Přispěvatel: Elemir Červenec 12, 2019, 14:45:45
Adventury jsou žánr, kterému se vyhýbám jak čert kříži. Není to proto, že bych je neměl v oblibě, ale v mé herní kariéře jsem měl zrovna tu smůlu, že jsem vždycky narazil na něco komplikovaného. A popravdě, k adventurám mám díky tomu respekt, protože ono to vyžaduje trochu jiné myšlení než klasické dungeony. Zrovna Veil of Darkness přetéká různými rozhovory a není problém se v tom brzy ztratit a díky tomu začnete míjet jedno vodítko za druhým.
Mojí noční můrou jsou ovšem kombinace předmětů. Kolikrát se jedná o tak obskurní záležitosti, že to jde zcela mimo mě. Další problém tkví v nejednotnosti určitých postupů. Kupříkladu máte páčidlo, kterým ale nic vypáčit nejde, časem to tedy přestanete zkoušet a bum, najednou se ocitnete v situaci, pro kterou byl tento předmět určen, ale už vás to nenapadne zkoušet. Je to jedna jediná situace a jen tady lze tento konkrétní předmět použít.
Veil of Darkness je postavena na stejném engine jako The Summoning, takže dialogy probíhají formou volby topiků/hyperlinků, které se v průběhu rozhovoru v textu objevují. Ale krom nich tu máte možnost textové vstupu, kdy se postav tážete na konkrétní témata skrze klávesnici. Hra toho opravdu bohatě využívá. Jednak si tím můžete ukrátit opakování dlouhého rozhovoru kvůli konkrétnímu hyperlinku na jeho konci a druhak se tímto způsobem budete postav dotazovat na témata, která jste objevili rozhovorem s jinými postavami. Ve hře samozřejmě není deník, takže na místě je dostatečná pečlivost při psaní poznámek, což jsem docela podcenil, ale většinu rozhovorů si lze projít v klidu znovu, takže to není až takový problém.
Problém mi ovšem činila nakonec jiná věc, a to zisk několika předmětů, u nichž mi nebylo jasné, proč bych je měl získat a jak jsem se měl o jejich užitečnosti vůbec dozvědět. Uvedu příklad: Na počátku hry potkáte v hospodě Sophii, které se barman Seth pokouší zapálit cigaretu, ale vyruší ho u toho štamgasti. Sophie tedy utře, ale tahle scéna je přitom velmi důležitá. Časem se totiž dostanete do situace, kdy budete potřebovat zapálit oheň, ale místní obchodník vám odmítne zápalky prodat, protože se jedná o nedostatkové zboží. Barman Seth přitom zápalky má, takže cesta povede asi přes něj, ale jak tu zápalku od něj získat?
Spoiler: ukázat
To je zkrátka poměrně zvláštní řešení situace, které není tak úplně na očích. Pokud vás ovšem tahle alternativa napadne, tak pak lze vodítko získat poměrně snadno, ale nejprve vás to musí napadnout :) Když jsem se nad tím zpětně zamyslel, tak ono to je logické a oceníte u toho smysl vývojářů pro detail, protože hra v tomto konkrétním případě bere v potaz zasazení děje do určité historické doby, takže pokud máte ponětí o společenských zvycích té doby, tak nad řešením asi váhat nebudete, anebo vás přinejmenším kýžená možnost napadne.
Jiným příkladem je shánění informací o předmětech. Tady se nemůžete spolehnout na nějakou magii nebo identifikaci za úplatu, ale stejně jako v běžném životě se chodíte cíleně ptát určitých postav. Ten přístup ke hře je prostě jiný a je potřeba se na to adaptovat. U adventur bývá občas problém i v tom, že hra vyžaduje pro boj s bossy konkrétní posloupnost akcí, a to obvykle obnáší znalost nějakého knižního/filmového předobrazu. Obyčejný kolík vám tu třeba na zabití upíra nestačí, nejprve se totiž musíte postarat o celou řadu různých opatření, a teprve pak si můžete dovolit konfrontaci tváří v tvář. Přitom ten postup nemusí být přesně to, co znáte o upírech vy.
Pro mě osobně to byla velmi zajímavá zkušenost a hned na úvod přiznám, že bez návodu jsem Veil of Darkness nepokořil. Ve hře byla zhruba 3 místa, u kterých vím, že bych na to v rozumném čase nepřišel (pokud tedy vůbec). Hra jako taková mi jinak zabrala cca 15 hodin, přičemž největší piplání je s bojem. Ono se mu dá v řadě případů vyhnout (budete mezi potvorami kličkovat), ale mě to nedalo, tak jsem většinu potvor ve hře pozabíjel. Nikdy prostě nevíte, jestli z těch potvor něco důležitého nevypadne. Z pohledu zkušeností to ovšem nemá žádný význam, protože Veil of Darkness je čistokrevná adventura. Obtížnost bojů se dá jinak nastavit, což možná není od věci, protože vedení postavičky tu funguje stejně jako v The Summoning, takže je to občas krapet náročnější - obzvláště když potřebujete vykličkovat z obklíčení.
Než se pustím do samotného deníčku, tak by mi hodně pomohla jedna věc. Opravdu netuším, jakým způsobem to sepíši, takže bych rád věděl, zda-li bude vadit spoilování, nebo se mám snažit spoilery skrýt? Já bych ten deníček vedl raději tím způsobem, že bych do něj zahrnul různé tipy a skryl bych až ty větší spoilery. Samozřejmě to tím pádem nebude nic pro někoho, kdo si chce hru pečlivě odehrát sám, ale takových lidí asi moc nebude.
Přispěvatel: Richmond Červenec 12, 2019, 17:40:04
Co se týče formátu deníčku, tak tady to je těžké rozhodování. De facto každý krok v adventuře je riziko uvedení spoileru. Takže si myslím, že nejde u všeho dát spoiler tag, ale asi jak píšeš, jen v těch klíčových událostech. Ale máš můj respekt, protože deníček k adventurám, to je vyšší level :)
Přispěvatel: Ringo Červenec 12, 2019, 17:51:07
Přispěvatel: Ivan Červenec 13, 2019, 13:50:25
Přispěvatel: Elemir Červenec 13, 2019, 16:43:39
The Forge of the Evil Heart
"Stěží existuje nějaký proces, k němuž by nebyla pohnutkou nějaká žena …", to věděl už římský básník Iuvenalis a nejinak je tomu i v případě Veil of Darkness. Na počátku všeho stála láska, láska Kairna k vesnické dívce Deanně. Mohl to být příběh s dobrým koncem, nebýt ovšem jedné drobnosti - Kairnovi kolovala v žilách šlechtická krev a jeho otec Nikolai z Csardy se na počínající vztah svého svého syna s Deannou díval s nelibostí. Co s nelibostí, přímo s odporem! Abychom pochopili, oč tu běží, rod Csardů byl starý rumunský rod, kdežto Deanně kolovala v žilách maďarská krev. Csardové sice na svém panství cizince tolerovali, ale nechovali k nim zrovna vřelé vztahy. Nicolai naopak proslul svou krutou povahou a ke krutosti vedl i své syny.
Toho podzimního rána se Kairn vydal do knihovny, aby si od Funara vyzvedl svazek čínských básní pro Deannu. Myslí byl úplně jinde a jeho zrak těkal od jednoho bodu k druhému. Z rozjímání ho probralo až drobné zaškobrnutí o kámen. Nohou mu projela ostrá bolest a Kairn nedokázal potlačit výkřik. Před pár týdny nešťastně spadl z koně a noha se mu doposud nezotavila, takže při chůzi cítil každou větší nerovnost. A nyní tohle! Se sykotem zašel za dveře, kde musel projít kolem zavěšené klece odsouzenců. Byly v ní ostatky oblečené ve vyšívaném oděvu a skrze mříže visela dvojice sepnutých rukou, jakoby onen nešťastník ve svých posledních chvílích o něco urputně prosil. Kairn se na chvilku zastavil a zahleděl se na umulet na krku odsouzence, ale pak se otočil a vydal se ke dveřím opodál. Uvnitř ho již čekal Funar.
Knihovník byl navek starý muž, ale v jeho urostlém těle stále přebývala notná jiskra života. Po chodbách se pohyboval rázným a pevným krokem. Kairn se s Funarem krátce pozdravil a poté ho následoval do útrob knihovny. Když míjeli jeden ze stolů, Kairn se náhle zastavil a upřel svůj pohled jeho směrem. Na desce stolu ležel svazek vázaný v jemné kůži, ale nebyl to ledajaký svazek. Kniha byla omotána řetězem z tmavého kovu. "To je ten svazek kleteb z Cluj", optal se Kairn. "Nikoliv, ten leží támhle", odpověděl Funar a ukázal prstem na stůl naproti. "Ovšem tahle kniha dorazila společně s ním." Na první pohled to celé působilo podivně, až podezřele. Kairn věděl o nenávisti Funara k jeho otci, ostatně Funar Nikolaiovu krutost pocítil na vlastní kůži. Lord mu před pár lety nechal useknout ruku a tu pak ze zlomyslnosti přikázal přibýt na dveře knihovny. Kairn se proto podíval tázavě na Funara, ale ten mu s klidem odvětil, že knihu kleteb proti jeho otci nehodlá použít. Kairn o tom všem chvilku přemítal, ale pak to pustil z hlavy. Otočil se od stolu a vydal se za Funarem, který se mezitím postavil ke stolu, na němž ležela kniha ve zlatých deskách - The verse of Po Chu, ona sbírka čínských basní.
Funar si chvilku pobaveně pohrával s Kairnovou trpělivostí, když mu bránil knihu ze stolu sebrat, ale pak zvážněl. Důvodem byla hrstka stříbrňáků, které Kairn vytáhl z váčku a hodil je na stůl. "Hlupáku!", vykřikl Funar. "Už jednou jsem tvého otce zradil. Ano, ten cikán v kleci před knihovnou. Jeho jediná dcera byla za živa upálena na hromadě knih, které jsem mu předtím prodal!", Funar se na chvilku odmlčel a pak pokračoval: "A tobě teď pomáhám získat srdce vesnické dívky!?" Poté ovšem pohlédl Kairnovi do očí a zmlkl. V jeho očích se odrážela nevyřčená prosba. Kairn tichým hlasem odpověděl: "Nic, vůbec nic z toho co na tomto světě známe, se nevyrovná její kráse. Je jako skleněné stéblo, křehká růže jejíž okvětní lístky jsou uvězněny v ledu. Všechna ta křehká krása se odraží v jejích očích. Když se naše ruce dotknout, pronikne mnou neskonalý klid." Kairn si povzdechl a Funar už nechtěl chlapce dále trápit. Odevzdal mu knihu a popohnal ho ke dveřím.
Když se Kairn blížil k farmě Deannina otce, přepadla ho náhlá úzkost a po zádech mu přejel mráz. Jakoby ho dostihla předtucha něčeho špatného. Dech mu ztěžkl a úzkost ho začala doslova sžírat. Pobídl proto koně k běhu. Okolí domu se však zdálo být klidné, ale jak se blížil, všiml si několika koní uvázaných opodál a při pohledu na jejich výstroj ztuhl. Velmi dobře poznal rodové znaky Csardů. Ty koně nemohli patřit nikomu jinému než-li jeho otci a bratrům! V návalu vzteku vrazil do dvěří, ale za nimi spatřil jen převrácený stůl a rozházené zbytky jídla. Teprve když stůl obešel, všiml si na zemi bezvládného těla. Jeho ruka byla napůl v krbu a pomalu začínala hořet. Kairn se na tělo zahleděl a přestože tvář nebyla příliš vidět, poznal v ní Deanina otce. Než se stačil vzpamatovat, vrazil do místnosti urostlý válečník. V jedné ruce držel pohár a druhou se marně snažil dolít víno z prázdné láhve. Kairn se na valečníka tázavě podíval, ale zmohl se jen na jediné slovo: "Otče!?"
