Poslední dobou se mi aktivity příliš roztříštily různými směry a tak jsem se rozhodl, že bych měl začít brát různé resty systematicky
Problém je, že jsem za poslední 3 roky hodně věcí načal, ale nedokončil a začínám v tom mít guláš. Jednak jsem porůznu plánoval rozšíření webu a druhak jsem potřeboval plnit herní resty, takže úvahy o jakémkoliv rozšíření webu jsem rázem poslal na druhou kolej. Ostatně ono je to poněkud složitější, protože doba jde neuprosně dopředu, a např. technické pasáže webu poměrně rychle zastarávají, tedy minimálně z pohledu informačního a popravdě mě moc nebaví to pravidelně upravovat dle aktuální situace.
Vždycky mi třeba přišlo zbytečné, abych se tu dopodrobna zabýval nastavením DOSBoxu, protože z pohledu série Might and Magic se to týká v podstatě jen I-V dílu, tedy jde o tu v současné době méně hranou část série a kdokoliv, kdo by se jí chtěl věnovat, tak si s DOSBoxem zcela určitě poradí
Na druhou stranu DOSBox není jediné řešení a někteří si možná vzpomínají, že jsem tu před lety sliboval větší zaměření na "alternativní" způsoby spouštění jednotlivých dílů, potažmo zmínky o spouštění těchto her pod linuxem. Dlouhou dobu mě k tomu nic netlačilo a vlastně jsem byl rád, že to nikdo za ta léta nevytáhl, ale v posledních pár měsících jsem byl nucen tento svůj postoj přehodnotit. Začalo to poněkud plíživě ...
Od poslední velké změny článku s
odkazy na další weby se snažím v pravidelných intervalech každý odkaz kontrolovat, přičemž primárně sleduji jeho funkčnost. Nefunkčnost nebyla doposud přílišný problém, protože zaniklé stránky bylo možno vytáhnout např. z archivu služby
Internet Archive. Ne vždy je to dokonalé, ale vesměs je to použitelné. Problém bývá povětšinou s obrázky a případnými downloady souborů. Jenomže Internet Archive se v posledních měsících potýká s problémy a popravdě nikdo nemůže zaručit, že tu ta služba bude navěky. Nenápadně jsem proto zahájil archivaci starých binárek, abych si pro budoucnost uchránil alespoň sbírku historického software (rozuměj software, který jsem kdy k něčemu použil/používám). Nejde třeba jen o software, který už nikdo dále nevyvíjí, ale jde i o jeho starší verze, které třeba upadly v zapomnění samotným vývojářem. Zkuste si třeba na webu Microsoftu vyhledat VirtualPC a chtějte verzi pro Windows XP. Pokud neznáte její konkrétní jméno, tak se Microsoft bude tvářit, že jedinou stažitelnou verzí je verze pro Windows 7 a v novějších už to ani nepotřebujete (ostatně on se tváří, že před Windows 7 ani nic jiného nebylo
). Nejde tedy jen o software samotný, ale jde i o jeho konkrétní funkčnost a kompatibilitu, kterou je potřeba vysledovat.
Upřímně, mizení různých stránek a zdrojů mě docela vyděsilo. Člověk si tak nějak zvykl, že internet je plný informací, a pokud někde něco zaniklo, někdo jiný to jinde znovu vzkřísil, jenomže tohle není ve skutečnosti žádná samozřejmost! Internet se vyvíjí, prochází si generačními cykly, a jednou se prostě řetězec přetrhne a příslušné informace zmizí v nenávratnu. Rozumím tomu, že nemá smysl udržovat informace a postupy, které jsou překonané, obzvláště pokud máme k dispozici software, který je plně kompatibilní s předchozími verzemi a jehož používání je mnohem komfortnější. To se týká třeba emulátorů, kdy se navíc vyvíjí otázka licencování operačních systémů, takže zatímco před deseti lety jste museli obrazy ROMek shánět pokoutnými způsoby, dneska to jde i zcela legálně. Vrcholem je zařazení MS-DOSu mezi abandonware
I když benevolence Microsoftu není ničím novým. A zrovna DOSu bych se dnes chtěl věnovat poněkud blíže.
Počátky operačního systému DOSDOS neboli Disk Operating System je v současné době souhrnné označením pro skupinu operačních systémů, které mají svůj počátek v QDOSu (Quick and Dirty Operating System). V druhé polovině 70. let ho vyvinula společnost Seattle Computer Products pro jejich vlastní stavebnici založenou na procesoru Intel 8086 a v roce 1980 ho pak začali pod názvem 86-DOS licencovat. QDOS se inspiroval v operačním systému CP/M (Control Program/Monitor, později označovaný jako Control Program for Microcomputers), který vyvíjel Gary Kildall pro Intel. Z důvodu neshod však Gary Kildall odešel a založil Digital Research, Inc. (zkráceně DR). CP/M byl tedy původně určen pro 8-bitové procesory Intel 8080/85, ale díky své architektuře byl snadno modifikovatelný i pro ostatní 8-bity (systém se skládal ze dvou částí, přičemž z pohledu kompatibility stačilo pozměnit jen část závislou na architektuře procesoru).
