se probírali stejnými myšlenkami, neboť jak si vysvětlit, že jsme napochodovali přímo do pasti?! Church tu nebyl, za to nás přivítalo několik čepelí a pušek.
Naštěstí Churchova stráž moc rozumu nepobrala a salvou z pušek trefila sudy se střelným prachem. V nástálém zmatku jsme se oba dali na útěk z hořící budovy. V jedné chvilce Haytham stočil řeč k Ziie, kdy mi prozrdail, že kolikrát přemýšlel na tím, jak by to vypadalo, kdyby nedal přednost povinnosti. A pak to přišlo ... optal se, jak se matka má. K čertu, vždyť jí dal sám zabít!! Jenomže Haytham vypadal zprávou o smrti Zii upřímně překvapen, dokonce prohlásil, že sám vydal rozkaz, že mají templáři její kmen nechat být. Došlo mu, že Lee nejspíše jednal na vlastní pěst, ale ani tohle zjištění nestačilo, aby mi prozradil, jak se k Leeovi dostat. V té chvíli mi to nedošlo, ale role mezi Haythamem a Leem se obrátily, nyní to byl Haytham, kdo se vzhlížel v Leeovi, respektive v jeho ideálech.
Strážce skladiště nám před svou smrtí prozradil, že Church vyplul na Mauritius, takže nezbylo nic jiného, než se nalodit na Aquilu a vyrazit za ním. Nečekaně jsme opět vpadli do pasti, ale koordinace posádky byla výtečná, takže jsme s lehkostí setřásli doprovod Churchovi brigy a jí samotnou jsme poté připravili o stěžně. Haytham mě při útoku předběhl. Vběhl do kajuty kapitána a notně Churchovi upravil ciferník. Jakmile jsem však vstoupil, tak to nechal na mě. Jakoby věděl, že snůšku Churchových lží beztak neunesu a zabiju ho. Tím padl 4. templář v řadě. Nutno dodat, že Church byl před svou smrtí z řádu vyhozen, protože jeho motivace přímo urazila cíle templářů.
Vypadalo to, že máme s otcem společného velmi mnoho, vlastně nám jde o podobnou věc. Rozdílné jsou jen metody. Možná bychom to přeci jen mohli zkusit společně a vybudovat novou spravedlivou společnost. Přesně s tím jsem přišel za Achillem. Rozkol v řádu koloniálních templářů ukazoval na možnou ochotu změny, ale teprve čas ukáže, jestli to nebyla jen má další naivní představa.
Přispěvatel: Elemir Říjen 06, 2021, 08:13:16
Pokud se někdo podivil nad mým podivením nad výslovností tohoto sousloví v Origin a obával se mi sdělit, že se tak trochu pletu, tak to byly zbytečné obavy :D Problém je, že mám ze školy zažitou určitou formu výslovnosti a podle toho jsem se řídil. K mému překvapení jsem zjistil, že Pace se opravdu dá číst jako Páče, protože to odpovídá tzv. Římské výslovnosti. Není to tedy jen italská "zkomolenina".
Popravdě já mám docela problém s proslovy Papeže, protože kolikrát si nejsem jistý, kdy je to italština a kdy latina. Na druhou stranu rozumím tomu, že klasická latina nebo naše středoevropská (erasmovská) latina není kolikrát vhodná pro zpívané texty, kde by případné tvrdé souhlásky byly na obtíž. Já si doposud myslel, že velký vliv hraje to, jak bohatá je výslovnost v rodném jazyce onoho mluvčího a to se potom prolíná i do dalšího jazyka jako nechtěná příměs. No, tady jsem zrovna nachytal :D
Ale tak vše je pro něco dobré, alespoň vidíte, jakými blbostmi se zabývám místo toho, abych pohnul s tvorbou stránek :D
Přispěvatel: Elemir Říjen 08, 2021, 14:26:14
Pomoc patriotům probíhá opět skrze George Washingtona, ale tady se hra jakoby příběhově rozdělí, protože v New Yorku jsem mohl už podstatně dříve splnit misi s ochranou West Pointu, která právě navazuje až na události odvozené od společné návštěvy Connora a Haythama s Washingtonem. Nebo mi to tak alespoň přišlo.
Wespointská mise spočívá v odhalení spiknutí na základně patriotů ve West Pointů. Základnu vede generál Benedict Arnold a Connor se vyšetřování ujímá jen s nechutí - má na Washingtona spadeno za to, jak se zachoval na Breed's Hill (k tomu se vrátíme za chvilku). Vyšetřování je složeno z několika menších misí, které vedou k odhalení, že za zradou stojí samotný Arnold. Při finální konfrontaci na pevnost zaútočí Britové a Arnold utíká na britskou loď. Do hry se vrací zase až v rámci DLC The Tyranny of the king Washington. Podle všeho je celá westpointská mise bonusovým obsahem, který byl původně dostupný jen pro konzole a nyní je součástí remasteru, protože z původní hry si nic podobného nepamatuju. Bohužel se to příběhově předbíhá s událostmi hlavní linky.
Správně je to tak, že Connor i nadále spolupracuje s otcem, protože oba mají zájem na výhře patriotů. Navštíví proto Washingtona na bojišti v Breed's Hill a Haytman se zcela náhodou nachomýtne k rozepsanému dopisu, kde Washington nařizuje likvidaci Connorova kmene. Důvodem je spolupráce s Brity. Connor se naštve na oba, protože ze strany Haythama mu začne být jasné, že otec tohle celou dobu věděl a chtěl toho jen využít, aby Connora naklonil na svou stranu, tedy stranu templářů. To se mu o chvíli později potvrdí, protože výpravu proti Kanien'kehá:ka vede Charles Lee, který ale jako na potvoru před útokem zmizí a Connor na jeho stopu narazí až v táboře Kanien'kehá:ka, kde se dozví, že Lee vedl do bitvy válečníky kmene. Byl tu tedy zřejmý úmysl, jak donutit neutrální indiány, aby zaútočili na armádu patriotů a tím se potvrdilo, že jsou nepřátelé. Connor totiž cestou do tábora zlikvidoval patrolu, která nesla rozkazy k útoku, takže by to bývalo skončilo na mrtvém bodě. Během akce na zastavení útoku je však nucen násilím zastavit svého přítele Kanen'tó:kona, který si myslí, že Connor jejich kmen zradil a nyní ho přišel zabít, k čemuž bohužel skutečně dojde. Connor tak dostává další lekci od života.
Charles Lee se stáhne do New Yorku do pevnosti Fort George a Connor musí urychleně přijít s plánem, jak se do pevnosti dostat. Přizve si proto na pomoc Lafayetta, který velí části kontinentální armády. S jeho pomocí a s pomocí francouzského námořnictva se mu podaří vyvolat zmatek uvnitř pevnosti, takže infiltrace se stane mnohem jednodušší. Connor do New Yorku připlouvá na Aquile, protože cestou je potřeba francouzům vyčistit cestu. Je to tedy druhá, respektive třetí, povinná plavba v rámci příběhu a tentokrát je to i náročnější, protože těch lodních přestřelek je mnohem více. Uvnitř Fort George se Connor připletl do rány střele, která naštěstí dopadla o kus dále, ale přesto to s Connorem dost otřáslo. Druhý otřes, pro změnu psychický, mu způsobí okamžik, kdy dorazí na místo pobytu Charlese a místo něj mu do zad vpadne otec!
Tentokrát dojde na skutečný souboj, který není zrovna férový. Naštěstí jsem z dřívější rozehrávky věděl, co po mě hra chce. Haytham je normálním způsobem neporazitelný a nepomůže ani klasické blokování, protože jeho údery často pronikají i obranou. Hra na to neupozorní, ale během boje je možné automaticky využívat i prostředí, takže je klíčové se s Connorem držet poblíž sudů, stolů apod., protože blok vedle takového předmětu způsobí speciální protiútok, kdy Haythama vrhnete proti sudu, nebo mu o hlavu rozbijete flašku. Stačí 3-4 takové protiakce a síly se vyrovnají, tedy abych byl přesný, zbytek už je o dialozích a jedné malé akci, která končí zabitím Haythama. Před smrtí se Haytham odmítne jakkoliv zpovídat, ale Connorovi řekne, že je na něj svým způsobem hrdý.
Pozice Charlese je neznámá, ale smrt Haythama je pro Charlese dost silnou ránou a tak se nijak nerozpakuje a objeví se na jeho pohřbu. Connor se nechá zajmout jeho poskoky, aby se k němu dostal blíže a zjistil, co má v plánu. Charles je skutečně otřesený a Connorovi slíbí, že ho donutí dívat se na to, jak postupně bude ničit vše, čeho Connor dosáhl. Problém je ovšem v tom, že Charles má krom toho v plánu zmizet za mořem, takže času není nazbyt a je potřeba zjistit, co bude následovat právě teď. Při vyšetřování na trajektu najde Connor hledaného admirála z tabule templářů, ale hra to nijak výrazně nekomentuje. Pozice templářů slábne a tím i machinace patriotů, což někteří nelibě nesou. Situace je natolik vážná, že se Charles rozhodne pro urychlené vyklizení pozic a při loučení v Bostonském přístavu zjistí, že jeho útěk rozhodně neunikl Connorovi :)
Závěrečná pasáž hry je docela hektická už od chvíle střetu patriotů s Kanien'kehá:ka, takže to docela svižně odsýpá a nejinak je tomu s dalším útěkem Charlese. Už jsem si myslel, že hra rezignovala na zběsilý parkour, ale honička s Charlesem mě rychle vyvedla z omylu :) Charles mě spatřil už z dálky a tak jsme spolu proběhli kus přístavu. V rozestavěné lodi mi však vždycky utekl, takže přístav jsem měl za chvilku zmáknutý na jedničku (tuhle pasáž je potřeba opakovat vždy od začátku). Když už jsem se dostal i přes hořící pasáž v lodi, tak jsem zase pohořel na jiném místě v lešení podél trupu (v jednom místě je třeba provést skluz, což není moc vidět). Nakonec se mi zadařilo. Skončili jsme v podpalubí na podlaze, protože prkna horní paluby ještě nebyla důkladně přibytá.
Connorovi trčel z břicha kus hranolu, kdežto Charles vypadal celkem v pohodě, tedy do té chvíle, než ho Connor střelil do břicha. Charles na další vyřizování účtů rezignoval a začal se šourat pryč. Connor na tom byl o něco hůř a tak omdlel. Po probuzení už nebylo po Charlesovi nikde ani stopy, ale správce přístavu byl našětsí sdílný - Charles se nechal přepravit do Pohraničí. Ostatně v tomhle stavu nikam daleko nemohl, střelná rána v břiše přeci jen nebyla jen pouhé škrábnutí. Našel jsem ho v hospodě v Lexingtonu, seděl u láhve whiskey a s úsměvem mi nabídl. Vlastně proč ne? Než to skončíme, tak si připijeme, potom jsem mu bezeslov vrazil nůž do srdce ... Musím říci, že Charles jako charakter opět nezklamal, to finále je opravdu skvěle udělané. On si ten přípitek zasloužil, protože to je postava, která myšlence templářů opravdu věřila a zasvětila jí celý život. Trumfnul dokonce Cesara z Brotherhood. Akorát je škoda, že vcelku je těch skutečně zapamatovatelných postav opět málo. Charles, Haytham, možná Washington v DLC, vzadu se pak krčí Israel Putnam (škoda, že nedostal víc prostoru), Achilles jako asasínský mentor není úplně výrazný a matka Connora tvoří jen křoví pro dokreslení jeho charakteru.
Velké finále v současnosti
Connor sebral amulet z krku Charlese a díky kouli jasnozřizovosti byl Juno naměrován k tomu, aby amulet dobře skryl. Poté se koule rozpadla. Connor si jako místo úkrytu vybral hrob Achillova syna Connora. Díky této vzpomínce už má tým jasno, kde hledat.
Finále předcházela ještě vsuvka, kdy se pro třetí energetickou kostku vydává sám Desmondův otec do Káhiry, ale při pokusu o její zcizení je zadržen Abstergem a převezen do Říma, kde se dostává do rukou Vidica. Ten sdělí týmu jasné ultimátum - Jablko ráje za Williama! Tým se proto urychleně přesouvá do Říma, kde Desmond vpadne do pasti připravené Danielem Crossem, ale když dojde na věc, tak se u Daniela projeví Bleeding Effect a pološílený Daniel začne utíkat. To zachrání Desmondovi život a Desmond na oplátka Daniela dostihne a zabije ... tedy já ho zabil :) Není to nic komplikovaného, on jen zmateně pobíhá po hale s hardwarem Animu, takže jsem na něj normálně skočil z římsy a kuchnul ho.
Vidica to moc nepotěšilo, dokonce ho to vytočilo k nepříčetnosti, protože Daniel byl pro Abstergo svého času dost klíčový. Nyní ležel mrtvý a přede mnou se objevil William, za ním Vidic a kolem stráž s tasenými zbraněmi. Vidic chtěl jablko, tak jsem ho vytáhl, ale po vzoru Altaira jsem aktivoval jeho psionické schopnosti a milý Vidic schytal kulku do hlavy od ovládnutého strážného. Poté se stráže postříleli navzájem. Vidicova smrt nebyla až takovým překvapením, ostatně on si nic jiného nezasloužil, ale ani to nebyla pro Abstergo velká ztráta, protože Vidic má řadu nástupců, kteří mohou projekt Animus převzít. Pro mě to ovšem byla dostatečná satisfakce za jedničku :) Poslední kostka přistavila další část mostu za polem a samotné pole jsem odemknul Connorovým amuletem. Po chvilce chůze se zjevila Juno.
Juno mě obeznámila se štítem, který byl součástí výzkumu Isu, a který mohu pro ochranu Země aktivovat. Má to jen jeden drobný háček - impulzem je moje životní energie, takže můj život za život miliard. V tu chvíli do toho zasáhla Minerwa, což Juno rozhodilo, protože s ní vůbec nepočítala. Juno se totiž na otázku ohledně osudu Minerwy a Jupitera zmínila, že zničila řadu disků s daty, protože byly plné lží. Jenomže Minerwa s možnou zradou počítala, ostatně Juno upadla ještě za svého života v nemilost, takže se díky svému experimentu podívala do budoucnosti ještě jednou a spatřila v ní právě tento okamžik. Přišla mě proto varovat. Potvrdila mi, že Juno opravdu stále žije, narozdíl od ostatních, kteří zemřeli již dávno. Měla tedy více jak 70 tisíc let na přemýšlení a jejím cílem je osvobodit se a ovládnout svět. No a pokud aktivuji štít, tak Juno osvobodím, což může být katastrofa. Jenomže ani Minerwa nebyla tak úplně upřímná. Juno jí donutila sdělit mi pravdu, co se stane, když nechám sluneční erupci volný průběh - přežiju já a různé skupinky lidí, pro něž se stanu vůdcem, po své smrti pak legendou a nakonec bohem, v jehož jménu se začne dít příkoří ... prostě celý cyklus asasíni vs templáři se zopakuje ;) Nezaváhal jsem a svůj život jsem obětoval ... eh, ono to ani jinak nejde, Desmond prostě musí zemřít. Svět je zachráněn, Desmond mrtvý, Juno neznámo kde a nyní zbývá už jen DLC.
Já jsem v jednom z příspěvků slíbil, že se ještě vrátím k jednotlivým experimentům Isu na záchranu Země, ale já je nakonec zahrnul právě do těch příspěvků, takže už to tu extra sumarizovat nebudu. Kdyžtak se k tomu vrátím až u novějších dílů, pokud bych ještě narazil na další střípky ze života Isu. Momentálně si totiž nevybavuji, že by něco významného bylo třeba v Black Flag. Hodně je toho pak v Origins a Odyssey, ale ty nejsou součástí tohoto deníčku. Uvidím, třeba bych nakonec udělal extra souhrnný příspěvek.
Přispěvatel: Elemir Říjen 10, 2021, 12:52:09
Ještě před souhrnem bych se v rychlosti pustil do popisu DLC The Tyranny of the King Washington (2013), které jsem sice ještě nedohrál, ale pointa je mi jasná už nyní. Popravdě si nejsem jistý, jestli se mi to vůbec chce dohrávat, protože u tohoto DLC je hodně vidět klasický nešvar Ubisoftích DLC, kdy mají vývojáři kupu dobrých nápadů, ale finální produkt stojí za prd. Aby toho nebylo málo, tak The Tyranny of the King Washington vyšlo původně rozdělené na tři části:
1) The Infamy (Hanebnost)
2) The Betrayal (Zrada)
3) The Redemption (Vykoupení)
Dneska nás to naštěstí nemusí trápit, protože DLC je zahrnuto přímo do Remastered edice, ale platit svého času za trojici přídavků, které notabene nemají příliš společného s původní hrou, to vyžadovalo dost odvahy. Na druhou stranu, při přepočtu cena vs délka, by to asi špatně nevycházelo, protože v každé části DLC je možné utopit několik hodin, ale otázkou je, jestli vám to za těch několik hodin opravdu stojí.
DLC se spouští mimo hlavní hru z úvodní nabídky a je možné si vybrat, kterou část zrovna rozehrajete. Pokud začnete např. druhou částí, tak na začátku máte rekapitulaci první části, o nic tedy nepřijdete. Struktura každé části je přitom stejná. Na úvod vás čeká poměrně hektický vstup do příběhu, kdy jedna akce střídá druhou a pak se zaseknete na bossovi, protože s ním nehnete. V další, pro změnu velmi utahané části, pak hledáte něco, co vám může pomoci. Nikoliv teď, ale až v další části DLC ;)
Příběh je jakousi alterací událostí k původní hře, možná by se dalo říci, že jde o Connorovu noční můru, kdy se George Washington zmocnil Jablka ráje a podlehl jeho vlivu. Spolu s ním se změní i jeho okolí. Connor se jednoho rána probudí, aby zjistil, že jeho matka stále ještě žije, ale na otázky není zrovna čas, protože na jejich tábor útočí armáda patriotů. Cílem je Connorova matka, Kaniehtí:io, která krále Washinghtona rozčílila svým pokusem mu Jablko ráje ukrást. Počkat, krále?! Ano, z původně "milého" velitele se stal krutovládce, který demonstruje svou sílu na každém kroku. Země se tak dosud nestihla vzpamatovat z války o nezávislost a hned tu má další problém. Connor to samozřejmě vůbec nechápe, on si ty události přeci pamatuje jinak, ale brzy zjistí, že nikdo ze zůčastněných ho nepoznává.
Poznámka: Connor používá v DLC své původní jméno Ratonhnhaké:ton, ale já raději zůstanu i nadále u Connora.
První část DLC se odehrává v Pohraničí a zprvu musíte zmírnit tlak patriotů, kteří útočí na Lexington. Je to soustavný tlak, takže si ani na chvilku neodpočinete. Situace se ovšem nelepší a tak je Kaniehtí:io spolu s Connorem předvolána před Stařešinu kmene, protože padlo rozhodnutí využít odvar z Velké vrby. S tím Kaniehtí:io nesouhlasí, protože lektvar může svému uživateli způsobit šílenství. Connorovi ho proto zakáže. Jenomže do Lexingtonu mezi tím dorazí Washington a Kaniehtí:io s pomocí Jablka zabije.
Connor je touto ztrátou zdrcen a pokusí se Washingtona napadnout, jenomže král ho odrazí jako mouchu, a když Connor leží na zemi, tak ho Washington střelí dvěma ranami z pístolí a pro jistotu ještě probodne bajonetem. V tu chvíli končí úvodní hektická část a Connor se probouzí vyléčen v táboře, kde mu Stařešina nařídí, aby vyhledal Velkou vrbu, uvařil si odvar a vypil ho. Connor nijak neprotestuje, protože sám na vlastní kůži pocítil, že Washingtona bez pomoci neporazí. Musí proto využít každé možnosti, která by mu poskytla nějakou výhodu.
V tuhle chvíli se dynamika hry zcela změní. Connorovi se odemkne volný průzkum Pohraničí, které je nyní už zapadané sněhem a všude jsou vidět známky nedávné kruté války. Na tom by nebylo nic špatného, ale všudypřítomný sníh zpomaluje pohyb 2-3x oproti normálu, takže pendlování po oblasti není zrovna nic příjemného. Do toho je skoro na každém rohu patrola patriotů, kteří se na vás po chvilce začnou vrhat. Boj s přečíslením je tak normální součást gameplaye. Dokonce i když si myslíte, že vám stačí porazit jen 3 vojáky, tak se vám odnikud spawne celý regiment! Problém je, že na sebe nesmíte upozornit, místo toho musíte zabíjet v skrytu, ale to jde velmi těžko. Utíkat před přesilou taky nemá moc smysl, protože sníh vás opravdu výrazně zpomalí, čímž vás má nepřítel skoro pořád na očích. A když už vás konečně ztratí z dohledu, tak nikde kolem najednou není žádné křoví nebo jiná schovka :)
Po celé oblasti jsou přitom rozesety truhly a různé vedlejší aktivity (osvobození indiánů, pomoc hladovějícím, pomoc před vlky), ale brzy jsem na to rezignoval. Místo toho jsem si to raději zamířil k Velké vrbě a uvařil si lektvar. Díky němu jsem se přenesl do Nebeského světa (taková snová představa), kdy jsem musel sledovat smečku vlků a pak podle sluchu stopovat losa. Tím jsem se sblížil s duchem vlka natolik, že jsem získal jeho dar - Vlčí plášť neboli neviditelnost a Smečku. Neviditelnost funguje výměnou za ubývající body zdraví, takže je potřeba si jí dobře plánovat. V táboře nepřátel s ní probíháte od jedné schovky k druhé, aby jste si regenerovali zdraví a nesmíte používat sprint, který neviditelnost automaticky ruší. Z neviditelnosti se dá samozřejmě i zaútočit, což je dobré, ale opět jí to zároveň zruší. Smečka pak funguje podobně jako přivolávání asasínů, přičemž tahle dovednost se musí nabíjet (má poměrně dlouhý cooldawn, ale zase s ní lze bezpečně zabít až 3 nepřátele najednou).
Díky oběma dovednostem je možné truhly vybírat snadněji, ale už jsem se k tomu nevracel a místo toho pokračoval v hlavním příběhu. Během mého výletu do Nebeského světa se bohužel patrioti dostali do útočiště mého kmene a všechny přítomné pozabíjeli. Stařešinu jsem stihl ještě naživu, ale té už jsem jenom mohl povědět, jak celý výlet dopadl. Nyní bylo na čase začít hledat stopy po Washingtonovi, což mě přivedlo do tábora v Breed's Hill, který má na starosti generál Israel Putnam. Ten si to zrovna mířil na schůzku za Benedictem Arnoldem (ano, zrádný velitel z West Pointu, co zdrhl na britské lodi). Putnam a Arnold jsou významní spojenci Washingtona, takže jsou také dobrými cíli pro jeho oslabení. První část DLC končí vraždou Arnolda, kdy do děje zasáhne i Putnam, který Connora zezadu přepadne a uvězní. Poté se s ním vydává na cestu do Bostonu, aby ho předal jako dárek Washingtonovi.
Druhá část DLC začíná ve vězení v Bostonu, kdy je Connor odsouzen k trestu smrti. Washington nařídí, že mají protentokrát Connorovi rovnou uříznout hlavu, ať mají jistotu, že je opravdu mrtvý. Osvobození probíhá skrze Vlčí plášť, kdy stráže zpanikaří. V cele vedle je uvězněn Kanen'tó:kon, přítel Connora z dětství, který se k němu přidá během útěku. Tahle část děje je opět celkem svižná na akci a končí druhým výletem do Nebeského světa, kdy Connor získá sílu orla - schopnost měnit se po krátkou chvíli v orla. Trénink téhle dovednosti je trošku na palici, protože není úplně zřejmé, jak provést to, co po vás hra chce. Na hře je v tuhle chvíli navíc strašně vidět, že je dělaná primárně pro gamepad. Fígl je v tom, že změnu v orla lze provést jen za předpokladu, že hledíte na speciální značku v prostoru před vámi. Pokud jí nemáte zaměřenou pohledem, tak to prostě nejde.
Použítí proměny v orla v reálném světě hry je potom už o mnoho snazší, protože potřebná značka je dobře vidět. S létáním se dá docela slušně vyhrát, stejně jako s neviditelností, takže sklad plný stráží není najednou žádný problém. Prvotní úspěch mě dovedl ke střetu s Franklinem, Washingtonovou pravou rukou v Bostonu, ale Franklin se rozhodl raději pro útěk. S pomocí dovednosti orla jsem ho dohnal a zabil. O Franklinovi se totiž zmínil generál Arnold, který se před smrtí vymanil z vlivu Jablka a prozradil mi, že musím osvobodit Franklina, který mi poté s Washingtonem pomůže. Jenomže ono nejde o fyzické osvobození, ale o jakési osvobození Franklinovo mysli (duše). Ovšem jak to provést, jsem netušil a navíc mi do zad vpadl rozčilený Washington. Toho je nyní možné napadnou novými dovednostmi. Dost ho to překvapí a pro jistotu uteče. Kanen'tó:kon mě poté seznámil s Adamsem, který vede odboj. Tentokrát už se Connor nesnaží nikoho přesvědčovat, že ho zná z minula, a prostě to přijme jako fakt. Podobně jako v první části, nyní se hra přepne do pomalého režimu a pro průzkum se zpřístupní skoro celý Boston.
Předpokládám, že cílem úkolů v Bostonu bude najít a zabít generála Putnama, který po smrti Franklina převzal jeho povinnosti. To bude mít určitě nějakou dohru, která se přenese do třetí části DLC, kde získám další schopnost, osvobodím duši Franklina a nakonec zabiju Washingtona a získám Jablko ráje. Navíc se to bude asi odehrávat v New Yorku ;) Nebýt těch průzkumných pasáží lokací, které jsou ovšem čistě volitelné, tak je délka každé části malá, ale když jsem třeba u první části koukl na strávený čas ve hře, tak jsem zprvu nevěřil vlastním očím - 3 hodiny než jsem se vrhl do vaření lektvaru!
Sníh a všudypřítomné souboje to prostě úplně nesmyslně natáhly. Kdybych býval pokračoval dále, tak by mě to určitě vyšlo na 4 hodiny. Proto v druhé části nemám v úmyslu Boston nijak podrobně prozkoumávat a místo toho chci jít už jen po příběhu. To samé bude třetí část. Přesně jak jsem psal na začátku, nápad pro DLC je dobrý, možná by se dalo říci dokonce výborný, ale to praktické provedení je hrůza. To je prostě natahování herního času za každou cenu, jen aby se odůvodnila cena DLC. Popisem se k tomu už asi vracet nebudu. Spíš už jen postnu nějaké screenshoty ze samotné trojky a rovnou se vrhnu na souhrn.