Nicolai se obrátil na Kairna: "Rozčílil jsi mě! Čekal jsem, že se dostavíš dříve. Lekce již skončila." V tu chvíli Kairn uslyšel smích i z vedlejšího pokoje, který se mísil s tlumenými výkřiky. Než se však Kairn vzpamatoval, jeho otec pokračoval hromovým hlasem: "Přiveďte ji sem!" Dva z Kairnových bratrů, Khristian a Nathan, vešli do místnosti a mezi sebou vlekli Deannu. Za nimi z místnosti vyšli Aleksander a Feodor. "Kairn, Kairn!" opakovala tlumených hlasem Deanna. Její rty byly oteklé a oči měla červené od pláče. Na rukou a tvářích měla modřiny. Kairn se k ní chtěl rozběhnout, ale Aleksander a Nathan mezi mu v tom zabránili. "Feodore, Khristiane, pusťte ji!", zvolal Nicolai a pokračoval vzteklým hlasem: "Takže Kairn by chtěl ženu! Maďarské zvíře, které by zředilo naši hrdou rumunskou krev!" S tím vytrhl Aleksandrovi meč z rukou a namířil s ním Deannině na hruď.
Kairnovi se podlomily nohy a po tvářích mu začaly stékat slzy. V místnosti byl slyšet jen Deannin zrychlený dech, pulzují v pravidelném rytmu. V něm se odrážel veškerý strach, ale s každou další chvilkou jí zároveň v očích narůstal plamen vzdoru. Deanna věděla, že není úniku. Přála si jen, aby to bylo rychlé. Kairn cítil, že by jí tak rád něco řekl, ale nedokázal vyslovit byť jen jedinou hlásku. Zavřel oči a propadl se do temnoty. Probudilo ho teplo, teplo, které mu stékalo po krku. Důrazný hlas ho nabádal k pití. Kairn proto přitiskl své rty k poháru a zplna se napil. Doufal, že ve víně najde zapomnění, ale nebylo to víno, byla to Deannina krev! Opět ho pohltila temnota.
"Je živý!", zvolal Kristian. Kairn ležel v jídelním sále a u nedalekého stolu hodoval zbytek rodiny. Směsice vůní v něm vyvolala zvláštní nutkání. Znenadání vstal a vrhl se po kusu pečeného masa. Zaťal do něj své zuby a začal trhat. Feodor, který seděl neblíže, vytasil dýku v očekávání útoku, ale Kairn se na něj jen podíval a skrze zuby procedil varovné zavrčení, které vyvolalo smích v celém sále. "Mysleli jsme, že tě posedl ďábel", pravil Kairnův otec Nicolai a hned dodal, "ale teď vidím, že jsi to stále ty." V jeho hlase byl cítit náznak výčitek, nikoliv směrem ke Kairnovi, ale Nicolai přemítal o tom, že svého syna vystavil možná až přílišnému tlaku a mohl ho klidně i ztratit. Kairn tu změnu v hlase postřehl.
V tom se do hovoru vmísil Nathan: "Vítej zpět, bratře. Nikdy jsem ještě neviděl muže tak tvrdě spát a tolik dní v kuse. Ale neboj, odpoledne si spolu vyjedme na koni." "Ne!", odvětil mu Kairn a to tak důrazným hlasem, že vzbudil otcovu zvědavost. Kairn si dolil pohár vína a jedním douškem ho vyprázdnil. Poté dodal: "Rozhodl jsem se, převezmu povinnosti královského knihovníka." Kairn čekal salvu smíchu, ale obličeje přítomných zvážněly. Kairnovo náhlá změna všechny překvapila a zároveň i vyděsila. Trvalo to pár chvil, ale pak se všichni rozesmáli a nejvíce Kairnův otec. Nicméně Kairn dosáhl svého.
Na druhý den se Kairn vydal do knihovny a cestou opět míjel klec. K původní kostře přibylo nové tělo - byl to knihovník Funar. Kairn se zastavil a chvilku se podivoval nad tím, jak se mu Funar zdál být najednou malý. Poté vyskočil nahoru a z krku kostry sebral amulet. Teprve poté vstoupil do knihovny a bez otálení se vydal ke svazku svázanému řetězem. Nevedla ho náhoda, ale pečlivě promyšlený plán. Kairn možná navenek vypadal, jakoby tvrděl spal, ale ve skutečnosti nepřišel o vědomí zcela. Naopak, zůstal uvězněn na pomezí bdění a spánku. Dokonale cítil změnu, kterou jeho duše prochází a narůstající vztek. Nyní ho vedla už jen pomsta! Pomalu si začal prohlížet řetěz z temného kovu, až se mu podařilo najít malý zámek. Kairn v rychlosti prohledal stůl a přihrádky, ale klíč nenašel. V jedné z přihrádek však ležel dopis od jiného knihovníka, který popisoval stručnou historii knihy.
"Říkají jí Agrippa. Starobylá a nebezpečná, je to kniha síly, kterou žádný člověk nedokáže zkrotit. O její historii je známo málo. Do Rumunska se dostala s příchodem křesťanství, kdy jí k nám propašoval jeden z římských generálů během válečného tažení. O mnoho let později se Agrippa dostala do rukou barbarů. S její pomocí povstal mocný vůdce, který dokázal sjednotit kmeny a postavit se římanům. Barbarská horda neměla slitování a roku 271 n. l. vyhnala římany z území Rumunska. Vypadá to, že kniha sama vždy měla plnou kontrolu nad vzniklými událostmi, ale i přes tohle nebezpečí se jí nikdo nepokusil zničit. Teprve časem jí jeden moudrý muž spoutal a ukryl na temném a skrytém místě, aby se už nikdy nedostala do rukou lidí." V závěru dopisu knihovník dodává, že on se jí velmi rád zbavil.
Kairn odkryl sklo lucerny a růžek dopisu přiblížil k plameni. Dopis se vzňal a Kairn si při pohledu na světlo uvědomil, kam Funar ukrýval svá tajemství. A opravdu se nemýlil. Po chvilce našel tajnou přihrádku a v ní malý železný klíč. Zámek na řetězu se chvilku vzpouzel, ale nakonec povolil. V mžiku oka osvobodil Agrippu ze řetězu, zatajil dech a netrpělivě nalistoval první stránku. Bylo to, jako by otevřel rakev, nebo jakoby odkryl vstup do starodávné hrobky. Ucítil vánek tak jemný, že působil spíše jako iluze, iluze chladu, která ovívá jeho srdce. Světlo v lampách pohaslo a začalo poblikávat. Text byl úhledný, psaný ručně pečlivým černým písmem, ale Kairn jednotlivá písmena nepoznával. Nebyla to rumunská abeceda a nebylo to napsáno ani v maďarštině, dokonce se to nepodobalo ani starověké latině. Bylo to něco naprosto cizího. Kairn otáčel jednu stránku za druhou a hledal nějaké vodítko, nějaké opakování, prostě cokoliv, co by tomu dalo smysl. Namísto toho každá stránka obsahovala nové a nové znaky.
Porozuměl jen podivnému víření vzduchu kolem, které na něj volalo a šeptalo jeho jméno. Z listů knihy začalo znenadání pronikat zlověstné světlo a pomalu se přibližovalo k jeho očím. Kairnova mysl uvízla v podivné pasti. Najednou nedokázal rozlišit co je skutečné a co ne. Ve světle knihy začal chápat význam slov. A pak to přišlo, zcela bez varování. Kairn uviděl své jméno a v tu chvíli ucítil, jakoby mu skrze zuby projela čepel nože. Obrovská síla ho odhodila od stolu. Pocit ostří v ústech však přetrval. Projelo mu jazykem a ústa se mu zaplnila krví. Kairn se nezmohl na jediné slovo. Jeho ruce nedokázaly zachytit žádného nepřítele, ani jílec dýky před jeho rty. Řezání nepřestalo. Čepel prošla krkem a rozdělila se ve dví. Jedna část napadla mozek a druhá se stejnou intenzitou bolesti začala řezat jeho srdce, plíce a střeva. Přitom se krev vnitřností mísila na jejím ostří. Kairn se postavil na kolena a s vypětím všech sil se vydal pryč. Koridor před ním potemněl, denní světlo vymizelo a všude se rozhostil chlad. V místnosti za ním jako zlověstný smích stále blikalo žluté světlo lamp.
Když se Kairn doplazil ke dveřím knihovny, bolest neviditelného nože ustala, ale namísto ní se dostavil zřetelný pocit smrti. Tenhle pocit nebyl podobný míru na konci života, nebo pocitu z rozkládajícího se těla. Byla to řídící síla v oceánu věčnosti, který obklopuje vše živé. Kairn se jedním skokem dostal k mříži s tělem Funara a vyrval z ní několik tyčí. Když seskočil zpět na zem, držel v ruce Funarovo srdce. Bez náznaku odporu si přiložil srdce ke rtům a začal jíst. S každým polklým soustem se nad údolím prohloubila temnota a kletba se stávala čím dál silnější.
Uběhla řada dní, kdy se Kairn vyhýbal své rodině. Procházel se bezcílně údolím a jeho poslední kroky ho zavedly na hřbitov. Kairnův vztek se začal stávat neodolatelným a jeho touha zabíjet narůstala. Nakonec se touha zabíjet stala tak silnou, že Kairna začala vyčerpávat, ale ani ve spánku nenašel úlevu. Byla to noční můra, ve které Kairn cítil, že se na svět dívá očima jiného člověka, bezejmenné kreatury, která má stejně chladné srdce jako on. Tento muž vešel do hostince a Kairn viděl a cítil vše, co viděl a cítil onen cizinec. Kairn se posadil ke stolu a čekal. Jenomže v hospodě byl i někdo známý, koho Kairn snadno vycítil ještě předtím, než ho zahlédl - jeho bratr Aleksanr. Aleksandr ho nepoznal! Namísto toho se začal cizince vyptávat, odkud je, ale Kairn neměl v úmyslu mu říci pravdu, takže Aleksandrovi brzy došla trpělivost a vytasil meč, aby svým otázkám dodal váhy. Mezitím pokynul jednomu ze svých mužů, aby došel pro posily.
"Bojíš se učitele?", otázal se Kairn. "Nebojím se žáného muže!", odvětil mu Aleksandr a pozvedl svůj meč "a nepotřebuji žádnou lekci". S těmito slovy se napřáhl k seku, ale Kairn se s nepřirozenou rychlostí zvedl a úderu se vyhnul. Ostří dopadlo na prázdnou židli a meč přitom zůstal zčásti zaražený v hraně stolu. Kairn uchopil překvapeného Aleksandra kolem pasu a přitáhl si ho k sobě tak, že se tvářemi dotýkali. Kairn na chvilku zaváhal, ale pak svými ostrými nechty prorazil Aleksandrovu hruď a rozdrtil mu všechna žebra. V Alexandrově obličeji se objevil udivený výraz, který posléze nahradila maska smrti. Kairn vyprostil Aleksandrův meč ze stolu a jedním sekem mu usekl hlavu a odnesl jí na bar. Do hospody mezitím dorazily posily, ale sen rázem zmizel a Kairn se probudil opět na hřbitově.
Na druhý den se Kairn vydal do pevnosti Csardů. Stráže se mu už z dálky vyhýbaly a služebnictvo v panické hrůze utíkalo. Kairn došel až ke dveřím otcovy pracovny a na chvilku se před nimi zastavil. Napjatě poslouchal a poté s nepřirozenou rychlostí vtrhl dovnitř. Na zemi ležela svázaná a krvácející dívka, zatímco jeho otec jí mlátil bičem. Kairn tuhle scénu dobře znal, dívka byla ovbiněna z krádeže. Nicolai se zrovna rozmáchl a konec biče prosvištěl velmi blízko Kairnovi tváře, ale už nedopadl, protože ho Kairn Nicolaiovi vytrhl z rukou. Pomalu otce obešel a nechty rozřezal dívce pouta. Poté jí vystrčil ze dveří a poslal jí pryč. Na to se Kairn opět otočil na svého otce.