Poznámka: přízvyskem DOS se často označují i nesouvisející systémy, jako příklad mohu uvést AmigaDOS, Apple DOS a jiné. Tyhle systémy fungují poněkud jinak a nezachovávají si tak vzájemnou kompatibilitu, tudíž do "rodiny" skutečných DOSů nepatří. V rámci různých počítačů pak mohou dokonce existovat komponenty, které mají vlastní čipy a OS a občas se tak přihodilo, že disketové jednotky mohl řídit třeba systém MIDAS, zkráceně M-DOS (8-bitový OS pro procesory Intel 8080 a Z80), vyvinutý Microsoftem v roce 1979.
CP/M se těšil značné oblibě a časem se objevily i varianty pro 16-bitové procesory a rozšíření o víceuživatelské prostředí. Komapatibilitu sice narušovalo i samotné uspořádání a ovládání hardware jednotlivých mikropočítačů, ale pořád to tak nějak fungovalo, popř. se to vždy nějak zpytlíkovalo
Nakonec ho zabil zejména roztříštěný trh a nově nastupující uniformita IBM PC. Ostatně společnost IBM byla nakonec tou, která nechtěně pomohla DOSu prorazit a zároveň se postarala o jeho diverzifikaci. Původně tu totiž o DOS ani nešlo.
IMB v roce 1980 hledala pro svou nově vzniklou řadu počítačů založenou na procesorech Intel 8088 vhodný operační systém. Nejprve se pokusili hledat ve vodách CP/M a z nějakého důvodu se prý obrátili na Billa Gatese. Microsoft byl totiž tvůrcem tzv. Microsoft Softcard, které se používaly v Apple II jako koprocesor a využívaly CP/M ve spojení s procesorem Z80 (právě díky tomu bylo na Apple II možno provozovat CP/M). Jenomže Microsoft ve skutečnosti neměl s CP/M nic společného a odkázal proto IMB na Digital Research, Inc. Za licencování CP/M byla v Digital Research zodpovědná Dorothy Kildall. K prodeji licence nakonec nedošlo, protože Digital Research nabídku ve výši 250 000 USD za v podstatě neomezenou licenci odmítla. IMB navíc požadovala přejmenování CP/M na PC-DOS.
IMB se proto znovu obrátila na Billa Gatese, protože ten při jednom z rozhovorů před zástupcem IBM Jackem Samsem zmínil jistý 86-DOS a Sams mu na to odvětil, že by měl licenci koupit. Gates tentokrát svou příležitost nepromarnil a obrátil se na Seattle Computer Products, od nichž pak licenci na 86-DOS za nějakých 25 000 USD skutečně koupil. Později dokonce najmul Tima Patersona, který původně na 86-DOSu v Seattle Computer Products pracoval a společně pak pokračovali v práci pro IMB. Postup byl ze strany IBM bedlivě sledován a roku 1981, měsíc před uvedením produktové řady IBM PC, byl výsledek jejich práce definitivně schválen. Microsoft za dalších 50 000 USD zakoupil komplet práva k 86-DOSu a IBM získala CP/M podobný systém, na nemž bylo možné provozovat existující 8-bitové aplikace určené pro CP/M. Slavit tak mohly obě strany
Spolupráce Microsoftu s IMB nesla kýžené ovoce. IBM dokonce umožnila Microsoftu prodej PC-DOSu dalším OEM (Original Equipment Manufacturers, v té době v podstatě výhradně výrobci počítačů) a tak se roku 1981 zrodil MS-DOS, který byl různě modifikován a často i přejmenováván. To Microsoft později zarazil a začal vyžadovat jednotný název pro všechny produkty založené na MS-DOSu. Modifikace MS-DOSu měla svůj význam, protože jak jsem zmínil, počítače IMB PC byly postaveny na procesoru Intel 8088 a byly dost unifikované, kdežto trh kolem byl poněkud roztříštěný, byť už v této době tu byla i jistá snaha o udržení standardu IBM PC. Krásným příkladem této snahy byla společnost Tandy Corporation, která v roce 1984 přišla s vlastním klonem IMB PC - Tandy 1000.