Přispěvatel: Elemir Říjen 10, 2021, 12:54:35
Přispěvatel: Elemir Říjen 10, 2021, 12:54:57
Pomalu jsem si začal připravovat všemožné argumenty, proč to či ono funguje nebo nefunguje, ale pak mě na konci trojky zarazil pohled na počitadlo herní doby - 26 hodin. Pouhých 26 hodin?! Pocitově mi trojka přijde delší, ale počitadlo naznačuje, že jsem někde na úrovni Brotherhood. Když jsem se nad tím zamyslel, tak ona to bude zčásti pravda. Trojka má unylý začátek. Než se děj pořádně rozjede, tak je několik hodin fuč a i potom to tempo narůstá pozvolně a různě kolísá. Zdání haldy uběhlého času je dáno tím, že po obsahové stránce se střídají různé aktivity, takže to pomalé tempo je kompenzováno tím, že se na obrazovce děje pořád něco nového a to vás drží ve střehu. Přitom realita je taková, že délka téhle fáze skutečně odpovídá např. převzetí obchodů a čtvrtí v Brotherhood. Rozdíl je jen v tom, že u těch obchodů a čtvrtí opakujete stále stejný scénář dokola, takže ten čas nakonec přestanete sledovat. V porovnání s trojkou se vám pak zdá, že v trojce jste toho udělali mnohem více, takže i ten čas musel být přeci delší. On nakonec i bude, ale ne o tolik, o kolik jsem si původně myslel ;)
Další zrychlení je dáno odladěním ovládání hlavního hrdiny, zjednodušením soubojového systému a úpravou struktury úkolů. Z trojky prakticky zmizely kombinované sledovací úkoly, kdy jste se museli nenápadně plížit za postavičkou přes celou mapu a k tomu ještě procházet přes hlídané zóny (červené). To byla nejčastější příčina desynchronizace a tím pádem loadu checkpointu. Když se pak všechny ty loady nasčítají, tak to dá hezkou sumičku času navíc. Trojka je v tomto ohledu plynulejší. Nijak komplikované nejsou ani úkoly pro řemeslníky ve vlastní komunitě, byť těch úkolů je halda. Hodně jsem si hru zjednodušil i tím, že jsem se vybodl na námořní úkoly, protože u nich si z první rozehrávky pamatuji, že občas to bylo zdlouhavé kvůli vlekoucím se bitvám. Takže bych to shrnul asi tak, že základní zábava je v trojce na úrovni délky Brotherhood a kdo chce, tak si může herní dobu významně prodloužit námořními úkoly a případně rozehrávkou DLC.
Po obsahové stránce je toho v trojce opravdu dost, velký důraz je kladen i na linku v současnosti, ale nejde o nic komplikovaného, co by zbytečně natahovalo čas. Plynulost hry bude asi vůbec hlavním znakem trojky. Nechci ale, aby to teď vypadalo, že trojka je nějak extra zjednodušená. Úprava hratelnosti nebyla rozhodně na škodu, trojka se tím hodně podobá tomu, co je později vidět v Origins a to rozhodně není špatně. Krom toho je to za poslední týdny už 5. hra z univerza AC, co hraju, takže to by v tom byl čert, abych to ovládání už nezvládal :D Dost mi pomohla i předchozí znalost trojky, kdy jsem například věděl, jak vyzrát na poletující stránky almanachu a tím minimalizovat nutnost opakování pokusů, nebo jakým způsobem se vypořádat s námořními bitvami. A to nemluvím o znalosti šíleného respawnu nepřátel v pevnostech, kdy jsem byl schopný pevnosti osvobozovat velmi rychle, protože už jsem věděl, jak to musím provést. Tohle může být docela zádrhel a věřte tomu, že při první rozehrávce jsem u toho skřípal zuby ;)
Příběh mi přišel předtím o něco lepší, nyní je trošku problém v tom, že mohu Connora porovnat s jeho předchůdci a následovníky, takže už to nijak výjimečně nevypadá. Každopádně stále kvituji, že mnohem větší roli v tom příběhu hraje proměna (dospívání) hlavního hrdiny od naivního a prchlivého mladíka po uznávaného vůdce komunity v Davenportu, který dokáže problémy řešit s chladnou hlavou a přitom neopuštět svoje zásady. Mnohem více jsem si uvědomoval, proč vznikají třenice mezi ním a jeho mentorem Achillem, kdy jsem si napoprvé vytvořil trošku falešný obrázek o tom, co to asasíni vlastně jsou. Edward v Black Flag mi s tím poté rozhodně nepomohl, ale nebudu předbíhat :) Jako na vstup do univerza Assassin's Creed asi trojka vhodná není, už jen kvůli tomu, že linka ze současnosti neposkytuje bez znalosti souvislostí moc ucelený orbrázek. U řady postav nevíte, proč se o nich mluví, rozhodně si nevychutnáte pomstu Vidicovi nebo vám zůstane utajeno, proč je Jablko ráje tak důležité a co všechno umí. Jenomže vhodný by nebyl právě ani Black Flag.
Trojka má jinou výhodu. Narozdíl od předchozích dílů to není čistě městská akce. Velkou roli tu hraje Pohraničí a jeho přírodní ráz. Namísto domů tu lezete po stromech a po skalách, věnujete se lovu a dalším činnostem a hlavně se sem kdykoliv může vrátit odpočívat. Podobně relaxačně funguje budování komunity v Davenportu, kdy svými činy ovlivňujete samotné dění v komunitě. Na komunitu je pak navázáno craftění, kterým si můžete dopomoci k lepší výbavě, byť jako celek je craftění na můj vkus zbytečně přebujelé a pro běžné použití toho haldu nepotřebujete. Když vynechám úplný začátek v kůži Haythama, tak si ani nepřipadáte jako v Assassin's Creed, to přijde až později. Trojka je v tomhle ohledu zajímavý mix. U toho nesmím zapomenout na novou vylepšenou databázi, kdy se toho dá dozvědět hodně nejenom o postavách, ale i o zvycích a kultuře indiánů.
Zajímavě vypadá i začlenění hlavní postavy do probíhajícího konfliktu loajalistů a patriotů, které se změnilo ve válku o nezávislost. Je to sice trošku laciné, když si vezmete, že 19 letý indián je pověřenem velením nad vojsky nebo je mu svěřena obsluha děla, ale nad tím se dá přimhouřit oko :) Ten zážitek si máte prožít vy, ne se vcítit do kůže vašeho svěřence. Je pravdou, že v jednu chvíli se díky tomu všemu cítíte spíše jako voják patriotů než-li asasín, ale obě linie jsou od sebe přeci jen dostatečně oddělené tím, že Connor vnímá mír jako svobodu pro všechny, kdo o ní mají zájem, kdežto cíle patriotů směřují ke svobodě, která má své limity - dále bující otrokářství, vyhánění indiánů a zabíraní jejich území atd. Proto on v té válce přeci nebojoval, on si to představoval jinak a tohle rozčarování pak vede k přehodnocení jeho postojů ke klíčovým postavám války. Dokonce v jednu chvíli začne zvažovat, že místo patriotů by možná bylo vhodné spolupracovat s templáři, protože i přes rozdílné metody jim jde v základu o stejný cíl. A tohle uvažování a poté získaná reálná zkušenost pak utváří jeho osobnost asasína.
Formát asasína asi není úplně nejvhodnější pro takový druh práce s charakterem, protože to vyžaduje více sledovat dialogy a nad různými vztahy přemýšlet a dávat si je do souvislostí. Něco třeba není jasné hned, ale zapadne to do sebe až později. Navíc určité části obsahu mohou tuto pozornost snadno rozptylovat nebo hráče dokonce mást (paralelní souběh budování komunity vs hlavní linka). Eziovi se věnovaly hned 3 hry, které mapovaly jeho vývoj, tady je to zhuštěné do jedné a to dělá právě ten rozdíl. Kdyby se Eziova trilogie smrskla do jedné hry a délce cca 25 hodin, tak by to taky působilo zvláštně. Trojka se totiž vrátila ke skokové práci s časem, není to tedy už tak plynulý děj jako u Brotherhood nebo Revelations (potažmo u prvního Assassin's Creed). Connor není úplně to, za co bych chtěl hrát, pokud bych měl na výběr, ale to je čistě o mé preferenci. Není to o tom, že by trojka byla špatná, protože má nesympatického hrdinu apod. Ostatně trojka byla vůbec můj první Assassin's Creed a už před těmi pěti lety mi Connor vadil jen kvůli pár úletům v dialozích s Achillem. Asi bych uvítal něco jako Ezia, ale rozumím tomu, že vývojáři chtějí ukázat, že asasíni nejsou unifikovaný charakter, ale to hlavní, co je spojuje, je víra v dogmata Bratrstva.
Možná bych se měl ještě extra zastavit u námořních bitev, byť ty budou hlavní náplní Black Flag (Assassin's Creed IV). Trojka jim položila základy a hodně z toho je stejné. Aguila disponuje bočními a záďovými otočnými děly, přičemž do bočních děl existuje dvojí munice - koule a řetězy (snad jsem něco nevynechal, teď si nejsem jistý, jestli nejde házet i zápalné láhve při dostatečném přiblížení). Záďová děla jsou nezávislá na směru natočení lodi, ale zase mají menší účinnost, takže se hodí k likvidaci menších člunů nebo ostřelování obnažených sudů s prachem u velkých plachetnic po salvě z bočních děl. Salva z bočních děl vyžaduje správné natočení k cíli a dostatečnou vzdálenost. Dělové koule slouží k devastujícímu útoku, řetězy slouží k trhání plachy a lámání stěžňů (poté se dá nalodit). Manipulovatelnost s lodí v boji je dost o předvídavosti pohybu nepřítele a čekání na vhodný okamžik. Rychlost plavby lze měnit, ale podle toho pak loď reaguje různě rychle na změny kurzu. Zaujmutí správné pozice ještě není zárukou úspěchu, protože vysoké vlny mohou cíl zakrýt a salva pak jde do vln. Je potřeba počkat, až vlna nepřítele vyzvedne ze zákrytu. Příchozímu útoku se dá skrýt buďto aktivně přikrčením posádky nebo právě schováním za vlnu, ale o příchozím útoku musíte hlavně nejdřív vědět :D Krušné jsou proto souboje s vícero útočnými plavidly naráz, protože je potřeba sledovat jejich pohyb a hlavně se nenechat sevřít. Jako zpestření je to dobré, proto kvituji, že námořní bitvy jsou víceméně volitelné (jen dvě jsou povinné v rámci hlavní linky). U Black Flag už toho pak bylo až příliš.
Drobné zklamání přinesla akorát malá odlišnost obou přítomných měst - Bostonu a New Yorku. New York tedy vypadá více jako větší vesnice, ale kdybyste přede mě dali dva obrázky z ulic, tak nerozeznám, co kam patří. Jako rozumím tomu, proč to tak je, ale po předchozích dílech jsem tak nějak podvědomě čekal, že to bude pestřejší. Nejde jen o budovy, ale třeba tržiště jsou stejná, kostely (a to i ty kamenné) jsou víceméně jeden formát atd. A po odehrání předchozích dílů bych tu měl ještě jednu výtku, ekonomika je ve hře spíš jen do počtu. Nakupovat vybavení nebyl důvod, plno věcí jsem našel a co jsem nenašel, to šlo vycraftit. Kupoval jsem tak maximálně jen suroviny.
Ve finále tedy převažuje spokojenost i napodruhé a nyní mohu navíc konstatovat, že jde o celkem povedenou tečku za úvodní pentalogií, ve které svou cestu končí Desmond Miles.
Přispěvatel: Elemir Říjen 11, 2021, 22:43:54
Pokud jde o pointu příběhu, tak George Washington se nějak dostane k Jablku ráje a setká se přitom s Connorem. Oba poté podlehnou vizi, ve které se Washingtonovi zjeví, kam by to dospělo, pokud by se rozhodl využít síly artefaktu. O tom je právě celý děj DLC. Washington po tom všem Jablko ráje odmítá a posílá Connora, aby ho vhodil do hlubin oceánu.
Původně jsem si myslel, že Washington byl templář, protože v předchozích dílech byl součástí puzzlů, kde byl vyobrazen i s Jablkem ráje, ale DLC ukazuje, že Washington se k artefaktu dostal zcela náhodou a byl ochotný se ho vzdát - neztotožnil se s představou vlády, kterou mu Jablo ráje nabídlo, a která je typická právě pro templáře. Jinými slovy, nenechal se zkorumpovat.
Přispěvatel: Elemir Říjen 18, 2021, 14:10:12
Už toho prostě začíná být příliš a moc tomu nepomáhá ani fakt, že Black Flag je dost roztahaný a protkaný flash backy, takže nejde dost dobře zpracovávat deníčkově. Liberation má oproti němu výhodu v krátké herní době a kompaktnosti, jenomže co do obsahu není o nic ochuzený. Pořád je to plnohodnotný Assassin's Creed. Nakonec jsem se rozhodl, že formát zápisků zjednoduším a detailům se budu věnovat jen tam, kde to má význam. Po Black Flag mě čekají ještě 3 další díly, tak se přeci neodrovnám kousek za polovinou ;)
Black Flag má pro mě ještě nepříjemnost technického rázu, kdy na Windows 10 vykazuje určitou nestabilitu, která se projevuje hlavně při používání Bandicamu. Musel jsem proto omezit screenshotování na minimum. Ale i bez toho už se mi stalo, že Black Flag 2x vytuhnul tak, že jsem musel restarnout komplet PC. Docela mě štve, že i v dnešní době se najdou aplikace, které dokážou wokna zaseknout tak, že se nedá dostat k Task Manageru a shodit je.
Přispěvatel: Elemir Říjen 29, 2021, 18:27:52
Liberation patří příběhově do tzv. Kenway ságy, přičemž časově se překrývá s trojkou. Hra se proto původně jmenovala Assassin's Creed III: Liberation. Na hře pracovalo studio Ubisoft Sofia a původně vyšla jen pro konzoli PS Vita (2012). O dva roky později Ubisoft Montreál vydal HD remaster, který se podíval i na další konzole a PC - je součástí Assassin's Creed III Remaster. Hlavní postavou hry je Aveline de Grandpré, která ovšem nemá nic společného s Edwardem Kenwayem. Příslušnost ke Kenway sáze je tu dána čistě z pohledu zpracovaného historického období. Pro lepší orientaci uvedu všechny hry z této rodiny a časová období, do kterých spadají:
Assassin's Creed III (1754 až 1783) - Zachycuje období okolo Sedmileté války (1754-1763), nebo-li též Francouzsko-indiánské války, kdy mezi sebou bojovala Velká Británie a Francie o vliv nad koloniemi. Na obou stranách konfliktu pak bojovali různé indiánské kmeny. Ve hře to není příliš vidět, protože trojka se odehrává na území s jasnou převahou Anglie (New York, Boston). Mnohem větší důraz je kladen na okolnosti předcházející Válce za nezávislost (1775-1783) a její samotný průběh a důsledky.
Assassin's Creed III: Liberation (1765 až 1777) - Narozdíl od trojky se Liberation mnohem více zabývá důsledky Sedmileté války, konkrétně ve státě Lousiana. Ke konci příběhu se pak zlehka dotýká tématiky Války za nezávislost.
Assassin's Creed IV: Black Flag (1715 až 1722) - Zachycuje období označované za Zlatý věk pirátů, respektive jeho poslední třetinu. Hra je situována do Karibiku.
Assassin's Creed: Rogue (1752 až 1760) - Zachycuje období Sedmileté války v New Yorku. Nemalá část hry se pak odehrává na řece Hudson na území budoucí Kanady a v arktických vodách severního atlantiku (záliv Svatého Vavřince a blízké okolí). Z pohledu ságy jde o jakýsi spojující prvek všech předchozíh her Kenway ságy, který vysvětluje události po Black Flag a začátek AC III a Liberation.
Klíčové pro datování jsou čtyřka (Black Flag) a původní trojka, protože Black Flag zachycuje život Edwarda Kenwaye a trojka pak život jeho syna a vnuka. Tím je právě dáno celé to období. Liberation a Rogue se týkají postav mimo vzpomínky Subjektu 17 (Desmonda Milese).
Aveline de Grandpré je předek Subjektu 1. Vzpomínky na ní tedy pocházejí z počáteční fáze výzkumu genetické paměti a Warren Vidic je později využil pro tvorbu interaktivního "dokumentu". Pointa Liberation totiž tkví v tom, že jde o multimediální zábavu určenou pro masy, kdy si každý zájemce může díky Animu prožít určitou část života Avelin na vlastní kůži a pokusit se pochopit život asasína. Samozřejmě by bylo trošku zvláštní, kdyby se Abstergo rozhodlo propagovat asasíny, takže celý děj je koncipován jako postupná konverze Avelin k templářům (některé části jsou záměrně pozměněny, aby to vyhovovalo směřování příběhu).
Na úvod se ještě zmíním o grafice, protože jsem se zpětně podíval i na záběry z původní verze na PS Vita a musím říci, že Liberation HD je o několik levelů výše. V jednom z dalších příspěvků pak postnu pár screenshotů, abyste měli alespoň letmou představu. Liberation HD je totiž dokonce o něco hezčí než remake trojky, ale to je dáno i tím, v jakém prostředí se hra odehrává. Pokud jde o samotný gameplay, tak jsem se ve hře vrhl převážně po příběhu a souvisejících aktivitách, těm vedlejším jsem se moc nevěnoval, takže jsem se herní dobou dostal "jen" na nějakých 10 hodin hraní.
Trauma z dětství
V intru máme možnost shlédnout výjev, kdy se malá Avelin po boku své matky Jeanne vydává na tržiště v New Orleans. Avelin se během hraní ztratí Jeanne z dohledu, což si po chvilce uvědomí a vydá se matku hledat. Jenomže po Jeanne se mezitím slehla zem. V tu chvíli se čas posune do současnosti, kdy již dospělá Aveline bojuje s trojicí surovců, přičemž jednomu z nich se jazyk promění v hadí hlavu a ta se jí pokusí uštknout. V tu chvíli se Avelin probouzí a po boku jí sedí její nevlastní matka Madeleine, která se jí snaží uklidnit.
Avelin skutečně přišla o matku v ranném dětství, ale Jeann se neztratila, nýbrž musela město opustit z důvodu vlastní bezpečnosti. Avelin proto svěřila do péče Madeleine a v tichosti se vypařila. Okolnosti útěku Jeanne se rozkrývají postupně ve formě deníku, jehož stránky jsou roztroušeny různě po světě. Pointa toho všeho vám ovšem dojde mnohem dříve, což je trošku škoda, protože deník je koncipován jako mix faktů a náznaků, takže to ve mě zprvu vzbudilo dojem, že to bude i tak trochu detektivní práce. Navíc ty stránky nacházíte na přeskáčku, takže zprvu si nedokážete iniciály jmen spojit s nikým konkrétním a úplně z toho nejsou ani jasné vztahy mezi jednotlivými záznamy. Hra to ale nakonec odvypráví nezávisle na deníku, který tím pádem funguje spíše jako dovysvětlení určitých pasáží příběhu.
Jeann se narodila v Africe a ještě jako dítě byla prodána do otroctví. S mnoha dalšími otroky pak byla převezena do Saint-Dominique (dnešní Haity), kde se sblížila s otrokem Agaté. Jenomže Agaté zcela propadl vlivu Francoise Mackandala, což byl místní asasínský Mentor a Agaté se musel během inicializačního obřadu vzdát lásky k Jeanne. Během jedné z akcí byl Mackandal zajat a popraven a Agaté utekl do mokřadů Lousiany. Jeann mezitím koupil obchodník Philippe Olivier de Grandpré, který byl v roce 1744 na obchodní cestě v Saint-Dominique a odvezl si jí do New Orleans (též Lousiana). Philippe se k Jeann nechoval jako k otrokyni, naopak se do ní zamiloval a z tohoto vztahu se v roce 1747 narodila Avelin. Po narození dcery dal oběma jako dar svobodu, ale Jeann přesto ve vztahu figurovala jen jako neoficiální manželka, protože to jinak ani nešlo. Philippe byl nucen si v roce 1752 vzít za právoplatnou manželku Madeleine de L'Isle. Ta se pak v roce 1757, po zmizení Jeanne, stala náhradní matkou Avelin (Madeleine nemohla mít děti). Přestože byla Avelin přiznanou dcerou Philippa, tak neměla nárok na dědictví, to dle zákona připadalo Madeleine.
Avelin už od mala oplývala zvláštním talentem, fyzickou zdatností a smyslem pro spravedlnost, takže se dostala do hledáčku New Orleanského Bratrstva, které v té době vedl právě Agaté. Díky tomu se Agaté stal Avelininým mentorem. K Bratrstvu patří i Gérald Blanc, Philippův účetní, který tvoří spojku mezi Avelin a Agatém. Cílem Bratrstva je boj proti otrokářství, ale krom toho Avelin řeší i problémy spojené s podnikáním svého otce. Boji proti otrokářství se aktivně věnuje i Madeleine, která v tomto ohledu plně souznila s Jeanne, jenomže když Jeanne zmizela, tak na to zbyla sama (o aktivitách Avelin nemá údajně ani tušení). Avelin si tak kromě traumatu ze ztráty matky musela dobře hlídat své malé tajemství, ale ani u jiných tomu nebylo jinak, Agaté například Avelin nikdy neprozradil, že znal dosti "důvěrně" její matku.
New Orleans
New Orleans je menší město, které je ohraničeno dřevěnou palisádou. V porovnání s Konstantinopolí nebo Římem je jeho rozloha možná tak poloviční až třetinová, což spolu s kruhovým průřezem zajišťuje snadné a rychlé přesuny mezi jednotlivými částmi města. Není tu příliš červených zón a stráží je taky méně. To pro změnu hraje ve prospěch různým sledovačkám nebo únikům. Zprvu hlídá New Orleans francouzská armáda, ale během válek o nadvládu nad koloniemi se New Orleans zmocní Španělé. V rámci otrokářských úkolů hraje zprvu významnou roli i farma na SV od města.
Z pohledu aktivit je v New Orleans prakticky vše, co je pro Assassin's Creed společné, ale velmi rychle jsem si všiml, že vše je navrženo tak, aby to lépe odsýpalo. Ekonomika zprvu nefunguje, ale časem je možné nakupovat obchody a Avelin získá i vlastní základnu, odkud lze řídit nákup a prodej zboží prostřednictvím lodní přepravy (to mě nijak nechytlo). U zakoupených obchodů jsem pak jaksi nepostřehl, k čemu je to vlastně dobré :) Peněz je ve hře dost i tak a dokupovat má smysl hlavně munici. Ze hry definitivně vypadla možnost vlastnit a používat asasíny a opět se tu nedají najímat pomocníci typu nevěstek, žoldáků nebo zlodějů. Ostatně ono by to vzhledem k rozloze města a jednoduchosti sledovaček nedávalo význam. Navíc New Orleans je jediné město ve hře. Dostupný není ani crafting.
Nejzajímavější je v téhle fázi hry nová mechanika, která spočívá v možnosti Avelin převlékat a měnit tím přístup k řešení úkolů. K dispozici jsou 3 typy převleků - dáma, asasínka a otrokyně. V převleku dámy nelze vykonávat celou řadu asasínských aktivit, včetně parkouru a pokročilých technik zabíjení. Kladem je lepší utajení a možnost svádění, kdy lze např. odlákat stráž bokem. Naneštěstí tenhle kostým přitahuje pozornost různých pobudů, takže občas je potřeba použít ostré lokty a vysvětlit jim to stručně a rychle ;) Časem Avelin získá speciální paraple, ze kterého je možné střílet otrávené šipky. Převlek asasínky asi nemusím komentovat, Avelin v něm má dostupné všechny své schopnosti, ale taky rychleji přitahuje pozornost stráží (známost postavy nelze odmazat na nulu). Převlek otrokyně je někde mezi dámou a asasínkou. Avelin je v něm celkem nenápadná, byť jakákoliv podezřelá akce jí okamžitě zvýší známost, k tomu může používat jen některé zbraně a má dostupný parkour. V obleku otrokyně nejde zprvu používat střelné zbraně, ale časem bude mít Avelin k dispozici alespoň foukačku na šipky (bonusem je větší dostřel jak u pistolí ;)).
Na první pohled vypadá mechanika převlékání opravdu zajímavě, ale ve skutečnosti jí nemůžete plně ovládat, protože jednotlivé převleky jsou pevně spojené s konkrétními úkoly. Výhodou je akorát to, že známost se počítá na příslušný převlek a známost jednoho převleku můžete odmazávat patřičnými protiakcemi v jiném převleku. Nejhorší je v tomto ohledu převlek dámy, protože v něm se známost odmazává velmi blbě (je potřeba likvidovat svědky události, což bez parkouru moc nejde). Nejčastější převlek v New Orleans je naštěstí otrokyně.
Poznámka: v tuhle chvíli musím zmínit ještě jednu podstatnou věc. Vývojáři se při tvorbě portu inspirovali ve starších dílech, takže ovládání postavy funguje jinak než v trojce. Největší nezvyk je používání střelných zbraní.
První fáze příběhu končí vraždou místního guvernéra Jean-Jacquese Blaise d'Abbadie, který tu zastupuje francouzské zájmy. D'Abbadie je napojen na jistou společnost, která je navázána na Rafaela Joaquína de Ferrera (obchodníka a otrokáře). Ferrer je klíčovou postavou velké části příběhu, přitom jeho motivace jako otrokáře je zprvu celkem záhadou. Zabití d'Abbadieho proběhne roku 1763 během banketu v jeho sídle, kam se Avelin dostane v převleku otrokyně. U převleku otrokyně bych měl vlastně zmínit ještě jednu důležitou věc. Vy se s ním totiž můžete promenádovat i v červených zónách, stačí vzít do ruky nějakou krabici (náklad) a dělat, že tu prostě sloužíte. Stráže si vás sice všímají, ale dokud máte náklad v ruce, tak nespustí poplach. Avelin v té době ví, že Ferrer je krom jiného templář, ale není ji jasné, k čemu potřebuje otroky, tedy abych byl přesný, on je nazývá dělníky. Neví to ani umírající d'Abbadie. Po zabití guvernéra se Avelin přesune do okolních mokřadů (močálů).
Záhadná Jeanne
Než se do mokřadů přesunu i já, tak se vrátím ještě k osobě Jeanne a jejímu deníku. Nemá smysl psát deníček formou postupného odhalování, protože si beztak nevybavuji, jak jdou ty události přesně za sebou :) Ve hře je to samozřejmě žádoucí, ale pro deníček bude výhodnější, když to popíšu v souvislostech.