Nicolai už držel v ruce dýku a zaujal obranný postoj. Když Kairn procházel kolem lampy, Nicolai poznal jeho obličej a v tu chvíli se rozesmál: "Tohle má být nějaká tvoje lekce pro mě? Že osvobodíš vesnickou dívku?" Kairn úsměv opětoval: "Žádná lekce otče, jen jsem jí pustil, aby jste si nemyslel, že se hodlám k vašemu potěšení připojit." "Možná ano," odvětil Nicolai a dodal: "tvůj bratr Aleksandr minulou noc zemřel." "Říkají, že muž co ho zabil, oplýval neuvěřitelnou silou." Kairn se na otce na chvilku zahleděl, a poté vyrazil vpřed. Nicolai ovšem jen testoval jeho sílu. Na smrtelníka byl opravdu silný, ale Kairn ho nakonec popadl a ruce mu pevně přitiskl k tělu.
V té chvíli mu v hlavě ožila vzpomínka na Deannu a probudil se v něm pocit lidství, ale bylo to jen na chvilku. Kairn s vrčením podobné myšlenky zapudil a uvolnil Nicolaiovu ruku, ve které jeho otec svíral nůž. "Zabij mě!", zašeptal Kairn. "Zabil si mou lásku, tak teď zkus zabít mě. Znič mě!" Čepel nože pronikla mezi jeho žebry, ale nezpůsobil žádnou škodu. Kairn přiblížil své rty k otcově krku a ostrými zuby mu prokousl kůži. Teplá krev mu stékala do krku. Byla opojná jak víno. Nicolai se snažil bojovat, ale Kairnově síle se vyrovnat nemohl. Když už to vypadalo, že mu pukne srdce, Kairn z ničeho nic ustal. "Oh, jednou tě zabiji otče, ale dnes to nebude. Uplyne mnoho let, než se opět vrátím, ale mezitím zabiju všechny své bratry, a až padne poslední bratr, tak budeš vědět, že přicházím. Možná pak použiji tohle." Kairn od otce odstoupil a z hrudi si vytáhl dýku. Poté si jí zastrčil za opasek a odešel.
Přispěvatel: Elemir Červenec 16, 2019, 14:39:22
Zdánlivě obyčejný let
Náš bezejmenný je pilotem přepravní společnosti a zrovna si pročítá další z objednávek, když ho znenadání přepadne pocit úzkosti a po zádech mu přejede mráz, jako by se ho právě dotkla sama smrt. Jeho následující cesta vede do Rumunska. Letový plán přitom předpokládá, že využije méně obvyklou trasu přes Transylvánii. Ale co už, on tu není od toho, aby zpochybňoval rozhodnutí šéfů.
Cesta zprvu probíhala dle plánu. Počasí v okolí Karpat bylo jen mírně oblačné, ale nad krajinou se již smrákalo, takže náš hrdina si jen stěží mohl povšimnout podivné mlhy v hloubce pod sebou. Zrovna přelétal přes uzavřené údolí obklopené vysokými horami, když mu z ničeho nic začaly selhávat přístroje. Náš pilot se snažil udržet letadlo v rovině a v dostatečné výšce. Jenomže najednou odněkud přilétl černý oblak a s prudkostí vrazil do přídi. V tu chvíli se po skle rozlila tmavá tekutina a pilot v úleku pustil řízení. Když se vzpamatoval, bylo už pozdě. Letadlo prudce klesalo a přes špinavé sklo nebylo nic vidět ...
S vypětím všech sil se doplazil do bezpěčí. Nedlouho poté se letadlo vzňalo a on upadl do bezvědomí. V podivném snu cítil, jak ho něčí ruce uchopily a temná postava si ho poté přehodila přes rameno a někam s ním odešla. Když se ze svého snu konečně probudil, skláněla se nad ním nádherná dívka a mile se na něj usmívala. Byla to Deidre Khristoverikh, dcera Kirilla Khristoverikha, místního váženého občana. Byla to právě Deidre a jejich sluha Ivane, kteří v noci tělo pilota nalezli a dopravili do bezpečí.
Během rozhovoru s Deidre jsem si mohl svou postavičku dle libosti pojmenovat, jak jinak než Elemir :), a ještě před ukončením rozhovoru se mě hra otázala, jakou úroveň obtížnosti bojů budu preferovat - Full, Simplified nebo Easy. Sáhl jsem samozřejmě po full, ale Veil of Darkness je čistokrevná adventura, takže výsledný efekt je takový, že ty boje jen natahují čas, prakticky z nich není žádný užitek (vyjma pár výjimek v podobě klíčových předmětů). Řadě bojů se dá přitom vyhnout tím, že mezi potvorami prostě prokličkujete. Vysloveně povinných soubojů je ve hře jen několik. Boje jsou jinak zajímavé dvěma věcmi. Jednak se tu bojuje velmi podobným způsobem jako v The Summoning a pak platí, že na každou potvoru zabírá něco jiného. Ve hře tedy neexistuje univerzální zbraň, tedy abych byl přesný, neexistuje univerzální zbraň pro boj nablízko. Každý předmět lze totiž podobně jako v The Summoning házet a házením lze zranit prakticky cokoliv :) Je to asi bug, ale vzhledem k výslednému efektu to není nic moc útok, poškození hozeným předmětem je výrazně slabší. Navíc musíte hozený předmět pokaždé sebrat a umístit zpět do ruky, takže je to náročnější i na koordinaci.
Poznámka: po dohrátí Veil of Darkness jsem záměrně shlédl pár videí se souboji, abych se podíval, jak hra pracuje s nastavením obtížnosti. Obtížnost se totiž nedá v průběhu hry měnit, takže co si nastavíte na počátku, s tím musíte hrát až do konce. Podle toho, co jsem viděl, tak hlavní rozdíl obtížnosti spočívá v tom, jak velkou máte šanci potvoru trefit a jak vysoké bude výsledné poškození. Kdo se nechce s těmi potvorami patlat, nebo mu nevyhovuje vedení postavičky, tak doporučuji jít do nižší obtížnosti. Ta síla útoku je na Full až 10x nižší a pravděpodobnost minutí je docela velká. Největším problémem hry jsou kostlivci a zrovna ti se vyskytují v hojném počtu na pár klíčových místech.
Rozhovor s Deidre je lehce flirtovní, Elemir očividně neutrpěl ztrátu paměti, a ani ho neopustila dobrá nálada a smysl pro vtip ... ostatně v blízkosti dívky jako je Deidre se není čemu divit :) Deidre však na Elemira naléhala, aby si šel promluvit s jejím otcem, který na něj již netrpělivě čeká. Je vůbec zázrak, že takové přistání přežil a Kirill by mu rád položil pár otázek.
Teprve nyní jsem dostal svou postavičku plně k dispozici a mohl jsem si v poklidu prohlédnout Kirillův dům. Překvapila mě míra detailu, s jakou jsou dům a jednotlivé místnosti zpracovány. Oproti The Summoning je to ohromný skok vpřed. Nicméně poučen z The Summoning jsem si raději zapnul zvětšení sebratelných předmětů, protože v tom množství objektů na podlaze nebylo občas něco vidět. Některé dveře domu byly zamčené, přičemž hra ihned přispěchala s nápovědou, že ne každé dveře lze otevřít, některé jsou tu prostě jen pro okrasu. V Kirillově domě je však dvojice dveří, které očividně vyžadují nějaký klíč. Jedny jsou v prvním patře, poblíž pokoje, kde jsem se probudil, a druhé jsou ve sklepě. Podle rady Deidre jsem sešel po schodišti dolů a zde jsem potkal sluhu Ivana. Nebyl moc sdílný a jen mě odkázal na Kirilla, který už čeká ve studovně naproti přes chodbu.
Kirill seděl v křesle a popotahoval ze své dýmky. Očividně ho potěšilo, že jsem v pořádku a v dobré kondici. Když však Kirril zmínil během rozhovoru ocelovou bestii, poblíž níž mě Deidre a Ivan našli, tak jsem zpozorněl. Ocelová bestie? Cožpak oni nikdy neviděli letadlo? Kirill si mého zmatení povšiml a na chvilku zmlknul. V tu chvíli jsem se odvážil zeptat přímo a Kirill mi klidným hlasem odvětil, že takový stroj ještě nikdy v životě neviděl a hned k tomu dodal, že celé údolí je zasazeno mimo čas a tyhle věci jsou pro místní zcela cizí. Neměl jsem ponětí, o čem to tu k sakru mluví a tak jsem se zmohl jen na jedinou otázku: "Kde je mé letadlo?" Kirill s odpovědí nespěchal a pak mi stejně klidným hlasem jako předtím sdělil, že vše má svůj čas. Určitě pro mě udělá, co bude v jeho silách, ale nyní je tu jedna záležitost, se kterou bych mohl pomoci já jemu. Samozřejmě jsem nemohl odmítnout.
Kirill před nějakým časem půjčil své tesařské kladivo Eduardovi, ale ten už se neobtěžoval kladivo vrátit. Mohl by sice pro kladivo poslat Ivana, ale toho nyní potřebuje pro jiné úkoly. Ještě než jsem sáhl po klice, tak mi Kirill řekl, abych se před odchodem zastavil u Ivana a vyzvedl si od něj nějaké peníze. Ve vesnici je hospoda, takže pokud bych cítil tu potřebu, tak abych měl na útratu. Namísto ze dveří a z domu jsem však zamířil zpět do patra a šel si znovu promluvit s Deidre. Jenomže ta na mě akorát naléhala, abych nenechal otce zbytečně čekat, a tak jsem sešel po schodech dolů, od Ivana si vyzvedl váček s penězi a vydal se do vesnice.
Drobná odbočka aneb pár dobrých rad do začátku
Veil of Darkness není zrovna jednoduchá adventura. Základním stavebním kamenem jsou tu samozřejmě rozhovory a těch jsou ve hře opravdu kvanta. Skoro každé NPC ve hře je nějak klíčové pro postup, takže tu reálně hrozí, že se v tom brzy ztratíte. Ve hře samozřejmě chybí deník, takže to od vás vyžaduje o to pečlivější tvorbu vlastních poznámek. Některá NPC po vás požadují určitý předmět, jiná vám poskytnou témata rozhovoru pro jiné postavy. Témata rozhovoru se mění i tím, jestli vaše postava má nebo nemá určité předměty, protože některá NPC po vás nepožadují danou věc přímo, ale její přítomnost vyvolá určitou reakci (odpověď). Když nevíte kudy kam, tak je dobré si s postavami jít promluvit znovu. Tohle je právě asi nejhorší druh interakce, protože vy musíte nejprve odhalit, co by dotyčnému NPC mohlo rozvázat jazyk. Nápověda se přitom skrývá ve snadno přehlédnutelných detailech.
Zaměření na detail je velmi klíčové. Hra se vám snaží skrze rozhovory hodně napovídat, ale občas vám to prostě nedojde :) Kirill třeba v rozhovoru zmiňuje kladivo, což vám rozhodně nepřijde nijak divné, holt kladivo jako kladivo. Pokud se budete někoho na kladivo ptát, tak jako topik (téma) rozhovoru prostě napíšete slovo kladivo, jak snadné ;) Hra totiž bere jen jednoslovné výrazy, takže např. místo stříbrných mincí se ptáte jen na mince. Ono to samozřejmě svádí ke zkracování názvů v poznámkách, ale to je právě chyba. Kirill to své kladivo záměrně označuje za tesařské a věřte mi, že k tomu má dobrý důvod. Čím dříve si na tohle zvyknete, tím budete mít život snazší.