Jenom na chvilku odbočím, licencování MS-DOSu OEM partnerům vydrželo Microsoftu po celou dobu až do poslední "samostatné" verze 6.22 (verze 7 a výše už byly součástí subsystému Windows 9x). Legálně jste tedy mohli MS-DOS získat jedině zakoupením nového počítače, popř. později stačil kus adekvátního hardware, ale úplně košér to nebylo. Nic na tom nezměnil ani fakt, že od verze 5.0 začal Microsoft prodávat upgrade balíčky jako retail verze, protože k upgrade jste samozřejmě potřebovali některou z předchozích verzí MS-DOSu (minimálně 2.11), které byly ovšem na nákup PC vázané, takže jste se dostali do bludného kruhu. Jako koncový zákazník jste si prostě nemohli samostnatně plnou verzi MS-DOSu koupit. Ono tohle ostatně platilo i pro Windows, zejména v případě Windows XP a jejich OEM verzí, kde Microsoft časem nakonec lehce ustoupil a toleroval prodej OEM verzí např. s nákupem disku nebo paměti. Pro domácí stavitele tu totiž jinak byla tzv. builder edice, která byla samozřejmě dražší
Shodou okolností se později tato licence prodávala jako legalizační kit, kdy jste s ní mohli zlegalizovat pirátskou verzi vašich Windows. Rozdíl mezi OEM verzí MS-DOSu a Windows XP však spočíval v tom, že OEM licence Windows XP byla dlouhá léta nepřenositelná. Tohle změnilo na území Evropské Unie až rozhodnutí Evropské komise. MS-DOS jste si naopak mohli přenášet dle libosti, omezením byl jen počet licencí, takže pokud jste měli jen jednu, museli jste MS-DOS z předchozího počítače nejprve smazat a pak teprve nainstalovat na jiný.
Ale zpět k Microsoftu a IBM. V Digital Research se brzy o PC-DOSu dozvěděli a neunikla jim ani jeho podobnost s CP/M, ostatně to nebylo vzhledem k předchozím jednáním mezi IBM a Digital Research nic překvapivého a tak Garry Kildall pohrozil IBM právními kroky. K soudu ovšem nedošlo a IBM se s Kildallem dohodla, že bude vedle PC-DOSu nabízet i jeho CP/M upravený pro procesory Intel 8086 (tzv. CP/M-86). Jenomže CP/M-86 byl o 200 USD dražší než PC-DOS a tak se prodával velmi špatně, což vedlo ke ztrátě podílu CP/M nejen na platformě IBM PC, ale i IBM PC kompatibilních počítačů.
Garry Kildall to ještě nevzdal a rozhodl se ve vývoji CP/M-86 pokračovat. V roce 1983 tak vyšel Concurrent DOS, který byl kompatibilní s PC-DOS 1.1. O dva roky později pak ve spolupráci s Intelem a nově vydaným procesorem 80286 vyšel Concurrent DOS 286. Vedle něj se objevil ještě FlexOS a DOS Plus. V roce 1987 se s příchodem procesorů Intel 80386 objevil Concurrent DOS 386 a o rok později vznikla první verze DR-DOSu. Špatný počin to rozhodně nebyl a DR-DOS se velmi rychle stal vážnějším konkurentem MS-DOSu (krom funkcí konkuroval i cenou). V roce 1991 došlo k akvizici Digital Research s Novell, Inc., kdy se DR-DOS na chvilku přejmenoval na Novell DOS a v roce 1996 ho Novell prodal společnosti Caldera. Vývoj DR-DOSu rozhodně neustrnul a pod názvem Caldera DR-DOS se prodával až do roku 2002, kdy Caldera prodala práva společnosti DeviceLogics L.L.C. Poslední známou verzí je verze 7.x. DR-DOS byl sice od počátku placeným OS, ale postupem času se objevily také nekomerční a dokonce i opensource verze (OpenDOS). Poměrně zajímavé bylo, že DR-DOS ve verzi 6 umožňoval spouštět Windows 3.1, což Microsoft několikrát uměle narušil a podobná situace se opakovala s Windows 95, kdy se Caldera za podpory Canopy Group rozhodla Microsoft zažalovat. Microsoftu se argumentace příliš nedařila a spor skončil v roce 2000 mimosoudním vyrovnáním.
Růžové vztahy nevydržely ani v případě spojení Microsoft - IBM. V roce 1987 se MS a PC-DOS dočkaly poslední souběžné verze 3.3. Důvodem neshod byl hlavně spor o grafickou nadstavbou PC-DOSu, kdy se začal rodit komplexnější OS. Microsoft totiž využil své předchozí spolupráce s Applem na grafickém rozhraní pro Apple Macintosh a v roce 1985 představil své Windows 1.0. Microsoft sice IBM přesvědčil o nutnosti grafického rozhraní (GUI), ale IBM se nakonec rozhodla, že zabije dvě mouchy jednou ranou a vybrala si vývoj OS/2. Nicméně vývoj samotného PC-DOSu také pokračoval a podobně jako v případě DR-DOSu, i zde došlo k částečnému vyšachování PC-DOSu jako zavaděče pro Windows 3.1.