Jak už jsem zmínil, jednotlivé stránky deníku budete nacházet napřeskáčku, takže určité informace budou zprvu matoucí. Stránek je celkem 30. Prvních deset je věnováno pobytu v Saint-Dominique, kdy se Jeanne dostává na plantáž, kde se setkává s otroky Agatém a Baptistou. Tuhle trojici si vyhlídne François Mackandal, jedna z vlídných tváří místního pekla a naučí je číst a psát. Mackandal je mentorem haitského Bratrstva a postupně začne Agatého a Baptistu trénovat v umění asasínů. Jeanne se v té době zamiluje do Agatého, ale měnící se chování Agatého jí začne být podezřelé, takže ho vysleduje až na schůzku s Mackandalem, kde se dozví pravdu o tom, kdo Mackandal ve skutečnosti je. Tohle zjištění se jí moc nelíbí, navíc si uvědomuje, že Mackandalova předchozí pomoc zřejmě nebyla nezištná a to se jí nakonec potvrdí.
Agaté by byl rád, kdyby se Jeann k Bratrstvu připojila. Mackandal si proto od ní vyžádá, aby otrávila rodinu, pro kterou všichni tři pracují. To Jeann odmítne. Důvodem je fakt, že ne všichni se k ní na plantáži chovají špatně. Agaté je zklamaný a odchází, ale Jeann se ještě předtím podaří Agatému potají uzmout amulet Srdce. Byla si přitom vědoma jeho ceny, protože amulet popisuje jako věc, kvůli které by Bratrstvo klidně zabíjelo. Zašije si ho do oblečení a čeká. Před možným prozrazením jí "naštěstí" zachrání aukce otroků, kde si jí koupí Philippe Olivier de Grandpré a odveze si jí do New Orleans.
Poznámka: v deníku jsou málokdy uvedena celá jména (většinou jen iniciály), jejich rozklíčování se vám podaří až díky prožitým událostem v kůži Avelin, kdy budete schopni přiřadit, kdo je kdo.
Jeann se s Philippem sblíží a 20. června 1747 se jim narodí dcera Avelin. Philippovo postavení úspěšného obchodníka jim zajistí relativní klid, byť občasným posměškům se nevyhnou. Problém nastane až ve chvíli, kdy se v roce 1751 dostane Philippovo podnikání do problémů, se kterými mu začne pomáhat pan de L'Isle s dcerou Madeleine. V té době začnou kolovat po městě zvěsti, že mezi Philippem a Madeleine vzniká poměr. Jeann tomu nechce věřit, navíc Madeleine s ní naváže lehce přátelský vztah, přičemž se zajímá i o Avelin, kterou začne vyučovat hře na klavír. Šok přijde až o několik měsíců později, kdy se Jeann dozví o oficiálním zasnoubení Philippa a Madeleine (oba se vezmou 5. února 1752).
Díky tomu dojde k přeuspořádání vztahů v rodině, Jeann by přitom ráda utekla, ale Avelin má svého otce ráda a Jeann jí o něj nechce připravit. Madeleine se k ní také nechová špatně. Sice nahradila Jeann na postu manželky, ale její vztah k ní je více a více kamarádský. Dokonce se živě zajímá o její minulost v Saint-Dominique. Další rána přijde 14. dubna 1757, kdy se Jeann od Madeleine dozví, že do New Orleans přijel podivínský šaman jménem Mackandal ... ! Nikdo netuší, co tu pohledává, tedy nikdo až na Jeann, ta to ví moc dobře. Jeann proto 1. května předá Avelin do péče Madeleine a z New Orleans zmizí - doufá, že je to jen dočasně. Amulet Srdce nechává Avelin, protože je přesvědčena, že u ní ho Mackandal hledat nebude.
Jeann na radu Madeleine uprchne do Mexika do Chichen Itza, kde je velká komunita "bývalých" otroků, kterou vede Rafael Joaquín de Ferrer. Najímá si je tu na archeologické vykopávky. Vše kolem vypadá přívětivě, ale jen do té chvíle, než Jeann objeví část artefaktu, který je vzhledem podobný Srdci Bratrstva. Pojme určité podezření, že se tu děje něco nekalého a začne si více všímat různých drobností okolo místní komunity a zájmu svých zaměstnavatelů. Vše vyvrcholí nálezem části kotouče, což je onen artefakt, který Ferrer hledá. Jeann se rozhodne artefakt ukrýt a spolu s tím začne pochybovat o skutečných motivech Madeleine a Ferrera. Správně odhadne, že jde o spolek podobný Bratrstvu, ale s trochu odlišnými cíly. Ferrer nakonec Jeann z vykopávek vyhodí aniž by tušil, co před ním skrývá. Výhra to však není, protože z Chichen Itza není úniku - Ferrer ovládá přístav a nikoho do něj nepustí. Ta zdánlivá svoboda místní komunity v Chichen Itza byla jen iluzí!
Přispěvatel: Elemir Říjen 29, 2021, 18:28:04
Uběhly celé dva roky a Avelin stále nedokázala najít sebemenší stopu po Ferrerovi, který ovšem i v nepřítomnosti stále ohrožoval život lidí v New Orleans. Avelin se proto v roce 1765 vydala do lousianských mokřádů, aby vyhledala pomoc svého mentora Agatého. Agaté nic konkrétního nezjistil, ale na obzoru se objevila nová hrozba - v močálu se rozpíná společenstvo, které vede muž jménem Mackandal! Není to však TEN Mackandal, protože pravý Mackandal je již dávno mrtvý. Tohle je zřejmě nějaký podvodník a Agaté požádá Avelin o pomoc s jeho nalezením. Falešný Mackandal totiž přebírá místní pašerácké aktivity, takže je zřejmé, že mu jde o rychlý zisk, ale záhadou je, k čemu ty peníze tak nutně potřebuje.
Agaté pošle Avelin za místní pašeráckou skupinou, kterou vede Roussillon se svou zástupkyní Élise, aby jim nabídla svou pomoc. Podle Agatého by to mohlo být prospěšné pro obě strany - Avelin odstraní vznikající konkurenci a Roussillon s Élise jí na oplátku pomůžou s nalezením falešného Mackandala. Agaté se nemýlil. V tuhle chvíli přijde do hry další novinka a to je možnost používat kánoi, která je pro přepravu v močálu velmi užitečná. Je pravdou, že jsem si močál nejprve proběhl v kombinaci suchá noha/plavání, ale některé body jsou rychleji dostupné kánoí. Močál jinak není příliš velký, pohyb komplikuje hlavně ta voda. Navíc zprvu se nelze dostat do SZ části močálu, která souvisí s postupem v příběhu.
Élise zavede Avelin do tábora jedné Mackandalovi skupiny, odkud si Avelin odnese dopis, který svolává jednotlivé skupinky loajálních pašeráků na Svatojánskou noc. Bohužel, o tom, kde se to bude odehrávat, není v dopise ani slovo. Roussillon proto pošle Avelin do vesnice San Danje, kde má vyhledat místního šamana. Ten jí poví, o které místo jde a poskytne jí protijed proti jedu, kterým se jí Mackandal určitě pokusí zabít. Avelin se poté v doprovodu Élise vydává k jezeru Pontchartrain.
Zde je Avelin svědkem rozhovoru Ferrera s Mackandalem, ze kterého se vyklube Baptiste, přítel a spolubojovník Agatého ze Saint-Dominique. Nyní už je jasné, odkud falešný Mackandal zná zvyky pravého Mackandala. Baptiste vyhledal Ferrerovu pomoc, aby se mohl pomstít za zradu Jeann, která vyvrcholila porážkou Mackandala, a ze které Baptiste viní hlavně Agatého. Souboj s Baptistem je trošku náročnější, ale podařilo se mi ho nějak přehodit přes sebe a dostat se mu tak do zad. Během posledního rozhovoru poznal amulet Srdce na krku Avelin, ale na její otázku, kdo byla žena, která je zradila, už jí nestihl odpovědět (v tuhle chvíli o spojení Jeann a Agatého ještě nevíte).
Po zabití Baptisty se na pozadí vzpomínky projeví podivná chyba, která je způsobena neznámým hackerem. V prostoru ostrova přibyde postava s kódovým onačením občan E, která ukrývá pravdu o tom, jak rozhovor Ferrera a Baptisty probíhal ve skutečnosti. To, co Avelin, respektive hráč viděl, byla totiž poupravená verze. Občana E je potřeba identifikovat pomocí Orlího zraku a poté zabít. Za hacknutím vzpomínek stojí skupina ERUDITO a těch upravených událostí je ve hře mnohem více (cca 6). Tři jsou přitom přímo součástí hlavního děje (tato s Mackandalem, Chichen Itze a potom finále), 3 další je potřeba vyhledat. Výhodou je, že tyhle události jsou dostupné od chvíle vzniku až do konce hry, takže je lze vyhledat klidně později. Vždycky je nutné najít určité místo na mapě, kde se poté spustí vyhledávací trigger.
Realita Baptistova záměru spočívá v tom, že hodlá povraždit všechny aristokraty v New Orleans a osvobodit otroky. Háček je v tom, že to nedělá pro Bratrstvo. Baptiste se rozhodl změnit strany. Svou aktivitou sice naplní cíle svého učitele, ale odměnou mu bude vláda nad močálem a členství mezi templáři. Osvobození otroci samozřejmě poputují na vykopávky. To je ten důvod, proč Baptiste hledá finance a osvobozuje otroky. Ferrer se po tomto rozhovoru vydal do New Orleans, Avelin pak za Agatém, od kterého se dozvěděla, že Agaté znal její matku. Tím ovšem nasadil Avelin brouka do hlavy a vztah mezi Avelin a Agaté začal být poněkud napjatý - tak to popisuje hra.
Zpět v New Orleans
Děj se mezitím posune o 3 roky dopředu do roku 1768, kdy se vlády nad New Orleas ujmou Španělé. V té době se Avelin setkává s kapitánem Carlosem Dominguezem, který převáží Fererrovo zboží, ale nic konkrétního se od něj nedozví. Ulice New Orleans jsou plné nepokojů, což je nyní mnohem důležitější než Ferrer. Avelin získává od otce první stránku deníku své matky, ale je to jen útržek nějaké vzpomínky, kterou nelze nikam zařadit. Mnohem většího překvapení se dočká od Blanca, který jí zařídil komplet základnu ve skladišti u přístavu. Od této chvíle se může Avelin věnovat obchodu. Na Blancovi je vidět, že by se rád s Avelin sblížil, ale ta v tom vidí jen čisté přátelství. Anebo si to nechce připustit. Mohu prozradit, že to žádným happyendem neskončí, ten vztah zůstane až do konce hry čistě profesionální.
Aby to však nebylo málo, Blanc věnuje Avelin paraple s mechanismem na vystřelování šipek, takže Avelin nyní může v kostýmu dámy využívat útok zdálky. Ostatně to si taky hned vyzkouší, protože do Philippova obchodu s kávou začne fušovat pan Bouché, který se věnuje obchodu s čajem a rozhodne se svého konkurenta vyřadit - pomluvou kávy. Bouchého stačí zastrašit zabitím jeho bodyguardů. Velmi rád vyklidí pozice a od této chvíle je možné začít postupně nakupovat jednotlivé obchody v New Orleans. Ale jak jsem již psal, netuším, k čemu je to vlastně dobré. Mělo by to mít něco do činění s vyplacením otroků, ale chybí mi právě nějaký viditelný efekt, kterého bych si všiml.
Krom Bouchého trápí Avelin nové únosy otroků. Stopa vede zpět do močálů, kde se Avelin od Élise dozvídá o konvojích s otroky, které míří do pevnosti na SZ močálu (oblast se nyní odemkne). Během osvobození jednoho z konvojů se však Avelin dozví, že osvobození otroci jsou tu ve skutečnosti z vlastní vůle. Guvernér Antonio de Ulloa jim nabídl práci a oni jí přijali. Avelin to přišlo celé podivné a rozhodla se tomu přijít na kloub, jenomže Ulloa se ukrývá v La Balize a ven nevystrčí ani nos. S tím jí pomůže Blanc. Nejprve je nutné vyvolat ve městě nepokoje, tím Ullou vylákat a poté Ulloův konvoj vlákat do pasti, s čímž jí pomůže Agaté. Celý úkol má hned několik bodů a je to opravdu povedená akce.
Agaté si přál Ullovu smrt, vlastně to pojal jako test loajality. Tím ovšem Avelin mírně popudil, protože jí tím dal najevo, že v ní nemá plnou důvěru. Agaté se netajil svými obavami, které pramení z jeho noční můry, kdy viděl, že se Avelin stala nástrojem nepřítele. Tím samozřejmě myslel templáře. Důvodem byl fakt, že se Avelin už delší dobu vyhýbá močálům i samotnému Agatému. Avelin nakonec tyhle obavy nerozptýlí, protože Ullou nechá žít. Ostatně není důvod, Ulloa vědomě nikomu neublížil, je to více vědec než politik, a Avelin poskytl vodítko do Mexika. Agatého to ovšem rozčílí a ještě více ho rozčílí, když mu Avelin sdělí, že odcestuje do Mexika. Agaté jí to výslovně zakáže, bere to jako jasné porušení disciplíny, ale nic mu to není platné. Roku 1769 se Avelin pod záminkou obchodní cesty na Kubu vydává jako otrokyně do Chichen Itza.
Chichen Itza
Kolonie v Chichen Itza vskutku vypadá jako ráj na zemi, všichni jsou tu spokojení a těší se ze své svobody. Ale hlavně je tu Ferrer! Avelin se během špehování dozví, že Ferrer potřebuje další dělníky, s čímž by mu měl pomoci Vázguez, který nahradil výpadek Baptisty. Tím se Avelin dozví další klíčové jméno a jako bonus se stane svědkem skutečného zacházení s místními "dělníky", protože Ferrerův předák chytil uprchlého otroka z tábora a nyní se ho chystal ztrestat. Avelin zasáhla a odměnou jí krom svobody byl bič, který se dá použít jednak jako zbraň a pak rozšiřuje možnosti parkouru o skok ala Indiana Jones. Ale tím to ještě neskončilo, osvobozený otrok pozná Avelinin medailon, prý ho viděl před nějakým časem na krku jedné ženy v táboře, ale ta žena už tu není. Prý se jmenovala Jeanne. Avelin v tu chvíli svitne naděje, protože vytuší, že onou ženou by mohla být její matka.
Během hledání stop po matce narazí Avelin na dalšího občana E, kdy se zpřístupní skutečná verze rozhovoru mezi Ferrerem a předákem. Namísto trestu je zde přímo zmíněna Ferrerova libůstka v mučení a Ferrer se nijak netají tím, že otroci jsou tu jen na práci a žádná svoboda je ve skutečnosti nečeká. Postatné jsou výsledky a pro ty si půjde klidně přes mrtvoly. Abstergo v upravené verzi záměrně pozměnili Ferrerův charakter, aby nevypadal jako sadista, ale zároveň byla ponechána informace o trestání otroků, kteří by se rozhodli utéci. Ono to má svůj smysl, který se ukáže na konci příběhu. Zaměrně na to upozorňuji už nyní, aby ten kontrast lépe vynikl.
Avelin skutečně najde stopy po své matce a ty jí dovedou k části ukrytého artefaktu. Cesta k němu není jednoduchá a o to větším překvapením se stane chvilka, kdy se do místnosti s artefaktem probourá Ferrer skrze vyhloubený tunel. Samozřejmě se to neobejde bez boje, ve kterém se náramně hodí bič od předáka. Ostatně je to druhý tužší souboj ve hře. Během útěku z bortící se místnosti se Avelin setká v tunelu s matkou. Jeanne je překvapená, že Avelin vidí, protože jí nechala pod ochranou Madeleine, která jí slíbila chránit. Místo toho stojí Avelin zde a na rukou má čepele, znak příslušnosti k Bratrstvu, které Jeanne považuje za nepřátele. Dokonce si myslela, že jí Avelin přišla zabít! Jeanne poví Avelin o tom, že kousek artefaktu, který má v ruce, je část Kotouče proroctví a ten se nikdy nesmí dostat do rukou Agatého. Poté Jeanne zmizí.
Avelin je poněkud zmatená, protože netuší, co to má vlastně všechno znamenat. Z rozhovoru Ferrara a předáka také ví, že Ferrer byl jen řadovým templářem, který poslouchal rozkazy někoho, kdo je titulován jako Zástupce společnosti. Možná je touto osobou Vázguez, o kterém se Ferrer zmiňoval. Je čast vrátit se domů ...
Přispěvatel: Elemir Říjen 29, 2021, 18:28:10
Píše se rok 1771, Španělé zmírnili útlak a začali podporovat volný obchod. Skutečnosti posledních dvou let však Avelin silně poznamenaly, jenomže na dlouhé přemýtání nebyl čas. Španělé se rozhodli zasáhnout proti pašerákům v močálech a do celé věci je nějak zapletený Vázquez. Cílem útoku bylo vylákat mimo jiné Agatého. Avelin se proto rozhodne svého mentora varovat, ale jejich shledání je poněkud napjaté. Avelin se i přes předchozí varování matky rozhodne Agatému ukázat polovinu disku, ale reakce Agatého jí překvapí. Nejeví o disk zájem, dokonce Avelin nabádá, aby ho zničila nebo někam zakopala, že s tím nechce mít nic společného.
Během útoku na Španěly se Avelin dostane k deníku, který popisuje znovupřevzetí vykopávek v Chichen Itza. V ohrožení je tak nejenom Jeann, ale i druhá polovina disku, kterou Jeann původně ukryla. Roku 1772 se tedy Avelin vyloďuje v Chichen Itza, kde se v táboře na okraji džungle shledává se svou matkou. Od Jeann se dozví polohu disku a po jeho nalezení se pokouší matku přesvědčit k návratu do New Orleans. Jeann odmítá, protože nyní je její domov v Chichen Itza. Avelin se tedy vrací sama.
Jenomže to nebyla poslední rána, které se Avelin dočkala. Po návratu do New Orleans jí čekala bolestivá zpráva - její otec Philippe je vážně nemocný. Jeho stav je bohužel kritický, vědomí se střídá s přeludy a tak se stane, že si Philippe na chvilku splete Avelin s Jeanne a prozradí jí, jak moc lituje toho, že jí nechal. V tu chvíli je přeruší Madeleine, která potřebuje nálehavě pomoc s útěkem otroka jménem George. Avelin ho má zavést do močálu k pašerákům. Zdánlivě jednoduchá akce se poněkud protáhne, protože Roussillou a Élise čile obchodují s patrioty, kteří se připravují na Válku za nezávislost. Jejich obchody však ruší přítomné hlídky Španělů. Avelin proto svým přátelům pomůže dopravit zboží bezpečně na místo určení a při té příležitosti doporučí veliteli Patriotů George jako vhodného kandidáta pro ochranu zásilky. Tím mu pomůže k mnohem lepší budoucnosti.
Po návratu do New Orleans se Avelin rozhodne vyhledat a konfrontovat Vázqueze, k čemuž jí dobře poslouží kapitánský ples. V přestrojení za dámu vyláká Vázqueze na balkon a tam ho smrtelně zraní. Jenomže Vázquez není Zástupce společnosti, tím má být podle něj žena! Avelin je dokonale zmatená a během útěku narazí před bránou sídla na kočár s Madeleine, která jí oznámí, že zatímco ona si užívala na plesu, tak Philippe zemřel! Během pohřbu se pak Avelin dozví, že jí otec nemohl vzhledem k jejímu původu nic odkázat, ale pokud bude chtít, tak u Madelein bude vždy vítána. Svou soustrast jí sdělí i Blanc, který podědil Philippův obchod a nyní nabídl Avelin možnost vést ho společně.
Blanc se po pohřbu zmíní o pokračujícím pátrání po Zástupci společnosti. Stopu k jeho identitě by mohl mít jistý Davidson z etiopského pluku pana Dunmoreho. Avelin se má proto spojit se svým bratrem Connorem v New Yorku, který jí s pátráním pomůže. Do New Yorku se ovšem nepodíváte. K dispozici je jen kousek lesa a menší pevnost, která by klidně mohla ležet kdekoliv jinde. Nicméně je to prima kontrast k Lousianě, protože do okolí New Yorku přicházíte v zimě, kdy je všude plno sněhu. Roku 1777 se tedy Avelin setkává s Connorem, který jí doprovází do pevnosti. Avelin je dosti překvapená z toho, co vidí, protože původní otroci slouží lojalistům, nikoliv patriotům! A ještě větší překvapení jí čekalo, když našla Davidsona, ze kterého se vyklubal George! Jeho poslední slova jí jen potvrdila to, co už věděla, Zástupce společnosti na ní čeká doma v New Orleans ...
Velké finále
Nasupená Avelin vlítne do domu svého otce a konfrontuje Madeleine se svým zjištěním. Madelein nezapírá, dokonce Avelin prozradí, že sledovala každý její pohyb a Avelin jí mimo jiné vděčí za svůj život, protože je pro templáře příliš důležitá. V tu chvíli na ní ovšem Madeleine míří zbraní. Avelin se pokusí o útěk, ale venku už jsou rozmístěné stráže, které jí zastaví. Původní ostrý tón mezi Avelin a Madeleine se začne otupovat, protože Madeleine jí prozradí, že jim jde ve skutečnosti o stejnou věc a ona jí stále miluje jako svou vlastní dceru. Její schopnosti využila k tomu, aby zlikvidovala teroristy ve své vlastní organizaci, protože lidé jako Ferrer se rozhodli porušit pravidla a místo pomoci začali sledovat vlastní cíle. Ferrer třeba proměnil mírumilovnou kolonii v Chichen Itza v cosi zvrhlého. Poté jí Madelein nabídla vstup mezi templáře.
Zmatená a rozpolcená Avelin se rozhodne zajít za Agatém, aby si s ním promluvila, jenomže rozhovor s Agaté se poněkud zvrtnul. Avelin ho osočila z utajení informace o Zástupci a Agaté pro změnu osočil Avelin z toho, že pod vedením své nevlastní matky přešla k templářům. Ostatně něco na tom je, Agaté měl díky Avelin svého špeha přímo u zdroje. Avelin by žila klidně dále v nevědomosti, ale protože se rozhodla Agatého rozkaz se zákazem odjezdu do Chichen Itza neuposlechnout, tak se dostala na stopu pravdě. Navíc tím získala mocný a nebezpečný artefakt. Avelin tedy měla právo se na Agatého zlobit. Agatého reakce byla méně pochopitelná, navíc na Avelin zaútočil s pomocí přeludů. Když ho Avelin přemohla, tak se během dalšího rozhovoru dozvěděla o skutečném vztahu mezi ním a její matkou. Agaté litoval chvíle, kdy Jeann opustil, protože Avelin by bývala mohla být jeho dcerou, kterou by si sám vychoval. Avelin mu přesto všechno odpustí a požaduje, aby odešel někam daleko, jenomže to Agaté odmítne a zabije se. Agatého smrt si Avelin vysvětlí spíše jako útěk od zodpovědnosti, kdy Agaté jako mentor zcela selhal a nechal jí tu opuštěnou a zmítanou pochybnostmi. Během návratu do New Orleans se Avelin rozhodne, že přijme nabídku Madelein. A tak se z Avelin stane templářka ...
No, byl by to asi prima konec, ale nějak nám z toho vypadl Kotouč proroctví ;) Ano, na řadu přijde občan E :) Poté, co se Avelin stala templářkou a na obrazovce skončily falešné titulky, tak se Madelein pokusí artefakt použít, ale neúspěšně. Něco tu chybí, anebo jinak, někdo tu něco sabotuje?! V tu chvíli Madeleine pochopí, že Avelin s ní sehrála divadlo a pokusí se jí zabít. Je to prima bitva s přesilou, ale nakonec stačí jen počkat na okamžik, kdy do boje vstoupí Madelein a zabít jen jí. Avelin totiž věděla, že její otec nezemřel přirozenou smrtí. Madelein ho otrávila náprstníkem. Stejně tak celá báchorka o Ferrerovi - i kdyby to byla bývala pravda, tak to nic nemění na tom, že Madelein v podstatě Avelin ukradla a její matku držela v otroctví v Chichen Itza. Madelein však netušila, že Avelin nemá jen schopnosti potřebné pro získání artefaktu, ale má i klíč k jeho použití. Celou dobu ho měla na očích a nevěděla o tom, přesně jak to Jeanne původně zamýšlela při útěku před Mackandalem.
A co Kotouč proroctví ukrývá? Vzkaz od Evy pro ty, co bojují proti zotročení lidí. Je to vlastně slib, že Avelin bude v boji pokračovat dále. Liberation je prvním "dílem", který neobsahuje linku ze současnosti, vše se odehrává jen v rámci vzpomínek a jediným sci-fi prvkem je právě jen ten konec hry.
Jenom ještě poznámečka k té Agatého sebevraždě, i k tomu se vztahuje pravda v podobě občana E, ale ta úprava skutečnosti spočívá jen v tom, aby rozhovor s Agatém a jeho následný útok na Avelin vyzněly tak, že to byla čistá zrada a odůvodnilo se tím, proč je Avelin ochotná vstoupit mezi templáře. Až na to finále jsou ty úpravy pravdy opravdu jen drobné, protože příběh Liberation má odvyprávět důvody, proč se Avelin stala templářkou a tak je tomu potřeba místy trošku pomoci, aby to vypadalo jako jasné rozhodování.
Přispěvatel: Elemir Říjen 29, 2021, 18:30:11
Přispěvatel: Elemir Říjen 29, 2021, 18:30:36
Liberation působí mezi ostatními (velkými) díly Assassin's Creed trošku zvláštně. Jednak je to dáno příběhem, který se opírá o modifikované vzpomínky asasínky Avelin, jež jsou prezentovány jako multimediální zábava firmy Abstergo a pak je to dáno i délkou a dynamikou hry. Na jednu stranu působí Liberation jako klasický datadisk, ale ve skutečnosti je tu vše, co lze nalézt u jiných dílů série. Jen je to podáno úspornější formou - menší lokace, zjednodušení úkolů, menší důraz na zvládnutý parkour atd. A i přesto nemám pocit, že jsem byl o něco ochuzen. Mě naopak tohle pojetí celkem vyhovovalo, protože to zvyšuje dynamiku hry a celý příběh pak plyne mnohem přirozeněji, byť jde opět o události, které se táhnou vzpomínkami napříč několika lety. Možná je to dáno i tím, že jsem si Liberation nekupoval, ale mám jí jako bonus k trojce. Upřímně, za plnou cenu bych to asi býval ani nekupoval.