Nosnost postavy je omezená, stejně jako místo v inventáři. S nosností nic nenaděláte, ale místo v inventáři se postupně rozšiřuje s pomocí různých sáčků a vaků. Vřele doporučuji si někde udělat skladiště, kam budete na zem odkládat nepotřebné věci. Ve hře se nic neztrácí a je dobré mít místo, kde snadno a rychle najdete požadovaný předmět. Rozhodně sbírejte vše, co najdete, nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit. U klíčových předmětů platí, že mají ve hře jen jedno jediné použití, výjimkou jsou jen klíče samotné, ty je dobré strkat do jednoho váčku a ten mít stále u sebe.
Pokud jde o identifikaci předmětů nebo možnou kombinaci předmětů, tak máte k dispozici dvě pomůcky. Jednak vám něco napoví sama hra, kdy se zobrazí text, že něco s něčím použít nejde, nebo že předmět xy nemá požadovaný efekt, protože nenastala potřebná situace apod. Druhou možností je zajít do vesnice a zeptat se příslušného obchodníka, ale k tomu se dostanu za chvilku.
Z počátku toho na vás hra vychrlí opravdu hodně, ale chce to postupovat co nejvíce systematicky. Plno věcí nebude nejprve dávat smysl, ale na skutečné zákysy jsem narazil jen na několika místech, kdy mi prostě určité souvislosti vůbec nedošly. Ke konci už toho bude méně a méně.
Seznámení s životem ve vesnici
Úvodní vesnice je první lokací, ve které jsem se mohl svobodně pohybovat. Vesnice není nijak velká, ale jakmile jsem se dal do rozhovoru s místními, tak bylo zřejmé, že co vesnici chybí na velikosti, to dohání na obsahu :) Ideální bude, když začnu jejím popisem.
Kirrilův dům se nachází na JZ a kousek od něj je východním směrem hospoda The Severed Head Tavern, pojmenovaná podle událostí, které se zde udály za vlády lorda Nicolaie (Kairn tu zabil svého bratra Aleksandra a jeho useknutou hlavu "věnoval" vesničanům). Pokud budu pokračovat po směru hodinových ručiček, tak vedle hospody je lékárna, vedle ní kůlna, pak obchod, pod ním je Eduardův dům a na jihu vesnice je Josepův dům.
V Kirrilovo domě žije Kirill, Ivan a Deidre, tedy postavy, které již dobře známe. Osazenstvo hospody je mnohem bohatší a hlavně proměnlivé! Ústřední postavou hospody je barman Seth a trojice štamgastů - Claudia, Gheorge a Iuliu. Tahle trojice hraje klíčovou roli při průzkumu údolí, protože díky jejich drbům se dozvíte o užitečných lidech a místech. Jejich rozhovor se totiž přizpůsobuje podle toho, jak daleko ve hře (příběhu) jste. Pokud tedy nevíte kudy kam, je nejjednodušší zaskočit do hospody a promluvit si s jedním z nich. U baru postává ještě Sophia, která v příběhu nehraje zdánlivě žádnou roli, ale jak jsem zmínil v předchozí kapitole, Veil of Darkness je o detailech, stačí jen dobře číst. Při rozhovoru se Sethem mě zaujal nejenom rozhovor mezi ním a Sophií, který jsem nechtěně přerušil, ale Seth vlastní nádherný zlatý kalich, který používá jako sklenku na víno pro vzácné příležitosti. V hospodě se časem objeví ještě trojice dalších postav, ale ty zmíním až na ně dojde řeč.
V lékarně žije Annabelle, která se velmi dobře vyzná v místních bylinkách. Stačí se jí na váš nejnovější úlovek zeptat a ona vám prozradí jeho vlastnosti. Rozhodně to nejsou informace k zahození, protože bylinky třeba slouží k léčbě nemocí, které vás mohou v údolí potkat. Opravdu se vyplatí Annabell vyzpovídat o všem, co najdete. Pokud by se vám navíc nedostávalo peněz, tak Annabell některé bylinky odkupuje. Hned na úvod se od ní dá koupit semínko fenyklu.
Obchod vede Ion, který se mi hned snažil vnutit olejovou lampu, ale krom toho můžete v jeho obchodě nakoupit několik dalších věcí. Jejich seznam si však musíte zjistit sami. Vlastně cokoliv, co se vám nebude ve hře dařit najít, bude mít Ion s velkou pravděpodobností na skladě. A pokud ne, tak vám poskytne hint, u koho byste měli hledat. To ostatně platí i o Annabelle a bylinkách. V patře hospody pak přebývá Catherine se svou těžce nemocnou dcerou Natalií. Natalii postihlo šílenství, které jí postupně sžírá a zeslabuje. Slíbil jsem proto Catherine, že se pokusím pro Natalii získat lék.
V domě na jihu vesnice žije výrobce svíček Josep se svým synem Antonem. Josep momentálně pracuje na své nové várce svíček, takže zatím nic k prodeji nemá. Pokud jde o různé předměty prodejců, tak vše co si můžete ve vesnici zakoupit, vyjde na 1 stříbrný. Než jsem odešel, tak mě Josep poprosil, ať s jeho synem nemluvím o Natalii, protože to byli kamarádi a nebylo by dobré Antonovi připomínat, že Natalie umírá. Josepova poznámka je jednou z těch prvních, kterou jsem hned mohl použít a jeho prosbu jsem tedy nevyslyšel a Antona se na Natalii zeptal. Anton nebyl příliš překvapený, s klidem mi pověděl, že moc dobře ví, co Natalii čeká a jako památku si proto schoval pár jejích kadeří. Rozhovor s Antonem byl celkově zajímavý, protože jsem se v něm dozvěděl, že úmrtí místních dětí nejsou nijak vzácná. Prý za ně může Bledá princezna, která údolím obchází.
Na konci dne jsem toho měl plno k přemítání a netušil jsem, odkud vlastně začít. Jak mi naznačoval už Kirill, s vesnicí není vše v pořádku. Čas se tu podivně zastavil a byť v okolí Karpat vládnou 30. léta 20. století, v údolí existuje podivná směska 19. a počáku 20. století. Není ani moc jasné, jak vlastně funguje místní ekonomika. Údolí je skryto v permanentním stínu a lidé tu žijí ve věčných obavách o svůj život. Je na čase se poohlédnout po Eduardovi.
Přispěvatel: Elemir Srpen 10, 2019, 13:44:02
Eduardův dům se nachází na JV vesnice. Hned ve vstupní hale jsem našel zamčené dveře, které jsem se později pokusil otevřít páčidlem, ale bez úspěchu. Ostatně páčidlo nemá zdánlivě žádné využití, přinejmenším s ním nejdou otevřít ani jedny zamčené dveře ve vesnici, takže jsem postupem času zapomněl, že vůbec takový předmět vlastním. Z haly jsem se přesunul do obývacího pokoje, ale po Eduardovi ani stopy. Tedy abych byl přesný, stopy jsem našel, ale rozhodně nebyly toho druhu, které bych chtěl vidět. Nedaleko jedné z knihoven se po zemi táhl pruh červené barvy!
Ani jsem se nemusel sklánět, lepkavá tekutina na zemi byla opravdu krev a podle jejího množství tu nedávno došlo k něčemu opravdu ošklivému. Stopa končila pod knihovnou. Sebral jsem ze země kus utržené košile a chvilku jsem kolem knihovny přecházel. Pak mě napadlo do knihovny z jedné strany strčit. Moje intuice byla správná, za knihovnou se objevil skrytý průchod do Eduardovi pracovny a na zemi ležel samotný Eduard. Bohužel, byl již mrtvý.
Na zemi poblíž Eduardova těla se povalovaly 2 stříbrňáky, které jsem bez váhání sebral a kousek dále leželo hledané kladivo. Bylo zřejmé, že tady jsem skončil a tak jsem se i s kladivem vydal za Kirillem.
Kirill byl lehce překvapený, ale z jeho výrazu bylo zároveň zřejmé, že tady vlastně nešlo o nějaký banální úkol, což se mi vzápětí potvrdilo. Kirill se mi přiznal, že šlo o test a tím, že jsem dokázal Krvavé kladivo, jak se tento předmět správně jmenuje, najít, tak jsem splnil úvodní část pradávného proroctví.
Proroctví souvisí s Kairnovo kletbou, kterou tento obávaný tyran na údolí seslal, a v textu proroctví lze nalézt způsob, jak Kairna porazit a prokletí zrušit. Konečně jsem získal nějakou stopu a jméno toho, kdo zřejmě může za mé ztroskotání v této bohem zapomenuté pustině! Jenomže co teď? Kirill mi předal přepis textu s tím, že bych si ho měl lépe prostudovat a tak jsem svitek rozbalil a začal číst (text jsem trošku přeformátoval, aby byl lépe čitelný).
The Prophecy
From the ever dark sky shall he descent in a bird of steel,
Salvation for those who have been unrighteously damned.
He shall deny the part he is destined to play.
Until he finds a bloodiest tool most foul.
He must free a man cursed for curiosity's sake,
And dispel one dead but forced to serve.
A youth in madness he shall willingly heal,
The hanged man's grief must he unveil.
Seven lost souls have favors to ask,
Once appeased he shall be allowed to pass.
He shall find and slay the hound that hunts the night,
Claiming a purse of silver to serve his needs.
A hidden place he must pry from one quite mad,
And speak to evil incarnate, the Dark Lord's bane.
He shall turn aside the vampire's charms,
And stand strong aggainst claw and fang.
Then he must make his own most holy attack,
And the imprisoned light must be set free.
A true name must be spoken for Evil's power to wane.
He cannot falter, not even once, for it means his death.
And if he denies the Dark Lord his place of rest,
The veil of darkness shall be lifted,
And the evil reign of terror shall at last come to end.
Moc moudrý jsem z toho nebyl a ještě dlouhou dobu jsem si nebyl jistý, jak mi tohle má vlastně pomoci. Při podrobném studiu svitku však bylo zřejmé, že se jedná o 13 samostatných bodů, přičemž první věta byla zašedlá a dvě další při rozbalení svitku nejprve zčervenaly a poté taky zešedly. Jakoby mi svitek naznačoval, že jsem právě něco splnil. A opravdu, svitek slouží jako hint. Každá věta naznačuje další krok, který bych měl provést, než se budu moci posunout v příběhu dále, a pokud patřičný bod splním, tak příslušný text zešedne.
Při pročítání dalších bodů jsem se však mírně zděsil, protože jsem v tuhle chvíli vůbec nedokázal představit, co se za jednotlivými body může skrývat. Ale pozitivní na tom všem bylo, že mám 3 úkoly ze 13 za sebou a ani jsem se u toho pořádně nezapotil :) Při pozdější návštěvě hospody mi v souvislosti se svitkem došlo, že při každém významnějším pokroku během pátrání se změní téma rozhovoru mezi Claudií, Gheorgem a Iuliem, což je pro postup ve hře klíčové.
Po rozhovoru s Kirillem jsem vyběhl schody a zamířil za Deidre. Moc se mi moje nová úloha zachránce nelíbila a tak jsem doufal v milé slůvko a příjemný úsměv od dívky, která pomalu začala vyplňovat mé srdce. Dostalo se mi obojího a v tu chvíli jsem věděl, že i kdybych neměl žádný důvod, tak pro tuhle dívku bych Kairna uškrtil klidně holýma rukama.