Velkým kladem hry se pro mě stalo prostředí a atmosféra New Orleans a přilehlého okolí. Tohle ani nemohlo dopadnout jinak, protože si vždy potrpím spíše na exotiku. Kontrast mezi Liberation a AC III je značný, což si můžete připomenout díky krátké pasáži, kdy v doprovodu Connora hledáte důstojníka Davidsona. V tu chvíli se před vámi objeví důvěrně známé prostředí trojky. Škoda jen, že jde jen o kousek zimní krajiny, protože kontrast mezi Liberation a trojkou vynikne hlavně při porovnání Bostonu nebo New Yorku s New Orleans - v porovnání s ním jsou to fándní města. Hodně jsem ten rozdíl pocítil i dříve, když jsem se po trojce dostal k Black Flag, který se odehrává v Karibiku. No a zajímavé je porovnání i s Rogue, které mám právě rozehrané, protože to se vrací zpět k trojce, ale prostředí severní Ameriky v jeho podání mi přijde mnohem lepší.
Avelin je oproti Connorovi mnohem sympatičtější a lépe jsem se s ní sžil, tedy s jejími asasínskými problémy. S Avelin jako ženou je to komplikovanější, za sebe jsem rád, že tu nejsou žádné romance nebo jejich náznaky. Vztah s Blancem je totiž obecně komplikovaný a hra se k němu vrací ještě v Black Flag v lince ze současnosti, kdy Vidic na audiozáznamu vyslýchá Subject 1 a ptá se ho na jeho pocity. Avelin je v nich popisována jako stroj na zabíjení, u kterého prevažuje praktičnost nad emocemi. K Blancovi sice něco cítí, ale není to pro ní až tak významné, resp. nelze určit, jestli jde o něco více. Charakterově bych si jí dokonce dovolil tipnout, že je hodně podobná Haythamovi. Možná proto mi přišlo hraní za Avelin tak přirozené. Tady musím připomenout, že hraní za ženské charaktery s vlastní osobností nemám moc v oblibě, ale tady to vlastně ani moc nevnímáte. Avelin by klidně mohla být muž a vyšlo by to nastejno. Význam to má spíše kvůli mechanice svádění, která hráči umožňuje poznat další možnosti asasínské práce, což by s mužem jako hlavním charakterem moc nešlo.
Absence linky z přítomnosti mi nijak nechyběla. Ostatně nedávalo by to ani smysl. Liberation chtěl oživit odkaz snažení Adama a Evy, který uzpůsobil na vztah bílá rasa vs černí otroci, ale to se dozvíte až v závěru hry, takže si spíš říkáte, že to tam vývojáži plácli jen proto, aby do hry prostě nějak zakomponovali odkaz na Isu a boj lidí s nimi. Kdyby to ve hře nebylo, tak by se vůbec nic nestalo. Boj asasínů proti otroctví a bezpráví je přeci součástí série už od počátku. Kdo hrál starší díly, tak to ví, no a ti noví zas pro změnu netuší, kdo byl Adam a Eva v podání historie Isu, takže pro ně to taky postrádá význam :) Mnohem více mě zaujala pasáž s hacknutím vzpomínek skupinou ERUDITO, protože jsem byl docela překvapený, jak málo se ta pravda liší od toho, jak byly vzpomínky upravené. Když se mi to přihodilo poprvé, tak jsem si dokonce myslel, že se přehrála jedna a ta samá pasáž beze změny. Ukazuje to, že hranice mezi templářem a asasínem může být občas dost tenká a na první pohled nemusí být jasně rozlišitelné, kdo jaké zájmy hájí. Stačí jen drobná úprava a celé to vyzní jinak. Avelin i templáři chtěli svobodu pro otroky, ale templáři jim ve skutečnosti jen vyměnili jedno otroctví za druhé, protože nová svoboda znamenala jen změnu vnějších podmínek - jejich svobodná vůle zůstala i nadále zapovězena.
Mě v tomhle ohledu trošku překvapila myšlenka spojená se zabitím Davidsona, který se rozhodl pod vlivem templářů bojovat po boku Britů, tedy v podstatě svých otrokářů. On to vysvětluje tím, že jejich velitel se k nim chová důstojně a stejně tak okolí. Přitom si neuvědomuje, že jde jen o manipulaci. Jde totiž o to, že dobré zacházení stále ještě nedělá z otrokáře světce, pořád je to otrokář, protože si část svobody otroků uzurpuje stále pro sebe. Jenomže tohle je věc, kterou lze vztáhnout na jakýkoliv podřízený vztah. Asasíny nevyjímaje. Ostatně neuposlechnutí rozkazu Agatého vedlo k tomu, že se narušil vztah mezi ním a Avelin. Podobná situace nastala v jedničce mezi Mualimem a Altairem. Svoboda nastává tehdy, kdy se nemusíte obávat důsledku svých rozhodnutí, ale to je v podstatě utopie ;) Vždy tu budou nějaké mantinely, ve kterých se musíte pohybovat a záleží jen na tom, co pro vás bude výhodnější anebo čemu dáte přednost. V tomto případě tvrdé otroctví za měkčí otroctví.
Přišlo mi to právě jako pokus o zobecnění, což fungovat nemůže. Proto taky vývojáři musí neustále podtrhovat ten kontrast mezi cílem a metodou, jak toho cíle dosáhnout, protože v řadě případů lze s pohnutkami templářů naprosto souhlasit. Myslím si, že vývojáři se už u trojky chytili do pasti, protože pořád musí stavět na tomto kontrastu a pořád musí nějak udržovat i sci-fi linku. Proto byl Origins tak osvěžující změnou. Rogue, ke kterému se snad za pár dní dokopu (tedy poznámkami), na to jde taky docela krkolomně. Naštěstí tyhle myšlenky přijdou až ke konci hry, kdy vrcholí zápleka templáři vs asasíni.
Vyslovená negativa bych ve hře taky nehledal. Liberation zabavil a na těch deseti hodinách toho stihl ukázat celkem dost. Pro mě to byla příjemná změna a krásný úvod do druhé rozehrávky Black Flag.
Přispěvatel: Yuyana Říjen 31, 2021, 19:50:22
Přispěvatel: Elemir Listopad 02, 2021, 01:31:28
Konečně se dostávám k dalšímu přelomovému dílu, kde si hned na úvod neodpustím poznámku, že ani Black Flag není vhodný jako úvod do série Assassin's Creed :) A tím jsem asi řekl všechno ... :D K Black Flag jsem se tuším také dostal zdarma v rámci nějaké akce a poučen z trojky jsem se některým aktivitám rovnou vyhýbal. Když jsem se do hry před pár týdny znovu ponořil, tak jsem zjistil, že v předchozí rozehrávce jsem hru zkompletoval jen z 55% (v současné rozehrávce to bylo 92%). To bylo první překvapení. Druhé překvapení byl děj. Ne že bych si hru z první rozehrávky nepamatoval, ale předtím jsem netušil řadu souvislostí, takže jsem jednotlivé věci vnímal trochu jinak.
Black Flag totiž není klasický Assassin's Creed, což vám zprvu nedojde. Obzvláště pokud už máte s nějakým dílem zkušenosti. Hra hned na počátku boří pravidla genetických linií, protože vy dostanete do rukou týpka, který nemá s Bratrstvem vůbec nic společného, ale přitom se chová jako mistr asasín. Někomu v týmu to asi došlo, takže hra se později snaží např. orlí zrak vysvětlit jako přirozenou vlastnost lidí, jen někdo to umí lépe, jiný musí holt tvrdě trénovat. Přitom my z předchozích dílů víme, že orlí zrak je pozůstatek šestého smyslu rasy Isu, který se dědí v liniích hybridů. Ale budiž. Hlavní hrdina, Edward Kenway, klidně může být potomkem takové linie. Hra to sice nikde neuvádí, ale dalo by se to vzít jako fakt. Co se jako fakt vzít ovšem nedá, je ten přirozený asasínský talent.
Když už hrajete několikátý díl série, tak se nad tím zprvu ani nepozastavíte, protože už někde u Brotherhood vám začne tutoriál lézt krkem. Proč byste se k sakru meli pořád učit, jak asasína ovládat, vždyť to přeci máte v malíčku :) No a Black Flag vás s tím opravdu moc otravovat nebude, a právě proto vám to nedojde hned. Vývojářům v tomhle hodně pomohlo zasazení hry, protože Edward Kenway je zkušený námořník, takže parkour má natrénovaný z obsluhy lodi a pokud jde o boj, tak Edward se stal v průběhu času pirátem, takže si musel osvojit různé techniky boje, ze kterých nyní jako asasín těží ... no asasín, popravdě vy budete velkou část hry hrát za piráta, teprve ke konci se Edward stane skutečným asasínem.
V části o Liberation jsem uvedl, že Black Flag se odehrává v letech 1715 až 1722 a zachycuje období označované jako Zlatý věk pirátů. Konkrétně jde o konec této éry, který je právě součástí zápletky. Celý děj se odehrává v Karibiku a herní plocha je tentokrát opravdu obří. Na severu zasahuje k pobřeží Floridy, na jihu pak jde až pod Jamajku. Ze západu končí při pobřeží Střední Ameriky. Východní část mapy hraje v Black Flag jen malou roli, ale později byla využita v DLC Freedom Cry, kde byla rozšířena o část Haity (Saint-Dominque). Mapa je samozřejmě mírně zdeformovaná, příliš neodpovídá skutečnosti, ale to se dá pochopit.
Aniž bych cokoliv napsal, tak už vám je asi jasné, že hlavním dopravním prostředkem bude v Black Flag loď. Ano, na lodi si užijete mnoho hodin. Z počátku se budete pohybovat jen po severní části mapy, kde tvoří přirozenou hranici střední pás Kuby. Jižní polovina se otevře později. Naštěstí není nutné křižovat Karibik neustále sem a tam, jakmile nějaký významný bod navštívíte, tak se u něj odemkne rychlé cestování, což později významně ušetří čas. Některé lokace neobjevíte hned, ale zpřístupní se až v rámci děje, to samé platí pro úkoly. Sice jsem psal, že vás hra nebude tolik trápit tutorialem, ale v Black Flag je opět pár novinek, se kterými vás hra bude chtít seznámit a samozřejmě to bude postupně formou úkolů v hlavní lince, takže pokud se rozhodnete nejprve ovládnout Karibik a splnit vedlejší aktivity, tak vám pár věcí bude chybět, protože k tomu nebudete mít potřebné dovednosti.
Původně jsem si myslel, že se některé aktivity bugly, ale nakonec se to vyřešilo právě ziskem nových dovedností. Nicméně na dva nepříjemné bugy jsem nakonec opravdu narazil - 1) v Kingstonu se mi neobjevila hospoda, 2) nebyl jsem schopný získat templářský oblek (hra mi při odemykání klece s oblekem spadla a poté už jí nešlo otevřít). Ostatně Black Flag je celkem nestabilní, hodně mi ho sestřeloval Bandicam, takže moc screenshotů ze hry nemám. Hra bohužel taky dokáže PC zaseknout tak, že se to bez restartu neobejde. Doporučuje se proto nastavit spouštěcímu souboru hry kompatibilitu na Windows 8, popř. ho navíc spouštět s oprávněním správce.
Vzhledem k velikosti hry a množství aktivit nebudu opět postupovat systematickým popisem, ale jednotlivé části sdružím do samostatných celků, kde to proberu vše najednou. Ono to už bude stejné i pro další díly, protože od Black Flag se Ubisoft přesunul směrem k rozlehlejším openworldům.
Linka ze současnosti
A začnu poněkud netypicky linkou ze současnosti, protože na počátku hry je klíčové vědět, že Black Flag je opět obsah připravovaný Abstergem. Narozdíl od Liberation tu však nehrajete již hotové dobrodružství, ale přímo se podílíte na jeho vzniku ... tedy alespoň tak vám to vaši nadřízení tvrdí ;)
V Montréalu vznikla nová pobočka Abstergo Industries, resp. Abstergo Entertainment, ve které se rozhodli navázat na Vidicovu práci inspirovanou Liberation. Samozřejmě je to do určité míry zástěrka, ale proč nezabít dvě mouchy jednou ranou? Nová pobočka se měla stát fabrikou na peníze, ale čím přitáhnout masy? Ve světě v té době nabírala na popularitě pirátská tématika a co náhoda nechtěla, vždyť i my máme na pořadu dne výzkum jednoho piráta :) Rada Abstergo Industries tento nápad schválila, ale zároveň si vyžádala podrobné reporty z průběhu "bádání". Zbýval už jen poslední krok - kdo bude linku Edwarda Kenwaye zkoumat?
Desmond Miles byl v té době již mrtvý, ostatně video z jeho nálezu a pitevní protokol lze nalézt v pobočce Absterga (jakmile se hlavní postava naučí hackovat). Los padl na noname zájemce. Ostatně různých dobrovolníků je pobočka plná. Technologie Animu zas o kousek pokročila a tak je možné na průzkum dědičných liní najímat bez jakéhokoliv rizika různé zájemce. Podmínkou je akorát vlastnit příslušnou DNA a k té se Abstergo dostalo díky nalezení ostatků Desmonda (hlavně se mě neptejte, proč nepoužili předchozí vzorky z doby, kdy byl Desmond vězněm Absterga v Itálii - předchozí Animus zřejmě pracoval jen s čerstvou, právě extrahovanou DNA, ale to opravdu jen hádám).
Hra začíná tím, že vás v úvodní hale společnosti uvítá vaše nová nadřízená Melanie Lemay. Docela sympatická, ale lehce ztřeštěná zrzka, jak už se podobně přemotivovaným managerům stává ;) Její hlavní náplní je, jak jinak, motivace výzkumníků. Nadřízeným Melanie je Olivier Garneau, který má přímou linku na Radu společnosti a v ní je podřízený Laetitii England. Všechno jsou to samozřejmě templáři. Laetitie je pak členkou Vnitřního kruhu (Inner Sanctum). Celá tahle divize je pozůstakem původního výzkumu Subjectu 17, který nyní musel nabrat nový směr. Nyní hledají místo, které se nazývá Observatoř.
Poznámka: zprvu jsem tak nějak přemýšlel, jaká je tu vlastně spojitost s trojkou a co má tahle změna v pojetí hry znamenat? Na mě to působilo jako vývojářský vtípek, kdy jsme se jen přesunuli do kanceláří Ubisoft Montréal a máme možnost se podívat na to, jakým způsobem se řídí vývoj nového dílu Assassin's Creed, včetně klasického Ubisoftího kopírování trendů - Piráti z Karibiku :D Ono to možná tak mělo vyznít, ale mě to zprvu opravdu zmátlo, protože mi to vzhledem k trojce nedávalo moc smysl. Později se v rámci hackování dostanete k různým zajímavostem, které ovšem pochopíte jedině tehdy, pokud znáte předchozí hry. Jinak to moc smysl nedává. Mimo jiné je tu vysvětleno, proč Connorova linka nebude pokračovat dále a to samé u jiných postav. K tomu jsou tu i náznaky, jakým dalším obdobím by se série mohla věnovat a proč. Moje znalost série bohužel končila u trojky, takže napoprvé jsem z toho moc neměl.
Během cesty k výtahu jsem si nemohl nevšimnout Rebeccy Crane, která kolem mě prošla směrem od stánku s kafem, který obsluhuje Shaun Hastings. Bratrstvo má tedy něco za lubem, ale to moje hlavní postava neví, protože ta s nimi do styku nikdy nepřišla. Spojkou Rebeccy a Shauna je John Standish, místní ajťák. S ním jsem se na chvilku setkal v kanceláři, ale byl zalezlý pod mým stolem, takže mu nebylo vidět do obličeje. Když jsem se po obhlídce zbytku kanceláře vrátil, tak už tu nebyl. John je dosti nevyrovnaný charakter, který mě o pár hodin později vmanipuloval do hackování místních PC. Pod zdánlivě nevinnou záminkou, ale hned první nález byla zpráva z objevu těla Desmonda Milese a jeho pitevní protokol. Nalezené údaje jsem měl předat Rebecce, což se časem stalo běžnou rutinou.
John mě tak nenapádně začal seznamovat s podstatou Abstergo Industries a zároveň mě tím více a více namáčel do pěkného průšvihu. Později mi neopoměl připomenout, že pokud něco odmítnu, tak stačí na moje hackerské aktivity upozornit na patřičných místech a bude po legraci. Celá tahle hackerská linka se táhne napříč hrou, kdy postava získá nejprve oprávnění 1. stupně, pak 2. stupně a nakonec i 3. stupně. Během hackování se lze věnovat i sbírání QR kódů, na kterých je popsán manifest. Jde o lehce zmatené dílko, které oslavuje Juno. Jeho autorem a šiřitelem je zřejmě John.
V poslední třetině hry dojde k výraznému zvratu, který popíšu už nyní. John je ve skutečnosti tzv. Mudrc, což je hybrid, který v sobě ukrývá DNA Aity (manžela Juno). V trojce je tahle pasáž popsána jako experiment, kdy se Isu, konkrétně Juno, pokoušela vědomí rasy přenést do lidského těla. Aita byl první, ale nakonec to psychicky nezvládl a požádal Juno, aby ho zabila. DNA Mudrců je zajímavá tím, že krátce po vzniku zárodku (zygoty) dojde k jeho řízené transformaci, takže výsledkem je identická kopie jedné jediné osoby, která na sebe převezme vědomí Aity. Všichni Mudrci jsou tedy jedna a tatáž osoba, liší se akorát tím, co prožili nového. Všichni si navíc nesou psychické problémy, což je dáno tím, že se u nich míchá lidské poznání s tím, co znají od Aity. Navíc Aita lidskou rasu bytostně nesnášel. Mnoho věcí/míst poznávají, ale u jiných trvá, než se jim mylšenky utřídí.
Ke zvratu dojde ve chvíli, kdy získáte oprávnění 2. stupně a děj hry mírně pokročí. V tu chvíli si IT oddělení (nejenom to lokální) uvědomí, že něco není v pořádku a vyhlásí poplach. To znamená, že jsou všichni výzkumníci vzpomínek omámeni a uvězněni ve svých pokojích. John mi poskytl 3. stupeň oprávnění a s jeho pomocí jsem se měl vydat do hlavní serverovny, abych trochu zamíchal důkazy. Jenomže v serverovně je Melanie, kterou musel John nejprve odlákat. Při té příležitoti jsem se mohl podívat, jak John asi vypadá (sledováním serverovny přes kameru). Jakmile byl vzduch čistý, tak jsem vešel a hacknul hlavní počítač. Zadařilo se, ale pak se stalo něco nečekaného - zjevil se obraz Juno! Juno mi prozradila, že předchozí otevření chrámu Desmondem Milesem bylo předčasné, ale blížící se kataklyzma bohužel neumožnilo jiné řešení. Juno je slabá a bez dalších artefaktů by její přenos mohl selhat, a tak se zas rozloučila. Aha, tak o to tu šlo! Měl jsem posloužit jako nádoba pro znovuzrození Juno. Aita chtěl oživit svou manželku, což se mu tedy nepovedlo a dal mi to nadálku pěkně najevo.
Poznámka: narozdíl od předchozích dílů nemáte možnost se podívat, za koho hrajete. Na svět se díváte z vlastních očí a tak netušíte, jestli hrajete za muže nebo ženu (zrcadla na toaletách nefungují a ani i jiné odrazy ve skle apod.). Tohle mi vlastně přišlo na mysl až při setkání s Juno, protože do té doby jsem byl bytostně přesvědčen, že hraju za muže :) Tomu totiž odpovídají jen zápisky v deníku postavy, kde o sobě hovoří jako o muži. Jenomže proč by se měla Juno vtělit do mužského těla?
Z pokoje jsem musel odehrát dalších pár vzpomínek v Animu, prakticky se dostat až kousek před finále hry, než mě probudil John se smrtící injekcí v ruce. Naštěstí mi přiběhla na pomoc ochranka a Johna zastřelila. Melanie se mi poté omluvila, protože všechny důkazy prý původně ukazovaly na mě, ale nyní bylo jasné, že hackerem byl John ... uf, to bylo o fous ;) Chvilku poté se mi ozvala Rebecca a Shaun, kteří mi vysvětlili, k čemu Johna potřebovali (dostat se k datům serverů Cloud). Nyní však museli prchnout, protože jejich identita byla prozrazena. Za hacknutí všech 33 PC mi přišlo poděkování od Williama Milese.
Jelikož si hlavní postava píše deník, tak se v něm lze dočíst, že svou roli hackera bere s nelibostí, protože se to rozchází s její loajalitou vůči firmě. Je to typický oddaný zaměstnanec, co je nadšený z fajnového kolektivu, který by nerad zklamal. Časem se však tenhle postoj stane méně vyhraněný a na řadu přijde určitý náznak sympatie s asasíny. Nejde však přímo o konverzi. Spíše o zvědavost.
Na Mudrce narazíte i v rámci vzpomínek, přičemž jednoho zmíním už teď. V průběhu hraní budete nacházet vzkazy v láhvi, které zanechal jistý Thom Kavanagh (narozen v Bostonu roku 1652). Thom byl výjimečné, ale taky trochu divné dítě. Dětství proto neměl moc jednoduché a časem se raději rozhodl svůj Bostonský domov opustit. Za jeho zvláštností stály podivné hlasy, kterým zprvu nerozuměl. Jako by v něm žily hned dvě duše najednou. Postupně se dostal až do služeb Petera Beckforda, což byl významný obchodník v Karibiku, který se v podstatě stal faktickým guvernérem Jamajky. V roce 1673 navštívil Beckforda mladičký vyslanec španělského krále, kterým byl jistý Laureano Torres. Velmi se zajímal o osobní poznámky Beckforda, ale brzy se jeho pozornost upnula také k Thomovi. Jednou se ho zeptal, zda-li slyší hlasy. Thom se později dozvěděl, že Torres patří do tajného spolku templářů. Torres by rád zjistil pár informací, ale to mu znenadání přeruší Thomům únos, který zosnuje velmistr asasínů Bahlam (synem Bahlama je Ah Tabai, k němu se časem taky dostanu). Nejde však o únos v pravém slova smyslu, Bahlam chtěl jenom předejít odhalení informací, protože v Thomovi stejně jako Torres rozpoznal Mudrce. Thom se nakonec rozhodne vyhledat Observatoř, protože je s ní nějakým záhadným způsobem spjatý a zde pak v roce 1706 sepisuje své poznámky a také zde po nějakých 40 letech izolace umírá (150 let po předchozím známém Mudrci).
Thomův deník je významný z toho důvodu, že popisuje účel existence Mudrců a přímo spojuje Aitu s Observatoří (byl jejím architektem a krom toho i strážcem artefaktů). Jeho vědomosti jsou proto pro templáře klíčové. Templáři už na Mudrce v rámci výzkumů narazili, proto vědí o Observatoři, ale jelikož jsou Mudrci celkem vzácní, tak bude jednodušší najít stopy ve vzpomínkách někoho jiného, kdo se do Observatoře dostal. A tím je právě Edward Kenway.
Přispěvatel: Elemir Listopad 02, 2021, 01:31:50
Příběh Edwarda Kenwaye začíná v červnu 1715, kdy se jejich loď stane cílem útoku Angličanů. Stane se tak poblíž mysu Bonavista a ke štěstí posádky nad karibikem zrovna zuří bouře. Nicméně ani to nepřítele neodradí a během první vlny útoku se mu podaří zabít kapitána. Velení se proto ujímá Edward, který si všimne zahalené postavy na můstku nepřátelské lodi. Než se naděje, tak se tento cizinec objeví na lodi a během chvilky brilantně odpraví několik námořníků. Naštěstí pro Edwarda opět zasáhne příroda a loď se rozlomí ve dví. Jedinou záchranou je skok do rozbouřeného moře.
Vražedným cizincem je Duncan Walpole, mistr asasín britského Bratrstva, který v Karibiku plní zvláštní misi. Walpole tu měl vyhledat velmistra Ah Tabie (syna Bahlama) a předat mu důležitou zásilku. Jenomže Walpolovi se život v Bratrstvu příliš nezamlouval, nikdy se necítil být plnohotnotným členem, a tak se rozhodl Bratrstvo zradit a spolčit se s nepřítelem. Artefakty pro Ah Tabaie proto nabídl velmistru templářů Laureanu Torresovi y Ayala. Walpole a Edward bouři přežijí a v jednu chvíli to vypadá, že by si mohli vzájemně pomoci, ale pak se Walpole pokusí Edwarda zabít a tím si zpečetí vlastní život. Edward u něj nachází zvací dopis od Torrese a tak ho napadne, že by se mohl za Walpola vydávat. Ostatně Torress se s Walpolem nikdy nesetkal, takže netuší, jak vypadá.
No, zdánlivě jednoduchá zápletka má ještě své pozadí, ve kterém se v průběhu děje formou vzpomínek vysvětluje, jak se Edward do Karibiku dostal. Edward se narodil ve Swansea ve Walesu do farmářské rodiny. Později se s rodinou dostal do Bristolu, kde se seznámil s dcerou místního kupce - Caroline Scott. Její otec z toho nebyl nadšený a jejich vztahu vůbec nepřál. Edward a Caroline se proto roku 1712 potají vzali. Nebylo to zrovna šťastné manželství, Edward toužil po majetku, který by je rychle vyzdvihl z chudinských poměrů a tak se rozhodl, že se přidá do služeb korzárů. Válka proti Španělsku slibovala velké zisky z ulopených pokladů a to ho lákalo. Caroline souhlasila, ale dala Edwardovi jen 2 roky, po které na něj počká. Problém Edwarda byl však v tom, že v té době už notně holdoval alkoholu a Caroline to trpělivě snášela. Tedy až do okamžiku, kdy zjistila, že je těhotná a rozhodla se Edwarda opustit.
Nechtěla, aby jejich dítě vyrůstalo v takovém prostředí. Odstěhovala se proto k rodičům, ale vztah s jejím otcem zůstal napjatý až do její předčasné smrti v roce 1720. Naštvaný Edward jí nijak nebránil, byť se jí pokoušel několikrát přemluvit k návratu, ale když mu jednoho dne Caroline zabouchla dveře před nosem, tak se rozhodl odplout za svým snem a dokázat, že to není takové budižkničemu, za které ho její rodina považuje. Je to poměrně smutný příběh, obzvláště ve světle toho, že Edward na Caroline často myslí a pořád doufá, že se jednoho dne vrátí a budou spolu spokojeně žít. I přes tu rozepři stále považuje Caroline za svou manželku. O dítěti však neměl ani tušení. V době ztroskotání Edward načínal třetí rok slibu a v té době ještě netušil, že se s Caroline už nikdy neshledá. Jeho pouť Karibikem skončila až v říjnu 1722, tedy 2 roky po smrti Caroline.
Havana
V mysu Bonavista narazí Edward na zajatého Steda Bonneta, místního obchodníka s cukrem, kterého zrovna vyslýchají Angličané. Jejich komodor už odplul do Kingstonu a oni mají zrekvírovat Bonnetovu loď a odplout za ním. Bonnetovo posádka to nevydrží a neúspěšně se pokusí o útěk - jsou zastřeleni. Edward se tak stane jediným člověkem, který dokáže řídit loď a pomůže Bonnetovi s plavbou do Havany. Tedy až poté, co se vypořádá s vojáky. Ostatně Havana je i Edwardovo cílem, protože Torres je v současné době guvernérem Kuby a má zde svůj úřad.
Oslava v místní hospodě nedopadla nejlépe, ale to horší teprve mělo přijít. Bonnetovu loď navštívili celníci a zabavili veškerý náklad, a to včetně Edwardovo balíčku pro Toresse. Během shánění ukradených věcí jsem rovnou prozkoumal celé město a splnil maximum vedlejších aktivit. Havana je opravdu nádherné místo. Je to něco trochu jiného než New Orleans, ale ta atmosféra by se tu dala taktéž krájet ;) Druhým velkým městem Karibiku je Kingston, který je právě podobnější New Orleans a zajímavý je kontrast mezi oběma městy, protože v Havaně převažují kamenné stavby a celkově to připomíná kus Španělska. Obě města jsou tak jedinečná a nezaměnitelná.
Edward Bonnetovi poradí, aby odplul do Nassau, na ostrov svobody, ale Bonnet se zdráhá poslechnout. Rád by otestoval ještě jednu šanci s obchodem a tak se v Havaně zdrží dalších pár týdnů. Edward mezitím dorazí do sídla guvernéra, kde ho uvítá Julien du Casse a Woodes Rogers, dva templáři ve službách Torrese. Du Casse je španělským kapitánem a lovcem pirátů, Rogers pracuje pro anglického krále, tedy alespoň jeho král si to myslí. Shledání doprovází část tutorialu v umění asasínů a střelbě. Edward se tak dostane ke skrytým čepelím, které mu věnuje du Casse (krom pirátů i náruživý lovec asasínů). Shledáním s Torresem se kruh uzavře - Torres všechny tři jmenuje oficiálními členy Karibských templářů a poté je obeznámí s tím, že jejich společným cílem je nalézt Observatoř. Místo, odkud lze sledovat jakéhokoliv člověka na zemi. S tím jim má pomoci jistý Roberts, označovaný za Mudrce, kterého Torresovo muži už zajali. Problém by mohli činit akorát asasíni, kteří se určitě pokusí Robertse osvobodit, ale to Torresovi nedělá starosti, protože díky balíčku od Walpola se mu do rukou dostala mapa s rozmístěním asasínských základen. Brzy se tak asasíni sami stanou kořistí.
Edward tak nechtěně převážil jazýček vah ve prospěch templářů, ale zatím o tom neměl důvod více přemýšlet. Druhý den ráno je čekal eskort Robertse do sídla guvernéra, který skutečně narušil asasínský útok. Roberts se pokusil utéci, přičemž zabil jednoho z asasínů, který mu zrovna rozvázal pouta, takže bylo zřejmé, že se nechce dostat do rukou ani jim. Edward za pomoc s eliminací asasínů a dopadením Robertse dostal zaplaceno, šlo o první výplatu ve službách templářů, ale její hodnota mu na tváři vykouzlila dosti kyselý úsměv ... 1000 reálů za to vše?! Večer si postěžoval Bonnetovi v hospodě a rozhodl se, že bude lepší, když získá Robertse pro sebe, protože informace o Observatoři bude mít mnohem větší cenu a určitě pro ní najde správného kupce. Naneštětsí přijde dost pozdě, Roberts je pryč, okolo jeho cely leží mrtví strážci a asasíni a do zad mu vpadl El Tiburión, Torresův osobní strážce (hodně tuhý týpek). Nemohlo to skončit jinak, než Edwardovou porážkou.
Vloupání Edwarda do sídla guvernéra bylo samo o sobě špatné, natož ho najít v takové spoušti. Nicméně Torres si nemyslel, že by to byla práce Edwarda, ale taky si moc dobře uvědomoval, že Edward není Duncan Walpole. Naštěstí to pro něj dopadlo celkem dobře, skončil na otrokářské lodi na cestě do Sevilly. A ještě větší štěstí bylo, že skončil v poutech vedle černocha jménem Adewalé a venku se zrovna schylovalo k bouři. Oběma se jim povedlo utéct, zachránit řadu dalších otroků a unést jednu z menších lodí. Přicházející bouře pak pomohla zamaskovat útěk. Tak se Edward stal kapitánem plavidla, které pojmenoval Kavka (Jackdaw). A proč Edward a ne Adewalé? Posádka by černého kapitána přijala jen stěží, takže Adewalé přijal roli prvního důstojníka. V tuhle chvíli končí úvodní koridor a přede mnou se rozprostřel širý mořský svět :)
Průzkum Karibiku
Kavka není zrovna bitevní loď, k tomu je potřeba postupných upgradů, které vyžadují dostatek surovin a peněz. Obojí se snadno získává přepadáváním dalších lodí. Tady musím na chvilku odbočit a zmínit, že Black Flag je krom jiného zajímavý tím, že už se vám v něm nepočítají trestné body (známost) za "kriminální" činy ve městech apod., ale to neplatí na moři, kde se tahle mechanika přesunula přímo na samotnou loď. Jakmile jste příliš známí, tak vás začnou stopovat tzv. lodě lovců. Známost si lze odmázávat buďto za úplatu v přístavech nebo tím, že přepadnete loď a její posádku propustíte. Alternativou je obsazenou loď potopit a nechat opravit Kavku (zprvu častější volba).
Upgradovat lze celou řadu věcí a prakticky každý upgrade má několik úrovní. Ta poslední je většinou elitní a vyžaduje elitní nákres, který lze najít ve formě skrytého pokladu (musíte nejprve najít mapu a pak vykopat poklad). Samotný upgrade se provádí v přístavu u správce nebo to lze provést v kajutě na Kavce. Plné bojové připravenosti dosáhnete dříve (i bez elitního upgrade), stačí loď vylepšit zhruba do poloviny úrovní a zbytek doženete taktizováním během bitvy. Zmiňuji to proto, neboť lodní souboje jsou součástí příběhu, takže upgrade Kavky je víceméně povinný. No a musím zmínit ještě třetí možnost, co s obsazenou lodí udělat, a to je poslat jí do Kenwayovy flotily - obchodní mechanika podobná té v Liberation, takže pro mě celkem zbytečnost. Otevře se po několika úkolech v hlavní lince.
Z počátku je k dispozici jen severní polovina Karibiku, kde se nachází pirátské městečko Nassau, cíl všech, kdo chtějí žít svobodně. První úkoly vedou právě sem a jsou pokračováním tutorialu. Teprve po nich se odemkne i jižní polovina mapy. Každá část Karibiku přitom spadá do sféry vlivu jedné z mocností a ta tu má vybudovánu pevnost. Pevnosti a tím pádem i přidružený úsek moře mají různou úroveň obtížnosti. Nejjednodušší jsou severní lokace, nejobtížnější pak JZ lokace. To znamená, že v tužších oblastech budete narážet na tužší odpor při přepadávání lodí, ale taky vás bude čekat větší odměna. Při boji je potřeba dávat pozor na to, abyste nepřejížděli hranice lokací, protože u slabší lodi, která vjede do tužší lokace, se automaticky upraví statistiky směrem nahoru. Lokace neboli sféry vlivu, jsou vidět na velké mapě, ale jde to určit i podle okolního terénu, kdy např. víte, že tam za tím průplavem už je to tužší apod.
Průzkum každé lokace (sféry vlivu) má dva kroky. V první řadě je dobré vyřadit z provozu příslušnou pevnost, protože tím se v dané lokaci odkryjou všechny námořní sběratelské předměty (truhly a fragmenty animu). Pokud to neuděláte, tak je potřeba danou lokaci křižovat, abyste se dostaly dostatečně blízko k dotyčnému bodu a on se pak do mapy také zakreslí. K tomu se budete muset vyhýbat pevnostem, protože pevnosti vás automaticky považují za nepřátelské plavidlo a budou po vás střílet, což je dost nepříjemné, obzvláště pokud zrovna bojujete s nějakou lodí. Většinu pevností lze přitom vyřadit snadno, problém mohou dělat jen dvě pevnosti přímo na moři, protože je nejde ostřelovat tzv. "z poza rohu". Občas se k dobývání připletou i lodě obránců, což může situaci taktéž zkomplikovat. Jedna z pevností je navíc součástí úkolu, takže na její dobytí budete muset počkat. Po zničení obrany pevnosti je nutné pozabíjet velitele a nakonec i správce. Druhým krokem je návštěva jednotlivých významných bodů (vesnice, města ale i dobyté pevnosti), které mají své vlastní sběratelské předměty a hlavně po zakotvení v přístavu se u každého takového místa objeví možnost rychlého cestování.
Každé významné místo má navíc ukazatel kompletace, takže hned na první pohled vidíte, jestli jste tu už splnili vše nebo něco chybí (to, co chybí, si lze zobrazit najetím kurzoru na ikonku místa na mapě). Zkompletovaná místa září žlutou ikonkou. Do kompletace se počítají rozhledny, sběratelské předměty, asasínské vraždy a hospody (pokud tedy na daném místě taková možnost je). Speciálními body na mapě jsou také potopené vraky. K nim se lze dostat až poté, co v rámci úkolů získáte potápěčský zvon. Na vraky je přitom navázáno pár asasínských vražd, takže patřičné úkoly se objeví až po získání zvonu.
Poznámka: hra stále neumožňuje nabírat vícero úkolů najednou, takže úkoly vázané na potápěčský zvon by blokovaly ty ostatní, což by ovšem znamenalo konec.
Posledními zajímavými body jsou místa pro harpunování. Zde je možné lovit různé žraloky a velryby a to opakovaně (místa se průběžně respawnují. Pro lov těchto potvor doporučuji co nejdříve upgradnout člun, harpuny a zásobník harpun. Čím tužší totiž potvora je, tím je její lov náročnější a hrozí u toho zničení člunu nebo vám dojdou harpuny :) A k čemu to má vlastně být? No, lovit lze i různá zvířata na souši a náleží to k mechanice craftění, kdy si tím vylepšujete výbavu Edwarda (větší kapacita munice, více zdraví apod.). Popř. přebytky lze prodávat. A naopak, pokud se vám do lovu nechce, tak přinejmenším v Nassau je obchodník, který vám suroviny z lovu prodá, ale je to dost drahé.
Všechna místa na mapě jsou dosažitelná opakovaně, není tu nic, co by se po odplutí uzamklo, takže není potřeba se obávat toho, že když něco zapomenete sebrat, tak už to bude definitivně ztraceno. V Karibiku je ovšem trojice míst, která se na mapu zakreslí až s příslušným úkolem, do té doby o nich nevíte. Na konec kapitolky bych měl ještě zmínit, že některá místa jsou hlídaná nepřátelskou flotilou, ale pokud už jste je navštívili, tak rychlým cestováním na dané místo se dá opakovanému boji vyhnout. Každopádně v červených zónách nedoporučuji pokoušet se odemknout přístav tím, že se k němu pokusíte doplavat jen s Edwardem, protože lodě střílí i po Edwardovi :) Nicméně tohle lze využít u přepadení tužších lodí (hlavně nic netušících lodí v přístavu), kdy se s Edwardem vyloupnete na palubě, všechny pozabíjíte, a když na takovou loď poté zaútočíte z Kavky, tak se už tváří jako loď připravená na obsazení (vyhnete se tedy předchozí námořní bitvě). Dá se takto snadno uloupit i loď o několik tříd nad Kavkou. Časem už to bude samozřejmě jedno, ale z počátku to může pomoci.
Přispěvatel: Elemir Listopad 02, 2021, 01:32:15
Nassau tvoří menší ostrov s jedním notně ošuntělým městečkem a britskou pevností, která kdysi hlídala místní přístav. Britové jsou zde stále přítomní, ale Nassau si žije svým vlastním životem daleko od královských výnosů a není ani nijak zajímavé pro Španěle. Není proto divu, že se sem časem začaly stahovat pirátské hordy. Nejvýznamnějšími piráty v Nassau jsou Benjamin Hornigold a Edward Thatch (Černovous), kteří za vydatné pomoci Edwarda vyhlásí Nassau za svobodnou republiku pirátů (Libertalia). K této trojici patří i lehce kontroverzní pirát s jemnými rysy James Kidd. Kidd je totiž záhadou. Na jednu stranu to táhne s piráty, ale na tu druhou se od řady aktivit distancuje a je zřejmé, že některými aktivitami Edwarda a jeho přátel vysloveně pohrdá. Zejména jejich snahou hromadit majetek pro svůj vlastní prospěch.
V tomhle je Edward doslova jednička, kdežto Hornigold a Thatch, kteří jsou přeci jen o něco starší, už začínají vidět věci v širších souvislostech. To ovšem nijak neubírá na pověstné Černovousovo krutosti. I když i ta se později ukáže spíše jako smyšlenka, protože Thatch dokáže uvažovat i velmi rozumně a rozhodně nepodřezává zajatce na potkání. Nejupřímněji to myslí asi Hornigold, který si velmi dobře uvědomuje, jak je republika Nassau zranitelná a co bude třeba učinit, aby se jim nesložila jako domeček z karet.
Největším nebezpečím je v tuto chvíli zarputilý lovec pirátů Julien du Casse, shodou okolností tentýž du Casse, který slouží Torresovi. Je to asi jediná námořní sledovačka, kterou je ve hře potřeba podstoupit. Každá hlídkující loď má kolem sebe určitý perimetr, ve kterém je schopna zachytit nepřátelské plavidlo. Pokud nestihnete uhnout, tak hrozí prozrazení. Nejhorší je v tomto ohledu plout před přídí hlídkující lodě, protože tady má perimetr nejširší záběr. Du Cassovu loď je potřeba sledovat z povzdálí a obratně se přitom vyhýbat pozornosti hlídkujících lodí. Du Casse nakonec zakotví v Great Inagua, kde se ukrývá tajná templářská základna. Edward zakotví opodál, mimo dohled přístavu. Cílem je samozřejmě vesnice kolem a samotný du Casse. Po jeho likvidaci se z Great Inagua stane Edwardova soukromá základna, kterou lze mírně vylepšit (nakoupit služby apod.). Časem se do Great Inagua přesune základna asasínů.
Ale to už bych předbíhal. Edward se během shledání s trojicí známých pirátů v Nassau zmíní o tom, že hledá místo známé jako Observatoř. Nikdo netuší, kde by se mohla nacházet, tedy až na Kiddda, který se tváří dosti tajemně. Ppo dobytí Great Inagua se Kidd objeví v Edwardovo nové rezidenci, kde ho Edward blíže seznámí s tím, co vlastně Torresovi doručil, protože na tajné základně zůstala Walpolova mapa asasínských úkrytů. Kidd je toho názoru, že by se Edward měl alespoň pokusit je varovat, když už je nevědomky prozradil. Tedy za předpokladu, že má vůbec nějaké srdce, které by mu tlouklo v hrudníku. Edward však raději stočí řeč zpět k Observatoři. Na to mu Kidd odpoví, že ho má za pár týdnů vyhledat v Tulum.
Na první pohled vypadá Tulum jako kus divočiny, ale na ten druhý se to tu nějak podezřele hemží asasíny! Edwardův vztah k těmhle kapucínům nebyl zrovna vřelý a oni si ho zajisté pamatují jako poskoka Torrese, takže by nebylo moudré se ukazovat. Musel jsem se opatrně proplížit hezký kus cesty a pár úseků si hned několikrát zopakovat, protože Edward nesmí nikoho zabít, takže cíle je nutné lákat do keřů nebo se jim umně vyhýbat, když se zrovna dívají jinam. Kidd už stál u nějakých kamenných dveří, ale než jsem se stihl rozkoukat, tak mě kdosi další za zády oslovil. Byl to Ah Tabai, který mě brilantně odzbrojil. K ještě většímu údivu jsem zjistil, že ho Kidd oslovuje mentore!
Ah Tabai mi dal jasně najevo, že jsem naživu jen kvůli tomu, že se Kidd přimluvil, protože za to, co jsem provedl v Havaně, nařídil mou popravu. Kidd mu pověděl, že mám jistý dar vidět neviděné a hodně mi pomohla zmínka o setkání s Mudrcem. Kidd mě měl vzít do svatyně a tam se prý uvidí. Když jsem si do Kidda po cestě rýpnul, tak mi odsekl, že mu vděčím za život, protože bez jeho pomoci by mě asasíni už zabili. Nyní mám možnost to odčinit, byť on sám mými činy a charakterem notně pohrdá ... eh?? Na vrcholku svatyně bylo nutné pořešit puzzle, které odkrylo bustu Robertse, tedy až na drobný detail - tahle busta byla tísíce let stará!
Tím se potvrdilo, že jsem spatřil skutečného Mudrce, ale rozhovor přerušil příjezd otrokáře Laurense Prinse, který loví mimo jiné asasíny. Ah Tabai mě požádal o pomoc a do rukou se mi dostala foukačka, která doplnila můj arzenál zbraní. Pomocí uspávacích šipek jsem se měl pokusit zachránit co nejvíce zajatců - jak z řad asasínů, tak i z řad mé vlastní posádky. Zadařilo se. Ah Tabai byl mým výkonem ohromený. Za pomoc jsem si vysloužil svobodu, ale v Tulum nejsem nadále vítaný. Je to trošku pech, protože k Tulum se vztahuje sbírka mayských kamenů, které odemykají speciální zbroj. Na druhou stranu mě z Tulum nikdo fyzicky nevyhání, takže se sem lze i nadále vracet.
V téhle části hry jsem se rozhodl, že bych mohl začít pomáhat asasínským základnám, tedy popravdě mě na to navedl Kidd, který znovu apeloval na mou čest, ale pokud mi jde mnohem více o profit, tak za každý úkol prý získám klíč k pokladu (ke kleci s templářskou zbrojí v Great Inagua). Základny jsou celkem 4:
Kajmanské ostrovy, základnu vede Opía Apito
Havana, základnu vede Rhona Dinsmore
Nassau, základnu vede Upton Travers
Kingston, základnu vede Anto
První byla Opía Apito, domorodka, která se snaží zničit Lucii Márquez, dceru důstojníka, který kdysi přepadl a zotročil Apitin kmen (Taíny). Scénář všech těhle úkolů je podobný. Nejprve ukázka zdatnosti, pak špionáž atd. a nakonec samotná likvidace bosse. Dalšími lovenými jsou Hilary Flint (Havana), Jing Lang (Nassau) a Kenneth Abraham (Kingston). Klíč měl u sebě původně i du Casse, celkem jich je tedy 5. Za zmínku ještě stojí, že Rhona Dinsmore je Edwardovo letitá přítelkyně, akorát neměl ponětí o její skutečné "profesi".
Necelý rok na to, v lednu 1717, jsem se vrátil do Nassau. K našemu novému spolku se přidalo pár dalších kapitánů, mezi nimiž nechyběl Jack Rackham a Charles Vane. Ale co mě sem vlastně dovedlo? Ani nevím :), ale vím, že jsem se nějak dostal na stopu Laurense Prinse, který se schovává v Kingstonu. O něj mi ani tak nešlo. Ono to vlastně vzniklo celé trošku jinak, už si vzpomínám. Rozrůstající se Nassau potřebovalo peníze a zároveň ukázku pospolitosti, k čemuž se velmi dobře hodila informace, že Torres připravuje platbu pro Laurense Prinse, neboť tomu se podařilo najít a zajmout Mudrce. Torres se ukrýval v námořní pevnosti Fort Matías, kterou do té doby nešlo obsadit. Torres se nechal dotlačit ke slibu, že Prinse v Kingstone vyláká, ale celá akce se nakonec zvrtla, protože po Prinsovi šel i Kidd. Prinse léčku prokoukl a zdrhl do svého sídla, no a Torres taky neváhal a potichu se vypařil neznámo kam.
V doprovodu Kidda jsem se rozhodl vloupat do Prinsova sídla, ale čekalo mě u toho jedno překvapení. Kidd si rozpustil vlasy a odhalil to, co jsem už delší dobu tušil - James Kidd je ve skutečnosti Mary Read :) Samozřejmě jsem o tom nesměl nikomu ani ceknout, ale nyní se tahle proměna náramně hodila, protože Mery dokázala odlákat stráže a tím mi umožnila vklouznout do jinak přísně střeženého sídla. Prinse jsem našel a dle dohody zabil, jenomže Mery štěstí opustilo a při hledání Robertse mu vlítla rovnou do pasti. Z pistole u hlavy si moc nedělala a tak se jí podařilo Robertse udeřit a zmizet. Ostatně zmizet jsem musel urychleně i já. Roberts tedy utekl, ale co se dá dělat.
Leden 1718 nebyl zrovna nejšťastnější, od vzniku Libertalie uběhly skoro 3 roky a místní komunita není zrovna v ideální kondici. Chybí zejména lékař, nebo alespoň léky. Problém je, že král přestal tolerovat pirátské nájezdy, dokonce slíbil klid těm, kdo ho nebudou zbytečně provokovat. Thatch byl netrpělivý, ale nakonec se nechal přemluvit, že zkusíme léky vyzvednout z nedávno potopené lodi, která přepravovala lékařské zásoby. V tuhle chvíli do hry přijde potápěčský zvon, což je prima zpestření průzkumu (podvodní svět vypadá úchvatně), no ale problém je v tom, že léky se zkazili. Podle adresy výrobce bylo zřejmé, že léky pochází z Charles Townu. Thatch se proto rozhodl pro blokádu a menší vydírání, ale to nikam nevedlo. S Kavkou jsem se tedy rozhodli proplout po bažinaté deltě až do města a léky prostě ukrást.
Akce se zdařila, ale Thatch byl stále nesvůj. Při otázce na návrat odpověděl, že si ještě potřebuje vyřídit něco na severu, ale z jeho pohledu bylo jasné, že to balí a už se nemíní vrátit. Sdělil mi, že už je pirátem příliš dlouho a rád by se dožil dne, kdy si bude moci v klidu užívat toho, čeho dosáhl. A málem se mu ten sen i splnil. Jenomže v červenci 1718 připlul do Nassau Woodes Rogers, který přivezl královskou milost všem pirátům, kteří se vzdají svého pirátského života. Komunita Libertalie byla na tom už tak bídně, takže nebylo divu, že někteří královu nabídku přijali. Dokonce i Hornigold! Na mou stranu se postavili jen Rackham a Vane. Nyní bylo na čase vymyslet plán, jak se dostat přes blokádu přístavu. Vane vymyslel útok s ohnivou lodí, kterou jsem poté pomohl dostat k blokujícím lodím. V nastálém zmatku se nám opravdu podařilo uprchnout. Vane byl tak nadšený, že později dokonce souhlasil s tím, že bychom se mohli společně poohlédnout po Observatoři.
Nicméně teď bylo třeba zaujmout nějaký postoj vůči pádu Libertalie. V říjnu mě v Great Inagua navštívila Mery, ale spíše jen proto, aby zkontrolovala, v jakém rozpoležení se nacházím. Směrem k Adéwalému pak prohodila, ať se mnou nenechá zatáhnout do sraček - tím myslela asi ten chlast všude kolem. Byla to ovšem určitá vzpruha, s Vanem jsme se rozhodli zajet na Thatchovu rozlučku a pokusit se ho přemluvit, ale o Thatchovo oslavě věděl i někdo, kdo toho hodlal zneužít - Hornigold vstoupil do řad templářů!! Oslava byla doslova rozmetána výstřely lodních děl a Thatch padl v bitvě.
Vane se proto rozhodl jít se mnou po stopě Observatoře, ale v té době mi už Adéwalé dával jasně najevo, že posádka má těhle mých výmyslů dost a on vlastně už také. Přesto všechno probíhalo hledání hladce, tedy až do chvíle, než jsme narazili na hledanou loď, na které měl být převážen zajatý Mudrc do afrických kolonií. Vane utrpěl s lodí škody a během jeho záchrany se Rackham rozhodl, že vyvolá vzpouru a zbaví nás velení. Oba jsme se rázem ocitli na poškozené lodi bez posádky a čekalo nás několik měsíců samoty na Isla Providencia (nově objevené místo na mapě). Vane se tu víceméně zbláznil, několikrát se mě dokonce pokusil zabít, takže jsem ho musel nakonec zneškodnit a nechat ho tu. Adéwalé si to totiž mezitím rozmyslel a vyzvedl mě (Rackham jako kapitán moc dlouho nevydržel, posádka ho po pár měsících sesadila). V květnu 1719 jsem se vylodil zpět v Great Inagua. Vane si musel počkat o rok déle. Bohužel, zachránila ho britská loď, takže byl zatčen a odvezen na Jamajku do Port Royal v Kingstone, kam se nakonec dostal i Rackham (spolu s Mery a Anne Bonnyovou - krčmářka z Nassau).
Od posádky jsem dostal nevyřčenou poslední šanci. Na pobřeží Afriky se mi podařilo najít a zachránit Mudrce, ze kterého se nakonec vyklubal Bartoloměj Roberts, neboli Černý Bart. Ano, jak jinak, prostě pirát :) Rogers tu získal loď a novou posádku a za odměnu mi slíbil pomoc. V září 1719 jsme se setkali na Misteriose, kde mě obeznámil s tím, co ukrývají ampulky v krychličkách (jednu jsem kdysi přivezl Torresovi). Jde prý o kapky krve určitých lidí. Právě díky tomu může Observatoř fungovat. Nejprve jsem musel Rogersovi pomoci se záchranou několika dalších zásilek s krví a poté konečně svolil s cestou do Observatoře. Mezitím jsem si to také stihl vyříkat s Hornigoldem, který našel nový koníček - lovit své bývalé přátele! V Observatoři nás čekal artefakt v podobě křišťálové lebky, do kterého se zasunula krychlička s ampulkou krve a artefakt promítl obraz viděný z vlastních očí dotyčného. Bylo tak ihned zřejmé, co dotyčný právě dělá a kde se nachází. Rozhovory nevyjímaje. Opravdu zajímavá věcička, ale Roberts neměl v úmyslu se dělit. Celé to byla ve skutečnosti past. Využil mě jen jako průvodce a s lebkou pláchnul. V přítomnosti mezi tím přišly na podezřelé hackerské útoky a seznámil jsem se blíže s Juno.