Deidre mi během rozhovoru předala stuhu do vlasů a pověděla mi o otcově vinném sklípku, což jsou zřejmě ony zamčené dveře ve sklepě. Bohužel, klíč má Kirill a nebyla tu žádná zřejmá šance, jak se do sklípku dostat. Vzpomněl jsem si totiž na Sophii v hospodě, která by se ráda nechala na sklenku pozvat, takže jsem pojal podezření, že bych se o ten sklípek měl více zajímat. Jenomže Kirill mě při dotazu na víno odkázal právě do hospody a barman Seth mi zase prozradil, že nemá na skladě nic, co by za to stálo. Holt to nejlepší víno má zrovna Kirill. Když už jsem tedy byl v hospodě, tak jsem zkusil prokecnout celé osazenstvo ještě jednou a díky tomu jsem se od štamgastů dozvěděl o jistém Borisovi na farmě na JZ údolí.
První krůčky po okolí
Do téhle doby nebylo možné vesnici opustit, ale jakmile jsem se dozvěděl o Borisovi, tak se mi zpřístupnila mapa světa a na ní jsem viděl jak úvodní vesnici, tak i zmíněnou farmu. Mapa sama funguje jako fast travel, ale ještě než jsem na farmu zamířil, tak jsem došel ke krbu, neboť jsem si všiml, že u něj stojí nově příchozí - bard Jasha. Rozhovor s Jashou není nijak výjimečný, ale zaujaly mě jeho housle, protože už na první pohled bylo zřejmé, že se jedná o mistrovský kousek a tak jsem byl zvědavý, kterak k nim přišel. Jasha mi prozradil, že housle dříve patřili nadanému muzikantovi Khristianovi, ale více už mi prozradit nechtěl
Ve vesnici jsem byl hotov a tak jsem konečně zamířil na farmu. Samotná farma se přitom skládá ze dvou samostatných částí - obytné a stájí. O stájích jsem se přitom dozvěděl od Borisovi manželky Sylvy, která v kuchyni připravovala maso ... no maso, rozhodně jsem si nemohl nevšimnout toho ocásku, co jí z pod rukou vyčuhoval, ale budiž, třeba je v údolí bída o maso. S díky jsem odmítl ochutnávku a vyrazil jsem do stájí.
Je trochu zvláštní, že si Sylva s Borisem pochutnávají zrovna na krysách, obzvláště když mají stáje plné prasat a drůbeže, ale proti gustu ... Sebral jsem ze země alespoň vidle a ještě chvilku jsem tu jen postával a přemýšlel nad tím, jaký smysl vlastně návštěva farmy měla? Když vynechám Sylvino kuchařské "umění", tak Boris byl sice upovídaný, ale bylo to vesměs jen obecné tlachání. Na mě osobně Boris působil jako povaleč, který jen hledá výmluvy, proč se celý den válet v křesle. Sylva by prý ráda, kdyby pěstoval cibuli a česnek, jenomže zrovna česnek není v údolí k mání, takže nemá z čeho sázet. Jedno pozitivum to ale přeci jen mělo. Boris znal pozici místa ztroskotání, takže se mi na mapě údolí objevila nová lokace.
Jakmile jsem dorazil na místo, tak jsem byl vděčný za svou prozíravost a vidle v ruce. Než jsem se nadál, obklíčila mě trojice vlků! Boj to byl poměrně tuhý, nedařilo se mi příliš koordinovat jednotlivé výpady a úhyby, ale vidle jsou přeci jen účinnější než ten žabykuch, co mi hra na počátku poskytla, takže jsem vlky nakonec zdolal. Radost z vítězství mě naneštětsí brzy přešla.
Když jsem při sběru bylinek procházel kolem osamělého stromu poblíž pole, tak se z jeho kmene ozval lidský hlas. Na chvilku jsem ztuhl a podezřívavě jsem se na strom podíval, ale na první pohled jsem neviděl nic zvláštního. Hlas ovšem pokračoval a prozradil mi, že mám tu čest se zakletým vesničanem. Tohle mu prý udělal Kairn, který se vydal pátrat po troskách letadla. Nešťastník se zrovna procházel poblíž, když dorazili Kairnovi nohsledi a on se omylem prozradil. Rozhlédl jsem se kolem a na poli byla vidět jen hluboká brázda, načež hlas dodal, že Kairnovi nohsledi odnesli ocelového ptáka neznámo kam. S povzdechem jsem se otočil zpět ke stromu a na jeho žádost o záchranu jsem kývl ... ostatně co jiného by prokletý strom mohl po hrdinovi chtít? :)
Návštěva farmy a místa ztroskotání mi přinesly více otázek než odpovědí. Vrátil jsem se proto do vesnice a bez váhání jsem zamířil do hospody. Trojice štamgastů si zrovna povídala o šíleném knězi z nedalekémho chrámu, takže bylo nad slunce jasné, že se mi právě zpřístupnila nová lokace. Kněz byl nejenom šílený, ale hlavně si nepamatoval ani své jméno. Přesto jsem se ho opatrně vyptával dál. Nabídl mi celkem trojici služeb - požehnání, oživení a svěcenou vodu. Svěcená voda je prý účinná proti upírům, požehnání pak může zlepšit vlastnosti určitých předmětů, ale zrovna jsem u sebe neměl nic vhodného.
Nejzajímavější je oživení, což je poměrně komplexní rituál, ke kterému potřebuji popel dotčené osoby a kalich života. Jenomže kalich se jaksi v průběhu času ztratil, takže rituál v současné době provádět nelze. Trochu jsem se u toho pousmál, protože jsem si ihned vybavil zlatý kalich, který vlastní barman Seth. Jenomže tahle znalost je sama o sobě celkem k ničemu, protože jak jsem o chvilku později zjistil, Seth si mele pořád to samé, takže tu musí existovat jiný způsob, jak se k jeho kalichu dostat. Mno a pak je tu i samotný popel.
Potíž nastala v tom, že jsem jaksi ztratil přehled, koho se 4. bod proroctví vlastně týká. V podzemí chrámu jsem třeba našel vyčerpaného mnicha Piuse, který v ruce držel prokleté pero, co ho neustále nutilo psát. Byl z toho celý něšťastný, protože si už ani nepamatoval, kdy naposledy spal. On sám sice ví, jak kletbu zlomit, ale kdykoliv se pokusil postup říci nahlas, tak to prostě nešlo.
Zdánlivě jsem se dostal do úzkých, ale pomohla mi tak trochu náhoda, protože jak už to bývá, klíčem k podobným hádankám je obvykle ta nejjednodušší a tím pádem nejméně pravděpodobná možnost:
Spoiler: ukázat
Pius málem skákal radostí do stropu, ale jenom pero pustil, tak usnul tvrdým spánkem. Získal jsem tak celkem nečekaný předmět, ale nebyl jediný. Při prohlídce dalších místností chrámu jsem našel ještě knihu The Crystal Innate, která popisuje magické vlastnosti modrých krystalů. Zatím jsem netušil, k čemu se text váže, a popravdě jsem se po tom ani nepídil. Pomalu jsem si začal zvykat, že Veil of Darkness je poněkud rozvláčná hra a časem mi smysl této knihy osvětlí sama. Poslení zmínka k chrámu bude patřit k zamčeným dveřím v podzemí, které zdárně odolaly veškerým mým pokusům o vypáčení.
Drobné zaváhání a cesta do tábora cikánů
Jenomže osvobození Pia nemělo s proroctvím nic společného, tedy přinejmenším se 4. bodem, takže tentokrát jsem se opravdu dostal do úzkých, protože příběh se zastavil a hra už mi žádný nový směr neodkryla. Sice jsem pomalu začal tušit, že oním prokletým je vesničan zakletý v strom, ale co ten popel? Jasně, musím strom spálit, ale jak? Lampu mám, ale nemám čím rozdělat oheň! Zkusil jsem proto obchodníka Iona, ale ten mi jen sdělil, že zápalky jsou velmi vzácné. Schválně jsem vyzkoušel, co vše se mi podaří v nabídce Iona objevit, ale moc úspěchu jsem neslavil, navíc mi to nedávalo vzhledem k situaci smysl. Nakonec jsem to nevydržel a nakoukl do návodu. Ihned poté jsem si mohl akorát tak drbat hlavu, protože řešení jsem měl celou dobu na očích:
Spoiler: ukázat
Konečně si mě Seth všiml a chtěl mi připálit, jenomže v tu samou chvíli se opět rozpovídala trojice našich štamgastů, takže Seth mi vrazil zápalku do ruky a s omluvou odkráčel pryč. Nijak jsem neváhal, u Iona jsem koupil lampu a vyrazil k prokletému stromu. Jedním škrtem jsem zapálil olej a lampu hodil na strom. Ozval se jen chabý protest, protože strom v tu ránu vzplál jasným plamenem a za chvilku z něj zbyla jen hromádka popela.
Uf, to bychom tedy měli :) Naštěstí tenhle akt zcela postačil k tomu, aby se štamgasti v hospodě znovu rozpovídali a prozradili mi, že Eduard před svou smrtí nechal doručit záhadný balíček kartářce Marii. Díky tomu se mi otevřel cikánský tábor, ve kterém jsem krom kartářky Marie našel Carmen a řezbáře Caroluse.
Carolus mi prozradil, že rád pracuje se vzácnými materiály a pokud bych při svých cestách na něco narazil, tak se mám u něj určitě zastavit. Carmen je místní bylinkářka, která bezplatně pomáhá potřebným. Její kouzlo tkví v tom, že na požádání dokáže zcela vyléčit mou postavu. Do téhle doby jsem vůbec netušil, jak se ve hře léčení provádí, protože vlci z pole mě docela pošramotili, a pokud by to šlo takto dále, tak bych nejspíše časem umřel. Později jsem ve hře začal nacházet i lektvary léčení, ale ty fungují na principu náhodného množství obnovených bodů zdraví, takže Carmen je zkrátka jistota a hlavně Carmen se nikdy nevyčerpá :)
Carmen pro mě měla ještě jedno překvapení - je schopná vyléčit nemocnou Natalii. Problém ovšem spočívá v tom, že na výrobu léčivého lektvaru je potřeba vícero vzácnějších surovin. Jednou z nich je semínko fenyklu, které jsem na počátku hry dostal od lékarnice Annabelle (je jenom jedno ve hře!), další surovinou jsou vlasy Natalie (ty má Josepův syn Anton) a třetí surovinou jsou listy květiny zoufalství. K tomu všemu je potřeba získat baňku, v níž se poté všechny tři ingredience smíchají.
S pokrčením ramen jsem odkráčel ke kartářce Marii a za jeden stříbrný jsem si nechal věštit z dlaně. Její blábolení mi nedávalo moc smysl, tak jsem se nakonec rovnou optal na Eduardův balíček a dostal jsem od ní úhlednou truhličku, ve které byl schovaný klíč. V tu chvíli jsem div nevyskočil samou radostí ze židle, protože tenhle klíč zcela určitě pasuje k zamčeným dveřím v Eduardově domě. O chvilku později jsem se o tom mohl sám přesvědčit.
Přispěvatel: Elemir Srpen 11, 2019, 10:04:03
Klíč zapadl a zámkem jsem mohl volně otočit. Jaká to byla úleva! Možná se konečně dozvím, co za tajemství Eduard skrýval a proč musel zemřít. Schodiště mě zavedlo do podzemního komplexu Katakomb, kde jsem krom několika otravných netopýrů nemohl dlouho nic kloudného najít. Automapa mi naštěstí zdatně sekundovala při hledání cesty, takže jsem se nemusel obávat, že bych něco minul (veškeré přechody mezi místnostmi jsou na mapě zvýrazněny červeně). Na SZ Katakomb jsem narazil na zamčené dveře, což mě popravdě zlehka zklamalo, ale na JZ jsem mohl konečně zajásat, protože jsem se z ničeho nic objevil v Kirillově vinném sklípku. Moje radost se hned znásobila, neboť krom lahve vína tu ležel i klíč od dveří do Kirillova domu, takže jsem se nemusel vracet cestou přes Eduardův dům.
Víno kupodivu nebylo určeno pro Sophii, ale hlásil se k němu barman Seth, který mi nabídl, abych okusil doušek vína z jeho speciálního poháru. To samozřejmě neměl dělat, protože jsem mu pohár skonfiskoval a samozřejmě jsem mu přitom odpřísáhl, že mu pohár dozajista vrátím.
S pohárem jsem okamžitě vyrazil za knězem do chrámu a znovu jsem se ho otázal na rituál vzkříšení. Kněz se nejprve nedůvěřivě zadíval na obsah mého batohu, ale jakmile spatřil zlatý pohár, tak se mu na tváři rozlil široký úsměv. Nyní jsme mohli přistoupit k rituálu a vzkřísit nebohého vesničana. Díků jsem se však nedočkal, ale jako projev dobré vůle se vesničan, pravým jménem Mihai, alespoň rozpovídal, kterým směrem Kairnovi nohsledi odnesli trosky mého letadla. Zcela to stačilo, neboť mi na mapě přibyla nová lokace - bažiny. Mezitím se mi ze svitku proroctví odkškrtl další bod a nyní bylo zřejmé, že na řadě bude Natalia a její šílenství.
Bažiny jsou poněkud zrádné, hlavně kvůli interakci s okolím. Našel jsem tu hned několik zajímavých předmětů. Ležel tu můj batoh, zapalovač, revolver a lano (+ tu jde sebrat pár bylinek). U některých předmětů ve hře platí, že je lze použít jakoby nanečisto na kterémkoliv místě a pokud je v okolí adekvátní interaktivní prvek, tak postava k němu před skutečným použitím předmětu sama dojde. Nemusíte tedy hledat, co na co použít. Jenomže to tak úplně neplatí zrovna u lana a tak jsem napoprvé minul díru v zemi, která vede do Sinkhole Caverns. Tahle jeskyně není zdánlivě nijak významná, ale je to jediné místo, kde rostou houby. Matoucí na tom je, že houby po pozření postavu dočasně oslepí, takže to vypadá jen jako výstřelek vývojářů.
Tím opět možné směry průzkumu skončily ve slepé uličce a tak nezbylo nic jiného, než se vrátit do hospody a zkusit štěstí u místních štamgastů.
Další vesnice v údolí
Od Claudie jsem se dozvěděl o existenci kováře Erasma, ale mnohem více mě zaujalo, že Erasmus žije ve vedlejší vesnici. Takže ono je tu vesnic více? Po chvilce mě ovšem přepadlo drobné zděšení, protože další vesnice znamená dalších xy NPC a tím pádem mnohem větší potíže při rozmotání tohohle spletence záhad. Společně s táborem cikánů se mi dříve zpřístupnil i Kairnův hrad, ale narazil jsem v něm hned v úvodu na tuhé kostlivce a tak jsem raději tímhle směrem nepokračoval. Pořád to ale byl jakýsi vztyčený prst, že tohle možná budu muset prozkoumat už nyní, ať se mi to líbí nebo ne. A teď mi do toho vpadla ještě další vesnice!
Druhá vesnice je obdobně velká jako ta první a skutečně obsahuje další kupu postav. Hned na začátku jsem se objevil u domu Christiany, která nikterak nereagovala na moje otázky. Od její opatrovnice Elizabeth jsem se dozvěděl, že Christiana před nějakou dobou prožila hrůzostrašný zážitek, při kterém přišla o svého milovaného manžela a od té doby je v tranzu. Možná by pomohla nějaká vzpomínka, zřejmě jméno jejího manžela, ale to Elizabeth nezná. Ví jen, že Christianiným manželem byl Kirillův syn.
Kousek nad domem Christiany bydlí kovář Erasmus, který se specializuje na zpracování stříbra. Nabídl mi, že by mi mohl ze stříbrných mincí vykovat stříbrný meč. Prý se na něj už ptal místní hrobník, protože taková zbraň by se mu hodila při boji s místními zombiemi. Stříbra je potřeba opravdu dost, ale nijak jsem neváhal a meč jsem si nechal vykovat. Stříbrné mince jsem doposud utrácel jen za nutné věci a časem se ukázalo, že stříbrňáků je ve hře i tak dost (nehledě na to, že v případě nouze si lze stříbrňáky vydělávat rozprodejem bylin).
Hrobník Kregorh žije na jih od domu Christiany. Na jeho zahrádce jsem našel rýč a petržel, v domě pak ležela prázdná láhev lepšího vína. S Kregorhem není zprvu kloudná řeč, očividně něco tají a to něco se skrývá za dveřmi, které svým tělem úzkostlivě brání. Zajímavá byla až část rozhovoru, kde Kregor zmínil, že v údolí je jen málo opravdové smrti, protože většina mrtvých se po čase vrací v podobě různých zrůd. Jména mrtvých jsou přitom zanesena v knize Book of Souls, ale k ní nikdo nesmí ... aha, tak tohle hrobník hlídá :) Hm, možná je to klíč k Christianině vysvobození.
Díky rozhovoru s Kregorhem se mi zpřístupnil místní hřbitov. Je plný náhrobků, z nichž každý je popsán nějakým příběhem. Trochu jsem doufal v to, že tu najdu hrob Christianina manžela, byť to moc smysl nedávalo (to by přeci Elizabeth musela jeho jméno znát). Namísto toho jsem tu z hrobu údajného upíra vykopal ocelový hřeb. Úspěch jsem neměl ani při pokusu o vstup do mauzolea, protože mi vchod zatarasil strážný duch. Ten se dožadoval svého vysvobození ze služeb Kairna, ale jak jeho duši vysvobodit, to jsem v tuhle chvíli vůbec netušil. Přesně jak jsem si myslel, celé se to začalo zamotávat více a více.
Musel jsem se vrátit do vesnice, což nebylo od věci, protože jsem stále ještě nenavštívil dvojici domů. Na SV vesnice žije Constantine se svou matkou Mihealou. Na Miheale mě zaujalo listí, co tak intenzivně a očividně s chutí žvýkala. Na otázku, co je to za bylinky, mi odpověděla že betony. Paradoxně jsem nezajásal, protože mi v tu chvíli jaksi uniklo, že to je ta bylinka, kterou potřebuji na lektvar pro Natalii, takže jsem tomu nevěnoval patřičnou pozornost. Betony nelze navíc získat přímo od Mihealy, ta mě totiž ohledně betony odkázala na Constantina, který prý ví, kde tahle vzácná bylinka roste. Nechtěně jsem si tak na později připravil další drobný zákys :)
Rozhovor s Constantinem je velmi bohatý. Jednak jsem od něj získal blíže nespecifikovaný amulet, o jehož vlastnostech mi prý více poví ježibaba Monika, a pak následovala plejáda historických údajů, které se točily okolo lorda Nikolaie a jeho záhadně zemřelých synů. Constantine je totiž místní historik. Poprvé jsem se tak dozvěděl, že lorda Nikolaie zabil jeho syn Kairn, byť oficiální prameny hovoří o neznámém zloději. V době úmrtí lorda Nikolaie se z hradu ztratila řada vzácných předmětů, které patřily Kairnovým bratrům. Poté mi Constantine pověděl něco málo o každém ze sedmi synů Nikolaie a jejich smrti (Nikolai měl celkem 7 synů, Aleksandra, Feodora, Nathana, Michaela, Kairna, Khristiana a Petera, přičemž po jejich smrti se vlády ujal Kairn). Nakonec jsem se rozloučil a odešel.
Poslední dům ve vesnici náleží místnímu správci jménem Aleksai. Je to přímý podřízený Kairna, který dohlíží nad dodržováním místních zákonů. Jeho sluha Bayard je celkem nemluvný týpek. Aleksai původně vyšetřoval Eduardovu vraždu, což mě docela zaskočilo, protože k vraždě Eduarda došlo teprve nedávno, ale hlavně Aleksai už měl i viníka a dokonce ho stihl popravit! Tím viníkem je jistý Ambrosius, ale ani Aleksai si není jitý tím, že nechal popravit toho správného a tak mě pobídl, že pokud najdu dostatek důkazů proti skutečnému pachateli, tak svůj verdikt přehodnotí. V tuhle chvíli mi to nedávalo žádný smysl, ale když si Aleksai ode mě převzal útržek košile a prázdnou láhev od vína z domu Kregorha, tak jsem vytušil, že oním vrahem je právě místní hrobník. Chyběl mi akorát třetí důkaz.
Během rozhovoru s Aleksaiem jsem získal ještě jeden úkol a tím bylo nalézt vlkodlaka, který sužuje místní údolí. Dlouhou dobu jsem netušil, jak to provést, ale časem se ukázalo, že každého NPC se mohu zeptat na topic werevolf a tím dotyčné NPC konfrontovat.
Díky rozhovoru s Constantinem se mi na mapě údolí zobrazilo jezero a křižovatka. Jezero mělo souviset s jedním z Nikolaiových synů, ale jeho okolí hlídalo několik bludiček, které jsem nedokázal zranit. V tuhle chvíli jsem proto obrátil svou pozornost na křižovatku a docela se mi to vyplatilo - na stromě kousek u cesty se houpal Ambrosius.
Jenomže tu nebylo něco v pořádku! Ambrosius byl sice oběšený, ale jeho duše zůstala uvězněna v těle, takže jsem poněkud nadskočil, když mě oběšenec pozdravil. Tohle se prý stává, pokud je odsouzena nevinná duše. Ambrosius mě varoval před ježibabou Monikou, neboť je prý šílená a před lety zabila mnoho mnichů v chrámu. Důvodem byl pokus o přístup do chrámové knihovny, ale nikdo neví, co v ní Monika chtěla najít. Ambrosius je jediný, kdo má klíč a pokud mu pomohu osvobodit jeho duši, tak mi ho dá. Stačí tedy usvědčit Kregorha a měl bych mít problém vyřešený.
Monika se ve skutečnosti nezdála být tak šílená, jak mi Ambrosius povídal, naopak mi její důvod dával celkem smysl. Ona v chrámové knihovně chtěla najít svazek Etherie Rites, s jehož pomocí by mohla vysvobodit duši svého dědečka. Tím dědečkem přitom není nikdo jiný než onen strážný duch na hřbitově, který je nucen sloužit Kairnovi. Za odměnu by pro mě mohla očarovat roh, kterým bych poté mohl vyvolat mrtvého převozníka na jezeře. Roh přitom najdu v Temném lese na jih od křižovatky.
V tuhle chvíli jsem neměl jinou možnost, než Temný les skutečně navštívit.
Přispěvatel: Elemir Srpen 11, 2019, 10:07:02
Temný les je velmi skličující a lehce zmatečné místo. Je to venkovní lokace, takže tu není žádná automapa. Zprvu jsem proto bloudil skrze jednotlivé úseky lesa, ale po čase už byla orientace mnohem snažší. V lese roste řada různých bylinek a dá se tu najít i jeden z modrých krystalů, které zmiňuje svazek The Crystal Innate. Hlídá ho ovšem skupina tuhých duchů, jejichž dotek umí postavu zestařit. Já se obecně doposud o negativních stavech moc nerozepisoval, ale většina z těchto stavů sebou nese různé nepříjemnosti až doslova zákeřnosti. Naštěstí se dají léčit bylinkami nebo s pomocí určitých knih. Je to pádný důvod k tomu, proč si bylinky raději syslit namísto toho, abych je prodával lékarnici Annabele.
V lese je navíc vůbec rozličná plejáda potvor, takže na řadu přišlo testování, co na koho funguje. Slizy, či co to je, lze úspěšně zabíjet zapálenou loučí, na bludičky pak funguje hůl ze dřeva jeřabiny. Nejprve je ovšem potřeba v lese najít větévku jeřabiny a tu pak donést Carolovi do tábora cikánů. Větev samotná je jinak nepoužitelná, tedy pokud s ní nechcete jen házet, to naopak funguje, ale je to poněkud krkolomný způsob boje. Krom větve jeřabiny se dá v lese najít roh pro Moniku a něco málo stříbrných mincí.