Cesta asasína
Robertse jsem sice na pláži ještě dostihl, ale cestou jsem se dost ošklivě zranil, takže na nějaký boj jsem mohl zapomenout. Roberts toho využil, zajal mě a později mě předal Britům. V dubnu 1722 jsem se ocitl v Port Royal v Kingstonu a čekal na svůj soud. Shodou okolností jsem byl svědkem příchodu spoutané Mary a Anny, které byly obviněny z pirátství a odsouzeny k trestu smrti. Jelikož však byly obě těhotné, tak byl rozsudek odložen do té doby, než porodí. Během soudu mě navštívil Torres v doprovodu Rogerse. Nabídl mi svobodu výměnou za informaci o poloze Observatoře. Vůbec netušil, že vzhledem k okolnostem zrady Robertse je mu tahle informace k ničemu, ale přesto jsem nic neprozradil. Za odměnu se postaral o to, abych si vězení náležitě užil.
O 4 měsíce později, když jsem se houpal zavěšený v kleci na pobřeží, mi přišel na pomoc Ah Tabai. Vlastně né mě, ale Mery a Anně, já mu prý nic nedlužím. Byla to jen splátka za Tulum a tak. Nj, ale přeci bych v tom ty dvě nenechal, takže jsem mu nabídl pomoc. Obě jsem našel v žaláři, ale Mery na tom nebyla moc dobře. Nedávno porodila a poté chytla infekci, která jí výrazně oslabila. Při pokusu o útěk mi umřela v náručí se slovy, že se mnou zůstane navždy. Její tělo jsem předal Ah Tabaiovi, který už čekal v lodi s těhotnou Annou. Ještě než vyrazili na cestu, tak mi předal roucho asasínů s tím, že jsem si ho sice nezasloužil, ale hodí se ke mě. S tím odjel. Později jsem se dozvěděl, že Annino dítě krátce po porodu zemřelo.
Následující měsíce se Edward Kenway utápěl v alkoholu a přemítal o svém dosavadním životě a důvodech, proč se to všechno tak podělalo. Z alkoholického snění ho vytrhl až Adéwalé, který ho našel válet se u cesty na pobřeží. Rozhodl se mu ještě jednou pomoct, což Edward s povděkem přijal. V Tulum se setkal s Annou, která se stala novým kormidelníkem Kavky (Adéwalé se již před nějakou dobou připojil k asasínům a šel si svou cestou). Podobnou cestu si vybral i Edward, který nyní s pokorou přijal svůj osud a pomohl asasínům vybudovat nový domov v Great Inagua a znovu pro ně získal lebku z rukou proradného Robertse. Stalo se tak v květnu 1721. V doprovodu Ah Tabaie pak vrátili lebku do Observatoře. Předtím si to však vyříkal ještě Rogersem a Torresem.
Návrat lebky však měl i hořký konec, Ah Tabai předal Edwardovi odpověď na dopis, který Edward před nějakou dobou odeslal do Anglie. Edward měl v plánu návrat do Bristolu ke Caroline, ale místo toho mu přišla odpověď, že Caroline před rokem zemřela a nechalu tu holčičku jménem Jennifer, Edwardovu dceru! V říjnu 1722 připlouvá malá Jeniffer do Great Inagua, aby se po boku svého otce vydala na společnou cestu domů ...
Edward se ještě před odjezdem dozvěděl, že Rogers se ze svých zranění uzdravil a odjel do Anglie, ale hra už se tomu dále nevěnuje. Místo toho ukáže výjev z Královské opery, kam Edward přichází v doprovodu dospělé Jennifer a malého Haythama. Při té příležitosti se setkává s Reginaldem Birchem. Jde přesně o tu vzpomínku, kterou na Královskou operu zmíní Haytham v úvodu trojky.
Přispěvatel: Elemir Listopad 02, 2021, 01:33:31
Freedom Cry je krátký přídavek, který se odehrává v roce 1735 v Saint-Domingue (Haity). Jeho hlavním protagonistou je Adéwalé (Edwardův kormidelník), který zde shodou okolností ztroskotá při plnění asasínské mise. DLC vyšlo v roce 2013 jako doplněk k Black Flag, ale já ho mám zakoupené jako standalone dobrodružství (vyšlo o rok později), takže se instaluje a hraje jako samostatná hra. Oproti Black Flag je stabilní a dokonce bych si dovolil tipnout, že je postavené na novější verzi enginu, na kterém pak vyšel Rogue (2015). Krom stability si lze totiž povšimnout i detailnějších modelů postav.
Poznámka: k Black Flag existuje ještě DLC Aveline, které bylo původně exkluzivitou pro PS3/PS4. Později vyšlo i ve verzi pro PC, ale to mi Uplay bohužel nenabízí. Jde prý o kratičké dobrodružství z Rhode Island, který jsme mohli navštívit už v rámci námořních misí trojky.
Ale zpět k Freedom Cry. Délku si dovolím odhadovat na nějakých 5 hodin pro kompletní průchod. Narozdíl od Liberation jde opravdu o DLC, nemá to prvky samostatné hry. K dispozici je kousek mapy východně od původní mapy Black Flag, která nyní obsahuje město Port-au-Prince a blízké okolí moře na západě. Některé ostrovní lokace mi byly velmi povědomé, ale to je v podstatě jedno, protože kromě Port-au-Prince je vše ostatní víceméně vata. K dispozici je i jeden vrak k podmořskému průzkumu, ale ten je tu jen proto, aby se hráč dozvěděl, že Kavka byla nakonec potopena. Plavba po moři má význam hlavně kvůli kradení surovin pro crafting. Nicméně nová loď jménem Experto Crede je už v základu vybavenější než Kavka a úměrně tomu je pak zjednodušený upgrade lodi (elitní vylepšení zmizela úplně). Podobně zjednodušený je crafting výbavy Adéwalého, protože ten je nově vázán na mechaniku osvobozování otroků.
Nejde o nic převratného. V Port-au-Prince nebo na plantážích po ostrovech lze osvobozovat otroky. K tomu lze přepadávat i otrokářské lodě na moři, což je asi nejlepší varianta (nejvíc otroků a také surovin). Počet osvobozených otroků se načítá do skóre a vždy po nějakém počtu osvobozených otroků se odemkne odměna. Část otroků je pak navíc rekrutována do posádky Experto Crede. Odměny se týkají doplňků, které se původně v Black Flag craftily, plus se tímto způsobem získávají lepší zbraně (Adéwalé je vyzbrojen mačetou a mušketou, která funguje jako brokovnice).
Adéwalé se před ztroskotáním zmocní templářského balíčku, který je adresován Bastienne Josèphe, majitelce bordelu v Port-au-Prince. To ovšem Adéwalé netuší, ale při výzvědách ve městě se dozví, že Bastienne udržuje styky s guvernérem Pierre de Fayetem. Stačí tedy guvernéra sledovat a on ho k Bastienne určitě dovede. Adéwalé nemá pochyb, že Bastienne pracuje pro templáře, proto se rozhodne po rozhovoru s ní si balíček raději ponechat - jako pojistku. Nicméně po Bastienne požaduje informace. Bastienne nejprve za balíček nabídne posádku i loď, ale nakonec s Adéwalého podmínkami souhlasí a rozhodne se podělit o své informace, ovšem za drobnou protislužbu - Adéwalé má pomoci Maroonům (místní označení pro osvobozené otroky, kteří tvoří Haitský odboj). On s tím samozřejmě nemá nejmenší problém, dokonce to vypadá, že by mohl s Bastienne chvilku spolupracovat, protože jak se zdá, jejich cíle se shodují. Časem se ukáže, že postavení Bastienne je mnohem komplikovanější, než se zprvu zdálo. Pro osvobození otroků by podnikla cokoliv.
Po úspěšné pomoci na základně Maroonů, kterou vede Augustin Dieufort, je Adéwalé požádán, aby se převlékl za otroka a pronikl do sídla guvernéra, protože Bastienn by se ráda dozvěděla, co má de Fayet za lubem. Adéwalé si vyslechne rozhovor mezi guvernérem a Louisem Godinem, který od guvernéra žádá finance na geodetickou expedici do Peru. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale expedice si klade za cíl mimo jiné změřit poloměr Země a nově nabyté geodetické znalosti pak prodat, neboť jde o cenné informace pro plánování námořních bitev. Expedice se účastní i Antonio de Ulloa, budoucí guvernér Lousiany (cíl Avelin v Liberation). Godin požaduje krom financí i několik vzdělanějších otroků, kteří by pomohli expedici s přístroji a zároveň zapisovali získané poznatky. Adéwalé se rozhodne pro drobnou lest, kdy s pomocí Bastienne na expedici propašují svoje vlastní lidi.
V té době už může Adéwalé používat loď. Zástupce mu dělá Augustin, který se zároveň stane jeho důvěrníkem a dobrým přítelem. Atmosféra v Port-au-Prince mezitím zhoustne, protože osvobozující aktivity Adéwalého upoutají pozornost Francouzů. Guvernér se nerozpakuje vyhlásit stanné právo a každá nekázeň otroků je ihned potrestána. Bastienne z této situace není zrovna nadšená a zkouší Adéwalého krotit. Povstání Maroonů je však na spadnutí a rozpor mezi Adéwalém a Bastienn vyvrcholí pokusem o osvobození otrokářské lodi, kdy Francouzi loď sami potopí a zachránit se podaří jen hrstku otroků. Pohřbu se zůčastní i Bastinne, která už nyní neváhá a souhlasí se zabitím guvernéra, což Adéwalé bez otálení provede (po těch všech předchozích peripetiích se špehováním, pečlivým skrýváním apod., je to akce ani ne na minutu :)).
Adéwalé během rozlučky předá templářský balíček Bastienne, která ho přijme, ale také mu prozradí, že už nezbyl nikdo, komu by ho mohla prodat, tak si ho nechá na památku. Tím dá Adéwalému najevo, že pro templáře nepracuje a obchodování s informacema využívala jen k záchraně otroků. To byl její jediný cíl. Adéwalé se pak podle všeho vrátil k Ah Tabaiovi.
Screenshoty z Black Flag
Abych zbytečně neplýtval místem, tak sem rovnou připíchnu pár screenshotů ...
Přispěvatel: Elemir Listopad 02, 2021, 01:34:13
Když jsem před několika lety rozehrával Black Flag poprvé, tak jsem měl docela vysoká očekávání. Nebylo to ani tak kvůli trojce, ale jak jsem již psal, Black Flag byl ve své době hodně doporučovaný. Jenomže po Connorovi přišel Edward, který mi nebyl o nic více sympatický a hra mě moc nezaujala ani jako celek, o čemž svědčí rychlý průlet herním obsahem. Bylo to fajn, ale pořád nic, co by rozhodlo o tom, že bych dal dalším asasínům šanci. Problém je skutečně v Edwardovi, který mi byl nesympatický už jen důvodem, pro který se do Karibiku vydal. Přitom na první pohled vidíte, že sem tak úplně nezapadá, byť se vás hra snaží přesvědčit o opaku. Ve většině případů se Edward chová jinak, než byste se v danou chvíli chovali vy ... vy víte, že on by to dokázal, ale prostě to neudělá :) Jenomže to je klasický problém designu Assassin's Creed, je to jen vzpomínka a vy to ovlivnit nemůžete, ba dokonce ani nesmíte.
Při druhé rozehrávce jsem se proto více soustředil na drobné detaily, navíc mi začalo docházet dost věcí, které jsem napoprvé díky neznalosti série a principů Assassin's Creed minul. Zážitek je to tedy už trochu jiný a problém bych spíš viděl v tom, že rušivým elementem je tu hlavně rozlehlý openworld, který příliš narušuje gradaci děje. Ostatně to je běžný problém i u openworld RPG. Naštěstí to vývojáři zachraňují nápaditějšími vedlejšími úkoly, do kterých patří výpomoc čtveřici asasínských mistrů při obraně jejich základen. Herní čas u mě činí 43,5 hodiny, takže si to představte tak, jakobyste do hry nacpali standardní děj libovolného dílu Eziovo trilogie a zbytek vyplnili objevováním Karibiku. Je to prostě dobrá 1/3 hry.
Vy ani nemůžete jít přímo po ději, protože dříve či později narazíte na problém s námořními bitvami, které jsou příběhově povinné. Kvůli nim musíte vylepšit loď a kvůli tomu zas nakrást suroviny přepadáváním jiných lodí. Lodní bitvy jsou sice zábavné, ale není to zrovna to, čemu bych se chtěl věnovat jako hlavní činnosti. Vadilo mě to při první rozehrávce a moc se to nezměnilo ani nyní. Občas je to totiž k vzteku. Představte si situaci, kdy se při souboji s trojicí silnějších lodí dostanete do velmi výhodné pozice a během chvilky dokážete rozehrát vítěznou partii. Jenomže hra se najednou rozhodne podmínky změnit - zničehonic kolem vás začne zuřit bouře, což zhorší manévrovatelnost a nepřítel se bude moci snadno skrývat za vysoké vlny. Tohle mě odradilo od námořních bitev už v trojce.
Další příklad je stržení laviny. V poklidu si bojujete s konvojem a najednou zjistíte, že se proti vám semknulo mnohem více lodí, dokonce i zapřísáhlých nepřátel vlajky konvoje. Přitom ne vždy je podmínkou, že musíte opoziční plavidlo nejprve zasáhnout "zbloudilou" střelou. Třetí výtka je směrem k ovládání, ale to je spíš moje chyba, protože i přes to množství absolvovaných bitev nedokážu zcela kontrolovat rychlost lodi (pořád mám tendenci náhodně ťukat na W, což právě zvyšuje rychlost). Úplně geniální situace je případ, kdy znehybním loď nepřítele a pomalu se přibližuju pro zaháknutí. A pak najednou ťuknu na W a místo zaháknutí potopím nepřítele klounem :) (potopením se získá jen polovina surovin). Anebo se chystám na pomalý průjezd kolem boku nepřítele, abych spustil salvu z děl a zas ťuknu na W a z výhodné pozice nechtěně odkvačím. A teď už asi tušíte, proč mě ty souboje v bouři rozčilují :D U nich opravdu rozhoduje přesnost.
Ne, opravdu nechci Black Flag potápět na lodních soubojích, jen chci naznačit, že ty lodní souboje pro mě nejsou žádným lákadlem. Black Flag má totiž mnohem větší problém. Když se na to podívám s odstupem, tak Black Flag je možná prima explorativní hra s námořními bitvami, ale zároveň je to špatný Assassin's Creed! Když vynechám Edwardův málo uvěřitelný charakter, tak je to zejména začátek hry, kdy hrajete zdánlivě za mistra asasína, který se se svými dovednostmi snad narodil. Přitom skutečným asasínem jste jen pár hodin na konci hry. Místo toho hrajete celou dobu za piráta. Vlastně vy nejste asasínem ani na konci, protože Ah Tabai vás oficiálně asasínem nejmenuje. Ostatně vy i nadále můžete konat akce, které nejsou v souladu s učením Bratrstva. Stane se z vás jen umírněnější pirát. Chybí tu prostě ten jasný přerod, který by zdůvodnil, jak se Edward mohl v budoucnu stát mentorem asasínů v Anglii. To finále je příliš uspěchané, pirátská linka v příběhu prostě převládá. I když jasně, pokud se na to podíváme z pohledu Absterga, tak zápletkou linky ze současnosti je výroba hry s pirátskou tématikou. Většina vzpomínek by se tedy měla týkat právě tohoto tématu ;) Při první rozehrávce mě podobné úvahy ani nenapadly, ale nyní už mám za sebou hezký kus série a k tomu slušně rozehraný Rogue, takže mohu a musím porovnávat.
Když odhlédnu od výtek, tak průzkum samotného Karibiku je fajn a opět musím vyzdvihnout atmosféru měst a vůbec celé oblasti. Teď mě napadá, že jsem v deníčku zapomněl zmínit, že se do hry vrátili pomocníci v podobě tanečnic (odlákání nepřátel) a žoldáků. Ve hře je pár úkolů, kdy se jejich najímání opravdu hodí. On vlastně ani ten příběh není špatný, ale trochu mi tu chyběla větší příprava na porážku templářů. Ve hře to tak nějak odsýpá jak na běžícím pásu. Nejkřiklavější je to u trojice Rogers, Torres a Roberts (i když to zrovna templář nebyl), kdy zabijete trojici klíčových padouchů v rychlém sledu za sebou.
DLC Freedom Cry to příliš nezachraňuje. Čekal jsem od toho příběhový můstek mezi Black Flag a pozadím Liberation, protože Adéwalé se objevuje na počátku Rogue, odkud je zřejmé, že se zná s Mackandalem. Jenomže ten ve Freedom Cry nevystupuje. Místo něj je tu Bastienne jakožto bojovnice za svobodu otroků. Nicméně tématika otroků je tu zpracovaná poměrně solidně, obzvláště návštěvy plantáží stojí za zmínku. A asi bych vypíchl i děj, kdy zprvu netušíte, za kterou stranu Bastienne kope. Trošku mě vadil akorát Adéwalého fanatismus, ale to bohužel odráží současnost v reálném světě, kdy jsem celkem znechucený jedním nejmenovaným hnutím - tedy ne přímo hnutím jako takovým, ale tím co se na to nabalilo.
No, když to však vezmu čistě z pohledu zábavy, tak na novou rozehrávku Black Flag jsem se těšil už během hraní Liberation. Je to dáno hlavně podobným prostředím, ve kterém se obě hry odehrávají. Navíc jsem si tentokrát mnohem více užil linku ze současnosti. Takže proti zábavě jako takové nemohu nic říci, svůj účel hra splnila. I když přiznávám, že první rozehrávka bez znalosti souvislostí byla asi přeci jen lepší ;)
Přispěvatel: Elemir Listopad 03, 2021, 05:33:11
Konečně se dostávám na konec Kenwayovo ságy a to dílem, jehož název mi moc neříkal. Liberation jsem alespoň znal díky upoutávkám v kancelářích Absterga v Black Flag, plus jsem k tomu četl nějaké recenze a ohlasy, ale Rogue šel opravdu mimo mě. Možná kdybych opravdu hodně zavzpomínal, tak by se mi něco málo vybavilo, ale ono vlastně ani není divu. Rogue vyšel na PC v roce 2015, na konzole dokonce o rok dříve a z nepochopitelných důvodů společně s Assassin's Creed Unity (ten vyšel na konzole i PC ve stejnou dobu). Na PC tedy došlo k situaci, že Unity (9. díl) předběhl Rogue (8. díl). No a jelikož Unity se prakticky ihned po vydání stalo středem pozornosti díky svému žalostnému technickému stavu, tak Rogue jaksi zapadl. O Unity prostě slyšel asi každý, i ten kdo se o sérii AC vůbec nezajímal, stejně jako já.
Přitom smyslem Rogue bylo vytvořit pojítko mezi jednotlivými díly Kenwayovo ságy a zahrnout do toho i začátek zápletky Unity (zatím nemohu posoudit). Zároveň to mělo být vrcholné dílo Abstergo Entertainment, ve kterém se jim konečně povedlo dotáhnout konverzi asasína k templářům k plné spokojenosti všech. Příběh začíná v roce 1752, tedy 30 let po událostech z Black Flag a 2 roky před událostmi z Assassin's Creed III. Hra pak podle dostupných zdrojů končí v roce 1761, tedy 4 roky před Liberation a 28 let před Unity. Z historického pohledu popisuje období Sedmileté války, kdy mezi sebou válčila Anglie a Francie o nadvládu nad Americkými koloniemi. Do této války byly vtaženy indiánské kmeny, které pak podporovali jednu z válčících stran.
Poznámka: konečně jsem se zase dokopal k průběžným poznámkám, takže v době psaní tohoto příspěvku jsem teprve na začátku. V případě datování se proto musím zatím spoléhat na informace z jiných zdrojů. No na začátku, popravdě jsem musel před cca týdnem přestat hrát, abych mohl dopsat zápisky k Liberation a Black Flag, protože jinak bych se k tomu už nedostal :) Pokud jde o Sedmiletou válku, tak kdo nezná, tomu doporučuji přečíst si něco staršího od Jamese Fenimora Coopera (napsal např. Posledního Mohykána). Do období Sedmileté války spadají romány Stopař nebo Lovec Jelenů, teda pokud si to ještě dobře vybavuju :D Cooper se narodil na sklonku 18. století, takže měl k tomuto období celkem blízko.
Rogue by se dal stručně charakterizovat jako přeskinovaný Black Flag, protože na počátku se opět ujímáte kormidla, přičemž Karibik nahradil záliv Sv. Vavřince (anglicky Gulf of Saint Lawrence) a údolí řeky Hudson (Hudson River Valley). Na druhou stranu tu došlo k několika úpravám, takže to není jen nášup k Black Flag. Popravdě mi Rogue sedí lépe jak Black Flag, protože množství bitev je hodně zredukováno a upgrade lodi probíhá zrychleně jako v případě Experto Crede v DLC Freedom Cry (tady jde hlavně o to, že na upgrade je v Rogue potřeba mnohem méně surovin). Díky tomu se z neužitečné bárky velmi rychle stane smrtící zbraň, se kterou ovládnete bojiště po pár salvách. Na řece Hudson vzniká ještě větší kontrast, protože tam mi hraje do karet menší manévrovací prostor (šířka řeky). Je tak mnohem snazší držet se nepříteli za zadkem a nedat mu šanci k odvetné palbě. Druhou pozitivní stránkou hry je samotné prostředí Severní Ameriky. Takhle nějak měla prostě vypadat trojka. Byť jsem tedy v neexotickém prostředí, tak si mě hra dokázala snadno získat. Rogue nevytvářelo studio Ubisoft Montréal, ale Ubisoft Sofia, tedy to samé studio, co tvořilo Liberation.
Mno, i když úplně jásat z Rogue nemohu ;) Hlavní hrdina je bohužel exot a to asi ještě větší než Connor a Edward dohromady ... :D
Začátek vzpomínky a propletenec s linkou ze současnosti
Příběh začíná vzpomínkou hlavního protagonisty, asasína Shay Patricka Cormacka, který se po boku svého přítele z dětství Liama O'Briena vydává na pomoc Louis-Josephovi Gaultierovi, asasínskému mistru. Vzpomínka se odehrává na ostrově Port-Menier. No, začátek je trošku neobvyklý a v první chvíli vás to zarazí. Na počátku jste totiž svědky zajímavé scénky, kdy se Shay připravuje napadnout z výšky asasína pod sebou, takže chvilku přemýšlíte, o co tu asi jde a za koho, že to hrajete. Jenomže asasín dole je Liam, který brilantně uhne a úsměvem Shayovi sdělí, že bude muset ještě více trénovat. V tu chvíli oba zaslechnou výstřely z pobřeží a tak se vydají prozkoumat, co je jejich zdrojem.
Na pláži už vztekle pobíhá Gaultier, který jim zvýšeným hlasem oznámí, že tu na ně hezkou chvilku čeká. Shay výtku nenese zrovna dobře, nemá Gaultiera očividně v lásce a tak dojde na pěsti. Do věci se po chvilce vloží Liam a oba od sebe odtrhne. Gaultier je stále naštvaný a skrze zuby prohodí, že Shay nemá žádnou úctu k autoritám. Na spory však není čas, takže se společně přesunou do britského tábora, kde se zbaví hlídky a obsadí britskou loď, se kterou Port-Menier opustí. Tím se Shay stane kapitánem lodi Morrigan. Gaultier, celým jménem Louis-Joseph Gaultier, Chevalier (Rytíř) de la Vérendrye je jedním z původních členů koloniálního Bratrstva a Shayův nadřízený. Jenomže už první Shayova vzpomínka jasně ukazuje, že Shay není ten typ, co by si dělal z neplnění rozkazů vrásky.
Po opuštění Port-Menier se hra přepne do současnosti, ve které mě z prostředí Animu vytrhne agentka Violet da Costa a dovede mě k Melanii Lemay. Prostředí kanceláře se poněkud změnilo, není to identické jako v Black Flag, tedy až na Melanii. Průzkum Shayových vzpomínek se jaksi zvrtl, protože záznam obsahoval skrytý virus, který po aktivaci okamžitě spustil poplach. Všichni až na mě už byli evakuováni, ale u mě se to jaksi zaseklo, protože do rozhovoru Violet a s Melanií vstoupil hlas nového šéfa bezbečnosti Juhani Otso Berga, který zřejmě dočasně nahradil zmizelého Oliviera Garneau (ten zmizel během konference v Chicagu, kdy měl Laetitii poreferovat o úspěších s výzkumem vzpomínek Edwarda Kenwaye, což se stalo ještě v průběhu Black Flag). Namísto přerušení výzkumu Shayových vzpomínek, které by bylo logickým krokem, jsem dostal zelenou pokračovat, protože Shay měl velmi zajímavou minulost a mohlo by to přinést nečekané výsledky. Zároveň jsem byl požádán, abych odviroval okolní PC a serverovnu. Melanie k tomu chtěla něco říci, ale Violet jí vypoklonkovala :) Děvčata si očividně nepadla do oka :D
Vzpomínka v Animu pokračuje březnem 1752, kdy se Shay a Liam objevují na Davenportově statku, kam za Achillem přijíždí Adéwalé se znepokojivou zprávou. V Port-au-Prince došlo k zemětřesení, které zasáhlo místní svatyni Isu a templářům se podařilo odcizit dva artefakty, které mají moc odhalit pozici dalších svatyň - rukopis a skříňku, která umožňuje dešifrovat jazyk rukopisu. Došlo k tomu přímo pod nosem Mackandala, haitského mentora. Stopa vede do Severní Ameriky k jistému Lawrenci Washingtonovi, místnímu vysoce postavenému templáři. Tím se z toho stává problém Koloniálního Bratrstva, tedy nás. S tím se Adéwalé rozloučí a zase odpluje.
Achilles je v této době ještě mladý a má zdravou nohu. Na živu je i jeho žena a syn Connor, který by se měl stát dědicem statku a podle Liama možná i budoucím mentorem, byť tohle myslel Liam spíše žertem. Connor je ještě příliš mladý. Shaye tu ovšem krom informací čekal trénink s Liamem, Hope Jensenovou (zlodějka) a Kesegowaasem (indián). Tutorial je poměrně krátký, ostatně ono není moc co nového ukazovat, Rogue funguje stejně jako Black Flag nebo trojka před ním. Za zmínku snad stojí jen to, že v této době bylo Koloniální Bratrstvo docela početné a na statku je stejně živo jako v trojce, když tu Connor vybudoval osadu.