Nejnebezpečnější místní potvorou je ovšem bezesporu banshee, před kterou vás varuje již dřevorubec Eustace (stojí u vstupu do lesa). Banshee jako na potvoru hlídá vstup ke srubu Nathana, jednoho ze synů lorda Nikolaie. Trošku jsem si tu naběhl, protože jsem původně neposlechl Constantina a nezeptal se Moniky na vlastnosti amuletu, který mi prodal. Jedná se totiž o ochranný amulet, který svého držitele chrání před účinky kvílení banshee, což jinak vede k velmi rychlé smrti. Časem jsem se proto musel do lesa vrátit a odměnou mi byla lovecká čapka Nathana (splnil jsem to vlastně až jako poslední úkol pro sedmici důchů v Mauzoleu).
V tuhle chvíli jsem však opět uvízl na mrtvém bodě. Měl jsem před sebou nádherně poskládaný celý řetězec událostí, ale nemohl jsem najít způsob, odkud to začít uzavírat. Vrátil jsem se proto do první vesnice a zamířil jsem do hospody. Je to to nejlepší, co lze v takovém případě udělat :) A vskutku to mělo úspěch. Mezitím co jsem pobíhal po lese, tak barda Jashu napadl v jeho pokoji vlkodlak! Nikdo neví, jak se mohl vlkodlak dostat dovnitř hospody, ale podstatné je, že Jasha střet nepřežil.
Neměl jsem tušení, který pokoj je Jashův, a tak jsem to vzal systematicky směrem od schodiště. Cestou k Jashovo pokoji jsem tak potkal stále ještě naštvaného Mihaie a hned naproti schodišti se zabydlel Matthias. Matthias je už od pohledu rváč, ale mile mě uvital. Nedávno se střetl se šíleným Frankem a během bitky se mu podařilo vyrazit Frankovi zub. Jenomže nakonec stejně prohrál a od té doby se mu hlavou honí ďábelský plán na odvedu. Rozhodně nemá v plánu férový souboj, místo toho se rozhodl zajít za kartářkou Mariou, aby mu vyrobila panenku voodoo, ale to Maria odmítla. Zkusil to tedy jinak a poprosil o tuhle službičku mě. Předal mi Frankův zub a popřál mi mnoho štěstí. Díky tomu se mi zpřístupnil Frankův srub na severu údolí, ale s Frankem není kloudná řeč.
Až na konci chodby jsem teprve našel Jashův pokoj. Jasha leže v tratolišti krve a kousek opodál ležely jeho housle a klíč. Nikterak jsem neváhal a oboje jsem si strčil do batohu. Klíč krásně padl do zámku u dvěří v Katakombách, takže jsem se konečně mohl podívat, co za tajemství je tu ukryto. V jedné z místností se mi podařilo najít váček s pečetním prstenem, ze kterého ovšem kdysi vypadl zdobný kámen, ale i tak jsem ho hodil do batohu. V jiné místnosti jsem pak našel neporušenou baňku, takže nyní už stačilo jen najít lístky květiny zhouby (betony) a lék na šílenství bude na světě ...
Jak už jsem naznačil v předchozím zápisu, byl to poněkud nepříjemný zádrhel a vzhledem k množství natípaných screenshotů jsem jaksi zakolísal, takže jsem se nechal podat :) Musím přiznat, že jsem silně podcenil zápis poznámek, protože když ty screenshoty prohlížím zpětně, tak to bylo opravdu přímo na očích, jen tomu prostě věnovat tu pozornost :D Zašel jsem proto za Constantinem a optal se ho, kde bych betony našel. Odkázal mě na místní hřbitov a u zídky jsem skutečně květinu zhouby našel. Dál už jsem neváhal, a s přísadami jsem zaběhl za Carmen, která mi z nich uvařila lektvar pro léčbu šílenství.
Zdánlivě rychlý obrat
S lektvarem jsem stejně urputně pospíchal za Natalií a lék jsem předal její matce. S napětím jsem sledoval, co se bude dít. Lék vskutku zabral a Natalie nadšeně vyskočila z postele. Na oplátku mi prozradila, že během svého šílenství, kdy balancovala na pokraji smrti, tak se setkala se svým mrtvým otcem. Mám se zastavit na hřbitově a prý od něj dostanu dárek. Duch Luciana mě skutečně mile uvítal a předal mi záhadný klíč od čehosi v Hedge Maze.
Hedge Maze je jednoznačně největší a nejspletitější bludiště hry, které se mi zpřístupnilo právě po rozhovoru s duchem Luciana. Velikost by možná nebyla až tak na obtíž, ale problémem byly místní hadovité potvory, které umí postavu dokonale otrávit. Jed má permanentní účinek, takže pokud se otrava nevyléčí, tak postava může zahynout bídnou smrtí. Musel jsem si tak hlídat čas a z počátku se příliš nevzdalovat od východu, abych to stíhal ke Carmen, protože její léčba naštěstí odstraňuje i účinky jedu. Proč zbytečně plýtvat bylinkami? Hedge Maze je mimo jiné zajímavé tím, že je to jediné místo ve hře, kde lze nalézt česnek. Vůbec jsem neváhal a sbíral jsem vše, co bylo k mání. Mezitím jsem porůznu odbíhal do Kirillova domu, kde jsem si v přízemí vytvořil soukromé skladiště přebytků (jednak se mi začal inventář nebezpečně plnit a pak jsem už nějakou dobu zápasil s váhovým limitem postavy).
Velmi spletitou cestou se mi podařilo dostat k druhému východu z bludiště, který vedl do domu podivínského Mishy. Tenhle nóbl pán žije v ústranní a bludiště ho doposud chránilo před posluhovači Kairna. Nabídl mi svatý symbol a v jednom z jeho pokojů jsem našel rapír a Book of Temporal Incantations (odstraňuje magické stárnutí). Svatý symbol umí dočasně odvracet nemrtvé, ale jeho hlavní význam spočívá v tom, že funguje jako kompas, který svou září oznamuje blízkost Kairnovi rakve. Časem se tahle věcička nejspíše hodí. Mělo to ovšem jeden háček, Misha za něj chtěl pytlík tabáku, což naštěstí vyřešil obchodník Ion.
Po vyléčení Natalie mi zůstal už jen zásadní problém s usvědčením Kregorha a tady jsem poprvé pochopil, jak užitečné služby nabízí lékarnice Annabele:
Spoiler: ukázat
Správce Aleksei pochvalně pokýval hlavou a já si mohl opět oddychnout. Nevyrazil jsem ovšem za Ambrosiem, ale nejprve jsem zašel do Kregorhova domu a ze sklepa si vyzvedl Book of Souls, kterou už nyní nikdo nehlídal. Díky knize a znalosti okolností jsem snadno určil správné jméno a mohl se tak Christiany zeptat na jejího manžela:
Spoiler: ukázat
Christiana rázem ožila a pověděla mi velmi smutný příběh. Kirill jim jako svatební dar předal nádherný diamant, ale nedlouho poté se začaly dít podivné věci. Její manžel propadl záhadné nemoci a nakonec umřel. Kirill nemohl smrt svého syna unést a tak s diamantem pospíchal za Kairnem, aby ho poprosil o pomoc. Bylo to celkem logické rozhodnutí, protože Kirill snoubencům zatajil, že diamant původně patřil lordu Nikolaiovi. Kirill proto doufal, že když Kairnovi navrátí jeho rodinný majetek, tak Kairn mu vrátí syna. Kairn to skutečně udělal, ale namísto živého syna mu vrátil zombii, kterou nyní Kirill ukrývá v uzamčeném pokoji ve svém domě.
Kirill nejprve zapíral, ale po chvíli se podvolil a předal mi klíč od pokoje. Ani nebohá Deidre o osudu svého bratra nevěděla a Kirill mě zapřísahal, aby to tak i zůstalo. To vůbec nebyl problém splnit, protože Kirill hned na to dodal, že Kairn odvedl Deidre do svého hradu! Vyběhl jsem proto po schodech, s pomocí stříbrného meče jsem zabil zombii v pokoji a pak jsem poněkud zkroušeně sešel zpět. Vzpomněl jsem si u toho na kostlivce v hradu a bylo jasné, že si nejprve musím připravit nějaký plán. Vydal jsem se proto na křižovatku, abych se podíval, jak to dopadlo s Ambrosiem. Na stromě už se místo něj houpal Kregorh a duch Ambrosia mi přišel poděkovat a předat mi klíč od knihovny v chrámu.
V knihovně jsem našel hledanou Etharic Rites a chvilku se podivoval nad jejím obsahem. Na jedné stránce byl důkladně popsán rituál, kterak zapudit ducha a konečně došlo na výrobce svíček Josepa. Pouhé sesbírání potřebných propriet však nestačí:
Spoiler: ukázat
Díky rituálu jsem nejenom splnil úkol pro Moniku, ale zároveň jsem získal přístup do Mauzolea. Jedná se o středně velký dungeon plný kostlivců a zombií (na kostlivce platí palcát, na zombie stříbrný meč). Cílem cesty je nenápadná místnost, kde stojí pospolu 7 duchů. Uprostřed je duch lorda Nikolaie a kolem je jeho šest mrtvých (zabitých) synů. Kairn je povolal do služby a oni tu nyní musejí hlídat vstup do jeho krypty. Každý z duchů požaduje určitý předmět, který nějak souvisel s jejich životem a teprve teď mi došel účel některých zdánlivě nepotřebných předmětů. Hodně z toho jsem měl již při sobě, takže mi v podstatě chyběl akorát předmět pro Feodora a Petera (+ předmět pro Nathana, který jsem již zmínil dříve, a který jsem nakonec získal jako poslední - až po zabití vlkodlaka).
Z Mauzolea jsem zašel za Monikou, která mi poděkovala za vysvobození ducha jejího dědečka a do nalezeného rohu z Temného lesa mi vyryla slíbené runy. S rohem jsem pak zašel k jezeru a s jeho pomocí jsem si přivolal mrtvého převozníka, který mě přepravil na ostrov uprostřed jezera. Zde jsem nalezl Peterovu dýku. Cestou jsem se snažil bojovat s bludičkami, ale nakonec jsem úspěšně vyčistil jen břeh jezera, na ostrově jsem zvoli spíše taktitu útěku. Boj je zbytečně zdlouhavý a bludičky umí uštědřit silné poškození, takže jsem co chvíli musel odbíhat ke Carmen.
Nyní jsem pro změnu zaběhl za Mariou a poprosil jí o výrobu panenky voodoo. Maria mi vyhověla, neboť jsem jí prozradil, že chci Franka přinutit jen mluvit. Nicméně mě také varovala před tím, abych se ani náhodou nepokoušel s pomocí panenky Franka zabít. Frank při pohledu na panenku vykulil oči a ihned mu to rozvázalo jazyk. Dozvěděl jsem se, že kdesi na východě se nachází jeskyně, kde viděl záhadnou knihu v řetězech, ale než se na ní stačil pořádně podívat, tak ho napadli upíři a on měl co dělat, aby jim utekl. Ta kniha se prý jmenovala Agrippa. Dál už jsem na Franka nenaléhal a předal jsem mu panenku, čímž se mu vrátila odvaha a stejně tak mlčenlivost.