První stopa po Lawrenci Washingtonovi vede do Severního Atlantiku, kde je k dispozici kus zálivu a volné moře. Výjimkou je SV oblast, kterou blokuje led (je potřeba získat kloun na Morrigan - zatím jsem se k tomuto bodu nedostal, protože to souvisí s postupem v příběhu). V prvních hodinách jsem měl pocit, že opravdu hraju komprimovanou verzi Black Flag, takže jsem se nejprve pustil do průzkumu významných bodů na pobřeží. Funguje to úplně stejně jako v Black Flag, akorát rychlé cestování je vázáno na splnění úkolu v pevnosti Anticosti. Nicméně i tak jsem si projel nejprve vše dostupné, ono se pak rychlé cestování u objevených bodů odemklo dodatečně.
Severní Atlantik má zajímavou atmosféru, doslova cítíte ten chlad všude kolem. Plavání ve vodě je nebezpečné, protože Shay začne po chvilce trpět podchlazením a při tom mu ubývá život. Osady na pobřeží nejsou nijak velké a spadají pod správu Francouzů. Architektonicky mají své kouzlo, což umocňuje i okolní příroda. Trochu legrační je akorát nabídka harpunování, kdy v ledových vodách můžete s klidem lovit bílé žraloky :D Jinak craftění tu hraje opět významnou roli, lov zvířat je dokonce součástí jednoho typu vedlejších aktivit, ale ty jsou dostupné až na Hudsonu. No a to je právě místo, které mě vyvedlo z omylu, že Rogue bude krátkou hrou.
Druhá stopa totiž vede do údolí řeky Hudson, kam se dá dostat z okraje mapy Severního Atlantiku. Při té příležitosti si lze nechat zobrazit mapu pobřeží, odkud je patrné, že hra se skládá ze tří lokací (ta třetí by měla být New York, což skutečně odpovídá bodu na mapě). Je trochu škoda, že Davenportův statek ihned po tutorialu zmizel, ale na druhou stranu v něm nebylo nic zajímavého, co by mi teď chybělo. Statek zahrnoval akorát sídlo Achilla a přístav, jinak všude kolem byla neviditelná stěna.
Údolí řeky Hudson je oproti Severnímu Atlantiku komplikovanější. Je to velmi členitá lokace, kterou jsem zkoumal několik hodin. Dalo by se to popsat jako změť ostrovů, mezi kterými se proplétají ramena řeky. Některé body na břehu jsou propojené s ostatními body příslušného ostrova, takže celková plocha k průzkumu se tím výrazně zvětší. Lokace v Severním Atlantiku jsou oproti tomu opravdu malé, podobně jako většina lokací v Black Flag (tedy až na malé výjimky). Na Hudsonu je takových lokací výrazně méně a jsou situovány hlavně do okrajových částí mapy. Právě to, co je uprostřed, je většinou propojené. Na počátku průzkumu Hudsonu jsem si řekl, že by bylo lepší, kdybych si nejprve celou lokaci prošel a splnil sběratelské výzvy, ale kdybych to býval věděl, tak to asi udělám jinak :) Nicméně se mi to hodilo, protože jsem tím zastavil postup v příběhu a během pauzy na dopsání poznámek k Liberation a Black Flag alespoň nehrozilo, že něco zapomenu.
Kontrast mezi Severním Atlantikem a Hudsonem není jen v členitosti, na Hudsonu je mnohem příznivější klima, ale to se týká jen spodních 2/3 mapy. Sever řeky už zasahuje do ledových oblastí a tak tu není nijak vzácné sněžení a opět ledová voda. Opravdu se mi to z pohledu přírody a místní architektury líbí. Přijde mi to mnohem lepší, než třeba Příhraničí v trojce, protože tady z toho přímo cítíte ty vzdálenosti mezi osadami. Příhraničí tvořila kruhová lokace s Lexingtonem uprostřed, takže když jste se z jednoho konce podívali přes mapu, tak jste viděli protilehlý okraj oblasti. Na Hudsonu máte dohled jen z břehu na protilehlý břeh a co je za ním, už nevidíte.
A tím jsem prozatím skončil :)
Přispěvatel: Elemir Listopad 09, 2021, 15:53:50
Nakonec se ukázalo, že v Rogue je mnohdy lepší jít po příběhu a průzkum lokací provádět až ve chvíli, kdy vás to na dotyčné místo zavede. Dá se tak dokonce vyhnout některým červeným zónám, protože v souvislosti s příběhem se původně nepřátelská území promění v přátelská a vy si budete moci v pohodě posbírat truhly apod. Ale na druhou stranu je zase zajímavé si tu změnu užít za obě strany. Mě třeba zprvu docela překvapilo, že jako asasín stojím na straně francouzů, ale přesto se s nimi mohu snadno dostat do konfliktu. Ostatně uštěpačnou poznámku k podpoře francouzů má tuším i Adéwalé, protože pro něj je Francie spojena s otrokářstvím na jihu. V tomhle ohledu si můžou Anglie s Francií podat ruce.
Za extra zmínku stojí i různé odnímání a vracení mechanik z dřívějších dílů. V Rogue už opět nelze najímat prostituky a žoldáky, ale vrátila se zpět ekonomika v podobě renovací. Ta se zpřístupní až po změně stran, ale je to právě ten bod, který v některých lokacích chybí pro dokončení jejich kompletace. Renovace zvyšuje Shayův příjem a díky tomu se dá snadno přijít k velkým penězům a těmi pak třeba obejít lov zvířat kvůli craftění vylepšení (je jednodušší a pohodlnější si suroviny nakoupit). Na řadu konečně přijdou i suroviny, které do té doby postrádaly význam, jako je např. kámen. Akorát je potřeba si hlídat renovaci vs upgrade lodě, protože kov a dřevo upgradem Morrigan ubývají mnohem rychleji, takže i po změně stran je potřeba sem tam potopit nějaké plavidlo obtěžkané kýženými surovinami.
A když už jsem u Morrigan, tak u ní se musím opravit. Výzbroj lodi nebo pancíř samozřejmě mají své elitní úrovně, ale k jejich dosažení není potřeba vlastnit elitní plán. Prostě jen stačí mít suroviny a dostatek peněz. Navenek to tedy nepůsobí jako nic významného, je to prostě běžný upgrade. A ještě jedna zmínka k Morrigan, otočné dělo nově nahradil tzv. revolverový kanón, což je v podstatě otočné dělo střílející dávky. Významně to zvyšuje kadenci střelby a hlavně tímhle typem děla se dá střílet i bez toho, aby se na napadených lodích objevily extra vyznačené cíle. Prostě jen zamíříte a střílíte. Hodí se to i u dobývání pevností. V případě obsazení znehybněné lodi to má pak tu výhodu, že máte k dispozici mnohem více střel, takže pohodlně vystřílíte potřebný počet nepřátel, aniž byste se museli fyzicky nalodit. No, a aby to bylo úplně kompletní, tak nově se může nepřítel pokusit obsadit vás, stát se tak může při taranování vaší lodi, kdy vás nepřátelská loď na chvilku ochromí a na palubu naskáče její posádka. Jakmile je zabijete, tak je jejich loď pro změnu automaticky vaše.
Na stopě artefaktů
Stopa k rukopisu a dešifrovacímu zařízení vede k Lawrenci Washingtonovi, což je starší bratr George (budoucího prezidenta USA). Lawrence byl do řádu templářů přijat velmistrem Reginaldem Birchem, to je ten, co se podílel na smrti Edwarda a získal jeho syna Haythama pro řád. Birch se díky Edwardovu deníku dozvěděl, že Velechrám Isu (Předků) by se měl nacházet v okolí New Yorku, proto Birch posílá Lawrence do Severní Ameriky, aby v New Yorku založil pobočku řádu a vyhledal stopy, které by řád dovedly k chrámu. Tady se trošku předběhnu. Stopy vedou k místním indiánským kmenům a v tuhle chvíli do toho vstupují další dvě osoby - stopař Christopher Gist a obchodník William Johnson (v trojce to byla první Connorova oběť). Johnson má s indiány velmi dobré vztahy a vystupuje tu proto jako diplomatická spojka. Svými aktivitami v podstatě umete cestičku Haythamovi, který nakonec vstup do chrámu objeví (díky své milence - budoucí Connorově matce). Johnson se později pokusí pozemky indiánů odkoupit, ale to mu překazí právě Connor. Každopádně to už jsou události z trojky, v tuhle chvíli jde ještě o vzdálenou budoucnost. Zmiňuji to hlavně kvůli souvislostem.
Poznámka: časem se dozvíte, že oním rukopisem je tzv. Voynichův rukopis. Tahle kniha byla sepsána někdy počátkem 15. století a jedna z hypotéz počítá s tím, že pochází z Čech. Kniha je napsána neznámým jazykem a je bohatě ilustrována. Základní struktura použitého jazyka svědčí o tom, že nejde jen o nahodilé znaky, ale použit je skutečný jazyk, který se dodnes nepodařilo rozlousknout. Základem jazyka je zřejmě něco ze skupiny semitských jazyků (největší podoba je s hebrejštinou) a je dosti pravděpopdobné, že jde o pokus zaznamenat cizí jazyk uměle vytvořenou abecedou, něco jako když se pokusíte zapsat arabštinu latinkou podle toho, jak vám ten jazyk zní (pravděpodobně tedy nejde o šifru). Obsahově jde nejspíše o sborník tehdejších znalostí k několika oborům lidského bádání. Záhadný původ a vztah ke dvoru Rudolfa II (aclhymisté Dee a Kelly) dělá z této knihy kandidáta na vhodnou pozůstalost rasy Isu ;) Ostatně výzkum Voynichova rukopisu byl součástí databáze Absterga.
V červenci 1752 se Lawrence Washington přesunul na své sídlo v Mount Vernon, kde se chystal na schůzku se svými podřízenými. Shay se nejprve dostane k jeho lodi, na které najde prototyp vzduchové pušky, která ve hře slouží podobně jako foukačka v Liberation nebo Black Flag. Poté se přesune na Lawrencovo sídlo, aby zjistil, že Lawrence je těžce nemocný (konečné stádium tuberkulózy) a zbývá mu už nejspíše jen několik dní života. Na poradě se objeví i Lawrencův bratr George, který ovšem nemá s templáři nic společného. Když se George na pokyn Lawrence vzdálí, tak Lawrence své podřízené dokonce nabádá, aby se nikdy nepokoušeli bratra zatáhnout do problémů řádu. A kdo vlastně na schůzku dorazil? Jack Weeks, Samuel Smith a James Wardrop.
Lawrence si byl vědom svého stavu a blížící se smrti, proto rukopis předal Wardropovi a dešifrovací zařízení Smithovi. S tím schůzku ukončil. Nicméně pro Shaye to neskončilo, zadání bylo jasné - zabít Lawrence. Shay to nicméně nesl s nelibostí, protože Lawrence by nakonec stejně zemřel - Shayův zásah byl z jeho vlasního pohledu zbytečný a pro Lawrence šlo spíše o vysvobození. O nic nadšený nebyl ani z lovu Wardropa a Smithe, protože šlo o postarší občany bez armádního výcviku. Ani jeden z cílů nevypadal jako obávaný protivník, o kterých se v souvislosti s templáři hovořilo. V podstatě šlo o obchodníky. Jejich likvidace byla proto velmi snadná. První na řadu přišel Smith. Při jeho stíhání se odemknula možnost vybavit Morrigan klounem, protože Smithovo dopadení se odehrávalo v původně uzamčené části Severního Atlantiku (nutnost prorazit si cestu ledem). K tomu se odemknula možnost využívat zápalný olej na vodě, ale to mě nijak nezaujalo.
Na stopu Wardropa se Shay dostal až v červenci 1754, tedy 2 roky po zabití Smithe. V Albany se v té době konal kongres, který řešil otázku nezávislosti. Na kongres se dostavil i William Johnson, který se tu setkal s Benjaminem Franklinem. Franklin byl nejen uznávaným politikem, ale také uznávaným vědcem. Před několika lety ho Lawrence seználil s dešifrovacím zařízením, protože si od toho sliboval objasnění jeho funkce. Jenomže Lawrencova nemoc a pozdější zcizení skříňky Shayem další výzkum zastavilo. Johnson nicméně věřil, že skřiňku brzy získají zpět. Franklin totiž přišel s teorií, že k objasnění jejího účelu by mohl posloužit elektrický prod, jehož výzkumu se začal před nedávnem věnovat. Nicméně prvořadým cílem byl pro Shaye Wardrop, který se ukryl v místní pevnosti. Johnson tak rázem přišel i o rukopis.
Asasíni vycítili příležitost a tak se Shay s Hope vetřeli do blízkosti Franklina, kterého přesvědčili, že pracují pro Johnsona. Franklin s jejich pomocí provede svůj experiment s elektřinou z blesků a je přitom úspěšný. Povede se mu skříňku aktivovat, přičemž výsledkem experimentu je projekce glóbu, na kterém svítí bod ukazující na Lisabon. Shay kdysi v Lisabonu žil, takže pozná i cílové místo - klášter Carmo Convent. Achilles ho proto samotného posílá do Portugalska, aby v Carmo Convent našel vstup do Chrámu předků a vyzvedl z něj patřičný Úlomek ráje.
Carmo Convent
Shay připlouvá do Lisabonu v listopadu 1755 a nikterak neváhá a zamíří si to rovnou do kláštera. Pro mě osobně to bylo trošku překvapení, byť nejde o nijak velkou lokaci, ale hlavně jsem nepočítal s tím, že se podívám i mimo Ameriku. Misi v Lisabonu tvoří nalinkovaný koridor, který je důležitý pro příběh, takže to nejzajímavější je spojeno hlavně s interiérem kláštera. No, ale to opravdu stojí za zmínku, v Carmo Convent se ocitnete v chrámové lodi, kde zrovna probíhá mše a musím říci, že to má po čertech výbornou atmosféru :D Jakobyste opravdu seděli na bohoslužbě.
Vstup do Chrámu předků se skrývá poblíž vstupních dveří a je potřeba ho odemknout čtveřicí spínačů, které se nacházejí ve speciálních výklencích vysoko na zdech chrámu. Poté se zpřístupní plošina, která Shaye zaveze do podzemí. Zde už to vypadalo velmi povědomě, tedy až na Úlomek ráje, kterým byla zvláštní prostorová hvězdice (takový ježek). A ještě zvláštnější bylo, že se Shayovi doslova rozpadla v rukách. Eh, ale to nebyla jediná věc k údivu, z toho Shaye probralo nenadálé zemětřesení, které rychle nabíralo na síle!
Z Carmo Convent zbyly jen trosky obvodových zdí a ničivé vlnobití se zrovna rozlévalo ulicemi města. S každou další vlnou přicházela větší a větší spoušť. V tu chvíli se mi odemkl koridor městskými ulicemi, ale na nějaké přestávky nebyl čas, což byla trošku škoda. Jenomže zastavit se, by znamenalo rychlou smrt. Úprk městem tak končí na pobřeží, kde Shay skočil do moře a uprchl na nedalekou loď. Zcela otřesen tím, co se stalo, se poté vrátil do Ameriky.
Zrada?
Naštvaný Shay si uvědomil, že ani zemětřesení na Haity nebylo náhodou a tak po návratu udeří rovnou na Achilla, neboť cítí, že ho Bratrstvo využilo na špinavou práci, při které zemřeli stovky nevinných. To je něco, co se neslučuje s ideou Bratrstva! Shay je vykázán z Achillova domu a Liam se ho pokusí uklidnit. Jenomže Shay právě ztratil důvěru v cíle Bratrstva a rozhodne se, že zabrání dalšímu masakru tím, že znemožní odhalení dalších Chrámů předků. Vydá se proto zpět do Achillova domu a rukopis ukradne.
Krádež však nezůstane bez povšimnutí, Shayovi se zá zády vyloupne zklamaný Achilles. Nicméně je připraven Shaye zastavit i za cenu, že ho bude muset zabít. Během bitky se Shayovi povede proskočit oknem a zamíří si to k pobřeží. V patách mu je celé osazenstvo Davenportova statku a Shayova cesta skončí na útesu. Raději skočí do vody, než by rukopis vydal! V tu chvíli se ozve výstřel a Shayovi se zatmí před očima ...
Mezitím se v přítomnosti Animus zasekne, protože vzpomínky přestanou být souvislé a děj se zničehonic přesune o 20 let dopředu, kdy se Shay objevuje v Paříži během cesty do Notre-Dame, kde se zrovna nachází Benjamin Franklin. V tu chvíli jsem dostal oprávnění 1. stupně, protože bylo potřeba opravit server v přízemí pobočky Absterga. Zároveň jsem se setkal tváří v tvář s Otso Bergem, který mi zdůraznil výjimečnost Shaye a podotkl, že bych se od něj mohl lecčemus přiučit. Je to poněkud dvousečné prohlášení, protože během hackování jsem zjistil, že Berg byl naverbován Vidicem za poměrně zvláštních okolností - Bergova malá dcera trpěla cystickou fibrózou a Vidic mu nabídl zcela nový experimentální lék výměnou za spolupráci.
Mimochodem byl to právě Berg, kdo zajal Williama Milese v Káhiře, ale přesto je cítit, že Begova loajalita je taková, no ... nějak moc se zabývá konvertujícími asasíny a není zatím jasné, co přesně tím sleduje. Celkově je zvláštní, že mě oba (společně s agentkou Costou), nechají nahlížet do záznamů, které by přede mnou měli být utajené. Musím také zmínit, že Berg vlastní neméně zajímavou databázi mentorů, kde třeba vyzdvihuje vlastnosti Al Mualima, který ač nebyl templářem, tak jeho vidění světa směřovalo ke stejným metodám. Berg je celkem tvrdohlavý a pokud s něčím nesouhlasí, nebojí se ozvat, což jeho nadřízené vyvádí z míry, zejména Laetitii, která má tendenci to řešit výhružkami, při nichž se neštítí zmínit Bergovu dceru.
Děj se po opravě serveru posune do června roku 1756, kdy se Shay probouzí v domě manželů Finneganových a tím se rovnou odemkne nová oblast - New York. Finneganovi přišli před nějakou dobou o svého jediného syna, navíc jsou vydíráni místní skupinkou lapků, kteří po nich požadují výpalné. Shay je zrovna svědkem jedné takové návštěvy a aktivně zasáhne do jejího průběhu. Finneganovi jsou mu za pomoc vděční a na oplátku mu dají šaty svého syna a vrátí mu zbraně, které pro něj pečlivě uschovali. Není jisté, kdo sem Shaye přivedl, ale očividně měl zájem na tom, aby se Shay plně zotavil. Jediné, co mu chybělo, byl rukopis. Ten prý u sebe neměl. Syn Finneganových pracoval pro jistou organizaci, jejíž totožnost jsem ani nemusel hádat. Oblek na sobě totiž nese symboly templářů :)
Mým prvním cílem v New Yorku se stala základna lapků, kteří teorizují místní čtvrť. K mému údivu šlo o zónu označenou symboly asasínů :D Normálně by mě to asi nepřekvapilo, o konverzi Shaye jsem věděl už z popisku hry, ale překvapilo mě, jak je na asasíny nahlíženo z druhé strany barikády. Přitom se nedá říci, že by šlo o záměrnou modifikaci vzpomínek jako u Liberation. V Rogue jde podobně jako u Black Flag o přímou projekci paměti tak, jak to Shay skutečně vnímal.
New York je rozdělen na 6 čtvrtí, přičemž každé z nich vládne asasínská základna. Pointa je úplně stejná jako v Brotherhood nebo Revelations - dobýt základnu, zabít vůdce a tím získat čtvrť pod svou kontrolu. Po získání vlivu se v každé čtvrti odemkne několik staveb pro renovaci, které navýší příjem ze čtvrti do mé pokladny (příjem tvoří obsazené základny + renovace). Nijak jsem se nerozpakoval a krom osvobozování čtvrtí jsem se pustil i do sběratelských výzev a vedlejších aktivit. Splnit lze prakticky vše, vyjma jednoho úkolu ze série ochrany civilistů. Ten se totiž objeví až při pokroku v ději, kdy se mě tímhle konkrétním úkolem pokusí asasíni vlákat do pasti. Krom New Yorku se podobné aktivity objeví i v Atlantiku a Hudsonu (dobývání základen, renovace, ochrana civilistů a dobývání pevností). Teprve teď bylo možné zkompletovat i ty lokace, které ze záhadných důvodů zůstaly označené bílou ikonkou (předtím totiž nebylo možné tyto aktivity provádět).
Ale zpět k té první základně. Každou základnu vede mistr asasín, který má standardně zaječí úmysly, ale naštěstí neodbíhá nikam daleko, jako tomu bylo třeba u velitelů v Revelations. Ideální je proto co nejdříve velitele identifikovat a v tichosti zlikvidovat. Souboj tváří v tvář není moc dobrý nápad, mistři asasíni jsou jaksi rychlí, takže než jsem stihl vytáhnout pistoly a zamířit, tak už jsem měl v sobě dvě kulky a cestu mi blokoval kouř z dýmovnice. Oni v podstatě podvádějí, mají "bystřejší" zrak, a to je právě příčinou té jejich rychlosti. Krom zabití vůdce je potřeba sundat ještě vlajku, popř. splnit vedlejší úkoly (např. likvidace sudů s jedem apod.). Po dobytí první základny mě odchytil plukovník George Monro, velitel britských jednotek, kterým jsem začal těmito akcemi nevědomky pomáhat a osobně mi poděkoval. V podstatě mi přišel pomoci, protože je přítelem Finneganových a ti o mě měli obavy. Ostatně jejich syn pracoval právě pro Monroa.
Plukovník mě požádal o pomoc s jeho dalším mužem, Christopherem Gistem, kterému hrozila poprava. Christopher mi byl vděčný a na oplátku se rozhodl pomoci mě. Důvod k tomu byl, v přístavu kousek od popraviště jsem totiž zahlédl Morrigan a tak jsem se rozhodl vzít si svou loď zpět! Asasíni kolem nebyli zrovna nadšení. Je s tím spojena ještě jedna zajímavá mechanika převzatá z Revelations, kdy mě od této chvíle začali náhodně přepadávat vrazi. V Rogue jde o prostitutky, které se dokáží umně skrývat (do kupek sena, keřů, skrýší ...). Hra na jejich blízkost upozorní zvukovým signálem sílícího šepotu a v módu orlího pohledu je pak lze snadno vystopovat. Anebo prostě stačí v pravou chvíli stisknout tlačítko pro obranu a útok odvrátit. Jenomže to není úplně dobré, protože to obvykle vede k otevřené vraždě a to může pobouřit stráže. Lepší je vražedkyni vyhledat a odpravit potají. Ony se ty potvory navíc dokážou vyloupnout zrovna v tu nejnevhodnější chvíli, třeba když urychleně pospícháte z místa činu :D
Christoper mi sehnal posádku a nabídl se jako můj důstojník, no a tím začal můj pomalý přerod v templáře ...
Přispěvatel: Elemir Listopad 09, 2021, 15:54:08
Samozřejmě nešlo o žádnou náhodu. Časem jsem zjistil, že to byl plukovník Monro a jeho muži, kdo mě na Davenportově statku zachránili. Christopher je loajální člen řádu, který na mě měl dohlídnout. Všichni tedy věděli, kým jsem byl, ale nikdo mi to neměl ani sloven naznačit. Rozhodnutí a moje další činy činy byly čistě na mě, tedy na Shayovi. Shay si postupně uvědomil, pro koho pracuje a začal mít trochu obavy, co by jeho noví přátelé řekli na to, že byl asasínem. Zlomový se v tomto ohledu stane okamžik, kdy se Shay potká s Jackem Weeksem, jedním z účastníků schůzky u Lawrence Washingtona. Shay ho samozřejmě pozná a už nemá nejmenších pochyb, kdo je Monro.
Poznámka: jak jsem již popisoval, vám jako hráči je vaše nová role jasná hned, protože na sobě máte uniformu templářů a v úvodní čtvrti New Yorku, tam kde začínáte, se vám odemkne patřičně vyzdobená templářská základna, která slouží jako vaše domovské útočiště (je zde výstavka vašich zbraní atd.). Žádné velké překvapení se tedy nekoná. Navíc jdete otevřeně po krku asasínům. V tomhle mě příběh Rogue lehce zklamal. Dokázal bych si představit lepší provedení celé konverze.
Málem bych zapomněl. New York je hodně podobný tomu, jak je ztvárněný už v trojce, ale chvilku mi trvalo, než jsem byl schopný identifikovat známá místa. Chybí tu např. západní spáleniště, protože v této době tu ty domy ještě stojí. Graficky je to taky o kus dále, rozhodně se mi tenhle New York líbí více. Za zmínku stojí, že část budov k renovacím jsou klíčová místa trojky, která jsou spjatá s budoucíma aktivitama templářů.
Monro se mezitím přesunul do Albany, kde se měl Christoper hlásit. Christopher během plavby Shaye obeznámil s cílem aktivit plukovníka, ve kterých hraje prim svoboda a prosperita kolonií. Bezpochyby ušlechtilé cíle. Má to ovšem jeden drobný háček - Francouze. Dokud budou mít kolonie pod svou kontrolou, tak v nich nikdo nebude v bezpečí. A tak se stalo, že jsem s Morrigan zamířil k pevnosti Fort La Croix a v rychlosti vyřídil její obranu. Jaké pak bylo překvapení, když jsem v budově velitele narazil na Le Chasseura, Stopaře, který byl pro změnu překvapen, že žiju. Stopař se tak stal prvím bývalým společníkem, kterého jsem poslal na onen svět. Před smrtí mi stihl ještě prozradit, že Bratrstvo pracuje na dodávkách jedovatých plynů, které hodlá použít proti koloniálním úřadům - míněno Britům.
Po dobytí pevnosti se Monro přesunul do New Yorku, ale já se místo pokračování v ději začal věnovat kompletaci lokací. Nějakou chvilku to zabralo a k mému překvapení jsem zjistil, že v Severním Atlantiku mi stále chybí 5%, jenomže není jasné, co to má být (časem se to nějak samo vyřešilo). V téhle chvíli jsem měl zkompletováno i několik sběratelských výzev a na jihu Severního Atlantiku se mi objevil přístup do pevnosti De Sable, kde se skrývá několik truhel s bonusovou výbavou (z DLC). Po mapě jsem se tak začal promenádovat ve zbroji Jamese Gunna, čímž už nebylo pochyb, že jsem templář, to musel poznat opravdu každý :D Jedna ze sběratelských výzev vede pro změnu k vikingské nebo indiánské zbroji, i když ta indiánská vyžaduje ještě i patřičný postup v příběhu.