Preventivně jsem zašel ještě za Mariou a nechal jsem si za jeden stříbrný znovu věštit z dlaně. Věštba byla stejná jako poprvé a stejně jako poprvé, ani nyní jsem nedával dobrý pozor :) Samozřejmě jsem na to později doplatil. Legrační na tom celém je, že Veil of Darkness je sice z pohledu hádanek docela tuhá hra, ale ono je dost věcí přitom přímo na očích. Možná je to až tak na očích, že to naplňuje staré dobré pořekadlo, že pod svícnem je největší tma :D
Jeskyně, kterou mi Frank popisoval, je docela dobře ukrytá a na první pohled jsem jí nedokázal na mapě údolí lokalizovat. Uvnitř se to skutečně hemžilo upíry, které jsem musel likvidovat svěcenou vodou. Nebylo mi to ovšem moc platné, protože klíčová část jeskyně byla uzamčena mříží a klíč se tu nikde nepovaloval. Pokrčil jsem rameny a rozhodl se obejít pár známých míst na mapě, když tu jsem náhodou zjistil, jakým způsobem by mělo probíhat hledání vlkodlaka. Dodalo mi to novou naději, takže jsem si začal plánovat systematický výslech jednoho NPC po druhém. Po pár pokusech mi ovšem došlo, kdo oním vlkodlakem je a nanečisto jsem si to vyzkoušel:
Spoiler: ukázat
Myšlenka, jak se s vlkodlakem vypořádat, byla dobrá, ale po pár neúspěšných pokusech jsem musel sáhnout hluboko do paměti, abych si osvěžil, kterak věhlasní zabijáci monster vlkodlaky zabíjejí a cože jsem to přehlédl ;) (on je hint ukrytý i přímo v patřičném bodě proroctví)
Spoiler: ukázat
Správce Aleksei mi za odměnu vrazil do ruky váček, kde byla mezi stříbrnými mincemi přimíchána speciální mince s portrétem Feodora. Hned poté jsem dopořešil i záhadu s banshee v Temném lese a konečně jsem si mohl promluvit s duchem Nikolaie a získat tak přístup do střežené krypty v Mauzoleu. Uvnitř krypty byl skryt záhadný Magic Box - past s uvězněným světlem.
U celé téhle série úkolů bylo zajímavé sledovat, co se děje s body proroctví, protože doposud jsem si myslel, že proroctví je sepsáno jako striktně daná posloupnost, ale ono je přitom možné určité body přeskakovat a plnit je pak dodatečně.
Přispěvatel: Elemir Srpen 11, 2019, 10:08:29
Pomalu začalo být zřejmé, že jsem buďto někde udělal botu, nebo jsem něco přehlédl. Klíč k uzamčené místnosti v upíří jeskyni jsem prostě nenašel. Přede mnou byl už jen jediný bod proroctví, který se očividně netýkal přímé konfrontace s Kairnem, a nikde se už ani nic nového neotevřelo. Dokonce selhala i moje oblíbená trojice štamgastů, protože ti už mluvili stále dokola jen o bitce mezi Frankem a Matthiasem. Řešení téhle situace je přitom strašně triviální, jenomže je to opět jedna z těch věcí, kdy je trošku narušena logika postupu. Časem bych to určitě vyřešil, ale teď jsem se upnul na hledání klíče natolik, že jsem to nakonec vzdal.
Spoiler: ukázat
V místnosti jsem přesně dle popisu Franka našel knihu svázanou v řetězech - Agrippu. Jakmile jsem knihu otevřel, vstoupil mi do mysli tajemný hlas, který mi oznámil, že mě již očekával. Postupně se ukázalo, že to byla právě tahle kniha, zosobnění samotného zla, které dalo velkou moc Kairnovi, ale stejně tak se Agrippa postarala o to, abych tu ztroskotal a stal se součástí proroctví, které předtím sama vnukla lordu Nikolaiovi. Důvodem toho všeho byla jednoduše odveta. Kairn se po své proměně v úpíra obával jakékoliv slabosti, kterou by mohl nepřítel zneužít a tak se Agrippě za její dar odvděčil tím, že "milou" knihu doslova uvěznil na neznámém místě. To mu Agrippa ovšem nikdy nezapoměla.
Zkusil jsem vzdorovat, proč bych ostatně měl potřebovat pomoc dábelské knihy? Kdo ví, co by napáchala, kdybych jí osvobodil. Jenomže Agrippa mi důrazně vysvětlila, že bez její pomoci se neobejdu a mám štěstí, že ani ona se bez mé pomoci neobejde, protože jinak by mě bez váhání uškvařila na uhel. To smysl dávalo, obzvláště když mi Agrippa prozradila, že jen ona zná pravé jméno Kairna, tudíž bez ní bych nebyl schopen Kairnovu moc oslabit, jak mi naznačuje 11. bod proroctví. Těžce jsem polkl a souhlasil. Klíč mám hledat v Kairnově hradu, nejspíše bude poblíž jeho rakve.
Před branou hradu mě čekala trojice kostlivců, jejichž sílu jsem si otestoval už dříve, ale prostranství před hradem je tak malé, že tu nelze ani nijak významně manévrovat, takže jsem musel velmi často odbíhat za Carmen. Při té příležitosti jsem zjistil, že mě Agrippa doslova posedla a prakticky všichni obyvatelé údolí se se mnou odmítali bavit, tedy až na Carmen, což bylo velké štěstí. Z jednoho z kostlivců vypadl klíč od místnosti s ovládácím mechanismem k padací mříži. O chvilku později se ukázalo, že tohle byl zřejmě nejtěžší úsek výpravy do hradu. Nikde dále už mě podobná přesila nečekala.
Uvnitř hradu je několik místností a čtveřice věží. V jedné z věží se dá dostat přímo ke Kairnovi, ale to má poté také rychlý konec. V jiné věži se dá pro změnu najít svazek Dismissals of Evil, Vol. III, kterým se dá zrušit posednutí Agrippou. Hrad jsem měl za chvilku prošlý a nikde ani stopy po Kairnovo rakvi. Bylo proto zřejmé, že se někde musí skrývat tajný vchod. Kdybych býval vytáhl Holy symbol, měl bych to mnohem snažší, ale tajný vchod v hradu byl konstruován stejně jako vstup do pracovny v Eduardově domě, což jsem víceméně očekával, a za chvilku jsem již sestupoval do podzemí.
Sestoupil jsem až do menší místnosti, kde stála naleštěná rakev a poblíž ní se povaloval klíč. Když jsem procházel kolem masivních dveří nalevo, uslyšel jsem známý hlas, který mě k sobě volal. Byla to Deidre! Prosila mě o pomoc, ale dveře z masivního dřeva se zdály být nezdolné. Bez klíče to prostě nepůjde a jak mi Deidre sdělila, ten má u sebe Kairn. Se smutkem ve tváři jsem jí musel požádat, aby ještě vydržela, ale než jsem stihl odejít, tak mě Deidre vzlykajícím hlasem varovala před jejím otcem. Kirill jí prý obětoval, aby si sám zachránil život. Deidre by se tak měla stát Kairnovo nevěstou a to jsem rozhodně nemohl dopustit!
S klíčem ze sklepení jsem zaběhl za Agrippou a knihu jsem osvobodil. Ihned poté mě Agrippa nechala nahlédnout do svých stránek. Text vypadal zprvu nečitelně, ale po chvilce se začaly znaky formovat a skládat do známých tvarů, až na stránce zůstalo jedno jediné slovo. Yfelan. Kniha se poté doslova vypařila. Agrippa mě mezitím stihla znovu posednou, ale to jsem již velmi snadno odstranil.
Poznámka: pravé jméno Kairna jsem si mohl dovolit zmínit přímo, protože při následném pročítání návodů a prohlížení obrázků ze hry jsem zjistil, že tohle jméno se náhodně generuje s každou nově rozehranou hrou.
Kairnův pád
Navenek to vypadalo, že bych nyní mohl zkusit přímou konfrontaci s Kairnem, ale hned první pokus ukázal, že nedokáži přejít přes určité fáze boje. Sice jsem postupně zkoušel a přicházel na jednotlivé kroky tak, jak mi radilo proroctví, ale bylo zřejmé, že i tak mi chybí určité znalosti. Holy symbol třeba umí zastavit Kairnovo běsnění, ale ve skutečnosti to není správný krok, který by aktivoval krok další. Celý boj s Kairnem je totiž o tom, aby byl dodržen konkrétní postup a tenhle postup není tak úplně triviální. Navíc je potřeba jeden z kroků proroctví přeskočit. S lehkou pomocí jsem se nakonec dostal až k úspěšné sérii útoků, ale právě kvůli tomu přeskakování v proroctví jsem nezvládl koncovku a musel jsem se nakonec nechat podat. Zpětně to smysl dává, ale asi to mohlo být ve hře sděleno poněkud jasněji. Nyní však k boji samotnému.
Po vstupu do Kairnovo věže se okamžitě uzavřela ústupová cesta, takže jsem se rázem ocitl v pasti. Kairn chvilku vyčkával a pak na mě promluvil. Tuhle pauzu je důležité rychle využít, protože jakmile Kairn promluví na nepřipravenou postavu, tak jí ovládne a poté zabije. Proroctví přitom hovoří o tom, že je potřeba odolat ovládnutí a ihned poté Kairnovým drápům a tesákům. Neúspěšný pokus mi prozradil, že Kairn využívá k ovládnutí hypnózu a není proto dobré se na něj dívat ;) Řešení bylo nasnadě:
Spoiler: ukázat
Jak jsem zmínil výše, útok drápy a zuby jsem se zprvu pokusil odrazit s pomocí Holy symbolu, ale nikam to nevedlo. Zkusil jsem proto obměnu s pomocí Magic Boxu, ze kterého jsem vypustil uvězněné světlo, což mělo sice značný efekt, ale pořád ne takový, jaký bych čekal. Kairn měl pořád o útok navíc, který bylo potřeba ještě něčím odrazit. Bylo mi jasné, že světlo z Magic Boxu by asi mělo být tím posledním, takže jsem využil drobné nápovědy.
A opět musím konstatovat, že to byla prostě jen špatná příprava :) Různé věci nejsou ve hře samozřejmě jen tak, a pokud někdo nabízí s něčím pomoc, tak to zcela určitě bude mít svůj důvod. Stejně tak ždímání veškerých informací z NPC. Pomohla mi Annabele.
Spoiler: ukázat
S tímto předmětem jsem byl 100% chráněn před Kairnovo fyzickým útokem a konečně jsem mohl přejít do protiútoku (Kairn už se znovu o útok nepokusí, což je ona potřebná změna pro aktivaci další fáze boje).
Spoiler: ukázat
Bylo zřejmé, že útok Kairna dost vyčerpal, a tak vznikla drobná pauza, kdy jsem Kairnovo kletby utnul vyslovením jeho pravého jména ...
Hned na to Kairn zmizel.
Sebejistě jsem se usmíval, protože Kairn zcela nepochybně zmizel do sklepení ke své rakvi, takže co bych pospíchal? Teď už nemá kam utéct a jeho zranění jsou tak vážná, že už pro mě nemůže být hrozbou. Jenomže to jsem se šeredně spletl! Kairn vskutku postával u své rakve, ale takměř v plné síle a mou ochranu obešel tak, že si na pomoc přivolal nezdolnou dvojici nižších upírů, proti kterým jsem neměl jednak ochranu a ani nejmenší šanci (jejich útok byl vskutku brutální). Nevěřícně jsem na ten výjev koukal a marně jsem se snažil dopátrat, kde jsem udělal chybu.
Mno, proroctví moc jasné nebylo a výsledek boje mě tak konsternoval, že jsem nemohl jasně myslet. Nepomohlo mi ani zajištění Kairnovo rakve. Tak jasně, smrt hlavního hrdiny je taky konec, sice ne šťastný, ale stát se to může :D No jo, jenže stačilo myslet a udělat pár věcí jinak ...
Spoiler: ukázat
To je tak, když koukáte jen na béčkové filmy o upírech :D Postup jsem tedy obrátil a konečně jsem se dočkal úspěchu ...
Přispěvatel: Ringo Srpen 11, 2019, 13:48:13