Monro se se mnou sešel v New Yorku, kde se zároveň nacházela výrobna jedu, o kterém mluvil Le Chasseur. Situace byla mnohem horší, protože asasíni se rozhodli jed využít bez ohledu na ztráty v řadách civilního obyvatelstva. To jsme přeci nemohli dopustit! Během plnění jednotlivých bodů úkolu jsem se dostal k vylepšení vzduchovky, které funguje jako granátomet, ale krom samotného ničení nádrží s plynem jsem tuhle novinku nikde jinde nevyužil. Je to analogie házení bomb/dýmovnic, akorát to má asi delší dostřel. Při té příležitosti jsem se dozvěděl, že Bratrstvo v New Yorku řídí Hope, čehož jsem se obával, protože Hope nebyla taková fanatička. Její cesta k Bratrstvu byla navíc podobná té Shayově - dítě ulice, co se jen snaží přežít. Akce se zdařila a po Hope naštěstí ani stopy.
Po této akci jsem v kajutě našel dopis, ve kterém mě Monro sděluje pravdu o tom, že ví, kdo jsem, a že jsem dostatečně prokázal svou loajalitu. Tím jsem si získal jeho plnou důvěru. K dopisu byl přiložen balíček s rukopisem! Zároveň mi v dopise oznámil svou další aktivitu. Velmi rychle jsem vycítil, že plukovník se může snadno dostat do úzkých a nebude od věci, když mu vyplujeme preventivně na pomoc. Bohužel jsem se nemýlil. Svými předchozími akcemi jsem přivedl Francouze k zoufalství, takže nyní už neměli co ztratit a tak vsadili na jednu kartu a vyrazili proti Albany. Potíž byla v tom, že město nebylo na tak masivní útok připraveno a naši indiánští spojenci čelili vlastním problémům. Plukovník Monro se během průzkumu chytil do pasti, kterou na něj nastražil můj bývalý společník Kesegowaase. Byl dost překvapený, když mě viděl živého, ale překvapení vzápětí vystřídala zlost, protože se mi podařilo plukovníka zachránit. Kesegowaase zmizel a s ním i informace o mém přežití - nyní se o mě dozví už všichni.
Bylo na čase pomoci Oneidům, od kterých jsem získal indiánskou zbroj (potřebné totemy už jsem měl u sebe). Tím jsem odklonil část francouzské pomoci a nyní zbyla už jen obrana Albany, jenomže jsme připluli pozdě. Město čelilo útoku, který vedl Kesegowaase. Sice se mi podařilo tlak útočníků zmírnit, ale ve městě propukl chaos, takže situace byla poněkud nepřehledná. Kesegowaase se mě pokusil zastavit, ale selhal. Jeho poslední slova zpochybnila úspěch našeho snažení, Monro je prý už mrtvý. Další větu však nedokončil, s posledním výdechem z něj vyšlo jen jméno Liam. Monro, který nyní schovával rukopis, se mezitím vydal do přístavu, ale po cestě byl přepaden a uvězněn v hořícím domě. Jasně, to mělo znamenat to Liam, Kesegowaase nebyl sám! Plukovníka jsem vytáhl, ale bylo to bohužel příliš pozdě. Monro zemřel, ale ještě předtím mi znovu projevil plnou důvěru a předal mi svůj prsten. Bitvu jsme sice vyhráli, ale ztráty, hlavně ty osobní, byly bolestivé. Navíc jsme přišli o rukopis.
Oficiálně Templářem
Návrat do New Yorku se konal za doprovodu oslav v centrále templářů, kde mě čekala návštěva. Kolem stolu stáli Ghist, Lawrence, Johnson a dokonce Charles Lee, pravá ruka Haythama Kenwaye. Neznámá postava ve stínech se mě poté zeptala, zda-li budu ctít zákony templářů. Ani na chvilku jsem neváhal a slib potvrdil. Ze stínů pak vyšel samotný Haytham ... Hra se v tu chvíli přepla zpět do současnosti, kde mě čekal Berg s Violet a oznámil mi, že nyní jsem spatřil pravou tvář tohoto světa. Již brzy mě čeká podobné rozhodnutí a s tím zas odešel. Od Violet jsem se dozvěděl, že mám zajít za Melanií, která nyní plně převzala práci Oliviera. Melanie mi sdělila, že je templářkou a Berg tu zastupuje mateřskou firmu Abstergo Industries.
Poznámka: Berg je z trochu jiného kruhu templářů než Melanie. On je na stejné úrovni jako byl Daniel Cross, který zajišťoval ochranu italské pobočky Absterga, kterou vedl Warren Vidic. Berg je přímým podřízeným Laetitie England (ona sama vede Abstergo Industries). Z rozhovoru s Melanií je pak zřejmé, že Olivier Garneau nebyl templářem. Ke své smůle odhalil střípek pravdy o náplni Abstergo Entertainment a tak se jeho tělo už nikdy nenašlo (za jeho zmizením v Chicago tedy můžou templáři).
Melanie krom toho pochválila můj pokrok a obeznámila mě s tím, že se zasvěcením obvykle tolik nepospíchají, ale za mě prý hovoří tvrdá práce, kterou jsem dostatečně prokázal své kvality. Poté mě Violet poslala opravit hlavní server do suterénu. Znovupřipojení do Animu však spustilo další část fragmentované paměti, ve které Shay hledá Franklina v Paříži (rok 1776). V té době už byl Benjamin Franklin americkým velvyslancem v Paříži a začalo být zřejmé, že Shay potřebuje jeho pomoc k něčemu velmi důležitému. Vzpomínka končí záchranou Franklina z rukou lapků a příslibem pomoci, při němž Franklin Shayovi slíbí vstup do královského paláce.
Vzpomínka na Shaye pak pokračuje v místě po dokončeném templářském slibu, kdy Shay začíná naplno pracovat s Haythamem. Poblíž pevnosti Louisbourg se setkává s Jamesem Cookem, který občasně spolupracuje s templáři, byť sám o této organizaci nemá nejmenší ponětí - prostě jen poskytuje služby každému, komu leží na srdci blaho Anglie. Stane se tak v červnu 1758. Louisbourg je pomyslným jazýčkem na vahách vlivu a je plně v moci Francouzů. K pevnosti pluje Královské námořnictvo, ale Francouzi chystají překvapení, kterému je třeba zabránit. Shay se na žádost Cooka ujímá kormidla jeho lodi a společně vyplouvají do bitvy, do níž se k překvapení všech zapojí Adéwalé se svou lodí Excelso Crede. Nicméně Adéwalé není hlavní cíl. Navíc jakmile se průběh bitvy zvrhne, tak bojiště opustí.
Hlavním cílem se stane až poté, protože mu Haytham tuhle akci nehodlá prominout. Haytham navíc ví něco, co ostatní ne - Adéwalé znal jeho otce Edwarda. Shay to časem odtušil, tedy to, kým Haythamův otec byl, neboť Shay byl později v New Yorku svědkem toho, jak Haytham použil skrytou čepel, což není zrovna typická zbraň templářů. Adéwalé se přesunul se svou lodí na řeku Hudson do pevnosti Vieille Carriére. Pevnost byla k překvapení všech chráněna zaoceánskou lodí, ale té se dalo (ba dokonce muselo) vyhnout plavbou po vedlejším rameni řeky. Po tom všem mě čekalo další překvapení, protože Adéwalé vzal do zaječích a musel jsem se urychleně dostat na svou loď a zahájit pronásledování. Excelso Crede však nemohla Morrigan konkurovat. Plně vylepšené lodi stačilo pár výstřelů a Adéwalé se rozhodl zajet na mělčinu a pokusil se využít obranu přilehlé pevnosti. Během krátkého dialogu stihl Haythamovi sdělit, že by se za něj jeho otec styděl, kdyby viděl, co se z něj stalo a že musíme být dva, abychom ho dostali. Mezitím jsem se proplížil blíž a dvěma výstřely Adéwalého život ukončil. Nicméně pro Shaye to byl trošku hořký konec, neboť Adéwalého uznával.
Poznámka: Adéwalé je vskutku zvláštní postavičkou, jíž charakter se plně rozvine v DLC Freedom Cry k Black Flag. Primárně mu jde o záchranu otroků, v tomhle má hodně společného s Avelin de Grandpré z Liberation. Ta oddanost k Bratrstvu u nich plyne jen z toho, že to bylo právě Bratrstvo, kdo jim dalo možnosti a poskytlo zázemí. Proto byl Adéwalé ochotný na Haity spolupracovat s Bastienne, byť si myslel, že je templářkou, tedy úhlavním nepřítelem. Byl ochotný to risknout, protože se jejich cíle shodovaly. Ostatně podobná věc se stala Connorovi v trojce, kdy se rozhodl spolupracovat se svým otcem, protože jim v jednu chvíli šlo o stejnou věc. Shay tedy na Adéwalého nepohlížel primárně jako na asasína, ale jako na člověka, který si zaslouží úctu.
Na cestě za dalším Úlomkem ráje
Vzpomínka se poté přesune do New Yorku do října 1759, kdy Achilles, Liam, Gaultier a Hope osnují další plány. Při té příležitosti jsem zjistil, že asasíni nemají jen rukopis ale i skříňku, protože Hope našla způsob, jak zopakovat Franklinův experiment. Bylo tedy jasné, že Achilles hledá další chrám a hodlá z něj sebrat Úlomek ráje. Asasínům se podařilo zajistit příměří mezi nimi a britskými jednotkami, takže to znemožňovalo přímou konfrontaci. Bylo proto potřeba obě strany nejprve rozhádat, což jsme provedli tak, že v přestrojení za "domobranu" jsme napadli britskou základnu a propustili vězně.
Sídlo asasínů bylo nyní bez ochrany, takže Shay mohl vylézt na střechu a podívat se, co se uvnitř děje. Hope zrovna aktivovala skřínku a ta poskytla údaje o dalším chrámu. Přítomen byl i Liam, který měl získanou informaci předat Gaultierovi. Než jsem se však stihl hnout z místa, tak mě překvapila Hope dvěma výstřely do rámu okna, na kterém jsem zrovna stál. Následoval pád a pobavený výraz na tváři Hope. Hope do sebe kopla protijed a aktivovala obranu sídla. Myslela si, že tu zemřu, ale mě se povedlo vyskočit nad obláčky prýštícího jedu a dostat se ven. Jenomže tam mě hope trefila otrávenou šipkou a mě čekala nepříjemná honička, při které jsem se nesměl zastavit (jinak by následovala jistá smrt). Problém je, že sídlo asasínů v New Yorku je doslova bludiště a není úplně jasné, kudy a kam přeskákat. No, nakonec jsem hope dopadl, zranil a rychle se napil jejího protijedu. Opět nebylo co slavit, Hope umírala a to nebyla věc, kterou bych si přál. Nicméně ona splnila svou povinnost, protože umožnila Liamovi utéct a předat vzkaz Gaultierovi.
Od této chvíle vezmou věci rychlý spád, podobně jako poslední třetina v Black Flag. Je to dáno hlavně naléhavostí situace. S nalezením Gaultiera mi pomohl Cook. Odkázal mě do pevnosti Anticosti, kde Gaultier chvilku pobýval. Byla to skvělá stopa, v pevnosti jsem našel Gaultierovy poznámky. Bohužel zašifrované. S tím mi naštěstí pomohl Cook, protože šlo o starou námořní šifru. S těmito znalostmi už bylo snadné najít Gaultierovu loď a samotného Gaultiera poslat na onen svět. Potíž byla v tom, že i Gaultier hrál o čas, takže tu vystupoval jako klamný cíl, který mě měl co nejvíce zdržet. K čertu! Alespoň jsme znali souřadnice Achillovo expedice.
V březnu 1760 jsme dopluli na místo určení, označované prostě jen jako Dálný sever. Nebylo tu nic jiného, než ledová pustina. Všudypřítomné stopy a tábor asasínů nás však brzy zavedly do ledovcové trhliny, která ukrývala jeskyni. V ní jsme poté objevili vstup do Chrámu předků. Přišli jsme právě včas, Achilles a Liam stáli u zařízení, které jsem viděl už v Lisabonu. Liam se díval na artefakt a pak se opatrně Achilla zeptal: "Tohle je Jablko ráje?" Už pomalu natahoval ruku, když ho Achilles náhle zastavil s varováním, ať na nic nesahá! Poté si povzdychl s tím, že jsem měl tenkrát pravdu. No a to už jsem nevydržel já a promluvil. Achilles se jen zklamaně ohlédl a Liam prohlásil cosi o tom, že na pravdě nezáleží, protože jsem zradil Bratrstvo. Na to jsem mu vpálil, že mě kárá ten pravý, co se neštítil střelit mě do zad. Na to Liam prohodil, že to byl Gaultier, protože on by nikdy neminul a chystal se mi to dokázat. Jenomže do toho zasáhl Achilles a zbraň mu z ruky vytrhl. Naneštěstí přitom zavadili o artefakt a ten ze zařízení vypadl a rozpadl se ...
Během úprku se Haytham vydal za Achillem a já za Liamem. Podařilo se mi Liama dopadnout, ale na pokraji útesu se pod námi utrhl kus ledu a oba jsme spadly dolů. Liam se během pádu smrtelně zranil. Jeho poslední ostrá a odsuzující slova se nakonec změnila v naději, že snad ten můj svět, který zachraňuji, bude dobrý svět. Poté zemřel. S podobně hořkou pachutí jako u Hope jsem se vydal k lodi, kde spolu zápasili Haytham a Achilles. Haytham získal navrch a chystal se k poslednímu úderu, když jsem ho slovy zarazil. Jakou by mělo cenu zabít posledního asasína, když by spolu s ním umřela i informace, že jejich Úlomek ráje představuje nebezpečí? Lepší bude, když tahle informace bude žít dále v Achillovi, protože pak nehrozí, že se na další výpravy vydají jiní asasíni a udělají stejnou chybu. Haythama to přesvědčilo, ale jako upomínku střelil Achilla do kolene.
A tím příběh zdánlivě končí. Shay se na přání Haythama vydal po stopách ztracené skříňky, byť si byl vědom, že tohle může trvat léta. Nicméně on je ochotný to podstoupit a svůj úkol dotáhnout do konce.
Na skok ve Versailles
V přítomnosti je potřeba vyřešit poslední záležitost a tím je nahrát Shayovy vzpomínky do Cloudu. Díky tomu se zpřístupní poslední část vzpomínky Shaye na Paříž. V ní se Shay objevuje ve Versailles po boku Franklina, aby zde vyhledal určité stopy. Cestou palácem potkává dvojici dětí, Élise a Arna, které si tu spokojeně hrají. O něco dále si pak vyslechne rozhovor mezi několika muži, kteří hovoří o artefaktu. Jeden z nich, Charles Dorian, slibuje, že bude artefakt chránit i za cenu svého života. V té chvíli ještě netušil, jak blízko je pravdě!
Dorian se rozloučil a vešel do haly plné hostů, kde se ihned začal shánět po svém synovi. Byl lehce nesvůj, protože mu jasně sdělil, že tu má na něj v celou počkat. Dalo mi to dostatek času, přičemž jsem využil přítomných skupinek hostů a Doriana v tichosti odpravil. Jeho poslední slova zpochybnila mou snahu, neboť byl přesvědčený o tom, že Connor a jeho Bratrstvo dokonale zhatilo naše plány v Americe tím, že vyvolali revoluci. Možná. Možná nás to zpomalilo, ale možná je taky na čase vyvolat svou vlastní revoluci. Je 27. prosince 1776, od francouzské revoluce nás dělí pouhých 13 let ...
Přispěvatel: Elemir Listopad 09, 2021, 15:55:52
Přispěvatel: Elemir Listopad 09, 2021, 15:56:03
Tááák a je to :) Kenwayova sága je za mnou, ale to nejhorší mě teprve čeká - zhodnotit Rogue ;) Problém Kenwayovo ságy je v tom, že trojka se pokusila vnést do světa AC nový příběh s novou postavou a novým světem a neuspěla. A tak se Ubisoft rozhodl posbírat alespoň to, co zaujalo, přihodit k tomu něco málo trendů a voila, na světě byl Black Flag. Jenomže ten se vracel v minulosti ještě před události trojky a navíc změnil smysl a cíl linky ze současnosti. Inspirací byla zřejmě určitá syntéza nápadů z trojky a Liberation. Aby to nebylo málo, tak v DLC Freedom Cry se předběhly i události Liberation, takže to celé začalo působit jako nedomyšlený slepenec. No a to měl zachránit Rogue, který se příběhově postavil ještě před Black Flag.
Jakmile máte potřebu něco neustále vysvětlovat, tak je jasné, že jste někde sakra šlápli vedle. Jenomže to permanentní vysvětlování, kdy se točíte v kruzích a snažíte se daný problém probrat ze všech možných úhlů, taky není ideální. Vemte si, že rozehrajete Rogue jako svou vůbec první hru z univerza Assassin's Creed. Tak jste za chvilku úplně vedle z množství jmen a událostí, které na vás hra hrne a nakonec jen pokrčíte rameny a budete se věnovat jen příběhu Shaye. Ostatně to se mi stalo při první rozehrávce trojky a Black Flag. Průšvih je, že to vysvětlení má být jen v tom díle, který se k té konkrétní události vztahuje, nikoliv v tom dalším. Popř. má jít jen o nějaké obecnější věci. Tady je to o to komplikovanější, že najednou nehrajete jen za asasína, ale hra se vás snaží připravit na to, že se měníte v templáře.
To by bylo fajn, pokud byste měli pocit, že je to čistě vaše rozhodnutí, resp. měli pochopení pro to, proč to Shay dělá. Ale tady Rogue trpí schizofrenií. Nejprve se vás snaží za každou cenu přesvědčit, že asasíni pod vedením Achilla zradili své ideály, ale na druhou stranu vám za templáře nastrčí nesympatické společníky a co hůře, snaží se ve vás vyvolat lítost, když zabíjíte své předchozí přátele ... jejda, ten nožík mi do tvého srdce sklouzl zcela náhodou, já tě opravdu nechtěl zabít ... Tím chci říci, že ta zápletka, proč konvertujete, je nedostatečná anebo lépe řečeno, špatně podaná. Shay navíc není zrovna sympaťák. Na mě to celé působí tak, že to má ve mě probudit vinu, že s templáři souzním a jsem ochoten za ně hrát.
A tím se opět dostávám na začátek, Rogue si taky o vysvětlení přímo říká. Je fajn, že se ze hry dozvíte, proč je Achilles zahořklý, proč kulhá na pravou nohu a proč nesnáší Haythama. Ale nic se nedozvíte o tom, proč asasíni pasou zrovna po jednom konkrétním typu Chrámu předků a proč sakra Shaye neposlouchají, když se vrací přímo z centra katastrofy v Lisabonu, kterou tohle hledání způsobilo. O to zvláštně vypadá konec, kdy Achilles zírá na artefakt a najednou si uvědomí, že ten Shay měl asi pravdu. A ne, nelze to hodit na to, že Shay neměl ponětí, jak Jablko ráje vypadá. V takovém případě měl Achilles poslat někoho, kdo to ví, nebo požádat o radu (jakoby v Evropě žádné asasínské buňky nebyly). Ale to je jedno :) Je to zkrátka nedotažené a bohužel si hraní za Shaye nejde užít tak, jak bych si představoval. Hodně to bylo vidět ve chvíli, kdy jsem nainstaloval Unity, které ukazuje konec Rogue z pohledu druhé strany a přitom jsem si pomyslel, "sakriš, to je silný okamžik." Až ve mě hrklo. K Arnovi jsem si rázem vytvořil pevnější pouto a to jsem ještě ani nezačal hrát! Navíc jsem se cítil provinile, protože to já kuchnul jeho otce!!
Přitom je to s Rogue strašná škoda, protože když odhlédnu od výše zmíněného, tak hra má jasný potenciál zaujmout. Je dost možné, že hra byla na papíře příliš ambiciózní a Ubisoft začal tlačit čas. Na Rogue sice pracovala bulharská pobočka, ale v přípravě už byl i AC: Unity, který byl modernější a měl tedy větší potenciál. Na PC se pak Unity stal konkurentem Rogue kvůli stejnému datu vydání. Rogue není krátkou hrou, zabral mi 29 hodin a při porovnání s Black Flag mohu říci, že na velikost herní plochy je to srovnatelné. Jenomže ten nepoměr času tu je a vytváří ho právě kratší příběhová linka. Je zřejmé, že tu asi něco chybí (bylo vyškrtáno).
Linka ze současnosti se nese v podobném duchu. Je tu jen proto, aby vysvětlila něco z předchozích událostí a zároveň vás připravila na ty nadcházející. Za mě byla linka ze současnosti zajímavá jen do konce trojky, kdy se děj neustále posunoval vpřed. Jenomže smrtí Desmonda Milese jakoby došly nápady a pozornost se upnula jen na Abstergo a jeho aktivity. V Black Flag se alespoň setkáte s dvojicí známých, byť ve hře hrajete za noname postavu, která s nimi vlastně nemá nic společného. Setkáte se i s Juno, ale to jen proto, aby vám řekla, že v této době nejsou technologie ještě tak vyspělé, aby mohla obsadit lidské tělo. No a v Rogue o Juno víte jen z fragmentů posbíraných různě po světě, které dohromady složí pár vět s podobně informační hodnotou, jako byl manifest Mudrce Johna Standishe v Black Flag - tedy takové plkání o ničem ;) Je to tu (snad) jen proto, aby se na tu původní sci-fi zápletku nezapomnělo.
Hm, takle drsný jsem teda být nechtěl, ale realita je zkrátka taková. To nemá nic co do činění s tím, jestli se mi hraní Rogue líbilo, jde o to, jestli mi to dávalo smysl a na tom to pohořelo. Upřímně, mě je úplně jedno, proč bylo za doby Connora koloniální Bratrstvo v troskách. Pokud to bylo důležité, tak to mělo být zmíněno už v trojce. Osobně nemám s Achillem problém, je to klasický nesympatický mentor, čímž nijak nevybočuje z trendů nastolených Al Mualimem nebo Machiavelim. Ono se to dá brát jako Achillovo tajemství, které si vezme sebou do hrobu. Minulost stejně nezměníte a jako Connor máte na práci důležitější věci. Hraní za Shaye vás naopak utvrdí v tom, že Achilles si Connorovo pohrdání zasloužil.
Nicméně jsem Rogue odehrál a bavil mě :D Když odhlédnete od příběhu a těch věcí kolem, tak je to pořád dobrá asasínská akce. Už jen to samotné prostředí hry, které je mi sympatické. Vynechat nemohu ani doslova mrazivý pocit při brázdění Severního Atlantiku, kdy ten všudypřítomný chlad doslova cítíte. To Karibik v Black Flag nabídnout nedokázal. Nebo mou pomoc Britům poté, co jsem je v trojce postupně eliminoval, holt pro ten kontrast mezi oběma hrama. Rogue rozhodně není zbytečný díl, své místo v sérii má, jen dost dobře nesplnil to, co se od něj očekávalo, resp. to, co sliboval.
Přispěvatel: Yuyana Listopad 09, 2021, 17:11:17
Přispěvatel: Elemir Listopad 09, 2021, 19:14:28
Přispěvatel: Elemir Listopad 10, 2021, 12:01:24
Včera jsem tou samou misí prošel úplně v pohodě, protože jsem se narozdíl od toho prvního pokusu nezafixoval na přímý vstup bránou, ale všiml jsem si, že v hospodě lze stráže okrást o klíče od balkónového vstupu a tím se k oběti dostat přímo. Podobně "vychytaná" byla i další mise. Došlo mi, že Ubisoft zašel oproti předchozím hrám mnohem dále, a nyní hráči víceméně vnucuje svou představu, jak misi provést. Předtím to bylo v hrách také, ale jen jako forma bonusu k synchronizaci. Hráč to plnit nemusel. Nyní je to tak, že vynechání těhle doporučení hru výrazně ztíží.
Unity opravdu nejde hrát jako cokoliv předtím. Postavička je dost nemotorná a stejně tak je nemotorný soubojový systém. Na nějaké plynulé lezení lze také zapomenout. Ani nepočítám, kolikrát jsem se zasekl na neviditelné překážce, nebo mi Arno začal někam šplhat místo toho, aby seskočil. Střelba třeba probíhá tak, že se při míření objeví kurzor (tečka) a teprve po stisku střelby Arno vytáhne zbraň a vystřelí. Díky tomu je mezi tím dost velká prodleva, takže cíl v pohybu může bravurně uhýbat a to klidně i ve chvíli, kdy je pár metrů od vás.
U šermování je potřeba dávat pozor na rozložení útočníků, protože odražení útoku musíte provést manuálně, čímž myslím vychytat okamžik provedení útoku a pak teprve stisknout klávesu pro odražení (nestačí jen vidět, že se protivník chystá napřáhnout). Když na vás někdo vytáhne zbraň, tak je zle, protože on se narozdíl od vás trefí a je to za plno bodů zdraví! Boj se skupinou nepřátel je díky tomu problematický a spíš vás to nutí se mu vyhýbat. To by bylo ještě ok, ale další problém je munice a léky (ano, zdraví se opět léčí pomocí flaštiček). Munice je doslova kurevsky drahá a z nepřátel jí získáváte dost vzácně, takže doplňování nákupem je nutné.
Vylepšování postavičky je nyní vázáno na pokrok v příběhu a stojí asasínské body. Legrace je, když jdete do mise, kde vám hra píše, že máte málo zkušeností a měli byste zvýšit úroveň svých dovedností ... jenomže jak, když další dovednosti se mi otevřou až po té misi? :D Ono tím bude asi myšleno i množství zkušeností za vedlejší aktivity, ale to je věc, která mě v Unity moc nebaví. Doposud byly tyhle aktivity volitelné, ale tady se to najednou tváří jako povinné.
Paříž hezká, hlavní linka zajímavá, Arno sympatický, ale to ovládání a plynulost ... Nevím, co Ubisoft zas kde pobral za nápady, tipuju kopírku Hitmana, ale skok z Rogue (a zřejmě i čehokoliv dřívějšího) do Unity, je docela šok. Musím se hodně přemáhat a hraju to po malých částech. Nejsem si vůbec jistý, jestli chci pokračovat, takže si udělám poznámky bokem a pokud by se něco změnilo, tak je sem jen dopíšu.
Spíš to ale odpískám a vrhnu se zas na něco jiného. Je pravdou, že jsem se sérií Assassin's Creed zabýval poslední dobou velmi intenzivně a je dost dobře možné, že mě to už otrávilo. Nerad bych se do něčeho vysloveně nutil, protože to by se mohlo na hodnocení Unity výrazně podepsat. Ostatně můj souhrn k Rogue, který byl původně velmi mírný, taky nakonec dopadl jinak, než jsem si přiravoval :D
Jinak Ubisoft ke svému 35. výročí nabízí Assassin's Creed Chronicles zdarma.